Kapitola 3

Večer po návratu do pokoje hned sáhnu pod matraci, abych se ujistila, že
pistoli nikdo nevzal. Nahmatám kohoutek a hrdlo se mi stáhne jako při
alergické reakci. Stáhnu ruku zpátky a kleknu si na kraj postele. Musím se
několikrát zhluboka nadechnout, než to přejde.
Co je to s tebou? Zavrtím hlavou. Seber se.
Jako bych to brala doslova: sbírala jednotlivé kousky sebc samé a jako
tkaničku je navlékala zpátky tam, kam patří. Mám pocit, že se dusím, ale
konečně se zase cítím silná.
Koutkem oka zaregistruju pohyb. Podívám se z okna, které vede do
jabloňového sadu. Johanna Reyesová a Marcus Eaton kráčejí vedle sebe.
Zastaví se u záhonu s bylinami, Johanna utrhne několik lístků máty. Vyletím
z pokoje dřív, než si stačím uvědomit, proč je chci sledovat.
Proženu se budovou, abych je neztratila z dohledu. Venku si musím
dávat větší pozor. Obejdu konec skleníku, pak se mi Johanna s Marcusem
ztratí mezi jabloněmi. Vklouznu do vedlejší řady a doufám, že mi větve
stromů poskytnou úkryt v případě, že se jeden z nich ohlédne.
„...mate, je načasování útoku,“ zaslechnu Johannu. „Mám tomu rozumět
tak, že Jeanine po dokončení příprav zaútočila, nebo útoku předcházel
nějaký incident?“
Skrz rozdvojený kmen vidím Marcusovi do tváře. Stiskne rty a řekne:
„I Imm.“
„ lo se zřejmě nikdy nedozvíme.“ Johan na zvedne obočí. „Nebo ano?“
„Ne, zřejmě ne.“
Johanna mu položí ruku na paži a obrátí se k němu. Ztuhnu, na chvíli
mám pocit, že si mě nemůže nevšimnout, ale ona se dívá jen na Marcuse.
Svezu se do dřepu a doplazím se ke stromu, abych byla chráněná. Kůra mě
svrbí na kůži, ale nehýbu se.
„Ale ty to víš,“ řekne. „Ty víš, proč zaútočila a kdy. Možná už nejsem
Upřímná, ale pořád ještě poznám, když přede mnou někdo tají pravdu.“
„Zvědavost není pěkná vlastnost, Johanno.“
Kdybych byla na jejím místě, za takovou poznámku bych mu jednu
vlepila. Johanna jen mírně odpoví: „Má frakce se spoléhá na můj úsudek,
a pokud máš takto zásadní informace, je důležité, abych je měla také
a mohla se o ně podělit. To jistě chápeš, Marcusi.“
„Nemůžeš vědět všechno, co vím já. Má to svůj důvod. Před dlouhou
dobou byly Odevzdanosti svěřeny velmi citlivé informace,“ odpoví Marcus.
„Jeanine nás napadla, aby je získala. A jestli si nedám pozor, všechno zničí.
Víc ti prozradit nemůžu.“
„Ale určitě - “
„Ne,“ přeruší ji Marcus. „Tyhle informace jsou daleko důležitější, než
si dovedeš představit. Většina našich lídrů za ně nasadila život, aby je před
Jeanine ochránila, a přežilo jen pár. Neohrozím celou věc jenom proto,
abych uhasil tvou sobeckou zvědavost.“
Johanna několik vteřin mlčí. Mezitím padla tma, stěží si vidím na
vlastní ruce. Vzduch voní po prachu a jablkách. Snažím se nedýchat příliš
hlasitě.
„To je mi líto,“ řekne Johanna. „Tvoji nedůvěru jsem si musela něčím
vysloužit.“
„Když jsem o tom naposledy řekl jednomu ze zástupců frakce, všichni
mí přátelé byli zavražděni,“ odvětí Marcus. „Nevěřím už vůbec nikomu.“
Nemůžu si pomoct - vykloním se zpoza kmene, abych na ně viděla.
Marcus i Johanna jsou příliš zaměstnaní sami sebou, než aby si mě všimli.
Stojí blízko sebe, ale nedotýkají se. Nikdy jsem neviděla Marcuse tak unaveného
a Johannu tak rozčilenou. Přesto její výraz po chvíli změkne a ona
se znovu dotkne Marcusovy paže, tentokrát ho lehce pohladí.
