Kapitola 4

„Biotechnologii už lidi využívají docela dlouho, otázkou je, jestli efektivně,“
vykládá Caleb. Pustí se do kůrky toastu - nejdřív vydlabal vnitřek,
jako to dělal, když jsme byli malí.
Sedíme naproti sobě v jídelně, u stolu, který je nejblíže oknu. Těsně
u hrany stolu jsou do dřeva vyrytá maličká písmenka „D“ a „T“, propojená
srdcem. Poslouchám Caleba a přejedu prsty po řezbě.
„Vědci ze Sečtělosti ale před časem vyvinuli tenhle minerální roztok,
který je pro růst rostlin lepší než hlína,“ vysvětluje bratr. „Je to raná verze
tý emulze, kterou ti dali na rameno - podporuje růst nových buněk.“
Oči mu svítí novými poznatky. Ne všichni Sečtělí jsou bezpáteřní
a posedlí touhou po moci jako jejich lídr Jeanine Matthewsová. Někteří
jsou jako Caleb: všechno je fascinuje a nejsou spokojení, dokud všemu
nepřijdou na kloub.
Opřu si bradu do dlaně a mírně se na něj usměju. Dnes ráno srší optimismem.
Jsem ráda, že se něčím dokázal rozptýlit.
„Takže Sečtělí s Mírumilovnýma spolupracujou?“ zeptám se.
„Jo, daleko víc než s kýmkoli jiným,“ přitaká Caleb. „Nepamatuješ si,
co jsme se učili v dějáku? V učebnici bylo doslova napsaný, že jde o dvě
,nej důležitější frakce' - bez nich bysme nepřežili. V některých materiá-
28
lech, co jsem četl v Sečtělosti, jsou tyhle frakce označovaný jako frakce,
který přinášejí,obohacení4. To je ostatně krédo Sečtělosti - fungovat jako
základní kámen společnosti a vnášet do života nové obzory.
Těžko se mi jejich nezbytnost pro fungování společnosti připouští. Ale
je to tak - bez nich by se zhroutilo zemědělství, lékařská péče by stagnovala
a o technologickém pokroku bychom si mohli nechat jen zdát.
Zakousnu se do jablka.
„Ty svůj toast nebudeš?“ zeptá se Caleb.
„Ten jejich chleba chutná divně,“ řeknu. „Posluž si, jestli chceš.“
„Přijde mi ohromný, jak tady žijou,“ spustí Caleb a bere si přitom
toast z mého talíře. „Jsou úplně soběstační. Mají vlastní energetický zdroje,
vlastní čerpadla, vlastní vodní filtry, vlastní potraviny... Na nikom nezávisí.“
„Na nikom nezávisí a do ničeho se nepletou. Zní to krásně.“
Je to krásné, aspoň podle toho, co kolem sebe vidím. Velkými okny
proniká do místnosti tolik světla, až mám pocit, že sedíme venku. U ostatních
stolů sedí hloučky Mírumilovných a jasné barvy oblečení kontrastují
s jejich opálenou pletí. Na mně vypadá ta žlutá mdle.
„Tvý předpoklady pro Mírumilovnost nebyly nějak závratný, co?“ zeptá
se a zazubí se.
„To nebyly.“ Skupinka místních sedící kousek od nás vybuchne smíchy.
Od chvíle, kdy jsme si sem sedli, se naším směrem ani nepodívali.
„Nech si to pro sebe, jasný? Nemíním to tady nijak šířit.“
„Promiň,“ omluví se a nakloní se ke mně přes stůl, abychom mohli
mluvit tišeji. „Pro co tě vlastně doporučili?“
Celá se narovnám a ztuhnu. „Proč to chceš vědět?“
„Tris, jsem tvůj brácha. Mně můžeš říct všechno.“
Jeho zelené oči se vždy dívají zpříma. Brýle, které pro formu nosil v Sečtělosti,
vyměnil za šedou košili Odevzdaných a jejich příznačně krátký
sestřih.
Vypadá stejně jako před pár měsíci, kdy jsme žili v pokojích naproti
29
sobě, kdy jsme oba uvažovali, že změníme frakci, ale nenašli jsme v sobě
odvahu o tom jeden druhému říct. Byla to chyba, že jsem mu nevěřila,
a nechci ji zopakovat.
„Odevzdanost, Neohroženost,“ odpovím, „a Sečtělost.“
„ Tři frakce?“ Obočí mu vylétne nahoru.
