Kapitola 10

Přejedu si rukou zezadu po krku, abych z něj odlepila zpocené vlasy. Bolí
mě celé tělo, zvláště nohy. Kyselina mléčná se ozývá, i když s nimi nehýbu.
A zrovna příjemně nevoním. Potřebuju se osprchovat.
Vydám se po chodbě do koupelny. Nejsem jediná, koho napadla stejná
myšlenka - u umyvadel se houfiije hlouček žen, polovina z nich je nahá,
druhá polovina je s naprostým nezájmem přehlíží. Přejdu k neobsazenému
umyvadlu v rohu koupelny a rovnou strčím hlavu pod kohoutek. Studená
voda mi teče přes uši.
„Ahoj,“ zaslechnu Susanin hlas. Otočím k ní hlavu. Voda mi steče přes
tvář až do nosu. Drží v ruce dva ručníky: bílý a šedý, oba s roztřepenými
okraji.
„Čau,“ odpovím.
„Počkej, mám nápad,“ řekne. Nato se ke mně obrátí zády, zvedne ruce
s ručníkem, a zakryje tak ostatním výhled. Úlevně si povzdechnu. Soukromí.
Nebo něco na ten způsob.
Rychle se svléknu a chopím se mýdla nachystaného na umyvadle.
„Jak se máš?“ zeptá se Susan.
„Jde to.“ Vím, že se ptá jenom proto, že jí tak velí pravidla frakce. Kéž
by se se mnou dokázala bavit přirozeně. „A jak se máš ty?“
79
„Lepší se to. Therese mi řekla, že v jednom ze zdejších bezpečných
domů se ukrývá početná skupina Odevzdaných,“ prozradí Susan, zatímco
si napěním mýdlo ve vlasech.
„Vážně?“ Strčím hlavu pod kohoutek a levou rukou se snažím mýdlo
z vlasů vymýt. „Půjdeš se tam podívat?“
„Ano,“ přisvědčí Susan. „Ledaže bys mě tady potřebovala.“
„Díky, ale myslím, že tvá frakce tě potřebuje víc,“ řeknu a zastavím
vodu. Kéž bych se nemusela oblékat. Na džíny je příliš velké horko.
Z podlahy seberu druhý ručník a v rychlosti se osuším.
Natáhnu na sebe červenou košili, kterou jsem měla oblečenou i předtím.
Ne že bych si libovala ve špinavém oblečení, ale nemám na výběr.
„Řekla bych, že i tady by některé ženy mohly mít náhradní oblečení,“
řekne Susan.
„Asi jo. Tak, výměna stráží.“
Podržím Susan ručník, aby se i ona mohla umýt. Po chvíli mě začnou
bolet ruce, ale ona to kvůli mně taky vydržela. Když si začne umývat vlasy,
postříká mi kotníky vodou.
„Nikdy jsem si nemyslela, že se spolu ocitnem v takový situaci,“ poznamenám
po chvíli. „Mýt se na útěku nad umyvadlem v nějakým opuštěným
baráku.“
„Já jsem myslela, že budem žít blízko sebe,“ řekne Susan. „Ze spolu
budem chodit mezi lidi a naše děti spolu budou utíkat na školní autobus.“
Kousnu se do rtu. Je to moje vina, že se tohle nikdy nestane skutečností,
protože jsem si vybrala jinou frakci.
„Promiň, nechtěla jsem to vytahovat,“ omlouvá se. „Jenom mě mrzí,
že jsem si tě víc nevšímala. Kdybych nebyla tak ponořená do sebe, možná
by mi došlo, čím právě procházíš. Chovala jsem se jako sobec.“
Krátce se zasměju. „Susan, chovala ses předpisově.“
„Jsem hotová,“ řekne. „Podala bys mi ručník?“
Zavřu oči a obrátím se k ní, aby si mohla ručník vzít. Do koupelny vejde
Therese a zaplete si cop. Susan ji poprosí o čisté oblečení.
80
Z koupelny odcházím v džínách a černé košili, která je mi tak velká, že
mi klouže z ramen. Susan má na sobě pytlovité džíny a bílou halenku od
Upřímných. Zapnula si ji až ke krku. Cudnost Odevzdaných nepřehluší
ani tělesné nepohodlí.
Když se vrátím do velké místnosti, uvidím skupinku odpadlíků, která
míří se štětci a kbelíky s barvou z budovy ven. Vyprovázím je pohledem,
dokud se za nimi nezavřou dveře.
„Musíme něco vzkázat ostatním útulkům,“ ozve se za mnou Evelynin
hlas. „Napíšou to na nějakou plakátovací plochu. Náš šifrovací systém je
založený na důvěrných informacích - něčí oblíbená barva, něčí domácí
mazlíček z dětství a podobně.“
Nerozumím, proč právě mně Evelyn vykládá o tajné šifře. Pochopím,
až když se k ní otočím. V jejích očích zahlédnu povědomý výraz - stejně
se tvářila i Jeanine, když Tobiášovi oznamovala, že vyvinula důmyslnější
sérum, kterým jej ovládne: je to výraz pýchy.
