Veronica Roth – Divergence

„Tris.“ číst dál

Ten večer už se do pokoje nevrátím. Je hloupost spát ve stejném pokoji s lidmi, kteří mě napadli, jenom abych jim dala najevo, že mě nemůžou zastrašit. Čtyřka si ustele na podlaze a mně zůstane jeho postel. Vdechuju vůni jeho polštáře. Voní po pracím prásku a něčem silném, sladkém a zřetelně mužském. číst dál

Když opět otevřu oči, na hladké bílé zdi spatřím nápis „Boha, jeho jediného, se boj“. Zaslechnu zvuk tekoucí vody, ale tentokrát je to jen vodovodní kohoutek. Trvá mi nějakou chvíli, než dokážu kolem sebe rozeznat konkrétní obrysy - rám dveří, deska kuchyňské linky, strop. číst dál

Dveře do Jámy se za mnou zavřou a já osamím. Naposledy jsem tímhle tunelem šla v den Obřadu volby. Vzpomenu si, jak nejistě jsem tehdy našlapovala, jak jsem se ve tmě nemohla zorientovat. Teď je můj krok pevný. Světlo už nepotřebuju. číst dál

Naberu vzduch do plic. Nádech, výdech. Nádech. číst dál

Jakmile vejdu do pokoje, spatřím většinu nováčků – z obou skupin - postávat v uličce mezi postelemi. Uprostřed hloučku stojí Peter a drží v ruce nějaký papír. číst dál

Druhá fáze výcviku podle všeho spočívá v tom, že nás posadí do tmavé chodby a nechají nás fantazírovat, co se děje za zavřenými dveřmi. číst dál

Je poledne. Čas oběda. číst dál

Zatímco se ostatní dál baví se svými rodinami, zamířím zpátky do pokoje. Al v něm sedí na posteli a zírá na prázdné místo, kde až dosud visela tabule. Čtyřka ji včera sundal, aby nám na ní mohl spočítat skóre. číst dál

Návštěvní den. Ta myšlenka mi přijde na mysl hned po probuzení. Srdce mi poskočí, ale vzápětí ze mne veškerá radost vyprchá, když uvidím, jak se uličkou belhá Molly. Mezi náplastí na nose jí prosvítají proužky fialové kůže. Jakmile odejde, ohlédnu se po Peterovi a Drewovi. Ani jeden v pokoji není. V rychlosti se převléknu. Je mi jedno, jestli mě někdo kromě nich uvidí ve spodním prádle. Obrnila jsem se. číst dál

Do návštěv zbývá už jen den. V duchu přirovnávám zítřek ke konci světa: na ničem potom nezáleží. Všechno, co dělám, směřuje jen k tomu. Možná se uvidím s rodiči. Možná ne. Co je horší? Nevím. číst dál

Když se příští ráno se zíváním doplahočím do výcvikové místnosti, vzadu u stěny se vyjímá velký štít. U dveří je přistavený stůl, na kterém jsou vyskládané nože. Další typ útoku na cíl. Tentokrát to aspoň nebude bolet. číst dál

Vlezu na postel a ztěžka si povzdechnu. Od zápasu s Peterem uběhly dny a moje modřiny se vybarvily do modrofíalova. Už jsem si zvykl každý pohyb bolí, takže mi to nečiní takové problémy, ale ke zotavení mám ještě daleko. číst dál

Ráno neslyším ani budík, ani šoupání nohou, ani jak se ostatní mezi sebou baví. Vzbudí mě až Christina. Zatřese se mnou a poplácá mě po tváři. Černou bundu už má zapnutou až ke krku. Jestli na ní včerejší zápas zanechal nějaké modřiny, její tmavá plet je šikovně maskuje. číst dál

Té noci se mi zdá sen, ve kterém Christina opět visí na zábradlí, tentokrát za nárty hlavou dolů. Kdosi křikne, že pomoct jí může jenom někdo Divergentní. Rozběhnu se k ní, ale někdo do mě strčí a já se zřítím do propasti. Těsně před smrtícím dopadem se probudím. číst dál