TYRION

„Jsi si jistý, že nás musíš opustit tak brzy?“ zeptal se ho lord velitel. „Víc než jistý, lorde
Mormonte,“ odpověděl Tyrion. „Můj bratr Jaime se bude divit, co se se mnou stalo. Mohl by si pomyslet,
že jsi mne přemluvil, abych se dal k černým.“
„Přemluvil bych, kdybych mohl,“ Mormont si vzal krabí klepeto a rozlomil ho v pěsti. Třebaže již byl
stár, lord velitel stále oplýval silou medvěda. „Jsi chytrý muž, Tyrione. Takové jako ty tady na Zdi
potřebujeme.“
Tyrion se zašklebil. „V tom případě se po Sedmi královstvích budu pídit po trpaslících a všechny je
posílat sem za tebou, lorde Mormonte.“ Zatímco se smáli, vysál maso z krabí nohy a sáhl po další. Krabi
dorazili teprve toho rána z Východní hlídky, napěchovaní v sudu se sněhem, jejich maso bylo lahodné a
křehké.
Ser Alliser Thorne byl jediným mužem u stolu, který se ani jednou neusmál. „Lannister nás uráží.”
„Jenom tebe, sere Allisere,“ řekl Tyrion. Tentokrát v sobě měl smích u stolu nervózní, rozpačitý podtón.
Thornovy černé oči se s nenávistí upřely na Tyriona. „Na někoho, kdo není ani polovičním mužem, máš
troufalý jazyk. Možná bychom si ty a já měli společně vyjít na nádvoří.”
„Proč?“ opáčil Tyrion. „Krabi jsou tady.“
Jeho poznámka vyprovokovala další vlnu smíchu od ostatních. Ser Alliser vstal, s ústy staženými do
přísné čáry. „Pojď se mnou a pronášej svoje žertíky s ocelí v ruce.“
Tyrion se zkoumavě podíval na svoji ruku. „Proč, já už mám ocel v ruce, sere Allisere, i když vypadá
jako krabí vidlička. Dáme si souboj?“ Vyskočil ze židle a začal drobnou vidličkou píchat do Thornova
hrudníku. Věžní místnost zaplnily výbuchy smíchu. Lord velitel se smál tak, že mu z toho zaskočilo.
Kousky kraba mu vylétly z úst a začal lapat po dechu. Dokonce i jeho havran se k němu připojil, hlasitě
krákaje od okna. „Souboj! Souboj! Souboj!“
Ser Alliser Thorne odkráčel z místnosti tak škrobeně, že to vypadalo, jako by měl dýku zabodnutou
v zadnici.
Mormont stále lapal po dechu. Tyrion ho praštil do zad. „Vítězi náleží kořist,“ zvolal. „Zabírám si pro
sebe Thornův podíl krabů.“
Konečně se lord velitel vzpamatoval. „Jsi prohnaný muž, když dokážeš našeho sera Allisera tak
vyprovokovat,“ pokáral ho.
Tyrion se posadil a napil se vína. „Když si člověk namaluje na hruď terč, měl by očekávat, že dříve či
později do něj někdo vystřelí šíp. Viděl jsem mrtvoly, které měly větší smysl pro humor, než má ser
Alliser.“
„To zas ne,“ namítl lord majordomus Bowen Marsh, muž kulatý a rudý jako granátové jablko. „Měl bys
slyšet ta komická jména, kterými hochy častuje při výcviku.“
Tyrion několik těch komických jmen slyšel. „Vsadil bych se, že chlapci pro něj taky pár jmen mají,“
řekl. „Odlomte si led z očí, moji dobří páni. Ser Alliser Thorne by měl uklízet hnůj ve vašich stájích, ne
cvičit vaše mladé bojovníky.“
„Štolbů má hlídka dost,“ zabručel lord Mormont. „Zdá se, že to je všechno, co nám sem poslední dobou
posílají. Štolby, vykutálené zlodějíčky a násilníky. Ser Alliser je pomazaným rytířem, jedním z mála, kteří
se dali k černým od té doby, co jsem lordem velitelem. Bojoval statečně v Králově přístavišti.“
„Na špatné straně,“ poznamenal suše ser Jaremy Rykker. „Já bych to měl vědět, byl jsem tam na
hradbách vedle něho. Tywin Lannister nám nabídl dvě skvělé možnosti. Buď se dát k černým, nebo do
soumraku napíchne naše hlavy na kůl. Bez urážky, Tyrione.“
„To je v pořádku, sere Jaremy. Můj otec má napichování hlav v oblibě, především těch lidí, kteří ho
určitým způsobem rozčílili. A obličej tak vznešený jako tvůj, nu, nepochybně už si představoval, jak zdobíš
městské hradby nad Královskou bránou. Myslím, že by ses tam skvěle vyjímal.“
„Děkuji ti,“ odpověděl ser Jaremy se sarkastickým úsměvem.
