TYRION

Třesoucí se v chladu před úsvitem, s pohledem upřeným na Chiggena, který porážel jeho koně, Tyrion
Lannister si imaginární křídou udělal čárku za další dluh Starků. Když v podřepu sedící žoldnéř otevřel
stahovací dýkou břicho zvířete, z nitra trupu stoupala bílá pára. Jeho ruce se pohybovaly obratně, bez
jediného chybného řezu; práci bylo třeba udělat co nejrychleji, než pach krve přiláká stínokočky z jejich
výšin.
„Dnes večer žádný z nás nebude mít hlad,“ řekl Bronn. Sám byl takřka stínem; na kost vyzáblý a jako
kost tvrdý, s černýma očima, dlouhými černými vlasy a černým strništěm na bradě.
„Někteří z nás možná ano,“ řekl mu Tyrion. „Já koně jím nerad. Především své koně.“
„Maso je maso,“ odbyl ho Bronn s pokrčením ramen. „Dothrakové mají koňské maso raději než hovězí
nebo vepřové.“
„Považuješ mne snad za Dothraka?“ zeptal se Tyrion kysele. Dothrakové jedli koně, to byla pravda;
také nechávali deformované děti divokým psům, kteří běželi vzadu za khalasary. Dothracké zvyky ho
pramálo přitahovaly.
Chiggen ze zakrváceného trupu uřízl tenký pruh masa a podržel ho ve vzduchu, aby si ho prohlédl.
„Nechceš ochutnat, trpaslíku?“
„Tu klisnu mi můj bratr Jaime daroval k mému dvacátému třetímu dni jména,“ řekl Tyrion
bezvýrazným hlasem.
„V tom případě mu poděkuj za nás za všechny, pokud ho ještě někdy uvidíš.“ Chiggen se zašklebil,
odhalil svoje žluté zuby a polkl syrové maso na dvě kousnutí. „Zdá se, že byla dobře živená.“
„Lepší bude, když si maso opečeš s cibulí,“ poznamenal Bronn.
Tyrion se beze slova odbelhal stranou. Chlad se usadil hluboko v jeho kostech a nohy měl tak bolavé, že
byl stěží schopen chůze. Možná jeho mrtvá klisna nakonec měla víc štěstí než on. On před sebou měl
hodiny další jízdy, doplněné jen pár sousty jídla a krátkým, studeným spánkem na tvrdé zemi, a pak další
noc úplně stejnou a další a další a jen bohové věděli, kdy to skončí. „Budiž prokleta,“ zamumlal, když
s námahou kulhal po cestě, aby se připojil ke svým věznitelům, „budiž prokleta ona a všichni Starkové.“
Ta vzpomínka jej stále pálila. V jednom okamžiku si objednával večeři a v dalším stál proti místnosti
plné ozbrojených mužů, s Jyckem sahajícím po meči, a ta tlustá hostinská křičela: „Ne meče, ne tady,
prosím, urození pánové!“
Tyrion spěšně zkroutil Jyckovu paži dolů, než je oba mohli rozsekat na kusy. „Kam se poděla tvoje
slušnost, Jycku? Naše dobrá hostitelka říká, že tu žádné meče nechce. Udělej, oč žádá.“ Vynutil ze sebe
úsměv, který musel vypadat stejně nejistě jako on sám. „Dopouštíš se smutného omylu, lady Stark. Nehrál
jsem žádnou roli při pokusu zavraždit tvého syna. Na mou čest -“
„Lannisterská čest,“ to bylo vše, co řekla. Zvedla ruce, aby se všichni v místnosti mohli podívat. „To
jeho dýka zanechala tyto jizvy na mých prstech. Čepel, kterou poslal, aby podřízla mému synovi hrdlo.“
Tyrion cítil hněv kolem sebe, hustý a dusivý, přiživený hlubokými řezy v rukou té Starkovic ženské.
„Zabte ho,“ zasyčela jakási opilá coura zezadu a ostatní hlasy se k jejímu volání přidaly, rychleji, než by
byl věřil. Samí cizinci, ještě před chvílí přátelští, ale teď volali po jeho krvi, jako honicí psi na stopě.
Tyrion hlasitě promluvil a snažil se přitom zabránit chvění svého hlasu. „Pokud lady Stark věří, že mám
na svědomí nějaký zločin, půjdu s ní a budu se z něho zodpovídat.“
Byl to jediný možný způsob. Snažit se probít si cestu z té kaše by bylo jistou pozvánkou do předčasného
hrobu. Na prosbu té Starkovic ženské o pomoc odpověděl dobrý tucet mužů: jeden z Harrenhalu, tři
Brackenové, pár nechutných žoldáků, kteří vypadali, že by ho zabili dřív, než by si stačili odplivnout, a
nějací blázniví zemědělští nádeníci, kteří bezpochyby neměli ponětí, co vlastně dělají. Co proti nim měl
Tyrion? Dýku u svého pasu a dva muže. Jyck se mečem uměl co ohánět, ale s Morrekem mohl sotva
počítat; byl to zčásti koňský pacholek, zčásti kuchař, zčásti sluha, ale rozhodně ne voják. A co se týkalo
Yorena, jeho city mohly být jakékoli, černí bratři odpřísáhli, že se nezúčastní žádných bitek a šarvátek po
celé říši. Yoren by neudělal vůbec nic.
