Kapitola 8

Necháme se vést kolejemi, protože ani jeden z nás nemá zrovna nejlepší
orientační smysl. Překračuju pražce, Tobias kráčí po kolejnici, skoro jako
by to byla pevná země. Caleb a Susan se trmácí za námi. Při každém nejasném
zvuku sebou trhnu a strnu, než zjistím, že to jen zafoukal vítr nebo
Tobiasova podrážka zavrzala o kolej. Nejraději bych běžela, ale je vůbec
s podivem, že mi nohy dosud nevypověděly poslušnost.
Pak koleje slabě zaskřípou.
Sehnu se a položím dlaně na kolej. Zavřu oči a soustředím se na kov
pod rukama. Ucítím vibraci, která mi projede tělem jako vzdech. Zadívám
se mezi Susaninými koleny na trať za námi - žádné světlo. To ale nemusí
nic znamenat. Vlak se může pohybovat i bez světel a bez sirény.
Pak se v dálce zableskne vagón. Rychle se k nám přibližuje.
„Už jede,“ oznámím ostatním. S přemáháním se postavím, i když bych
si nejraději sedla a už tak zůstala. Otřu si ruce o džíny. „Myslím, že bysme
se mohli svézt.“
„A co když v něm jedou Sečtělí?“ nadhodí Caleb.
„Kdyby v něm byli Sečtělí, nepřijeli by pro nás na základnu autama,“
namítne Tobias. „Myslím, že stojí za to to risknout. Ve městě se budem
moct schovat. Tady nás dřív nebo později najdou.“
62
Sejdeme z kolejí. Caleb krok za krokem vysvětlí Susan, jak se naskakuje
na jedoucí vlak; tak to dokážou jen Sečtělí. Dívám se na přijíždějící
vlak. Poslouchám, jak rytmicky poskakuje po pražcích, jak jeho kola šeptají
kolejím tichou píseň.
Jakmile se kolem mě mihne první vagón, rozběhnu se. Bolest v nohou
nevnímám. Caleb pomůže Susan naskočit do prostředního vagónu, pak
se nahoru vyhoupne sám.
Rychle se nadechnu a vymrštím se doprava. Horní polovinou těla přistanu
na plošině, nohy mi zůstanou viset dolů. Caleb mě popadne za levou
paži a vytáhne mě nahoru. Tobias se zachytí madla a zhoupne se za
mnou dovnitř.
Zvednu hlavu a přestanu dýchat.
Ve tmě se zalesknou oči. Ve vagónu se rýsují temné siluety, kterých je
mnohem víc než nás.
Odpadlíci.
+++
Vagónem zaskučí vítr. Jsme ve střehu. Všichni až na mě a Susan mají zbraně.
Odpadlík s páskou přes oko namíří na Tobiáše pušku. Zajímalo by
mě, kde k ní přišel.
Starší žena vedle něj svírá v ruce nůž - takovým jsem doma krájela
chleba. Další z postav před sebou drží prkno, ze kterého vyčnívá velký
hřeb.
„Mírumilovní nikdy ozbrojení nebývali,“ podotkne žena s nožem.
Muž s puškou je mi povědomý.
Na sobě má potrhané oblečení různých barev - černé tričko, přes něj
roztrhanou bundu, jaká se nosí v Odevzdanosti, modré džíny vyspravené
červenou nití, hnědé pevné boty. Před sebou vidím oblečení ze všech
frakcí: černé kalhoty Upřímných zkombinované s černými košilemi Neohrožených,
žluté šaty Mírumilovných pod modrými mikinami Sečtělých.
63
Většina oblečení je rozedraná nebo zašpiněná, ale najdou se i výjimky.
Čerstvé úlovky, pomyslím si.
„Tihle k Mírumilovnejm nepatří,“ promluví muž s puškou. „Jsou od
Neohroženejch.“
Vtom ho poznám: je to Edward, jeden z nováčků, který odešel z frakce,
když mu Peter vypíchl oko. Proto má pásku.
Vzpomenu si, jak jsem mu držela hlavu, když ležel na zemi a řval bolestí,
a jak jsem pak utírala z podlahy krev.
„Ahoj Edwarde,“ pozdravím.
