Kapitola 6

Když se ráno probudím, někde blízko bzučí holicí strojek. Tobias stojí
před zrcadlem a naklání hlavu, aby si viděl na hranu čelisti.
Obejmu si pod přikrývkou kolena a sleduju ho.
„Dobré ráno,“ řekne. „Jak se spalo?“
„Dobře.“ Vstanu, a když zakloní hlavu, aby si oholil bradu, zezadu jej
obejmu a opřu se mu čelem o záda v místě, kde mu zpod lemu trička vybíhá
vytetovaný symbol Neohroženosti.
Odloží strojek a dlaněmi mi překryje ruce. Nemluvíme. Poslouchám,
jak dýchá, a on mě zvolna hladí po rukou. Holení počká.
„Měla bych se jít nachystat,“ prolomím po chvíli ticho. Nechce se mi
od něj odcházet, ale mám službu v prádelně a nechci, aby o mně někdo říkal,
že nedodržuj u podmínky dohody.
„Dám ti něco na sebe,“ řekne.
Za pět minut už kráčím po chodbě v tričku, ve kterém jsem spala,
a v šortkách, které si Tobias půjčil od místních. Když vejdu k sobě do pokoje,
u mé postele stojí Peter.
Instinktivně zatnu všechny svaly v těle a přelétnu pohledem po místnosti
ve snaze najít nějaký tupý předmět.
„Vypadni,“ vyzvu ho co nejpevnějším hlasem. Mám co dělat, aby se
40
mi neroztřásl. Bezděky si vybavím pohled v jeho očích, když mě škrtil nad
propastí nebo když se mnou na základně Neohrožených praštil o zed.
Obrátí se a podívá se na mě. Poslední dobou se na mě dívá bez dřívější
záště — vypadá vyčerpaně, ramena drží svěšená a zraněná ruka mu ochable
spočívá v závěsu. Ale mě neošálí.
„Co máš co dělat v mým pokoji?“
Přistoupí ke mně blíž. „Co máš co špehovat Marcuse? Viděl jsem, kam
ses včera po snídani zdejchla.“
Probodnu ho očima. „Do toho ti nic není. Vystřel odsud.“
„Jsem tady, protože nevím, proč by měl ten harddisk být zrovna
u tebe,“ vyjádří se konečně. „Na můj vkus jsi poslední dobou nějak moc
labilní.“
yJd že jsem labilní?“ Zasměju se. „Směšný, že to říkáš zrovna ty.“
Peter sevře rty a mlčí.
Přimhouřím oči. „Proč ti na tom harddisku tak záleží?“
„Nejsem blbej. Vím, že je na něm víc než jenom data z tý simulace.“
„Ne, vážně nejseš blbej, ledaže by jo,“ opáčím. „Myslíš si, že když jim
ho dáš zpátky, tak zapomenou na tu tvou malou neuváženost a přivítají tě
s otevřenou náručí?“
„Netoužím po jejich otevřený náruči,“ ohradí se a opět ke mně vykročí.
„Kdyby mi šlo o tohle, tak bych ti na základně nepomohl.“
Zapíchnu mu ukazováček do hrudní kosti a zabořím nehet do kůže.
„Pomohls mi, protožes nechtěl, abych to do tebe znovu našila.“
„Nejsem zrádce jako tady někdo.“ Chytí mě za prst. „Ale nenechám sebou
manipulovat, zvlášť ne Sečtělejma.“
Škubnu rukou zpátky a zkroutím ji, abych se mu vysmekla. Ruce mám
zpocené.
„Nečekám, že mě pochopíš.“ Otřu si dlaně o tričko a posunu se o pár
centimetrů blíž ke komodě. „Jo, ty bys nechal svou rodinu s klidným svědomím
postřílet, kdyby napadli vás, ale já nejsem jako ty.“
„Pozor na jazyk, Škrobe.“ Vykročí za mnou, ale podaří se mi vklouznout
41
mezi něj a prádelník. Nemám v úmyslu mu prozradit, kam jsem harddisk
schovala, ale stejně tak mu k němu nehodlám nechat volný přístup.