A vskutku, když starý rytíř po boku Catelyn Stark řekl,- „Vezměte jim zbraně!“ černý bratr tiše ustoupil
stranou, zatímco žoldák Bronn vykročil kupředu, vyrval meč z Jyckových prstů a všem jim sebral jejich
dýky. „Dobře,“ řekl starý muž, když napětí v jídelně znatelně pokleslo, „výborně.“ Tyrion ten drsný hlas
poznal; zbrojmistr ze Zimohradu, zbavený svých licousů.
Hostinská Catelyn Stark prosila: „Nezabíjejte ho tady!“ a z jejích úst přitom vylétla červená slina.
„Nezabíjejte ho vůbec,“ naléhal Tyrion.
„Odveďte ho někam pryč, nechci tu žádnou krev, moje paní. Nechci tu žádné bitky urozených pánů.“
„Odvedeme ho zpátky na Zimohrad,“ řekla a Tyrion si pomyslel: Nu, možná... Do té doby měl možnost
rozhlédnout se po místnosti a získat lepší představu o situaci. Pohledem, který se mu naskytl, byl vcelku
potěšen. Och, ta Starkova žena byla šikovná, o tom nebylo pochyb. Přinutit je k veřejnému stvrzení slibů
odpřísáhnutých jejímu otci pány, kterým sloužili, a pak je vyzvat, aby jí pomohli, a ona jako žena, ano, to
bylo sladké. Přesto její úspěch nebyl tak velkolepý, jak by se jí možná zamlouvalo. Podle jeho hrubého
odhadu v místnosti muselo být bezmála padesát lidí. Na prosbu Catelyn Stark se jich zvedl pouhý tucet;
ostatní se tvářili zmateně, vyděšeně nebo nepřívětivě. Jenom dva z Freyů vstali, jak si Tyrion všiml, a zase
se rychle posadili zpátky, když se jejich kapitán nepohnul. Pobavilo by ho to, kdyby se toho odvážil.
„Tak tedy do Zimohradu,“ řekl místo toho. Bude to dlouhá cesta, jak mohl dosvědčit, protože odtamtud
právě přijel. Tolik věcí se po ní mohlo přihodit. „Můj otec se bude divit, co se se mnou stalo,“ dodal a
zachytil pohled muže s mečem, který mu nabídl, že se vzdá svého pokoje. „Vyplatí slušnou odměnu
komukoli, kdo mu doručí zprávu o tom, co se tu dnes stalo.“ Lord Tywin by samozřejmě nic takového
neudělal, ale Tyrion by mu to vynahradil, až by se dostal na svobodu.
Ser Rodrik se podíval na svoji paní pohledem plným starostí a měl si je proč dělat. „Jeho muži půjdou
s ním,“ oznámil starý rytíř. „A vám ostatním děkujeme za to, že o všem, co se tady stalo, pomlčíte.“
Jediné, co Tyrion mohl dělat, bylo dát se do smíchu. Pomlčí? Starý blázen. Pokud nezajme celou
hospodu, slovo se začne šířit v okamžiku, kdy odjedou. Svobodný jezdec se zlatou mincí v kapse poletí do
Casterlyovy skály jako šíp. Když ne on, pak určitě někdo jiný. Yoren ten příběh odnese na jih. Ten
bláznivý zpěvák by z toho také mohl něco vytěžit. Freyové to oznámí svému pánovi a jenom bohové vědí,
co možná udělá. Lord Walder Frey sice odpřísáhl věrnost Řekotočí, ale byl to opatrný muž, který drahnou
část svého života strávil tím, že si zajišťoval, aby vždycky byl na vítězné straně. Přinejmenším pošle svoje
ptáky se vzkazem na jih do Králova přístaviště a možná se odváží udělat víc než to.
Catelyn Stark neztrácela čas. „Musíme okamžitě odjet. Potřebujeme čerstvé koně a zásoby na cestu. Vy
muži, vězte, že rod Starků vám navždy bude zavázán svou vděčností. Kdyby se kterýkoli z vás rozhodl
pomoci nám střežit naše zajatce a doprovodit nás bezpečně do Zimohradu, slibuji vám, že budete bohatě
odměněni.“ To jediné zabralo; ti blázni začali vstávat o překot. Tyrion si prohlížel jejich obličeje; skutečně
budou odměněni, přísahal sám sobě v duchu, ale možná ne docela tak, jak si představovali.
