TYRION

„Chceš jíst?“ zeptal se Mord a zaškaredil se na něj. V tlusté ruce se zavalitými prsty držel talíř
vařených fazolí, Tyrion Lannister byl vyhladovělý, ale nesnesl pomyšlení na to, že by se před tím hovadem
měl hrbit. „Jehněčí kýta by byla milá,“ řekl z hromady špinavé slámy v rohu své cely. „Možná i mísa
hrášku a cibulek, kus čerstvě pečeného chleba s máslem a džbán svařeného vína na spláchnutí. Nebo pivo,
pokud je tu snáz k sehnání. Nechci být příliš vybíravý.“
„Fazole,“ řekl Mord. „Tady.“ Natáhl k němu talíř.
Tyrion si povzdechl. Žalářník byl dvaceti kameny brutální stupidity, s hnědými uhnívajícími zuby a
malýma tmavýma očkama. Levou stranu obličeje, tam, kde mu sekera usekla ucho a část tváře, měl
vyhlazenu jizvou. Byl tak předvídatelný, jako byl ošklivý, jenomže Tyrion měl hlad. Natáhl se po talíři.
Mord s ním ucukl a ušklíbl se. „Tady,“ řekl a zvedl jej do výše mimo Tyrionův dosah.
Trpaslík se ztuhle postavil, s každým kloubem bolavým. „Musíme tuhle hloupou hru hrát při každém
jídle?“ Znovu chňapl po fazolích.
Mord udělal krok dozadu a zašklebil se na něj svými vyhnilými zuby. „Tady, zakrslý muži.“ Natáhl talíř
na délku paže od sebe, nad okraj, kde cela končila a začínala obloha. „Nechceš jíst? Tady. Vezmi.“
Tyrionovy ruce byly příliš krátké, než aby na talíř dosáhl, a rozhodně neměl v úmyslu jít tak blízko ke
kraji. Stačilo by jen prudce strčit do Mordova odulého bílého břicha a skončil by jako ošklivá rudá skvrna
na kamenech Oblohy, stejně jako tolik jiných vězňů Orlího hnízda během staletí. „Když o tom tak
přemýšlím, zjišťuju, že vůbec nemám hlad,“ prohlásil a zamířil zpátky do rohu své cely.
Mord zabručel a rozevřel svoje tlusté prsty. Vítr talíř uchopil, za letu ho převrátil. Zasypala je plná hrst
fazoli, zatímco zbytek jídla nenávratné mizel v nedohlednu. Žalářník se dal do smíchu a jeho břicho se
přitom natřásalo jako mísa pudinku.
Tyrion pocítil osten zuřivosti. „Ty zasraný synu od neštovic poďobané prdele,“ ulevil si. „Doufám, že
zemřeš na chrlení krve.“
Za tento výlev mu Mord cestou ven z cely uštědřil kopanec okovanou špičkou své boty, namířený přímo
do Tyrionových žeber. „Beru to zpátky!“ vyjekl, když se zlomil vpůli bolestí a zhroutil se na slámu.
„Vlastní rukou tě zabiju, to ti přísahám!“ Těžké, ocelí pobité dveře se s bouchnutím zavřely. Tyrion uslyšel
zarachocení klíčů.
Na malého muže jsem proklatý nebezpečně velkými ústy, uvažoval, když se plazil zpátky do svého rohu
toho, co Arrynové směšně zvali žalářem. Schoulil se pod tenkou přikrývku, která byla jeho jedinou
lůžkovinou, zahleděl se ven na třpyt prázdné modré oblohy a vzdálených hor, které jako by se táhly
donekonečna, a přál si, aby u sebe měl plášť z kožešin stínokočky, co při hře v kostky vyhrál na
Marillionovi, který jej ukradl z mrtvoly velitele loupežníků. Kůže páchla krví a plísní, ale byla teplá a silná.
Mord mu plášť vzal v okamžiku, kdy na něm poprvé spočinuly jeho oči.
Vítr popotahoval za jeho pokrývku poryvy ostrými jako pařáty. Jeho cela byla žalostně malá, dokonce i
na trpaslíka. Ve vzdálenosti necelých pěti stop, kde měla být zeď, kde by byla zeď v řádném žaláři, podlaha
končila a začínala obloha. Měl spoustu čerstvého vzduchu a slunečního svitu a za nocí se mohl kochat
pohledem na měsíc a hvězdy, ale Tyrion by je s radostí bez váhání vyměnil za tu nejvlhčí a nejtemnější díru
v útrobách Casterlyovy skály.