Sklouzne pohledem ke komodě, nalevo ke zdi, kam jsem harddisk
schovala. Svraštím čelo a pak si všimnu něčeho, čeho jsem si předtím nevšimla:
obdélníkové vybouleniny v jedné z Peterových kapes.
„Dej mi ho!“ vyštěknu na něj. „Hned.“
„Nedám.“
„Dej mi ho, nebo tě zabiju, a volej si třeba ke všem svatejm!“
Ušklíbne se. „Kdybys tak věděla, jak jsi směšná, když někomu vyhrožuješ!
Jako malá holka, která mě chce uškrtit švihadlem.“
Skočím po něm, ale couvne do chodby.
„Neříkej mi malá holka.“
„Budu ti říkat, jak chci.“
Zaútočím. Levou pěstí vedu úder do místa, kde předpokládám nej bolestivější
zásah: do rány v prostřelené paži. Peter se ráně vyhne, ale místo
toho, abych úder zopakovala, mu vší silou sevřu paži a zkroutím ji do strany.
Peter zavřeští jak pavián. Využiju momentu, kdy je ochromený bolestí,
a nemilosrdně ho kopnu do kolene. Sesune se k zemi.
Do chodby přiběhnou lidé v šedém, černém, červeném a žlutém oblečení.
Peter ke mně přiskočí a vrazí mi pěstí do žaludku. Ohnu se v pase,
ale bolest mě nezastaví - napůl zaskučím a zaječím a vrhnu se na něho.
Loket držím vysoko u brady, abych mu ho mohla vrazit do obličeje.
Někdo z příchozích mě popadne za paže, částečně mě nadzvedne a odtrhne
mě od Petera. V ráně na rameni mi tepe, ale všechno přehlušuje pulsující
příliv adrenalinu. Snažím se překonat odpor paží, které mě od Petera
drží dál, a nevnímám udivené obličeje Mírumilovných a Odevzdaných
ani ten Tobiášův. Nějaká žena poklekne k Peterovi a konejšivě na něj hovoří.
Snažím se nevnímat, jak vyje bolestí, ani to, jak se mi žaludek svírá
pocitem viny. Nenávidím ho. Všechno ostatní je mi jedno. Nenávidím ho.
„Tris, uklidni se!“ okřikne mě Tobias.
„Má ten harddisk!“ zaječím. „Ukradl mi ho! Má ho on!“
42
Tobias přejde k Peterovi, ženě u jeho hlavy nevěnuje nejmenší pozornost
a šlápne Peterovi na žebra, aby ho udržel na místě. Pak mu sáhne do
kapsy a vytáhne harddisk.
Před odchodem se k Peterovi ještě nakloní a - velmi tiše - mu řekne:
„V úkrytu nebudem napořád, a tohle od tebe nebylo zrovna chytrý.“ Nato
se obrátí ke mně a dodá: „A od tebe taky ne. Chceš, aby nás odsud všechny
vyrazili?“
Zamračím se. Muž, který mi drží paže jako ve svěráku, mě začne táhnout
po chodbě pryč. Pokusím se vykroutit z jeho sevření.
„Co to děláte? Pusťte mě!“
„Porušila jsi podmínky naší mírové dohody,“ praví mírně. „Budeme
postupovat podle dohodnutých pravidel.“
„Jen jdi,“ řekne Tobias. „Potřebuješ se zklidnit.“
Prohlédnu si tváře davu, který se tu mezitím shromáždil. Tobiáše si nikdo
nevšímá. Všechny oči hledí na mě. A tak se nechám dvěma zřízenci
vyvést ven.
„Dávej pozor, kam šlapeš,“ řekne jeden z nich. „Podlaha tady není rov-
/ « na.
V hlavě mi buší, to znamená, že se už zklidňuju. Prošedivělý muž
otevře jedny dveře nalevo. Na dveřích visí cedulka s nápisem ANTIKONFLIKTNÍ
MÍSTNOST.
„To má být nějakej time-out, nebo co?“ Svraštím čelo. To by na Mírumilovné
sedělo: poskytnout delikventům čas, aby z nich vyprchaly emoce,
pak je naučit očistné dechové techniky nebo jak pozitivně myslet.
V místnosti je takové světlo, že musím přimhouřit oči. Na protější
straně jsou velká okna s výhledem do sadu. Přesto místnost vypadá malá,
možná proto, že strop je stejně jako stěny a podlaha obložený dřevem.