„Chytrý,“ řeknu. „To byl váš nápad?“
„Vlastně ano.“ Pokrčí rameny, ale mě tím neošálí. Evelyn žádnou nenucenost
nezná. „Narodila jsem se v Sečtělosti.“
„Aha, takže akademickej život vám nesedl?“
Nenechá se vyvést z míry. „Něco v tom smyslu, ano.“ Odmlčí se.
„Mám pocit, že ze stejného důvodu odešel i tvůj otec.“
Už se chystám rozhovor ukončit, ale její slova vnesou do mé mysli tlak.
Jako by mi drtila mozek ve svěráku. Zůstanu na ni zírat.
„Ty jsi to nevěděla?“ Zachmuří se. „To mě mrzí. Zapomněla jsem, že
lidé se o své staré frakci většinou nezmiňují.“
„Cože?“ zeptám se nakřáplým hlasem.
„Tvůj otec pocházel ze Sečtělosti,“ zopakuje Evelyn. „Jeho rodiče se
přátelili s rodiči Jeanine Matthewsové. Tvůj otec a Jeanine si spolu jako
malí hrávali. Ve škole si pořád vyměňovali knížky na čtení.“
Představím si, jak můj táta coby dospělý muž sedí vedle rovněž dospěle
Jeanine u jídelního stolu v mé staré kantýně a mezi nimi leží kniha. Ta
81
představa mi připadá natolik absurdní, že málem vyprsknu smíchy. To nemůže
být pravda.
Až na to, že...
Až na to, že se táta nikdy ani slovem nezmínil o své rodině nebo dětství.
Až na to, že neměl mírnou povahu jako všichni ostatní, kdo vyrostli
v Odevzdanosti.
Až na to, že nenáviděl Sečtělé takovým způsobem, že to muselo být
osobní.
„Nezlob se, Beatrice,“ připomene se Evelyn. „Nechtěla jsem otevírat
staré rány.“
Svraštím čelo. „Ale ano, chtěla.“
„Co tím - “
„Ted mě dobře poslouchejte,“ skočím jí do řeči a ztlumím hlas. Podívám
se jí přes rameno, abych se ujistila, že násTobias neposlouchá. V rohu
na zemi spatřím jen Caleba a Susan, kteří si posílají arašídové máslo. Tobiáš
nikde.
„Nejsem pitomá,“ pokračuju. „Je mi jasný, že ho chcete využít. A taky
mu to povím, jestli mu to náhodou ještě nedošlo.“
„Drahoušku,“ odvětí Evelyn, „Já jsem jeho rodina. Napořád. Ty jsi jen
na chvíli.“
„Jasně,“ řeknu. „Máma ho opustila. Táta ho mlátil. Jak by jim mohl
nezůstat věrnej, když jsou z jedný krve, co?“
S roztřesenýma rukama od ní odejdu a přisednu si na podlahu ke Calebovi.
Susan šla pomoct s úklidem. Caleb mi podá arašídové máslo. Vybavím
si záhony podzemnic ve sklenících Mírumilovnosti. Pěstují arašídy
pro jejich vysoký obsah bílkovin a tuků, což je důležité zejména pro odpadlíky.
Naberu si máslo na prst.
Měla bych mu říct, co jsem se právě dozvěděla od Evelyn? Nechci, aby
si myslel, že má pro Sečtělost geny. Nechci mu poskytnout nejmenší důvod,
aby se k nim vrátil.
Zatím si to nechám pro sebe.
82
„Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit,“ ozve se Caleb.
Přikývnu a snažím se jazykem odlepit arašídové máslo z patra.
„Susan se chce jít podívat za Odevzdanýma,“ řekne. „A já taky. Nechci,
aby tam šla sama. Ale nechci tě tady nechat samotnou.“
„Bez obav,“ odvětím.
„Co kdybys šla s náma? Odevzdaní by tě určitě přijali zpátky.“
To asi ano - Odevzdaní nechovají k nikomu zášť. Ale můj zármutek je
pořád natolik živý, že návrat do staré frakce, která by mi rodiče připomínala
o to víc, je pro mě nemožný.
Zavrtím hlavou. „Musím se dostat do Upřímnosti a zjistit, co se děje,“
vymluvím se. „Točí mě, že nic nevím.“ Přinutím se k úsměvu. „Ale ty běž.
Susan tě potřebuje. Je na tom lip, ale pořád tě potřebuje.“
„Dobře,“ souhlasí Caleb. „Brzo se uvidíme. Dávej na sebe pozor, jásnýorte
„Copak někdy nedávám?“ opáčím.
