Kapitola 7

Po pěti hodinách účinky séra vyprchají. Právě zapadá slunce. Na zbytek
dne mě Tobias zavřel do pokoje a chodí mě každou hodinu kontrolovat.
Když přijde tentokrát, sedím na posteli a koukám do zdi.
„Díkybohu,“ hlesne a přitiskne čelo na dveře. „Už jsem se bál, že to
bude účinkovat napořád a budu tě tady muset nechat... čichat ke kytkám,
nebo na cos až doted myslela.“
„Já je zabiju,“ řeknu. ,£abiju“
„Nech to plavat. Stejně odsud mizíme,“ namítne Tobias a zavře za sebou.
Vytáhne z kapsy harddisk. „Říkal jsem si, že bysme ho mohli schovat
tady za komodu.“
„Tam jsem ho schovala předtím.“
„Jo, právě proto ho tady Peter nebude hledat.“ Tobias odsune jednou
rukou prádelník od stěny a druhou vloží do škvíry harddisk.
„Jak to, že jsem vůči tomu séru nezůstala imunní?“ zeptám se. „Jestli
je můj mozek dost abnormální na to, aby odolal simulačnímu séru, proč
nezvládl tohle?“
„Nevím,“ řekne Tobias. Přisedne si ke mně na postel, matrace se viditelně
prohne. „Možná že abys zůstala vůči séru imunní, musela bys nejdřív
chtít?
49
„Ale já jsem chtěla,“ namítnu otráveně, ale nepříliš přesvědčivě. Vážně
jsem chtěla? Nebo to bylo lákavé, zapomenout na několik hodin na
strach, na bolest, na všechno?
„Lidi prostě někdy chtějí být šťastní,“ řekne Tobias a obejme mě kolem
ramen, „i když to není skutečný.“
Má pravdu. Pokoj, který mezi námi zavládl, se neobjevil proto, že jsme
spolu o něčem mluvili - o Willovi, o mých rodičích, o tom, že jsem mu
málem vpálila do čela kulku, o Marcusovi. Nemám odvahu vyrukovat teď
s pravdou, protože mám pocit, že bez jeho opory se neobejdu.
„Možná máš pravdu,“ odpovím tiše.
„Ty se mnou souhlasí5?“ zeptá se a v předstíraném úžasu mu poklesne
brada. „To sérum možná není úplně k zahození...“
Vší silou do něj strčím. „Odvolej to. Ted hned to odvolej!“
„Dobře, dobře!“ Zvedne ruce nad hlavu. „To víš, nejsem vždycky jako
med. Proto se mi tak líbíš - “
„Ven!“ zaječím a ukážu na dveře.
Tobias mě se smíchem políbí na tvář a odejde.
+++
Ten večer je pro mě potyčka s Peterem ještě natolik živá, že se rozhodnu
nejít na večeři. Raději zahálím na jabloni na vzdáleném konci sadu
a trhám zralá jablka. Vylezu nejvýše, co mi odvaha dovolí. Bolí mě svaly.
Zjistila jsem, že sotva zůstanu chvíli nečinně sedět, zármutek si ke mně
najde cestu, a tak se pořád něčím zaměstnávám.
Stojím na větvi a právě si lemem trička utírám čelo, když vtom něco
uslyším. Nejdřív jen slabě, protože cikády svým křikem všechno přehlušují.
Zaposlouchám se a po chvíli ten zvuk rozpoznám: auta.
Mírumilovnost vlastní asi desítku nákladních vozů, kterými převáží
zásoby, ale ty používá pouze o víkendu. Zabrní mě v týle. Jestli ta auta
nepatří Mírumilovným, musejí to být Sečtělí. Ale zatím nemám jistotu.
50
Oběma rukama se chytím větve nad hlavou, ale nahoru se vytáhnu jen
levačkou. Překvapuje mě, že to pořád dokážu. Zůstanu přikrčená mezi
větvemi a s hlavou vraženou mezi listím. Přesunu váhu na druhou nohu,
na zem popadá několik jablek. Jabloně nebývají vysoké - moc daleko stejně
nedohlédnu.