A přesto i když ho strkali ven, sedlali koně v dešti a svazovali mu ruce kusem hrubého konopného
provazu, Tyrion Lannister ve skutečnosti žádný zvláštní strach nepociťoval. Nikdy ho do Zimohradu
nedostanou, vsadil by se o cokoli. Jezdci je dostihnou během dne, ptáci se rozletí do všech stran a některý
z říčních lordů se určitě bude chtít zalíbit jeho otci natolik, že mu přispěchá na pomoc. Když mu někdo
stáhl kápi dolů přes oči a vyzvedl ho do sedla, Tyrion blahopřál sám sobě ke svému důvtipu.
Vydali se na cestu v dešti, rychlým cvalem a zanedlouho byla Tyrionova stehna odraná a bolavá a zadek
mu pulzoval bolestí. Dokonce i když už byli v bezpečné vzdálenosti od hostince a lady Catelyn zpomalila
do klusu, byla to strašlivě kodrcavá bolavá cesta přes nerovný terén, ještě zhoršovaná jeho slepotou. Každá
otočka a obrat jej vystavovaly nebezpečí pádu z koně. Kápě tlumila zvuky, takže nedokázal rozlišit, co
kolem něho říkají, a déšť prosákl látkou a přilepil mu ji k obličeji, až nakonec musel namáhavě bojovat
o dech. Provaz se mu zařezával do zápěstí a zdálo se, že ho má každou hodinou utažený stále víc. Chtěl
jsem se zastavit u teplého ohniště a pečené drůbeže, a ten zatracený zpěvák musel otevřít ústa, pomyslel si
zbědovaně. „O tomhle se bude zpívat velká píseň a já jsem ten, kdo ji složí,“ řekl Marillion Catelyn Stark,
když jí oznámil svůj nápad jet s nimi, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak to „nádherné dobrodružství“
dopadne. Tyrion přemýšlel, zda tomu hochovi ono dobrodružství nadále bude připadat tak nádherné,
jakmile je dostihnou lannisterští jezdci.
Déšť konečně ustal a do jeho očí se přes vlhkou látku dralo světlo úsvitu, když Catelyn Stark konečně
vydala příkaz sesednout z koní. Hrubé ruce ho stáhly dolů ze sedla, rozvázaly mu pouta a stáhly mu kápi
z hlavy. Když uviděl úzkou kamenitou cestu, úpatí kopců divoce se zvedajících do výše kolem nich a
zubaté, sněhem pokryté vrcholky na vzdáleném horizontu, všechna naděje z něj náhle vyprchala. „Tohle je
horská cesta,“ zalapal po dechu a pohlédl na lady Stark vyčítavým pohledem. „Východní cesta. Říkala jsi,
že pojedeme do Zimohradu!“
Catelyn Stark ho obdařila jedním ze svých sotva znatelných úsměvů. „Často a nahlas,“ souhlasila.
„Tvoji přátelé nepochybně pojedou tím směrem, až nás budou pronásledovat. Přeju jim hodně zdaru.“
Dokonce i nyní, o celé dlouhé dny později, ho ta vzpomínka plnila hořkou zuřivostí. Celý život se
Tyrion holedbal svým důvtipem, jediným darem, kterým, jak se zdálo, byli bohové svolní obdařit ho, ale ta
sedmkrát proklatá vlčice Catelyn Stark ho přesto převezla na celé čáře. To vědomí jej bolelo mnohem víc
než sama skutečnost jeho zajetí.
Zastavili se jenom na tak dlouho, jak bylo zapotřebí k nakrmení a napojení koní, a pak se znovu vydali
na cestu. Tentokrát byl Tyrion kápě ušetřen. Po druhé noci už mu nesvazovali ruce, a jakmile dosáhli výšin,
ani se neobtěžovali hlídat ho. Zdálo se, že se jeho útěku neobávají. A proč by měli? Tady nahoře byla země
rozeklaná a divoká a horská cesta stěží byla něčím víc než jen kamenitou stezkou. Kdyby utekl, jak daleko
by mohl doufat, že se dostane, sám a bez zásob? Pro stínokočky by byl pamlskem a klany, které přebývaly
v horských pevnostech, byly sebrankou lapků a hrdlořezů, kteří se neskláněli před jiným zákonem než před
mečem.
Přesto je ta Starkovic ženská neúnavně hnala dál. Věděl, kam mají namířeno. Poznal to v okamžiku, kdy
mu stáhli kápi z očí. Tyhle hory byly domovským územím rodu Arrynů, a ženou zesnulého pobočníka byla
Lysa Tully, Catelynina sestra... a rozhodně ne přítelkyně Lannisterů. Tyrion znal lady Lysu z let jejího
pobytu v Králově přístavišti jen povrchně a ani za mák se netěšil na obnovení jejich známosti.
Jeho věznitelé byli shromážděni kolem bystřiny, o kousek níž pod horskou cestou. Koně pili svoji dávku
ledově studené vody a spásali trsy hnědé trávy, která vyrůstala ze štěrbin lemujících cestu. Jyck a Morrec se
choulili blízko sebe, rozmrzelí a v té nejhorší náladě. Mohor stál nad nimi, opřený o svoje kopí, s kulatou
železnou čepičkou na hlavě, ve které vypadal, jako by měl na lebce nasazenou misku. Zpěvák Marillion
seděl opodál, potíral svoji harfu olejem a stěžoval si, co to vlhko dělá s jejími strunami.
