Kapitola 25

Stojím s Willem a Christinou u zábradlí nad propastí. Je pozdě večer a většina lidí už šla spát. Obé ramena mám ještě celá rozbolavělá od tetovací jehly. Před půl hodinou jsme si všichni tři nechali udělat nové tetování.
Tori byla ve studiu sama, a tak jsem ji s klidem požádala o symbol Odevzdanosti — pár rukou v kruhu s dlaněmi namířenými vzhůru, které jako by chtěly někomu pomoct. Mám ho na pravém rameni. Věděla jsem, že riskuju, zvlášť po tom, co se stalo. Ale ten symbol je součástí mé osobnosti a bylo pro mě důležité nosit jej na těle.
Stoupnu si na jednu z příček a přitlačím boky k zábradlí, abych neztratila rovnováhu. Tady stál i Al. Podívám se dolů do propasti, do černé vody, na zubatá skaliska. Voda naráží o skálu a vystřikuje vzhůru, až se mi rosí obličej. Měl strach, než skočil? Nebo byl tak odhodlaný, že to pro něj bylo snadné?
Christina mi podá kupičku papírů. Obstarala jsem si kopii každého článku, který Sečtělost za posledního půl roku vyprodukovala. Tím, že je hodím do propasti, se jich sice nezbavím, ale aspoň se budu cítit lépe.
Zadívám se na první z nich. Je na něm vyfocená Jeanine, která Sečtělost reprezentuje. Prohlíží si mě svýma pronikavýma a současně atraktivníma očima.
„Viděl jsi ji někdy?“ zeptám se Willa. Christina zmuchlá papír do kuličky a mrskne s ním do vody.
„Jeanine? Jednou,“ odpoví Will. Vezme další papír v pořadí a roztrhá jej na kousky. Papírová drť se snese na vodní hladinu. Na rozdíl od Christiny trhá bez zášti. Mám dojem, že se téhle akce účastní jenom proto, aby vyjádřil nesouhlas s praktikami své původní frakce. Není jasné, jestli věří nebo nevěří tomu, o čem se v článcích píše. A já se ho bojím zeptat.
„Předtím než ji zvolili, dělala s mojí ségrou na séru, který by prodloužilo dobu simulace,“ řekne. „Je tak chytrá, že to každej vidí. Jako chodící a mluvící počítač.“
Hodím přes zábradlí další list papíru a sevřu rty. Musím se ho zeptat. „Co... co si o jejích názorech myslíš?“
Pokrčí rameny. „Nevím. Možná to není Špatnej nápad, mít ve vládě i jiný frakce. A možná by to bylo fajn, mít víc auťáků... a čerstvý ovoce a...“
„Ale je ti jasný, že žádnej tajnej sklad s těmahle věcma nikde není?“ zeptám se. Cítím, jak se mi do obličeje žene krev.
„Jo, to jo,“ řekne. „Jenom si myslím, že i ostatní se můžou mít dobře a že by se možná dobře měli, kdyby mohli o věcech rozhodovat taky.“
„Ovšem, to je rozhodně důležitější, dát kdejakýmu fakanovi auto. A lidi na ulici ať si pomřou hlady!“ vyštěknu.
„Hele, klídek,“ vloží se mezi nás Christina a zlehka se dotkne Willova ramene. Ti dva si v poslední době vyměňují podezřele mnoho podobných doteků. Všimla jsem si. A oni?
„Ale tím, co řekla o tvým tátovi,“ dodá Will, „tím u mě skončila. Nechápu, jak by z takových žvástů mohlo vzejít něco dobrýho.“
Já ano. Jestli Jeanine dokáže lidi přesvědčit o tom, že můj otec a všichni ostatní v čele Odevzdanosti jsou zkorumpovaní a prohnilí, získá jejich podporu, ať už plánuje jakoukoli revoluci, pokud má v úmyslu právě tohle. Ale nechci se znovu hádat, a tak jen přikývnu a hodím zbytek papírů do propasti. Opisují ve vzduchu nepravidelné křivky, až konečně dosednou na vodu. Voda je rozpráší po útesech a nakonec se i nad nimi navždy zavře.