Nejbližší větve mi poslouží jako stupínky. Rukama se chytám, čeho se
dá, a prodírám se zeleným bludištěm vzhůru. Vzpomenu si, jak jsem lezla
na ruské kolo, jak se mi třepaly svaly, jak se mi chvěly ruce. Ted jsem zraněná,
ale silnější, a lézt po stromě je jednodušší.
Větve jsou stále tenčí, slabší. Olíznu si rty a vyhlédnu si další. Musím
vyšplhat co nejvýše, ale větev, na kterou si dělám zálusk, je krátká a už od
pohledu pružná. Jednou nohou si na ni stoupnu, abych vyzkoušela, jestli
mě udrží. Ohne se, ale nepovolí. Začnu se k ní přitahovat a chystám se na
ni postavit i druhou nohou, když vtom pode mnou větev praskne.
Padám. Zalapám po dechu a na poslední chvíli se zachytím kmene.
Stačí. Výš už nelezu. Postavím se na špičky a zamžourám směrem, odkud
jsem zvuk zaslechla.
Nejdřív nevidím nic než zemědělskou půdu, pás pusté země, oplocení
a za ním pole a začátek zastavěného území. Pak si všimnu, že se k bráně
blíží několik teček — občas se na slunci stříbřitě zalesknou. Auta s černými
střechami - solárními panely, což znamená jediné. Sečtělost.
Tiše hvízdnu. Svou myšlenku dál nerozvíjím. Sešplhávám po větvích
tak překotně, až se z nich odlupuje kůra. Sotva stojím nohama na zemi,
rozběhnu se.
Počítám řady stromů, které míjím. Sedmy osm. Větve jsou čím dál nižší,
ale ještě se nemusím shýbat. Devét, deset. Zrychlím a pravou paži si přitisknu
k hrudníku. S každým krokem mi zaškube v prostřeleném rameni.
Jedenáct, dvanáct.
U třinácté řady odbočím doprava. Stromy jsou tady blíže u sebe. Jejich
koruny prorůstají jedna do druhé a vytváří loubí z větviček, listí a jablek.
Z nedostatku kyslíku mě píchá na prsou, ale už jsem skoro na kon51
ci sadu. Do obočí mi stéká pot. Rozrazím dveře do jídelny. Protlačím se
hloučkem Mírumilovných a uvidím ho. Tobias sedí vzadu v jídelně společně
s Peterem, Calebem a Susan. Přes mžitky před očima je skoro nevidím,
ale Tobias mi stiskne rameno.
„Sečtělí,“ vypravím ze sebe jediné slovo.
„Jedou sem?“ zeptá se Tobias.
Přikývnu.
„Stihneme utéct?“
Tím si nejsem jistá.
Odevzdaní na opačném konci stolu zpozorní a shluknou se kolem nás.
„Proč musíme utíkat?“ chce vědět Susan. „Tady jsme v bezpečí, na základně
Mírumilovných. Konflikty jsou zakázané.“
„A jak si Mírumilovní vynutí poslušnost?“ ozve se Marcus. „Zastavit
konflikt, to se neobejde bez konfliktu.“
Susan přikývne.
„Ale utéct nemůžeme,“ namítne Peter. „Nemáme čas. Uvidí nás.“
„Tris má pistoli,“ řekne Tobias. „Můžeme se zkusit probít ven.“
Vyrazí k pokojům.
„Počkejte,“ vyhrknu. „Mám nápad.“ Přelétnu pohledem po naší skupince.
„Přestrojení. Sečtělí neví jistě, jestli tady jsme. Můžeme předstírat,
že patříme ke zdejším.“
„Kdo na sobě nemá jejich oblečení, ať se jde převléct,“ rozhodne
Marcus. „Ostatní si rozpustí vlasy a budou se snažit napodobit chování
místních.“
Odevzdaní v šedých šatech opustí v jediné vlně jídelnu a zamíří přes
dvůr k pokojům. Jakmile zajdu do budovy, rozběhnu se. V pokoji klesnu
na všechny čtyři a hmátnu pod matraci pro pistoli.
Chvíli musím šátrat, než ji ucítím pod prsty. Sevře se mi hrdlo, nemůžu
polknout. Nechci se té věci dotýkat. Už nikdy na ni nechci ani sáhnout.
