Kapitola 28

Zachumlám se do bundy. Venku jsem nebyla už pořádně dlouho. Do tváří se mi opírá bledé slunce a já pozoruju, jak se mi v chladném vzduchu kouří od pusy.
Aspoň něco jsem dokázala: přesvědčila jsem Petera a jeho partu, že ve mně nemusí vidět žádnou konkurenci. Teď se musím postarat jen o to, abych jim zítra, až se ocitnu ve vlastní krajině strachu, dokázala pravý opak. Včera jsem si věřila. Nevím, jestli to o sobě můžu po dnešku ještě tvrdit.
Prohrábnu si rukama vlasy. Už se mi nechce brečet. Zapletu si cop a dám na něj gumičku ze zápěstí. Takhle se cítím víc sama sebou. Nic víc nepotřebuju: jenom si pamatovat, kdo jsem. A já jsem někdo, koho malichernosti, jako jsou kluci a prožitky blízké smrti, nezastaví.
Zasměju se a zavrtím hlavou. Vážně jsem taková?
V dálce zahouká vlak. Trať vede kolem sektoru Neohroženosti a pokračuje dál, než dohlédnu. Kde začíná? A kde končí? A jak to vypadá za ní? Vykročím ke kolejím.
Chci jít domů, ale nemůžu. Eric nás v návštěvní den varoval, abychom se s rodiči příliš nedružili. Podniknout výlet domů by se považovalo za zradu frakce, a to nemůžu riskovat. Ale navštívit někoho v jiné frakci, než ze které pocházíme, nám Eric nezakázal a máma chtěla, abych za Calebem zašla.
Vím, že bez dozoru se nikam vzdálit nesmím, ale nemůžu se zastavit. Pořád zrychluju krok, až se nakonec rozběhnu sprintem. Pomáhám si pažemi a doháním poslední vagón. Konečně popadnu madlo a zhoupnu se dovnitř. Trhnu sebou, když mi zničeným tělem vystřelí bolest.
Lehnu si na záda vedle dveří a sleduju, jak se mi základna ztrácí z dohledu. Nechci se tam vrátit, ale skoncovat to a jít žít na ulici by byla ta nejstatečnější věc, jakou bych kdy udělala, a zrovna dneska se cítím jako zbabělec.
Otevřeným prostorem se prohání vítr a obtéká mi prsty Svěsím ruku přes okraj vagónu a naberu do dlaně proudící vzduch. Domů jít nemůžu, ale můžu najít aspoň část domova. Caleb se objevuje ve všech mých vzpomínkách na dětství. Bez něj bych já nikdy nebyla já.
Vlak zpomalí. Blíží se k srdci města. Posadím se a všímám si, jak se menší budovy postupně mění na větší a vyšší. Sečtělí žijí v kamenných činžácích s výhledem na močál. Chytím se madla a vykloním se z vlaku, abych se podívala, kam trať vede. Ještě než se odchýlí na východ, koleje klesnou až na úroveň ulice. Vdechnu do plic vůni mokré dlažby a vlhkého vzduchu, který stoupá z bažiny.
Vlak se zakousne do okolní krajiny a ještě více zpomalí. Čas seskočit dolů. Náraz při doskoku mi roztřese nohy a několik kroků musím utíkat, abych získala rovnováhu. Pak se vydám středem ulice směrem na jih, k močálu. Všude, kam se podívám, se táhne zpustlá země, jako hnědá pláň dotýkající se obzoru.
Odbočím doleva. Nade mnou se tyčí tmavé, nepřístupné činžáky. Jak tady Caleba najdu?
Sečtělí si o všem vedou záznamy, mají to v povaze. Musí tedy existovat i nějaká evidence nových členů. A někdo k té evidenci musí mít přístup, jenom někoho takového musím najít. Přelétnu pohledem po budovách. Logicky vzato by měla nejdůležitější úlohu plnit centrální budova. Proč nezačít tam?
Všude kolem se to hemží lidmi. Pravidla frakce nařizují, že každý člen musí mít na sobě vždy alespoň jeden kus modrého oblečení, neboť pohled na modrou barvu uvolňuje v těle klidové chemikálie navozující klid a „klidná mysl je jasná mysl“. Modrá se tak stala symbolem Sečtělosti. Připadá mi příliš křiklavá. Zvykla jsem si na mdlé osvětlení a tmavé šaty.
Čekám, že se budu muset prodírat davem, klestit si cestu lokty a co chvíli říkat „s dovolením“, jak to vždycky dělám, ale tady to není třeba. Jako Neohrožená na sebe upoutávám pozornost. Lidé mi ustupují z cesty a nespouštějí ze mě oči. Než projdu vstupními dveřmi centrály, stáhnu si gumičku z vlasů a pohodím hlavou, aby se mi vlasy rozpletly.
Zůstanu stát ve vstupním prostoru a zakloním hlavu. Vestibul je obrovský, tichý a voní po zaprášených knihách. Pod nohama mi zavrže podlaha z dřevěných parket. Nalevo i napravo se podél stěn táhnou police s knihami, ale zdá se, že jsou spíš na ozdobu. Na stolech uprostřed haly jsou rozmístěné počítače a knihy nikdo nečte - všichni strnule civí do obrazovek a ničemu jinému nevěnují pozornost.
Mělo mě napadnout, že ústřední budova Sečtělosti bude knihovna. Mou pozornost upoutá portrét na protější stěně. Je dvakrát vyšší a čtyřikrát širší než já a zobrazuje atraktivní ženu s vodnatýma, šedýma očima za brýlemi - Jeanine. Při pohledu na ni se ve mně zpění krev. Jakožto vůdčí představitelka Sečtělosti má na svědomí reportáž, ve které očernila mého otce. Nelíbila se mi, už když se kvůli ní táta vždycky rozčiloval u večeře. Teď ji nenávidím.
