TYRION

Našli si úkryt pod osikovým mlázím hned u cesty. Tyrion snášel suché větve, zatímco jejich koně se
napájeli vodou z horského potoka. Sehnul se, aby sebral rozštíplou větev, a kriticky se na ni zahleděl,
„Bude tohle stačit? Nejsem v rozdělávání ohně příliš zběhlý. Morrec to vždycky dělal za mne.“
„Oheň?“ řekl Bronn a odplivl si. „Tolik dychtíš zemřít, trpaslíku? Nebo jsi přišel o rozum? Oheň by
sem k nám svedl příslušníky klanů z okruhu mnoha mil. Já tuhle cestu hodlám přežít, Lannistere.“
„A jak to chceš udělat?“ zeptal se ho Tyrion. Zastrčil si větev do podpaždí a prohrabával se řídkým
podrostem, pátraje po dalších. Záda ho bolela od ohýbání; byli na cestě od úsvitu, kdy je ser Lyn Corbray
s kamennou tváří vyprovodil z Krvavé brány a nařídil jim, aby se už nikdy nevraceli.
„Nemáme šanci probojovat si cestu,“ řekl Bronn, „ale dva jsou schopni jet rychleji než deset a přitahují
méně pozornosti. Čím méně dnů strávíme v horách, tím pravděpodobněji se dostaneme do říčních krajin.
Jeďme rychle a bez odpočinku, říkám já. Jeďme co nejrychleji v noci a ukrývejme se za dne, vyhýbejme se
cestě, kdekoli můžeme, nedělejme hluk a nezapalujme oheň!“
Tyrion Lannister si povzdechl. „Skvělý plán, Bronne. Zkus to dělat tak, jak říkáš..., a odpusť mi, pokud
se nezdržím, abych tě pohřbil.“
„Ty hodláš přežít mě, skrčku?“ Žoldák se zašklebil. Tam, kde hrana štítu sera Vardise Egena rozštípla
jeho zub vpůli, měl v úsměvu černou díru.
Tyrion pokrčil rameny. „Jet co nejrychleji v noci je zaručeným způsobem, jak se zřítit dolů z hory a
zlomit si vaz. Já bych raději náš přechod uskutečnil pomalu a nenásilně. Vím, že ti chutná koňské maso,
Bronne, ale pokud pod námi naši koně zemřou tentokrát, budeme se muset pokusit osedlat si stínokočky...
A pokud je pravda to, co se říká, myslím, že klany nás najdou bez ohledu na to, co budeme dělat. Jejich oči
jsou všude kolem nás.“ Mávl rukou v rukavici po vysokých, větrem zbrázděných skaliscích, která je
obklopovala.
Bronn se ušklíbl. „V tom případě jsme mrtví muži, Lannistere.“
„Pokud ano, rád bych zemřel hezky v pohodlí,“ odpověděl Tyrion. „Potřebujeme oheň. Noci tady
nahoře bývají chladné a horké jídlo zahřeje naše břicha a pozvedne nám náladu. Myslíš, že tu bude nějaká
zvěřina, kterou bychom si mohli dát k večeři? Lady Lysa nás laskavě zásobila skutečnou hostinou
z nasolené hověziny, tvrdého sýra a okoralého chleba, ale já bych si tak daleko od nejbližšího mistra nerad
vylomil zub.“
„Nějaké maso najdu.“ Bronnovy tmavé oči si Tyriona podezřívavě měřily zpod houštiny dlouhých
černých vlasů. „Měl bych tě tady nechat i s tím tvým bláznivým ohněm. Když si vezmu tvého koně, mám
dvojnásobnou šanci, že se mi podaří projet. Co budeš dělat pak, trpaslíku?“
„Pravděpodobně zemřu.“ Tyrion se sklonil k zemi, aby sebral další větev.
„Ty si ale nemyslíš, že bych to udělal, viď že ne?“
„Udělal bys to bez rozmýšlení, kdyby to pro tebe bylo otázkou života či smrti. Viděl jsem, jak pohotově
jsi umlčel svého přítele Chiggena, když dostal šíp do břicha.“ Bronn tomu muži trhl hlavou dozadu a vbodl
mu hrot své dýky pod ucho a potom Catelyn Stark řekl, že druhý žoldák zemřel na svoje zranění.