No tak, Tris. Zastrčím si ji za pásek červených kalhot. Ještě že jsou tak
52
vytahané. Můj zrak padne na lahvičky s hojivým balzámem a kapkami
proti bolesti na nočním stolku. Dám si je do kapsy pro případ, že by se
nám opravdu podařilo utéct.
Pak sáhnu za komodu pro harddisk.
Jestli nás tady Sečtělí objeví - což je pravděpodobné - prošacují nás,
a já nemám nejmenší chuť poskytnout jim bojovou simulaci k dalšímu
použití. Jenže na tom harddisku je i záznam z průmyslových kamer o celém
útoku. Záznam našich ztrát. Smrti mých rodičů. To jediné, co mi
po nich zbylo. A současně jediná vzpomínka na to, jak vypadali, protože
v Odevzdanosti jsou fotoaparáty zakázané.
Až mi po letech začne v paměti všechno splývat, čím si své rodiče připomenu?
Jejich tváře mi z hlavy vymaže čas. Už je nikdy nespatřím.
Nebuď hloupá. Na tom nezáleží.
Sevřu harddisk tak silně, až se mi bolestivě zaryje do dlaně.
Tak proč se mi zdá, že ano?
„Nebud hloupá,“ vyslovím nahlas. Zatnu zuby a popadnu lampičku
na nočním stolku. Vyškubnu šňůru ze zásuvky, odhodím stínidlo na postel
a kleknu si na zem. Rozmrkám slzy a vší silou udeřím podstavcem
lampy do harddisku, až se promáčkne.
Znovu a znovu buším lampou do harddisku, dokud se nerozletí na
několik kousků. Úlomky kopnu pod skříňku, vrátím lampu na původní
místo a vyjdu na chodbu. Hřbetem ruky si otřu slzy z očí.
O chvíli později zaplní chodbu hlouček mužů a žen v šedém - a Peter.
Probírají se kupkami oblečení.
„Tris,“ obrátí se na mě Caleb. „Proč se nepřevlíkáš?“
Sevřu v prstech tátovo tričko a zaváhám.
„To je tátovo,“ prozradím. Jestli ho teď ze sebe sundám, budu ho tady
muset nechat. Kousnu se do rtu, aby mě bolest probrala. Musím se ho
zbavit. Je to jen tričko. Nic víc.
„Obleču si ho pod svý,“ nabídne se Caleb. „Nikdo si ničeho nevšimne.“
53
Přikývnu a z tenčící se hromady prádla si vyberu červenou košili. Plandá
na mně, takže pod ní snadno ukryju pistoli. Vklouznu do nejbližšího
volného pokoje, převléknout se. Když se vrátím na chodbu, podám tátovo
tričko Calebovi. Skrz otevřené dveře spatřím Tobiáše, jak cpe šedé oblečení
do popelnice.
„Myslíš, že nás budou Mírumilovní krýt?“ zeptám se ho z otevřených
dveří.
„Aby se vyhnuli konfliktu?“ Tobias přikývne. „Věřím tomu.“
Na sobě má červenou košili a džíny, které se na jednom koleni třepí.
Vypadá legračně.
„Pěkná košile,“ prohodím.
Podívá se na mě a svraští nos. „Jenom v tomhle není mý tetování na
krku vidět, jasný?“
Nervózně se usměju. Na svá tetování jsem dočista zapomněla, ale košile
je naštěstí dobře kryje.
Základnu obsadí pětice stříbrných aut s černými střechami. Jejich motory
jako by s každým nadskočením na hrbolatém povrchu slastně zavrněly.
Stáhnu se zpátky do budovy, dveře za mnou zůstanou otevřené. Tobias
zavírá popelnici.
Auta zastaví a jejich dveře se otevřou. Spatřím nejméně pět mužů a žen
v modrém — Sečtělí.
A asi patnáct v černém. To jsou Neohrožení.
Když se k nám přiblíží, všimnu si, že kolem paží mají uvázaný pruh
modré látky na znamení jejich spojenectví se Sečtělostí. S frakcí, která jim
vymyla mozky.