Lord velitel Mormont si odkašlal. „Někdy se obávám, že ser Alliser tě vystihl pravdivě, Tyrione. Urážíš
jak nás, tak naše vznešené poslaní tady na Zdi.“
Tyrion pokrčil rameny. „Všichni potřebujeme být čas od času uráženi, lorde Mormonte, jinak bychom
sami sebe začali brát příliš vážně. Víc vína, prosím.“ Natáhl svůj pohár.
Když mu je Rykker naléval, Bowen Marsh řekl: „Na tak malého muže máš velkou žízeň.“
„Och, já si myslím, že lord Tyrion je docela velký muž,“ řekl mistr Aemon ze vzdáleného konce stolu.
Mluvil tiše, a přesto všichni vysocí důstojníci Noční hlídky ztichli, aby slyšeli, co má ten prastarý muž na
srdci. „Myslím, že tady na konci světa je to mezi námi obr.“
Tyrion zdvořile odpověděl: „Nazývají mne mnoha jmény, můj pane, ale obr mezi ně patří zřídkakdy.“
„Nicméně,“ řekl mistr Aemon, když se jeho zakalené, mléčně bílé oči přesunuly k Tyrionovu obličeji,
„já si myslím, že to je pravda.“
Tehdy, při oné výjimečné příležitosti, Tyrion Lannister zjistil, že se mu nedostává slov. Mohl jen
zdvořile sklonit hlavu a říci: „Jsi příliš laskavý, mistře Aemone.“
Slepý muž se zasmál. Byl hubený, vrásčitý a bezvlasý, scvrklý pod vahou stovky let, takže jeho
mistrovský náhrdelník s články z mnoha kovů mu volně visel kolem krku. „Mne také nazývají mnoha
jmény, můj pane,“ řekl, „ale laskavý mezi ně patří zřídkakdy.“ Tentokrát se zasmál Tyrion.
Mnohem později, když byla vážná záležitost stolování ukončena a ostatní odešli, Mormont nabídl
Tyrionovi křeslo vedle ohně a číši svařeného vína tak silného, že mu vehnalo slzy do očí. „Královská cesta
bývá tady na severu poměrně nebezpečná,“ řekl mu lord velitel, když spolu pili.
„Beru s sebou Jycka a Morreca,“ řekl mu Tyrion, „a Yoren se vrací zpátky na jih.“
„Yoren je jen jeden muž. Členové Noční hlídky tě doprovodí odsud až do Zimohradu,“ oznámil mu
Mormont tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. „Tři muži by měli stačit.“
„Když na tom trváš, pane,“ řekl Tyrion. „Mohl bys poslat mladého Sněha. Myslím, že by uvítal šanci
znovu vidět svoje bratry.“
Mormont se pod svým hustým plnovousem zamračil. „Sněha? Och, toho Starkova bastarda. Podle mne
to není dobrý nápad. Ti hoši potřebují zapomenout na život, co nechali za sebou, na svoje sourozence,
matky a všechno ostatní. Návštěva domova by jenom rozvířila city, které je lépe nechat na pokoji. Já tyhle
věci znám. Moje vlastní krev... Moje sestra Maege nyní vládne Medvědímu ostrovu, od té doby, co můj syn
upadl v nemilost. Mám neteře, které jsem nikdy neviděl.“ Polkl. „Kromě toho, Jon Sníh je ještě chlapec. Ty
dostaneš tři silné muže, aby ochraňovali tvoje bezpečí.“
„Jsem dojat tvojí starostlivostí, lorde Mormonte.“ Tyrionovi se ze silného nápoje začínala točit hlava,
ale nebyl natolik opilý, aby si neuvědomil, že Starý medvěd po něm bude něco chtít. „Doufám, že ti tvoji
laskavost budu moci oplatit.“
„Můžeš,“ řekl Mormont otupěle. „Tvoje sestra sedí vedle krále. Tvůj bratr je velkým rytířem a tvůj otec
je nejmocnějším lordem v Sedmi královstvích. Oroduj u nich za nás. Pověz jim o našich potřebách. Sám jsi
to viděl, můj pane. Noční hlídka umírá. Náš počet nyní činí necelý jeden tisíc. Šest set zde, dvě stě na
Stínové věži a ještě méně ve Východní hlídce, a stěží třetina z nich jsou bojovníci. Zeď je sto lig dlouhá.