„Musíme si odpočinout, moje paní,“ řekl bezvýznamný rytíř ser Willis Wode lady Catelyn, když k nim
Tyrion přicházel. Byl to muž lady Whent, tupý a arogantní, první, který tehdy v hostinci vstal, aby lady
Catelyn pomohl.
„Ser Willis mluví pravdu, moje paní,“ přitakal ser Rodrik. „Tohle je třetí kůň, o kterého jsme přišli -“
„Když nás dostihnou Lannisterové, ztratíme koní mnohem víc,“ připomněla mu. Její obličej byl
ošlehaný větrem a pohublý, ale neztratil nic ze svého odhodlání. „Toho se zde obávat nemusíš,“ vložil se do
hovoru Tyrion.
„Na tvůj názor se lady neptala, skrčku,“ okřikl ho Kurleket, velký tlustý ohava s nakrátko ostříhanými
vlasy a prasečím obličejem. Byl to jeden z Brackenů, zbrojnoš ve službách lorda Jonose. Tyrion si dal práci
s tím, že si zapamatoval jejich jména, aby jim později mohl poděkovat za to, s jakým jemnocitem s ním
zacházeli. Lannister vždycky splácel svoje dluhy. Kurleket se to ke svému zármutku jednoho dne dozví,
stejně jako jeho přátelé Lharys a Mohor, dobrý ser Willis a žoldáci Bronn a Chiggen. Obzvlášť ostrou lekci
plánoval pro Marilliona, toho s harfou a tím sladkým tenorovým hlasem, který se s takovou vervou snažil
zrýmovat slova skřetovi, kulhavý a mrňavý, aby o téhle potupě mohl složit píseň.
„Nechte ho mluvit,“ nařídila lady Stark.
Tyrion Lannister se posadil na kámen. „Teď naši pronásledovatelé pravděpodobně uhánějí přes Šíji,
ženou se za tvojí lží po královské cestě... za předpokladu, že vůbec nějací pronásledovatelé jsou, poněvadž
to v žádném případě není jisté. Och, nepochybuji o tom, že ta zvěst k uším mého otce dorazila... Jenomže
můj otec mne nemá příliš v lásce a nejsem si jistý, zda se vůbec bude obtěžovat a něco udělá.“ Byla to jen
poloviční lež; lord Tywin Lannister se ani za mák nestaral o svého znetvořeného syna, ovšem netoleroval
jakékoli znevažování cti svého rodu. „Toto je krutá země, lady Stark. Nenajdeš pomoc a útočiště, dokud
nedorazíš do Údolí, a každý kůň, o kterého přijdeš, tím víc zatíží a zpomalí ostatní. Ba co hůř, riskuješ, že
přijdeš i o mě. Jsem malý, nemám sílu, a když zemřu, jaký to všechno bude mít smysl?“ To vůbec nebyla
lež; Tyrion nevěděl, jak dlouho ještě bude schopen vydržet to vražedné tempo.
„Dalo by se říct, že tvoje smrt má smysl, Lannistere,“ odpověděla Catelyn Stark.
„Já myslím, že ne,“ odvětil Tyrion. „Pokud mne chceš mít mrtvého, stačí říct jen slovo a některý z tvých
oddaných přátel mne s radostí obdaří rudým úsměvem.“ Pohlédl na Kurleketa, ale ten muž byl příliš tupý,
než aby v jeho slovech vycítil urážku.
„Starkové nevraždí muže ve spaní.”
„Já taky ne,“ řekl. „Znovu ti říkám, že s pokusem zabít tvého syna nemám nic společného.“
„Vrah byl vyzbrojen tvojí dýkou.“
Tyrion cítil, jak se v něm zvedá vlna horka. „To nebyla moje dýka,“ trval na svém. „Kolikrát tě o tom
mám ještě ujišťovat? Lady Stark, čemukoli o mně možná věříš, nejsem hlupák. Jenom blázen by vyzbrojil
nějakého ošuntělého hrdlořeza svojí vlastní dýkou.“
Na kratičký okamžik se mu zdálo, že v jejích očích spatřil jiskřičku pochybnosti, ale řekla mu jen: „Proč
by mi Petyr lhal?“
„Proč medvěd kálí v lesích?“ opáčil Tyrion. „Protože to má v povaze. Lhaní je pro muže jako Malíček
stejně přirozené jako dýcháni. Ty bys to měla vědět, ty ze všech lidí nejvíc.“
Udělala krok směrem k němu, s obličejem přísně staženým. „Co tím chceš říct, Lannistere?“
Tyrion naklonil hlavu na stranu. „Inu, třeba to, že ho každý muž na dvoře královském slyšel vyprávět,
jak tě připravil o panenství, moje paní.”
