Kapitola 30

Jsem připravená. Vklouznu do místnosti. Tentokrát nemám na svou obranu pistoli ani nůž, ale plán, který jsem večer předtím vymyslela. Tobias říkal, že ve třetí fázi výcviku jde o psychickou připravenost - s pomocí vhodné strategie můžu svůj strach překonat.
Škoda že nevím, v jakém pořadí budou po sobě mé fóbie následovat. Zhoupnu se na bříška prstů a Čekám, až se objeví můj první strach. Už teď ztěžka dýchám.
Z betonové podlahy vyroste vysoká tráva, která se ohýbá v neviditelném větru. Trubky nad mou hlavou nahradí zelená obloha. Slyším zpívat ptáky a vnímám svůj strach jako cosi vzdáleného, jako něco, z čeho se mi svírá hruď a buší srdce, ale v mé mysli to přítomno není. Tobias mi řekl, abych se snažila zjistit, o čem každá simulace je. Už vím, jak to myslel. Nejde o konkrétní věc, ale o to získat nad danou situací vládu.
U ucha mi zatlučou křídla a do ramene se mi zaboří ptačí pařáty.
Tentokrát se po vráně neoženu. Přikrčím se a zaposlouchám se do tlukotu blížících se křídel. Těsně nad zemí pročísnu rukou trávu. Co je protikladem bezmocnosti? Moc. A tu jsem poprvé ucítila, když jsem v ruce sevřela zbraň.
Stáhne se mi hrdlo. Chci ze sebe ty pařáty sundat. Pták zavřeští. Poskočí mi srdce, ale pak v trávě před sebou nahmatám něco tvrdého a kovového. Pistoli.
Namířím ústím hlavně na ptáka. Vzápětí mi z ramena odlétne obrovský chuchvalec krve a peří. Otočím se na patě a namířím pistoli k obloze, ze které se ke mně snáší mrak černého peří. Zmáčknu kohoutek a opakovaně střílím do moře vran, jejich černá těla padají k zemi.
Při střelbě mnou projede stejný pocit moci, jako když jsem dostala pistoli do ruky poprvé. Zklidním se a pole, pistole i ptáci zmizí. Opět stojím ve tmě.
Přesunu váhu z nohy na nohu, když vtom mi pod nohama něco zavrže. Dřepnu si a přejedu rukou po studeném, hladkém panelu — sklo. Rozpažím a i tam narazím oběma rukama do skla. Stará známá nádrž. Nemám strach, že se utopím. Nejde o vodu, ale o neschopnost z nádrže uniknout. O slabost. Musím přesvědčit sama sebe, že mám dost síly na to, abych sklo rozbila.
Rozsvítí se modré světlo a podlahou začne prosakovat voda, ale tak daleko simulaci nehodlám nechat dojít. Udeřím dlaní o stěnu před sebou a čekám, že se sklo roztříští.
Ruka mi od skla odskočí a tabule zůstane neporušená.
Rozbuší se mi srdce. Co když to, co fungovalo v předchozí simulaci, tady fungovat nebude? Co když sklo dokážu rozbít až pod skutečným psychickým nátlakem? Přes kotníky se mi přelije voda, s každou vteřinou jí přibývá. Musím seuklidnit. Uklidnit se a soustředit se. Nalehnu na panel za sebou a co nejsilněji vykopnu. A ještě jednou. Palec na noze mi svírá palčivá bolest, ale jinak se nic neděje.
Mám další možnost. Můžu počkat, až voda nádrž zaplaví - už teď mi sahá po kolena - a zkusit se zklidnit, jakmile se začnu topit. Opřu se o stěnu a zavrtím hlavou. Ne. Přece se nenechám utopit. Nenechám.
Zatnu ruce v pěsti a vší silou do skla praštím. Jsem silnější než sklo. Je tenké jako čerstvý led. Silou myšlenky je takovým udělám. Zavřu oči. Sklo je led. Sklo je —
Sklo se mi pod rukou roztříští a voda se vyřine na podlahu. A opět se ocitnu ve tmě.
Protřepu si ruce. Tohle měla být snadná překážka. Už jsem se s ní několikrát setkala. Nemůžu si dovolit takhle ztrácet čas.
Z boku do mě udeří to, co dosud vypadalo jako pevná stěna. S vyrašeným dechem dopadnu tvrdě na zem. Neumím plavat. Takové obrovské množství mohutné vody jsem v životě viděla jen na obrázcích. Pode mnou je ostré, kluzké skalisko. Voda mi podtrhne nohy, ale zachytím se útesu. Na rtech ochutnám sůl. Koutkem oka zahlédnu temnou oblohu a krvavě rudý měsíc.
