Kapitola 29

Zatím každý rok jsem se byla v Odevzdanosti podívat na vítání nových členů. Letos tam nebudu. Vše se vždy odehrává v poklidu. Nováčci, kteří po třicet dní vykonávali veřejně prospěšné práce, aby se mohli stát řádnými členy, sedí vedle sebe na lavici. Někdo ze starších přečte manifest Odevzdanosti. Jedná se o krátkou stať o tom, že člověk se musí sám sebe zříct a už nikdy se nesoustředit pouze na sebe. Pak všichni starší členové umyjí nováčkům nohy. Následuje společné jídlo, při kterém nejprve každý podá talíř svému sousedu po levici.
Nic takového se v Neohroženosti neděje.
Ve slavnostní den zavládne na základně Neohrožených šílenství a chaos. Lidé jsou úplně všude a většina z nich už má s úderem poledne upito. Proklestím si mezi nimi cestu do jídelny a tác s obědem si donesu zpátky do pokoje. Cestou spatřím, jak z úzkého chodníku někdo padá, a podle toho, jak řve a jak se chytá za nohu, si nejspíš něco zlomil.
Aspoň že v pokoji je klid. Poprvé si pořádně prohlédnu jídlo, které jsem si naložila. Ve spěchu jsem na talíř něco naházela, a až tady vidím, že jsem si vybrala kuřecí prso, dušený hrášek a kousek tmavého chleba. To jsme jídávali doma.
Povzdechnu si. V srdci jsem pořád doma. Jsem Odevzdaná, když nepřemýšlím o tom, co dělám. Jsem Odevzdaná, když stojím před nějakou zkouškou. Jsem Odevzdaná i tehdy, když se chovám odvážně. Jsem snad ve špatné frakci?
Při vzpomínce na domov se mi rozechvějí ruce. Musím rodiče varovat, že Sečtělost se chystá k válce, ale nevím jak. Něco vymyslím, ale ne dnes. Dnes se musím soustředit na to, co mě čeká. Všechno hezky popořadě.
Pustím se do jídla jako robot. Uždíbnu si kousek masa, sezobnu pár kuliček hrášku, zajím to chlebem. A tak pořád dokola. Na tom, do jaké frakce patřím, stejně nezáleží. Za dvě hodiny se spolu s ostatními nováčky dostavím do simulační místnosti, projdu svou krajinou strachu a stanu se Neohroženou. Je pozdě změnit názor.
Po jídle zabořím tvář do polštáře. Nemám v úmyslu spát, ale po chvilce usnu a probudím se, až když mi Christina třese ramenem.
„Abysme šly,“ řekne. Je bledá jako stěna.
Protřu si oči, abych z nich vyhnala rozespalost. Boty už obuté mám. V pokoji je plno. Každý si zavazuje tkaničky, zapíná knoflíky a rozdává úsměvy, jako bychom šli do kina. Stáhnu si vlasy do drdolu a svou černou bundu si zapnu až ke krku. Mučení už brzy skončí, ale je vůbec možné na simulace někdy zapomenout? Bude někdo z nás pod tíhou vzpomínek na prožité hrůzy ještě někdy klidně spát? Nebo z nás dnešním dnem všechen strach vyprchá, jak se od nás očekává?
Odebereme se do Jámy a z ní po úzké stezce vzhůru ke skleněné budově. Zvednu oči ke stropu. Přes nespočet podrážek, kterými se to nahoře v místnosti hemží, sem tentokrát neproniká ani trocha denního světla. Na okamžik se mi zdá, že slyším, jak skleněná podlaha praská, ale je to jen výplod mé fantazie. Vyjdeme s Christinou po schodech a pohltí nás dav.
Jsem moc malá, než abych mohla někomu nahlédnout přes hlavu, tak upnu zrak na Willova záda a jdu v jeho stopách. Z množství tepla, které tolik lidí pohromadě produkuje, se mi až dělá špatně. Na čele mi vyskáče pot. Skulinou v davu konečně uvidím, proč se všichni tak cpou: aby viděli na nástěnné monitory vlevo na zdi.