„To je lež!“ vydechla Catelyn.
„Och, jaký ošklivý malý skřet,“ řekl Marillion, šokován.
Kurleket tasil svoji dýku, zlověstně vyhlížející zbraň z černého železa. „Stačí jen slovo, moje paní, a
hodím ti ten jeho prolhaný jazyk k nohám.“ Jeho prasečí očka se při té představě zaleskla vzrušením.
Catelyn Stark hleděla na Tyriona s takovým chladem v obličeji, jaký ještě nikdy u nikoho neviděl.
„Petyr Baeliš mne kdysi miloval. Tehdy byl ještě chlapec. Jeho vášeň byla tragédií pro nás všechny, ale
byla ryzí a čistá, nic, co by se dalo urážet. Chtěl moji ruku. Taková je pravda. A ty jsi skutečně zlý člověk,
Lannistere.“
„A ty jsi skutečně blázen, lady Stark. Malíček nikdy nemiloval nic než svůj Malíček a já tě ujišťuji, že
to není tvoje ruka, čím se holedbá, ale tvoje zralá ňadra a tvoje sladká ústa a horko mezi tvýma nohama.“
Kurleket ho popadl za vlasy, prudkým trhnutím mu zvrátil hlavu dozadu a obnažil mu krk. Tyrion pod
bradou ucítil chladný polibek oceli. „Mám ho podříznout jako prase, moje paní?“
„Zabij mne a pravda zahyne se mnou,“ zalapal Tyrion po dechu.
„Nech ho mluvit,“ poručila Catelyn Stark.
Kurleket neochotně pustil Tyrionovy vlasy.
Tyrion se zhluboka nadechl. „Jak jsem podle Malíčka přišel k té jeho dýce? Odpověz mi na moji otázku,
prosím.“
„Vyhrál jsi ji od něho v sázce během turnaje v den jména prince Joffreye.“
„Když můj bratr Jaime byl vyhozen ze sedla Rytířem květin, tak zněl jeho příběh, nemám pravdu?“
„Ano,“ připustila. Na jejím čele se vytvořila vráska.
„Jezdci!“
Ten výkřik přišel z větrem zbrázděného pahorku nad nimi. Ser Rodrik předtím poslal Lharyse, aby po
skále vylezl nahoru a hlídal cestu, zatímco budou odpočívat.
Po dlouhý okamžik se nikdo nepohnul. Catelyn Stark byla první, kdo zareagoval. „Sere Rodriku, sere
Willisi, na koně,“ vykřikla. „Ostatní pojeďte za námi. Mohore, hlídej vězně -“
„Dej nám zbraně!“ Tyrion vyskočil na nohy a popadl ji za paži. „Budeš potřebovat každý meč.“
Věděla, že má pravdu, Tyrion to věděl. Příslušníci horských klanů se pranic nestarali nevraživost mezi
velkými rody; zabijí Starka a Lannistera se stejnou zuřivostí, tak jako zabíjeli každého. Možná ušetří
Catelyn samotnou,- byla ještě mladá, aby jim mohla porodit syny. Přesto váhala.
„Už je slyším!“ vykřikl ser Rodrik. Tyrion otočil hlavu, zaposlouchal se a uslyšel to: dunění kopyt,
tuctu koní nebo i víc, blížících se. Najednou se všichni rozhýbali, sahali po zbraních, utíkali ke koním.
Na jejich hlavy padaly kamínky, jak Lharys skákal a klouzal dolů po skále. Bez dechu přistál před lady
Catelyn, sprostě vyhlížející muž s rozježenými štětinami rezavě zbarvených vlasů trčících zpod jeho
válcovité ocelové přílby. „Dvacet mužů, možná dvacet pět,“ řekl bez dechu. „Podle mého odhadu Mléční
hadi nebo Měsíční bratři. Museli mít na cestě hlídky, moje paní. Skryté pozorovatele... vědí, že jsme tady.“
Ser Rodrik Cassel již byl na koni, s mečem v ruce. Mohor se krčil vedle za balvanem, v obou rukou
třímal svůj oštěp s kovovým hrotem a mezi zuby měl dýku. „Hej, zpěváku,“ zvolal ser Willis Wode.
„Pomoz mi s tím brněním.“ Marillion tam seděl jako přimrazený, s obličejem bledým jako mléko, a tiskl
svoji harfu. Tyrionův muž Morrec rychle vstal a pospíchal rytíři pomoci s jeho kyrysem.
Tyrion dál držel Catelyn za paži. „Jinou možnost nemáš,“ řekl jí. „My tři a čtvrtý muž, aby nás hlídal...
