Kapitola 37

Všechnu pozornost teď Sečtělost upírá na sektor Odevzdaných, takže pokud se nám odsud podaří uniknout, měli bychom být z nejhoršího venku.
Ani jsem nemusela rozhodnout, kdo mi bude dělat společnost. Caleb byl jasná volba, ví toho o plánu Sečtělých nejvíc. Marcus i přes mé protesty trval na tom, že půjde také, protože rozumí počítačům. A můj otec vystupoval tak, jako by jeho účast byla už od počátku samozřejmá.
Chvíli se dívám, jak ostatní odbíhají opačným směrem - vstříc bezpečí a Mírumilovnosti - a pak se otočím zpátky k městu, k válce. Stojíme u železniční tratě, po které se vydáme do nebezpečí.
„Kolik je hodin?“ zeptám se Caleba.
Podívá se na hodinky. „Tři dvanáct.“
„Bude tady každou chvílí,“ řeknu.
„Zastaví?“
Zavrtím hlavou. „Městem ale projíždí pomalu. Poběžíme pár metrů vedle něj a pak na něj naskočíme.“
Naskakování do vlaku mi teď připadá snadné, přirozené. Pro ostatní to bude výzva, ale zastavit nás to nemůže. Ohlédnu se přes rameno a spatřím rozsvícené reflektory, které na šedé budovy a cesty vypalují zlatá znamení. Zhoupnu se na Špičky, zatímco se světla stále přibližují. Pak se kolem nás mihne Čelo lokomotivy a já se rozběhnu. Jakmile spatřím první otevřený vagón, nasadím tempo. To už se chytám madla u dveří a vytahuju se nahoru.
Pak naskočí Caleb. Dopadne tvrdě na kraj plošiny a překulí se na bok, aby se na ni snáze vysoukal. S jeho pomocí se do vlaku vydrápe i Marcus. Můj otec přistane na břicho a přitáhne nohy k tělu. Všichni se odeberou do vagónu. Zůstanu u dveří sama a s rukou na držadle sleduju ubíhající krajinu.
Kdybych byla Jeanine, poslala bych většinu nadbytečných vojáků hlídat hlavní vchod do základny Neohrožených - skleněnou budovu nad Jámou. Bude lepší, když použijeme zadní vchod, ten, který vyžaduje seskok ze střechy budovy.
„Předpokládám, že teď své volby frakce asi lituješ,“ ozve se Marcus.
Překvapuje mě, že mi tuto otázku nepoložil otec, ale ten se jako já dívá na město. Vlak právě projíždí kolem základny Sečtělosti, ve které se přes den nesvítí. Z dálky působí poklidně a uvnitř ní asi opravdu vládne klid. Uvnitř je všechno odříznuté od válečného konfliktu a reality, o kterou se přičinili.
Zavrtím hlavou.
„Ani potom, co se vedení Neohroženosti rozhodlo zapojit do komplotu proti stávající vládě?“ zavrčí Marcus.
„Pár věcí jsem se tam naučila.“
„Jak být odvážná?" zeptá se táta tiše.
„Jak být méně sobecká,“ řeknu. „To je často to samé.“
„To proto sis nechala na rameno vytetovat symbol Odevzdanosti?“ zeptá se Caleb. Skoro bych řekla, že se na mě táta očima usmál.
Věnuju mu nesmělý úsměv a přikývnu. „A na druhé Neohroženost.“
Sluneční paprsky na skleněné budově se mi odrážejí přímo do očí. Stojím stále u dveří a rukou se přidržuj u madla, abych udržela rovnováhu. Už jsme skoro tam.
„Až vám řeknu, že máte skočit,“ oslovím ostatní, „odrazíte se a skočíte co nejdál.“
„Skočit?“ zeptá se Caleb. „Jsme sedm pater nad zemí, Tris.“
„Na střechu,“ upřesním. „Říká se tomu zkouška statečnosti,“ dodám, když vidím, jak vyjeveně se tváří.
Polovina statečnosti spočívá v perspektivě. Když jsem z vlaku seskočila poprvé, připadalo mi to jako jedna z nejtěžších věcí, které jsem v životě musela udělat. Ted’ se na seskok připravuju zcela nevzrušeně, protože v uplynulých několika týdnech jsem prožila tolik osudových okamžiků, kolik většina lidí neprožije za celý život. A přesto i tohle všechno je pouhé nic v porovnání s tím, co se chystám na základně udělat teď. Když to přežiju, nepochybně mě bude čekat řada ještě o třídu obtížnějších úkolů, jako začít nový život mezi odpadlíky, který jsem odjakživa považovala za nemyslitelný.
