Kapitola 5

Po snídani Tobiášovi oznámím, že se jdu projít, ale místo toho se vydám
za Marcusem. Předpokládám, že se vrátí do provizorní noclehárny, ale on
přejde pole za jídelnou a zamíří do čistírny odpadních vod. Na prvním
schodu zaváhám. Opravdu vím, co dělám?
Vyjdu po schodech a protáhnu se dveřmi, které za sebou Marcus zavřel.
Čistírna je malá, má jen jednu místnost, kterou vyplňuje několik obrovských
zařízení. Do některých nádrží zjevně přitéká znečištěná voda ze
základny, jiné přístroje ji pročišťují, další testují nezávadnost vody a poslední
souprava odvádí již čistou vodu zpátky k odběratelům. Většina
potrubí vede pod zemí, vyjma trubek, které odvádějí vodu do elektrárny
nedaleko oplocení. Tato elektrárna využívá větrnou, vodní i solární energii
a zásobuje elektrickým proudem celé město.
Marcus zůstane stát u filtrů. Skleněným potrubím protéká nahnědlá
voda, která mizí v nádrži a jiným potrubím odtamtud vytéká již čirá. Oba
tento proces sledujeme a mě napadne, jestli uvažuje o tom samém: že by
to bylo pěkné, kdyby to takhle fungovalo i v životě, svléknout z nás špínu
jako slupku z cibule a poslat nás zpátky do světa opět čisté. Ale ne všechna
špína jde z kůže tak snadno dolů.
Podívám se na Marcusův zátylek. Ted, nebo nikdy.
34
Ted.
„Slyšela jsem vás, včera,“ vyhrknu.
Marcus se prudce otočí. „Co tady děláš, Beatrice?“
„Sledovala jsem vás.“ Založím si ruce na prsou. „Slyšela jsem, jak se bavíte
s Johannou o tom, proč Jeanine zaútočila na Odevzdané.“
„To tě naučili Neohrožení, že narušovat cizí soukromí je v pořádku,
nebo to máš ze své hlavy?“
„Jsem od přírody zvědavá. Neodbíhejte od tématu.“
Má čelo samou vrásku, zvláště mezi obočími, a hluboké rýhy se mu
rýsují také kolem úst. Vypadá jako někdo, kdo se celý život jen mračil.
V mládí mohl být pohledný - možná tak ženám stále připadá, ženám
v jeho věku, jako je Johanna - ale když se na něj podívám, vidím jen černé
důlky místo očí, které si pamatuju z Tobiášovy krajiny strachu.
„Jestli jsi mě slyšela mluvit s Johannou, pak víš, že ani j í jsem to neřekl.
Proč myslíš, že bych se o tuhle informaci chtěl dělit právě s tebou?“
Nejdřív nemůžu najít slova. Ale pak ke mně přijdou.
„Můj táta,“ řeknu. „Táta je mrtvý.“ To je podruhé, co jsem o tom promluvila;
poprvé to bylo ve vlaku, když jsem se Tobiášovi svěřila, že rodiče
kvůli mně zemřeli. „Zemřeli“ pro mě byl fakt oproštěný od emocí. Ale
slovo „mrtvý“, které se mísí s vířící a bublající vodou ve filtrech, mě udeří
do prsou jako kladivo. Potlačovaný zármutek se náhle vynoří jako monstrum,
které mi zatne drápy do očí a krku.
Přinutím se pokračovat.
„Možná neumřel proto, že chránil informace, o kterých jste se zmínil.
Ale chci vědět, jestli kvůli tomu riskoval život.“
Marcusovi zacukají koutky úst.
„Ano, riskoval.“
Oči se mi zalijí slzami. Snažím se je rozmrkat.
„Fajn,“ řeknu a málem se začnu dusit, „a co to ksakru bylo? Chtěli jste
něco chránit? Nebo ukrást? Nebo co?“
„Bylo to...“ Marcus zavrtí hlavou. „Nemůžu o tom s tebou mluvit.“
35
Vykročím k němu. „Ale chcete to zpátky. A má to Jeanine.“
Marcus je opravdu dobrý lhář — nebo aspoň umí uchovat tajemství.
Nereaguje. Kéž bych viděla do lidí tak jako Johanna, jako Upřímní - kéž
bych dokázala rozluštit výraz jeho tváře. Možná nechybí mnoho, aby mi
řekl pravdu. Možná stačí jen přitlačit a jeho sevření povolí.