čtyři muži tady v horách mohou znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.“
„Dej mi svoje slovo, že až bude po boji, dobrovolně nám zbraně odevzdáte.“
„Moje slovo?“ Dunění kopyt bylo stále hlasitější. Tyrion se prohnaně zašklebil. „Och, máš je mít, moje
paní... na mou lannisterskou čest.“
Na okamžik si myslel, že na něj plivne, ale místo toho vyštěkla: „Dejte jim zbraně,“ a stejně rychle se
rozběhla pryč. Ser Rodrik hodil Jyckovi svůj meč a dýku a otočil se, aby se utkal s nepřítelem. Morrec,
který dostal luk a toulec plný šípů, poklekl na koleno vedle cesty. Uměl to lépe s lukem než s mečem. A
Bronn pospíchal vložit Tyrionovi do rukou sekeru s dvojitým ostřím.
„Se sekerou jsem nikdy nebojoval.“ Zbraň byla v jeho rukou cítit podivně a cize. Měla krátké topůrko,
těžkou hlavici a strašlivý bodec na vrcholku.
„Představuj si, že štípeš dříví,“ řekl Bronn a vytáhl z pochvy, kterou měl napříč přes záda, svůj dlouhý
meč. Odplivl si a pospíchal se postavit do řady vedle Chiggena a sera Rodrika. Ser Willis vysedl na koně,
aby se k nim připojil, potýkaje se s těžkou hrncovitou přilbicí se štěrbinou pro oči a dlouhým černým
péřovým chocholem.
„Polena nekrvácejí,“ řekl Tyrion do prázdna. Bez svého brnění si připadal jako nahý. Rozhlédl se kolem
sebe po nějakém balvanu a rozběhl se tam, kde se schovával Marillion. „Vypadni jinam.“
„Jdi pryč!“ křikl na něj chlapec. „Já jsem zpěvák a s tímhle bojem nechci mít nic společného!“
„Co, ztratil jsi najednou chuť na dobrodružství?“ Tyrion do mladíka kopal, dokud se neposunul stranou
a bylo to jen tak tak. O okamžik později byli jezdci u nich.
Nepředcházeli jim žádní heroldové, žádné troubení na rohy ani dunění bubnů, jenom zachvění strun,
když Morrec a Lharys napjali své luky a příslušníci klanu se na ně najednou vyřítili z úsvitu, štíhlí tmaví
muži odění ve vařením ztvrdlé kůži a nesourodé zbroji, s obličeji skrytými za mřížkovanými polopřilbami.
Jejich ruce v rukavicích třímaly všechny možné zbraně: meče, kopí, nabroušené kosy, kyje s hroty, dýky a
těžké železné palice. V jejich čele jel velký muž v pruhovaném plášti z kožešin stínokočky, vyzbrojený
nestvůrným dvouručním mečem.
Ser Rodrik vykřikl: „Za Zimohrad!“ a vyjel jim vstříc, s Bronnem a Chiggenem vedle sebe, křičícími
jakýsi bojový pokřik beze slov. Ser Willis Wode je následoval, mávaje nad hlavou bijákem, nestvůrnou
železnou koulí s hroty na řetězu. „Za Harrenhall Za Harrenhall“ volal, Tyrion cítil náhlé nutkání vyskočit,
zamávat svojí sekerou a zařvat: „Za Casterlyovu skálu!“ ale ten šílený nápad ho záhy přešel a on se za
balvanem přikrčil ještě níž.
Slyšel ržáni vystrašených koní a třeskot kovu o kov. Chiggenův meč škrábl po tváři jezdce v kroužkové
zbroji, a Bronn se mezi lapky vehnal jako vichřice, porážeje nepřátele po své levici i pravici. Ser Rodrik
bušil do velkého muže v plášti ze stínokočky, jejich koně tančili jeden kolem druhého, zatímco muži si
vzájemně uštědřovali úder za úderem. Jyck se vyšvihl na koně a beze zbroje se rozjel do středu rvačky. Po
chvíli Tyrion spatřil šíp trčící z hrdla muže v plášti ze stínokočky. Když otevřel ústa, aby vykřikl, vychrstla
mu z nich krev. Než spadl ze svého koně, ser Rodrik již bojoval proti někomu jinému.
Najednou Marillion zavřeštěl a přikryl si hlavu harfou, protože přes jejich balvan přeletěl kůň. Když se
jezdec otočil a zamířil zpátky k nim, mávaje kolem sebe ostnatým železným kyjem, Tyrion za balvanem
vstal a oběma rukama vší silou máchl svou sekerou. Ostří zasáhlo kupředu se řítícího koně do krku
s hlasitým, vzhůru vedeným pfank a Tyrion málem uvolnil svoje sevření, protože zvíře se se zoufalým
zaržáním plnou vahou začalo hroutit k zemi. Podařilo se mu vykroutit sekeru a neohrabaně uskočit stranou.
Marillion měl menší štěstí. Kůň a jezdec se v jedné obrovité změti řítili k zemi přímo na zpěváka. Tyrion
přitančil zpátky, zatímco noha hrdlořeza byla přišpendlena pod jeho padlým koněm a pohřbil sekeru do
mužových zad, těsně nad lopatky.
Když se snažil uvolnit svoji zbraň z jeho těla, uslyšel pod mužem a jeho koněm sténat Marilliona.