Zamysli se nad tím. Kdyby na nás zaútočili, máme jen tři muže na obranu jedné míle Zdi.“
„Tři a třetinu,“ opravil ho Tyrion se zívnutím.
Zdálo se, že Mormont ho neslyšel. Starý muž si ohříval ruce u ohně. „Poslal jsem Benjena Starka pátrat
po synovi Yohna Royceho, který se ztratil na své první průzkumné výpravě. Ten Royceův kluk byl zelený
jako letní tráva, a přesto trval na tom, aby mu byla udělena čest velet své vlastní skupině, že prý mu to
přísluší jako rytíři. Nechtěl jsem urazit jeho lorda otce, tak jsem se jeho přání podvolil. Poslal jsem ho na
výpravu se dvěma muži, které jsem považoval za stejně dobré jako kterékoli jiné v Noční hlídce. Většího
blázna než já bych zřejmě nenašel.“
„Blázna,“ souhlasil havran. Tyrion vzhlédl. Pták na něj shlížel dolů svýma korálkovýma černýma
očima a načechrával si peří na křídlech. „Blázna,“ zvolal znovu. Starý Mormont by si to nepochybně
vyložil špatně, kdyby Tyrion toho tvora zaškrtil. Škoda.
Lord velitel si na nervy jdoucího ptáka nevšímal. „Gared byl téměř stejně starý jako já a na Zdi byl ještě
déle,“ pokračoval, „a přesto se zdá, že se stal křivopřísežníkem a zběhl. Nikdy bych tomu nevěřil, ne
u něho, jenomže lord Eddard mi poslal jeho hlavu ze Zimohradu. Po Royceovi není nikde ani stopy. Jeden
dezertér a dva muži ztracení a teď se zdá, že se ztratil také Ben Stark.“ Zhluboka si povzdechl. „Koho mám
poslat na výpravu, aby pátrali po něm? Za dva roky dovrším sedmdesátku. Jsem příliš starý a příliš unavený
pro břímě, které vláčím, ale když to všechno položím, kdo se toho ujme po mně? Alliser Thorne? Bowen
Marsh? Musel bych být slepý jako mistr Aemon, abych neviděl jací jsou. Noční hlídka se stala armádou
zamračených chlapců a unavených starců. Kromě mužů sedících dnes večer u mého stolu mám snad jen
dvacet dalších, kteří umějí číst, a ještě méně těch, co umějí přemýšlet nebo plánovat či velet. Kdysi dávno
Noční hlídka vždycky trávila léto tím, že stavěla, a každý lord velitel zvedl Zeď o něco výš, než byla na
počátku jeho úřadu. Jediné, co můžeme dělat nyní, je udržet se tady naživu.“
On mluví smrtelně vážně, uvědomil si Tyrion. Cítil se v přítomnosti starého muže mírně rozpačitě. Lord
Mormont strávil podstatnou část svého života na Zdi a chtěl vědět, zda ta léta měla vůbec nějaký smysl.
„Slibuji ti, že král se o vašich potřebách dozví,“ řekl Tyrion s vážnou tváři, „a osobně promluvím se svým
otcem a také se svým bratrem.“ A udělá to. Tyrion Lannister byl stejně dobrý jako jeho slovo. Zbytek
ponechal nevyřčený; a sice to, že král Robert ho bude ignorovat, lord Tywin se ho zeptá, zda tady na severu
nepřišel o rozum, a jeho bratr Jaime se mu vysměje.
„Jsi ještě mladý muž, Tyrione,“ řekl Mormont. „Kolik zim jsi dosud zažil?“
Pokrčil rameny. „Osm, devět. Nepamatuji si to.“
„A všechny byly krátké.“
„Jak říkáš, můj pane.“ Narodil se uprostřed zimy, strašlivé a kruté, o které mistrové říkali, že trvala
bezmála tři roky, ale Tyrionovy nejranější vzpomínky pocházely již z jara.