„Tati, jdi první,“ vybídnu otce a ustoupím mu z cesty, aby se mohl nachystat na kraj plošinky. Když půjdou nejdřív táta a Marcus, budu jim moct načasovat ten nejvhodnější okamžik, kdy bude střecha u kolejí nejblíž. Caleb a já bychom měli zvládnout doskočit dál, protože jsme mladší. Není o čem přemýšlet.
Koleje se začnou sbíhat s obrysy budov, a když se zalícují s okrajem naší střechy, zařvu: „Teď!“
Táta se pokrčí v kolenou a vrhne se dopředu. Nečekám, jestli bezpečně doskočil, a rovnou postrčím Marcuse ke dveřím. „Teď!“
Táta dopadne tak blízko k hraně střechy, až se mi zatají dech. Zůstane sedět na drobném štěrku. Už zbývá jenom Caleb. Postaví se na kraj vagónu a skočí, aniž bych mu musela říkat. Couvnu o několik kroků dozadu a s rozběhem se odrazím. Přední část vagónu právě míjí konec střechy.
Na okamžik se vznáším v prázdnu. Pak napálím do betonu a několikrát klopýtnu směrem od kraje střechy. Pronikavě mě zabolí kolena. Náraz otřese celým mým tělem a rána na rameni mi začne pulzovat. Posadím se, a zatímco ztěžka oddechuju, podívám se po ostatních. Caleb a otec stojí na kraji střechy a svírají Marcuse za paže. Nezvládl to, ale ještě pořád se drží.
Někde v mém nitru se ozve zlomyslný hlas: spadni, spadni, spadni.
Ale nespadne. Otec s Calebem jej vytáhnou nahoru. Postavím se a opráším si kalhoty od kamínků. Mou mysl teď zaměstnává jediná myšlenka: co přijde na řadu nyní. Jedna věc je po někom chtít, aby skočil z vlaku, a druhá věc je přesvědčit ho, aby skočil ze střechy.
„Teď se dostáváme k tomu, proč jsem se ptala na ten strach z výšek,“ řeknu a přejdu na opačnou stranu střechy. Slyším, jak za mnou ostatní šoupají nohama, a vykročím na římsu. Po čele budovy se přežene vítr a naduje mi tričko. Zadívám se dolů, do skruže v hloubce sedmi pater pode mnou. Pak mi vítr zafouká do tváře a já zavřu oči.
„Na dně je síť,“ řeknu a ohlédnu se přes rameno. Tváří se zmateně, ještě jim nedošlo, o co je žádám.
„Nepřemýšlejte,“ vyzvu je. „Prostě skočte.“
Obrátím se a současně se zakloním, abych se vychýlila z rovnováhy. Padám jako kámen. Oči mám zavřené a jednu ruku napřaženou, abych cítila vítr. Před dopadem do sítě co nejvíc uvolním svaly. Jako by mě někdo přetáhl přes ramena betonovým panelem. Zatnu zuby a odvalím se na kraj. Chytím se sloupu, ke kterému je síť upevněna, a jednu nohu přehodím přes okraj sítě. Na plošinu dopadnu nešikovně na kolena. Oči se mi zalijí slzami.
Caleb vyjekne, když jej do sebe síť na okamžik celého pohltí. S obtížemi se postavím.
„Calebe!“ syknu. „Tady!“
Caleb se s funěním doplazí na kraj sítě a vykutálí se z ní ven. Žuchne sebou na plošinu. Obličej se mu zkřiví bolestí, ale vyškrábe se na nohy. Zůstane na mě zírat s otevřenou pusou.
„Kolikráts... tohle... dělala?“ zeptá se mezi jednotlivými nádechy.
„Teď už dvakrát,“ řeknu.
Nevěřícně zavrtí hlavou.
Pak do sítě dopadne otec a Caleb mu z ní pomůže ven. Jakmile stojí, nakloní se přes okraj plošiny a pozvrací se. Začnu scházet po schodech dolů. Na posledním schodě zaslechnu, jak Marcus s dopadem do sítě zaúpěl.