Pod portrétem je umístěna plaketa a na ní je velkými písmeny napsáno VĚDOMOSTI VEDOU K PROSPERITĚ.
Prosperita. Pro mě má to slovo negativní význam. V Odevzdanosti se jím označuje nestřídmost.
Jak se mohl Caleb rozhodnout pro život mezi takovými lidmi? To, co dělají a co chtějí, je špatné. Ale on si zřejmě myslí to samé o Neohrožených.
Přistoupím k přepážce, která je přímo pod portrétem. Mladý recepční ani nevzhlédne, když se zeptá: „Jak vám mohu pomoci?“
„Někoho hledám,“ řeknu. „Jeho jméno je Caleb. Nevíte, kde ho najdu?“
„Mám zákaz poskytovat jakékoli osobní informace,“ odpoví naučené a dál zírá do obrazovky před sebou.
„Je to můj bratr.“
„Mám zá-“
Udeřím dlaní o stůl, abych si vynutila jeho pozornost. Přes brýle se na mě zadívá. Všechny hlavy se ke mně otočí.
„Řekla jsem.“ Můj hlas zní rázně. „Někoho hledám. Je tady nový. Mohl byste mi aspoň laskavě říct, kde jsou noví členové ubytovaní?“
„Beatrice?“ ozve se hlas za mými zády.
Obrátím se a spatřím Caleba s knížkou v ruce. Vlasy mu povyrostly a u uší se mu kroutí. Na sobě má modré tričko a na nose hranaté brýle. Přestože vypadá jinak a já už ho nesmím mít ráda, rozběhnu se k němu a vrhnu se mu kolem krku.
„Jseš potetovaná,“ řekne tlumeným hlasem.
„A ty obrýlenej,“ opáčím. Odtáhnu se a přimhouřím oči.
„Vždycky jsi z nás viděl nejlíp, brácho. Co to má znamenat?“
„Ehm...“ Přelétne pohledem po stolech kolem nás. „Pojď. Vypadnem odsud.“
Vyjdeme z knihovny a přejdeme přes ulici. Musím skoro běžet, jestli mu chci stačit. Naproti centrále je prostranství. Dřív to býval park, ale teď tomu nikdo neřekne jinak než „Milénium“. Je to holá pláň, ze které trčí několik zrezivělých plastik - jedna představuje abstraktního, pochromovaného mamuta, jiná vypadá jako obří fazole, před kterou působím jako trpaslík.
Vstoupíme na betonový plácek kolem fazole, kde v malých skupinkách posedávají lidé s novinami nebo knížkami. Caleb si sundá brýle a zastrčí je do kapsy. Pak si prohrábne vlasy a několikrát se na mě nervózně podívá. Jako by se styděl. Možná bych se taky měla stydět. Jsem potetovaná, vlasy mám rozpuštěné a na sobě mám přiléhavý oděv. jenže já se nestydím.
„Co tady děláš?“ zeptá se.
„Chtěla jsem jít domů," odpovím, „a tys byl nejblíž.“
Sevře rty.
„Nevypadáš zrovna nadšeně,“ dodám.
„Hej," řekne a položí mi ruce na ramena. „Mám děsnou radost. Já jen že to není dovolený. Existujou určitý pravidla.“
„Kašlu na pravidla,“ odseknu. „Ať si je strčej někam."
„Možná bys neměla bejt tak avantgardní." Mluví ke mně mírně, ale tváří se nesouhlasně. „Být na tvým místě, do žádnýho křížku bych se s těma vašima dostat nechtěl."
„Co tím chceš říct?“
Vím přesně, co tím chce říct. Pro něj jsou Neohrožení jen surovci, nic víc.
„Jenom bych tě nerad viděl namočenou v nějakým průšvihu. Proto se na mě ještě nemusíš tak zlobit,“ řekne a nakloní hlavu na bok. „Co se tam s tebou stalo!“
„Nic. Nic se se mnou nestalo." Zavřu oči a přejedu si rukou po zátylku. I kdybych mu mohla všechno vylíčit, neudělala bych to. Ani nemám sílu na to myslet.
„Myslíš, že..." Sklopí zrak. „Myslíš, že ses rozhodla správně?“
„Nevím, jestli to vůbec šlo,“ odpovím. "A ty?“
Rozhlédne se. Kolemjdoucí si nás prohlížejí. Přelétne pohledem po jejich tvářích. Pořád je nervózní, ale možná to není kvůli tomu, jak teď vypadá, možná to není kvůli mně. Ale kvůli nim. Chytím ho za paži a vtáhnu ho pod oblouk kovové fazole. Kráčíme pod jejím dutým břichem. Všude vidím svůj obraz, zdeformovaný zakřivením stěn a roztříštěný zkorodovanými a špinavými fleky.
„O co jde?“ zeptám se a založím si ruce. Až teď si všimnu, že má pod očima tmavé kruhy. „Co se děje?"
Caleb přitiskne dlaň na kovovou stěnu. Odráží se v ní jako postava s tuleníma rukama a maličkou, z jedné strany zploštělou hlavou. Já vypadám jako zavalitý pidižvík.
„Chystá se něco velkýho, Beatrice. Něco je špatně.“ Má skelný, vytřeštěný pohled. „Nevím, co to je, ale lidi věcně někam spěchaj, mluví mezi sebou šeptem a Jeanine skoro každej den řeční o tom, jak je Odevzdanost prohnilá.“
„Ty jí věříš?“
„Ne. Možná. Já...“ Zavrtí hlavou. „Nevím, čemu mám věřit.“
„Jasně že víš,“ namítnu stroze. „Znáš naše rodiče. Znáš naše přátele. Susanin táta, myslíš, že je zkorumpovanej?“
„Co já vím? Kolik mi toho dovolili vědět? Nesměli jsme se na nic ptát, Beatrice. Nesměli jsme vědět! A tady.,.“ Zvedne ke mně zrak. V plochém kruhovém zrcadle přímo nad námi spatřím naše drobné postavy velké jako zrnko hrášku. Tohle je aspoň věrné zobrazení; neznamenáme vůbec nic. „Tady jsou informace zadarmo a vždycky k mání,“ pokračuje.