„Poletíš,“ ujišťoval ho Mord, když ho strčil do cely. „Dvacet dní, třicet, možná padesát. Pak poletíš.“
Arrynové měli jediné vězení v říši, kde vězňové klidně mohli utéci, když chtěli. Toho prvního dne, poté,
co celé hodiny sbíral odvahu, si Tyrion lehl na břicho, přeplazil se k okraji, vystrčil hlavu a vyhlédl ven.
Obloha byla všude kolem, i dole, šest set stop pod ním a kromě ní tam nebylo nic než prázdnota. Kdyby si
vykroutil krk tak daleko, jak jen mohl, uviděl by další cely, po své pravici a levici i nad sebou. Byl včelou
ve včelí plástvi a někdo mu utrhl křídla.
V jeho cele byla zima, vítr tam skučel dnem a nocí a co bylo nejhorší, podlaha se svažovala. Sice jenom
mírně, ale to stačilo. Měl strach zavřít oči, bál se, že by se ve spánku mohl překulit a probudit se v náhlé
hrůze, až bude sklouzávat dolů přes okraj. Nebylo divu, že v nebeských celách se z lidí stávali šílenci.
Bohové, zachraňte mě, napsal jakýsi předchozí obyvatel cely na zeď něčím, co podezřele připomínalo
krev, modř volá. Zpočátku Tyrion přemýšlel o tom, kdo to asi byl a co se s ním stalo; později si pomyslel,
že to raději nechce vědět.
Kdyby jen dokázal držet jazyk za zuby...
Začal to ten neduživý kluk, co na něj shlížel z křesla vyřezaného ze dřeva čarostromu pod praporcem
s měsícem a sokolem rodu Arrynů. Na Tyriona Lannistera se celý jeho život dívali z výšky, ale zřídkakdy
to byl šestiletý chlapec s revmatickýma očima, kterému museli nacpat tlusté polštáře pod zadek, aby ho
zvedli do výše muže. „Je to špatný člověk?“ zeptal se chlapec, který k sobě tiskl svoji panenku.
„Je,“ odpověděla lady Lysa z menšího křesla vedle něho. Byla oblečená celá v modrém, napudrovaná a
naparfémovaná pro nápadníky, kteří plnili její dvůr.
„Je tak malý,“ řekl lord Orlího hnízda a zahihňal se.
„Je to Tyrion Skřet z rodu Lannisterů, který zavraždil tvého otce.“ Zvedla hlas, aby byl slyšet po celé
délce Velké síně Orlího hnízda, kde rozechvíval mléčně bílé zdi a štíhlé pilíře, aby jej každý člověk slyšel.
„Sprovodil ze světa králova pobočníka!“
„Och, toho jsem taky zabil já?“ zeptal se Tyrion, jako blázen.
Byla to chvíle jako stvořená k tomu, aby držel ústa zavřená a hlavu měl skloněnou. Teď už to věděl;
u sedmi pekel, věděl to i tehdy. Velká síň Arrynů byla dlouhá a asketicky zatížená, ze stěn z modře
žilkovaného bílého mramoru čišel chlad, ale obličeje kolem něho byly mnohem chladnější. Moc
Casterlyovy skály zde neplatila a v Údolí Arryn nežili žádní přátelé Lannisterů. Jeho nejlepší obranou by
byla pokora a ticho.
Tyrionovo rozpoložení však bylo příliš mizerné, než aby se dokázal chovat rozumně. Ke své hanbě byl
v posledním úseku jejich celodenního výstupu na Orlí hnízdo příliš vyčerpaný, než aby mohl jít po svých.
Jeho krátké nohy mu vypověděly službu a odmítly jít dál. Bronn ho musel po zbytek cesty nést a toto
pokoření jen přililo olej do ohně jeho hněvu. „Zdá se, že jsem velice zaneprázdněný malý muž,“ řekl
s hořkým sarkasmem. „Přemýšlím, kde jsem vzal tolik času, abych zvládl všechno to vraždění a zabíjení.“
Měl myslet na to, s kým má co do činění. Lysa Arryn a její napolo normální nemocný syn nebyli
u dvora proslulí láskou k vtipkování“, zvlášť když bylo namířené na ně.
„Skřete,“ řekla Lysa chladně, „budeš si hlídat ten svůj urážlivý jazyk a budeš s mým synem mluvit
zdvořile, nebo ti slibuju, že toho budeš litovat. Nezapomínej, kde jsi. Toto je Orlí hnízdo a kolem sebe vidíš
rytíře Údolí, věrné muže, kteří milovali Jona Arryna. Každý z nich, co je tady vidíš, by pro mne bez váhání
zemřel.”