„Chiggen trpěl,“ řekl Bronn, „a jeho nářek je přiváděl dolů k nám. Udělal by pro mě to samé... A nebyl
to můj přítel, jenom muž, se kterým jsem byl na cestě. Nevykládej si to mylně, trpaslíku. Bojoval jsem za
tebe, ale rád tě nemám.“
„Já zase potřeboval jen tvůj meč,“ řekl Tyrion, „ne tvoji náklonnost.“ Hodil na zem plnou náruč dříví.
„Jsi stejně odvážný jako jakýkoli žoldák, co jsem kdy viděl, to ti povídám. Jak jsi věděl, že se dám na
tvoji stranu?“
„Věděl?“ Tyrion si směšným způsobem dřepl na svoje zakrslé nohy, aby rozdělal oheň. „Hodil jsem si
v duchu kostky. Tam v hospodě jste mě ty a Chiggen pomohli zajmout. Proč? Ti ostatní to brali jako svoji
povinnost, kvůli cti pánů, kterým sloužili, ale vy dva ne. Ty jsi neměl žádného pána, žádnou povinnost a
jen maličkou špetku cti, tak proč by ses vůbec měl obtěžovat a plést se do toho?“ Vytáhl svůj nůž, aby
mohl nařezat třísky na podpal. „Nu, proč vlastně žoldáci cokoli dělají? Pro zlato přece. Myslel sis, že lady
Catelyn se ti za tvoji pomoc odvděčí, možná tě dokonce vezme do svých služeb. Hmm, to by doufám mělo
stačit. Nemáš křesací kámen?“
Bronn zalovil dvěma prsty ve váčku u svého pasu a hodil mu pazourek. Tyrion jej chytil v letu.
„Děkuji,“ řekl. „Problém je v tom, že neznáš Starky. Lord Eddard je hrdý, poctivý a čestný muž a jeho
manželka je ještě horší. Och, nepochybuji o tom, že by pro tebe našla minci či dvě, až by to všechno
skončilo, a vtiskla by ti ji do dlaně se zdvořilým slovem a znechuceným pohledem, ale to by bylo vše, v co
bys mohl doufat. Starkové hledají v mužích, které si vybírají do svých služeb, odvahu, věrnost a čest, a
mám-li říct pravdu, ty a Chiggen jste v jejích očích byli sprostou špínou.“ Tyrion udeřil křesacím kamenem
proti čepeli své dýky, ve snaze vykřesat jiskru. Nic.
Bronn si odfrkl. „Máš drzý jazyk, malý muži. Jednoho dne ti ho někdo vyřízne a přinutí tě sníst ho.“
„Každý mi to říká.“ Tyrion pohlédl vzhůru na žoldnéře. „Urazil jsem tě? Omlouvám se..., ale ty jsi
špína, Bronne, aby ses nepletl. Povinnost, čest, přátelství, co to pro tebe znamená? Ne, nenamáhej se, oba
známe odpověď. Přesto nejsi hloupý. Jakmile jsme přijeli do Údolí, lady Stark už tě nepotřebovala..., ale já
ano, a jediná věc, které Lannisterové nikdy neměli nedostatek, je zlato. Když přišel okamžik hodit si
kostky, počítal jsem s tím, že jsi dost chytrý, abys pochopil, z čeho můžeš nejvíc vytěžit. Naštěstí pro mne
jsi to pochopil.“ Dál bušil kamenem a dýkou proti sobě, marně.
„Ukaž,“ řekl Bronn a čapl si k němu. „Udělám to.“ Vzal z Tyrionových rukou nůž a pazourek a vykřesal
jiskry na první pokus. Svitek kůry začal doutnat.
„Dobrá práce,“ pochválil ho Tyrion. „Třebaže jsi špína, jsi nepopiratelně užitečný a s mečem v ruce jsi
téměř stejně dobrý jako můj bratr Jaime. Co bys chtěl, Bronne? Zlato? Půdu? Peníze? Udrž mě naživu a
máš to mít.“
Bronn jemně zafoukal do ohně a plameny vyskočily výš. „A co když zemřeš?“
„Nu, v tom případě alespoň budu mít jednoho pozůstalého, jehož zármutek bude skutečné upřímný,“
řekl Tyrion s úsměvem. „Když nebudu já, nebude ani zlato.“
Oheň se pěkně rozhořel. Bronn vstal, zastrčil křesací kámen zpátky do svého váčku a hodil Tyrionovi
jeho dýku. „Je to poctivý obchod,“ řekl. „Můj meč je v tom případě tvůj... Ale nechtěj po mně, abych si
před tebou klekal a říkal ti můj pane pokaždé, když se půjdeš vykálet. Nejsem ničí patolízal.”