„Mohla bych vám pomoct,“ pokračuju.
Marcus ohrne horní ret. „Ani nevíš, jak směšně to zní.“ Jako by ta slova
na mě plivl. „Nějakou šťastnou náhodou se ti podařilo odolat simulaci
během útoku a ty to připisuješ svým schopostem. Věř mi, umřel bych na
šok, kdybys zrovna ty byla někdy ještě někomu užitečná.“
Tohle je Marcus, jak ho zná jen Tobias. Marcus, který ví přesně, kam
udeřit, aby způsobil největší bolest.
Tělem mi projede záchvěv hněvu. „Tobias měl pravdu,“ syknu. „Jste
arogantní svině.“
„To jsou jeho slova?“ opáčí Marcus a zvedne obočí.
„Ne,“ odtuším. „Za tak dlouhou větu byste mu nestál. To je z mý hlavy.“
Zatnu zuby. „Skoro nic pro něho neznamenáte. A časem budete znamenat
ještě míň.“
Marcus mi neodpoví. Obrátí se k filtru. Vychutnávám si okamžik vítězství.
V uších se mi mísí zvuk filtrované vody a tlukot srdce. Pak budovu
opustím a teprve v půlce pole, které se před ní táhne, si uvědomím, že
jsem nevyhrála. Vyhrál Marcus.
Ať už je pravda jakákoli, budu ji muset získat někde jinde, protože jeho
už se podruhé doprošovat nebudu.
+++
Té noci se mi zdá sen, že jsem uprostřed pole a přede mnou se na zemi
houfuje několik vran. Když jich několik odeženu, uvidím, že hřadují na
nějakém těle a klovají do šedého oblečení, jaké se nosí v Odevzdanosti.
Pak zničehonic vzlétnou a já v muži na zemi poznám Willa.
36
Potom se probudím.
Zabořím obličej do polštáře a místo jeho jména mi ze rtů unikne sten,
který mi škubne celým tělem. Zármutek se mi jako nějaká nestvůra zavrtává
do míst, kde jsem mívala srdce a žaludek.
Zalapám po dechu a přitisknu si dlaně k hrudníku. Monstrum mi zatíná
pařáty do krku a zaškrcuje průchod vzduchu v hrtanu. Zkroutím se
jako v křeči a dám si hlavu mezi kolena. Snažím se zhluboka dýchat, dokud
mě dusivý pocit neopustí.
Záchvějů se, ačkoli v místnosti je teplo. Vylezu z postele a přikradu se
po chodbě k Tobiášově pokoji. Mé holé nohy ve tmě téměř svítí. Když zaberu
za kliku, dveře zaskřípou a Tobias se vzbudí. Chvíli na mě tiše zírá.
„Pojď sem,“ zamumlá rozespale. Posune se na posteli dál, aby mi udělal
místo.
Tohle jsem si měla promyslet. Spím tady jenom v dlouhém tričku, které
mi Mírumilovní půjčili. Sahá mi těsně pod zadek a já si nevzala ani šortky.
Tobias si prohlíží moje nohy, začervenám se. Lehnu si tváří k němu.
„Ošklivej sen?“ zeptá se.
Přikývnu.
„Co se stalo?“
Zavrtím hlavou. Nemůžu mu říct, že mě v noci straší Will, protože
bych mu musela vysvětlit proč. Co by si o mně myslel, kdyby věděl, co
jsem udělala? Jak by se pak na mě díval?
Dlaní se dál dotýká mé tváře a líně mi přejíždí palcem po lícní kosti.
„Mezi náma je všechno, jak má být,“ řekne. „Úplně všechno. Jasný?“
Píchne mě u srdce. Opět přikývnu.
„Všechno ostatní jde možná do kytek,“ šeptá mi do tváře, „ale my dva
ne.«
„Tobiáši,“ hlesnu, ale pak se mi všechna slova v hlavě ztratí a přitisknu
mu rty na ústa, protože vím, že to mě zaručeně rozptýlí.