Pokývne na mě, ale pušku nesklopí. „Tris.“
„Je mi jedno, co jste zač,“ prohlásí žena s nožem, „ale jestli chcete zůstat
naživu, tak z tohohle vlaku hned ted vypadnete.“
„Prosím vás,“ ozve se Susan, ret se jí chvěje. Oči se jí zalijí slzami.
„Jsme na útěku... a všichni ostatní jsou mrtví a já...“ Znovu se rozvzlyká.
„Já už dál nemůžu, já...“
Zmocní se mě zvláštní touha praštit hlavou o stěnu. Dělá se mi nanic,
když vidím, jak jsou druzí slabí. Možná je to ode mě sobecké, nevím.
„Pronásledují nás Sečtělí,“ vysvětlí Caleb. „Když teď seskočíme, bude
pro ně hračka nás najít. Byli bychom vám moc vděční, kdybyste nás ve
vlaku nechali, dokud nedojedeme do města.“
„Vážně?“ Edward skloní hlavu. „Co jste kdy udělali vy pro nás?“
„Pomohla jsem ti, když se na tebe všichni vykašlali,“ připomenu mu.
„Nebo jsi zapomněl?“
„Ty možná. Ale ostatní?“ opáčí Edward. „Ti už tolik ne.“
Tobias udělá krok vpřed, až se mu Edwardova puška málem zaboří do
krku.
„Jmenuju se Tobias Eaton,“ oznámí. „Ještě mě chceš odsud vyhodit?“
Jeho jméno na všechny přítomné okamžitě a mocně zapůsobí: spustí
zbraně a vyměňují si významné pohledy.
„Eaton? Vážně?“ podiví se Edward se zvednutými obočími. „Přiznám
64
se, že to jsem nečekal.“ Odkašle si. „Dobře, můžete zůstat. Ale až dorazíme
do města, budete muset jít s námi.“
Pak se pousměje. „Víme o někom, kdo tě hledá, Tobiáši Eatone.“
+++
Tobias a já se posadíme na nástupní plošinu a přehodíme nohy přes okraj.
„Ty víš, koho myslel?“ zeptám se.
Tobias přikývne.
„Koho?“
„To se těžko vysvětluje,“ odvětí. „Musím ti toho spoustu říct.“
Opřu se o něj.
„Jo, já tobě taky.“
+++
Nevím, kolik uběhlo času, když nám řeknou, že budeme vysedat. Jsme
v části města, kde žijí odpadlíci, půldruhého kilometru od místa, kde jsem
vyrůstala. Poznávám každou budovu, kterou míjíme - tu, kolem které
jsem chodívala ze školy domů, když mi ujel autobus. Tu, které se drolí cihlové
zdi. Tu, na kterou kdysi spadla pouliční lampa.
Všichni čtyři stojíme v otevřených dveřích vlaku. Susan má na krajíčku.
„Co když si ublížíme?“ zakuňká.
Vezmu ji za ruku. „Skočíme společně. Ty a já. Už jsem to dělala nejmíň
desetkrát a ještě nikdy se mi nic nestalo.“
Přikývne a v rozrušení mi silně zmáčkne ruku.
„Na tři. Raz,“ odpočítávám, „dva, tři\"
Skočím a strhnu ji s sebou. Dopadnu na nohy a setrvačností udělám
jesle pár kroků. Susan se kutálí po chodníku. Jenom si odřela koleno.
( Vm. i imí seskočí bez potíží - dokonce i Caleb, který takhle zatím vysedal
jen jednou.
65
Nevím, kdo z odpadlíků by mohl Tobiáše znát. Možná Molly nebo
Drew, kteří byli z výcviku v Neohroženosti vyloučeni - ale ti ani neznali
Tobiášovo pravé jméno, a kromě toho by je už Edward dávno zabil, když
jsem viděla, s jakou ochotou by zmáčkl kohoutek i na nás. Musí jít o někoho
z Odevzdaných nebo nějakého Tobiasova spolužáka.
Zdá se, že se Susan uklidnila. Dokáže jít bez pomoci vedle Caleba a na
jejích téměř suchých tvářích se neobjevují žádné nové slzy.
