Veronica Roth – Divergence

Žádný výstřel nepadne. Tobias na mě dál zuřivě hledí, ale nehýbe se. Proč mě nezastřelí? Cítím pod dlaní údery jeho srdce a vlastní srdce mi poskočí. Je přece Divergentní. Dokáže tuhle simulaci přemoct. Jakoukoli simulaci. číst dál

Tobias ke mně otočí hlavu a upře na mě své tmavé oči. Svraští obočí. Vstane. Tváří se zmateně. Zvedne zbraň. číst dál

Všechnu pozornost teď Sečtělost upírá na sektor Odevzdaných, takže pokud se nám odsud podaří uniknout, měli bychom být z nejhoršího venku. číst dál

Tři vojáci mě pronásledují. Běží jako jeden muž a ozvěna jejich kroky v ulici násobí. Jeden z nich vystřelí. Vrhnu se k zemi. Do dlaní se mi zaryje štěrk. Kulka zasáhne cihlovou zeď napravo ode mě. Všude se rozletí její úlomky. Uskočím za roh a nabiju pistoli. číst dál

Probudím se ve tmě. Jsem vmáčknutá v nějakém koutě. Podlaha pode mnou je hladká a studená. Dotknu se hlavy, ve které mi buší, a něco mi proteče mezi prsty. Něco teplého - krev. Když chci ruku svěsit, praštím se loktem o stěnu. Kde to jsem? číst dál

Skoro celou svou vahou se opírám o Tobiase. Hlaveň pušky, která se mi zarývá do páteře, mě přinutí projít hlavním vchodem do centrály Odevzdanosti, obyčejné dvoupodlažní budovy šedé barvy. Po straně hrudníku mi stéká krev. Nebojím se toho, co přijde; bolest v rameni všechno přehlušuje. číst dál

Po vyhlášení výsledků se snažím Tobiase odchytit, ale ze všech stran najednou proudí nováčci i členové, aby mi blahopřáli, a ve víru jejich gratulací se mi Tobias ztratí z očí. Jsem rozhodnutá, že jakmile všichni usnou, vyplížím se z pokoje a najdu ho. Krajina strachu mě ale vyčerpala víc, než jsem myslela, a i já po chvíli tvrdě usnu. číst dál

Po cestě do jídelny se na Tobiase pozorně zadívám. Zajímá mě, jestli v jeho výrazu objevím nějaké známky zklamání. Celé dvě hodiny jsme prolenošili na jeho posteli. Bavili jsme se a líbali a nakonec usnuli. Probudil nás až povyk na chodbě - lidé se začali trousit na hostinu. číst dál

Světla se rozsvítí. Stojím sama v prázdné místnosti s betonovými zdmi a třesu se. Klesnu na kolena a zimomřivě se obejmu. Nebyla mi zima, když jsem sem přišla. Přejedu si rukama po pažích, abych se zbavila husí kůže. číst dál

Jsem připravená. Vklouznu do místnosti. Tentokrát nemám na svou obranu pistoli ani nůž, ale plán, který jsem večer předtím vymyslela. Tobias říkal, že ve třetí fázi výcviku jde o psychickou připravenost - s pomocí vhodné strategie můžu svůj strach překonat. číst dál

Zatím každý rok jsem se byla v Odevzdanosti podívat na vítání nových členů. Letos tam nebudu. Vše se vždy odehrává v poklidu. Nováčci, kteří po třicet dní vykonávali veřejně prospěšné práce, aby se mohli stát řádnými členy, sedí vedle sebe na lavici. Někdo ze starších přečte manifest Odevzdanosti. Jedná se o krátkou stať o tom, že člověk se musí sám sebe zříct a už nikdy se nesoustředit pouze na sebe. Pak všichni starší členové umyjí nováčkům nohy. Následuje společné jídlo, při kterém nejprve každý podá talíř svému sousedu po levici. číst dál

Zachumlám se do bundy. Venku jsem nebyla už pořádně dlouho. Do tváří se mi opírá bledé slunce a já pozoruju, jak se mi v chladném vzduchu kouří od pusy. číst dál

Druhý den ráno mám pocit, že blázním a létám. Pokaždé, když potlačím úsměv na tváři, probojuje se mi zpátky na rty. Po chvíli už se o to ani nesnažím. Rozpustím si vlasy a pro jednou dám před uniformním, vytahaným tričkem přednost halence s výstřihem přes ramena, jež odhaluje má tetování. číst dál

Ruku v ruce se vracíme k Jámě. Dávám velký pozor na to, jak se jej držím. Chvíli se mi zdá, že bych mu měla ruku tisknout silněji, a chvíli zase, že mu ji svírám až moc. Nikdy jsem nechápala, proč se dva lidé musí za chůze držet za ruce. Ale pak mi Tobias přejede bříškem prstu po dlani, zachvěju se a rázem je mi vše jasné. číst dál

Stojím s Willem a Christinou u zábradlí nad propastí. Je pozdě večer a většina lidí už šla spát. Obé ramena mám ještě celá rozbolavělá od tetovací jehly. Před půl hodinou jsme si všichni tři nechali udělat nové tetování. číst dál