„Je čas jít do postýlek, děti,“ praví Christina s úsměvem. „Mám sto chutí dneska v noci ponořit Peterovi ruku do misky s teplou vodou, aby se počůral.“
Odvrátím se od propasti. Na pravé straně Jámy zaregistruju pohyb. Nějaká postava stoupá ke skleněnému stropu. Pohybuje se mrštně, jako by se nohama ani nedotýkala země. Vím, že je to Čtyřka.
„To zní skvěle, ale ještě si musím o něčem promluvit se Čtyřkou,“ řeknu a ukážu na pohybující se stín. Christina se podívá za mou rukou.
„Jseš si jistá, že se chceš právě tady toulat v noci sama?“ zeptá se mě.
„Nebudu sama. Budu se Čtyřkou.“ Kousnu se do rtu. Christina se dívá na Willa a on jí pohled oplácí. Ani jeden mi příliš nevěnuje pozornost.
„Fajn,“ řekne Christina odměřeně. „Tak se teda uvidíme později.“
Christina a Will vykročí směrem k pokoji. Christina mu rozcuchá vlasy a Will ji dloubne do žeber. Chvíli se za nimi dívám. Mám pocit, že jsem svědkem toho, jak něco začíná, ale nedokážu říct, jak to skončí.
Rozběhnu se ke stezce na pravé straně jámy a vydám se po ní nahoru. Snažím se našlapovat co nejtišeji. Na rozdíl od Christiny nemám s lhaním problém. Vlastně se Čtyřkou mluvit nechci - ne, dokud nezjistím, kam má takhle pozdě večer namířeno.
Měkce klusám a k hornímu schodišti dorazím skoro bez dechu. Na začátku prosklené místnosti se zastavím; Čtyřka stojí na druhém konci. Z oken je vidět rozsvícené město, ale světla postupně zhasínají. Po půlnoci už se nikde svítit nesmí.
U dveří do simulační místnosti se Čtyřka zastaví. V jedné ruce drží černé pouzdro a v druhé injekční stříkačku.
„Když už jseš tady,“ ozve se do ticha, aniž by se ohlédl, „zvu tě na malej výlet.“
Skousnu si ret. „Do tvojí krajiny strachu?“
„Jo.“
Zatímco k němu kráčím, zeptám se: „To můžu?“
„Sérum tě napojí na program,“ řekne, „kterej určuje, čí krajinou budeš muset projít. A zrovna teď je nastavenej na mou.“
"A ty mi ji ukážeš?“
„Proč jinak myslíš, že jsem tady?“ zeptá se tiše. Oči nechá sklopené. „Chci ti ukázat víc věcí.“
Zvedne stříkačku a nakloní mi hlavu na stranu, aby mi viděl na krk. Ucítím bodnutí, jak mi jehla zajede pod kůži, ale už jsem na to zvyklá. Pak mí Čtyřka podá černou krabičku. V ní je druhá stříkačka.
„Neumím to,“ řeknu a vyndávám ji z pouzdra. Nechci mu ublížit.
„Tady,“ navede mě a malíčkem se dotkne místa na krku. Stoupnu si na špičky a jehlu tam vpíchnu. Trochu se mi třese ruka. Čtyřka stojí jako socha.
Celou dobu se na mě upřeně dívá, a když jehlu vytáhnu, vrátí ji zpátky do krabičky a tu položí ke dveřím. Věděl, že sem za ním půjdu. Věděl, nebo doufal. Obě varianty jsou mi příjemné.
Nabídne mi ruku a já mu vsunu do dlaně svou. Prsty má studené a křehké. Cítím, že bych něco měla říct, ale jsem příliš ochromená, než abych dokázala zformulovat jakkoukoli větu. Volnou rukou otevře dveře a vstoupíme do tmy. Do neznámých míst už vstupuju bez zaváhání. Pravidelně dýchám a pevně mu tisknu ruku.