Tobias kráčí vedle mě, zlehka se dotkne mého ramene.
„Co dělá rameno? Už jsem se na něj pár dní nedíval.“
„Je to dobrý. Mám s sebou ty kapky,“ odpovím. Jsem ráda, že se bavíme
o něčem nedůležitém - i když se mi rána na rameni pořád připomíná.
„Myslím, že nejsem zrovna ideální pacient. Chvíli tu ruku nenechám
v klidu a pro jistotu ji používám jako přistávací můstek.“
„Na zahojení bude mít spoustu času, až tohle všechno skončí.“
„Jasně.“ Nebo na tom nesejde, dodám v duchu, protože budu mrtvá.
„Na,“ řekne Tobias a vytáhne ze zadní kapsy kalhot kapesní nůž. „Pro
všechny případy.“
Dám si nůž do kapsy. Teď jsem ještě nervóznější.
Odpadlíci nás vedou dolů po ulici, potom zabočí do postranní špinavé
uličky, kde páchnou odpadky. Před námi se zděšeným pískotem prchají
krysy. Vidím jen, jak se jejich ocásky mrskají mezi hromadami smetí,
prázdnými kontejnery a promáčenými papírovými krabicemi. Dýchám
pusou, abych se nepozvracela.
U jednoho z polorozpadlých domů se Edward zastaví a zabere za kliku
ocelových vrat. Trhnu sebou - mám pocit, že se na nás půlka budovy zřítí,
jestli vrata otevře příliš prudce. Na oknech je taková vrstva špíny, že skrz
ně dovnitř neproniká prakticky žádné světlo. Vejdeme do vlhké místnosti.
V mihotavém světle přenosné svítilny spatřím... lidi.
Lidi, kteří sedí vedle sbalených lůžkovin. Lidi, kteří se šťourají v konzervách
s jídlem. Lidi, kteří usrkávají vodu z lahví. A děti, které pobíhají
mezi dospělými v oblečení všech možných barev - děti odpadlíků.
66
Nacházíme se v centrálním skladišti a odpadlíci, kteří mají představovat
roztroušené, izolované ostrůvky života... jsou tu všichni pohromadě.
Pohromadě jako frakce.
Nevím, jak jsem si je představovala já, ale překvapuje mě, že před sekou
vidím normální lidi. Nebojují mezi sebou ani se jeden druhému nevyhýbají.
Někteří si vypráví vtipy, jiní spolu tiše rozmlouvají. Postupně
nás všichni zavětří. Dívají se na nás jako na nevítané vetřelce.
„Tudy,“ řekne Edward a prstem ukáže směr. „Je až vzadu.“
Následujeme Edwarda hlouběji a hlouběji do budovy, která má být
opuštěná, a všude nás provázejí tiché pohledy. Pak už mi zvědavost nedá.
„Co má tohle znamenat? Proč jste všichni tady?“
„Myslela jsi, že nedrží - nedržíme - spolu, co?“ prohodí Edward přes
rameno. „Nějakou dobu vážně byli. Byli tak vyhladovělí, že vlastně pořád
jenom sháněli jídlo. Ale potom jim Odevzdaní začali dodávat jídlo, oblečení,
nástroje, všechno. A oni nabírali sílu a čekali. V tomhle stavu jsem je
našel a oni mě vzali mezi sebe.“
Vejdeme do tmavé chodby. Hned se cítím lépe. Zdejší tma a ticho mi
připomínají podzemní chodby na základně Neohrožených. Zato Tobias
je celý nesvůj a namotává si na prst odpáranou nit z trička. Ví, s kým se
za chvíli setkáme, jen já pořád netuším. Jak to, že vím tak málo o klukovi,
který tvrdí, že mě miluje - o klukovi, jehož jméno má takovou sílu, že
nám všem zachránilo krk ve vlaku plném nepřátel?
Edward se zastaví u nějakých kovových dveří a pěstí na ně zabuší.
„Počkat, řekl jsi, že čekali?“ ozve se Caleb. „Na co konkrétně?“
„Až se celej systém zhroutí,“ vysvětlí Edward. „A přesně to se ted stalo.“
Dveře se otevřou. Stojí v nich na pohled přísná, tupozraká žena. Zdravým
okem si nás všechny přeměří.