„Lady Arryn, kdyby se mi cokoli mělo stát, můj bratr Jaime se s radostí postará o to, aby pro tebe
skutečně zemřeli.“ Dokonce i ve chvíli, kdy se záští vyplivoval tato slova, Tyrion si uvědomoval, že se
chová jako šílenec.
„Umíš létat, můj pane z Lannisterů?“ zeptala se lady Lysa. „Má trpaslík křídla? Pokud ne, pak bude
moudřejší spolknout další výhrůžku, co by ti mohla přijít na jazyk.“
„To nebyla výhrůžka,“ řekl Tyrion. „To byl slib.“
Malý lord Robert vyskočil ze svého trůnu, tak rozčilený, že upustil svoji panenku. „Ty nám ublížit
nemůžeš,“ vykřikl. „Nikdo nám tady nemůže ublížit. Matko, řekni mu, že nám tady nemůže ublížit.“
Chlapec se začal třást.
„Orlí hnízdo je nedobytné,“ prohlásila Lysa Arryn klidným hlasem. Vzala svého syna, přitáhla ho těsně
k sobě a objala ho svými baculatými bílými pažemi. „Skřet se nás snaží vystrašit, drahé dítě. Všichni
Lannisterové jsou lháři. Mému sladkému chlapečkovi nebude nikdo ubližovat.“
Nejhorší na tom bylo, že zřejmě měla pravdu. Když si vzpomněl, kolik námahy ho to stálo, než se tam
dostal, Tyrion si uměl docela dobře představit, jaké by to bylo pro rytíře probojovávat si nahoru cestu ve
zbroji, zatímco seshora by na ně pršely kameny a šípy a nepřátelé by se s nimi potýkali o každý krok. Výraz
noční můra byl velmi nevýstižným vyjádřením. Nebylo divu, že Orlí hnízdo nikdo nikdy nedobyl.
Přesto Tyrion stále nebyl schopen umlčet sám sebe a držet jazyk za zuby. „Ne nedobytné,“ řekl, „pouze
obtížně dobyvatelné.“
Malý Robert na něho namířil prst a jeho ruka se přitom třásla. „Jsi lhář. Matko, chci ho vidět letět.“ Dva
strážní v nebesky modrých pláštích uchopili Tyriona v podpaždí a odnesli ho ke dveřím.
Jen bohové vědí, co se mohlo stát, nebýt Catelyn Stark. „Sestro,“ zvolala z místa, kde stála pod trůnem,
„prosím tě, abys nezapomněla na to, že ten muž je mým vězněm. Nechci, aby se mu něco stalo.“
Lysa Arryn chladně pohlédla na svoji sestru, pak vstala a zamířila dolů k Tyrionovi. Její dlouhé sukně
se táhly za ní. Na okamžik se obával, že ho udeří, ale ona namísto toho přikázala, aby ho pustili. Její muži
ho upustili na podlahu, nohy pod ním uklouzly a Tyrion upadl.
Musel na něj být docela zábavný pohled, když se zvedal na kolena, jen aby ucítil, jak mu pravou nohou
projela bolestná křeč, při které se opět natáhl na zem. Vysokou síní rodu Arrynů se rozléhal smích.
„Malý host mojí sestry je příliš unavený, než aby mohl stát,“ poznamenala lady Lysa. „Sere Vardisi,
odveď ho do žaláře. Odpočinek v jedné z našich nebeských cel mu nesmírně prospěje.“
Strážní jím škubli vzhůru. Tyrion Lannister visel mezi nimi, mírně kopal nohama, s obličejem rudým
hanbou. „Tohle si budu pamatovat,“ řekl jim, když ho odnášeli pryč.
A také si pamatoval, pro všechno dobro, co mu to přineslo.
Zpočátku sám sebe utěšoval přesvědčením, že jeho věznění nemůže trvat příliš dlouho. Lysa Arryn ho
chtěla pokořit, to bylo všechno. Zas pro něj pošle, a bude to brzy. Pokud ne ona, pak ho nepochybně bude
chtít vyslechnout Catelyn Stark. Tentokrát si bude na jazyk dávat větší pozor. Nedovolí si jen tak ho zabít;
stále byl Lannisterem z Casterlyovy skály, a pokud prolijí jeho krev, bude to znamenat válku. Alespoň
o tom v duchu sám sebe zpočátku přesvědčoval.
Nyní už si tím tak jistý nebyl.
Možná jeho věznitelé mají v úmyslu nechat ho tu hnít, jenomže Tyrion se obával, že nemá tolik síly,
aby v žaláři vydržel příliš dlouho. Každým dnem byl slabší a bylo jen otázkou času, kdy mu Mordovy rány
a kopance vážně ublíží, za předpokladu, že ho žalářník dřív nevyhladoví k smrti. Pár dalších nocí hladu a
zimy a modř začne volat i jeho.