„Když jsem byl chlapec, říkalo se, že dlouhé léto vždycky znamená, že přijde dlouhá zima. Toto léto
trvá již devět let, Tyrione, a zanedlouho to bude deset. Zamysli se nad tím.“
„Když jsem já byl chlapec,“ odpověděl Tyrion, „moje stará chůva mi povídala, že jednoho dne, pokud
lidé budou dobří, bohové světu darují léto bez konce. Možná jsme byli hodnější, než jsme si mysleli, a
Velké léto je konečně tady.“ Usmál se.
Lord velitel se nezdál být pobaven. „Nejsi takový blázen, abys tomu věřil, můj pane. Všiml jsem si, že
dny se již krátí. Nemůže o tom být pochyb. Aemon dostává dopisy z Citadely, závěry shodující se s jeho
vlastními. Konec léta nám hledí do tváří.“ Mormont se naklonil kupředu, uchopil Tyriona za ruku a pevně
ji stiskl. „Musíš je přimět pochopit to. Říkám ti, můj pane, temnota přichází. Tam v lesích jsou divoké věci,
zlovlci, mamuti a sněžní medvědi velikosti praturů, a ve svých snech vídám tvory mnohem temnější.“
„Ve svých snech,“ řekl Tyrion v ozvěně a myslel přitom na to, jak naléhavě potřebuje další číši vína.
Mormont jako by ho neslyšel. „Rybáři blízko Východní hlídky zahlédli na pobřeží bílé chodce.“
Tentokrát Tyrion nedokázal udržet jazyk na zuby. „Rybáři Lannisportu často vídají ptakožery.“
„Denys Mallister píše, že horalové se stěhují na jih, putují kolem Stínové věže v mnohem větších
počtech než kdy předtím. Oni utíkají, můj pane... jenže před čím?“ Lord Mormont přešel k oknu a zahleděl
se do noci. „Tohle jsou staré kosti, Lannistere, ale dosud nikdy necítily takové zimomření jako teď. Pověz
králi, co ti říkám, prosím tě o to. Zima se blíží a až přijde Dlouhá noc, pouze Noční hlídka bude stát mezi
říší a temnotou, která se přikrade od severu. Bohové nám pomáhejte, pokud nebudeme připraveni.“
„Bohové pomozte mi, pokud dnes večer nepůjdu včas do postele. Yoren je rozhodnutý vyjet za prvního
světla.“ Tyrion vstal, ospalý vínem a unavený životem. „Děkuji ti za všechnu zdvořilost a laskavost, které
jsi mi tu prokázal, lorde Mormonte.“
„Řekni jim to, Tyrione. Řekni jim to a přinuť je uvěřit tomu. To jsou jediné díky, které od tebe
vyžaduji.“ Zapískal a jeho havran přilétl k němu a přistál mu na rameni. Mormont se usmál a dal ptákovi
zrní ze své kapsy. Tyrion ho tam takto nechal a odešel.
Chlad panující venku se zakusoval do kostí. Důkladně zabalený do svých kožešin, Tyrion Lannister si
natáhl rukavice a pokývl ubohým zmrzlým nešťastníkům, stojícím na stráži před věží lorda velitele. Vydal
se přes nádvoří ke svým vlastním pokojům v Králově věži, kráčeje tak rychle, jak mu to jeho krátké nohy
dovolovaly. Pod jeho chodidly křupaly nánosy sněhu, podrážky jeho vysokých bot drtily noční námrazu a
jeho dech se před ním srážel v bílý chuchvalec jako prapor. Zastrčil si dlaně do podpaždí, zrychlil tempo a
v duchu se modlil, aby mu Morrec nebyl zapomněl zahřát postel horkými cihlami z krbu.
Za Královou věží se ve světle měsíce třpytila Zeď, nezměrná a tajuplná. Tyrion se na okamžik zastavil,
aby se podíval vzhůru a pokochal se pohledem na ni. Nohy ho bolely zimou a spěchem.
Najednou se ho zmocnila zvláštní posedlost, touha pohlédnout ještě jednou ze samotného konce světa.
Pomyslel si, že to možná je jeho poslední šance; zítra odjede na jih a nedokázal si představit, proč by se
kdy měl chtít znovu vydat do téhle zmrzlé pustiny. Králova věž se tyčila před ním, s jejím příslibem tepla a
měkkého lože, ale Tyrion přesto zjistil, že kráčí kolem ní směrem k obrovité bledé hradbě Zdi.