Další vlna se mi převalí přes záda. Narazím bradou o kámen a škubnu sebou. Moře je ledové, zato krev, která mi stéká z brady po hrdle, je horká. Natáhnu ruku a nahmatám skalní hranu. Voda mi zuřivě doráží na nohy. risknu se ke skalisku vší silou, ale nestačí to - voda mě konečně stáhne dolů a vlna mě vzápětí odhodí na záda. Nohy mi vylétnou až za hlavu a paže do stran. Další vlna se mnou mrští zády na útes a hlava mi zmizí pod hladinou. Potřebuju se nadechnout. Přetočím se, hmátnu po výběžku a vytáhnu se nad vodu. Sotva zalapám po dechu, nabere mě další vlna. Má vetší sílu než ta předtím, ale teď se držím pevněji.
Ale nejspíš to není voda, čeho se ve skutečnosti bojím. Zřejmě se bojím toho, že se věci vymknou mé kontrole. Jestli mám boj s vodou vyhrát, musím nad ní získat převahu.
Se zoufalým výkřikem začnu ohmatávat skálu a objevím v ní díru. Paže se mi silně třesou, když se na nich vytahuju k otvoru. Tak tak stačím před další vlnou přitáhnout nohy k tělu. Jakmile mám nohy opět volné, postavím se a rozběhnu se jako šílená. Má chodidla zběsile tepou o skálu. Přede mnou svítí rudý měsíc. Oceán zmizel.
Pak se rozplyne i všechno ostatní a mé tělo se zklidní. Až příliš.
Pokusím se pohnout pažemi, ale mám je pevně přivázané k bokům. Provaz mi omotává tělo od hrudníku až po nohy. Pod chodidly mi vyroste hranice z polen, za sebou spatřím kůl. Jsem vysoko nad zemí.
Ze stínů se vynoří nějací lidé. Jejich tváře jsou mi povědomé. Jsou to nováčci a v rukou nesou pochodně. V jejich čele kráčí Peter. Jeho oči připomínají vykotlané černé jámy. Afektovaně se ušklíbá, až se mu na tvářích dělají záhyby. Uprostřed davu se ozve smích a postupně sílí, jak se k němu přidávají další a další hlasy. Hihňání na mě záhy útočí ze všech stran.
Za sílícího smíchu Peter zasune pochodeň mezi polena a od země vyšlehnou plameny. Nejprve olizují okraje polen, pak přeskočí i na kůru. Tentokrát už s provazy nezápolím. Místo toho zavřu oči a nasávám do plic co nejvíc vzduchu. Je to jen simulace. Nic se mi nemůže stát. Už cítím žár ohně. Zavrtím hlavou.
„Cejtíš to, Škrobe?“ zeptá se Peter a jeho hlas přehluší všechen okolní povyk.
„Ne,“ odpovím. Plameny sahají stále výš.
Začichá. „To smrdí tvý spálený maso.“
Když otevřu oči, všechno vidím přes slzy rozmazaně.
„Víš, co cejtím já?“ zařvu co nejhlasitěji, abych překřičela smích kolem mě, smích, který na mě dotírá stejně neodbytně jako žár. Zasvrbí mě ruce a mám chuť se ze svých pout vysmeknout, ale ne, nebudu zbytečně ztrácet sílu. Nezpanikařím.
Přes plameny se na Petera zadívám. Horko mi do krvava rozpaluje kůži, nachází si cestu do každé buňky mého těla, rozleptává špičky mých bot.
„Že bude pršet,“ dopovím.
Někde blízko zaburácí hrom. Zaječím bolestí, když mi oheň olízne konečky prstů. Zakloním hlavu a soustředím se na mraky, které se nade mnou stahují, na černé mraky obtěžkané deštěm. Oblohu pročísne blesk a na čelo mi dopadne první dešťová kapka. Rychleji, rychleji! Kapka se mi skutálí po nose, další mi dopadne na rameno, je velká jako ledová kroupa nebo oblázek.
Kolem mne se snesou provazce vody a zasyčí pára. Usměju se úlevou, zatímco déšť zháší oheň a chladí mé popálené ruce. Pak ze mě provazy spadnou a já si prohrábnu vlasy.
Chtěla bych být jako Tobias a bát se jen čtyř věcí, ale tak neohrožená nejsem.