Napadlo ho, co se asi děje za zdmi (těmi, co tam byly) jeho cely. Lord Tywin nepochybně vyslal svoje
zbrojnoše, když k němu ta zvěst dorazila. Možná, že právě teď Jaime vede vojenskou výpravu Měsíčními
horami... Pokud namísto toho nesměřuje na sever rovnou k Zimohradu. Má kdokoli mimo Údolí dokonce
jen podezření, kam ho Catelyn Stark odvezla? Napadlo ho, co asi udělá Cersei, až se o tom dozví. Král by
mohl nařídit, aby ho propustili, ale bude Robert naslouchat královně nebo svému pobočníkovi? Ohledně
královy náklonnosti ke své sestře si Tyrion žádné iluze nedělal.
Pokud si Cersei dokáže uchovat chladnou hlavu, bude trvat na tom, aby rozsudek nad Tyrionem vynesl
král sám. Dokonce i Ned Stark by proti tomu stěží mohl něco namítat, pokud by nechtěl zpochybňovat
královu čest. A Tyrion bude jen rád, že u soudu může využít příležitosti. Jakékoli vraždy mu chtějí hodit na
krk, byl si jistý, že Starkové proti němu nemají žádný důkaz. Ať svůj případ předloží před Železný trůn a
lordy říše. Bude to znamenat jejich konec. Kdyby jen Cersei byla dost chytrá, aby ji to napadlo...
Tyrion Lannister si povzdechl. Jeho sestra zajisté nebyla mdlého rozumu, ale pýcha ji zaslepovala. Bude
v tom vidět urážku, ne příležitost. A Jaime je dokonce ještě horší, ukvapený, tvrdohlavý a vždycky hned
rozezlený. Jeho bratr nikdy nerozvázal uzel, když jej mohl rozetnout vedví svým mečem.
Napadlo ho, který z nich si najal vraha, aby umlčel toho Starkova chlapce, a zda skutečně zesnovali
smrt lorda Arryna. Pokud byl zavražděn starý pobočník, udělali to šikovně a důmyslně, ovšem poslat
nějakého otrapu s ukradenou dýkou na Brandona Starka jej zaráželo jako neuvěřitelně hloupé. A když
o tom tak přemýšlel, bylo to podivné...
Tyrion se zachvěl. Napadlo ho skutečně ošklivé podezření. Možná, že zlovlk a lev nejsou jedinými
zvířaty v lese, a pokud je to pravda, někdo ho využívá jako svůj nástroj. Tyrion Lannister nesnášel, když ho
někdo zneužíval.
Musí se odsud dostat, a to brzy. Jeho šance přemoci Morda jsou malé až nulové, a nikdo mu zřejmě
dovnitř nepropašuje šest set stop dlouhý provaz, aby mohl utéci na svobodu. Jeho ústa ho do cely dostala,
měla by ho proklatě dostat i ven.
Tyrion se vyškrábal na nohy a ze všech sil se přitom snažil ignorovat svažující se podlahu pod ním,
s jejím vždy sotva patrným tahem ke kraji. Přešel ke dveřím a zabušil do nich pěstí. „Morde!“ vykřikl.
„Žalářníku! Morde, potřebuji tě!“ Musel takto volat dobrých deset minut, než se dveře se skřípotem
otevřely.
„Proč děláš hluk?“ zabručel Mord, s krví podlitýma očima. Z jedné masité ruky mu visel kožený řemen,
široký a silný, složený napůl v pěsti.
Hlavně mu nedávej najevo, že máš strach, připomněl Tyrion sám sobě. „Jak by se ti líbilo být bohatý?“
zeptal se.
Mord ho udeřil. Mávl řemenem zespodu, líně, ale kůže přesto zasáhla Tyriona vysoko do paže. Při
nárazu zavrávoral a bolest ho přiměla zatnout zuby. „Mlč, zakrslý muži,“ varoval ho Mord.
„Zlato,“ řekl Tyrion a napodobil úsměv. „Casterlyova skála je zlata plná.... ahhhhhh...“ Tentokrát byl
úder vedený zepředu. Mord vložil do máchnutí víc síly a kožený řemen při nárazu zapráskal a poskočil.