„A taky ničí přítel,“ řekl Tyrion. „Nepochybuji o tom, že bys mě zradil stejně pohotově, jako jsi zradil
lady Stark, kdybys v tom viděl užitek. Pokud přijde den, kdy budeš v pokušení prodat mě, pamatuj si tohle,
Bronne - já jejich cenu vyvážím, ať bude jakákoli. Já žiju rád. A teď, myslíš, že bys mohl podniknout něco
ohledně večeře pro nás dva?“
„Postarej se o koně,“ řekl Bronn. Z pochvy, kterou nosil na stehně, vytáhl dlouhou dýku a zamířil mezi
stromy.
O hodinu později byly koně vyhřebelcováni a nakrmeni, oheň vesele praskal a nad plameny prskala a
syčela kýta mladé horské kozy. „Jediné, co nám teď chybí, je dobré víno na spláchnutí,“ poznamenal
Tyrion.
„To a žena a tucet zbrojnošů navrch,“ řekl Bronn. Seděl s nohama zkříženýma vedle ohně a obtahoval
čepel svého meče brouskem. V tom skřípavém zvuku, který vydával, když jím Bronn sjížděl dolů po oceli,
bylo něco podivně ujišťujícího. „Brzy se úplně setmí,“ poznamenal žoldák. „Vezmu si první hlídku... Snad
nám to bude k užitku. Možná by bylo laskavější nechat je zabít nás ve spánku.“ „Och, myslím, že tady
budou dlouho předtím, než na spánek přijde.“ Z vůně opékaného masa se Tyrionovi sbíhaly sliny v ústech.
Bronn ho pozoroval přes oheň. „Ty máš nějaký plán,“ řekl prázdným hlasem, provázeným zaskřípěním
oceli o kámen.
„Já bych tomu říkal spíš naděje,“ řekl Tyrion. „Další hod kostkami.“
„Tentokrát hraješ o naše životy?“
Tyrion pokrčil rameny. „Jakou jinou možnost máme?“ Naklonil se nad oheň a ukrojil si tenký plátek
masa z kýty. „Ááách,“ vydechl šťastné, když přežvykoval a šťáva mu stékala po bradě. „Trochu tužší, než
by se mi líbilo, a postrádá koření, ale nebudu si stěžovat moc nahlas. Kdybych byl na Orlím hnízdě, tančil
bych na kraji propasti v naději, že dostanu vařené fazole.“
„Přesto jsi tomu žalářníkovi dal váček zlata,“ řekl Bronn.
„Lannister si vždycky plní svoje sliby.“
Dokonce i Mord stěží věřil vlastním očím, když mu Tyrion hodil kožený váček. Když škubnutím
uvolnil šňůrku a uviděl lesk zlata, žalářníkovy oči byly velké jako vařená vejce. „Nechal jsem si stříbro,“
řekl mu Tyrion s pokřiveným úsměvem, „ale tobě jsem slíbil zlato, a tady je.“ Bylo to víc, než muž jako
Mord mohl doufat, že si vydělá za celý život strávený urážením vězňů. „Pamatuju si, co jsem říkal, tohle je
jenom závdavek. Až tě někdy unaví být ve službách lady Arryn, přijď do Casterlyovy skály a já ti vyplatím
zbytek toho, co ti dlužím.“ Se zlatými dragony padajícími mu z obou rukou, Mord klesl na kolena a slíbil,
že to udělá.
Bronn tasil svou dýku a vytáhl upečené maso z ohně. Začal z kosti odřezávat silné plátky, zatímco
Tyrion vydlabával dvě skývy okoralého chleba, aby jim posloužily jako misky. „Když se nám podaří přijet
k řece, co uděláme pak?“ zeptal se žoldnéř při krájení masa.