„Pomozte mi někdo,“ lapal zpěvák po dechu. „Bohové smilujte se, já krvácím.“
„Já myslím, že to je spíš koňská krev,“ ušklíbl se Tyrion. Zpod mrtvého zvířete se vyplazila zpěvákova
ruka a zaškrábala v hlíně jako pavouk s pěti nohama. Tyrion na tápající prsty dupl patou a ucítil uspokojivé
prasknutí. „Zavři oči a předstírej, že jsi mrtvý,“ poradil zpěvákovi, než zvedl svoji sekeru a odvrátil se.
Poté události dostaly rychlý spád. Úsvit byl plný řevu a výkřiků, prosycený pachem krve, a svět se
změnil v chaos. Kolem uší mu svištěly šípy a odrážely se od skal. Uviděl Bronna shozeného z koně,
bojujícího s mečem v každé ruce. Tyrion se držel na okraji bitky, klouzal od balvanu k balvanu a odvažoval
se ven ze stínů, aby sekal po nohou projíždějících koní. Našel zraněného příslušníka klanu, usmrtil ho a
vzal si mužovu polopřilbu. Byla mu na jeho velkou hlavu příliš těsná, ale Tyrion byl rád, že má alespoň
nějakou ochranu. Jycka napadli zezadu, zatímco řezal do muže před sebou, a později Tyrion zakopl přes
Kurleketovo tělo. Prasečí obličej byl rozdrcen na kaši palcátem, ale Tyrion poznal dýku, kterou vytáhl
z mužových mrtvých prstů. Zastrkoval si ji za pas, když vtom uslyšel ženský výkřik.
Catelyn Stark stála zády ke kamenné tváři hory, obklíčená třemi muži, z nichž jeden seděl na koni a
druzí dva stáli na zemi. Ve svých zmrzačených dlaních neohrabaně svírala dýku, ale už neměla kam
ustoupit a oni kolem ní byli ze tří stran. Ať si tu děvku vezmou, pomyslel si Tyrion, a užijte si to, a přesto
jaksi pochyboval. A pak, dokonce ještě předtím, než si uvědomil, že je u nich, zasáhl prvního muže zezadu
do kolene a těžká hlava jeho sekery rozštípla maso a kost jako shnilé dřevo. Polena, která krvácejí,
pomyslel si Tyrion nejapně, když se k němu otočil druhý muž. Tyrion couvl před jeho mečem, ohnal se
sekerou a muž se zvrátil dozadu... a Catelyn Stark popošla kupředu a podřízla mu svojí dýkou hrdlo. Muž
na koni si vzpomněl na jakousi naléhavou záležitost někde jinde a spěšně odcválal.
Tyrion se rozhlédl kolem sebe. Všichni nepřátelé byli poraženi nebo zmizeli. Boj jaksi skončil, zatímco
se nedíval. Všude kolem leželi umírající koně a zranění muži, naříkali a sténali bolestí. K jeho velkému
ohromení nebyl jedním z nich. Uvolnil svůj stisk a nechal sekeru s žuchnutím dopadnout na zem. Ruce měl
lepkavé krví. Přísahal by, že se rval celý den, ale zdálo se, že slunce se na obloze pohnulo stěží o kousek.
„Tvoje první bitva?“ zeptal se Bronn později, když se skláněl na Jyckovým tělem a stahoval mu boty.
Byly to dobré boty, jak se příslušelo na muže lorda Tywina; silná kůže, naolejovaná a pružná, mnohem
jemnější než ta, ze které byly ušity Bronnovy boty.
Tyrion přikývl. „Můj otec by byl tak hrdý,“ řekl. V nohách pociťoval takové křeče, že byl stěží schopen
stát. Zvláštní bylo, že během bitvy bolest vůbec nevnímal.
„Teď bys potřeboval ženu,“ řekl Bronn a v jeho černých očích se zablesklo. Nacpal boty do brašny
u svého sedla. „Není nic lepšího než žena, poté cos byl zakrvácen v bitvě, to mi věř.“
Chiggen přestal obírat těla lapků na dost dlouho, aby si odfrkl a olízl si rty.
Tyrion pohlédl tam, kde lady Stark obvazovala seru Rodrikovi rány. „Já bych byl pro, kdyby si ona dala
říct,“ řekl. Svobodní jezdci propukli v smích a Tyrion se při té představě pousmál. Tohle je začátek.
Poté klečel u bystřiny a umýval si krev z obličeje vodou chladnou jako led. Když se belhal zpátky
k ostatním, znovu pohlédl na zabité. Mrtví příslušníci klanů byli hubení, otrhaní muži, jejich koně kost a
kůže a podměrečné velikosti, s vyčnívajícími žebry. Zbraně, které jim Bronn a Chiggen ponechali, vůbec
nepůsobily impozantním dojmem. Kyje, hole, kosa... Vzpomněl si na velkého muže v plášti ze stínokočky,
který bojoval se serem Rodrikem dvouručním mečem, ale když našel jeho tělo roztažené na kamenité zemi,
muž nebyl koneckonců zas tak velký, plášť byl pryč a Tyrion viděl, že čepel jeho meče je na mnoha
místech odštípaná a její levná ocel poskvrněná rzí. Nebylo divu, že příslušníci klanů zanechali na zemi
devět mrtvol.