„Jestli chceme žít v míru, musíme si nejdřív věřit,“ řekne. „Doufám, že
změníš názor. Vždycky jsem byla tvůj přítel, Marcusi, i když jsi jich zrovna
moc neměl. Nezapomeň.“
Nakloní se k němu a políbí jej na tvář. Pak zamíří ze sadu ven. Marcus
několik vteřin ohromeně stojí, pak se vrátí zpátky k budovám.
Nová fakta, která jsem se v uplynulé půlhodině dozvěděla, mi víří hlavou.
Myslela jsem si, že Jeanine vedla touha po moci. Ve skutečnosti ale
prahla po informacích - informacích, které znali jen Odevzdaní.
Pak si vzpomenu na něco, co Marcus řekl, a mé myšlenky se ustálí. Většina
našich Udru za né nasadila život. Byl jedním z nich i můj táta?
Musím to vědět. Musím zjistit, co mohlo být tak důležité, že za to byli
Odevzdaní ochotní zemřít - a Sečtělí zabíjet.
Než zaklepu na Tobiášovy dveře, zastavím se a poslouchám, jestli zevnitř
něco nezaslechnu.
„Ne, takhle fakt ne,“ řekne Tobias se smíchem.
„Jak to myslíš, ,takhle fakt ne‘? Dělal jsem všechno přesně jako ty.“
Druhý hlas patří Calebovi.
„Nedělal.“
„Tak mi to ukaž znova.“
Otevřu dveře, právě když Tobias, který sedí na podlaze s jednou nohou
nataženou před sebe, vrhne příborový nůž na protější stěnu. Nůž se až po
rukojeť zanoří do špalku sýra umístěného nahoře na skříni. Caleb vedle
Tobiáše nevěřícně zírá, nejdřív na sýr a potom na mě.
„Řekni, že je to zázračný dítě,“ hlesne. „Ty tohle dokážeš taky?“
Vypadá lépe než včera - oči už nemá tak zarudlé a vrátila se mu přirozená
zvídavost, jako by ho svět opět začal zajímat. Hnědé vlasy má rozcu-
chanc, knoflíky u košile zapnuté v nesprávných dírkách. To je můj bratr,
učebnicový příklad nedbalé elegance. Jako by mu většinu času ani trochu
nezáleželo na tom, jak vypadá.
„Pravačkou možná,“ odpovím. „Ale jo, Čtyřka je zázračný dítě. A propos,
můžu vědět, proč házíte nožem po sýru?“
Při slově „Čtyřka“ se mi Tobias podívá do očí. Caleb neví, že Tobiasova
výjimečnost se skrývá v jeho přezdívce.
„Caleb se za mnou stavil, protože se mnou chtěl o něčem mluvit,“ řekne
Tobias a opře si přitom hlavu o zeď. Pořád se na mě dívá. „A na nože
došlo tak nějak mimoděk.“
„Jako ostatně často,“ poznamenám a cítím, jak se mi na rty dere potlačovaný
úsměv.
Působí tak uvolněně, hlavu má zakloněnou a jednu ruku přehozenou
přes koleno. Díváme se na sebe o několik okamžiků déle, než je společensky
přijatelné. Caleb si odkašle.
„No, už bych se měl vrátit do svýho pokoje,“ řekne a přejede pohledem
z Tobiáše na mě a zase zpátky. „Mám rozečtenou knížku o vodních filtrech.
Ten kluk, co mi ji dal, se na mě díval jako na blázna, že si to chci přečíst.
Myslím, že je to nějakej manuál, ale stojí to za to.“ Odmlčí se. „Vám
to ale nejspíš taky přijde divný.“
„Proč by mělo?“ namítne Tobias s předstíranou upřímností. „Možná
by sis to měla přečíst i ty, Tris. To je něco pro tebe.“
„Můžu ti to pak půjčit,“ nabídne Caleb.
„Možná později,“ řeknu. Když se za Calebem zavřou dveře, vrhnu na
Tobiáše nevraživý pohled.
„Díky. Teď nebudu mít na stole nic jinýho než vodní filtry. I když je
to možná pořád lepší, než se bavit s bráchou o tom, o čem by chtěl on.“
„Ano? A copak to je?“ Tobias svraští obočí. „Akvaponie?“
„Akva co?“
„Tak tady pěstujou jídlo. Nechtěj vědět podrobnosti.“
„Nechci,“ uklidním ho. „O čem s tebou chtěl mluvit?“
„O tobě. Myslím, že šlo o klasickou intervenci staršího bráchy.,Nevoď
mou malou sestřičku za nosc nebo něco v tom smyslu.“
Tobias vstane.