„Tuláci?“
„Kdepak, Therese.“ Edward namíří palcem na Tobiáše za sebou. „Tohle
je Tobias Eaton.“
'Iherese si Tobiáše chvíli prohlíží, pak přikývne. „Máš pravdu. Moment.“
67
Dveře se znovu zavřou. Tobias ztěžka polkne, až mu poskočí ohryzek.
„Ty víš, pro koho šla, že jo?“ zeptá se Caleb Tobiáše.
„Calebe,“ řekne Tobias, „prosím tě, zmlkni.“
Nevěřím vlastním očím, ale můj bratr v sobě pro jednou potlačí svou
nezkrotnou zvídavost.
Dveře se podruhé otevřou a Therese ustoupí stranou, abychom mohli
vejít. Vstoupíme do staré kotelny. Stroje se vynoří ze tmy tak nečekaně, že
do nich narazím lokty i koleny. Therese nás vede kovovou džunglí k zadní
místnosti, kde se nad psacím stolem komíhá na šňůrách několik žárovek.
Za stolem stojí žena ve středním věku. Má kudrnaté černé vlasy a olivovou
pleť. Její obličejové rysy jsou přísné a natolik hranaté, že působí spíše
neatraktivně.
Tobias mi sevře ruku. Vtom si všimnu, že mají stejný nos - na ženě
se vyjímá jako nehezká, velká skoba, kdežto Tobiášovi sluší. Stejně silnou
spodní čelist, výraznou bradu, úzký horní ret, odstávající uši. Jen oči má
žena jiné - nikoli modré, ale tmavé jako noc.
„Evelyn,“ pozdraví Tobias ženu. Hlas se mu mírně chvěje.
Evelyn, tak se jmenovala Marcusova žena a Tobiasova matka. Ruka,
kterou se Tobiáše držím, mi bezděky ochabne. Zrovna před pár dny jsem
si vzpomněla, jak jsme jí byli na pohřbu. Na pohřbu. A teď tu stojí přede
mnou a oči má tak chladné, že chladnější jsem ještě nikdy na žádné ženě
z Odevzdanosti neviděla.
„Ahoj.“ Obejde stůl a prohlédne si ho. „Vypadáš starší.“
„Jo, nikdo nemládnem, že?“
Věděl, že je naživu. Odkdy?
Usměje se. „Tak jsi přece jen přišel —“
„Ne kvůli čemu myslíš,“ přeruší ji. „Utíkali jsme před Sečtělýma a naší
jedinou šancí bylo prozradit tvý chabě vyzbrojený čeládce mý jméno.“
Zlobí se na ni. Nemůžu si pomoct, ale kdybych zjistila, že moje máma,
kterou jsem měla takovou dobu za mrtvou, žije, mluvila bych s ní docela
jinak, ať už by měla na svědomí cokoli.
68
Ta myšlenka mě zabolí. Zaplaším ji a raději zaměřím pozornost na to,
co mám před sebou. Na stole za Evelyn leží velká mapa opatřená množstvím
značek. Plán města, to je zřejmé, ale význam značek mi uniká. Na
zdi visí tabule, na které je křídou načrtnutá tabulka. Slovům však nerozumím:
jsou psaná nějakým těsnopisem.
„Chápu.“ Dál se usmívá, ale už ne pobaveně. „Nepředstavíš mě?“
Všimne si, že se držíme za ruce. Tobias se mě ihned pustí. „Tohle jeTris
Priorová. Její bratr Caleb. A jejich kamarádka Susan Blacková.“
„Priorová,“ zamyslí se Evelyn nahlas. „Znám několik Priorových, ale
žádnou Tris. Zato Beatrice...“
„A já znám několik Eatonových, ale žádnou Evelyn,“ odvětím.