„Jenže tady nejseš v Upřímnosti. Tady jsi mezi lhářema, Calebe. A jsou mezi nima takový chytrý opice, který ví, jak tě zmanipulovat.“
„Myslíš, že bych nepoznal, kdyby se mnou někdo manipuloval?“ „Podceňuješ je. Nemáš ani tušení, jak moc.“
„To ty nemáš tušení, o čem mluvíš,“ ohradí se a zavrtí hlavou.
„Jo. Jak bych zrovna já mohla vědět, jak taková zkorumpovaná frakce vypadá, co? Proboha, kde si myslíš, že mě cvičej?“ rozohním se. „Já aspoň vím, do čeho jsem vlezla, Calebe. Ty zapomínáš na všechno, co kdy bylo - tyhle lidi jsou arogantní, chamtiví a nikam se s nimi nedostaneš.“
Hlas mu ztvrdne. „Myslím, že bys měla jít, Beatrice.“
„S radostí,“ já na to. „Jo, a abych nezapomněla: máma mě prosila, abych ti řekla, že máš zjistit něco víc o simulačním séru.“
„Ty ses s ní viděla?“ podiví se. „Proč se —“
„Protože,“ odseknu. „Z Odevzdanosti už sem nikoho nepouštěj. Tohle se k tobě nedostalo?“
Protlačím se kolem něj, pryč od zrcadlové jeskyně a obří fazole, a vykročím na chodník. Neměla jsem sem chodit. Základna se pro mě stala domovem. Tam aspoň vím, na čem stojím - na pohyblivém písku.
Dav na chodníku prořídne. Odlepím oči od země, abych zjistila proč. Několik metrů přede mnou stojí se založenýma rukama dvojice mužů.
„Promiňte," řekne jeden z nich, „ale budete muset jít s námi."
Jeden z mužů jde tak blízko za mnou, že na krku cítím jeho dech. Dovedou mě do knihovny a pak třemi chodbami k výtahu. Dřevěnou podlahu vystřídaly bílé dlaždice a stěny se blyští jako strop na talentové
zkoušce. Jejich záře se odráží na stříbrných výtahových dveřích. Musím přimhouřit oči.
Snažím se zůstat klidná. V duchu si kladu otázky z výcviku. Co uděláte, když vás někdo zezadu napadne? Provedu pomyslný výpad loktem a zasáhnu útočníka do žaludku nebo do slabin. Pak se dám na útěk. Kéž bych u sebe měla zbraň. Takhle myslí Neohrožení; teď už i já.
Co uděláte, když vás současně napadnou dva útočníci? Následuju muže do prázdné, nablýskané chodby a pak do nějaké kanceláře. Má skleněné stěny - už asi vím, která frakce navrhovala mou starou školu.
Za kovovým stolem sedí žena. Zadívám se jí do tváře. Stejná tvář na mě shlížela i ze zdi v knihovně. Její podobizna doprovází každý novinový článek, který Sečtělost vyprodukuje. Jak dlouho už ji nenávidím? Nepamatuju si.
„Posaď se,“ vyzve mě Jeanine. Její hlas je mi povědomý, zvlášť když je rozčilená. Zabodává do mě své vodnaté, šedé oči.
„Raději postojím.“
„Posaď se, “ zopakuje. Ten hlas už jsem rozhodně někdy slyšela. Slyšela jsem ji na chodbě, když mluvila s Ericem, předtím, než mě Peter a jeho kumpáni napadli. Slyšela jsem ji, jak se zmiňuje o Divergentních. A ještě předtím jsem ji slyšela...“
„To vy jste na mě mluvila v tý simulaci,“ řeknu. „Myslím během talentový zkoušky."
To ona je tím nebezpečím, před kterým mě Tori i matka varovaly, nebezpečím pro všechny Divergentní. A sedí přímo přede mnou.
„Správně. Talentová zkouška je zcela určitě můj největší vědecký počin,“ odpoví. „Vyhledala jsem si tvé výsledky, Beatrice. Zjevně něco nebylo v pořádku. Záznam chybí a tvé výsledky musely být do systému vloženy ručně. Věděla jsi to?“
„Ne.“
„Věděla jsi, že patříš k jediným dvěma lidem, kteří kdy byli vyhodnoceni jako Odevzdaní, a přitom přestoupili do Neohroženosti?“
„Ne,“ odpovím a potlačím šok. Tobias a já jsme jediní? S tím rozdílem, že jeho výsledek není zfalšovaný. Takže Tobias je vlastně jediný.
Píchne mě u srdce. Právě teď je mi úplně jedno, jak moc je výjimečný. Řekl, že jsem trapná.
„Proč sis vybrala Neohroženost?“ zní její další otázka,
„Co to má s čím společnýho?“ Snažím se zmírnit hlas, ale nepomáhá to. „Zavolala jste si mě, abyste mi udělala kázání za nedovolený opuštění frakce a kontakt se členem rodiny, ne? ,Nejdřív frakce, potom krev', nemám pravdu?" Odmlčím se. „Když jsme u toho, proč jsem vůbec u vás v kanclu? Nemáte bejt náhodou důležitá nebo tak něco?“
Tohle ji snad trochu usadí.
