Kapitola 35

Probudím se ve tmě. Jsem vmáčknutá v nějakém koutě. Podlaha pode mnou je hladká a studená. Dotknu se hlavy, ve které mi buší, a něco mi proteče mezi prsty. Něco teplého - krev. Když chci ruku svěsit, praštím se loktem o stěnu. Kde to jsem?
Nade mnou zabliká žárovka. Světlo je tlumené a namodralé. Kolem sebe spatřím stěny nádrže a svůj vlastní odraz. Místnost, ve které je nádrž umístěna, je malá, má betonové zdi a je bez oken. Jsem v ní sama. Tedy, téměř sama - k jedné z betonových zdí je připevněna malá kamera.
Všimnu si, že u chodidel mi ústí vývod nějaké hadice a ta vede do rohu místnosti, ve které stojí obří zásobník vody.
Z konečků prstů se mi začne do celého těla šířit chvění, které se mění v třes.
Tentokrát nejsem v simulaci.
Pravá paže mi ochrnuje bolestí. Když se vyškrábu na nohy, spatřím pod sebou kaluž krve. Teď nesmím zpanikařit. Opřu se o zeď a snažím se zhluboka dýchat. Nejhorší možný scénář je, že se tady utopím. Přitisknu čelo na sklo a zasměju se. To je nejhorší věc, jakou si dovedu představit. Můj smích se změní v pláč.
Když se teď nevzdám, budu vypadat statečně, ať už se na mě tou kamerou dívá kdokoli. Ale někdy není statečnost jenom o boji; je to umění čelit blížící se smrti s klidem. Zavzlykám do skla. Nebojím se, že umřu, ale chci umřít jinak, jakkoli jinak.
Křičet je lepší než brečet — zařvu a kopnu patou do stěny za sebou. Noha mi odskočí od zdi. Kopnu do ní znovu, až mi patou projede otupující bolest. Znovu a znovu kopu do zdi, pak toho nechám a vrazím do ní levým ramenem. Náraz mi rozjitří ránu na pravém rameni. Jako by mi v ní někdo zašťoural rozžhaveným pohrabáčem.
Na dno nádrže vytryskne voda.
Kamera v místnosti znamená, že se na mě dívají - ne, studují mě, tak, jak to dokážou jenom Sečtělí. Aby zjistili, jestli má reálná reakce odpovídá mému chování v simulaci. Aby dokázali, že jsem zbabělec.
Uvolním zaťaté pěsti a spustím ruce podél těla. Nejsem zbabělec. Zvednu hlavu a zadívám se do kamery. Zaměřím svou pozornost na dech. Dokážu zapomenout, že za chvíli umřu. Zírám do kamery tak dlouho, dokud se mé zorné pole nezúží jenom na ni. Voda se mi přelije přes kotníky, pak přes lýtka, přes stehna. Pod vodou mám už i konečky prstů na rukou. Nádech, výdech. Voda je hebká a hladí jako hedvábí.
Nádech. Voda mi omyje rány. Výdech. Máma mě jako malou ponořila do vody, aby mě odevzdala Bohu. Už hodně dlouho jsem o Bohu nepřemýšlela, ale teď na něj myslím. Je to tak přirozené. Najednou jsem ráda, že jsem Erica střelila jenom do nohy.
Mé tělo vyplave na hladinu. Místo abych kopala nohama, abych se udržela nad vodou, vydechnu z plic všechen vzduch a ponořím se ke dnu. Voda mi vnikne do uší. Cítím, jak mi proudí kolem tváře. Napadne mě, že bych ji mohla vdechnout do plic, abych si to umírání zkrátila, ale nemůžu se k tomu přimět. Z úst mi vyjdou bubliny.
Uvolni se. Zavřu oči. Řežou mě plíce.
Roztáhnu ruce a nechám je volně se vznášet ve vodě. Dovolím vodě, aby mě schovala ve svém hedvábném náručí.
Když jsem byla malá, táta si mě občas vysadil na hlavu a běhal se mnou, takže jsem měla pocit, že létám. Vzpomínám si, jak kolem mě proudil vzduch, jak mi klouzal po těle, a už se nebojím. Otevřu oči.
