Kapitola 31

Světla se rozsvítí. Stojím sama v prázdné místnosti s betonovými zdmi a třesu se. Klesnu na kolena a zimomřivě se obejmu. Nebyla mi zima, když jsem sem přišla. Přejedu si rukama po pažích, abych se zbavila husí kůže.
Ještě nikdy jsem necítila takovou úlevu. Každý sval v těle mi okamžitě povolí a já se konečně naplno nadechnu. Nedovedu si představit, že bych sem chodila ve volném čase, jako to dělá Tobias. Předtím mi to připadalo odvážné, ale teď to vnímám jako masochismus.
Dveře se otevřou. Postavím se. Do místnosti napochodují Max, Eric, Tobias a několik dalších lidí, které neznám, a utvoří přede mnou hlouček. Tobias se na mě usměje.
„Gratuluju, Tris,“ řekne Eric. „Právě jsi úspěšně dokončila poslední zkoušku.“
Zkusím se usmát, ale nejde to. Pořád mám před očima tu pistoli. Pořád cítím, jak mi její hlaveň tlačí mezi obočí.
„Díky,“ zamumlám.
„Ještě nám dovol jednu maličkost. Pak už se budeš moct vesele pustit do příprav na uvítací večírek,“ řekne Eric. Pokývne na jednu z cizích tváří za sebou. Zena s modrými vlasy mu podá černé pouzdro. Eric jej otevře a vytáhne z něj injekční stříkačku s dlouhou jehlou.
Celá se napnu. Oranžovohnědý roztok ve stříkačce mi připomene sérum, které nám píchali před každou simulací. A tohle už měla být poslední.
,Aspoň se nebojíš jehel,“ dodá Eric. „Sérum obsahuje sledovací zařízení, které se aktivuje jen v případě, že budeš nahlášena jako nezvěstná. Bezpečnostní opatření.“
„Jak Často se tady lidi ztrácí?“ zeptám se zamračeně.
„Moc často ne." Eric se ušklíbne. „Je to nová laskavost, kterou nám Sečtělost prokázala. Během dneška jsme naočkovali všechny na základně a předpokládám, že se k nám brzy připojí i ostatní frakce.“
Píchne mě u srdce. Nemůžu ho nechat, aby do mě to svinstvo píchnul, tím spíš, že to vyvinula Sečtělost – možná dokonce přímo Jeanine. Ale stejně tak nemůžu odmítnout. Nemůžu odmítnout, jinak znovu zapochybuje o mé důvěryhodnosti.
„Fajn,“ vypravím ze sebe se staženým hrdlem.
Eric ke mně přistoupí se stříkačkou v ruce. Odhrnu si vlasy z krku a nakloním hlavu na stranu. Raději se dívám jinam, když mi Eric otírá krk dezinfekčním tamponem. Pak mi pod kůži zajede jehla. Krk mi zaplaví intenzivní bolest, ale trvá jen krátce. Eric uloží stříkačku zpátky do pouzdra a místo vpichu mi přelepí náplastí.
„Večírek začíná za dvě hodiny,“ oznámí. „Tam také oznámíme tvé výsledné umístění. Hodně štěstí.“
Hlouček gratulantů se vytrousí ven, Tobias jde jako poslední. U dveří se zastaví a kývne na mě, abych Šla za ním. Prosklená místnost nad Jámou je plná lidí. Někteří se ostatním nad hlavou promenádují po lánech, jiní se baví a smějí ve skupinkách. Tobias se na mě usměje. Určitě se nedíval.
„Slyšel jsem, že ses musela dostat jenom přes sedm překážek,“ řekne. „To se jen tak nevidí.“
„Ty... ty ses na mou simulaci nedíval?“
„Jenom na velkým monitoru. Tvou simulaci viděl jen úzkej kruh vedení,“ vysvětlí. „Ale tvářili se ohromeně.“
„No, sedm je pořád o dost víc než čtyři," namítnu, „ale třeba to bude stačit.“
„Divil bych se, kdybys neskončila jako první.“
Vejdeme do prosklené místnosti. Pořád je tam plno, ale teď, když už se není na co dívat, dav poměrně prořídl.
Po několika vteřinách si mě lidé všimnou. Ukazují si na mě a já se držím u Tobiase, ale přesto mě několik z nich halasně pozdraví, poplácá po rameni nebo aspoň pogratuluje. Rozhlédnu se kolem a uvědomím si, jak zvláštně by na mého otce a bratra asi působili, ačkoli mně připadají normální, navzdory všemu piercingu v obličejích a potetovaným pažím a hrdlům a hrudím. Taky se na ně usměju.
Sestupujeme po schodech zpátky do Jámy. „Mám otázku,“ řeknu a kousnu se do rtu. „Co všechno ti o mý simulaci řekli?“
„Vážně skoro nic. Proč?“ zeptá se.
„Jen tak.“ Nakopnu kámen na cestě.