Na vteřinu sešpulí rty. „Potrestání nechám na vašich lidech,“ řekne a opře se do křesla.
Položím ruce na opěradlo židle, na kterou jsem si odmítla sednout, a prsty jej sevřu. Z okna za Jeanine je výhled na město. V dálce líně zahýbá vlak.
„Pokud jde o důvod tvé návštěvy... měla bys vědět, že jednou z vlastností mé frakce je zvídavost. Když jsem procházela tvé záznamy, všimla jsem si, že k podobné chybě došlo i u jedné z tvých dalších simulací. Nahrávka v systému opět chybí. Co mi k tomu řekneš?“
„Jak to, že máte přístup k mý složce? Do tý smí nahlížet jenom lidi od nás.“
„Vzhledem k tomu, že simulaci jsme vyvinuli tady v Sečtělosti, máme s vámi takovou... dohodu, Beatrice.“ Nahne hlavu na stranu a usměje se na mě. „Na srdci mi leží výhradně spolehlivost naší technologie. Pokud v tvém případě selhala, musím se postarat o to, abychom tomu do budoucna zabránili.“
Vím jen jedno: Lže. Nějaká technologie je jí úplně ukradená - jednoduše tuší, že s mými výsledky je něco v nepořádku. Ona i vedení Neohroženosti se pokouší vyčmuchat kohokoli Divergentního. A jestli máma po Calebovi chtěla, aby prověřil simulační sérum, bylo to zřejmě proto, že ho vyvinula Jeanine.
Ale co je na mé schopnosti zneškodnit simulaci tak nebezpečné? Proč by si s tím měl kdokoli lámat hlavu, zvláště pak Sečtělost?
Ani na jednu otázku si neumím odpovědět. Způsob, jakým se na mě Jeanine podívá, mi však připomene, jak se tvářil pes v mé vůbec první simulaci — útočně, bezohledně. Jeanine mě chce zlikvidovat. Před ní si nemůžu lehnout na zem a vzdát se. Musím na ni taky zaútočit.
Srdce mám až v krku.
„Nevím, jak ty vaše simulace fungujou,“ řeknu, „ale z toho, co do mě pícháte, se můžu vždycky pozvracet. Je možný, že jsem toho Adrian trochu vyvedla z míry, když se mi tam navalilo, a zapomněl to pak nahrát. Už na talentovce se mi udělalo šoufl.“
„Vždycky jsi měla citlivý žaludek, Beatrice?“ Hlas má ostrý jako žiletku. Zabubnuje nehty o skleněný stůl.
„Od malička,“ odpovím pokud možno nenuceně. Sundám ruce z židle a obejdu ji, abych si na ni sedla. Nesmí na mě poznat, že mám nahnáno.
„Ve všech simulacích sis vedla mimořádně dobře,“ pokračuje Jeanine. „Čemu připisuješ svůj úspěch?“
„Jsem odvážná,“ řeknu a podívám se jí přímo do očí. Ostatní frakce nás vnímají určitým způsobem. Jako drzé, agresivní, impulzivní. Nafoukané. Měla bych jejímu očekávání vyjít vstříc. Ušklíbnu se na ni. „Jsem ze všech novejch nejlepší.“
Nakloním se dopředu a opřu se lokty o kolena. Jestli ji mám přesvědčit, musím přitvrdit.
„Chcete vědět, proč jsem šla k Neohroženejm?“ vypálím na ni. „Protože jsem se nudila.“ Víc, víc. Lež musí být podepřena argumenty. „Už mě nebavilo hrát si na malou uťáplou samaritánku. Chtěla jsem odtamtud vypadnout.“
„Takže se ti nestýská po rodičích?“ zeptá se sladce.
„Jestli se mi stejská po vejprasku za to, že jsem na sebe koukla do zrcadla? Jestli mně chybí rodinný večeře, u kterejch jsem musela držet zobák?“ Zavrtím hlavou. „Ne. Nic z toho vážně nepostrádám. Už s nima nemám nic společnýho.“
Ta lež mě pálí na jazyku, ale možná jsou to jen slzy, které se snažím potlačit. Představím si matku, jak mi stojí za zády s nůžkami a hřebenem v ruce a slabě se usmívá, zatímco mi vystřihuje vlasy. Raději bych se rozbolela jako malá holka, než ji takhle urážet.
„Mám to chápat tak, že...“ Jeanine sešpulí rty a na chvíli se odmlčí, „...že souhlasíš se zprávami, které se o představenstvu městské řady v novinách objevily?“
S těmi zprávami, které mé rodiče označily za zkorumpované, mocichtivé, moralizující diktátory? S těmi zprávami, které obsahují skryté pohrůžky a podněcují k revoluci? Je mi z nich zle. Když si uvědomím, že za nimi stojí právě Jeanine, mám chuť ji uškrtit.
Usměju se.
„Naprosto,“ řeknu.
Jeden z Jeaniných bodyguardů, muž v modrém košilovém tričku a tmavých brýlích, mě zaveze v elegantním stříbrném autě zpátky na základnu Neohrožených. Nikdy jsem takové neviděla. Motor je téměř bezhlučný. Muž mi řekne, že automobil je poháněný solárními panely na střeše, a pustí se do sáhodlouhého vysvětlování principu přeměny slunečního záření na energii. Po minutě jej přestanu vnímat a sleduju ubíhající krajinu.
Nevím, co se mnou udělají, až se vrátím. Předpokládám, že to bude zlé. Představím si, jak visím nad propastí, a kousnu se do rtu.
Když řidič dojede ke skleněné budově nad základnou, Eric už na mě čeká u dveří. Neurvale mě popadne za paži a odvede dovnitř, aniž by muži poděkoval. Svírá mi ruku tak silně, že budu mít určitě modřiny.