„Posad se, prosím,“ vybídne mě starší muž a ukáže na stoličku uprosí
řed pokoje. Jako všechen nábytek v Mírumilovnosti je rovněž vyrobená
z neopracovaného dřeva a působí robustně, jako by vyrůstala přímo ze
/.cmě. Zůstanu stát.
43
„Je po všem,“ řeknu. „Už to neudělám. Ne tady.“
„Musíme dodržet protokol,“ ozve se mladší muž. „Prosím, sedni si,
společně probereme, co se stalo. Pak budeš moct jít.“
Oba mají tak jemný hlas. Ne tlumený, jako mívají Odevzdaní, kteří se
vždy chovají obezřetně a snaží se pokud možno nikoho nerušit. Hebký,
konejšivý, mírný - říkám si, jestli je to tady učí v rámci iniciace. Jak nejlépe
mluvit, pohybovat se, usmívat se, jak propagovat mír.
Sedět se mi nechce, ale poslechnu. Posadím se na okraj stoličky, abych
mohla pohotově vstát. Mladší muž se postaví přede mě. Za mými zády
zavržou panty. Ohlédnu se - starší muž s něčím zápolí na kuchyňském
pultu.
„Co to děláte?“
„Chystám čaj.“
„Tohle čaj nespraví.“
„A co tedy?“ zeptá se mladší muž. Obrátím pozornost zpátky k oknům.
„Co to podle tebe spraví?“
„Když odsud Petera vyhodíte.“
„Mám pocit,“ namítne muž jemně, „že to tys ho napadla - a že ty jsi
ho střelila do ruky.“
„Zasloužil si to.“ Tváře se mi opět rozhoří a ukazují, jak se mi zběsile
rozbušilo srdce. „Pokusil se mě zabít. A někomu jinému - někomu jinému
vypíchl oko.,, příborovým nožem. Je to parchant. Měla jsem právo ho —“
Krkem mi projede palčivá bolest. Muže přede mnou překryjí tmavé
skvrny a přestanu mu vidět do tváře.
„Nezlob se, drahoušku,“ řekne. „Jenom postupujeme podle protokolu.“
Starší muž drží v ruce injekční stříkačku. Zbylo v ní několik kapek
séra, které mi píchl. Jsou jasně zelené, jako tráva. Rychle zamrkám a mžitky
se rozplynou. Svět se však přede mnou dál komíhá, jako bych se na něj
dívala z houpacího křesla.
„Jak ti je?“ zeptá se mě mladší z mužů.
„Jsem...“ Naštvaná, chci říct. Naštvaná na Petera, na všechny tady. Ale
44
to není pravda, žď.^Usměju se. „Je mi dobře. Cítím se tak trochu jako pták
ve vzduchu. Nebo na vodě. Jak se cítíte vyT
„Závrať je vedlejší účinek séra. Bude lepší, když si dnes odpoledne odpočineš.
A děkuji, cítím se dobře,“ odpoví muž. „Můžeš jít, jestli chceš.“
„Můžete mi říct, kde najdu Tobiáše?“ zeptám se. Když si vybavím jeho
tvář, vzedme se ve mně vlna citu a najednou netoužím po ničem jiném než
jej políbit. „Chci říct Čtyřku. Je to fešák že? Vážně nevím, co na mně vidí.
Nejsem zrovna milá, viďte?“
„Ne, to nejsi,“ souhlasí muž. „Ale mohla bys být, kdyby ses snažila.“
„Děkuji vám. To je od vás hezké, že to říkáte.“
„Myslím, že ho najdeš v sadu,“ odpoví mi na otázku. „Viděl jsem, že
tam po té potyčce zamířil.“
Trošku se zasměju. „Potyčka. Taková hloupost...“
A najednou mi připadá směšné uhodit někoho pěstí do těla. Je to jako
ho pohladit, ale příliš tvrdě. Pohlazení je mnohem hezčí. Možná jsem
měla Petera raději pohladit po ruce. Pak bychom se oba cítili lépe. Nebolely
by mě teď klouby.