Zasáhl Tyriona do žeber a srazil ho na kolena, kde se sténáním zůstal. Přinutil sám sebe pohlédnout vzhůru
na svého žalářníka. „Bohatý jako Lannisterové,“ zasípal. „Tak se to říká, Morde -“
Mord zabručel. Řemen zasvištěl vzduchem a zasáhl Tyriona naplno do obličeje. Bolest byla tak
strašlivá, že si ani nepamatoval, že padá, ale když znovu otevřel oči, ležel na podlaze své cely, v uchu mu
zvonilo a ústa měl plná krve. Zašmátral po podlaze, aby se opřel a zvedl se, ale jeho prsty nenahmataly...
nic. Tyrion škubl hlavou dozadu, tak rychle, jako by ho opařil, a ze všech sil se snažil přestat dokonce jen
dýchat. Dopadl rovnou ke kraji, jen pár palců od modři oblohy.
„Chceš říct ještě něco?“ Mord držel řemen mezi pěstmi a prudce jej napínal a uvolňoval. To práskání
přimělo Tyriona vyskočit. Žalářník se dal do smíchu.
Dolů mě neshodí, říkal si Tyrion zoufale, když se sunul pryč od okraje. Catelyn Stark mě chce živého,
takže se neodváží zabít mě. Hřbetem ruky si otřel krev ze rtů, usmál se a řekl: „Ta byla tvrdá, Morde.“
Žalářník ho pozoroval přimhouřenýma očima, pokoušel se rozhodnout, zda to bylo míněno jako urážka.
„Tak silného muže jako ty bych mohl využít.“ Řemen letěl rovnou na něho, ale tentokrát se před ním
Tyrion přikrčil. Utržil jen mírný zásah do ramene, nic víc. „Zlato,“ opakoval a plazil se přitom pozpátku
jako krab, „víc zlata, než jsi kdy v životě viděl. Dost, aby sis mohl koupit půdu, ženy, koně... mohl bys být
šlechticem. Lord Mord.“ Tyrion si odkašlal a vyplivl do oblohy krvavou slinu.
„Není žádné zlato,“ řekl Mord.
On poslouchá! uvědomil si Tyrion. „Můj měšec mi sebrali, když mě zajali, ale zlato stále patří mně.
Catelyn Stark může člověka učinit vězněm, ale nikdy by se nesnížila k tomu, aby ho okradla. To by bylo
nečestné. Pomoz mi a zlato je tvoje.“ Mordův řemen olízl vzduch, ale tentokrát to bylo jen napolo míněné,
líné mávnutí, pomalé a pohrdavé. Tyrion kůži chytil a držel ji v ruce. „Pro tebe by to nepředstavovalo
žádné riziko. Jediné, co je třeba udělat, je doručit vzkaz.“
Žalářník trhnutím vysvobodil svůj řemen z Tyrionova sevření. „Vzkaz,“ řekl, jako by to slovo nikdy
předtím neslyšel. Zamračil se a na čele se mu udělaly hluboké rýhy.
„Poslouchej mě tedy, můj pane. Jenom vyřídíš krátký vzkaz svojí paní. Řekni jí...“ Co? Co by mohlo
Lysu Arryn obměkčit?
Najednou Tyrion Lannister dostal nápad. „Řekni ji, že se chci přiznat ke svým zločinům.“
Mord zvedl paži a Tyrion se již připravoval na další ránu, ale žalářník zaváhal. V jeho očích se zračilo
podezření a chtivost zároveň. Chtěl to zlato, ale měl strach ze lsti; měl pohled muže, který byl podveden až
příliš často. „To lež,“ zamumlal ponuře. „Zakrslý muž mne podvést.“
„Dostaneš můj slib napsaný na papíře,“ slíbil mu Tyrion.
Někteří negramotní písmem pohrdali; jiní měli k psanému slovu přímo posvátnou úctu, jako by to bylo
nějaké kouzlo. Mord naštěstí patřil k těm druhým. Žalářník spustil ruku s řemenem dolů. „Napíšeme zlato.
Hodně zlata.“
„Och, hodně zlata,“ ujistil ho Tyrion. „Měšec je jenom závdavek, můj příteli. Můj bratr nosí zbroj
z plátů ryzího zlata.“ Ve skutečnosti bylo Jaimeho brnění pozlacenou ocelí, ale tenhle trouba by rozdíl
nikdy nepoznal.
Mord zamyšleně ohmatával svůj řemen, ale nakonec povolil a odešel pro papír a brk. Když byl dopis
napsán, žalářník se na něj podezřívavě zamračil. „Teď doručíš můj vzkaz,“ naléhal na něj Tyrion.