Postaví se mezi mě a vnitřní dveře. Začne si prokřupávat prsty. Jinak je zcela klidný.
Mimoděk se zachvěju.
Slyším jenom, jak mu lupe v kloubech a jak čím dál rychleji dýchám. Pak Eric spojí ruce před sebou a proplete si prsty.
„Vítej zpátky, Tris.“
„Ericu.“
Blíží se ke mně a pečlivě klade nohu před nohu.
„Co...“ První slovo řekne tiše. „...sis ksakru myslela, že děláš?“ dodá mnohem hlasitěji.
„Já...“ Stojí tak blízko, že mu vidím i dírky v piercingu. „Já nevím.“
„Mám sto chutí říct, že jsi zrádce, Tris,“ sykne. „Slyšelas někdy naše heslo ,nejdřív frakce, potom krev?'“
Viděla jsem, jak Eric dělá hrozné věci. Slyšela jsem jej říkat hrozné věci. Ale ještě nikdy jsem jej neviděla takového. Nechová se vůbec jako maniak; dokonale se ovládá, dokonale si věří. Je opatrný a klidný.
Poprvé vidím, kdo Eric ve skutečnosti je: přívrženec Sečtělosti maskovaný za Neohroženého, génius a sadista zároveň, lovec všeho Divergentního.
Chce se mi utéct.
„Nelíbilo se ti, jak tady žijeme? Nebo jsi možná zalitovala, žes mezi nás přišla?“ Zvedne obě obočí, ztracená pod množstvím piercingu, až se mu na čele udělají hluboké vrásky. „Chtěl bych slyšet, jak vysvětlíš, žes zradila svou frakci, sebe i mě.“ Poklepe si prstem na hruď. „...když ses odvážila vkročit na základnu někoho jiného.“
„Já...“ Zhluboka se nadechnu. Kdyby měl jistotu, že jsem Divergentní, zabil by mě. Vím to. Zatne ruce v pěsti. Jsem s ním tady sama. Jestli se mi něco stane, nikdo se to nedozví a nikdo to neuvidí.
„Jestli to neumíš vysvětlit,“ pokračuje mírným tónem, „budu nucen tvé dosavadní umístění přehodnotit. Nebo, protože máš očividně silné vazby na svou původní frakci... možná budu muset přehodnotit umístění tvých přátel. Možná že to by v tobě tu malou, všem nápomocnou holku zkrotilo líp.“
Nejdřív mě napadne, že to by neudělal, protože by to nebylo fér. Hned potom mi dojde, že by to pochopitelně byl schopen udělat, a ani na vteřinu by nezaváhal. A trefil se - představa, že kvůli mému lehkovážnému chování někoho jiného vyhodí z frakce, mi stáhne hrdlo.
„Já...“ zkusím to znovu.
Ale nemůžu dýchat.
A pak se otevřou dveře. Do místnosti vejde Tobias.
„Co tady děláš?“ oboří se na něj Eric.
„Vypadni odsud,“ dodá. Jeho tichý a monotónní hlas je pryč. Zní víc jako Eric, kterého znám. Změní se i jeho výraz; začne se ošívat. Dívám se na něj a udivuje mě, že dokáže tak rychle přepnout. Zajímalo by mě, jak to dělá.
„Nech toho,“ vyzve jej Tobias. „Je to jenom pitomá holka. Nemusíš ji tahat až sem a dusit ji tady.“
Tobias si stiskne kořen nosu a štěrbinou mezi prsty se na mě podívá. Snaží se mi něco říct. Začnu horečně přemýšlet. Co mi Čtyřka naposledy radil?
Vzpomenu si jenom na: projev trochu zranitelnosti.
Jednou už to zafungovalo.
„Já... Já jsem se jenom styděla a nevěděla jsem, co mám dělat.“ Vrazím si ruce do kapes a zavrtám pohled do země. Pak se Štípnu do nohy tak silně, až mi do očí vhrknou slzy. Popotáhnu a podívám se na Erica. „Zkusila jsem... a...“ Zavrtím hlavou.
„Zkusilas co?“ chce vědět Eric.
„Mně dát pusu,“ odpoví místo mě Tobias. „Já jsem ji odstrčil a ona utekla, jako kdyby jí bylo pět. Můžeš ji obvinit tak akorát z blbosti, který se jí dostalo požehnaně.“
Oba vyčkáváme.
Eric ode mě odvrátí pohled a podívá se na Tobiase. Pak se dá do smíchu, hlasitého a příliš dlouhého - zní výhružně a odírá se mi o uši jako brusný papír. „Není na tebe trochu starej, kotě?“ zeptá se a znovu se zachechtá.
Přejedu si rukou po tváři, jako bych si utírala slzu. „Můžu už jít?“
„Zmiz,“ řekne Eric, „ale bez dozoru už se ze základny ani nehneš, slyšelas?“ Obrátí se k Tobiasovi. "A ty... si svý nováčky líp hlídej, aby ti takhle nezdrhali. A nesnažili se tě líbat.“
Tobias protočí oči. „Fajn.“
Vyjdu zpátky před budovu a vyklepu si ruce, abych z nich setřásla trému. Sednu si na chodník a obejmu si kolena.
Nevím, jak dlouho tam se svěšenou hlavou a zavřenýma očima sedím, když se dveře znovu otevřou. Mohlo to být dvacet minut, ale taky hodina. Blíží se ke mně Tobias.
Postavím se a založím si ruce na prsou. Čekám, že mě vyplísní. Nejdřív jsem mu dala facku, pak jsem se pokusila o dezerci — vypadá to, že mě pořádně seřve.
„Posluž si,“ hlesnu.
„Není ti nic?“ Mezi obočím se mu rýsuje vráska. Zlehka se dotkne mé tváře. Srazím mu ruku.