V jeskyni nikdo není. Prázdné chodby se utápějí ve tmě.
Zdá se, že kromě vojáků, kteří mají strážit dozornu, Jeanine na základně nikoho nenechala. Když najdeme vojáky, najdeme i počítače. Ohlédnu se za sebe. Marcus stojí na plošině. Je bledý jako stěna, ale zraněný není.
„Takže tohle je základna Neohroženosti,“ poznamená.
„Ano,“ řeknu. „A?“
„A to, že jsem si nikdy nemyslel, že sem někdy zavítám,“ odpoví a přejede rukou po stěně. „Nemusíš se pořád tak bránit, Beatrice.“
Až teď si všimnu, jak má chladné oči.
„Máš nějaký plán, Beatrice?“ zeptá se mě otec.
„Mám.” A je to pravda. Mám, i když si nepamatuju odkdy.
Navíc si nejsem jistá, jestli bude fungovat. Ale na několik věcí se můžu spolehnout: na základně skoro nikdo není a Neohrožení nejsou zrovna pověstní nějakou citlivostí. Udělám cokoli, abych vraždění zastavila.
Sejdeme chodbou k Jámě, ve které každých několik metrů blikotá matné světlo. Když na nás dopadne první pruh světla, ozve se výstřel. Zalehnu k zemi. Někdo nás musel vidět. Odplazím se ze světla do tmy. Záblesk ze střelby vyšel ode dveří, kterými se vstupuje do Jámy.
„Všichni dobrý?“ zeptám se.
„Ano,“ odpoví můj otec.
„Zůstaňte, kde jste.“
Přeběhnu ke stěně. Světla jsou rozmístěná přímo na ní, takže pod každým se nachází vržený stín. Mohla bych se do něj vejít, když si stoupnu ke stěně bokem. Pak se podél ní můžu doplížit až ke dveřím a překvapit střelce dřív, než mi stačí vpálit kulku do hlavy. Možná.
Za jednu věc musím Neohroženosti poděkovat: připravila mě k boji, a tím potlačila můj strach.
„Ať jste kdokoli,“ křikne nějaký hlas, „odhoďte zbraně a zvedněte ruce nad hlavu!“
Přitisknu se zády ke skalní stěně. Začnu klást nohu přes nohu a co nejrychleji se sunu podél stěny. Napínám zrak, abych v polotmě nezakopla. Ticho prořízne další výstřel. Jsem teď pod posledním světlem. Chvíli zůstanu stát ve stínu, aby si mé oči přivykly.
Souboj vyhrát nemůžu, ale když budu dost rychlá, můžu se mu vyhnout. Lehkými kroky se blížím ke stráži u dveří. Sotva ujdu několik kroků, uvědomím si, že znám ty tmavé vlasy, které se lesknou i v relativní tmě, i ten dlouhý, u kořene úzký nos.
Je to Peter.
Po těle mi přejede mráz a vklouzne mi kolem srdce do žaludku.
Rysy ve tváři má napjaté — náměsíčný tedy není. Rozhlíží se, ale zaměřuje se na prostor nade mnou a za mnou. Podle toho, jak tiše se chová, nemá v úmyslu vyjednávat; bez zaváhání nás pozabíjí.
Olíznu si rty, několik posledních kroků doběhnu sprintem a spodní částí dlaně jej udeřím. Strefím se mu přímo do nosu. Zařve a ruce mu vyletí k obličeji. Tělem mi škubne výboj nervózní energie. Zamžourá na mě, ale kopnu jej do rozkroku. Upustí pistoli, která zazvoní o zem. Hmátnu po ní a přitisknu mu ústí hlavně na temeno.
„Jak to, že jseš probuzenej?“ zeptám se.
Zvedne ke mně hlavu. Nabiju pistoli a zdvihnu obočí.
„Vedení frakce... zhodnotilo mý výsledky a ze simulace mě odstranilo,“ řekne.
„Asi jim došlo, že máš vražedný sklony a s radostí postřílíš pár set lidí i tak. Dává to smysl.“
„Nejsem... vrah!“
„Tak prolhanýho zmetka jsem ještě v životě neviděla!“ Přirazím mu hlaveň k lebce. „Kde jsou kompy, který to celý řídí?“
„Nezastřelíš mě.“
„Lidi mají tendenci mě podceňovat,“ namítnu klidně. „Myslí si, že když jsem malá, a navíc holka od Odevzdanejch, tak nemůžu bejt chladnokrevná. Jenže to se pletou.“
Uhnu pistolí o několik centimetrů doleva a střelím Petera do paže.