Jižní stěnu lemovaly dřevěné schody, ukotvené na obrovských, hrubě otesaných kládách zakleslých
hluboko do ledu a sněhu. Vinuly se sem a tam, klikatě šplhaly vzhůru jako zubatý blesk. Černí bratři jej
ujistili, že jsou mnohem pevnější, než vypadají, ale Tyrionovy nohy byly natolik zchromlé křečí, že pro něj
bylo bolestné dokonce jen pomýšlet na výstup po svých. Místo toho zamířil k železné kleci blízko studny,
vbelhal se dovnitř a třikrát krátce zatahal za provaz zvonce.
Připadalo mu, že tam čeká celou věčnost, stojící uvnitř za mřížemi, obrácen zády ke Zdi. Rozhodně to
bylo dostatečně dlouho, aby se začal divit, proč to vlastně dělá. Právě se rozhodl zapomenout na svůj
bláznivý vrtoch a jít do postele, když tu sebou klec trhla a započal výstup.
Stoupala nahoru pomalu, nejprve s přískoky a škubáními, pak plynuleji. Země se od něj vzdalovala, klec
se houpala a Tyrion rukama pevně svíral železné mříže. Dokonce i přes rukavice cítil chlad kovu. Všiml si,
že Morrec v jeho pokoji udržuje oheň, a v duchu ho pochválil, ale věž lorda velitele byla temná. Bylo
zřejmé, že Starý medvěd má víc rozumu než on.
A pak už byl nad věžemi a stále stoupal vzhůru. Černý hrad ležel pod ním, vykreslený v měsíčním svitu.
Z výšky bylo vidět, jak je nehostinný a zpustlý; bašty bez oken, drolící se zdi, nádvoří dusící se spadanými
kameny. Z ještě větší výše viděl světla Moleova městečka, půl míle vzdáleného směrem na jih po královské
cestě, a tu a tam jasný odlesk měsíčního světla na vodě, kde ledové bystřiny sestupovaly z horských výšin,
aby dál v podobě řek a říček protínaly planiny. Zbytek světa byl nehostinnou prázdnotou větrem
ošlehávaných kopců a skalnatých plání pokrytých sněhem.
Konečně silný hlas nad ním řekl: „Sedm pekel, to je Skřet,“ a klec sebou trhla, prudce zastavila a zůstala
tam viset ve vzduchu, pomalu se houpajíc sem a tam s provazy praskajícími.
„Přitáhni ho sem, zatraceně.“ Ozvalo se zamručení a hlasité zasténání dřeva, klec se zhoupla na stranu a
pak Zeď byla najednou pod ním. Tyrion čekal, dokud houpání neustalo, načež otevřel dveře klece a
vyskočil dolů na led. Nad rumpálem se skláněla mohutná postava v černém, zatímco druhá držela klec
rukou v rukavici. Jejich obličeje byly zachumlané do vlněných šátků, takže byly vidět jenom jejich oči, byli
vycpaní vrstvami vlny a kůže, černých na černých.
„Co tady chceš v tento noční čas?“ zeptal se ten u rumpálu.
„Poslední pohled.“
Muži si vyměnili kyselé pohledy. „Dívej se, jak dlouho chceš,“ řekl ten druhý. „Jenom dávej pozor, ať
nespadneš dolů, malý muži. Starý medvěd by nás stáhl z kůže.“ Pod velkým dřeveným jeřábem stála malá
bouda, Tyrion viděl mdlou záři železného koše s uhlím, a když muži od rumpálu otevřeli dveře a zašli
zpátky dovnitř, pocítil kratičký závan tepla. Pak už tam byl sám.
Nahoře panoval mrazivý chlad a vítr z něj rval šaty jako nedočkavá milenka. Vrchol Zdi byl širší než
místy královská cesta, takže Tyrion neměl strach, že by z ní spadl, třebaže podklad pod jeho nohama byl
mnohem víc kluzký, než by se mu zamlouvalo. Bratři sypali obchůzkové cestičky drceným kamenem, ale
váha nesčetných kroků Zeď pod nimi rozpouštěla a led jako by narůstal kolem štěrku a pohlcoval jej, dokud
cestička nebyla zas holá a znovu nenastal čas rozdrtit další kámen.