„Co by mi bylo?“ řeknu. „Nejdřív mě před všema ostatníma seřveš, pak si příjemně pokecám s ženskou, která se snaží zlikvidovat mou starou frakci, a Eric pak kvůli mně málem vykopne mý kamarády na ulici, takže co by mi
mělo bejt? Zatím to vypadá na bezva den, Čtyřko.“
Zavrtí hlavou a podívá se napravo na oprýskané domy. Jsou cihlové a s elegantní skleněnou budovou nad základnou ostře kontrastují. Musejí být staré. Z cihel už nikdo nestaví.
„A vůbec, proč tě to zajímá?“ zeptám se. „Buď mě můžeš trénovat a mordovat, nebo se mnou chodit.“ Při slově „chodit" se napnu. Nechtěla jsem být tak uštěpačná, ale už je pozdě. „Obojí dohromady dost dobře nejde.“
„Nechci ti působit bolest.“ Zamračí se na mě. „Dneska ráno jsem tě chránil. Jak myslíš, že by Peter a jemu podobní idioti zareagovali, kdyby zjistili, že ty a já...“ Povzdechne si. „Nikdy bys nemohla vyhrát. Tvůj úspěch by vždycky přičetli mý náklonnosti, a ne tvým schopnostem.“
Chci něco namítnout, ale nemůžu. Napadne mě několik drzých poznámek, ale zavrhnu je. Má pravdu. Dlaněmi si ochladím horké tváře.
„Nemusels mě urážet, abys jim něco dokázal,“ řeknu konečně.
"A tys kvůli tomu hned nemusela zdrhat za bráchou,“ namítne. Přejede si rukou po krku. „Krom toho to fungovalo, nebo ne?“
„Jo, ale na můj účet.“
„Netušil jsem, že tě to tak vezme.“ Sklopí pohled a pokrčí rameny. „Někdy zapomínám, že ti můžu ublížit. Že tě něco může zranit.“
Strčím si ruce do kapes a zhoupnu se na patách. Projede mnou zvláštní pocit - sladká, a zároveň bolestivá slabost. Zachoval se tak, protože věřil, že jsem silná.
Doma byl ten silný Caleb. Dokázal na sebe nemyslet a měl od narození všechny vlastnosti, kterých si rodiče cenili. Ještě nikdo ve mě nevěřil tak jako Tobias.
Stoupnu si na špičky, zvednu bradu a políbím jej. Na rty.
„Jseš skvělej, víš to?“ Zavrtím hlavou. „Vždycky víš přesně, co dělat.“ „Jenom proto, že jsem o tom dlouho přemejšlel,“ řekne a krátce mě políbí. „Jak bych to asi zvládal, kdybysme...“ Odtáhne se. Najednou se usmívá. „Slyšel jsem dobře, že bys chtěla, abych s tebou chodil, Tris?“
„Ne tak docela.“ Pokrčím rameny. „Proč? Chtěl bys?“
Sjede mi rukou na krk, pak mi vsune palec pod bradu a zakloní mi hlavu, až se naše čela dotknou. Chvíli jen tak stojí, oči má zavřené a dýchá stejný vzduch jako já. Cítím, jak mu tepou bříška prstů. Cítím, jak zrychleně dýchá. Zdá se, že je nervózní.
„Chtěl,“ odpoví konečně. Pak jeho úsměv zmizí. „Myslíš, že jsme to na něho s tou bláznivou holkou uhráli?“
„Doufám,“ řeknu. „Dělat ze sebe idiota někdy vážně pomáhá. Ale už si nejsem tak jistá, jestli jsem to uhrála na Jeanine.“
Svěsí koutky úst a zvážní. „Musím ti něco říct.“
„Co?“
„Teď ne.“ Rozhlédne se kolem. „Potkáme se tady v půl dvanáctý. Neříkej nikomu, kam jdeš.“
Přikývnu. Tobias se otočí a odejde tak rychle, jako přišel.
„Kdes byla celej den?“ zeptá se Christina, sotva strčím hlavu do pokoje. Kromě ní tam nikdo není; všichni už jsou asi na večeři. „Hledala jsem tě i venku, ale ty nikde. Je všechno dobrý? Neměla jsi z toho nějaký problémy, žes Čtyřkovi jednu vlepila?“
Zavrtím hlavou. Představa, že bych jí teď měla všechno vylíčit, mě vyčerpává. Jak jí vysvětlím, že jsem prostě najednou naskočila na vlak a jela za bratrem? Nebo jak strašidelně zněl Ericův hlas, když mě vyslýchal? Nebo pro začátek to, že jsem ztratila nervy a jednu Tobiasovi vrazila?
„Musela jsem si vyčistit hlavu. Tak jsem chvíli chodila po venku,“ řeknu jenom. „A ne, žádný problémy nebyly. Seřval mě a já jsem se mu omluvila... to je celý.“
Celou dobu si dávám pozor, abych neuhnula očima a aby se mi nerozklepaly ruce.
„Fajn,“ uzavře to. „Protože s tebou potřebuju mluvit.“
Podívá se, jestli někdo nejde, a pak si stoupne na špičky a překontroluje všechny palandy - asi jestli na nich vážně nikdo nespí. Potom mi položí ruce na ramena.
„Můžeš bejt na chvíli holka?“
„Jsem pořád holka.“ Svraštím čelo.