Když pro něj přišli, pozdě toho večera, chvěl se v neklidném spánku. Mord otevřel dveře, ale zůstal
zticha. Ser Vardis Egen probudil Tyriona špičkou své boty. „Vstaň, Skřete. Moje paní tě chce vidět.“
Tyrion si vymnul spánek z očí a nasadil si na tvář grimasu, kterou stěží cítil. „Ona možná chce, ale co ji
nutí myslet si, že ji chci vidět já?“
Ser Vardis se zamračil. Tyrion si ho dobře pamatoval z let, která strávil v Králově přístavišti jako
kapitán pobočníkovy domácí stráže. Čtvercovitý bezvýrazný obličej, stříbrné vlasy, svalnaté tělo a ani
špetka humoru. „Tvoje přání mě nezajímají. Vstaň, nebo tě tam nechám odnést.“
Tyrion se svým groteskním způsobem vyškrábal na nohy. „Studená noc,“ řekl nenuceně, „a ve Vysoké
síni je takový průvan. Nerad bych nastydl. Morde, kdybys byl tak laskavý a přinesl mi můj plášť.“
Žalářník na něj zašilhal, s obličejem plným podezření.
,Můj plášť,“ opakoval Tyrion. „Ten ze stínokočky, co jsi mi u sebe schoval. Vzpomínáš si, ne?“
„Dej mu ten jeho zatracený plášť,“ řekl ser Vardis.
Mord se neodvážil ani zamručet. Obdařil Tyriona pohledem, který sliboval odplatu, ale přesto pro plášť
odešel. Když ho svému vězni nařasil kolem krku, Tyrion se usmál. „Děkuji ti. Vzpomenu si na tebe,
kdykoli ho budu mít na sobě.“ Přehodil si visící konec dlouhé kožešiny přes pravé rameno a poprvé po
mnoha dlouhých dnech konečně cítil teplo. „Jdi první, sere Vardisi.“
Vysoká síň Arrynů byla zalita světly padesáti pochodní, hořících ve svícnech podél stěn. Lady Lysa
byla oblečená v černém hedvábí, s měsícem a sokolem vyšitými perlami na své hrudi. Protože nevypadala,
že by chtěla vstoupit do řad Noční hlídky, Tyriona napadlo jen to, že zřejmě usoudila, že smuteční oděv je
vhodným oblečením k doznání. Přes levé rameno jí spadaly její dlouhé, kaštanově hnědé vlasy spletené do
důmyslného copu. Vyšší křeslo vedle ní bylo prázdné; malý lord Orlího hnízda se nepochybně třásl ve
spánku. Tyrion byl vděčný alespoň za to.
Hluboce se uklonil a na okamžik se rozhlédl po síni. Lady Arryn svolala svoje rytíře a vazaly, zřejmě
aby si vyslechli jeho doznání. Viděl zbrázděný obličej sera Bryndena Tullyho a drsnou tvář lorda Nestora
Royceho. Vedle Nestora stál mladší muž s mohutnými černými licousy, který mohl být jenom jeho
dědicem, serem Albarem. Byla zde zastoupena většina nejvýznamnějších rodů Údolí. Tyrion si všiml sera
Lyna Corbraye, štíhlého jako meč, lorda Huntera s jeho dnou postiženýma nohama, ovdovělé lady
Waynwood obklopené jejími syny. Další okázale vystavené erby neznal,- zlomené kopí, zelenou zmiji,
hořící věž, okřídlený pohár.
Mezi šlechtici z Údolí bylo několik jeho společníků z horské cesty; ser Rodrik Cassel, bledý se svými
napolo zhojenými zraněními, stál vedle sera Willise Woda. Zpěvák Marillion si našel novou harfu. Tyrion
se usmál, cokoli se tady dnes v noci stane, nechtěl, aby to bylo udrženo v tajnosti, a neexistoval
spolehlivější prostředek k rozšíření příběhu do blízka i do daleka než zpěvák.
Na zadním konci síně se o sloup opíral Bronn. Žoldnéřovy oči byly upřeny na Tyriona a jeho ruka lehce
spočívala na hrušce jeho meče. Tyrion se na něj dlouze zadíval, přemýšleje...
Jako první promluvila Catelyn Stark. „Přeješ si doznat se ke svým zločinům, jak nám bylo řečeno.“
„Udělám to, moje paní,“ odpověděl Tyrion.
Lysa Arryn se na svoji sestru usmála. „Nebeské cely je vždycky zlomí. Bohové tam na ně vidí a není
tam žádná tma, kam by se mohli schovat.“
„Mně zlomený nepřipadá,“ řekla lady Catelyn.
Lysa jí nevěnovala pozornost. „Řekni, co říct chceš,“ poručila Tyrionovi.
A teď si hoď kostky, pomyslel si s dalším rychlým pohledem dozadu na Bronna. „Kde začít? Jsem
ošklivý malý muž, k tomu se přiznávám. Moje zločiny a hříchy nelze spočítat, moji páni a paní. Léhal jsem
s děvkami, ne jednou, ale stokrát. Přál jsem si, aby můj vlastní otec byl mrtvý, a moje sestra, naše ctihodná
královna, taky.“ Někdo za ním se zachechtal. „Ne vždy jsem se choval laskavě ke svým služebníkům.
