Kapitola 39

Žádný výstřel nepadne. Tobias na mě dál zuřivě hledí, ale nehýbe se. Proč mě nezastřelí? Cítím pod dlaní údery jeho srdce a vlastní srdce mi poskočí. Je přece Divergentní. Dokáže tuhle simulaci přemoct. Jakoukoli simulaci.
„Tobiasi,“ řeknu. „To jsem já.“
Udělám krok vpřed a obejmu ho. Tělo má ztuhlé. Srdce se mu rozbuší. Cítím jej pod svou tváří. Pak o zem zaduní pistole. Pustil ji. Popadne mě za ramena — surově, prsty mi přitom zaryje do rány po kulce. Vykřiknu, když mě od sebe odstrčí. Možná mě chce zabít ještě krutějším způsobem.
„Tris,“ hlesne a je to zase on. Jeho rty se spojí s mými.
Jednou paží mě obejme a zdvihne ze země. Sevře mě v náručí, prsty mi zatíná do zad. Tvář i krk se mu lesknou potem, celý se třese. Rameno mám jako v ohni, ale je mi to jedno, je mi to jedno, jedno.
Postaví mě zpátky na zem a zírá na mě, zatímco mi přejíždí prsty po čele, obočí, tvářích a rtech.
Z hrdla se mu vydere něco jako sten, vzdech či zaúpění, a znovu mě políbí. Oči má zalité slzami. Nikdy jsem si nemyslela, že uvidím Tobiase plakat. Bolí mě to.
Přivinu se k němu a rozpláču se mu do košile. V hlavě mi začne bušit ještě intenzivněji, bolest v rameni mi podlomí nohy. Najednou mám pocit, jako bych vážila dvakrát víc. Opřu se o něj, abych nespadla.
„Jaks to udělal?“ zeptám se.
„Nevím,“ odpoví. „Prostě jsem tě uslyšel.“
O pár vteřin později si vzpomenu, proč tady vlastně jsem. Odtáhnu se, hřbetem ruky si otřu slzy z tváří a obrátím se k obrazovkám. Mou pozornost upoutá monitor, který snímá fontánu na pití. Tobias mi tehdy připadal paranoidní, když jsem tam Neohrožené hlasitě kritizovala. Pořád šilhal po stěně nad fontánou. Už vím proč.
Chvíli jen tak stojíme a mám pocit, že vím, na co myslí, protože na to myslím taky. Jak může něco tak nepatrného ovládat tolik lidí?
„Tu simulaci jsem řídily?“ zeptá se.
„Nevím, nakoliks ji mohl řídit. Spíš jsi na ni jen dohlížel," odpovím. „Je to hotovej program. Nevím, jak to Jeanine udělala, ale funguje to samo.“
Zavrtí hlavou. „To je... neuvěřitelný. Strašný, děsivý... ale neuvěřítelný."
Na jedné z obrazovek zaznamenám pohyb. Můj bratr, Marcus a Peter stojí v prvním patře budovy obklíčeni vojáky. Všichni jsou v černém, všichni mají zbraně.
„Tobiasi!“ vykřiknu. „Skonči to!“
Tobias přiskočí k obrazovce počítače a poklepe na ni. Nesleduju ho. Dokážu se dívat jen na Caleba. Pistoli, kterou jsem mu dala, teď drží v natažených rukách před sebou. Je připravený ji použít. Kousnu se do rtu.
Nestřílej. Tobias se ještě několikrát dotkne monitoru a naťuká na něj něco, co mi nedává smysl. Nestřílej.
Pak spatřím světelný záblesk - někdo vystřelil - a zatajím dech. Můj bratr, Marcus i Peter se skrčí k zemi. Zbraně drží nad hlavou. V příští chvíli se všichni tři pohnou. Jsou naživu. Vojáci se přibližují. Caleba obklopí černý mrak.
„Tobiasi!“ zaprosím.
Naposledy klepne na obrazovku a celé první patro znehybní.
Vojákům klesnou paže podél těla.
A pak znovu ožijí. Otáčí hlavami ze strany na stranu, pouštějí zbraně na zem, ústa se jim pohybují, jako by na sebe pokřikovali, strkají do sebe, několik jich padne na kolena, chytá se za hlavu a rozkolébá se - dopředu a dozadu, dopředu a dozadu.
Tlak v mé hrudi povolí. S těžkým povzdechem se svezu na podlahu.
Tobias se sehne k počítači a odstraní boční kryt procesoru.
„Musím z toho dostat všechny data ven,“ vysvětluje, „nebo spustí tu simulaci znovu.“
Zadívám se na šílenství na obrazovce. Stejně děsivé scény se musejí odehrávat i venku v ulicích. Přelétnu pohledem po monitorech ve snaze najít ten, který sleduje sektor Odevzdanosti. Je na opačném konci stěny, úplně vespod. Vidím, jak po sobě Neohrožení střílejí, jak se postrkují, jak vřeští — všude vládne chaos. K zemi se hroutí další černé postavy, muži i ženy. Lidé utíkají do všech stran.