„Ty víš, jak to myslím. Průměrně pitomá a otravná.“
Natočím si pramen vlasů na prst. „Se ví.“
Zazubí se na mě tak, že jí vidím až na zadní stoličky. „Will mě políbil.“
„Cože?“ vyhrknu. „Kdy? Jak? Co se stalo?“
„Já věděla, že to dokážeš!“ Narovná se a sundá mi ruce z ramen. „No, po tom tvým vystoupení jsme si dali oběd a pak se šli projít k trati. Právě jsme
mluvili o...vlastně ani nevím, o čem jsme mluvili. Najednou se zastavil, nahnul se ke mně a...dal mi pusu.“
„Tys věděla, že se mu líbíš?“ zeptám se. „Myslím, jako holka.“
„Šílíš?“ Zasměje se. „Nejlepší na tom je, že dál už nic nebylo. Prostě jsme šli dál a kecali, jako by se nic nestalo. Teda dokud jsem ho nepolíbila já."
„Jak dlouho už se ti líbí?“
„Nevím. Asi mně to došlo až dneska. Ale byly takový náznaky... to, jak mě na Alově pohřbu objal, jak mi vždycky podrží dveře jako dámě, a ne jako někomu, kdo by mu mohl pořádně zmalovat ksicht.“
Zasměju se. Najednou mám chuť říct jí o Tobiasovi a o všem, co se mezi námi odehrálo. Ale ze stejných důvodů, jako Tobias předstíral, že k sobě nepatříme, si to rozmyslím. Nechci, aby si myslela, že jsem si své přijetí do frakce „pojistila“.
Tak jenom řeknu: „Přeju ti to.“
„Díky. Jsem šťastná. Myslela jsem si, že mi to bude trvat podstatně dýl... chápeš.“
Přisedne si ke mně na kraj postele a rozhlédne se po pokoji. Někteří už si zabalili věci. Už brzy nás přestěhují na opačnou stranu základny. Ti, kteří dostanou místo na úřadě, se přesunou do skleněné budovy nad Jámou. Už se nebudu muset bát, že mě Peter v noci napadne. Už se nebudu muset dívat na Alovu prázdnou postel.
„Nemůžu uvěřit, že je to skoro za náma,“ ozve se Christina. „Mám pocit, jako bysme sem přišli včera. Ale zároveň jako... jako bych byla z domu pryč celou věčnost.“
„Chybí ti?“ Opřu se o čelo postele.
„Jo.“ Pokrčí rameny. „No, některý věci jsou všude stejný. Tady jsou taky všichni ukřičení, to mně vyhovuje. Ale doma je to snazší. Vždycky víš, s kým na čem jseš, protože ti každej řekne pravdu. Nikdo s nikým... nemanipuluje.“
Přikývnu. Aspoň na tenhle aspekt života v Neohroženosti mě doma připravili. Odevzdaní sice s nikým nemanipulují, ale dvakrát otevření taky nejsou.
„Ale myslím, že od jejich přijímaček by mě už tuplem vyhodili.“ Zavrtí hlavou. „Tam tě místo simulací napíchnou na detektory lži. Jeden každej den. A nakonec...“ Nakrčí nos. „...ti stříknou do žíly to, čemu říkaj sérum pravdy, a posadí tě před všechny a kladou ti ty nejnepříjemnější osobní otázky. Teorie je taková, že když vyplivneš všechny svý tajemství, nemáš už žádnej důvod někomu lhát, nikdy. To nejhorší už je z tebe venku, tak proč nebejt k lidem upřímná?“
Ani nevím, kdy jsem ke všem svým tajemstvím přišla. Jsem Divergentní. Hrozím se řady věcí. Nevěřím svým přátelům. Chybí mi rodina. Mám výčitky kvůli Alovi. Chodím s Tobiasem. Detektor lži by ze mě vydoloval
věci, které jsou i pro simulaci tabu; úplně by mě zničil.
„To zní příšerně,“ poznamenám.
„Vždycky jsem věděla, že Upřímnost není nic pro mě. Snažím se hrát poctivě, ale jsou věci, které bych prostě nikomu neřekla. A navíc jsem ráda svým vlastním pánem.“
Jako každý.
„Nám to může bejt jedno,“ řekne Christina. Otevře skříňku u našich postelí. Ze dvířek se vytřepotá můra s bílými křídly a vletí jí přímo do obličeje. Christina zaječí tak, že málem spadnu z postele, a začne se plácat po tvářích.
„Sundej to ze mě! Sundej ji, sundej ji, sundej ji!“ vřeští.
Můra odletí pryč.
„Už je pryč!“ uklidním Christinu. Pak se rozesměju. „Ty se bojíš... můr?“
„Jsou nechutný. Ty jejich papírový křídla a stupidní chlupatý všechno...“ Otřese se.
Nemůžu se přestat smát. Směju se tak, že si musím sednout a chytit se za břicho.
„To není směšný!“ ohradí se Christina. „Teda... možná je. Trošičku."
Když později večer najdu Tobiase, nic mi neřekne. Jenom mě vezme za ruku a zamíří se mnou ke kolejím.
S ohromující lehkostí se vyhoupne na projíždějící vlak a vytáhne mě za sebou nahoru. Setrvačností na něj přepadnu a narazím mu tváří do prsou. Sjede mi rukama po pažích a chytí mě za lokty. Vlak kodrcá po pražcích. Sleduju, jak se skleněná budova nad základnou postupně scvrkává.
„Cos mi chtěl říct?“ zakřičím proti větru.
„Vydrž,“ řekne.
Skrčí se k zemi a stáhne mě s sebou, takže se zády opírá o stěnu a já sedím na zaprášené podlaze čelem k němu a s nohama na stranu. Vítr mi rozfouká vlasy a vžene mi je do tváře. Tobias vezme mou hlavu do dlaní a přitáhne si mé rty ke svým.
Koleje skřípají, jak vlak zpomaluje. Patrně vjíždíme do centra. Vzduch je chladný, zato Tobiasovy rty a ruce horké. Skloní hlavu a políbí mě na krk pod bradou. Jsem ráda, že vítr tak skučí a Tobias neslyší, jak zasténám.