Holdoval jsem hazardním hrám. Dokonce jsem podváděl, jak nyní s lítostí připouštím. Řekl jsem mnoho
krutých a zlomyslných věcí o vznešených pánech a paních u dvora.“ To vyvolalo přímo vlnu smíchu.
„Jednou jsem -“
„Ticho!“ Bledý obličej Lysy Arryn se změnil v temně růžový. „Co si vlastně myslíš, že děláš, Skřete?“
Tyrion naklonil hlavu na stranu. „Nu, přiznávám se přece ke svým zločinům, paní.“
Catelyn Stark udělala krok kupředu. „Jsi obviněn z toho, že jsi poslal najatého vraha, aby zabil mého
syna Brana v jeho loži a z účasti na spiknutí s cílem zavraždit lorda Jona Arryna, pobočníka krále.“
Tyrion bezmocně pokrčil rameny. „Obávám se, že k těmto zločinům se přiznat nemohu. O žádných
vraždách nic nevím.“
Lady Lysa vstala ze svého dřevěného trůnu. „Já se tebou nenechám urážet. Co sis to vymyslel za šarádu,
Skřete? Věřím, že se v ní vyžíváš. Sere Vardisi, odveď ho zpět do žaláře... ale tentokrát pro něj najdi menší
celu s více zešikmenou podlahou.“
„Takto se děje spravedlnost v Údolí?“ zahřímal Tyrion tak hlasitě, že ser Vardis na okamžik ztuhl.
„Copak čest přestává u Krvavé brány? Vy mne obviňujete ze zločinů, já je popírám, tak mne hodíte do
otevřené cely, abych tam mrzl a hladověl.“ Zvedl hlavu, aby všichni viděli podlitiny, které mu na obličeji
zanechal Mord. „Kde je konec králově spravedlnosti? Copak Orlí hnízdo není součástí Sedmi království?
Jsem obviněn, jak říkáte. Dobrá tedy. Vyžaduji řádný proces! Nechte mne promluvit a nechte moji pravdu
nebo lež posoudit otevřeně, tváří v tvář bohům i lidem.“
Vysokou síň zaplnilo tiché mumlání, Tyrion věděl, že má vyhráno. Byl urozeným mužem, synem
nejmocnějšího šlechtice v říši, bratrem královny. Proces mu nikdo nemohl upírat. Strážní v nebesky
modrých pláštích k němu zamířili, ale ser Vardis jim nařídil zastavit a pohlédl na lady Lysu.
Její malá ústa se našpulila do nedůtklivého úsměvu. „Pokud budeš souzen a shledán vinným ze zločinů,
ze kterých jsi obviněn, pak podle králových vlastních zákonů budeš muset zaplatit svým životem. Tady
v Orlím hnízdě žádného kata nemáme, můj lorde z Lannisterů. Otevřte Měsíční dveře.“
Dav těl se rozestoupil. Mezi dvěma štíhlými mramorovými sloupy byly úzké dveře z čarostromu, na
jejichž bílém dřevě byl vyřezán srpek měsíce. Ti, co stáli nejblíž, couvali dozadu, aby vyklidili cestu páru
strážných. Jeden z mužů odstranil těžké bronzové mříže, druhý dveře otevřel dovnitř. Modré pláště vzlétly
z jejich ramennou do výše, polapené náhlým poryvem větru, který se skučením zavanul otevřenými dveřmi.
Za nimi byla prázdnota noční oblohy, tečkovaná chladnými lhostejnými hvězdami.
„Popatřete spravedlnost královu,“ zvolala Lysa Arryn. Plameny pochodní se třepetaly jako praporky
podél stěn a tu a tam některá z pochodní zhasla.
„Lyso, já myslím, že to je nemoudré,“ ozvala se Catelyn Stark, zatímco černý vítr kroužil síní.
Její sestra ji ignorovala. „Chceš soud, můj pane z Lannisterů. Dobrá tedy, máš ho mít. Můj syn
vyslechne cokoli, co máš na srdci, a ty si pak vyslechneš jeho rozsudek. Potom můžeš odejít... jedněmi
dveřmi, nebo druhými.“
Tyrion si pomyslel, jak potěšeně sama sebou vypadá, a nebylo divu. Jak ji mohl proces ohrozit, když
soudcem byl její syn? Tyrion pohlédl na Měsíční dveře. Matko, chci ho vidět letět! řekl chlapec. Kolik lidí
už ten malý usmrkanec poslal ven těmito dveřmi?
