Kapitola 36

Tři vojáci mě pronásledují. Běží jako jeden muž a ozvěna jejich kroky v ulici násobí. Jeden z nich vystřelí. Vrhnu se k zemi. Do dlaní se mi zaryje štěrk. Kulka zasáhne cihlovou zeď napravo ode mě. Všude se rozletí její úlomky. Uskočím za roh a nabiju pistoli.
Zabili mi matku. Namířím zbraní do ulice a naslepo vypálím. Oni za to ve skutečnosti nemůžou, ale na tom nezáleží — nemůže na tom záležet, takhle přece mámy neumírají, tohle se přese nemůže dít.
Slyším jednohlasné dunění podrážek. Uchopím pistoli do obou rukou, vystoupím zpoza rohu a na prvního vojáka namířím. Zmáčknu spoušť, ale ne dost silně na to, aby z ní vyšel výstřel. Neběží ke mně muž, ale chlapec. Chlapec s hřívou vlasů a vráskou mezi obočím.
Will. S vyhaslým pohledem a bez duše, ale pořád Will. Zastaví se a prohlédne si mě. Zbraň má připravenou. V příštím okamžiku spatřím, jak přesune prst na spoušť, vystřelím. Semknu víčka. Nedýchám.
Kulka mu prostřelila hlavu. Vím to, protože jsem na ni mířila.
Se stále zavřenýma očima se otočím a vyklopýtám z boční ulice. North a Fairfield. Musím zjistit, kde jsem, ale nápisy na ukazatelích vidím rozmazaně. Několikrát zamrkám. Nacházím se jen pár metrů od budovy, ve které je zbytek mojí rodiny.
U dveří se sesunu k zemi. Vydat teď jakýkoli zvuk by Tobias označil za pošetilost. Zvuk sem může přilákat vojáky.
Přitisknu čelo ke zdi a zavřeštím. Po několika vteřinách si zakryju ústa, abych v sobě zvuk udusila, ale křičím dál, dokud se můj křik nepřemění v nářek. Upustím pistoli na zem. Pořád před sebou vidím Willa.
Ze vzpomínek se na mě usměje. Zkřiví u toho ret. Má rovné zuby. Světlo v očích. Směje se, dobírá si mě, připadá mi víc živý než já. Byl to buď on, nebo já. Vybrala jsem sebe. Ale cítím se mrtvá.
Zabuším na dveře, nejprve dvakrát, pak třikrát a nakonec šestkrát, jak mi matka řekla.
Utřu si slzy z tváří. Po dlouhé době se zase uvidím s tátou a nechci, aby se přivítal s usoplenou chudinkou.
Ve dveřích se objeví Caleb. Jsem jako omráčená. Chvíli na mě zírá a pak se mi vrhne kolem krku. Kousnu se do rtu, abych nevykřikla, když mi stiskne poraněné rameno, ale přesto slabě zasténám. Caleb sebou škubne.
„Beatrice. Ach bože, postřelili tě?“
„Pojďme dovnitř,“ hlesnu.
Přejede si palcem pod očima, aby zachytil slzy. Dveře se za námi hlučně zavřou.
I v tlumeném osvětlení poznávám známé tváře, bývalé sousedy, spolužáky a tátovy kolegy. Svého otce, který na mě civí, jako by mi narostla druhá hlava, Marcuse. Pohled na něj mě zabolí - Tobias...
Ne. To neudělám. Nebudu na něj myslet.
„Jak ses o nás dozvěděla?“ zeptá se Caleb. „Našla tě máma?“
Přikývnu. Ani na mámu teď myslet nechci.
„Moje rameno,“ řeknu.
Ted, když jsem v bezpečí, ze mě vyprchá adrenalin a bolest zesílí. Svezuse na kolena. Z oblečení mi crčí na betonovou podlahu voda. Z hrdla se mi dere zoufalý vzlyk, ale potlačím jej.
Žena jménem Tessa, která bydlela o kousek dál ve stejné ulici, na zemi rozvine slamník. Byla vdaná za člena městské rady, ale toho tady nikde nevidím. Zřejmě je mrtvý.
Někdo donese z rohu místnosti lampu, abychom měli světlo. Caleb odněkud vyloví příruční lékárničku a Susan mí podá láhev vody. Nikde se o mě nemohli postarat lépe. Letmo se podívám na Caleba. Má na sobě opět šedé šaty. Vzpomínka na naše setkání v Sečtělosti mi připadá jako sen.