„Och, pro začátek bude stačit děvka, péřová postel a džbán vína.“ Tyrion k němu natáhl svoji chlebovou
misku a Bronn mu ji naplnil masem. „A pak myslím zamíříme do Casterlyovy skály nebo Králova
přístaviště. Mám nějaké otázky, na které chci znát odpovědi, týkající se jisté dýky.“ Žoldnéř přežvykoval a
polykal. „Takže jsi mluvil pravdu? To nebyla tvoje dýka?“
Tyrion se mírně usmál. „Copak vypadám jako lhář?“
Než byly jejich žaludky plné, na obloze se objevily hvězdy a nad horami vycházela polovina měsíce.
Tyrion prostřel na zem svůj plášť ze stínokočky a sedlo si dal pod hlavu jako polštář. „Naši přátelé si dávají
načas.“
„Kdybych byl jimi, obával bych se pasti,“ řekl Bronn. „Proč jinak bychom byli tak nápadní, když ne
proto, abychom je sem přilákali?“
Tyrion se uchechtl. „V tom případě bychom měli zpívat a dají se v hrůze na útěk.“ Začal si pískat
melodii.
„Ty jsi šílený, trpaslíku,“ řekl Bronn, který si hrotem své dýky čistil mastnotu zpod nehtů.
„Kam se poděla tvá láska k hudbě, Bronne?“
„Kdyby to byla hudba, po čem jsi toužil, měl jsi za sebe nechat bojovat zpěváka.“
Tyrion se dal do smíchu. „To by bylo zábavné. Už ho vidím, jak odráží meč sera Vardise svojí harfou.“
Znovu si začal pískat. „Znáš tuhle píseň?“ zeptal se.
„Tu a tam ji člověk slyší v hospodách a nevěstincích.“
„Je myrská. ‚Čas mojí lásky‘. Sladká a smutná, pokud rozumíš slovům. První dívka, se kterou jsem
léhal, si ji zpívala, a já na ni nikdy nezapomněl.“ Tyrion hleděl vzhůru do oblohy. Byla jasná, chladná noc a
hvězdy svítily dolů na hory, jasné a nemilosrdné jako pravda sama. „Potkal jsem ji za noci jako tahle,“
slyšel říkat sám sebe. „Jaime a já jsme se vraceli zpátky do Lannisportu, když tu jsme uslyšeli výkřik a ona
vyběhla na cestu se dvěma muži, co jí byli v patách, křičeli na ni a vyhrožovali jí. Můj bratr tasil meč a
rozjel se za nimi, zatímco já jsem sesedl, abych ochránil to děvče. Byla stěží o rok starší než já, tmavovlasá,
štíhlá, s tváří, co by ti zlomila srdce. Určitě zlomila moje. Nízkého původu, napolo vyhladovělá, nemytá...,
a přesto půvabná. Hadry, co měla na sobě, jí z poloviny zad servali, tak jsem ji zahalil do svého pláště,
zatímco Jaime ty chlapy zahnal do lesa. Byla dcerou kopaničáře, který zemřel na horečku, sirotek, na cestě
do... nu, vlastně ve skutečnosti nikam.
Jaime byl odhodlaný uštvat ty muže. Nestávalo se příliš často, že by se takoví pobudové odvážili
napadnout poutníky tak blízko Casterlyovy skály, a on si to vyložil jako urážku. Dívka byla velice
vystrašená, než aby se sama mohla vydat na další cestu, a tak jsem jí nabídl, že ji odvedu do nejbližšího
hostince a nakrmím jí tam, zatímco můj bratr odjel zpátky do Casterlyovy skály pro pomoc.
Byla hladovější, než bych byl věřil. Snědli jsme dvě celá kuřata a část třetího, vypili džbán vína a
povídali jsme si přitom. Mně bylo teprve třináct a obávám se, že víno mi stouplo do hlavy. Potom už si
pamatuji jen to, že se mnou ležela v posteli. Pokud ona byla stydlivá, já byl ještě víc. Nikdy se nedozvím,
kde jsem tehdy sebral odvahu. Když jsem jí protrhl panenskou blánu, plakala, ale potom mne líbala a
zpívala mi tu svoji písničku a do rána jsem do ní byl zamilovaný.“
„Ty?“ Bronnův hlas zněl pobaveně.