„Mám to,“ zvolá Tobias a vyjme harddisk z krytu. Je to kovová destička, která se mu vejde do dlaně. Podá mi ji. Schovám si ji do zadní kapsy.
„Musíme odsud vypadnout,“ řeknu a zvednu se. Ukážu na obrazovku napravo.
„Jo.“ Obejme mě kolem ramen. „Jdeme.“
Projdeme chodbou a zabočíme za roh. Výtah mi připomene tátu. Nemůžu se na něj nepodívat.
Jeho tělo leží na zemi vedle výtahu mezi hordou zastřelených vojáků. Přiškrceně vykřiknu. Odvrátím se. V krku ucítím žluč a pozvracím se na stěnu.
Chvíli mám pocit, jako by se ve mně všechno zhroutilo. Schoulím se k jeho tělu a dýchám ústy, abych necítila pach krve. Pak si zakryju ústa rukou a potlačím pláč. Pět vteřin. Ještě pět vteřin a pak vstanu. Jedna. Dvě. Tři. Čtyři.
Pět.
Své okolí téměř nevnímám. Do vědomí se mi dostane výtah, prosklená místnost a závan čerstvého vzduchu. Řvoucí dav černě oděných vojáků. Hledám Calebovu tvář, ale nikde ji nevidím, dokud nevyjdeme před budovu a nevkročíme do slunečního světla.
Když se objevím ve dveřích, Caleb se ke mně rozběhne. Vrhnu se mu kolem krku. Pevně mě sevře.
„Táta?“ zeptá se.
Jen zavrtím hlavou.
„Chápu,“ řekne přidušeně. „Chtěl by to tak.“
Přes Calebovo rameno spatřím, jak se Tobias uprostřed kroku zastavil. Ztuhne a zabodne oči do Marcuse. V tom spěchu jsem ho zapomněla varovat.
Marcus k němu dojde a syna obejme. Tobias stojí jako přikovaný, ruce má svěšené podél těla a z jeho obličeje se nedá nic vyčíst. Všimnu si, jak mu poskočí ohryzek a jak se podívá k obloze.
„Synu,“ řekne Marcus.
Tobias sebou trhne.
„Hej,“ zvolám a odtáhnu se od Caleba. Vzpomenu si na zápěstí spálené od Marcusova opasku a stoupnu si mezi ně. Pak do Marcuse strčím. „Hej, drž se od něho dál.“
Na krku cítím Tobiasův dech. Prudce jej ze sebe vyráží.
„Drž se dál,“ syknu.
„Beatrice, co to děláš?“ diví se Caleb.
„Tris,“ řekne Tobias.
Marcus se na mě pohoršeně podívá, ale mě jeho výraz nepřesvědčí - oči má příliš vypoulené, ústa příliš otevřená. Kdybych věděla, jak ho o ten jeho škleb připravit, udělala bych to.
„Ne všechny články ze Sečtělosti lhaly,“ podotknu a přimhouřím na Marcuse oči.
„O čem to mluvíš?“ zeptá se Marcus klidně. „Nevím, co ti kdo řekl, Beatrice, ale -"
„Nezastřelila jsem tě jenom proto, že by to měl udělat tvůj syn,“ přeruším jej. „Drž se od něj dál, nebo ještě změním názor.“
Tobias mi položí ruce na paže a stiskne mě. Macus se na mé ještě chvíli dívá. Vidím jen černé důlky, jak si je pamatuju z Tobiasovy krajiny strachu. Pak pohled odvrátí.
„Musíme jít,“ řekne Tobias roztřeseně. „Vlak tady bude každou chvilku.“
Vydáme se po ztvrdlé půdě k železniční trati. Tobias má sevřenou čelist a upírá pohled před sebe. Cítím se provinile. Možná jsem ho měla nechat, aby si to s otcem vyřešil sám.
„Promiň,“ zamumlám.
„Ty se nemáš za co omlouvat,“ řekne a vezme mě za ruku. Prsty se mu ještě pořád třesou.
„Když nasedneme na vlak ve směru z města, zaveze nás k centrále Mírumilovnosti,“ ozvu se. „Přesně tam šli všichni ostatní.“
„A co Upřímní?“ zeptá se můj bratr. „Co myslíš, že udělaj?“
Nevím, jak Upřímnost na útok zareaguje. Sečtělé podporovat nebudou - to je pod jejich úroveň. Ale je otázka, jestli se proti nim otevřeně postaví.
Na vlak musíme čekat několik minut. Tobias mě po chvíli zvedne do náruče. Sotva se držím na nohou. Opřu se mu hlavou o rameno a hluboce
vdechuju vůni jeho kůže. Zachránil mě a já jsem si jeho vůni spojila s bezpečím. Cítím, že dokud se na ni soustředím, nic se mi nemůže stát.
