Kapitola 32

Po cestě do jídelny se na Tobiase pozorně zadívám. Zajímá mě, jestli v jeho výrazu objevím nějaké známky zklamání. Celé dvě hodiny jsme prolenošili na jeho posteli. Bavili jsme se a líbali a nakonec usnuli. Probudil nás až povyk na chodbě - lidé se začali trousit na hostinu.
Jediná změna, které si na něm všimnu, je, že teď působí uvolněněji. A rozhodně se víc usmívá.
U dveří do jídelny se rozdělíme. Vejdu dovnitř jako první a hned zamířím ke stolu k Willovi a Christině. Tobias vstoupí do místnosti asi minutu po mně a sedne si vedle Zeka, který mu podá tmavou láhev. Mávnutím ruky ji odmítne.
„Kdes byla?“ zeptá se Christina. „V pokoji jsi chyběla jenom ty.“
„Bloumala jsem kolem,“ řeknu. „Byla jsem tak nervózní, že bych stejně s nikým nedokázala mluvit.“
„Ty nemáš důvod bejt nervózní,“ podotkne Christina a zavrtí hlavou. Jenom jsem se obrátila k Willovi, abych mu něco řekla, a tys už byla hotová.“
V jejím hlase ucítím závist a znovu si přeju, abych jí mohla vysvětlit, že na simulaci mě připravila moje Divergence. Místo toho jen pokrčím rameny.
„Kam se hodláš uvrtat?“ změním téma.
„Říkám si, že by se mi mohla líbit práce, kterou dělá Čtyřka. Trénovat nováčky,“ odpoví. „Vytloukat z nich duši. Chápeš, prostě legranda. Co ty?“
Tolik jsem se soustředila, abych výcvikem vůbec prošla, že jsem o tom ani nepřemýšlela. Mohla bych pracovat na centrále Neohroženosti — ale jen by zjistili, kdo ve skutečnosti jsem, a bylo by po mně. Co zbývá?
„Myslím... že bych mohla dělat diplomatku a komunikovat s ostatníma frakcema. To, že jsem sama přestoupila, by mohla bejt má výhoda.“
„A já jsem doufala, že budeš aspirovat na lídra,“ praví Christina s povzdechem. „To je aspoň Peterův sen. Celou dobu nežvanil v pokoji o ničem jiným.“
„A můj taky,“ dodá Will. „Pokud jsem se čirou náhodou umístil lip než on... a všichni místní. Skoro jsem na ně zapomněl.“ Zasténá. „Ach, bože. To je skoro nemožný.“
„Ne, není,“ opraví jej Christina. Chytí ho za ruku a proplete si s ním prsty, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Will jí ruku vděčně zmáčkne.
„Mám otázku,“ řekne Christina a nakloní se ke mně. „Když se na tvou simulaci vedení dívalo, v jednu chvíli se něčemu začali smát.“
„Vážně?“ Silně si skousnu ret. „Jsem ráda, že je mý peklo pobavilo.“
„Tušíš, čeho se to týkalo?“ zeptá se.
„Ne.“
„Lžeš,“ zaprotestuje. „Vždycky když lžeš, tak se koušeš do tváře. To je jasnej signál.“
Přestanu se kousat do tváře.
„Will zase zuřivě tiskne rty k sobě, jestli to chceš vědět,“ dodá.
Will si dá okamžitě ruku přes pusu.
„Dobře, fajn. Bylo to... intimní,“ vysoukám ze sebe.
„Intimní?“ zopakuje Christina. „Jako... o sexu?“
Napnu se. A přinutím se kývnout. I kdyby tady byla jen Christina a široko daleko nikdo kolem, pořád bych ji měla chuť na místě uškrtit. V duchu projedu seznam možných způsobů, jak někomu přivodit maximální újmu a vyvinout přitom minimální úsilí. Zkusím na ni zablýskat očima.
Will se zasměje.
„Jak to jako probíhalo?“ chce vědět Christina. „Chci říct, to se s tebou někdo... chtěl vyspat? Kdo to byl?“
„Znáš to. Chlap bez tváře, nikdo konkrétní,“ zalžu. „Co tvý můry - odletěly?“
„Slíbilas, že to nikomu neřekneš!“ zvolá Christina a praští mě po ruce.
„Můry,“ zopakuje Will. „Ty se bojíš můr?“
„Nebylo jich jenom pár,“ vysvětlí Christina. „Byl jich celej... roj. Všude. S těma jejich chlupatejma křídlama a nohama a...“ Otřese se a zavrtí hlavou.
„Hrůza,“ řekne Will s předstíranou vážností. „To je moje holka. Statečná jako nikdo.“
„Nech si toho.“
Odněkud zaskřípe mikrofon tak hlasitě, až si musím zakrýt uši. Na jednom ze stolů stojí Eric. V ruce drží mikrofon a klepe do něj prsty. Když se dav shromážděných utiší, Eric si odkašle a spustí:
„Na nějaké proslovy si tady nepotrpíme. Na to jsou jiní, sečtělejší experti.“ Místností zaburácí smích. Říkám si, jestli vědí, že k nim Eric sám patřil, že pod tou svou bezohlednou, brutální maskou je pořád víc Sečtělý než cokoli jiného. Kdyby to věděli, asi by se teď nesmáli. „Takže to vezmu zkrátka. Máme nový rok a novou bandu nováčků. A o něco menší bandu čerstvých členů. Právě jim patří naše gratulace.“
Při slově „gratulace“ se jídelnou nerozlehne bouřlivý potlesk, ale bušení pěstí o stoly. Zvuk mi rezonuje v hrudi a já se ušklíbnu.