Tobias můj polibek opětuje. Spustí dlaň z mé tváře a pomalu sjede po
straně hrudníku až k pasu. Potom pokračuje přes bok až na holou kůži na
37
stehně. Chvěju se touhou. Přitisknu se k němu ještě víc a ovinu kolem něj
jednu nohu. Samou nervozitou mi hučí v hlavě, ale zbytek mého těla jako
by přesně věděl, co dělá. Každá částečka mého já pulsuje ve stejném rytmu,
každá chce to samé: utéct před sebou a splynout s Tobiášem.
Jeho rty kloužou po mých. Vsune mi ruku pod tričko a já ho nezastavím,
i když bych měla. Místo toho mi ze rtů unikne slabý vzdech a do tváří
se mi z rozpaků nahrne krev. Buď mě neslyšel, nebo tomu nevěnoval pozornost.
Položí mi ruku na záda a přitáhne si mě k sobě. Pomalu sune prsty
vzhůru po mé páteři. Vyhrnuje mi přitom tričko a já se nebráním. Na břiše
mě zastudí vzduch.
Políbí mě na krk. Sevřu jeho tričko a chytnu ho za rameno, abych se
zklidnila. Doputuje rukou až na konec mých zad a ovine mi prsty kolem
krku. Moje tričko má namotané na ruce. Naše polibky jsou stále hladovější.
Ruce se mi třesou pod náporem nervózní energie. Zaryju mu prsty
do ramene, aby si toho nevšiml. Pak jeho ruka zabloudí k mému obvázanému
rameni a do těla mi vystřelí prudká bolest. Jeho dotek tolik nebolel,
ale vrátil mě zpátky do reality. Nemůžu s ním být, když jeden z důvodů,
proč se s ním chci milovat, je zapomenout na zármutek.
Odtáhnu se a pečlivě si sroluju tričko zpátky dolů. Chvíli jen tak ležíme
a oba ztěžka oddechujeme. Nechci se rozbrečet - teď není na pláč
vhodná chvíle. Ne, musím přestat - ale slzy se mi derou z očí a mrkání
nepomáhá.
„Promiň,“ řeknu.
„Neomlouvej se,“ odpoví skoro příkře a setře mi slzy z tváří.
Vím, že vypadám jako ptáče, hubené, malé a křehké, jako bych i já byla
stvořená k létání. Ale když se mě Tobias znovu dotkne, jako by ode mě nedokázal
odtáhnout ruce, v tu chvíli si přeju zůstat přesně taková, jaká jsem.
„Nechci dělat takový scény,“ ospravedlňuju se roztřeseným hlasem. „Já
jenom, že je mi...“ Zavrtím hlavou.
„Takhle to nemá být,“ řekne. „Nevím, kde teď tví rodiče jsou, ale vím,
že tady nejsou s tebou, když by měli, Tris. Takhle to nemá být. Nemělo se
38
to stát. Nemělo se to stát zrovna tobě. A jestli ti někdo tvrdí, že je všechno
v pořádku, je to lhář.“
Tělem mi otřese další vzlyk. Tobias mě obejme tak pevně, že skoro nemůžu
dýchat, ale je mi to jedno. Můj důstojný pláč se změní v ošklivý,
zoufalý nářek. Z otevřených úst mi vycházejí skřeky, obličej se mi kroutí.
Jako by se mi z hrdla dralo umírající zvíře. Jestli v tom budu pokračovat,
roztrhá mě to na kusy, a možná to tak bude lepší. Možná bude lepší
se zhroutit a necítit už žádnou tíhu.
Tobias dlouho nic neříká. Čeká, až se uklidním.
„Spi,“ řekne. „Všechny noční můry od tebe odeženu, jestli ještě přiletí.“
„Jak?“
„Holýma rukama, jak jinak.“
Jednou rukou ho obejmu kolem pasu a s nosem zabořeným do jeho
ramene se zhluboka nadechnu. Voní potem a svěžím vzduchem a mátou
z toho balzámu, kterým si občas maže namožené svaly. Voní bezpečím,
jako sluncem zalité procházky v jabloňovém sadu a tiché snídaně v jídelně.
Chvíli před usnutím se mi téměř podaří zapomenout na válkou zpustošené
město i všechny konflikty, které si nás brzy najdou, pokud je my
sami nevyhledáme dřív. Chvíli před usnutím zaslechnu jeho „Miluju tě,
'i’ • « Iris .
A možná bych mu to řekla taky, ale víčka už mám příliš těžká.