Kapitola 34

Skoro celou svou vahou se opírám o Tobiase. Hlaveň pušky, která se mi zarývá do páteře, mě přinutí projít hlavním vchodem do centrály Odevzdanosti, obyčejné dvoupodlažní budovy šedé barvy. Po straně hrudníku mi stéká krev. Nebojím se toho, co přijde; bolest v rameni všechno přehlušuje.
Ustí zbraně na mých zádech mě protlačí dalšími dveřmi, u kterých hlídkuje dvojice vojáků. Ocitneme se v jednoduché kanceláři, ve které je jenom stůl, počítač a dvě prázdné židle. Za stolem sedí Jeanine a u ucha drží telefon.
„Dobře, část jich teda pošlete zpátky k vlaku,“ vydá rozkaz. „Je potřeba to hlídat, je to to nejdůležitější, co – víc vědět nemusíte - musím končit.“ Vztekle mobil sklapne a upře na mě své šedé očí. Připomínají roztavenou ocel.
„Divergentní rebelové,“ oznámí jeden z vojáků. Musí být členem vedení — nebo byl z nějakého důvodu ponechán mimo simulaci.
„To vidím sama.“ Sundá si brýle, složí je a položí je na stůl. Asi je ve skutečnosti nepotřebuje a nosí je, jenom aby vypadala ještě inteligentněji - táta to říkal.
„Tebe,“ řekne a ukáže na mě, „tebe jsem čekala. Hned od začátku mi byly ty čachry s výsledky tvých simulací podezřelé. Ale ty...“
Zavrtí hlavou a stočí pohled na Tobiase.
„Ty, Tobiasi - nebo bych ti měla říkat ,Čtyřko‘? — tys mi unikl,“ zavrčí tiše. „U tebe je všechno bez poskvrnky: výsledky testů, simulace během výcviku, všechno. A přesto jsi teď tady.“ Opře se lokty o stůl a do složených rukou si položí bradu. „Možná bys mi to mohl nějak vysvětlit?“
„Ty jseš génius,“ odbude ji Tobias ledově. „Proč to neřekneš ty mně?“
Rty se jí zvlní do úsměvu. „Podle mé teorie patříš ve skutečnosti do Odevzdanosti. Tvoje Divergence je slabšího charakteru.“
Roztáhne rty do širokého úsměvu. Jako by se bavila. Zatnu zuby. Mám chuť se po ní přes stůl vrhnout a uškrtit ji. Kdybych neměla prostřelené rameno, možná bych to udělala.
„Tvá schopnost dedukce je ohromující,“ vyštěkne Tobias. „Skutečně žasnu.“
Koutkem oka se na něj podívám. Na tuhle stránku jeho povahy jsem skoro zapomněla — na Tobiase, který dokáže sršet oheň a síru.
„Teď, když se tvá inteligence potvrdila, bys to mohla přestat natahovat a rovnou nás zabít.“ Tobias zavře oči. „Budeš mít co dělat, než povraždíš všechny, kdo v týhle frakci něco znamenají.“
Jestli ji Tobiasovy poznámky rozčilují, nedává to na sobě znát. Dál se usmívá a klidně vstane. Na sobě má modré pouzdrové šaty po kolena. Pod nimi se jí rýsuje fald na břiše. Pokouším se soustředit na její tvář, ale všechno se se mnou zatočí a musím se chytit Tobiase, abych nespadla. Vsune mi paži kolem pasu a podepře mě.
„Hlupáčku, není kam spěchat,” řekne lehce. „Oba jste tady za mimořádně důležitým účelem. Víš, vážně mě udivilo, že Divergentní jsou vůči séru,
které jsem vyvinula, imunní, a tak jsem pilně pracovala na nápravě. Myslela jsem si, že ta poslední série už by mohla fungovat, a ejhle – zmýlila jsem se. Naštěstí už mám nachystanou další.“
„Co že taková péče?“ zeptám se. Ani Jeanine, ani vedení Neohroženosti neměli se zabíjením Divergentních v minulosti žádný problém. Proč by se to teď mělo změnit?
Ušklíbne se na mě.
„Od chvíle, kdy jsem začala pracovat na tomhle projektu, si kladu jednu otázku.“ Obejde stůl a přejede po něm prsty. „Proč tvoří většinu Divergentních právě slaboši z Odevzdanosti, kteří se modlí k pánu Bohu?“
Nevěděla jsem, že většina Divergentních pochází z Odevzdanosti, a nevím, proč to tak je. A zřejmě se to už ani nikdy nedozvím.