Ve skutečnosti ale nebudu mít pokoj, dokud budou Marcus a Peter s námi. Záměrně se jejich směrem nedívám, ale jejich přítomnost vnímám stejně intenzívně, jako kdybych měla přes hlavu přetaženou peřinu. To už je krutost osudu, že musím cestovat s lidmi, které nenávidím, zatímco o své milované jsem přišla.
Buď jsou mrtví, nebo se probudili jako vrazi. Kde jsou Christina a Tori? Bloudí ulicemi s černým svědomím? Nebo obrátily zbraně proti těm, kteří je přinutili vraždit? Nebo už jsou také po smrti? Kéž bych to věděla.
Současně si přeju, abych se to nikdy nedozvěděla. Jestli Christina žije, dřív nebo později najde Willovo tělo. A jestli mě ještě někdy uvidí, pozná jako každý z Upřímnosti, že jsem ho zabila, vím to. Vím to a pocit viny mě dusí a drtí. Musím na to zapomenout. Musím se donutit na to zapomenout.
Před námi se vynoří vlak a Tobias mě pustí na zem, abych mohla naskočit. Pár kroků běžím podél vagónu a pak se vrhnu do strany. Madla se chytím levou rukou. Vyškrábu se na plošinu a opřu se zády o stěnu. Caleb si sedne naproti mně a vedle mě Tobias, který svým tělem odštítí Marcuse a Petera. Mé nepřátele. Své nepřátele.
Vlak zahne a před očima se mi otevře pohled na město. Bude se stále zmenšovat a pak už uvidíme jenom koleje a lesy a pole, které jsem jako malá neuměla ocenit. Pohostinnost Mírumilovných nás na nějakou dobu utěší, ale nebudeme tam moci zůstat celou věčnost. Sečtělost nás bude spolu se zkorumpovanými lídry Neohroženosti hledat. Budeme se muset přesunout.
Tobias si mě přitáhne k sobě. Pokrčíme kolena a sklopíme hlavy a ocitneme se v prostoru, který patří jen nám, kam ti, co nás utlačují, nedohlédnou, a náš dech se smísí.
„Mí rodiče,“ hlesnu. „Oba dnes zemřeli.“
Řekla jsem to a vím, že je to pravda, ale pořád mi to připadá jako sen.
„Umřeli pro mě,“ dodám. To je důležité.
„Milovali tě,“ řekne Tobias. „Neznali lepší způsob, jak ti to ukázat.“
Přikývnu a přejedu pohledem podél jeho čelisti.
„Tys dneska taky málem umřela,“ podotkne Tobias. „Málem jsem tě zastřelil. Pročs po mně nestřelila, Tris?“
„Nemohla jsem,“ přiznám se. „To by bylo jako zastřelit sama sebe.“
Zatváří se bolestně a skloní se ke mně tak blízko, že se rty otře o mé, když znovu promluví.
„Musím ti něco říct.“
Pohladím ho po šlachách na ruce a podívám se mu do očí.
„Asi jsem se do tebe zamiloval.“ Pousměje se. „Ale řeknu ti to, až si tím budu jistej.“
„To zní rozumně,“ odpovím a taky se usměju. „Možná bysme to měli napsat někam na papír, aby se ti nad tím líp přemejšlelo.“
Cítím, jak se vedle mě směje, jak mě šimrá nosem na tváři a líbá mě za uchem.
„Možná už si jistej jsem, jenom jsem tě nechtěl vyplašit.“
Rozesměje mě. „Možná, nebo určitě?“
„Dobře, tak určitě,“ ujistí mě. „Miluju tě.“
Políbím ho, zatímco vlak vjíždí do neosvětlené, nevyzpytatelné krajiny. Líbám ho tak dlouho, jak chci, déle, než bych měla, když uvážím, že ani ne metr od nás sedí můj bratr.
Sáhnu si do kapsy a vytáhnu odtud, harddisk s cennými daty. Převrátím ho v prstech a nechám na něj dopadnout poslední zbytky světla. Marcus sleduje mé pohyby chtivýma očima. Nejsme v bezpečí, pomyslím si. Ještě zdaleka ne.
Přitisknu si disk k hrudníku, opřu si hlavu o Tobiasovo rameno a snažím se usnout.
Odevzdanost i Neohroženost padly, jejich členové se rozprchli. Jsou z nás odpadlíci. Nevím, jaký život nás bez frakce čeká - cítím se odpoutaná, jako list utržený ze stromu, který jej až dosud živil. Všechno jsme ztratili, všechno jsme nechali za zády. Nemám domov, nemám cíl, nemám žádnou jistotu. Už nejsem ani nesobecká Tris, ani statečná Tris.
Zdá se mi, že teď budu muset být víc než to.