„Jo. Proč?“
„No, přijde mi to hodně,“ řekne. „V Sečtělosti jsme si v rámci iniciace
museli vybrat téma, na který jsme pak psali odbornou práci. Já si vybral
simulaci talentovek. Něco o tom systému vím. Aby ten program někoho
doporučil pro dvě frakce, je hodně vzácný - taková možnost vlastně ani
neexistuje. Ale pro tři... to je nemyslitelný.“
„Administrátorka musela do průběhu zkoušky zasáhnout,“ vysvětlím.
„Posunula simulaci na tu situaci v autobuse, aby mohla vyloučit Sečtělost
z okruhu mých předpokladů - ale zjistila, že ji vyloučit nemůže.“
Caleb si podepře bradu pěstí. „Přepsání programu?“ řekne nevěřícně.
„To bych rád věděl, jak to, že to uměla. Tohle je na školení neučí.“
Svraštím čelo. Tori pracovala v tetovacím studiu a byla u talentových
zkoušek jako dobrovolnice —jak to, že uměla program přepsat? Jestli se vyznala
v počítačích, musel to být jenom její koníček, a pochybuju, že by
počítačový samouk dokázal přelstít simulaci vyvinutou v Sečtělosti.
Pak si vybavím jeden z našich rozhovorů. Já i brácha jsme sem přestoupili
ze Sečtělosti.
„Původně patřila k Sečtělým,“ vyhrknu. „Přestoupila. Možná proto to
v í <ť uměla.
„Možná,“ řekne Caleb a zabubnuje si prsty o tvář - zleva doprava. Snídaně
leží mezi námi téměř nedotčená. „Jaký to má vliv na chemický procesy
v tvým mozku? Na stavbu těla?“
Neubráním se krátkému zasmání. „Nevím. Vím jenom to, že při každý
simulaci jsem bdělá, a někdy se z nich dokážu probrat. Někdy na mě ani
nefungujou. Jako ta, která z ostatních nadělala vojáky.“
„Jak se z nich dokážeš probrat? Jak to děláš?“
30
„Já...“ Snažím se rozpomenout. Jako by to už bylo dávno, kdy jsem se
v nějaké simulaci naposledy ocitla, a přitom uběhlo sotva pár týdnů.
„Těžko říct, protože simulace, kterýma jsme museli projít v Neohroženosti,
končily ve chvíli, kdy se člověk uklidnil. Ale v jedný z nich... v ty,
kdy Tobiášovi došlo, co jsem zač... jsem jednoduše udělala něco nemožnýlio.
Rozbila jsem sklo jenom tím, že jsem se ho dotkla.“
Caleb se zatváří nepřítomně, jako by se díval kamsi do dálky. Já vím,
nic z toho, co jsem mu právě popsala, se mu u talentové zkoušky nestalo.
Možná si říká, jaké to asi bylo nebo jak je to možné. Rozhoří se mi tváře
- analyzuje můj mozek, jako bych byla počítač nebo nějaký přístroj.
„Haló,“ vyruším ho z úvah, „tady jsem.“
„Nezlob se,“ omlouvá se a znovu na mě zaostří pohled. „Já jenom že...“
„Tě to fascinuje. Jo, chápu. Vždycky když tě něco nadchne, vypadáš,
jako by z tebe nějakej upír vysál všechen život.“
Zasměje se.
„Nemůžem se bavit o něčem jiným?“ navrhnu. „Nepředpokládám, že
by tu měla Sečtělost nebo Neohroženost nějaký špehy, ale stejně. Mám
z toho divnej pocit, takhle to veřejně probírat.“
„Fajn.“
Než stačí načít jiné téma, dveře jídelny se otevřou a dovnitř vejde skupinka
Odevzdaných. Sice na sobě mají zdejší oblečení, ale každý pozná,
odkud jsou - stejně jako to pozná na mně. Mlčí, ale netváří se zachmuřeně.
Když procházejí kolem stolů, usmějí se na Mírumilovné, kývnou na
pozdrav, několik se jich zastaví a prohodí s nimi zdvořilostní fráze.
Ke Calebovi si přisedne Susan. Maličko se usmívá. Blond vlasy má
stažené do obvyklého uzlu, ale dnes jí září jako zlato. Sedí vedle sebe jen
o trošku blíž, než přátelé zpravidla sedávají, ale nedotýkají se. Pohodí hlavou
směrem ke mně.
