Kapitola 33

Po vyhlášení výsledků se snažím Tobiase odchytit, ale ze všech stran najednou proudí nováčci i členové, aby mi blahopřáli, a ve víru jejich gratulací se mi Tobias ztratí z očí. Jsem rozhodnutá, že jakmile všichni usnou, vyplížím se z pokoje a najdu ho. Krajina strachu mě ale vyčerpala víc, než jsem myslela, a i já po chvíli tvrdě usnu.
Probudí mě vrzání matrací a šoupání nohou. Je příliš velká tma, než abych poznala, co se děje. Když se mé oči tmě přizpůsobí, uvidím, jak si Chrisrina zavazuje tkaničky. Otevřu pusu, abych se jí zeptala, co to dělá, ale pak si všimnu, že naproti mně si Will obléká tričko. Všichni jsou vzhůru, ale nikdo nemluví.
„Christino,“ syknu. Nepodívá se na mě. Popadnu ji za rameno a zatřesu s ní. „Christino!“
Dál si zavazuje tkaničky.
Když se jí podívám do tváře, sevře se mi srdce. Oči má sice otevřené, ale prázdné, a svaly v obličeji povolené. Pohybuje se, ale nedívá se, co dělá. Ústa má pootevřená. Není vzhůru, ale vypadá tak. A všichni ostatní vypadají stejně.
„Wille?“ zavolám a dojdu k němu. Všichni se mezitím seřadili v uličce a v tichosti vycházejí z pokoje na chodbu. Popadnu Willa za paži a chci ho za-stavit, ale on se pohybuje vpřed s nezkrotnou silou. Zatnu zuby, zabořím paty do země a celou vahou se na něj pověsím. Táhne mě za sebou jako loutku.
Všichni jsou náměsíční.
V rychlosti si nazuju boty. Sama tady zůstat nemůžu. Ledabyle si zavážu tkaničky, hodím na sebe bundu a vyrazím sprintem z místnosti, abych ostatní dohnala. Přizpůsobím se jejich tempu. Za pár vteřin si uvědomím, že se pohybují jako jednolitá masa, vždy stejnou nohou dopředu a opačnou paží dozadu. Snažím se je napodobit, ale jejich rytmus je mi cizí.
Směřujeme k Jámě, ale u vchodu do ní se zástup vydá doleva. Tam stojí na chodbě Max a všechny sleduje. Rozbuší se mi srdce. Zírám pokud možno nepřítomně před sebe a soustředím se na rytmus chodidel. Když kolem něj procházím, strnu. Všimne si mě. Všimne si, že nemám vymytý mozek jako ostatní, a něco mi udělá, vím to.
Max mě přejde bez povšimnutí.
Vystoupáme po schodišti a ve stejném rytmu projdeme čtyřmi úzkými chodbami. Pak se před námi otevře obrovská jeskyně. Je plná lidí.
Před námi se táhnou řady stolů a na nich leží hromady něčeho černého. Konkrétní obrysy rozeznám, až když se ke stolům přiblížíme. Pistole.
Všechno dává smysl. Eric řekl, že včera dostali všichni na základně injekci. Jako by celá frakce utrpěla mozkovou mrtvici. Takže teď jsou všichni poslušní a připraveni zabíjet. Dokonalé vojsko.
Seberu jednu pistoli, pouzdro a opasek a dělám všechno tak jak Will, který stojí těsně přede mnou. Snažím se, ale nedokážu předvídat, co udělá v příští chvíli. Zápolím s pistolí víc, než bych si přála. Zatnu zuby. Musím doufat, že mě nikdo nesleduje.
Když jsme ozbrojení, následuju Willa a ostatní nováčky k východu.
Nemůžu vytáhnout do války proti Odevzdanosti, proti vlastní rodině. To raději zemřu. Zachovala jsem se tak i v krajině strachu. Moc možností nemám. Je mi jasné, co musím podniknout. Cestou do sektoru Odevzdanosti budu předstírat omámení. Pak půjdu zachránit svou rodinu. A co se stane potom, není podstatné. Moje mysl se uklidní.
Náměsíčný zástup vpochoduje do tmavé chodby. Nevidím ani Willa před sebou, ani nic před ním. Narazím nohou do něčeho tvrdého a zakopnu. Natáhnu před sebe ruce. Udeřím se kolenem o nějaký výstupek - schod. Strnule se narovnám a zuby se mi rozdrkotají strachem. Neviděli mě. Je moc velká tma. Prosím, ať je pořád taková tma.
Schodiště se zatočí a do jeskyně začne pronikat světlo, až konečně opět rozeznám obrysy Willových ramenou. Jsme skoro nahoře. Sladím s ním krok a mineme dalšího dozorce. Teď aspoň vím, kdo všechno je v čele frakce, protože ti jediní nespí.
Tedy, ne úplně jediní. Já musím být vzhůru, protože jsem Divergentní. A jestliže jsem vzhůru já, pak je vzhůru i Tobias, ledaže bych se v něm spletla.
Musím ho najít.