Chodbou se rozlehne jeho výkřik. Z rány mu vytryskne krev a on znovu zaječí a přitiskne čelo k zemi. Namířím mu zpátky na hlavu a snažím se necítit provinile.
„Teď, když sis uvědomil svůj omyl, ti dám ještě jednu šanci se vyžvejknout, než ti prostřelím něco horšího.“
Ještě na jednu věc se můžu spolehnout: Peter je sobec.
Obrátí ke mně hlavu a zabodne se do mě pohledem. Kousne se přes spodní ret. Dýchání mu očividně působí obtíže.
„Poslouchaj nás,“ zavrčí. „Když mě nezabiješ ty, zabijou mě oni. Řeknu ti to, až mě odsud dostaneš.“
„Cože?“
„Vem mě...ah!.. s sebou,“ hlesne a škubne sebou.
„Ty chceš, abych tě já vzala s sebou? Člověka, kterej se mě pokusil zabít?“
„Jo,“ zasténá. „Jestli chceš najít to, co hledáš.“
Zní to, jako že mám na výběr, ale nemám. Každou minutu, kterou tady s Peterem promrhám, zatímco budu vzpomínat na svý noční můry a na to, jak mi ublížil, zemře pod rukama omámených vojáků dalších tucet lidí.
„Fajn,“ řeknu, i když se tím slovem málem zadusím.
„Fajn.“ Zaslechnu za sebou kroky. Pevně sevřu pistoli a ohlédnu se. Je to otec s ostatními.
Sundá si košili, pod kterou má Šedé tričko. Skrčí se k Peterovi a ránu mu látkou pevně obváže. Zatímco mu zastavuje krvácení, zvedne ke mně zrak a řekne: „Vážně to bylo nutné?“
Neodpovím.
„Někdy je bolest pro dobro věci,“ podotkne Marcus klidně.
V duchu jej vidím, jak stojí před Tobiasem s opaskem v ruce, a ozvěnou ke mně dolehne jeho hlas: Je to pro tvé vlastní dobro. Na několik vteřin se na něj zadívám. Vážně tomu věří? Připomene mi to zdejší způsob uvažování.
„Pojďme,“ řeknu jen. „Petere, zvedej se.“
„Ty po něm chceš, aby chodil?“ zeptá se Caleb.
„Zbláznila ses?“ „Střelila jsem ho snad do nohy?“ opáčím. „Ne. Chodit může. Takže kam to bude, Petere?“
Caleb mu pomůže vstát.
„Skleněná budova,“ sykne s bolestnou grimasou. „Osmý patro.“
Vyjde ze dveří jako první.
Obklopí nás rachocení vody a modrá záře. Takhle liduprázdnou Jámu neznám. Přelétnu pohledem po sklaních stěnách, jestli se někde přece jen něco nepohne, ale nevidím nic, nikdo se ve stínech neskrývá. Přesto si nechám pistoli v ruce a zamířím ke stezce, která nás časem dovede ke skleněnému stropu. Prázdnota mě rozechvěje. Připomene mi nekonečné pole z mých snů o vránách.
„Proč myslíš, že máš právo do někoho jen tak střelit?“ zeptá se mě otec cestou. Mineme tetovací studio. Kde je teď asi Tori? A Christina?
„Teď není čas na debaty o etice,“ namítnu.
„Teď je naopak ideální čas,“ trvá na svém otec, „protože co nevidět se ti naskytne příležitost někoho zastřelit, a dokud si neuvědomíš - “
„Neuvědomím co?“ skočím mu do řeči, aniž bych k němu otočila hlavu. „Že za každou vteřinu, kterou promarním, zaplatí někdo z Odevzdanosti životem a z dalšího vojáka se stane vrah? To už jsem si uvědomila. Teď je řada na tobě.“
„Ne každé řešení je správné.“
„A jak víš, co je správné?“ odseknu.
„Prosím vás, přestaňte se hádat," ozve se Caleb hlasem, kterým nás hubuje. „Teď máme na starosti důležitější věci.“
S horkými tvářemi stoupám dál. Ještě před několika měsíci bych se otci neodvážila odmlouvat. Možná bych to neudělala ani před několika hodinami. Ale když mi zastřelili matku, když mi vzali Toabise, něco se změnilo.