Přede mnou stojí tmavá postava. Musím být blízko smrti, když mám halucinace. Plíce mám jako v ohni. Smrt udušením je bolestivá. Na sklo před mým obličejem se přitiskne dlaň a na chvíli se mi zdá, že vidím máminu rozmazanou tvář.
Ozve se rána a sklo pukne. Z díry v horní části nádrže se začne řinout voda ven a skleněná tabule se vzápětí rozlomí na poloviny. Obrátím se ke sklu zády a proud vody vyvrhne mé tělo na zem. Zalapám po vzduchu a spolu s ním spolykám i vodu. Rozkašlu se a znovu se sípavě nadechnu a kolem paží mě obejmou něčí ruce a já uslyším její hlas.
„Beatrice,“ řekne. „Beatrice, musíme odsud pryč.“
Přehodí si moji paži přes ramena a vytáhne mě na nohy. Je oblečená jako moje máma a vypadá jako moje máma, ale v ruce drží pistoli a odhodlaný výraz v jejích očích je pro mě cizí. Klopýtám vedle ní vodou přes rozbité sklo a otevřenými dveřmi ven. U dveří leží dvojice mrtvých vojáků.
Spěcháme po chodbě tak rychle, jak to mé roztřesené nohy dovolují, ale co chvíli na dlažbě ukouznu. Na rohu máma vystřelí po dvou vojácích, kteří hlídkují na protějším konci chodby. Oba dostanou po kulce do zátylku a zhroutí se k zemi. Máma mě opře o stěnu a svlékne si šedou bundu.
Pod ní má tričko bez rukávů. Když zvedne paži, všimnu si, že pod levým podpažím má tetování. Už chápu, proč se přede mnou nikdy nepřetékala.
„Mami,“ řeknu namáhavě, „tys byla Neohrožená.“
„Ano,“ přitaká s úsměvem. Ze své bundy vyrobí závěs pro mou paži a její rukávy mi zaváže kolem krku. „A dnes se mi to hodilo. Tvůj otec a Caleb a několik dalších se ukrývají v suterénu budovy na rohu North a Fairfield Avenue. Musíme jim pomoct.“
Zírám na ni. Šestnáct let jsem vedle ní dvakrát denně sedávala u stolu v kuchyni a ani jedinkrát mě nenapadlo, že by se mohla narodit jinde než v Odevzdanosti. Jak dobře jsem svou matku vlastně znala?
„Na otázky budeme mít dost času potom,“ dodá matka. Povytáhne si tričko a zpoza opasku kalhot vyloví pistoli. Podá mi ji. Pak mě pohladí po tváři. „Teď musíme jít.“
Rozběhne se po chodbě a já vyrazím za ní.
Nacházíme se v suterénu centrály. Máma tu odjakživa pracovala, takže mě nepřekvapuje, že to tady zná. Bezpečně mě provede několika tmavými chodbami, pak po vlhkém schodišti nahoru na denní světlo. Kolik vojáků musela zastřelit, než mě našla?
„Jaks věděla, že jsem tady?“ zeptám se.
„Začala jsem sledovat vlaky, hned jak nás obsadili,“ vysvětlí a letmo na mě pohlédne. „Neměla jsem žádný plán. Chtěla jsem tě zachránit a o ničem jiném jsem nepřemýšlela.“
Stáhne se mi hrdlo. „Ale já jsem vás zradila. Opustila.“
„Jsi má dcera. Frakce nejsou podstatné.“ Zavrtí hlavou. „Podívej, kam nás dostaly. Lidstvo nikdy nedokáže sekat dobrotu příliš dlouho. Zlo si vždy najde cestu zpátky.“
Na křižovatce s hlavní ulicí se zastaví. Vím, že není čas se na nic vyptávat. Ale jednu věc musím vědět.
„Mami, jak to, že víš o Divergenci?“ zeptám se. „Co to je? Proč...“
Pohledem si zkontroluje stav nábojů v komoře pistole. Pak vytáhne z kapsy několik nových nábojů a zásobník doplní. Stejný výraz mívala ve tváři, když doma vyšívala.