Stojím vedle železniční tratě v organizovaném davu lidí, který se prostírá všude, kam dohlédnu. Před námi zastaví vlak; všechny dveře má otevřené. Všichni mí kamarádi nastoupí do vagónu.
Nemůžu otočit hlavu, abych se po Tobiasovi poohlédla, ale očima hýbat můžu. Tváře nalevo mi připadají nepovědomé, zato napravo spatřím vysokou postavu s krátkými vlasy. Možná to není on, nemůžu si to nijak ověřit, ale je to má nej lepší Šance. Nevím, jak se k němu mám dostat, abych na sebe neupoutala pozornost. Ale zkusit to musím.
Vagón přede mnou se zaplní a Will se obrátí k dalšímu. Zachovám se podobně, ale místo abych se zastavila tam, kde on, udělám myšku doprava. Okolní lidé jsou vyšší než já, takže mi poskytnou štít. Znovu ukročím do strany a zatnu zuby. Příliš mnoho pohybu. Chytí mě. Prosím, jen to ne.
Člověk s prázdným výrazem pomůže nastoupit postavě přede mnou. Ta se chytí jeho ruky jako robot. Když na mě přijde řada, přidržím se ruky, aniž bych se na ni podívala, a co nejladněji se vytáhnu nahoru.
Zůstanu stát tváří v tvář osobě, která mi pomohla. Na vteřinu po ní šlehnu očima. Tobias, stejně duchem nepřítomný jako všichni ostatní. Spletla jsem se v něm? On není Divergentní? V očích se mi objevují slzy. Odvrátím se od něj a zatlačím je zpátky pod víčka.
Jsme ve vagóně natěsnáni, takže stojíme ve čtyřech řadách a vzájemně se dotýkáme rameny. A pak se stane něco zvláštního: něčí prsty se propletou s mými a naše dlaně se k sobě přitisknou. Tobias mě vzal za ruku.
Jako bych dostala příděl nové energie. Zmáčknu mu ruku a on můj stisk opětuje. Je vzhůru. Měla jsem pravdu.
Chci se na něj podívat, ale přemůžu se a dál nehybně stojím a upírám zrak před sebe. Vlak se dá do pohybu. Tobias mi kreslí palcem na hřbet ruky drobné kroužky. Chce mě utěšit, ale spíš se rozčílím. Potřebuju s ním mluvit. Potřebuju se na něj podívat.
Nevím, kam jedeme, protože dívka přede mnou je příliš vysoká. Zírám jí na zátylek a soustředím se na Tobiasovu ruku, která spočívá v mé. Pak zaskřípou koleje. Nevím, jak dlouho už takhle stojíme, ale bolí mě záda, takže jízda musela být poměrně dlouhá. Vlak s rámusem zastaví.
Srdce mi buší tak silně, že skoro nemůžu dýchat.
Těsně předtím, než seskočíme z vlaku, si postranním pohledem všimnu, jak ke mně Tobias otočil hlavu. Letmo na něj pohlédnu. „Utíkej,“ řekne s naléhavým výrazem ve tmavomodrých očích.
„Má rodina,“ hlesnu.
Znovu nasměruju pohled vpřed, a když na mě dojde řada, seskočím. Tobias teď kráčí přede mnou. Měla bych se mu dívat na krk, ale ulice, kterými procházíme, jsou mi důvěrně známé, a má pozornost se rozptýlí. Míjíme místo, kam jsem každého půl roku chodila s mámou pro nové šaty; autobusovou zastávku, kde jsem vždycky ráno čekávala na školní autobus; rozpukaný chodník, na kterém jsme s Calebem skákali panáka, když jsme se přes něj chtěli dostat.
Všechno je teď jiné. Domy jsou potemnělé a vybydlené. Ulicemi se valí zástupy Neohrožených vojáků. Až na důstojníky, kteří na nás dohlížejí nebo v malých hloučcích o něčem diskutují, pochodují všichni ve stejném rytmu. Nikde se nic neděje. Jsme zde skutečně kvůli válce?
Po půl kilometru chůze dostanu na svou otázku odpověď.
K uším mi dolehnou třaskavé zvuky. Nemůžu se rozhlédnout, abych zjistila, odkud se šíří. Čím dál však jdeme, tím zřetelnější a ostřejší jsou, až v nich konečně rozpoznám výstřely. Stisknu čelist. Nesmím se zastavovat; musím se dívat přímo před sebe.
Před námi uvidím, jak nějaký voják zatlačí muže v šedých šatech na kolena. Toho muže znám - je to člen městské rady. Voják vytáhne z pouzdra pistoli a s nepřítomným výrazem v očích střelí muže zezadu do lebky.
Ten voják má vlasy prokvetlé stříbrem. Je to Tori. Málem se mi podlomí nohy.
Jdi dál. Pálí mě oči. Jdi dál.
Projdeme kolem Tori a padlého muže. Když mu překračuju ruku, téměř mě přemůže pláč.