Táta ke mně přistoupí, přehodí si mou paži přes ramena a pomůže mi dojít k lůžku.
„Jak to, že jseš celá mokrá?“ zeptá se Caleb.
„Chtěli mě utopit,“ řeknu. „Jak to, že jseš tady taky?“
„Udělal jsem, cos řekla — co máma řekla. Zapátral jsem po tom séru a zjistil jsem, že Jeanine pracuje na výzkumu transmitérů, které dokážou zachytit signál na mnohem větší vzdálenost, což mě dovedlo k informaci, že Sečtělost a Neohroženost... To je jedno. Každopádně jsem z výcviku vystoupil, když mi došlo, co se děje. Chtěl jsem tě varovat, ale bylo už pozdě. Teď nepatřím nikam.“
„Hloupost,“ řekne otec stroze. „Patříš k nám.“
Sednu si na slamník a Caleb mi lékařskými nůžkami nastřihne rukáv na rameni. Když z něj látku odlepí, spočine pohledem na vytetovaném symbolu Odevzdanosti a na trojici ptáků na mé klíční kosti. Caleb i otec na kresby zírají, jako by je zároveň fascinovaly a šokovaly, ale neřeknou ani slovo.
Položím se na břicho. Caleb mi stiskne ruku, když otec vyndá z lékárničky dezinfekci.
„Užs někdy někomu vytahoval kulku z těla?“ zeptám se a roztřeseně se zasměju.
„Umím toho mnohem víc, než si myslíš,“ odpoví.Spousta věcí by mě na rodičích asi překvapila. Vzpomenu si na matčino tetování a kousnu se do rtu.
„Bude to bolet,“ upozorní mě otec.
Ani se nemusím dívat, abych věděla, že se mi do masa zanořil nůž. Když mi čepel projede až ke kosti, vykřiknu přes zaťaté zuby a málem Calebovi rozdrtím ruku. Jakoby zdálky slyším otcův hlas. Říká, abych uvolnila záda. Z koutků očí mi tečou slzy, ale poslechnu. Znovu to zabolí. Cítím, jak se mi nůž pohybuje pod kůží. Teď už vyloženě skučím.
„Mám ji,“ prohlásí otec a vzápětí něco cinkne o zem.
Caleb se podívá nejdřív na něj, pak na mě a nato se rozesměje. Už tak dlouho jsem ho neslyšela se smát, že je mi do breku.
„Co je tady tak směšnýho?“ zeptám se a popotáhnu nosem.
„Nevěřil jsem, že nás ještě někdy uvidím pohromadě,“ řekne.
Otec něčím studeným očistí okolí rány. „A teď šití,“ ohlásí.
Přikývnu. Navlékne nit do jehly, jako by to dělal dnes a denně.
„Jedna,“ začne odpočítávat, „dvě... tři.“
Sevřu čelist a tentokrát nevydám ani hlásku. Po tom všem, co jsem dnes vytrpěla - postřelili mě, málem jsem se utopila, našla jsem Tobiase a svou matku a oba je ztratila – je tohle to nejmenší.
Otec mi zašije ránu, udělá poslední steh a vše mi převáže obvazem, S Calebovou pomocí se posadím. Ten si pak přetáhne svrchní tričko s dlouhým rukávem přes hlavu a podá mi ho.
Otec mi pomůže nasoukat zraněnou paži do rukávu a zbytek už si zvládnu obléct sama. Tričko je vytahané a svěže voní, voní jako Caleb.
„Tak,“ řekne otec tiše, „kdes nechala mámu?“
Sklopím pohled. Tuhle zprávu jim nechci říkat. Nechci touhle zprávou začínat.
„Máma je mrtvá,“ řeknu. „Zachránila mě.“
Caleb zavře oči a zhluboka se nadechne.
Otec na chvíli strne, ale pak se vzpamatuje, odvrátí vlhké oči stranou a přikývne.
„To je dobře," řekne přiškrceným hlasem. „To je dobrá smrt.“
Jestli teď promluvím, zhroutím se, a to si nemůžu dovolit. Tak jen přikývnu.
Eric označil Alovu sebevraždu jako statečný čin, a nemohl se víc mýlit. Skutečně statečné bylo to, co udělala máma. Vybavím si, jak byla klidná, odhodlaná. Nejenže za mě položila život, ale učinila tak bez ohlášení, bez zaváhání a bez toho, aniž by zvážila jakoukoli jinou možnost.