Tobias mě vezme za ruku a odvede mě směrem k pokojům.
„Myslel jsem, že naši budou mít víc rozumu,“ řekne. „Máš tu pistoli?“
„Jo,“ odpovím. „Ale levačkou tak přesně mířit neumím.“
„Musíš na tom zapracovat,“ namítne. Instruktor až do morku kostí.
„Zapracuju,“ slíbím mu. „Jestli to přežijeme,“ dodám a mírně se záchvějů.
Sklouzne rukama po mých pažích. „Ted bude stačit, když se budeš za
54
chůze trochu víc pohupovat,“ řekne a políbí mě na čelo, „a předstírat, že
máš z jejich bouchaček nahnáno“ - další políbení mezi obočí - „a že jsi
křehká květinka, i když je to přesně naopak“ - polibek na tvář - „a všechno
bude dobrý.“
„Jasně.“ Roztřesenýma rukama ho chytím za límec košile a přitáhnu si
jeho rty na své.
Odněkud zazvoní. Jednou, dvakrát, třikrát. Svolávají nás do jídelny,
kde se konají méně formální shromáždění. Připojíme se k davu Odevzdaných
přestrojených za Mírumilovné.
Odepnu Susan vlásenky, její účes působí na zdejší poměry příliš stroze.
Vděčně se na mě usměje, když jí vlasy spadnou na ramena. Takhle ji vidím
poprvé. Její hranatá čelist má náhle měkčí obrysy.
Měla bych být odvážnější než Odevzdaní. Tak jak to, že působí daleko
vyrovnaněji? Jeden na druhého se usmívají a v tichosti kráčejí kupředu
- až podezřele tiše. Vmáčknu se mezi ně a dloubnu jednu ze starších
žen do ramene.
„Řekněte děckám, aby si hrály na babu,“ oslovím ji.
„Na babu?“ opáčí.
„Chovají se moc poslušně a... škrobeně.“ Při posledním slově se zarazím.
Škrob, tak mi Neohrožení přezdívali. „Vůbec ne jako místní prcci.
Prostě jim to řekněte, ano?“
Žena poklepe jednomu z dětí na rameno a něco mu pošeptá do ucha.
O několik vteřin později už se po chodbě řítí hlouček dětí. Kličkují ostatním
mezi nohama a pokřikují: „Dotkl jsem se tě! Máš babu!“ „Ne, rukáv
neplatí!“
Caleb pochopí. Dloubne Susan do žeber a Susan vyjekne smíchy. Snažím
se uvolnit a pohupovat se za chůze v kolenou, jak mi Tobias poradil,
a při každé změně směru máchnout pažemi. Připadá mi úžasné, jak přetvářka
všechno mění - dokonce i způsob chůze. Asi proto je to tak zvláštní,
že bych dokázala zapadnout hned mezi tři frakce najednou.
Na dvoře, který musíme přejít, abychom se dostali do jídelny, dohoní55
me Mírumilovné a rozptýlíme se mezi nimi. Snažím se neztratit Tobiáše
z dohledu, nechci se od něj příliš vzdálit. Mírumilovní se na nic neptají
a dovolí nám, abychom se mezi ně vmísili.
U dveří do jídelny stojí dvojice Neohrožených, v ruce svírají pušky.
Ztuhnu. Teprve nyní si uvědomím, jak jsem bezbranná a že mě ženou do
budovy obklíčené vojáky, a jestli mě odhalí, nebudu mít kam utéct. Na
místě mě zastřelí.
Napadne mě, že bych mohla vzít roha. Ale kam bych utekla, aby mě
nechytili? Snažím se normálně dýchat. Už jsem kolem nich skoro prošla -
nedívej se na né, nedívej se na né. Ještě pár kroků - sklop hlavu., sklop ji!
Susan mi vsune ruku pod paži.
„Chceš slyšet vtip?“ řekne. „Tenhle mě vážně dostal.“
Zakryju si ústa dlaní a jakože vypísknu. Zní to nepřirozeně, ale Susan
se potěšeně usměje. Asi to ušlo. Zavěsíme se do sebe, jako to dělají místní
děvčata, letmo se podíváme po Neohrožených a znovu se zahihňáme. Samotnou
mě ohromuje, že to vůbec dokážu; uvnitř jsem jako skála.