„Vím o nich, protože jsem sama Divergentní,“ řekne a natáhne si pistoli. „Měla jsem jediné štěstí, že má matka byla členkou představenstva. V den, kdy se konal Obřad volby, mi řekla, abych z frakce odešla a vybrala si jinou, bezpečnější. Rozhodla jsem se pro Odevzdanost.“ Přebytečný náboj vrátí do kapsy a napřímí záda. „Ale tobě jsem nic nařizovat nechtěla.“
„Nechápu, proč v nás všichni vidí takovou hrozbu.“
„Každá frakce podněcuje své členy, aby určitým způsobem mysleli a jednali. A většině lidí to vyhovuje. Většina s tím nemá problém. Najdou si nějaký vzorec myšlení, kterým se budou řídit, a u toho už zůstanou.“ Dotkne se zranění na mém rameni a usměje se. „Ale naše mysl pracuje komplexněji. Nelze nás přinutit k jedinému způsobu uvažování, a právě to všechny u moci děsí. Dobře ví, že vždycky budeme trnem v jejich patě, a oni s tím nic neudělají.“
Mám pocit, jako by mi někdo napumpoval plíce čerstvým vzduchem. Nejsem Odevzdaná. Nejsem Neohrožená.
Jsem Divergentní.
A nikdo mě nemůže ovládat.
„Tady je máme,“ řekne, když vyhlédne zpoza rohu. Nakouknu jí přes rameno a spatřím několik ozbrojených vojáku, kteří se k nám ve stejném rytmu přibližují. Matka se ohlédne. Zezadu k nám zdálky běží další koordinovaná skupina.
Matka mě popadne za ruku a podívá se mi do očí. Upoutají mě její dlouhé řasy. Škoda, že jsem po ní nezdědila její krásu. Ale aspoň nám to stejně myslí.
„Běž za svým otcem a bratrem. První ulice napravo odsud, suterén. Zaklepej dvakrát, pak třikrát a nakonec šestkrát.“ Vezme mi obličej do dlaní. Ruce má chladné, dlaně drsné. „Já je mezitím rozptýlím. Utíkej, jak nejrychleji můžeš.“
„Ne.“ Zavrtím hlavou. „Nikam bez tebe nepůjdu.“
Usměje se. „Buď statečná, Beatrice. Miluju tě.“
Ucítím na čele její rty a vzápětí matka vběhne doprostřed ulice. Zvedne pistoli nad hlavu a třikrát vypálí do vzduchu. Vojáci se jako na povel rozběhnou.
Vyřítím se přes cestu a vběhnu do boční ulice. Za běhu se ohlédnu přes rameno, jestli mě někdo nepronásleduje. Ale jsou příliš zaneprázdnění, než aby si mě všimli — matka do nich střílí jeden náboj za druhým.
Když zaslechnu, že palbu opětují, škubnu hlavou v protisměru. Nohy mi vypoví poslušnost a zastavím se.
Matka ztuhne a prohne se v zádech. Z rány na břichu jí vytryskne proud krve a zbarví jí tričko do ruda. Na rameni se jí objeví krvavý flek. Zamrkám. Oči mi zastře křiklavě rudý závoj. Znovu zamrkám a spatřím mámu, jak s úsměvem mete mé ustřižené vlasy na hromádku.
Spadne. Nejdřív na kolena, s rukama bezvládně svěšenýma podél boků, a potom se zhroutí na chodník jako hadrová panenka. Nehýbe se a nedýchá.
Přitisknu si dlaň na ústa a nelidsky do ní zavřeštím. Po rozpálených tvářích mi stékají slzy - ani jsem si nevšimla, že brečím. Má krev křičí, že patří k ní, a zoufale se k ní chce rozběhnout, ale duchu ji pořád slyším, jak mi říká, abych byla statečná.
Zachvátí mě nesnesitetlná bolest. V jediném okamžiku se ve mně všechno zhroutilo a spolu s tím i celý můj svět. Chodník mě dře do kolen. Kdybych si tady teď lehla, konec by nastal rychle. Možná měl Eric pravdu a zvolit si smrt je jako vydat se na průzkum do neznámé, nepředvídatelné krajiny.
Cítím, jak mě Tobias před první cvičnou simulací pohladí po vlasech. Slyším, jak mi říká, abych byla statečná. Slyším, jak mi to samé říká máma.
Vojáci se otočí jako loutky na jednom provázku. Vyškrábu se na nohy a začnu utíkat.
Jsem statečná.