„Uvidíme, jestli přijdeš na to, proč mi říkají Čtyřka,“ řekne.
Dveře se za námi zacvaknou a odeberou z místnosti veškeré světlo. Vzduch je tady chladný, cítím, jak mi ostře proniká do plic. Přimknu se ke Čtyřkovi, až se navzájem dotýkáme pažemi, a má brada se ocitne u jeho ramene.
„Jak se jmenuješ doopravdy?“ zeptám se.
„Na to možná přijdeš taky.“
Pak nás uchvátí simulace. Podlaha, na které stojíme, už není z betonu, ale vrže jako kovová. Ze všech stran k nám pronikne světlo a pod námi se rozprostře město s budovami ze skla a železničními nadjezdy, ale my jsme vysoko nad tím vsím. Už dlouho jsem neviděla modrou oblohu, takže když se mi překlene nad hlavou, dech mi uvízne v hrdle a zažívám pocit slastného opojení.
Pak začne foukat vítr. Šlehá nás tak prudce, že se musím o Čtyřku opřít, abych nespadla. Uvolní si ruku a pevně mě obejme kolem ramen. Nejdřív si myslím, že mě chce ochránit - ale ne, sám nemůže dýchat a potřebuje se o mě opřít. Trhavě se nadechuje a vydechuje přes zataté zuby.
Výška mi připadá nádherná, ale jestli jsme tady, pro něj to musí být největší noční můra.
„Musíme skočit dolů, že?“ snažím se překřičet vichr.
Přikývne.
„Tak na tři, jo?“
Opět kývne.
„Jedna... dva... tři!“ Vyřítím se dopředu a strhnu jej s sebou. Nejhorší je udělat první krok, pak už je to snadné. Oba zároveň se přehoupneme přes okraj střechy. Padáme k zemi jako balvany, vítr se nám opírá do zad a země pod nohama se přibližuje. Pak scéna zmizí a já jsem na všech čtyřech zpátky na podlaze a směju se. Ten pocit volného pádu jsem si zamilovala hned první den v Neohroženosti a miluju ho pořád.
Čtyřka vedle mě zalapá po dechu a přitiskne si ruku na hrudník.
Vstanu a pomůžu mu na nohy. „Co tam máš dál?“
„Je to-“
Něco pevného mě udeří do zad. Narazím do Čtyřky a hlavou mu vrazím do klíční kosti. Nalevo i napravo od nás vyroste zeď. Prostor je tak úzký, že si Čtyřka musí překřížit ruce na prsou, abychom se do něj vůbec vešli.
Vzápětí nad nás se zaskřípěním dosedne strop. Čtyřka zasténá a shrbí se. Uvnitř je místo akorát pro nás, ani o kousek víc.
„Vězení,“ konstatuju.
Vydá hrdelní zvuk. Zakloním hlavu, abych mu pohlédla do tváře. Je taková tma, že skoro nic nevidím. Dýcháme stejný vzduch. Tvář mu křiví bolest.
„Hej,“ řeknu, „všechno je dobrý. Tady - “
Ovinu si jeho ruku kolem těla, aby měl víc místa. Chytí mě za záda a položí si hlavu vedle mé. Je celý skrčený. Tělo má teplé, ale já vnímám jenom jeho kosti a svaly, které je obepínají. Jsem jako na trní. Rozhoří se mi tváře. Bude si myslet, že jsem ještě jako dítě?
„Poprvý v životě jsem ráda, že jsem takovej škvor.“ Zasměju se. Možná, že když si z toho budu dělat legraci, Čtyřka se uvolní. A já aspoň přijdu na jiné myšlenky.
„Mmhmm,“ zamumlá přiškrceně.
„Odsud se nedostanem,“ řeknu. „Tak je tu hrůzu lepší skoncovat hned, ne?“ Nečekám na odpověď, „Takže to tady musíš ještě zmenšit. Zhoršit to, aby ti mohlo bejt líp. Je to tak?“
„Jo.“ To slůvko zní tak malince a křehce.