„Slaboši,“ vysměje se jí Tobias. „Zvrátit průběh simulace vyžaduje silnou vůli, pokud vím. Slaboši jsou ti, kdo lidem radši naočkujou štěnice a nadělaj z nich vojáky, než aby si vycvičili vlastní.“
„Podívej, já nejsem hloupá,“ řekne Jeanine. „Vím, že z intelektuálů armádu nepostavím. Už nás unavuje, že nám rozkazuje banda pokryteckých idiotů, kteří odmítají nadbytek a pokrok. Sami se jim ale postavit nemůžeme. A proč taky, když mi vaše vedení s radostí vyhovělo, když jsem jim zaručila místo v naší nové, vylepšené vládě.“
„Vylepšené,“ řekne Tobias opovržlivě a odfrkne si.
„Ano, vylepšené,“ zopakuje Jeanine. „Vylepšené a kráčející vstříc světu, ve kterém budou lidé žít v blahobytu, komfortu a prosperitě.“
„Na čí úkor?“ zeptám se. Hlas mám zastřený a zpomalený. „Všechen ten blahobyt... se musí odněkud vzít.“
„Největší zátěž představují v současné době odpadlíci,“ odpoví Jeanine. „A vedle nich Odevzdanost. Jsem si jistá, že jakmile začleníme zbytky vaší staré frakce do naší nové armády, Upřímnost s námi začne spolupracovat a my se konečně posuneme vpřed.“
Začlenit Odevzdané do armády. Vím, co to znamená - chce ovládat i je. Chce, aby byli všichni svolní a pod její kontrolou.
„Tak vpřed?“ zopakuje Tobias hořce. Pak zvýší hlas. „Pleteš se. Než tenhle den skončí, budeš mrtvá, ty - “
„Kdyby ses tak dokázal ovládat, můj milý,“ přeruší ho Jeanine zostra, „v téhle situaci by ses vůbec neocitl.“
„V týhle situaci jsem se ocitl tvojí zásluhou,“ odsekne Tobias. „V tý samý vteřině, kdys začala střílet do nevinnejch lidí.“
„Nevinných?“ Jeanine se zasměje. „Překvapuje mě, že to říkáš zrovna ty. Čekala bych, že Marcusův syn bude mít jasnější představu o tom, že ne všichni lidé jsou nevinní.“ Posadí se na hranu stolu. Šaty se jí přitom vyhrnou a odhalí strie na jejích kolenou. „Chceš mi snad tvrdit, že bys byl nešťastný, kdyby tvůj otec utrpěl při útoku smrtelná zranění?“
„Ne,“ zavrčí Tobias. „Ale jeho zlo aspoň nezahrnovalo zmanipulování celý jedný frakce a systematický vyvraždění všech našich politiků.“
Dlouhou chvíli se měří pohledem. Celá trnu. Pak si Jeanine odkašle.
„Chtěla jsem říct především to, že již brzy bude mojí odpovědností udržet mezi Odevzdanými a jejich dětmi pořádek, a to, že řada z nich je
potenciálně Divergentní, a tudíž nezvladatelná, pro mne nevěstí nic dobrého.“
Vstane a s rukama sepjatýma před tělem poodejde o několik kroků doleva. Lůžka nehtů má jako já do krve okousaná.
„Proto bylo nezbytně nutné vyvinout nový druh simulace, vůči kterému imunní nebudou. Musela jsem přehodnotit své dosavadní domněnky. A ty ses objevil jako na zavolanou.“ Udělá pro změnu pár kroků doprava. „Máš pravdu. Máš silnou vůli, a tu já ovládnout nemůžu. Ale jsou jiné věci, které můžu dostat pod kontrolu.“
Zastaví se a obrátí se k nám čelem. Opřu si hlavu o Tobiasovo rameno. Po zádech mi teče krev. Bolest se stala v posledních minutách natolik neodbytnou, že jsem si na ni zvykla, jako člověk po nějaké době přestane vnímat houkání sanitky.
Jeanine si spojí dlaně. V jejím pohledu není překvapivě ani náznak krutosti nebo sadismu. Chová se spíš jako stroj než jako maniak. Vidí problémy a na základě sesbíraných dat nabízí řešení. Odevzdanost stála v cestě její touze po moci, tak našla způsob, jak se jí zbavit. Neměla vlastní armádu, tak si ji objednala u Neohrožených. Věděla, že aby ji v budoucnu nic nehrozilo, bude potřebovat ovládat masy lidí, tak vyvinula simulační sérum a miniaturní transmitéry. Divergence je pro ni jen další problém, který je třeba vyřešit, a právě to je na ní tak děsivé - protože je dost chytrá na to, aby vyřešila cokoli, dokonce i problém naší existence.
„Můžu například ovládat to, co uvidíš a uslyšíš,“ prozradí. „A tak jsem vytvořila nové sérum, které změní způsob, jakým budeš vnímat své okolí. Ty, kteří odmítají přijmout naše velení, musíme pečlivě monitorovat.“
Monitorovat - nebo je připravit o svobodnou vůli. Umí volit výrazy.