Pak se vojáci přede mnou zastaví a já se zastavím spolu s nimi. Stojím pokud možno nehybně, ale nejraději bych hned teď vyrazila, našla Jeanine, Erica a Maxe a všechny je odstřelila. Roztřesou se mi ruce, neovládám se. Můj dech je mělký, zrychlený.
Další výstřel. Koutkem levého oka zaregistruju, jak se na dlažbu hroutí další šedá postava. Jestli tohle někdo nezarazí, celá Odevzdanost bude vyvražděna. Vojáci Neohroženosti vykonávají nevyslovené rozkazy, bez zaváhání a bez otázek. K jedné z okolních budov vojáci ženou nějakou smíšenou skupinu dospělých a dětí. U jejích dveří hlídkuje moře černě oděných vojáků. Nikde nevidím nikoho z vedení Odevzdanosti. Možná už jsou všichni mrtví.
Vojáci přede mnou jeden po druhém vystupují z řady, aby splnili daný rozkaz. Někdo si brzy všimne, že ať už vojáci přijímají jakékoli signály, já žádné nedostávám. Co se stane pak?
„Tohle je vážně dobrý,“ zavrká mužský hlas napravo ode mě. Spatřím pramen dlouhých, mastných vlasů a stříbrnou náušnici. Eric. Dloubne mě ukazováčkem do tváře. Mám co dělat, abych mu ruku nesrazila.
„Vážně nás nevidí? Ani neslyší?“ zeptá se ženský hlas.
„Ovšemže nás vidí i slyší. Ale to, co vidí a slyší, teď jejich mozek zpracovává jinak,“ řekne Eric. „V transmitérech, kterýma jsme je naočkovali, dostávaj z našich počítačů rozkazy...“ Při těch slovech mi přitlačí prsty na místo vpichu, aby jej ženě ukázal. Zůstaň klidná, přikazuju si. Úplně, dokonale klidná, „...a ty vzápětí bez protestů vykonaj.“
Eric se posune o krok stranou a se šklebem na tváři se nakloní k Tobiasovi.
„Jestli tohle není pohled pro bohy,“ řekne. „Legendární Čtyřka. Teď už si nikdo ani nevzpomene, že jsem skončil až za tebou, víš to? Nikdo se mě nezeptá: Jaký to bylo trénovat s chlápkem, kterej se bál jenom čtyř věcí?" Vytáhne pistoli a namíří ji Tobiasovi na spánek. Údery srdce najednou cítím až v lebce. Nemůže ho zastřelit; neudělal by to. Eric nakloní hlavu. „Myslíš, že by si někdo všiml, kdyby tady Čtyřku zasáhla zbloudilá kulka?“
„Do toho,“ pobídne ho žena znuděně. Musí patřit do vedení, jestli může Ericovi schvalovat jeho nápady. „Teď už nic neznamená.“
„Měls vzít tu Maxovu nabídku, Čtyřko. Ale s tím už holt nic nenaděláš,“ řekne Eric tiše a natáhne kohoutek.
Řeže mě v plicích; už skoro minutu nedýchám. Koutkem oka postřehnu, jak Tobiášovi cukne ruka, ale to už sama sahám po zbrani. Přitlačím hlaveň pistole Ericovi na čelo. Vytřeští oči a tvář mu ochabne. Na chvíli vypadá jako další náměsíčný voják.
Ukazováček se mí na spoušti chvěje.
„Dej tu pistoli pryč z jeho hlavy,“ přikážu mu.
„Nezastřelíš mě,“ řekne Eric.
„Zajímavá teorie,“ odpovím. Ale zavraždit ho nemůžu, prostě nemůžu. Zatnu zuby, škubnu rukou dolů a střelím Erica do nártu. Zavřeští bolestí a oběma rukama se chytne za nohu. Sotva přestane na Tobiase mířit, Tobias popadne svou pistoli a bez rozmýšlení střelí do nohy také ženu. Nečekám, abych se přesvědčila, že ji kulka zasáhla. Chytím se Tobiase za paži a okamžitě vysprintuju.
Jestli se nám podaří doběhnout do boční ulice, mezi budovami se jim ztratíme. Od ulice nás dělí dvě stě metrů. Zaslechnu za námi kroky, ale neohlédnu se. Tobias mě hrubě popadne za ruku a táhne mě dopředu, rychleji, než jsem kdy běžela, rychleji, než vůbec běžet dokážu. Klopýtám za ním. Pak zazní výstřel.
Bolest v rameni je ostrá a prudká a paprskovitě se rozbíhá do stran jako elektrický výboj. Výkřik mi uvízne v hrdle, padám tváří k zemi. Zvednu odřený obličej a uvidím, jak mi Tobias kleká k hlavě. „Utíkej!“ zaječím.
Hlas má klidný a tichý, když odpoví: „Ne.“
Během několika vteřin jsme obklíčeni. Tobias mi pomůže vstát a podepře mě. Bolest mi zatemňuje mysl. Vojáci z Neohroženosti na nás namíří zbraně.
„Divergentní rebelové,“ procedí Eric skrze zuby. Stojí na jedné noze a tvář má sinale bledou. „Odhoďte zbraně.“