„Musíš se vracet zpátky na pokoj?“ položí pro změnu otázku on mně. „Jestli chceš mít chvilku klidu, můžeš až do večírku zůstat u mě.“
Najednou mám svíravý pocit v žaludku.
„Co je?“ zeptá se.
Nechci se vracet do společného pokoje a nechci se Tobiase bát.
„Ráda,“ řeknu.
Tobias za námi zavře a zuje si boty.
„Nemáš žízeň?“
„Ne, díky.“ Ruce držím před sebou.
„Jseš v pohodě?“ Dotkne se mé tváře. Polaská mě ze strany na hlavě a prsty mi zajede do vlasů. Usměje se, podrží mi hlavu na místě a políbí mě. Po těle se mi začne zvolna šířit teplo. A strach, který mi drnčí na prsou jako budík.
Tobias mě dál líbá a svlékne mi bundu. Trhnu sebou, když uslyším, jak dopadla na zem, a s planoucíma očima jej od sebe odstrčím. Nevím, proč se tak chovám. Když jsme se líbali ve vlaku, líbilo se mi to. Schovám obličej do dlaní.
„Co je? Co se stalo?“
Zavrtím hlavou.
„Neříkej, že nic.“ Hlas má chladný. Popadne mě za paži. „Hej. Podívej se na mě.“
Sundám si ruce z obličeje a zvednu k němu zrak. Bolest v jeho očích a vztekle stisknutá čelist mě překvapí.
„Někdy si říkám,“ řeknu co nejklidněji, „co z toho máš. Z tohohle... ať už je to cokoli.“
„Co z toho mám?“ zopakuje. Udělá krok vzad a zavrtí hlavou. „Jsi pitomá, Tris.“
„Nejsem pitomá,“ bráním se. „Právě proto, že nejsem, mi připadá trochu divný, že ze všech holek, který bys mohl mít, sis vybral mě. Takže jestli ti jde jenom o... ehm, ty víš... o to..“
„O co? Sex?“ Zamračí se. „Kdyby mi šlo o sex, za tebou bych jako za první asi vážně nešel.“
Jako by mi právě dal ránu do žaludku. Jistěže by za mnou nešel — ani jako za poslední. Nejsem ani hezká, ani žádoucí. Založím si ruce na břichu a podívám se stranou, abych rozmrkala slzy. Nejsem typ, co se hned rozbrečí. Nejsem typ, co začne ječet. Párkrát zamrkám, svěsím ruce a odvážím se na něj pohlédnout.
„Raději půjdu,“ řeknu tiše a vykročím ke dveřím.
„Ne, Tris.“ Popadne mě za zápěstí a trhne se mnou zpátky. Prudce ho odstrčím, ale on mě chytí i za druhé zápěstí.
„Mrzí mě, co jsem řekl,“ omlouvá se. „Myslel jsem to tak, že ty taková nejseš. To mi došlo hned, jak jsem tě potkal.“
„Byls jednou z věcí, který jsem dneska v simulaci musela překonat.“ Zachvěje se mi spodní ret. „Tos věděl?“
„Cože?“ Pustí mě a do očí se mu vrátí bolestný výraz. „Ty se mě bojíš?“
„Tebe ne,“ řeknu. Kousnu se do rtu, aby se mi tak nechvěl. „Bojím se s tebou... s kýmkoli bejt. Nikdy jsem s nikým nechodila, a ty jsi navíc... starší a já nevím, co ode mě čekáš, a...“
„Tris,“ přeruší mě stroze. „Nevím, co máš o mně za falešný představy, ale pro mě je tohle taky nový.“
„Falešný představy?“ zopakuju. „Chceš říct, žes nikdy...“
Zvednu obě obočí. „Já... jsem myslela...“ Že když tak upoutal mě, zaujal nepochybně i mnohé přede mnou. „Ehm. Ty víš.“
„Myslelas špatně.“ Odvrátí pohled. Tváře má červené, jako by byl v rozpacích. „Můžeš mi říct úplně cokoli, jasný?“ Uchopí můj obličej do dlaní. Bříška prstů má chladná, ale dlaně teplé. „Umím bejt laskavější, než jak mě znáš z výcviku. Slibuju.“
Věřím mu. Ale tohle nemá s jeho laskavostí co dělat.
Políbí mě mezi obočí a na špičku nosu a pak velmi opatrně na ústa. Jsem nervózní. Místo krve mi v žilách protéká elektrický proud. Chci, aby mě líbal, chci. Ale zároveň se bojím, kam by to až mohlo zajít.
Přesune mi ruce na ramena. Přejede prsty po obvaze. Svraští obočí a odtáhne se.
„Ty jseš zraněná?“ vyděsí se.