I přes hukot řeky slyším, jak za mnou otec heká a funí. Zapomněla jsem, že už má svůj věk, že tělesná konstrukce pod jeho tíhou značně trpí.
Než vykročím na kovové schody, které ústí do místnosti nad námi, zastavím se a obrátím pozornost k pruhu světla na skalní stěně. Po chvíli se přes něj mihne stín. Počítám čas, za který se objeví další stín. Stráže obcházejí místnost každou minutu a půl, na dvacet vteřin se zastaví a znovu se rozejdou.
„Tam nahoře jsou ozbrojení vojáci. Když mě uvidí, zabijou mě, nebo to aspoň zkusí,“ řeknu otci tiše a zadívám se mu do očí. „Mám je nechat?“
„Běž," hlesne, „a Bůh ti pomáhej.“
Opatrně vystoupám po schodech a s hlavou těsně pod úrovní podlahy se zastavím. Čekám a sleduju pohyby stínů. Jakmile se jeden z nich zastaví, vykročím z úkrytu, namířím a vystřelím.
Kulka proletí kolem hlídky a roztříští okno za ní. Znovu vypálím a sehnu se, zatímco kolem mě začnou o podlahu ze skla cinkat vystřelené náboje. Díky bohu, že podlaha je neprůstřelná, protože kdyby pode mnou sklo puklo, dopadla bych až na dno Jámy.
Jeden voják zneškodněn. Zhluboka se nadechnu. Nad podlahu tentokrát vystrčím jen ruku s pistolí a další postavu vyhledám zespodu přes sklo. Vychýlím pistoli dozadu a vystřelím po muži, který ke mně běží. Kulka mu proletí paží. Mám štěstí, že právě touhle rukou střílel. Upustí zbraň na zem a sveze se k zemi.
Třesu se po celém tele, ale protáhnu se otvorem v podlaze a seberu mu pistoli dřív, než se k ní stačí doplazit. Těsně kolem hlavy mi prosviští kulka a rozcuchá mi vlasy. S očima rozšířenýma úlekem švihnu pravou rukou přes rameno a třikrát za sebe vypálím. Pronikavá bolest v rameni se mi vyplavuje do celého těla. Jedna ze střel nějakým zázrakem zasáhla cíl. Oči mi zalije příval slz. Právě jsem si potrhala stehy v ráně. Ani se nemusím dívat.
Přede mnou se objeví další voják. Zalehnu na břicho a s lokty opřenými o sklo na něj namířím. Zírám do ústí jeho hlavně, které připomíná černou kuličku.
Pak se stane něco nečekaného. Voják pohodí bradou do strany. Říká mi, že mám jít.
Musí být Divergentní.
„Vzduch čistej!“ křiknu na zbytek skupiny.
Voják zapadne do simulační místnosti pro krajinu strachu.
Pomalu se zvednu na nohy, pravou paži si držím u hrudníku. Ale jako bych měla klapky na očích. Rozběhla jsem se po téhle cestě a nezastavím se a nebudu o ničem přemýšlet, dokud se neocitnu na jejím konci.
Jednu pistoli podám Calebovi a druhou si zastrčím za opasek.
„Myslím, že ty a Marcus byste tady měli zůstat s ním," navrhnu a pohodím hlavou směrem k Peterovi. „Je to brzda. Budete nám krýt záda.“
Doufám, že můj záměr neprohlédl - že ho tím chci udržet v bezpečí, i když vím, že by pro tuhle věc ochotně položil život. Z horních pater budovy se už pravděpodobně nevrátím. Přinejlepším můžu doufat, že se mi podaří zničit simulaci dřív, než mě někdo zabije. Kdy jsem se k téhle sebevražedné misi rozhodla? Jak to, že to bylo tak snadné?
„Nemůžu dřepět tady, zatímco ty budeš nahoře bojovat o život,“ namítne Caleb.
„Potřebuju tě tady.“
Peter se sveze na kolena. Tvář má orosenou potem. Už jej chci v duchu politovat, ale pak si vzpomenu na Edwarda a na to, jak mě na kůži svrběla páska, kterou mi zavázali oči, a veškerý soucit se promění v nenávist. Caleb konečně přikývne.