„Já radši Evelyn Johnsonová. Zvláště mezi Odevzdanými.“
„Já dávám přednost jménu Tris,“ opáčím. „A nejsme Odevzdaní. Ne
všichni.“
Evelyn se výmluvně podívá na Tobiáše. „Máš zajímavé přátele.“
„To má být sčítání obyvatel?“ ozve se za mnou Caleb. S otevřenými
ústy přejde k tabuli. „A... tohle? Kryty pro odpadlíky?“ Ukáže prstem na
první řádek, kde se píše 7.......... Obr pvnst. „To jsou ty vyznačený místa
na mapě? Útulky jako tenhle, že jo?“
„Nevím, na co odpovědět dřív,“ řekne Evelyn a povytáhne obočí. Poznávám
ten výraz. Vídám jej u Tobiáše - stejně jako nechuť odpovídat na
otázky. „Z bezpečnostních důvodů ti na ně nemůžu odpovědět. Beztak je
čas jít na večeři.“
Pokyne rukou ke dveřím. Caleb a Susan vykročí jako první, po nich
jdu já a za námi Tobias s Evelyn. Propleteme se kovovým bludištěm zpátky
k východu.
„Nejsem hloupá,“ řekne Evelyn tiše. „Vím, že se mnou nechceš mít nic
společného, ačkoli pořád nechápu proč - “
Tobias si odfrkne.
„Nicméně,“ pokračuje jeho matka, „mé pozvání stále platí. Tvá pomoc
by se nám tu hodila a vím, že máš na frakce podobný názor —“
69
„Evelyn,“ vezme si slovo Tobias, „vybral jsem si Neohroženost.“
„Můžeš si vybrat znovu.“
„Proč bych měl chtít trávit čas zrovna ve tvé blízkosti?“ zeptá se. Slyším,
jak se zastavil, a tak zpomalím, abych zaslechla Evelyninu odpověď.
„Protože jsem tvá matka,“ odvětí téměř zlomeným hlasem, který se
k ní nehodí. „Protože jsi pořád můj syn.“
„Tobě to vážně nedošlo,“ ohradí se Tobias. „Pořád nemáš ponětí, cos
mi udělala.“ Zní zadýchaně. „Nechci mít s tou tvojí tlupou nic společnýho.
Chci odsud co nej rychleji vypadnout.“
„Ta moje tlupa má dvakrát tolik lidí, co celá Neohroženost,“ upřesní
Evelyn. „Raději bys ji měl brát vážně. Můžou totiž rozhodnout o budoucnosti
celého města.“
S těmi slovy ho předejde, a vzápětí i mě. V uších mi zní: dvakrát tolik
lidí, co celá Neohroženost. Kdy se stihli tak rozrůst?
Tobias se na mě zamračeně podívá.
„Jak dlouho to víš?“ zeptám se.
„Asi rok.“ Opře se o zeď a zavře oči. „Poslala mi šifrovanou zprávu.
Chtěla se se mnou potkat u kolejí. Souhlasil jsem, protože jsem byl zvědavej.
A ona přišla, živá. Ale šťastný shledání to nebylo, jak si asi dovedeš
představit.“
„Proč odešla z Odevzdanosti?“
„Milostná aféra.“ Zavrtí hlavou. „Nedivím se, vzhledem k tomu, jak
se k ní otec...“ Znovu zavrtí hlavou. „Řekněme, že na ni nebyl o nic milejší
než na mě.“
„Proto... se na ni zlobíš? Protože mu byla nevěrná?“
„Ne,“ řekne příkře a otevře oči. „To není ten důvod.“
Přistoupím k němu jako k divokému zvířeti, každé došlápnutí pečlivě
zvažuju. „Tak proč?“
„Chápu, že musela od Marcuse utéct,“ řekne. „Ale nechápu, proč mě
nemohla vzít s sebou.“
Sevřu rty. „Aha. Nechala tě s ním.“
70
Nechala ho samotného s jeho největší noční můrou. Nedivím se, že ji
nenávidí.
„Jo.“ Kopne do podlahy. „Nechala.“
Nervózně nahmatám jeho ruku a on si se mnou proplete prsty. Otázek
bylo prozatím dost. Dál už nic neříkám a jenom tam s ním jsem, dokud
se nerozhodne ticho sám prolomit.
„Mám pocit, že s odpadlíkama bude lepší se spřátelit.“
„Možná. Ale za jakou cenu?“
Zavrtí hlavou. „Nevím. Ale možná nebudem mít na výběr"