„Děkuju,“ zamumlám, jakmile zajdeme dovnitř.
„Rádo se stalo,“ odvětí.
Sedneme si k jednomu z mnoha dlouhých stolů - Tobias naproti
mně, Susan vedle. Zbytek Odevzdaných se roztrousí po místnosti. Caleb
a Peter se posadí o pár židlí dál.
Čekáme, co se bude dít. Bubnuju prsty o kolena. Dlouhou dobu se
nic neděje. Tvářím se, jako že poslouchám historku, kterou vypráví dívka
z Mírumilovnosti nalevo ode mě. Co chvíli se však podívám na Tobiáše
a on zpátky na mě, jako bychom si mezi sebou posílali své znepokojení.
Konečně do jídelny vstoupí Johanna. Vedle ní kráčí nějaká žena ze Sečtělosti.
Její jasně modrá halenka ostře kontrastuje s čokoládovou pletí. Hovoří
s Johannou a přitom si prohlíží shromážděné. Když spočine pohledem
na mně, zatajím dech, ona však nevzrušeně putuje očima dál. Vydechnu.
Nepoznala mě.
56
Aspoň zatím ne.
Někdo udeří do stolu a místnost ztichne. A je to tady. Chvíle, kdy nás
Johanna buď vydá, nebo se za nás postaví.
„Naši přátelé ze Sečtělosti a Neohroženosti někoho hledají,“ promluví
Johanna k lidem. „Jedná se o několik osob z Odevzdanosti, tři jedince
z Neohroženosti a jednoho bývalého nováčka ze Sečtělosti.“ Usměje se.
„V zájmu co nejefektivnější spolupráce jsem jim sdělila, že tito lidé se na
naší základně skutečně nacházejí, ale mají zde plnou svobodu. Naši přátelé
žádají o povolení k prohlídce základny a tu musíme odsouhlasit společně.
Je někdo proti?“
Napětí v jejím hlase naznačuje, že jestli někdo nesouhlasí, bude lepší,
když si to nechá pro sebe. Nevím, jestli to Mírumilovní pochopili stejně
jako já, ale nezaprotestuje ani jediný hlas. Johanna kývne na ženu vedle sebe.
„Tři z vás zůstanou tady,“ rozkáže žena vojákům v černém, kteří čekají
ve skupince u vchodu. „Zbytek prohledá všechny budovy a cokoli podezřelého
mi nahlásí. Běžte.“
Tolik by toho mohli najít. Rozmlácený harddisk. Oblečení, kterého
jsem se zapomněla zbavit. Podezřele málo šperků a ozdob v našich pokojích.
Trojice vojáků přechází kolem stolů a já cítím, jak mi v hlavě pulsuje
krev. Zamrazí mě v zátylku, když se hřmotné kroky jednoho z nich ozvou
přímo za mými zády. Jsem zase jednou ráda, že jsem tak malá a obyčejná.
Aspoň neupoutávám pozornost.
Zato Tobias působí na lidi jako magnet. Má hrdé držení těla a na
všechny a na všechno se maj etnicky dívá. Takhle se Mírumilovní nechovají.
Takhle se můžou chovat jen Neohrožení.
Zena v černém k němu zamíří a zpříma se na něj zadívá. Přimhouří oči
a zastaví se těsně za ním.
Kéž by byl límec jeho košile vyšší. Kéž by Tobias nebyl tak potetovaný.
Kéž by...
„Nemívají Mírumilovní delší vlasy?“ zeptá se.
„Je horko,“ opáčí Tobias.
57
Výmluva by možná fungovala, ale nesměl by ji tak vyštěknout.
Zena natáhne ruku a ukazováčkem odhrne límec Tobiášovy košile.
A Tobias zareaguje.
Popadne ženu za zápěstí a strhne ji dopředu. Žena narazí hlavou o hranu
stolu a spadne na zem. Z opačné stráni místnosti zazní výstřel, někdo
vykřikne a všichni se schovají pod stůl nebo se alespoň skrčí k lavicím.