Vlak s námi trhne a musím se chytit podlahy, abych se udržela na místě. O zlomek vteřiny později si uvědomím, že místo na podlaze mám ruku na jeho boku. Pod prsty cítím obrysy jeho kyčle. Měla bych ruku odtáhnout, ale nechce se mi. Jednou mi řekl, že musím být statečná, a přestožejsem po sobě nechala házet noži a ani se u toho nehnula, nebo skočila na laně z mrakodrapu, nikdy by mě ani nenapadlo, že si budu muset dodávat odvahy i v drobných okamžicích svého života.
Přehodím si přes něj nohu a sednu si na něj. Srdce mi tluče až v krku, když jej políbím. Narovná záda a položí mi ruce na ramena. Putuje mi prsty dolů po páteři. Po celé délce zad se zachvěju. Několik centimetrů mi rozepne bundu. Dám si ruce na stehna, aby se mi tak netřásly. Neměla bych být nervózní. Tohle je Tobias.
Na holé kůži mě zastudí chladný vzduch. Tobias se odtáhne a pozorně se zadívá na mé tetování nad klíční kostí. Letmo se jej dotkne a usměje se.
„Ptáci,“ řekne. „To jsou vrány? Vždycky se zapomenu zeptat.“
Pokusím se mu oplatit úsměv. „Havrani. Jeden za každýho člena mý rodiny,“ vysvětlím. „Líbí se ti?“
Místo odpovědi si mě přitáhne blíž a na každého z nich vtiskne polibek. Zavřu oči. Dotýká se mě lehce, citlivě. Zaplaví mě těžký, hřejivý pocit, jako by mnou protékal med a zpomaloval mé myšlenky. Pohladí mě po tváři.
„Hrozně nerad to říkám, ale musíme se zvednout.“
Přikývnu a otevřu oči. Oba se postavíme a Tobias mě dovede k otevřeným dveřím. Teď, když vlak zpomalil, už tolik nefouká. Je po půlnoci, takže nikde nesvítí ani jedna pouliční lampa. Budovy připomínají mamuty, kteří se vynořují z temnoty a vzápětí s ní opět splývají. Tobias zvedne ruku a ukáže na skupinu budov v dálce o velikosti hrášku. Jsou široko daleko jediným místem, kde se svítí. Centrála Sečtělosti, jak jinak.
„Nějaký pravidla jsou jim ukradený,“ poznamená Tobias. „Budou svítit celou noc.“
„To si toho ještě nikdo nevšim?“ zeptám se zamračeně.
„To dost dobře nejde. Prostě to nechali plavat. Možná nechtějí dělat z komára velblouda.“ Tobias pokrčí rameny, ale napětí v jeho tváři mě zneklidní. „Ale tak mě napadlo, co tam asi dělaj, že kvůli tomu musej po nocích svítit.“
Obrátí se ke mně a opře se o stěnu.
„Jsou dvě věci, který bys o mně měla vědět. Za prvý jsem odjakživa hrozně podezřívavej člověk. Vždycky od lidí čekám to nejhorší. A za druhý se vyznám v počítačích, i když by to do mě nikdo neřek.“
Přikývnu. Zmiňoval se o tom, že dělá v dozorně, ale pořád si ho nějak neumím představit, jak celý den sedí před obrazovkou.
„Před pár týdny, ještě než začal váš výcvik, jsem se svým přičiněním dostal k přísně tajným materiálům. Neohroženost má v otázce zabezpečení dat co dohánět,“ podotkne. "A objevil jsem něco jako válečný plány. Chabě zakrývaný rozkazy, seznam zásob, mapy a podobný věci. Tyhle soubory byly odeslaný ze Sečtělosti.“
„Válka?“ Shrnu si vlasy z obličeje. Celý život jsem poslouchala, jak se otec o Sečtělých nechvalně vyjadřoval, takže jsem k nim pojala nedůvěru. Po svých zkušenostech tady na základně jsem jsem si začala dávat pozor na autority a lidi obecně. Ne, nepřekvapuje mě, že by nějaká frakce mohla chystat válku.
I Caleb něco naznačoval. Chystá se něco velkýho, Beatrice. Podívám se na Tobiase.
„Válka s Odevzdaností?“
Vezme mě za ruku, proplete si se mnou prsty a řekne: „S frakcí, která má pod palcem správu města. Ano.“
Sevře mě u srdce.
„Všechny ty články proti Odevzdanosti mají v lidech rozdmýchat nenávist,“ řekne s pohledem upřeným na město před námi. „Sečtělí teď
očividně přitlačili na pilu. Nemám nejmenší ponětí, co s tím mám dělat... nebo jestli se s tím vůbec něco dá dělat.“
„Ale proč by se Sečtělí spojovali s Neohroženejma?“ zeptám se nechápavě.
A pak mi to dojde. V krku mi vyroste knedlík a málem se mi podlomí nohy. Sečtělost nemá žádné zbraně a neumí bojovat - na rozdíl od nás.
Vytřeštím na Tobiase oči.
„Chtějí nás využít,“ vydechnu.
„Zajímalo by mě,“ řekne Tobias, „jak nás chtějí donutit, abysme za ně bojovali.“
Sama jsem Caleba varovala, že jeho frakce umí s lidmi manipulovat. Mohli by z nás udělat armádu na základě dezinformace nebo apelu na zvrácenou chtivost - mohli by použít téměř cokoli. Ale kromě schopnosti manipulovat jsou Sečtělí úzkostliví puntičkáři a nic by neponechali náhodě. Postarali by se o to, aby jejich plán neměl jedinou skulinu. Ale jak?
Vítr mi vžene vlasy do očí a z okolní krajiny se stanou nesouvislé pruhy. Nechám je tam.
„To nevím,“ řeknu.