„A své nové sérum otestuji právě na tobě, Tobiasi. Ale ty, Beatrice...“ praví s úsměvem, „ty mi v tomhle stavu k ničemu nebudeš. Po skončení naší schůzky tě předám k popravě.“
Když zaslechnu slovo „poprava“, roztřesu se po celém těle a ramenem mi projede palčivá bolest. Snažím se své pocity skrýt a pohlédnu na Tobiase. Jen těžko zakrývám slzy, když v jeho rozšířených očích spatřím zděšení.
„Ne,“ řekne Tobias. Hlas se mu chvěje, ale když zavrtí hlavou, pohled má pevný. „To raději umřu.“
„O tom ty bohužel nerozhoduješ,“ lehce odvětí Jeanine.
Tobias mi prudce uchopí obličej do dlaní a políbí mě. Pod tlakem jeho polibku rozevřu rty. Zapomenu na bolest i na strach z blížící se smrti a na chvíli jsem vděčná, že mě v mých posledních okamžicích bude provázet tahle krásná vzpomínka.
Pak mě Tobias pustí a já se musím opřít o stěnu. Tobias napne svaly, nečekaně se vrhne na Jeanine a chytí ji pod krkem. Vojáci ode dveří tasí zbraně a skočí po něm. Zavřeštím.
Mají co dělat, aby Tobiase od Jeanine odtrhli a složili ho na zem. Jeden z mužů mu klekne na rameno a zatlačí mu hlavu do koberce. Vrhnu se vpřed, ale druhý voják mě popadne za ramena a práskne se mnou o zeď. Ztratila jsem spoustu krve, jsem slabá a příliš malá.
Jeanine se opírá o stůl, prská a sípavě dýchá. Tře si krk, na kterém má rudé otisky Tobiasových prstů. Možná působí jako robot, ale pořád je to člověk. V očích se jí lesknou slzy, zatímco ze zásuvky stolu vytahuje malé pouzdro. Otevře jej a vyndá z něj stříkačku a jehlu.
Stále má potíže s dýcháním, když přistoupí k Tobiasovi. Ten zatne zuby a vrazí jednomu z vojáků loktem do obličeje. Voják jej praští pažbou pušky do spánku a Jeanine mu zapíchne jehlu do krku. Tobias ochabne.
Z úst se mi vydere zvuk. Není to vzlyk ani výkřik, ale skřehotavé zasténání, které jako by pocházelo od někoho jiného.
„Nechte ho vstát,“ nařídí Jeanine skřípavým hlasem.
Voják, který na Tobiasovi klečel, se postaví, a Tobias se zvedne také. Netváří se jako náměsíčný; je při plném vědomí. Chvíli se kolem sebe rozhlíží, jako by se nemohl zorientovat.
„Tobiasi,“ řeknu. „Tobiasi!“
„Nepoznává tě,“ konstatuje Jeanine.
Tobias se ohlédne přes rameno. Přimhouří oči a prudce ke mně vyrazí. Než jej vojáci stačí zadržet, sevře mi ruku kolem krku a mezi prsty zmáčkne dýchací trubici. Začnu se dusit a do tváří se mi nahrne krev.
„Je pod vlivem simulace,“ řekne Jeanine. Přes hučení v uších ji skoro neslyším. „Ta mění jeho vnímání a způsobuje, že pokládá přítele za nepřítele.“
Jeden z vojáků ze mě Tobiase sundá. Zalapám po vzduchu a roztřeseně se nadechnu.
S Tobiasem je konec. Teď bude vraždit lidi, které ještě před třemi minutami označil za nevinné. Kdyby ho Jeanine raději zabila.
„Výhodou této verze je,“ podotkne Jeanine s rozzářenýma očima, „že jedinec je schopen fungovat samostatně, a tudíž je daleko výkonnější než běžný voják.“ Podívá se na vojáky, kteří se Tobiase chopili. Vzpouzí se jim, napíná svaly, zabodává do mě pohled, ale už ve mně vidí někoho jiného. „Pošlete ho do dozorny. Budeme tam potřebovat někoho rozumného, a pokud tomu dobře rozumím, nemohli jsme pro tuhle práci najít nikoho povolanějšího.“
Jeanine sepne ruce. „A ji zaveďte na B13,“ zavelí. Tleskne rukama na znamení, že vojáky propouští. Svým tlesknutím nade mnou vyřkla ortel smrti, ale pro ni je to jen další odškrtnutá položka na seznamu úkolů, jediný logický postup na cestě, po které se rozhodla jít. Bez známky citu přihlíží, jak mě dvojice vojáků táhne z místnosti ven.
Zavlečou mě do nějaké chodby. Uvnitř se cítím ochromená, ale to mi nebrání silou vůle křičet a zmítat sebou. Muže napravo kousnu do ruky a usměju se, když na jazyku ucítím jeho krev. Pak mě udeří a všechno kolem zmizí.