Oni měli jenom tři mrtvé; dva zbrojnoše lorda Brackena, Kurkeleta a Mohora, a jeho vlastního muže
Jycka, který se pokusil o nanejvýš bláznivý kousek s nekrytými zády. Blázen do samého konce, pomyslel si
Tyrion.
„Lady Stark, naléhám na tebe, abychom se vším spěchem pokračovali dál,“ řekl ser Willis Wode, který
se skrze hledí své přilbice obezřetně rozhlížel po vrcholcích pahorků kolem nich. „Na chvíli jsme je
zahnali, ale myslím, že ne příliš daleko.“
„Musíme pohřbít naše mrtvé, sere Willisi,“ řekla. „Byli to stateční muži. Nenechám je tady napospas
havranům nebo stínokočkám.“
„Tahle půda je ke kopání příliš kamenitá,“ namítl ser Willis.
„V tom případě nanosíme kameny na mohyly.“
„Nanos si kamenů, kolik chceš,“ řekl jí Bronn, „ale udělej to beze mě a bez Chiggena. Já mám na práci
jiné věci než nosit kameny pro mrtvoly... například dýchat.“ Pohlédl na zbytek těch, co přežili. „Všichni
z vás, co doufáte, že budete žít, až přijde soumrak, pojeďte s námi.“
„Moje paní, obávám se, že mluví pravdu,“ řekl ser Rodrik znaveně. Starý rytíř byl v boji zraněn,
mečem, který ho sekl hluboko do levé paže a letícím oštěpem, který ho škrábl do krku, a jeho hlas
prozrazoval jeho věk. „Když se tu budeme zdržovat, určitě na nás zaútočí znovu, a podruhé už bychom to
nemuseli přežít.“
Tyrion viděl na Catelynině obličeji hněv, ale jinou možnost neměla. „Snad nám to bohové odpustí.
Vyjedeme ihned.“
Nyní už si na nedostatek koní stěžovat nemohli. Tyrion přesunul svoje sedlo na Jyckova grošovaného
valacha, který vypadal dostatečně silný na to, aby vydržel ještě další tři nebo čtyři dny. Už chtěl nasednout,
když tu vykročil kupředu Lharys a řekl mu: „Vezmu si nazpět svoji dýku, skrčku.“
„Ať si ji nechá.“ Catelyn Stark shlížela dolů ze svého koně. „A postarej se o to, aby dostal zpátky také
sekeru. Možná ji bude potřebovat, až nás znovu napadnou.“
„Máš moje díky, paní,“ řekl Tyrion, když nasedal na koně.
„Ušetři si je,“ odbyla ho stroze. „Nedůvěřuji ti o nic víc než předtím.“ Byla pryč, než se zmohl na
odpověď.
Tyrion si upravil na hlavě svoji ukradenou polopřílbu a vzal si od Bronna sekeru. Vzpomněl si na to, jak
jeho cesta začala, se spoutanými zápěstími a kápí staženou přes hlavu, a pomyslel si, že tohle rozhodně
znamená zlepšení. Lady Stark ať si svoji důvěru ponechá; dokud mu neseberou sekeru, může počítat s tím,
že má v té její hře navrch.
Ser Wylis Wode vyjel jako první, Bronn jel úplně vzadu, s lady Stark bezpečně uprostřed a serem
Rodrikem jako jejím stínem vedle ní. Marillion při jízdě vrhal zasmušilé pohledy dozadu na Tyriona.
Zpěvák měl zlomených několik žeber, svoji harfu a všechny čtyři prsty na ruce, kterou používal ke hře, ale
den pro něj přesto neznamenal naprostou ztrátu; někde přišel k nádhernému plášti ze stínokočky, z husté
černé kožešiny proťaté bílými pruhy. Tiše se choulil pod jejími záhyby a pro tentokrát neměl, co by řekl.
Než ujeli půl míle, uslyšeli za sebou divoké vrčení stínokoček a později hlasité vřeštění bestií peroucích
se spolu nad mrtvolami, které nechali za sebou. Marillion viditelně zbledl. Tyrion popojel k němu.
„Zbabělec,“ řekl, „se hezky rýmuje s krkavec“ Kopl svého koně do slabin a přejel kolem zpěváka za serem
Rodrikem a lady Catelyn.
Pohlédla na něj a její rty se sevřely těsněji k sobě.
„Jak jsem ti říkal předtím, než jsme byli tak neomaleně vyrušeni,“ začal Tyrion, „v té Malíčkové
povídačce je vážná trhlina. Ať už o mně věříš čemukoli, lady Stark, ujišťuji tě o tomhle nikdy neuzavírám
sázky proti členům své rodiny.“