Kapitola 1 – PROLOG

  Vědět, že brzy zemřu, je pro mě zvláštním způsobem uklidňující. Nemusím se starat o věci, které mi šly celý život nebo alespoň polovinu z něj příšerně na nervy. Například daně. Pojištění. Smraďoši u stanic metra, kteří na mě pokřikují, abych jim dal neporšlou jízdenku. Ančovičky na řízcích. Prostě tohle všechno.
  Samozřejmě, že můj klid má v sobě i kus paniky. Zařídil jsem všechno potřebné? Zavřel jsem přívod vody u pračky? Odhlásil jsem předplatné na všechny časopisy? Zalil kytky? Nechci, aby se potom moje rodinamusela těmihle nesmysly zabývat. A vůbec – co s ní bude? No dobře, možná jsem přece jen vyděšený trochu víc, než jsem si ochotný přiznat.
  Na rozdíl od většiny ostatních, pokud ne vůbec od každého, mám hodně dobrou představu o tom, kdy odejdu na onen svět. Není mi zcela jasné, co se přesně stane, ale časový rámec, vlastně den, kdy k tomu dojde, znám. Vycházím z toho – ne, já to skutečně vím – , že zemřu při nehodě, z čehož do jisté míry pramení výše zmíněná panika. Určitě to není představa ideální smrti. Bylo by krásné zemřít ve spánku, ovšem tuhle možnost bych stejně musel vyloučit, protože je jasný den a sedím na lavičce v Zahradě touhy před Berlínským dómem. Že bych se při své momentální náladě a navíc na frekventovaném veřejném místě usnul, je málo pravděpodobné. A také vím z vlastní zkušenosti, že lidé, kteří zemřeli "ve spánku", ve skutečnosti nespali, ale nejdřív se probudili, a teprve potom opustili tento svět. Většinou za doprovodu nehezkého chrčení v hrdle. Z tohoto pohledu je moje představa ideální smrti ve spánku dalko méně atraktivní a prostě nerealizovatelná. Dalo by se říct, že něco jako smrt v optimální podobě neexistuje. Její nevyhnutelnost je ovšem nezpochybnitelná. Nebudu se proto vůbec pokoušet něco proti ní podnikat.
  Své poslední hodiny a minuty strávím pozorováním života ostatních. Na lavičce vedle mě kojí mladá matka v jutových šatech dítě. Spontánně mi hlavou prolétne myšlenka "rakovina prsu".
  Skupinka mladých lidí mezi dvacítkou a třicítkou si hází s létajícím diskem. Kdoví, zda by se bavili stejně dobře, kdyby veděli, že příští rok touhle roční dobou tu jeden z nich nebude?
  Páreček leží na louce a muchlá se tak náruživě, že se nabízí otázka, zda vzápětí skutečně neodloží všechny zábrany. Chlapík jí nakazí AIDS a za půl roku skočí pod metro. Ona má ještě několik let před sebou a pak udělá totéž – což bude v hloubi duše pociťovat jako velmi romantické.
  Drobounká holčička poskakuje ve spodním prádle v jemné mlze fontány a směje se, jak to umí jen malé děti. Starčí muž, belhající se o holi, uchopí volnou rukou dlaň své ženy a ta jeho stisk něžně opětuje.
  Můj dar vidět dopředu smrt jiných lidí má něco do sebe. Dal by se skvěle využít jako společenská hra na večírku: "Tak teď vám řeknu, kdo z vás umře jako první!" Prostě zábava pro celou rodinu!
  Když tady tak sedím a zmocňuje se mě lítost nad světem, snažím se krotit svůj soucit. Lidé mi nejsou lhostejní, ale pochopil jsem, že sám jim pomoci nedokážu. Ano, dříve bych se jim možná pletl do život. Ale teď? Teď mi stačí k radosti, že si tady mohu užít alespoň tenhle jedne okamžik. Cítím se díky tomu tak nějak líp, protože druzí se cítí dobře, a to mě trochu uklidňuje.
  Najednou se vedle lavičky vynoří přítel, na kterého jsem čekal. Chvilku se o mě pokouší panika, ale daří se mi ji přemoci. V podstatě mám dokonce raodst, že ho vidím.
  Kolem proletí motýl. Oba se za ním bezděky zadíváme. Všimnu si, že přítelovy prsty instinktivně sáhnou po síťce na motýly, opřené o lavičku, ale potom zase nechá klesnout ruce do klína a usmě je se na mě.
  "Byl to jen motýl." slyším ho říkat.
  "Kdy to bude?" slyším se ptát.
  "Brzy." Se zájmem se dívá na lidi, které pozoruji. "Vzrušený?"
  "To ode mě sotva můžeš čekat," utrousím sarkasticky.
  "Vážně prosím."
  "Moje tělo právě teď přesně neví, co má cítit, myslím."
  "Pak tedy nemáš problém."
  "Říkám přece... že to ode mě nemůžeš čekat."
  Mlčky přihlížíme životu odehrávajícímu se před námi. Přítel si začíná pískat Obladi, oblada, a i když se za to nenávídím, tiše se pochechtávám.
  "Víš, z nějakého důvodu je hezké vědět, že je u tebe přítel, i když člověk odchází tam, kam musí, tedy když dává sbohem všemu tady."
  Natočí ke mě hlavu skrytou napůl pod kapucí, přestane pískat a zasměje se. Stejně širokým úsměvem jako při našem prvním setkání před všemi těmi roky. Než jsem se dověděl, že je to Smrt.