Uhladím si tričko, a když vzhlédnu, zjistím, že jsem ve svém pokoji doma v Odevzdanosti. Tenhle strach neznám. V pokoji je zhasnuto, ale svítí sem měsíc. Jednu ze zdí pokrývají zrcadla. Zmateně se k ní obrátím. To je lež. Doma jsem žádné zrcadlo mít nesměla.
Podívám se na sebe: na své široce rozevřené oči, na pečlivě ustlanou postel s šedou přikrývkou, na komodu s oblečením, na knihovnu, na holé zdi. Pak můj pohled přeskočí na okno za mnou.
A na muže, který za ním stojí.
Po zádech mi začne stékat ledový pot a celá ztuhnu. Znám ho. Je to ten zjizvený muž z talentové zkoušky. Je celý v černém a stojí nehybně jako socha. Zamrkám. Nalevo i napravo od něj se vynoří další dva muži. Také oni se nehýbou, ale tihle jako by ani tvář neměli - jen lebku potaženou kůží.
Prudce se otočím. Teď už jsou uvnitř pokoje. Přitlačím se rameny k zrcadlu.
Chvíli je ticho. Potom na okno zabuší pěsti, ne jen dvě nebo čtyři nebo šest — do skla mlátí desítky pěstí a desítky prstů. Hlasité údery mi rezonují v hrudním koši. Zjizvený muž a jeho dva kumpáni se ke mně začnou pomalu blížit. Pečlivě odměřují každý krok.
Přišli si pro mě, jako Peter a Drew a Al. Přišli mě zabít. Vím to.
Simulace. Je to jen simulace. S tlukoucím srdcem přitisknu dlaň na sklo za sebou. Posune se doleva. Není to zrcadlo, ale šatní skříň. Určím, kde se bude nacházet zbraň. Bude viset za posuvným křídlem dveří, jen několik
centimetrů od mé ruky. Aniž bych spustila oči ze zjizveného muže, konečky prstů nahmatám pistoli a sevřu její rukojeť.
Kousnu se do rtu a na zjizveného vystřelím. Nečekám, co se stane, a rovnou vypálím i na zbylé dva muže. Rty mě od prudkého skousnutí palčivě bolí. Bušení na okno ustane, ale vystřídá jej skřípavý zvuk. Místo pěstí teď na okno škrábou nehty ohnutých prstů a dobývají se dovnitř. Okenní tabule pod jejich náporem zavrže a nakonec praskne. Sklo se vysype z rámu.
Zaječím.
Tolik nábojů v pistoli nemám,
Do pokoje se začnou oknem drát mrtvolně bledé postavy - s lidskou tváří, ale všelijak zdeformované, s pažemi zkroucenými do nepřirozených úhlů, s příliš širokými ústy, ze kterých čnějí jehlovité zuby, s prázdnými očními důlky. Jedna po druhé se drápe na nohy a hrne se ke mně. Stáhnu se do skříně a zasunu za sebou dveře. Co teď? Musím rychle něco vymyslet. Svezu se do dřepu a tělo pistole si přitisknu ke spánku. Bojovat s nimi nemůžu. Když s nimi nemůžu bojovat, musím se uklidnit. Simulace zaznamená, že se mi zpomaluje tep i dech, a posune mé k další překážce.
Posadím se na dno skříně. Stěna za mnou zavrže. Slyším, jak zombie dorážejí na skříňové dveře - už opět buší pěstmi — ale otočím se a zamžourám ve tmě na zadní stěnu. Není to stěna, ale další dveře. Nemotorně se je pokusím odtlačit na stranu. Za nimi objevím chodbu v horním patře domu. Usměju se a proplazím se škvírou ven. Vzduch ke mně donese vůni pečeného chleba. Jsem doma.
Zhluboka se nadechnu a dívám se, jak domov kolem mě zvolna mizí. Na chvíli jsem zapomněla, že jsem na základně Neohrožených.
A pak se vedle mě objeví Tobias.
Z Tobiase přece strach nemám. Ohlédnu se přes rameno. Možná mám zaměřit pozornost na něco za sebou. Ale ne — za mnou je jen postel s nebesy.
Postel?
Tobias ke mně zvolna přistoupí.
Co to má znamenat?
Ochromeně na něj zírám. Usměje se na mě. Laskavě. Povědomě.
Políbí mě na ústa a já mimoděk rozevřu rty. Myslela jsem si, že není možné zapomenout, že jsem v simulaci. Mýlila jsem se; všechno se najednou rozpadá na kousky.
Prsty mi spočine na zipu bundy a jedním plynulým pohybem ji po celé délce rozepne. Pak mi ji stáhne z ramen.