„Veříme ve statečnost. Věříme v rázné Činy. Věříme, že je možné osvobodit se od strachu a získat takové dovednosti, kterými bude zlo z tohoto světa postupně vymýceno, aby mohlo všude vládnout už jen dobro. Pokud v to věříte také, pak vás mezi sebou vítáme.“
Přestože vím, že Eric nejspíš nevěří ani v jednu z vyjmenovaných věcí, přistihnu se, že se usmívám, protože já v ně věřím. A ty ideály si můžu uchovat bez ohledu na to, jak moc je lídři Neohroženosti stačili zdeformovat.
Sálem zaduní pěsti o stůl, tentokrát je doprovázejí i radostné výkřiky.
„Zítra si našich deset nejlepších nováčků zvolí svou profesi, a to v pořadí, v jakém se umístili. Bude to jejich oficiálně první Neohrožený čin,“ hřímá Eric. „Vím, že všichni čekáte na výsledné hodnocení. Při jeho sestavování jsme brali v úvahu trojí průběžné hodnocení - výsledky z kontaktních soubojů, ze simulací a ze závěrečné zkoušky v krajině strachu. Konečné pořadí jednotlivců se za chvíli objeví na obrazovce za mnou.“
Sotva to dořekne, na monitoru přes celou stěnu zasvítí jména. U čísla jedna je moje fotka a jméno „Tris“.
Ze srdce mi spadne obrovský kámen. Ani jsem nevěděla, že ho tam mám, dokud se neodvalil. Usměju se a celá začnu brnět. První. Divergentní, nedivergentní - do téhle frakce patřím.
Zapomenu na válku, zapomenu na smrt. Na ramenou ucítím Willovy paže a dostanu medvědí objetí. Lidé mi fandí, smějí se, pokřikují. Christina ukazuje na obrazovku a vytřeštěné oči má zalité slzami.
1. TRIS
2. URIAH
3. LYNN
4. MARLENE
5. PETER
Peter zůstává. Potlačím vzdech. Ale pak si přečtu zbývající jména.
6. WILL
7. CHRISTINA
Usměju se. Také Christina už se ke mně natahuje přes stůl a vrhá se mi kolem krku. Jsem příliš rozrušená, než abych se takovým projevům citů bránila. Směje se mi do ucha.
Někdo mě zezadu popadne a zařve mi do druhého ucha. Uriah. Nemůžu se otočit, tak k němu jen natáhnu ruku a zmáčknu mu rameno.
„Gratuluju!“ zakřičím.
„Natřelas jim to!“ zařve na mě zpátky. Pak mě se smíchem pustí a vběhne do hloučku domácích nováčků.
Natáhnu krk a ještě jednou se podívám na nástěnný monitor. Sjedu po seznamu jmen až dolů.
Na osmém, devátém a desátém místě skončili místní, ale jejich jména skoro neznám.
Jedenáctí a dvanáctí jsou Molly a Drew, Molly a Drew vyletěli. Drew, který se snažil vzít do zaječích, zatímco mě Peter škrtil nad propastí, a Molly, která zásobovala Sečtělé lžemi o mém otci, jsou ode dneška bez frakce.
Vítězství jsem si představovala jinak, ale pořád je to moje vítězství.
Will a Christina se políbí, na můj vkus trochu ledabyle. Všude kolem mě buší Neohrožení pěstmi do stolů. Pak mi někdo poklepe na rameno. Obrátím se a spatřím Tobiáše. Celá rozzářená vstanu.
„Myslíš, že bysme se moc prozradili, kdybych tě teď objal?“ zeptá se.
„A víš, že už mám těch tajemství dost?” opáčím.
Stoupnu si na špičky a přitisknu mu rty na ústa.
Je to ten nejkrásnější okamžik v mém životě.
Tobias mi přejede palcem po místě vpichu na krku a najednou do sebe všechno zapadá. Nevím, jak to, že mi to nedošlo už předtím.
Zaprvé: Obarvené sérum obsahuje transmitéry.
Zadruhé: Transmitéry napojují mysl na simulační program.
Zatřetí: Sérum vyvinuli v Sečtělosti.
Začtvrté: Eric a Max spolupracují se Sečtělými.
Přeruším polibek a vytřeštím na Tobiase oči.
„Tris?“ zeptá se zmateně.
Zavrtím hlavou. „Teď ne.“ Chci říct tady ne. Ne, když na dosah ruky stojí Will s Christinou — zírají na mě s otevřenou pusou, vždyť jsem právě políbila Tobiáše — a kolem nás se nespoutaná baví desítky Neohrožených. Ale Tobias musí vědět, jak je to důležité.
„Později,“ řeknu. „Dobře?“
Přikývne. Ani nevím, jak mu to později vysvětlím. Nevím, jestli se v příští chvíli nezblázním.
Ale už vím, jak nás Sečtělost přinutí bojovat.