Zaslechnu, jak někoho povzbuzují, a zastavím se, abych se také podívala. Na levé obrazovce se v krajině strachu pohybuje dívka v černých šatech - Marlene. Sleduju, jak reaguje, jak má vytřeštěné oči, ale nedokážu říct, jakému strachu právě čelí. Ani mou projekci díkybohu nikdo neuvidí — jen mou reakci na ni.
Na prostředním monitoru se zobrazuje Marlenina srdeční činnost. Počet tepů jí na okamžik vylétne prudce nahoru, pak se sníží. Když dosáhne normální hladiny, objeví se zelená obrazovka a Neohrožení zahalekají. Na pravém monitoru se znázorní její výsledný čas.
Odtrhnu pohled od monitoru a doženu Christinu s Willem. Ve dveřích na levé straně místnosti, kterých jsem si minule skoro ani nevšimla, stojí Tobias. Simulační místnost je hned vedle. Protáhnu se kolem, aniž bych se na něj podívala.
Místnost je prostorná a je v ní další obrazovka podobná těm venku. Před ní sedí v řadě několik osob. Mezi nimi jsou i Eric a Max. Také ostatní jsou už od pohledu starší. Vzhledem k drátům, které mají připojené k hlavám, a prázdnému výrazu v očích zřejmě sledují probíhající simulaci.
Za nimi je další řada židlí, ale všechny už jsou obsazené. Nemám chodit pozdě.
„Hej, Tris!" zavolá na mě Uriah přes místnost. Sedí pohromadě s několika dalšími nováčky z Neohroženosti. Už zbývají jen čtyři; ostatní z jejich skupiny už mají simulaci za sebou. Poklepe si na stehno. „Můžeš si mně sednout na klín, jestli chceš.“
„To zní lákavě,“ křiknu na něj a zazubím se, „ale díky. Radši postojím.“
Mimo jiné nechci, aby mě Tobias viděl sedět na někom jiném.
Světla v simulační místnosti se rozsvítí. Marlene se krčí při zemi a na tvářích se jí lesknou slzy. Max, Eric a několik dalších se pohotově proberou ze simulačního omámení a vyjdou ven. O chvíli později už na obrazovce vidím, jak Marlene gratulují.
„Závěrečnou zkoušku absolvujete v tom pořadí, v jakém jste se zatím umístili,“ oznámí Tobias. „Čili jako první půjde Drew a jako poslední Tris.“
To znamená, že přede mnou si projde peklem ještě pět lidí.
Stoupnu si dozadu, asi metr od Tobiase. Když Eric píchne Drewovi injekci a pošle ho do simulační místnosti, vyměníme si pohledy- Než na mé přijde řada, budu vědět, jak na tom ostatní jsou a jak moc se budu muset snažit, abych byla lepší.
Pro vnějšího pozorovatele není krajina strachu nijak zajímavá. Vidím, jak se Drew hýbe, ale nevím, na co reaguje. Po několika minutách raději zavřu oči a snažím se na nic nemyslet. V tomhle okamžiku je zbytečné spekulovat v duchu o tom, s čím vším se ve své krajině asi potkám. Musím si pamatovat jen to, že je v mých silách simulaci zneškodnit a že už to mám nacvičené.
Jako další jde Molly. Stačí jí dvakrát méně času než Drewovi, ale i ona se potýká s potížemi. Příliš dlouho namáhavě oddechuje a nemůže svou paniku ovládnout. V jednu chvíli dokonce naplno zavřeští.
Překvapuje mě, jak jde najednou všechno stranou — myšlenky na válku, Tobiase, Caleba, rodiče, přátele i mou novou frakci mizí. Zbývá poslední překážka, kterou musím překonat.
Na řadu přijde Christina. Po ní Will. Pak Peter. Nesleduju je. Vím jenom, jak dlouho jim to trvá: dvanáct minut, deset a patnáct. Zbývá už jen jedno jméno.
„Tris.“
Otevřu oči a dojdu dopředu pozorovací místnosti, kde na mě čeká Eric se stříkačkou plnou oranžového séra. Skoro nevnímám, jak se mi jehla zabodává do krku, nevnímám Ericův proděravěný obličej, když palcem stlačuje plunžrový píst. Představuju si, že sérum je tekutý adrenalin, který se mi vlévá do žil a dodává mi sílu.
„Připravená?“ zeptá se.