„Fajn. V tom případě se musíme skrčit. Připravenej?“
Sevřu mu prsty kolem zápěstí a stáhnu ho s sebou dolů. Na dlani ucítím tvrdý obrys jeho žeber. Prkna zavrzají a dřevěný strop se spolu s námi smrskne. Víc mu to naše těla nedovolí. Musíme se nějak přeskládat. Obrátím se ke Čtyřkovi zády a stočím se do klubíčka. Ted mám jedno jeho koleno u hlavy a druhé pod sebou, takže mu sedím na kotníku. Je z nás jeden propletenec údů. Na uchu cítím jeho skřípavý dech.
„A,“ vysouká ze sebe chraplavě. „Tohle je horší. Tohle je jednoznačně...“
„Pst,“ umlčím ho. „Dej si ruce kolem mě.“
Poslušně mě obejme oběma rukama kolem pasu. Čelem do zdi se usměju. Tohle se mi nelíbí. Nelíbí, ani trochu, vážně ne.
„Simulace reaguje na to, jak ty reaguješ na ni,“ poznamenám opatrně. Jenom opakuju to, co nám sám říkal, ale malé připomenutí by mu mohlo pomoct. „Takže když dokážeš zpomalit tep, posuneš se dál. Pamatuješ? Zkus zapomenout, že jsme tady.“
„Jasně.“ Když promluví, jeho rty se dotknou mého ucha. Projede mnou horko. „Je to hrozně snadný.“
„Většina kluků by si takovej těsnej kontakt s holkou užívala.“ Protočím panenky.
„Ne ti, co trpěj klaustrofobií, Tris!“ Jeho hlas zní zoufale.
„Dobře, fajn.“ Vezmu ho za ruku a přesunu ji tam, kde mi buší srdce. „Cítíš, jak bije?“
„Jo.“
„Cítíš tu pravidelnost?“
„Buší ti hrozně rychle.“
„Jo, ale to nemá s touhle kobkou co dělat.“ Sotva to dořeknu, trhnu sebou. Právě jsem se k něčemu přiznala. Nejspíš si ničeho nevšiml.
„Pokaždé, když se nadechnu, nadechneš se taky. Soustřeď se jenom na to.“
„Fajn.“
Začnu zhluboka dýchat a jeho hrudník kopíruje moje pohyby. Po chvíli se ho mírně zeptám: „Nechceš mi říct, jaks k tomuhle strachu přišel? Možná nám to nějak pomůže, když o tom budeš mluvit.“
Nevím proč, ale připadá mi to jako dobrý nápad.
„Ehm... dobře.“ Znovu se se mnou nadechne. „Tohle mám ze svýho fantastickýho dětství. Za trest mě zavírali do mrňavý komůrky nahoře v patře.“
Stisknu rty. Vzpomenu si, jak trestali mě — do pokoje bez večeře, zákaz toho či onoho, přísné vyhubování. Ale samotku v komoře neznám. Z té krutosti mě až zabolí u srdce. Nevím, co říct, tak se aspoň pokusím o nenucený tón.
„V naší komoře skladovala máma zimní kabáty.“
„Já...“ Ztěžka se nadechne. „Já se o tom vážně nechci bavit.“
„Fajn. Tak můžu pro změnu něco povídat já. Zeptej se mě na něco.“
„Proč ne.“ Rozechvěle se mi zasměje do ucha. „Proč ti tak buší srdce, Tris?“
Zděsím se. „No, já...“ Hledám, na co bych se vymluvila. „Skoro tě neznám.“ Tohle je dost chabý. „Skoro tě neznám, a přitom jsem na tebe přisátá jako klíště. Musím ještě vysvětlovat dál?“
„Kdybysme byli ve tvý krajině strachu,“ řekne, „byl bych tam taky?“
„Nebojím se tě.“
„Pochopitelně. Tak jsem to taky nemyslel.“
Znovu se zasměje a v tom okamžiku zdi kolem nás puknou a rozpadnou se. Zalije nás světlo. Čtyřka si povzdechne a sundá ze mě ruce. Zbrkle vyskočím na nohy a začnu se oprašovat, ačkoli na mně není jediné smítko. Otřu si dlaně o džíny. Na zádech, kde se mě až doteď Čtyřka dotýkal, pocítím chlad.