„Absurdní, že ano?“ Tyrion si znovu začal pískat tu písničku. „Oženil jsem se s ní,“ připustil nakonec.
„Lannister z Casterlyovy skály si vzal za manželku kopaničářovu dceru?“ řekl Bronn nevěřícně. „Jak se
ti to podařilo?“
„Och, byl bys překvapen, co chlapec dokáže udělat s několika báchorkami, padesáti stříbrňáky a opilým
septonem. Neodvážil jsem se přivést si svoji nevěstu domů do Casterlyovy skály, tak jsem ji nechal v jejím
vlastním domku a čtrnáct dní jsme si hráli na to, že jsme manžel a manželka. Pak septon vystřízlivěl a
přiznal se se vším mému otci.“ Tyrion byl překvapen, jaký pocit osamělosti mu vyprávění jeho příběhu
navozuje, dokonce i po všech těch letech. Možná byl jenom unavený. „To byl konec mého manželství.“
Posadil se a zahleděl se do skomírajícího ohně, mrkaje při světle plamenů.
„Poslal tu dívku pryč?“
„Udělal to mnohem lépe,“ odpověděl Tyrion. „Nejdřív přinutil mého bratra povědět mi pravdu. Ta
dívka byla nevěstka, víš. Jaime celou tu příhodu nastrojil, cestu, pobudy, všechno. Myslel si, že je načase,
abych už přestal být panicem. Zaplatil dívce dvojnásobně, protože věděl, že to pro mne bude poprvé.
Jakmile se Jaime přiznal, lord Tywin přivedl moji ženu a dal ji svým strážným. Zaplatil za ni docela
slušně. Dal pro ni každému muži stříbrňák. Kolik kurev má tak vysokou cenu? Posadil mne do rohu
kasáren a přinutil mne dívat se. Na konci měla tolik stříbrňáků, že jí padaly mezi prsty a kutálely se po
podlaze, a ona...“ Kouř jej štípal do očí. Tyrion si odkašlal a odvrátil se od ohně, aby se zahleděl do
temnoty. „Mě lord Tywin přinutil jít s ní jako poslední,“ řekl tichým hlasem. „A dal mi zlatou minci, abych
jí zaplatil, protože jsem byl Lannister a stál jsem za víc.“
Bronn začal znovu brousit svůj meč a Tyrion opět uslyšel ten zvuk, skřípot oceli o kámen. „Třináct nebo
čtrnáct nebo tři, já bych muže, který mi to provedl, zabil.“
Tyrion se k němu otočil. „Možná jednoho dne dostaneš svou šanci. Pamatuj, co jsem ti řekl, Lannister si
vždycky platí svoje dluhy.“ Zívl. „Myslím, že se pokusím usnout. Probuď mě, kdybychom měli zemřít.“
Omotal kolem sebe plášť ze stínokočky a zavřel oči. Země byla kamenitá a studená, ale Tyrion
Lannister za chvíli skutečně spal. Zdál se mu sen o nebeské cele. Tentokrát byl žalářníkem, ne vězněm,
velkým, s karabáčem v ruce a mlátil do svého otce, hnal ho pozpátku směrem k propasti...
„Tyrione.“ Bronnovo varování bylo tiché a naléhavé.
Tyrion byl v okamžení vzhůru. Oheň dohořel v uhlíky a všude kolem nich se kradly tiché stíny. Bronn
se zvedl na koleno, se svým mečem v jedné ruce a s dýkou ve druhé. Tyrion zvedl ruku: zůstaň v klidu,
říkal svým gestem. „Pojďte se ohřát k našemu ohni, noc je chladná,“ zavolal na plížící se stíny. „Obávám
se, že nemáme žádné víno, které bychom vám nalili, ale rádi vám nabídneme kousek z naší kozy.“
Všechen pohyb ustal. Tyrion uviděl záblesk měsíčního světla na kovu. „Naše hory,“ ozval se hlas ze
stromů, hluboký, tvrdý a nepřátelský. „Naše koza.“
„Vaše koza,“ souhlasil Tyrion. „Kdo jste?“
„Až se setkáš se svými bohy,“ odpověděl jiný hlas, „řekni, že to byl Gunthor, syn Guma z Kamenných
vran, který tě k nim poslal.“ Větévka zapraskala pod chodidlem, když vystoupil do světla; hubený muž
v rohaté přilbici, ozbrojený dlouhým nožem.