„Děkuji ti, moje dobrá paní, ale nevidím potřebu obtěžovat tím lorda Roberta,“ řekl Tyrion zdvořile.
„Bohové vědí pravdu o mé nevině. Chci jejich verdikt, ne soud lidí. Požaduji rozsouzení v božím soudu.“
Vysokou síní Arrynů se rozlehla bouře náhlého smíchu. Lord Nestor Royce si odfrkl, ser Willis se
uchechtl, ser Lyn Corbray se přímo rozřehtal a mnozí další vyvraceli hlavy a smáli se, dokud jim slzy
nezačaly stékat po tvářích. Marillion prsty své zlomené ruky neohrabaně vyloudil ze své nové harfy živý
tón. Dokonce i vítr, který vanul dovnitř Měsíčními dveřmi, jako by výsměšně skučel.
Vodnaté oči Lysy Arryn vypadaly nejistě. Vyvedl ji z míry. „Máš na to právo, to jistě.“
Kupředu vykročil mladý rytíř se zelenou zmijí vyšitou na kabátci a poklekl na koleno. „Moje paní,
prosím tě o laskavost bojovat pro tebe a zvítězit.“
„Ta pocta by měla příslušet mně,“ ozval se starý lord Hunter. „Pro lásku, kterou jsem choval ke tvému
manželovi, dovol mi pomstít jeho smrt.“
„Můj otec věrně sloužil lordu Jonovi jako nejvyšší správce Údolí,“ zaburácel ser Albar Royce. „Dovol
mi posloužit nyní jeho synovi.“
„Bohové bývají nakloněni člověku, který je spravedlivý,“ řekl ser Lyn Corbray, „a často vychází
najevo, že to je člověk s nejjistějším mečem. Všichni víme, kdo je to.“ Skromně se usmál.
Tucet dalších mužů promluvil najednou, povykujících ve snaze překřičet se navzájem. Tyrion to shledal
poněkud skličujícím, když si uvědomil, že tolik cizích mužů dychtí zabít ho. Možná to přece jen nebyl zas
tak chytrý nápad.
Lady Lysa zvedla ruku, aby si vyžádala ticho. „Děkuji vám, moji pánové, tak jako by vám poděkoval
můj syn, kdyby zde byl s námi. Žádní muži v Sedmi královstvích nejsou tak stateční a věrní jako rytíři
Údolí. Kdyby to bylo v mé moci, všem bych vám prokázala tu čest. Mohu však vybrat jen jednoho.“
Pokynula. „Sere Vardisi Egene, vždy jsi byl mému zesnulému manželovi oporou. Ty budeš naším
bojovníkem.“
Ser Vardis Egen předtím byl nezvykle zticha. „Moje paní,“ řekl nyní vážným hlasem a poklekl na
koleno, „žádám tě, abys toto břímě položila na jiného. Není mi po chuti. Ten muž není bojovník. Podívej se
na něho, trpaslík poloviny mé velikosti a slabý v nohou. Byla by hanba zabít takového muže a zvát to
spravedlností.”
Och, výborně, pomyslel si Tyrion. „Souhlasím.“
Lysa se na něj zamračila. „Sám jsi žádal boží soud.“
„A nyní požaduji bojovníka, tak jako sis ho ty vybrala pro sebe. Jsem si jistý, že můj bratr Jaime mne
v tomto případě s radostí zastoupí.”
„Tvůj drahý Králokat je stovky lig odsud,“ vyštěkla Lysa Arryn.
„Pošli pro něj ptáka. Rád vyčkám jeho příjezdu.“
„Zítra ráno staneš proti lordu Vardisovi.”
„Zpěváku,“ řekl Tyrion a otočil se k Marillionovi, „až o tomhle budeš skládat baladu, nezapomeň
zdůraznit, jak lady Lysa upřela trpaslíkovi právo na bojovníka a přinutila ho chromého, otlučeného a
kulhavého postavit se proti jejímu nejlepšímu rytíři.“
„Já ti nic neupírám?“ řekla Lysa Arryn hlasem ostrým podrážděním. „Řekni jméno svého bojovníka,
Skřete, pokud si myslíš, že jsi schopen najít zde muže, který za tebe bude ochoten zemřít.“
„Pokud by ti to nevadilo, raději bych našel nějakého, který pro mne zabije.“ Tyrion se rozhlédl po
dlouhé síni. Nikdo se nepohnul. Na dlouhý okamžik přemítal o tom, zda to všechno nebyl kolosální omyl.
Pak v zadní části síně spatřil pohyb. „Já za trpaslíka budu bojovat!“ zvolal Bronn.