Stoupne si přede mě. Široce se usmívá a já si nejsem jistá, jestli se mi ten jeho pohled líbí.
„Možná jsi měla radši zběhnout k Upřímnejm,“ prohlásí.
„Jseš totiž příšerná lhářka.“
„Tak tam mě talentovka rozhodně nedoporučila.“
Zavrtí hlavou. „Talentovka je k ničemu.“
Přimhouřím oči. „Co se mi snažíš říct? Že sis vybral Neohroženost, i když jsi pro ni neměl vlohy?“
Projede mnou vzrušení jako čerstvá krev, kterou žene naděje, že i on by mohl být Divergentní, že bychom mohli společně přijít na to, co to vlastně znamená.
„Ne tak docela, ne,“ odpoví. „Já...“
Ohlédne se přes rameno a hlas se mu vytratí. Několik metrů od nás stojí žena a míří na nás pistolí. Ani se nehne a její rysy jsou nevýrazné - kdybychom od ní teď hned odešli, ani bych si její tvář nezapamatovala.
Napravo ode mě se objeví stůl. Na něm leží pistole a jediná kulka. Proč už nás dávno nezastřelila?
Aha, dovtípím se. Nejde o strach ze smrti. Tohle souvisí s tou zbraní na stole.
„Musíš ji zabít,“ řeknu slabě.
„Jo, pokaždý.“
„Není skutečná.“
„Ale působí tak.“ Kousne se do rtu. „Všechno tak působí.“
„Kdyby byla skutečná, už by po tobě dávno střelila.“
„Jo, v pohodě.“ Přikývne. „Prostě...jí zastřelím. Tohle není tak... tak strašný. U tohohle aspoň tolik nepanikařím.“
Možná nepanikaří, ale má z toho daleko větší hrůzu. Vidím mu to na očích, když zvedá pistoli ze stolu a otevírá nábojovou komoru, jako by to dělal už tisíckrát - a možná že dělal. Zasune náboj do otvoru, chytí pistoli oběma rukama a napřáhne je před sebe. Přivře jedno oko a pomalu se nadechne.
S výdechem vystřelí a ženě se hlava zvrátí vzad. Uvidím rudý záblesk a odvrátím pohled. Slyším, jak se zhroutila k zemi.
Čtyřka pistoli okamžitě pustí a ta zazvoní o zem. Zíráme na mrtvé tělo. Měl pravdu — vypadá to reálně. Nebuď směšná. Popadnu jej za paži.
„Abysme šli, ne?“ vybídnu jej.
Musím do něj šťouchnout ještě jednou, aby se probral. Když procházíme kolem stolu, tělo ženy zmizí, ale v našich vzpomínkách zůstává dál. Jaké by to bylo, kdybych měla ve své krajině strachu pokaždé někoho zabít? Možná to taky zjistím.
Něco mě však zaráží: tohle mají být Čtyřkovy nejděsivější noční můry. A přestože v těsném prostoru a na střeše budovy zmatkoval, ženu nakonec zastřelil bez větších potíží. Zdá se, že simulace se z něj snaží vyždímat poslední zbytky strachu, a ani těch už moc není.
„A teď to nejlepší,“ zašeptá.
Před námi se vynoří temná silueta a začne se plížit podél světelného kruhu, ve kterém stojíme. Jako by čekala, že uděláme první krok. Kdo je to? Kdo straší Čtyřku ve snech?
Muž je vysoký a štíhlý a nakrátko ostříhaný. Ruce drží za zády. Na sobě má Šedý oblek Odevzdaných.
„Marcus,“ vydechnu.
„Teď se dozvíš, jak se jmenuju,“ řekne Čtyřka rozechvěle.