Vstanu a zamířím ke dveřím. Musím se opřít o zeď, abych nespadla. Je
pevná, nemusím se bát, že by povolila. Škobrtám po chodbě a hihňám se
vlastní nešikovnosti. Jsem opět ta nemotorná malá holka. Máma se na mě
často usmívala a říkala: „Dávej pozor, kam šlapeš, Beatrice. Ať si neublížíš.“
Vyjdu před budovu a zeleň na stromech mi připadá zelenější, jako
bych ji cítila na jazyku. Možná že vím, jak chutná - jako tráva, kterou
jsem si jako malá dala ze zvědavosti do pusy. Všechno se se mnou houpe
tak, že na schodech málem spadnu. Když mě na chodidlech zalechtá tráva,
nezadržitelně se rozesměj u. Kráčím směrem k sadu.
„Čtyřko!“ zavolám. Proč volám nějakou číslici? Ach ano. Protože tak se
jmenuje. „Čtyřko!“ zavolám znovu. „Kde jsi?“
„Tris?“ ozve se hlas ze stromů napravo ode mě. Jako by ke mně promlouval
sám strom. Zahihňám se, jakýpak strom, to je jen Tobias, který
se krčí pod větví.
45
Rozběhnu se k němu, ale půda mi uhne pod nohama, divže nespadnu.
Jeho ruka mě chytí v pase a ustálí mě. Tobiášův dotek vyšle do mého
těla elektrický impuls a všechno se ve mně rozhoří, jako by mě zapálil.
Přistoupím k němu, celým tělem se k němu přitisknu a zakloním hlavu,
abych jej políbila.
„Co ti tam —“ začne, ale umlčím jej svými rty. Polibek trvá jen krátce,
hlasitě vzdychnu.
„To nebylo uspokojivé,“ namítnu. „Teda bylo, ale...“
Stoupnu si na špičky a chci ho znovu políbit, ale Tobias mi přiloží prst
na rty a zadrží mě.
„Tris,“ řekne. „Co s tebou udělali? Chováš se jako blázen.“
„Taky bys mi někdy mohl říct něco hezkýho,“ zablábolím. „Jenom mi
trošku vylepšili náladu, to je všechno. A ted už bych tě vážně ráda políbila,
takže kdyby ses laskavě trochu uvolnil - “
„Na líbání zapomeň. Musím zjistit, čím tě opili.“
Nejdřív na protest našpulím rty, ale pak mi do sebe všechno zapadne
a zazubím se.
„Proto se ti líbím!“ zažvatlám. „Protože ty taky nejsi vždycky jako med!
Teď už mi to dává smysl.“
„Pojď,“ řekne. „Půjdeme se podívat za Johannou.“
„Taky tě mám ráda.“
„No bezva,“ odpoví monotónně. „Pojď přece. Bože můj, tak nic. Ponesu
tě.“
Jednou rukou mě chytí pod koleny, druhou mi podloží záda a zvedne
mě do náruče. Oběma rukama ho obejmu kolem krku a na tvář mu
vtisknu polibek. Potom zjistím, že je to moc příjemný pocit, kopat nohama
ve vzduchu, a tak s nimi po cestě za Johannou vehementně máchám.
Když dojdeme do její kanceláře, najdeme ji sedět za stolem plným papírů.
Okusuje gumu na tužce. Vzhlédne k nám a překvapením se jí mírně
pootevřou ústa. Přes levou polovinu obličeje jí splývají vlasy.
46
„Tu jizvu byste takhle schovávat neměla,“ řeknu na úvod. „Sluší vám
to daleko víc, když máte vlasy sčesaný dozadu.“
Tobias mě se žuchnutím postaví na zem. Z tvrdého dopadu mě zabolí
v rameni, ale líbí se mi, jaký zvuk mé nohy při kontaktu s podlahou vydaly.
Zasměju se, ale Tobias ani Johanna se ke mně nepřipojí. Zvláštní.
„Co jste s ní provedli?“ zeptá se Tobias. „Co jste jí to sakra dali?“
„Já...“ Johanna se na mě zamračí. „Asi jí toho dali moc. Je drobná a asi
nevzali v úvahu její váhu a výšku.“
„Čeho jí asi dali moc?“ dožaduje se Tobias odpovědi.