„Ne. To je další tetování. Už to mám zahojený, ale...chtěla jsem to nechat zakrytý.“
„Můžu se podívat?“
Se staženým hrdlem přikývnu. Stáhnu si rukáv dolů a obnažím rameno. Chvíli se na ně dívá a pak po něm přejede prsty. Křivka pohybu důvěrně
kopíruje mé kosti, které vyčnívají víc, než bych si přála. Když se mě dotkne, mám pocit, že tam, kde se naše těla setkávají, se odehrává něco magického. Jsem celá rozechvělá. Nejenom strachy, ale ještě něčím jiným. Touhou.
Opatrně poodhrne okraj obvazu. Přelétne očima po symbolu Odevzdanosti a usměje se.
„Mám ten samej,“ řekne se smíchem. „Na zádech.“
„Vážně? Můžu ho vidět?“
Vrátí obvaz na tetování a vytáhne mi rukáv zpátky na rameno.
„Chceš, abych se svlíkl, Tris?“
Z hrdla mi vybuble nervózní smích, „Jenom... částečně.“
Přikývne a jeho úsměv se najednou vytratí. Upře na mě oči a rozepne si mikinu. Sundá si ji z ramen a hodí ji na židli. I mě přejde smích. Nepokrytě na něj zírám.
Svraští obočí a uchopí tričko za spodní okraj. Jediným rychlým pohybem si ho přetáhne přes hlavu.
Pravou polovinu hrudníku mu pokrývají plameny Neohroženosti. Jinak má hruď čistou. Odvrátí pohled.
„Co je?“ zeptám se zachmuřeně. Vypadá... nesvůj.
„Před lidma se obyčejně nesvlíkám,“ vysvětlí. „Vlastně před nikým.“
„Nechápu proč,“ řeknu mírně. „Chci říct, viděl ses vůbec někdy?“
Pomalu ho obejdu. Na zádech má víc inkoustu než kůže. Nechal si na ně vytetovat symboly všech frakcí - Neohroženost na vrchol páteře, Odevzdanost těsně pod ní a ještě níž další tři menší obrázky. Chvíli si je prohlížím: váhy Upřímnosti, oko Sečtělosti a strom Mírumilovnosti. Je logické, že se rozhodl pro symbol Neohroženosti, svého útočiště, a smysl dává také ikona Odevzdanosti, odkud pochází. Mám ji taky. Ale proč ty ostatní?
„Myslím, že děláme chybu,“ naznačí opatrně. „Všichni jsme se začali dívat na ctnosti jinejch frakcí skrz prsty a vyzdvihujem jenom ty naše. Tohle dělat nechci. Chci bejt statečnej, nesobeckej, chytrej, laskavěj i čestnej.“ Odkašle si. „S tou laskavostí ale pořád bojuju.“
„Nikdo není dokonalej,“ zašeptám. „Tak jednoduše to nefunguje. Jednu špatnou vlastnost odstraníš a objeví se jiná.“
Já sama jsem vyměnila zbabělost za krutost a místo změkčilosti se ozbrojila dravostí.
Zlehka se jeho symbolu Odevzdanosti dotknu. „Musíme je varovat. Brzy.“
„Já vím,“ řekne. „A taky varujem.“
Obrátí se ke mně. Chci se jej dotknout, ale jeho nahota mi nahání strach. Nahání mi strach, že bych se mohla ocitnout nahá i já.
„Tohle tě děsí, Tris?“
„Ne,“ zachraptím. Musím si odkašlat. „Ne tak docela. Já se jenom... bojím toho, co chci.“
„A co chceš?“ Pak mu rysy ve tváři ztvrdnou. „Mě?“
Pomalu přikývnu.
Přikývne taky a něžně mě vezme za ruku. Položí si ji na břicho. Se sklopenýma očima mi vede ruku vzhůru na hrudník a odtamtud na krk, kde ji podrží. Dotek jeho hladké, hřejivé kůže vyvolává v mé dlani brnění. Tváře mi hoří, ale přesto se zachvěju. Podívá se na mě.
„Jednou, pokud mě pořád budeš chtít, můžeme...“ Odmlčí se a odkašle si. „Můžeme...“
Pousměju se a přimknu se k němu dřív, než větu dokončí, Položím mu tvář na hruď. Cítím, jak mu přímo pod ní bije srdce, tak rychle jako mně,
„Ty se mě taky bojíš, Tobiasi?“
„Příšerně,“ odpoví s úsměvem.
Zvednu hlavu a políbím jej do krční jamky.
„Možná už se v mý krajině strachu nikdy neobjevíš,“ zamumlám.
Skloní ke mně hlavu a pomalu mě políbí.
„To ti pak všichni budou moct říkat Šestka.“
„Čtyřka a Šestka,“ řeknu.
Znovu se políbíme a tentokrát mě zaplaví důvěrně známý pocit. Vím přesně, jak se k sobě přitulíme, jak mě obejme kolem pasu, jak mu položím ruce na prsa, jak se k sobě naše rty lačně přitisknou. Už teď se známe nazpaměť.