Otec mi pomůže vstát. Je čas se postarat o ty, kteří zatím žijí. Máma mi řekla, že jim musím pomoct. A právě proto – a proto, že jsem Neohrožená — je mojí povinností ujmout se velení. Nemám nejmenší tušení, jak se s tímto břemenem vyrovnám.
Také Marcus vstane. Znovu v duchu uvidím ruku, ve které třímá opasek, a píchne mě u srdce.
„Tady v bezpečí dlouho nebudeme,“ řekne po chvíli. „Musíme se dostat za město. Nejlepší by asi bylo zamířit do sektoru Mírumilovných a doufat, že nás vezmou pod svou ochranu. Víš něco o tom, jakou má Neohroženost strategii, Beatrice? Hodlají bojovat i v noci?“
„Neohroženost žádnou strategii nemá,“ řeknu. „Celou operaci řídí Sečtělí. A není to tak, že by vydávali rozkazy.“
„Nevydávají rozkazy?“ zopakuje otec. „Jak to myslíš?“
„Myslím to tak,“ pokračuju, „že z devadesáti procent Neohrožených jsou teď chodící mrtvoly. Jsou pod vlivem simulace a nevědí, co dělají. Já jsem zůstla normální jenom proto, že...“ Zaváhám, „...na můj mozek jejich program, kterým ovládají myšlení, nefunguje.“
„Takže oni neví, že právě teď v ulicích vraždí lidi?“ zeptá se můj otec s vyvalenýma očima.
„Přesně tak.“
„Ale to je... příšerné.“ Marcus zavrtí hlavou. Jeho účastný tón zní strojeně. "A až se proberou a uvědomí si, co udělali...“
V místnosti zavládne ticho, jak si zřejmě každý představí sebe sama na jejich místě. A vtom mi to dojde.
„Musíme je probrat!“ vyhrknu.
„Cože?“ zeptá se Marcus.
„Když je probereme, pravděpodobně se vzbouří, jakmile pochopí, co se děje,“ vysvětluju. „Sečtělost žádnou vlastní armádu nemá. Lidi tady přestanou umírat a tohle všechno skončí.“
„Tak jednoduché to nebude,“ namítne otec. „I bez pomoci Neohrožených si Sečtělost nějak poradí, aby - “
„Jak je můžeme probudit?“ přeruší jej Marcus.
„Zjistíme, kde mají počítače, které simulaci řídí, a všechna data zničíme. Celý program, všechno.“
„To se lehko řekne,“ ozve se Caleb. „Můžou je mít kdekoli. Nemůžem jen tak nakráčet na jejich pozemek a začít se tam rozhlížet.“
„Ty počítače...“ Svraštím čelo. Jeanine. Jeanine mluvila o něčem důležitém do telefonu, když nás k ní do kanceláře s Tobiasem předvedli. Dost důležitém na to, aby musela zavěsit. Je potřeba to hlídat. A pak, když Tobiáše odváděli: Pošlete ho do dozorny. Do té dozorny, kde Tobias celou dobu pracoval. Odkud Neohroženost monitorovala bezpečnost ve městě. Pomocí počítačů.
„Ty počítače jsou na základně Neohrožených,“ řeknu. „Dává to smysl. Kde jinde vybudovat řídící pracoviště než v místě, kde jsou o nich uložena veškerá data?“
Matně zaregistruju, že jsem řekla o nich. Jako bych se včera sama oficiálně nestala Neohroženou. Ale necítím se tak. A necítím se ani jako Odevzdaná.
Myslím, že jsem ta, kterou jsem vždycky byla. Ani Neohrožená, ani Odevzdaná. Divergentní.
„Víš to jistě?“ zeptá se otec.
„Je to jenom zasvěcený odhad,“ připustím, „ale lepší teorii nemám.“
„Dobře. Budeme muset rozhodnout, kdo půjde s tebou a kdo vyhledá azyl u Mírumilovných,“ prohlásí.
„Koho budeš potřebovat, Beatrice?“
Tou otázkou mě šokuje, stejně jako svým výrazem. Pohlíží na mě jako na svého vrstevníka. Mluví se mnou jako se sobě rovným.Buď mě už bere jako dospělou, nebo mě už nebere jako svou dceru. A ta druhá možnost je pravděpodobnější, a bolestnější.
„Každého, kdo dokáže používat pistoli a taky ji použije,“ řeknu. "A přitom se nebojí výšek.“