Och, napadne mě jen, než mě znovu políbí. Och.
Můj strach souvisí právě s ním. S city jsem bojovala celý život, ale netušila jsem, jak hluboce ve mně tato obezřelost zakořenila.
Tahle překážka je jiná než ostatní. Týká se jiného druhu strachu - spíše nervózní paniky než slepé hrůzy.
Tobias mi sjede rukama po pažích a chytí mě za boky. Zabloudí prsty na kůži nad mým opaskem. Zachvěju se.
Lehce jej odstrčím a přitisknu si ruce na čelo. Už mě napadli ptáci a lidi s groteskními tvářemi; Peter mě málem upálil na hranici; dvakrát jsem se skoro utopila - a s tímhle si nevím rady? Na tohle nenajdu řešení - na kluka, který se se mnou chce... vyspat?
Domnělý Tobias mě políbí na krk.
Snažím se uvažovat logicky. Svému strachu se musím postavit. Musím získat nad situací kontrolu a to, co mě na ní děsí, odstranit.
Podívám se Tobiasovi do očí a řeknu stroze: „V žádný halucinaci s tebou spát nebudu, jasný?“
Popadnu ho za ramena, oba nás obrátím a přitlačím ho na sloupek postele. Pocítím něco jiného než strach — v břiše mě zalechtá rodící se smích. Přitisknu se k němu a políbím jej. Současně ho obejmu. Je silný. Je to... příjemné.
A pak zmizí.
Zasměju se do dlaní a cítím, jak mi obličej celý hoří. Tohohle jsem se musela bát jenom já.
Vtom mi u ucha cvakne kohoutek.
Na tuhle noční můru jsem málem zapomněla. V ruce se mi objeví pistole. Sevřu její rukojeť a ukazováček vsunu na spoušť. Na stropě se rozsvítí bodový reflektor. V kuželu světla stojí má matka, otec a bratr.
„Udělej to,“ zasykne hlas vedle mě. Ženský hlas, ale hrubý, jakoby zanešený kamením a střepy. Mohl by patřit Jeanine.
Na spánku ucítím hlaveň její pistole. Po zádech mi přejede mráz a na krku mi vyskočí husí kůže. Otřu si zpocené dlaně o kalhoty a koutkem oka se na ženu podívám. Je to Jeanine. Brýle jí sedí na nose nakřivo a v očích má chladnokrevný výraz.
Tohle je ze všeho nejhorší: mám postřílet vlastní rodinu.
„Udělej to,“ zopakuje Jeanine naléhavěji. „Zastřel je, nebo tě zabiju.“
Zadívám se na Caleba. Se svraštěným obočím a chápavým výrazem přikývne. „Do toho, Tris,“ řekne mírně. „Chápu to. Je to v pořádku.“
Pálí mě oči. „Ne,“ zachraptím. Hrdlo mám bolestivě stažené. Zavrtím hlavou.
„Dávám ti deset vteřin!“ zaječí na mě žena. „Deset! Devět!“
Přeskočím pohledem z bratra na otce. Když jsem se s ním viděla naposledy, v očích měl opovržení; teď je má široce rozevřené a shovívavé. Nikdy jsem neviděla, že by se ve skutečném životě takhle tvářil.
„Tris,“ řekne. „Nemáš jinou možnost.“
„Osm!“
„Tris,“ zavolá na mě matka. Usmívá se. Tak sladce. „Máme tě rádi.“
„Sedm!“
„Drž hubu!“ zařvu a zvednu pistoli. Dokážu to. Dokážu je zastřelit. Chápou to. Žádají mě o to. Nechtěli by, abych se pro ně obětovala. Nejsou ani skuteční. Tohle je jen simulace.
„Šest!“
Nic z toho se neděje. Nic to neznamená. Jako by mi Caleb svýma laskavýma očima vyvrtával do hlavy díru. Pistole mi ve zpocených rukou klouže.
„Pět!“
Nemám na výběr. Zavřu oči. Přemýšlím. Musím něco vymyslet. Tlak, kvůli kterému mi zběsile buší srdce, se odvíjí od jedné jediné věci: že mám strach o svůj život.
„Čtyři! Tři!“
Co mi Tobias říkal? Nesobeckost a statečnost nejsou dvě různý věci.
„Dva!“
Sundám prst ze spouště a upustím pistoli na zem. Ještě než ztratím duchapřítomnost, otočím se a přitisknu čelo na hlaveň Jeanininy zbraně.
Zastřel mě místo nich,
„Jedna!“
Zaslechnu cvaknutí a ránu.