„A cos mu na to řekl?“
Přistoupí ke mně.
„Rekl jsem mu, jak jsme se poznali - a u toho došlo na ty nože,“ vysvětlí.
„A taky jsem mu řekl, že nikoho za nos nevodím.“
Po těle se mi rozlije teplo. Obejme mě kolem boků a jemně mě přitlačí
na dveře. Políbí mě.
Zapomenu, proč jsem sem přišla.
Najednou je mi to jedno.
Nezraněnou ruku mu ovinu kolem ramen a přitáhnu si ho k tělu. Nahmatám
lem jeho trička a vsunu mu pod něj ruku. Pod roztaženými prsty
cítím kůži na jeho zádech. Je samý sval.
Opět mě políbí, tentokrát naléhavěji, a sevře mě v pase. Jeho dech,
můj dech, jeho tělo, mé tělo - v bezprostřední blízkosti se všechny rozdíly
mezi námi stírají.
Odtáhne se, ale jen o několik centimetrů. Ani na takový kousek se od
něj nechci oddělit.
„Kvůli tomuhle jsi sem nepřišla.“
„Ne.“
„Tak kvůli čemu?“
„Záleží na tom?“
Zajedu mu prsty do vlasů a přitáhnu si jeho rty ke svým. Nebrání se,
ale po chvilce mi do tváře zamumlá: „Tris.“
„Jo, dobře.“ Zavřu oči. Přišla jsem sem kvůli něčemu důležitému: povědět
mu o rozhovoru, který jsem v sadu odposlechla.
Posadíme se vedle sebe na Tobiášovu postel a já začnu od začátku: jak
jsem Marcuse a Johannu sledovala, jak se Johanna nahlas zamyslela nad
načasováním útoku, co jí na to Marcus odpověděl a jakým způsobem se
jejich rozmluva vyvíjela dál. Sleduju, jak se přitom Tobias tváří. Nevypa26
dá šokované, není zvědavý. Koutky úst se mu při každé zmínce o Marcusovi
zkřiví do hořkého úsměšku.
„Co si o tom myslíš?“ zeptám se nakonec.
„Myslím,“ praví opatrně, „že si Marcus hraje na pana Důležitýho.“
lakovou reakci jsem nečekala.
„Takže co? Myslíš, že si to všechno vycucal z prstu?“
„To ne, Odevzdaní asi vážně ví něco, co by ráda věděla taky Jeanine.
Ale s tou důležitostí to otec přehání. Spíš se jenom před Johannou naparuje,
aby ji utvrdil v domnění, že má něco, co by ji zajímalo, ale co jí nehodlá
dát.“
„Já...“ Zamračím se. „Nevím, nezdá se mi to. Přišlo mi, že říká pravdu.“
„Neznáš ho tak jako já. Je prolhanej až na půdu.“
V tomhle má pravdu - moc toho o Marcusovi nevím, rozhodně ne tolik,
co Tobias. Ale intuice mi říká, že Marcus nelže. A intuice mě obvykle
nezklame.
„Možná máš pravdu,“ řeknu, „ale neměli bysme i tak zjistit, co se děje?
Pro jistotu?“
„Teď mi přijde důležitější vyřešit, co s náma bude,“ argumentuje Tobias.
„Měli bysme se vrátit do města. Zjistit, co se tam děje. Přijít na způsob,
jakým se dostáném Jeanine a spol na kobylku. Teprve pak se možná
budem zabývat tím, co z Marcuse vypadlo. Souhlas?“
Přikývnu. Zní to jako docela dobrý plán - chytrý plán. V duchu však
s Tobiášem nesouhlasím - zjistit pravdu mi připadá důležitější než odsud
vypadnout. Když jsem se dozvěděla, že jsem Divergentní... když jsem zjistila,
že Sečtělost se chystá na Odevzdané zaútočit... ta odhalení všechno
změnila. Pravda dokáže přimět člověka změnit plány.
Ale přesvědčit Tobiáše, aby udělal něco, co udělat nechce, je těžké.
A ospravedlnit své pocity založené na čiré intuici ještě těžší.
A tak souhlasím. Ale názor nezměním.