Kapitola 27

Druhý den ráno mám pocit, že blázním a létám. Pokaždé, když potlačím úsměv na tváři, probojuje se mi zpátky na rty. Po chvíli už se o to ani nesnažím. Rozpustím si vlasy a pro jednou dám před uniformním, vytahaným tričkem přednost halence s výstřihem přes ramena, jež odhaluje má tetování.
„Co s tebou dneska je?“ zeptá se Christina cestou na snídani. Oči má po noci stále napuchlé a zacuchané vlasy jí kolem hlavy vytvářejí kučeravou svatozář.
„To víš,“ řeknu. „Sluníčko svítí. Ptáčci cvrlikají.“
Zvedne obočí, jako by mi chtěla připomenout, že jsme v podzemí. „Jen ji nech,“ ozve se Will. „Kdo ví, jestli ji v takovým dobrým rozmaru nevidíme naposled.“
Plesknu ho po paži a spěchám do jídelny. Srdce mi buší, protože vím, že v příští půl hodině uvidím Tobiase. Sednu si na své obvyklé místo vedle Uriaha, Christina a Will se posadí naproti. Místo nalevo ode mě je volné. Jsem zvědavá, jestli si na něj Tobias sedne; jestli se na mě u snídaně široce usměje; jestli se na mě podívá stejně pokradmu, stejně spiklenecky, jako si v duchu představuju, že se budu koukat já na něj.
Z talíře uprostřed stolu si podám toast a s přílišnou dávkou nadšení si ho začnu mazat máslem. Cítím, že se chovám jako blázen, ale nemůžu to zastavit. Je to podobné, jako kdybych si zakázala dýchat.
Pak se konečně objeví. Vlasy má kratší a z místa, kde sedím, se mi zdají tmavší, skoro černé. Jako se nosí v Odevzdanosti, bleskne mi hlavou. Usměju se na něj a zamávám mu, ale on si přisedne k Zekovi, aniž by mi věnoval jediný pohled. Ruka mi ochable klesne.
Civím na svůj toast. Usmívat se je najednou nesmírně těžké.
„Stalo se něco?“ zeptá se mě Uriah s plnou pusou.
Zavrtím hlavou a ukousnu si topinky. Co jsem čekala? To, že jsme se líbali, ještě nic neznamená. Možná si to se mnou rozmyslel. Možná si teď ten včerejšek vyčítá.
„Dneska máme hrůzostrašnej program,“ řekne Will.
„Myslíte, že nás pustěj do naší vlastní krajiny strachu?“
„Ne.“ Uriah zavrtí hlavou. „Prej pro nás mají nachystaný noční můry jednoho z instruktorů. Brácha se prořek.“
„Páni, a kterýho?“ zeptá se Christina, která jako by právě ožila.
„To vážně není fér, že k vám se dostávaj všechny tajný informace a k nám prd,“ zabrble Will a naštvaně se na Uriaha podívá.
„Jako kdyby ty ses svý výhody dobrovolně zřekl, kdybys ňákou měl,“ odsekne Uriah,
Christina je nevnímá. „Doufám, že ukecali Čtyřku.“
„Proč jako?“ zeptám se až příliš podezřívavě. Kousnu se do rtu. Škoda že to nejde vzít zpátky.
„Tady s někým cloumaj hormony.“ Christina protočí panenky. „Jako bys taky nechtěla vědět, čeho se Čtyřka bojí. Je takovej drsňák, že musí mít
hrůzu z gumových medvídků a romantickýho východu slunce. Jinak nevím, čím by to vykompenzoval.“
Zavrtím hlavou. „Čtyřka to nebude.“
„Jak to můžeš vědět, hm?“
„Jenom hádám.“
Vybavím si Tobiasova otce s opaskem v ruce. Tohle by nikomu neukázal. Letmo na něj pohlédnu. Na okamžik můj pohled opětuje. Není v něm ani stopa po nějakém citu. Pak oči odvrátí.
Před simulační místností stojí Lauren, instruktorka druhé skupiny, a ruce má v bok.
„Před dvěma roky,“ promluví k nám, „jsem měla strach, že na mě skočí pavouk, že se udusím, že mě rozmačkají zdi, který se k sobě přibližujou, že mé vyhodí z Neohroženosti, že začnu nezastavitelně krvácet, že mě přejede vlak, že mi umře otec, že se zesměšním na veřejnosti a že mě unesou chlapi bez tváře.“
Všichni na ni bezvýrazně civí.