„Máš hezkej hlas,“ řeknu.
„Tris,“ osloví mě, „bud prosím tě zticha.“
„Uklidňujícího séra,“ vysvětlí Johanna. „V malých dávkách má mírné
tišící účinky a zlepšuje náladu. Jediným vedlejším účinkem je slabá závrať.
Podáváme ho členům naší komunity, kteří narušují kázeň.“
Tobias si odfrkne. „Nejsem idiot. Kazdej z vás s tím má problémy, protože
jste jenom lidi. Myslím, že to lijete přímo do nádrží s vodou.“
Johanna několik vteřin mlčí. Založí si ruce před tělem.
„To pochopitelně není pravda, jinak by k tomuhle konfliktu vůbec nedošlo,“
vyjádří se konečně. „Všechna usnesení děláme společně, jako frakce.
Kdybych to sérum mohla dát všem ve městě, udělala bych to. Kdybych
to udělala, nemusel bys nic z toho tady řešit.“
„Ach, jistě,“ opáčí Tobias. „Zdrogovat celou populaci by náš problém
určitě vyřešilo. Bezvadnej plán.“
„Sarkasmus není pěkná vlastnost, Čtyřko,“ namítne Johanna jemně.
„Poslouchej, mrzí mě, že toho Tris dali moc. Vážně mě to mrzí. Na druhou
stranu, porušila podmínky naší dohody a obávám se, že tady nebudete
moct dlouho zůstat. Roztržku mezi ní a tím chlapcem - Peterem - nemůžeme
přejít bez povšimnutí.“
„Bez obav,“ řekne Tobias. „Zmizíme odsud, jak nejrychleji to půjde.“
„Výborně,“ odpoví Johanna a pousměje se. „Mír mezi námi a Neohrožeností
může existovat jen tehdy, když se od vás budeme držet dál.“
47
„To mluví samo za sebe.“
„Promiň?“ zarazí se Johanna. „Co tím naznačuješ?“
„Tím naznačuju,“ odpoví Tobias přes zaťaté zuby, „že jste nás pod záminkou
neutrality — jako by něco takovýho bylo možný! - nechali na rozkaz
Sečtělosti pochcípat.“
Johanna si tiše povzdechne a podívá se z okna. Je z něj výhled na malý
dvůr obrostlý vinnou révou. Její úponky se plazí v rozích okna, jako by si
chtěly poslechnout, o čem si kdo povídá.
„Něco takovýho by Sečtělost neudělala,“ ozvu se. „To je podlý“
„Zůstali jsme neutrální, abychom udrželi mír - “ spustí Johanna.
„Mír.“ Tobias po ní to slovo téměř plivne. „Ano, nepochybuju o tom,
že všude zavládne neskonalej mír, až budem všichni mrtví nebo až poslušně
sklopíme hlavy, protože si nebudem chtít nechat vymýt mozek nebo
prožít zbytek života v podělaný simulaci.“
Johanna zkřiví obličej. Napodobím ji, abych zjistila, jaké to je. Není to
ani trochu příjemné. Nechápu, proč se z vlastní vůle takhle šklebí.
„Já o tom nerozhodla,“ řekne pomalu. „Kdyby to bývalo v mé moci,
bavili bychom se ted o něčem jiném.“
„Takže s tím nesouhlasíte?“
„Říkám jenom to,“ odvětí Johanna, „že veřejně nesouhlasit se svou
frakcí mi nepřísluší, ale co si myslím, je moje věc.“
„Tris a já za dva dny odejdeme,“ řekne Tobias. „Doufám, že do tý doby
tady budem v bezpečí.“
„Naše rozhodnutí mají svoji váhu. A co Peter?“
„To si s ním vyřešte sami. S náma rozhodně nepůjde.“
Tobias mě vezme za ruku. Jeho dotek je mi příjemný, ačkoli jeho kůže
není hladká ani hebká. Omluvně se na Johannu usměju, ale jejím výrazem
to nepohne. „Čtyřko,“ ozve se ještě, „jestli nechcete, aby vás naše sérum...
ovlivnilo, nejezte tady chleba.“
Tobias jí přes rameno poděkuje, ale to už vycházíme z budovy ven.
Beru schody po dvou.