„Je to tvůj...“ Podívám se na Marcuse, který k nám zvolna kráčí. Čtyřka ustupuje dozadu. Všechno do sebe zapadne. Marcus měl syna, který přesel k Neohroženým. Jmenoval se... „Tobias.“
Marcus nám ukáže ruce. Kolem jedné pěsti má obtočený opasek. Zvolna jej odmotá.
„Je to pro tvé vlastní dobro,“ prohlásí a jeho hlas se k nám vrátí v desítce ozvěn.
Do osvětleného kruhu se vrhne deset Marcusů, všichni mají nachystaný stejný řemen, všichni se tváří stejně bezvýrazné. Když zamrkají, místo očí
mají prázdné, černé důlky. Opasky uhodí o podlahu, kterou nyní pokrývá bílá dlažba. Přeběhne mi mráz po zádech. Sečtělost Marcuse obvinila, že svého syna týral. Pro jednou se nemýlili.
Stočím pohled na Čtyřku — Tobiáše. Stojí jako přikovaný. Celý se choulí do sebe. Vypadá o řadu let starší; vypadá o řadu let mladší. První Marcus se napřáhne a řemen mu zasviští nad ramenem. Je připravený udeřit. Tobias ucouvne a instinktivně si zakryje rukama obličej.
Skočím před něj a řemen mě šlehne přes zápěstí, kolem kterého se mi omotá. Bolest mi vystřelí až do lokte. Zatnu zuby a co nejsilněji rukou Škubnu. Pásek se Marcusovi vysmekne z ruky. Odmotám si jej ze zápěstí a přechytím za přezku.
Švihnu paží tak prudce, až mě v rameni zabolí. Zasáhnu Marcuse do ramene. Zavřeští a s rozpřaženýma rukama se na mě vrhne. Nehty na jeho rukou připomínají zvířecí drápy. Tobias mě strhne za sebe, takže teď čelí Marcusovi on. Strach v jeho tváři vystřídal hněv.
Všichni Marcusové se rozplynou. Všechna světla se rozsvítí a my opět stojíme v dlouhé, úzké místnosti s otlučenými cihlovými zdmi a betonovou podlahou.
„To je všechno?“ zeptám se. „Tohle byly tvoje největší hrůzy? Ale vždyť máš jenom Čtyři...“ Odmlčím se. Bojí se jen čtyř věcí.
„Takže proto ti říkají- “ Přes rameno se na něj podívám.
Když spatřím, jak se tváří, ztratím řeč. Oči má vytřeštěné a v přímém osvětlení působí téměř zranitelně. Má pootevřené rty. Kdybychom nebyli zrovna tady, řekla bych, že na mě v úžasu zírá. Ale nechápu, jaký by k tomu měl důvod.
Jednou rukou mě chytí za loket a zaboří palec do měkké kůže na paži. Přitáhne mě k sobě. Kůže na zápěstí mě pořád pálí, jako by mě Marcus tím řemenem skutečně přetáhl, ale na pohled na ní není nic znát. Tobias mi přejede rty po tváři, pak mě pevně obejme kolem ramen a zaboří mi obličej do krku. Na klíční kosti cítím jeho dech.
Chvíli se nehýbu. Potom kolem něj ovinu paže a vzdechnu.
„Hej,“ řeknu jemně. „Je to za náma.“
Zvedne hlavu, prsty mi pročísne vlasy a zastrčí mi je za ucho. Chvíli na sebe mlčky zíráme. Roztržitě si pohrává s pramenem mých vlasů.
„Dostalas mě z toho,“ promluví konečně.
„No...“ V hrdle mám sucho. Pokaždé, když se mě dotkne, mnou projede elektrický impuls. Snažím se to nevnímat. „Nebyly to moje hrůzy, to je pak snadné být hrdina.“
Spustím ruce a nervózně si je otřu o kalhoty. Doufám, že si toho nevšiml.
Pokud ano, nedal to najevo. Proplete si se mnou prsty.
„Pojď,“ řekne. „Rád bych ti ještě něco ukázal.“