„Většina z vás se bude ve svý krajině strachu děsit desíti až patnácti rňznejch věcí. To je průměr,“ řekne.
„Jakej je minimální rekord?“ zeptá se Lynn.
„Co vím, tak čtyři,“ odpoví Lauren.
Od ranní příhody v jídelně jsem se na Tobiase nepodívala, ale teď si nemůžu pomoct. Civí do země. Věděla jsem, že čtyři je nízké číslo, dost nízké na to, aby mu vysloužilo přezdívku, ale nevěděla jsem, že je to skoro třikrát méně než průměr.
Zabodnu pohled do špiček svých bot. Tobias je výjimečný. A teď už mu nestojím ani za pohled.
„Svoje číslo se ale dneska nedozvíte,“ pokračuje Lauren.
„Simulace je naprogramovaná na mě, takže místo svejch hororovejch scénářů budete zápasit s mejma."
Pronikavě se podívám na Christinu. Měla jsem pravdu - Čtyřkova třináctá komnata zůstane pro ostatní zamčená.
„Ale vzhledem k tomu, že se jedná o nácvik, každýmu z vás bude přidělenej jenom jeden můj mindrák, abyste si udělali představu, jak tahle simulace probíhá.“
Lauren si nás náhodně vybírá a každému něco přiřadí. Stojím vzadu, takže se na řadu dostanu jako jedna z posledních. Zbude na mě únos.
Čekala jsem, že nás nějak napojí na počítač a že budeme moct sledovat průběh simulace u ostatních, ale to se nestalo. Vidím jenom to, jak dotyčný reaguje na podnět. Ale i to mě dostatečně zaměstná, abych pořád nemusela myslet na Tobiase. Zatínám pěsti, zatímco sleduju, jak ze sebe Will ometá neviditelné pavouky a Uriah rukama roztlačuje neexistující zdi. Ušklíbám se, zatímco Peter rudne jako rak, ať už se mu v rámci „veřejného zesměšnění" děje cokoli. Pak je řada na mně.
Příjemné to nebude, ale nebojím se, když mi Lauren zanoří jehlu do krku. Jsem schopna zvrátit průběh jakékoli simulace, nejenom této, a navíc už jsem si to s Tobiasem v jeho krajině strachu vyzkoušela.
Scenérie se změní. Pod nohama mi vyraší tráva. Něčí ruce mi uvězní paže a zacpou ústa. Je tma a nic nevidím. Ocitneme se nad propastí. Slyším, jak pod námi burácí řeka. Zavřeštím, ale můj výkřik utlumí dlaň, která mi stále zakrývá ústa. Zmítám sebou, ale ruce, které mě svírají, jsou příliš silné; mí únosci jsou příliš silní. Před očima se mi promítne výjev, jak padám do temnoty, stejný výjev, který mě poslední dobou straší ve snech. Znovu zaječím. Ječím tak dlouho, až mám krk celý rozbolavělý a po tvářích mi stékají horké slzy.
Věděla jsem, že se pro mě vrátí. Věděla jsem, že se o to znovu pokusí. Poprvé jim to nestačilo. Opět se rozkřičím - nevolám o pomoc, vím, že mi nikdo nepomůže; vřeštím, protože vím, že brzo umřu, a nedá se to ovládnout.
„Dost,“ ozve se strohý hlas.
Ruce zmizí a rozsvítí se světla. Stojím na betonu v simulační místnosti. Třesu se po celém těle. Klesnu na kolena a schovám obličej do dlaní. Nezvládla jsem to. Ztratila jsem veškerou logiku, veškerý zdravý rozum. Laurenin strach se proměnil v můj vlastní.
A všichni se na mě dívali. Včetně Tobiase.
Zaslechnu kroky. Tobias ke mně dojde a prudce mě vytáhne na nohy.
„Co to ksakru mělo znamenat, Škrobe?"
„Já...“ Škytavě se nadechnu. „Já jsem —“
„Seber se! Jseš trapná.“
Něco se ve mně zlomí. Přestanu brečet. Tělem mi projede žár a vyžene ze mě všechnu slabost. Dám Tobiasovi takovou ránu, až mě z ní rozbrní celá ruka. Vyjeveně se na mě podívá; na tváři mu svítí krev. Zůstanu na něj civět.
„Sám jseš trapnej!“ vyjede ze mě. Vyškubnu se mu a vyběhnu z místnosti ven.