Všichni až na mě. Sedím pořád na svém místě a rukama svírám okraj
stolu. Vím, kde jsem, ale jídelnu už před sebou nevidím. Vidím ulici, kterou
jsem utekla, když zastřelili mou mámu. Zírám na pistoli ve svých rukou,
na Willovo jemné čelo.
Z hrdla mi vybublá přiškrcený zvuk. Ale můj výkřik se přes zaťaté zuby
neprodere. Záblesk paměti zmizí, ale pořád se nedokážu pohnout.
Tobias chytí ženu v černém zezadu za krk a vytáhne ji na nohy. V rukou
svírá její zbraň. Použije ženu jako štít, zpoza něhož vystřelí po vojákovi
na druhém konci místnosti.
„Tris!“ zařve na mě. „Nechceš mi pomoct?“
Vyhrnu si tričko a sáhnu po pistoli. Nahmatám chladný kov. Rukojeť
je tak mrazivá, až mě z ní zaštípou prsty, ale to se mi jen zdá - vždyť je
takové horko. Muž s modrou páskou na ruce na mě přes uličku namíří
revolverem. Černé ústí hlavně mě v sobě pohltí a neslyším už nic než bušení
vlastního srdce.
Caleb se ke mně vrhne a vyrve mi pistoli z rukou. Sevře ji oběma rukama
a prostřelí muži koleno.
Muž vykřikne a zhroutí se k zemi. Rukama se drží za koleno. Tobias ho
střelí do hlavy. Jeho bolest trvala jen krátce.
Chvěj u se po celém těle a nedokážu to zastavit. Tobias stále svírá ženu
v černém za krk a namíří na ženu ze Sečtělosti.
„Ještě slovo a zastřelím tě,“ procedí mezi zuby.
Zena otevře ústa, ale nepromluví.
„Všichni, kdo jste s námi, hned ted ven!“ křikne Tobias. Jeho hlas se
rozlehne po celé jídelně.
58
Odevzdaní jako na povel vylezou zpod stolů a lavic a vyrazí ke dveřím.
Caleb mě zvedne z lavice. I já zamířím ke dveřím.
Pak něco spatřím. Cuknutí, náznak pohybu. Žena ze Sečtělosti vytáhne
malou pistoli a namíří na muže ve žlutém přede mnou. Instinktivně
skočím. Nepřemýšlím. Vrazím rukama muži do zad, a kulka jej mine. Mě
naštěstí také.
„Zahoď tu bouchačku,“ vyzve Tobias ženu, na kterou míří revolverem.
„Mám dobrou mušku. Vsadím se, že lepší než ty.“
Několikrát zamrkám, abych rozehnala mžitky před očima. Peter se za
mnou ohlédne. Právě jsem mu zachránila život. Nepoděkuje mi a já se
k němu nehlásím.
Žena ze Sečtělosti odhodí pistoli na zem. Spolu s Peterem dojdeme ke
dveřím. Tobias couvá za námi a nepřestává na ženu mířit. Pak překročí
práh a práskne dveřmi.
Všichni se rozběhneme.
Ostrým tempem a téměř bez dechu běžíme středem sadu. Na ramena
nám dopadá ztěžklý večerní vzduch. Voní po dešti. Za námi se ozvou
výkřiky. Prásknou dvířka aut. Běžím rychleji, než dokážu, jako bych místo
vzduchu vdechovala adrenalin. Vrčení motorů mě zažene mezi stromy.
Tobias mě chytí za ruku.
V jedné dlouhé řadě zamíříme přes kukuřičné pole. Auta nás mezitím
dohnala. Jejich reflektory ozařují vysoké stonky a odhalují dozrávající
klasy.
„Rozdělte se!“ křikne někdo. Zní to jako Marcus.
Rozprostřeme se po poli jako potopa. Popadnu Caleba za paži. Slyším,
jak za ním Susan namáhavě dýchá.
Prodíráme se kukuřicí. Těžké listy mě řezají do tváří i do rukou. Upírám
pohled mezi Tobiášovy lopatky. Někde blízko se kdosi svalí na zem
a vykřikne. Výkřiky se ozývají ze všech stran. Padají výstřely. Odevzdaní
opět umírají. Jako před pár dny, kdy jsem předstírala, že jsem pod vlivem
simulace. Ani teď nemůžu nic dělat. Jen utíkat.
