Kapitola 26

Ruku v ruce se vracíme k Jámě. Dávám velký pozor na to, jak se jej držím. Chvíli se mi zdá, že bych mu měla ruku tisknout silněji, a chvíli zase, že mu ji svírám až moc. Nikdy jsem nechápala, proč se dva lidé musí za chůze držet za ruce. Ale pak mi Tobias přejede bříškem prstu po dlani, zachvěju se a rázem je mi vše jasné.
„Takže...“ Chytím se poslední rozumné myšlenky, kterou si pamatuju. „...tě děsí čtyři věci.“
„Čtyři předtím, a čtyři i teď,“ řekne a přikývne. „Nezměnily se, tak tam pořád chodím, ale... zatím to nikam nevede.“
„Nemůžeš se přece zbavit úplně všech,“ poznamenám. „Protože ti na něčem pořád záleží. Na tvým životě.“
„Já vím.“
Jdeme teď po obvodu Jámy úzkou stezkou, která vede ke skalám na dně propasti. Nikdy předtím jsem si jí nevšimla - dokonale splývá se skalní stěnou. Ale zdá se, že Tobias na ní zná každý kámen.
Nechci tu chvíli zkazit, ale musím vědět, jak dopadl u talentové zkoušky. Musím vědět, jestli je Divergentní.
„Chystal ses mi něco říct o svým testu,“ otevřu to téma znovu.
„Aha.“ Volnou rukou se poškrábe na zátylku. „Záleží na tom?“
„Jo. Chci to vědět.“
„Jsi pěkně náročná.“ Usměje se.
Stezka náhle končí a my se ocitneme na dně propasti. Z divoké vody se pod ostrými úhly zvedají nestejnorodé skalní výběžky. Tobias mě vede krkolomnou cestou vpřed, přes drobné průrvy a hranaté vrásy. Podrážky se mi lepí na hrubý kámen. Na každém zanechají mokrou stopu. Při kraji propasti, kde není proud tak silný, Tobias najde relativně rovný kus skály. Přehodí si nohy přes okraj a já si k němu přisednu. Zdá se, že se tu cítí pohodlně, přestože jej od nebezpečné vodní masy dělí pouhých několik centimetrů.
Pustí mi ruku. Podívám se na zubatou hranu skály.
„Tyhle věci lidem běžně neříkám. Ani přátelům,“ řekne.
Sepnu ruce a propletu si prsty. Pokud je skutečně Divergentní, tohle je dokonalé místo, kde by mi to mohl prozradit. Reka burácí natolik, že nás nikdo neuslyší. Nevím, proč mě to znervózňuje.
„Moje zkouška dopadla podle očekávání,“ připustí. „Odevzdanost.“
„Aha.“ Něco ve mně splaskne. Mýlila jsem se v něm.
Ale — předpokládala jsem, že jestli není Divergentní, musel v testu dopadnout jako Neohrožený. Já jsem byla, technicky vzato, taky vyhodnocená jako Odevzdaná - tak je to uvedeno v mém záznamu. Přihodilo se mu to samé? A pokud ano, proč mi neříká pravdu?
„A přesto sis vybral tohle?“ zeptám se.
„Nebylo zbytí.“
„Jak to?“
Najednou uhne očima a dívá se do prázdna před sebou, jako by v něm hledal odpověď. Vlastně ani odpovídat nemusí. Zápěstí mě ještě pořád pálí.
„Musel jsi pryč kvůli otci,“ řeknu. „Proto ses nikdy nechtěl dostat do vedení? Aby ses s ním už nikdy nemusel střetnout?“
Zvedne rameno. „A taky jsem vždycky cítil, že sem tak úplně nepatřím. Aspoň ne za současnýho stavu věcí.“
„Ale vždyť jdeš... neuvěřitelnej,“ vyhrknu. Zarazím se a odkašlu si.„Chci říct na místní poměry. Děsí tě jenom čtyři věci, o tom se tady nikomu ani nezdá. Jak bys sem mohl nepatřit?“
Pokrčí rameny. Jako by mu na vlastním talentu ani pozici v komunitě nezáleželo. To by pak vážně ukazovalo na Odevzdanost. Nevím, co si o tom mám myslet.