Přistoupím k jednomu z padlých vojáků a vezmu mu pistoli. Dávám si pozor, abych očima nezabloudila k jeho smrtelnému zranění. V hlavě mi buší. Jsem hladová, nevyspalá. Potřebuju se vybrečet, vykřičet nebo aspoň na chviličku zastavit. Kousnu se do rtu a s přemáháním dojdu k výtahům na pravé straně místnosti. Osmé patro.
Jakmile se za námi dveře výtahu zavřou, opřu si hlavu o skleněnou stěnu kabiny a zaposlouchám se do pípání na přístrojové desce.
Letmo pohlédnu na otce.
„Děkuju. Za Caleba,“ řekne otec. „Beatrice, já - “
Kabina dojede do osmého patra a dveře se otevřou. Před výtahem stojí dvojice strážců s bezduchým výrazem ve tváři. Oči se mi rozšíří a instinktivně padnu na břicho. Ve stejné chvíli se ozvou výstřely. Slyším, jak se kulky odrážejí od skla. Oba vojáci padnou k zemi. Jeden je živý a úpí, z druhého se rychle vytrácí život. Nad nimi stojí můj otec s pistolí u boku.
Co nejrychleji se postavím. Po chodbě vlevo běží vojáci. Soudě podle synchronizovaného kroku jsou pod vlivem simulace. Mohla bych vběhnout do chodby napravo, ale počítače budou logicky tam, kde vojáci. Zhroutím se k zemi mezi zastřelené vojáky a snažím se ležet co nejklidněji.
Otec vyskočí z výtahu a vyrazí do chodby napravo. Vojáci se rozběhnou za ním. Zakryju si rukou ústa, abych nevykřikla. Ta chodba je slepá.
Zabořím hlavu do země, abych to neviděla, ale po chvíli mi to nedá a opatrně vykouknu mrtvému vojákovi přes záda. Otec za běhu střílí po pronásledovatelích, ale není dost rychlý Jeden z nich jej zasáhne do břicha. Nelidsky zasténá. Cítím jeho bolest, jako kdyby postřelili mě.
Chytí se za břicho, narazí rameny do zdi a ještě vystřelí. A znovu. Strážci jsou napojení na počítačový program - pohybují se dál, ačkoli jsou postřelení, a dokud jim bije srdce, nepřestanou. Ale až k tátovi se nedostanou. Přes ruku, kterou si drží na břiše, mu vytryskne krev a z
obličeje se mu vytratí barva. Ještě jeden výstřel a k zemi se zhroutí poslední voják.
„Tati,“ řeknu. Chtěla jsem zakřičet, ale jen jsem zasípala.
Otec se svalí na zem. Naše pohledy se střetnou a vzdálenost několika metrů mezi námi najednou nic neznamená.
Otevře ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak mu klesne brada na hruď a jeho tělo se uvolní.
Oči mě pálí a jsem příliš zesláblá, než abych vstala. Z pachu potu a krve se mi zvedá žaludek. Chci si položit hlavu na zem a skončit to. Chci usnout a už nikdy se nevzbudit.
Ale to, co jsem předtím tátovi řekla, byla pravda — každou vteřinu, kterou ztratím, někdo další zemře. Můj svět se zúžil na jedinou věc, a tou je zneškodnit vražednou simulaci.
Nevím jak, ale zvednu se a rozběhnu se po chodbě. Na jejím konci zabočím doprava. Přede mnou se objeví jediné dveře. Otevřu je.
Protější stěnu místnosti zcela pokrývají obrazovky velké jako arch papíru. Jsou jich desítky a každá zachycuje dění v odlišné části města. Oplocení. Hlava. Ulice v sektoru Odevzdanosti, nyní plné vojáků. Přízemí téhle budovy, kde Caleb, Marcus a Peter čekají na můj návrat. Na stěně přede mnou je všechno, co jsem kdy viděla, všechno, co znám.
Na jednom z monitorů se místo záznamu z živé kamery zobrazuje šifrovaný kód. Běží rychleji, než dokážu číst. Tohle je, co hledám — simulační kód v podobě složitého seznamu příkazů, které předjímají a řeší tisíce možných variant situace.
Před obrazovkami stojí židle a stůl. Za ním sedí voják.
„Tobiasi,“ řeknu.