59
Konečně jsme u plotu. Tobias se podél něj rozběhne a snaží se v něm
najít díru. Na příhodném místě roztáhne pletivo a Caleb, Susan a já se
protáhneme otvorem na druhou stranu. Než se dáme znovu do běhu, ještě
jednou se ohlédnu na pole s kukuřicí. V dálce slabě svítí reflektory aut.
Nic neslyším.
„Kde jsou ostatní?“ zašeptá Susan.
„Mrtví,“ řeknu.
Susan se rozpláče. Tobias mě k sobě hrubě přitáhne a vyrazíme vpřed.
Pořezané tváře mě pálí, ale oči mám suché. Smrt dalších nevinných lidí mě
zavalí jako břemeno, ale jeho tíhu si ještě neuvědomuju.
Držíme se dál od polní cesty, po které přijela na základnu auta Sečtělých,
a raději se vydáme podél kolejí směrem k městu. Není se kam schovat.
Nejsou tu žádné stromy ani budovy, kterých bychom mohli využít
jako štítu, ale to nevadí. Sečtělí se s auty přes plot nedostanou, a než projedou
bránou, bude to chvíli trvat.
„Musím... si... odpočinout,“ ozve se ze tmy za mnou Susanin hlas.
Zastavíme. Susan se s pláčem sveze na zem, Caleb si dřepne vedle ní.
Tobias a já se podíváme směrem k městu - ještě se tam svítí, ještě nebyla
půlnoc. Chci něco cítit. Strach, hněv, zármutek. Ale nic necítím. Jen potřebu
nezastavovat se.
Tobias se ke mně obrátí.
„Co to mělo znamenat, Tris?“ zeptá se.
„Co jako?“ opáčím a stydím se za svůj roztřesený hlas. Nevím, jestli naráží
na můj střet s Peterem, nebo na něco předtím či potom.
„Zkameněla jsi! Někdo tě chtěl odprásknout a tys tam jenom seděla?
Ted už křičí. „Myslel jsem, že v tomhle se na tebe můžu spolehnout - že
si budeš umět zachránit vlastní život!“
„Hele, nech ji být!“ okřikne ho Caleb.
„Ne,“ odvětí Tobias a dál mě probodává pohledem, „to teda nenechám.“
Pak mu změkne hlas. „Co se stalo?“
Pořád věří tomu, že jsem silná. Dost silná na to, abych nepotřebovala
60
jeho soucit. Dřív jsem si myslela, že má pravdu, ted už si tím nejsem jistá.
Odkašlu si.
„Zpanikařila jsem,“ zamumlám. „Už se to nestane.“
Povytáhne obočí.
„Už nikdy,“ dodám hlasitěji.
„Fajn.“ Ale netváří se přesvědčeně. „Musíme se dostat do bezpečí. Jen
co se vzpamatujou, začnou nás hledat.“
„Myslíš, že jim tak moc ležíme v žaludku?“
„Víc než kdo jinej,“ ujistí mě Tobias. „Jestli po někom vážně šli, tak po
nás a možná po Marcusovi, ale ten je už nejspíš mrtvěj.“
Čekala jsem, že to řekne jinak - možná s úlevou, že s jeho otcem
a strůjcem všeho zlého, co ho v životě potkalo, je konečně amen. Nebo
s bolestí a smutkem, že mu zabili otce, protože zármutek se mnohdy vymyká
rozumovému chápání. Ale on to jen věcně konstatoval, jako kdyby
říkal, kterým směrem se ted vydáme nebo kolik je hodin.
„Tobiáši...“ začnu, ale vzápětí si uvědomím, že nevím, co mu chci říct.
„Musíme sebou hodit,“ prohodí přes rameno.
Caleb pomůže Susan na nohy. Rozejde se jen díky tomu, že ji Caleb
podpírá a postrkuje dopředu.
Teprve v té chvíli mi dojde, že výcvik v Neohroženosti mě naučil jednu
důležitou věc: vydržet.