„Omlouvám se,“ řekne. „Neruším?“
„Jak bys mohla,“ odtuší Caleb. „Jak se máš?“
„Dobře. A ty?“
31
Už se chci zvednout k odchodu, než se účastnit téhle opatrné, zdvořilé
konverzace, která je u Odevzdaných zvykem, když vtom se v jídelně
objeví Tobias. Vypadá ztrhané. Dopoledne vypomáhal v kuchyni - jedna
z podmínek našeho přechodného pobytu. Já mám zítra službu v prádelně.
„Co se stalo?“ zeptám se, když si vedle mě sedne.
„Místní dobráci ve svým nadšení zažehnávat spory zjevně zapomněli,
že míchat se do cizích věcí spory neurovnává, ale vyvolává,“ odvětí Tobias.
„Jestli tady budem ještě nějakou dobu, dřív nebo později někomu jednu
vrazím a to se mu nebude líbit.“
Caleb i Susan zvednou obočí. Několik Mírumilovných u vedlejšího
stolu nechá hovoru a zůstanou na Tobiáše zírat.
„Slyšeli jste dobře,“ neudrží se Tobias. Všichni odvrátí pohled.
„Zeptám se znova,“ řeknu a dám si ruku přes pusu, abych schovala
úsměv, „co se stalo?“
„Řeknu ti to později.“
Asi se chytil s Marcusem. Tobias nemá rád, když jej Odevzdaní zahrnují
pochybovačnými pohledy, kdykoli s despektem hovoří o svém otci,
a Susan teď sedí přímo naproti němu. Sepnu si ruce v klíně.
U našeho stolu sedí několik Odevzdaných, i když ne hned vedle nás,
ale taktně o dvě volná místa dál. Přesto na nás co chvíli pokývnou. Bývali
to rodinní přátelé, sousedé, spolupracovníci rodičů, a v jejich přítomnosti
jsem vždy držela jazyk za zuby a snažila se působit co nejskromněji. Teď
mám chuť mluvit ještě hlasitěji a co možná nejvíce se vzdálit své staré totožnosti
a bolesti, která se s ní pojí.
Na mé pravé rameno dopadne čísi ruka. Tobias zcela znehybní, mně
vystřelí do paže pronikavá bolest. Zatnu zuby, abych nezaúpěla.
„Do toho ramene ji střelili,“ sykne Tobias, aniž by se na muže za mnou
podíval.
„Omlouvám se.“ Marcus zvedne ruku a posadí se nalevo ode mě.
„Zdravím.“
„Vy? Co mi chcete?“ zeptám se.
32
„Beatrice,“ ozve se Susanin tichý hlas, „nemusíš
„Susan, prosím,“ praví Caleb mírně. Susan sevře rty do tenké linky
a odvrátí pohled.
Zamračím se na Marcuse. „Na něco jsem se vás ptala.“
„O něčem bych si s tebou rád pohovořil,“ odpoví Marcus. Tváří se
klidně, ale jeho odměřený tón jej prozradí - je rozčilený. „Mluvil jsem
s ostatními a rozhodli jsme se, že tady nezůstaneme. Konflikt ve městě jen
tak neskončí. Bylo by od nás sobecké zůstávat tady, když je zbytek naší
frakce na opačné straně plotu. Chtěli bychom tě požádat, abys nás doprovodila
zpátky.“
To jsem nečekala. Proč se chce Marcus vrátit do města? Je to opravdu
kolektivní rozhodnutí, anebo má něco v plánu - něco, co souvisí s tajnými
informacemi, kterými Odevzdaní disponují?
Několik vteřin na něj upřeně hledím, pak se podívám na Tobiáše. Trochu
se uvolnil, ale dál zarývá pohled do stolu. Nevím, proč se před Marcusem
takhle chová. Nikdo, ani Jeanine, nedokáže Tobiáše takhle vyvést
z míry.
„Co si o tom myslíš?“ zeptám se ho.
„Myslím, že bysme odsud měli zítra ráno vypadnout,“ odvětí.
„Dobře, děkuju,“ řekne Marcus. Nato se zvedne a přesedne si na vzdálenější
konec stolu ke zbytku Odevzdaných.
Přisunu se k Tobiášovi. Nevím, jak mu pomoct. Mám strach, že všechno
jen zhorším. Levou rukou popadnu jablko a pravou pod stolem stisknu
Tobiášovi ruku.
Nedokážu z Marcuse spustit oči. Chci vědět víc o tom, co řekl Johanně.
A kdo se chce dozvědět pravdu, musí někdy použít nátlak.