„Mám teorii, že nesobeckost a statečnost nejsou dvě různý věci. Celej život tě trénujou, abys na sebe zapomněl, takže když se pak ocitneš v nebezpečí, funguje to jako instinkt. Úplně stejně bych mohl fungovat i v Odevzdanosti.“
Srdce mi ztěžkne. Mně nestačilo ani šestnáct let. Můj první instinkt je pud sebezáchovy.
„Já jsem odtamtud odešla, protože ať jsem se snažila sebevíc, nikdy jsem nebyla dost nesobecká.“
„To není tak úplně pravda.“ Usměje se na mě. „Ta holka, co po sobě nechá házet nožema, aby ušetřila svýho kámoše, ta holka, co skočila po mým otci, aby mě ochránila – ta nesobecká holka, to nejseš ty?“
Zná mě lépe než já sebe. A i když se mi zdá nemožné, že by ke mně mohl něco cítit, vzhledem k tomu všemu, čím nejsem, třeba to tak nemožné není. Zamračím se na něj. „Zaměřil ses na mě, co?“
„Rád pozoruju lidi.“
„Možná jsi měl radši zběhnout k Upřímnejm, Čtyřko. Jseš totiž příšernej lhář.“
Položí ruku na skálu vedle mých prstů. Podívám se na naše ruce. Má dlouhé, štíhlé prsty. Ruce stvořené pro jemné, obratné pohyby. Ne jako ruce Neohrožených, které by měly být silné a tvrdé a připravené lámat a rozbíjet.
„Fajn.“ Skloní ke mně obličej a putuje mi očima po bradě, po rtech, po nose. „Zaměřil jsem se na tebe, protože se mi líbíš.“ Řekne to docela obyčejně, odvážně, a střelí po mně pohledem. „A neříkej mi,Čtyřko“, jasný? Je hezký zase slyšet svý jméno.“
Konečně se vyjádřil, a jako by o nic nešlo. Nevím, jak mám zareagovat. Zčervenám a nenapadne mě říct nic lepšího než: „Ale ty jsi starší než já... Tobiasi.“
Věnuje mi další úsměv. „Jo, dva roky jsou propastnej věkovej rozdíl, přímo nepřekonatelnej, co?“
„Nechci se podceňovat,“ řeknu. „Jenom to nechápu. Jsem mladší. Nejsem hezká. Já - “
Zasměje se hlubokým hlasem, který jako by mu vycházel z hloubi duše, a políbí mě na spánek.
„Nedělej,“ řeknu nezněle. „Ty víš, že nejsem. Nejsem ošklivá, ale krásná rozhodně taky ne.“
„Dobře. Tak nejsi královna krásy, a co?“ Vtiskne mi polibek na tvář. „Líbíš se mi, jaká jsi. Jsi neuvěřitelně chytrá. Jsi odvážná. A i když teď víš o Marcusovi...“ Hlas mu změkne, „...nedíváš se na mě, jako bych byl zbitý štěně nebo tak něco.“
„Protože nejseš,“ podotknu.
Chvíli se do mě vpíjí tmavýma očima a mlčí. Pak se dotkne mé tváře, nakloní se ke mně a zlehka mě políbí na rty. Řeka pod námi hučí, pěna mi vystřikuje až na kotníky. Usměje se a přitiskne mi rty na ústa.
Nejdřív ztuhnu, nejsem si jistá sama sebou, takže když se odtáhne, jsem přesvědčená, že jsem udělala něco špatně nebo nešikovně. Ale on jen uchopí můj obličej do dlaní, přitlačí mi prsty na kůži a znovu mě políbí, tentokrát silněji, rozhodněji. Jednou rukou se ho chytím kolem krku a zajedu mu prsty do krátkých vlasů.
Několik minut se na dně propasti líbáme. Všude kolem nás běsní rozbouřená voda. A když vstaneme a vezmeme se za ruce, uvědomím si, že kdybychom si oba zvolili jinak, možná bychom teď dělali totéž, jenom na bezpečnějším místě a v šedých šatech místo černých.