„A Šagga, syn Dolfa.“ To byl ten první hlas, hluboký a zlověstný. Po jejich pravici se posunul balvan a
vstal, proměnil se v člověka. Byl obrovitý, pomalý a silný, oblečený byl celý v kůžích, s kyjem v pravé
ruce a sekerou v levé. Když se k nim šinul blíž, třeskl jimi o sebe.
Další hlasy volaly jména, Conn a Torrek a Jagghot a ještě víc, která Tyrion zapomněl v okamžiku, kdy
je uslyšel, přinejmenším deset. Pár jich mělo meče a nože, ostatní třímali v rukou vidle, kosy a dřevěné
oštěpy. Vyčkával, dokud neskončili s vyvoláváním svých jmen, a pak odpověděl: „Já jsem Tyrion, syn
Tywina z klanu Lannisterů, Lvů Skály. Za kozu, kterou jsme jedli, vám rádi zaplatíme.“
„Co nám můžeš dát, Tyrione, synu Tywinův?“ zeptal se ten, který se jmenoval Gunthor, a zdálo se, že je
jejich náčelníkem.
„V mém měšci je stříbro,“ odpověděl jim Tyrion. „Drátěná košile, co mám na sobě, je pro mne příliš
velká, ale měla by dobře padnout Connovi, a válečná sekera, co nosím, by se do Šaggovy silné ruky hodila
mnohem lépe než ta dřevěná, co drží.”
„Poloviční muž nám zaplatí naší vlastní mincí,“ řekl Conn.
„Conn mluví pravdu,“ přitakal Gunthor. „Tvoje stříbro je naše. Tvoje koně jsou naše. Tvoje drátěná
košile a tvoje sekera a nůž za tvým pasem, ty jsou taky naše. Nemáte nic jiného, co byste nám dali, než
svoje životy. Jak bys rád zemřel, Tyrione, synu Tywinův?“
„Ve své vlastní posteli, s břichem plným vína a ústy panny kolem svého pokladu, ve věku osmdesáti
let,“ odpověděl.
Ten velký, Šagga, se dal do hlasitého smíchu. Ostatní se zdáli být méně pobaveni. „Conne, vezmi jejich
koně,“ nařídil Gunthor. „Zabij toho druhého a chyť polomuže. Může dojit kozy a rozesmávat matky.“
Bronn vyskočil na nohy. „Kdo zemře první?“
„Ne!“ zasáhl Tyrion ostře. „Gunthore, synu Gurnův, poslouchej mne. Můj rod je bohatý a mocný.
Pokud nás Kamenné vrány bezpečně provedou těmito horami, můj otec vás zasype zlatem.“
„Zlato lorda z nížin je stejně bezcenné jako slib polomuže,“ řekl Gunthor.
„I když možná jsem polomuž,“ řekl Tyrion, „mám odvahu postavit se svým nepřátelům. Co Kamenné
vrány udělají, až sem přijedou rytíři z Údolí, kromě toho, že se schovají za kameny a budou se třást
strachy?“
Šagga zařval vzteky a třeskl svým kyjem o sekeru. Jaggot namířil Tyrionovi do obličeje svoje dlouhé
dřevěné kopí, které mělo hrot zpevněný ohněm. Snažil se ze všech sil, aby před ním neucukl. „Tohle jsou ty
nejlepší zbraně, co dokážete ukrást?“ řekl. „Dobré akorát tak k zabíjení ovcí, možná... Pokud se ovce
nebudou bránit. Kováři mého otce čurají lepší ocel.”
„Malý chlapcomuži,“ zařval Šagga, „budeš moji sekeru urážet i poté, co ti s ní useknu mužství a
nakrmím jím kozy?“
Gunthor však zvedl ruku. „Ne. Vyslechnu si jeho slova. Matky hladovějí a ocel nakrmí víc úst než zlato.
Co nám dáš za vaše životy, Tyrione, synu Tywinův? Meče? Kopí? Zbroj?“
„To všechno a ještě víc, Gunthore, synu Gurnův,“ odpověděl Tyrion Lannister s úsměvem. „Dám ti
Údolí Arryn.“