„Ne, jenom jsi trochu ,lehkomyslná .“
Caleb mi lehce stiskne rameno. Dám si do pusy další dávku arašídového
krému.
Chvíli poté vyjde z pánské umývárny Tobias. Červenou košili od Mírumilovných
vyměnil za černé tričko a v jeho krátkých vlasech se třpytí
voda. Naše pohledy se střetnou a já vím, že je čas jít.
++ +
Do obrovské centrály Upřímných by se vešel snad úplně celý svět. Tak mi
to aspoň připadá.
Jde o obří betonovou budovu, která stojí na bývalém nábřeží. Její nápis
hlásá MERC IS MART - původně „Merchandise Mart“. Kdysi to byl
slavný obchodní dům. Většina lidí však budově říká „U Nemilosrdných
bratří“ v narážce na bezvýhradnou pravdomluvnost Upřímných. Ti jako
by se s přezdívkou smířili.
83
Nevím, co mám čekat; vevnitř jsem nikdy nebyla. Před vstupními
dveřmi se s Tobiášem zastavíme a podíváme se na sebe.
„Když nejde hora k Mohamedovi...“
V prosklených dveřích spatřím jen svou vlastní siluetu. Vypadám unaveně
a špinavě. Poprvé mě napadne, že vlastně nemusíme dělat vůbec nic.
Mohli bychom se zašít mezi odpadlíky a nechat špinavou práci na ostatních.
Mohli bychom být obyčejní pěšáci beze jména, v bezpečí, spolu.
Stále ještě mi neřekl o svém včerejším rozhovoru s matkou a myslím,
že to ani nemá v plánu. Byl natolik odhodlaný tohle místo navštívit, že asi
něco zamýšlí podniknout na vlastní pěst.
Nevím, proč se rozhodnu projít dveřmi dovnitř. Možná proto, že když
už jsme došli až sem, mohli bychom aspoň zjistit, co se děje. Ale spíše proto,
že jednoduše vím, co je a co není pravda. Jsem Divergentní, takže nejsem
a nikdy nebudu nikdo, žádné „v bezpečí“ neexistuje a mám na práci
jiné věci než hrát s Tobiášem bingo. A to je zřejmě i jeho případ.
Vestibul je prostorný a dobře osvětlený. Podlahu pokrývá až k výtahům
černá mramorová dlažba. V kruhu bílých dlaždic uprostřed vstupní
haly se rýsuje symbol Upřímnosti: váhy, na kterých je vážena pravda a lež.
V hale je plno ozbrojených vojáků Neohroženosti.
Jeden z nich k nám přistoupí. Jednu ruku má zavěšenou v šátku, v druhé
drží pušku, kterou míří na Tobiáše.
„Identifikujte se,“ vyzve nás žena. Je mladá, ale ne tolik, aby znala Tobiáše.
Ostatní se mezitím shluknou za ní. Někteří si nás podezřívavě měří,
jiní jsou spíše zvědaví. Mě však ze všeho nejvíc upoutá světlo, jež některým
vyzařuje z očí. Jako by nás poznali. Možná znají Tobiáše, ale mě?
„Čtyřka,“ řekne Tobias. Pokývne na mě. „A tohle je Tris. Oba jsme
z Neohroženosti.“
Ženě se rozšíří zorničky, ale nepřestává na nás mířit.
„Jdete nám pomoct?“ zeptá se. Několik vojáků udělá opatrně krok
vpřed, jako bychom byli nebezpeční.
84
„Máte nějaký problém?“ odpoví jí Tobias otázkou.
„Jste ozbrojení?“
„Ovšem. Jako každý Neohrožený.“
„Dejte ruce za hlavu.“ Zdá se mi rozrušená, jako by čekala, že budeme
klást odpor. Letmo pohlédnu na Tobiáše. Proč se všichni kolem chovají,
jako kdybychom se je chystali napadnout?
„Vešli jsme sem dveřma,“ ozvu se. „Proč máte pocit, že vám chceme
ublížit?“
Tobias se na mě nepodívá a založí si ruce na zátylku. Po chvíli to udělám
také. Neohrožení se kolem nás jako na povel semknou. Jeden z nich
proklepe Tobiášovi nohavice, druhý mu vytáhne zpoza pasu pistoli. Další,
uzardělý mladík s kulatým obličejem, se na mě omluvně podívá.
„V zadní kapse mám nůž,“ oznámím. „Dotkni se mě a budeš toho litovat.“
Zamumlá něco na omluvu. Špičkami prstů nahmatá rukojeť nože,
dává si pozor, aby se mě nedotkl.
„O co jde?“ chce vědět Tobias.
Zena, která ho má na mušce, si vymění pohledy s několika dalšími vojáky.
„Je mi líto,“ řekne, „ale máme rozkaz vás ihned po příchodu zatknout.“