Kapitola 38

Tobias ke mně otočí hlavu a upře na mě své tmavé oči. Svraští obočí. Vstane. Tváří se zmateně. Zvedne zbraň.
„Pusť tu pistoli,“ vyzve mě.
„Tobiasi,“ řeknu, „jseš v simulaci.“
„Pusť tu bouchačku, nebo je po tobě,“ zopakuje.
Jeanine tvrdila, že mě Tobias nepoznává. Taky se zmínila, že v simulaci se mu přátelé jeví jako nepřátelé. Zastřelí mě, jestli bude muset.
Položím si pistoli k nohám.
„Pusť tu bouchačku!“ zařve Tobias.
„Už jsem ji pustila,“ namítnu. Slabý hlásek v hlavě mi říká, že mě Tobias neslyší, nevidí, nezná. Za očima mi vyšlehnou palčivé plameny. Nemůžu tady jen tak stát a nechat se zastřelit.
Rozběhnu se k němu a popadnu jej za zápěstí. Pod prsty ucítím, jak pohne svaly a zmáčkne spoušť. Uhnu hlavou právě včas. Kulka se zavrtá do protější zdi. Zalapám po dechu a kopnu ho do žeber. Současně mu co nejsilněji zkroutím zápěstí, až mu zbraň vypadne z ruky.
Tobiase v boji neporazím. To vím dávno. Ale musím zničit ten počítač. Vrhnu se mu k nohám po pistoli, ale dřív, než na ni dosáhnu, se mnou Tobias škubne na opačnou stranu.
Na okamžik se mu zadívám do očí, ve kterých se zračí protichůdné emoce. Pak dostanu pěstí do čelisti. Hlava mi odletí na stranu. Ustoupím dozadu a rukama si chráním obličej. Nemůžu spadnout. Nemůžu spadnout, jinak do mě kopne, a to bude horší, to bude daleko horší. Patou odkopnu pistoli, aby na ni nedosáhl. Čelist mi pulzuje bolestí, ale nevnímám ji a kopnu ho do žaludku.
Chytí mě za nohu a strhne mě dolů tak, že dopadnu na zraněné rameno. Bolestí se mi zatmí před očima. Zvednu k němu zrak. Napřahuje nohu, jako by se mě chystal znovu kopnout. Přetočím se na kolena a natáhnu se po pistoli. Nevím, co s ní budu dělat. Nemůžu ho zastřelit, nemůžu ho zastřelit, nemůžu. Pořád tam někde je.
Chňapne mě za vlasy a Škubne se mnou. Natáhnu ruku dozadu a chytím ho za zápěstí, ale má příliš velkou sílu. Mrští se mnou čelem o zeď.
Pořád tam někde je.
„Tobiasi,“ hlesnu.
Zdá se mi to, nebo jeho stisk povolil? Vykroutím se mu a kopnu ho patou do nohy. Když mu mé vlasy proklouznou mezi prsty, skočím po zbrani a konečky prstů nahmatám chladný kov. Převalím se na záda a namířím na něj.
„Tobiasi,“ zopakuju. „Vím, že tam někde jseš.“
Ale kdyby tam byl, neblížil by se teď ke mně s vražedným výrazem.
Mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Vyškrábu se na nohy.
„Tobiasi, prosím.“ Škemrám. Jsem trapná. Po tvářích mi tečou horké slzy. „Prosím. Podívej se na mě.“ Kráčí ke mně. Je nebezpečný, rychlý,
mohutný. Pistole se mi v rukou třese. „Prosím tě, podívej se na mě, Tobiasi, prosím!“
Z jeho zamračeného výrazu pořád svítí uvážlivé oči. Vzpomenu si, jak se mu vždy zvlnily koutky rtů, když se usmál.
Nemůžu ho zabít. Nevím, jestli ho miluju; nevím, jestli to je tím. Ale vím, jak by se na mém místě zachoval on. Vím, že mi nic nestojí za to, abych ho zabila.
Tohle už jsem jednou udělala - ve své krajině strachu, když jsem v ruce držela pistoli a měla jsem zastřelit své blízké. Tehdy jsem se raději obětovala, ale jak by mi to teď mohlo pomoct? Nevím. Ale vím, vím, co musím udělat.
Táta říká - říkal - že v sebeobětování je moc.
Obrátím pistoli v rukou a vtisknu ji Tobiasovi do dlaně.
Přitiskne mi ústí hlavně k čelu. Přestanu brečet a vzduch mě zachladí na tvářích. Zvednu ruku a položím mu ji na prsa, abych cítila, jak mu bije srdce. V srdci je to pořád on.
Náboj zapadne do komory. Nechat se zastřelit bude možná tak snadné jako v simulaci, jako v mých snech. Možná se ozve jen rána a světlo zmizí a já se ocitnu v jiném světě. Stojím klidně a čekám.
Odpustí mi někdo to všechno, co jsem musela udělat, abych se sem dostala?
Nevím. Nevím.
Prosím.