Přesto to nebyl problém, se kterým by si Tyrion nedokázal poradit. Rozhlédl se na východ a na západ,
na Zeď táhnoucí se před ním, nezměrnou bílou cestu bez začátku a bez konce, lemovanou po obou stranách
temnými propastmi. Západ, rozhodl se bez jakéhokoli zvláštního důvodu a vydal se tím směrem, po
cestičce nejbližší severnímu okraji, kde štěrk vypadal nejčerstvěji.
Jeho holé tváře byly zčervenalé chladem a jeho nohy si s každým krokem stěžovaly stále hlasitěji, ale
Tyrion je ignoroval. Vítr svištěl kolem něho, štěrk křupal pod jeho nohama, zatímco bílá stuha před ním
sledovala linie kopců, stoupala výš a výš, dokud se neztratila na západním obzoru. Prošel kolem masivního
katapultu, vysokého jako městská hradba, jehož základna byla ponořená hluboko ve Zdi. Vrhací rameno
bylo sundáno kvůli opravě a pak zapomenuto; leželo tam jako zlámaná hračka, napolo zapuštěné v ledu.
Ze vzdálené strany katapultu k němu tlumený hlas zvolal výzvu. „Kdo tam? Zastav!“
Tyrion se zastavil. „Jestli tu budu stát příliš dlouho, zmrznu na místě, Jone,“ řekl, když ze tmy proti
němu tiše vyklouzl chundelatý bledý tvar a jal se očichávat jeho kožešiny. „Nazdar, Duchu.“
Jon Sníh přišel blíž. Ve vrstvách kožešin a kůže vypadal větší a mohutnější a kapuci svého pláště měl
staženou hluboko do obličeje. „Lannister,“ řekl a stáhl si šátek z tváře, aby si uvolnil ústa. „Tohle je to
poslední místo, kde bych očekával, že se s tebou setkám.“ Měl v ruce těžké kopí s kovovým hrotem, vyšší
než byl sám, a po boku mu visel meč v kožené pochvě. Přes hrudník měl pověšený válečný roh se
stříbrnými obroučkami.
„Tohle je poslední místo, kde bych byl očekával, že budu spatřen,“ připustil Tyrion. „Nechal jsem se
unést svým rozmarem. Když se Ducha dotknu, ukousne mi ruku?“
„Ne, pokud jsem tu já,“ ujistil ho Jon.
Tyrion bílého vlka podrbal za ušima. Rudé oči jej netečně pozorovaly. Zvíře mu nyní sahalo až k
hrudníku a Tyrion měl neblahý pocit, že stačí rok a bude se na něj muset dívat vzhůru. „Co ty tady děláš
dnes v noci?“ zeptal se. „Kromě toho, že ti tu mrzne mužství...“
„Vylosoval jsem si noční hlídku,“ řekl Jon. „Znovu. Ser Alliser to laskavě zařídil u velitele hlídky, aby
o mne měl zvláštní zájem. Zřejmě si myslí, že když mě budou držet polovinu noci vzhůru, usnu zítra
dopoledne během výcviku. Zatím jsem ho pokaždé zklamal.“
Tyrion se usmál. „A už se Duch naučil žonglovat?“
„Ne,“ odpověděl Jon s úsměvem, „ale Grenn se dnes ráno ubránil Halderovi a Pyp už taky svůj meč
nepouští na zem tak často, jako to dělával předtím.“
„Pyp?“
„Jeho skutečné jméno je Pypar. Ten malý kluk s velkýma ušima. Viděl mě cvičit s Grennem a poprosil
mě o pomoc. Thorne mu nikdy neukázal, jak má pořádně držet meč.“ Otočil se a pohlédl na sever. „Strážím
tu míli Zdi. Půjdeš kousek se mnou?“
„Když nepůjdeš moc rychle,“ odpověděl Tyrion.
„Velitel hlídky říká, že musím chodit, aby mi nezmrzla krev v těle, ale nikdy mi neřekl, jak rychle.“
Kráčeli spolu, s Duchem ťapkajícím vedle Jona jako bílý stín. „Zítra časně zrána odjíždím,“ řekl Tyrion.
„Já vím.“ Jonův hlas zněl podivně smutně.
„Mám v úmyslu stavit se cestou na jih na Zimohradu. Pokud máš nějaký vzkaz, který bys po mně chtěl
odeslat...“
„Řekni Robbovi, že budu velet Noční hlídce a udržím ho v bezpečí, takže klidně může s děvčaty začít
vyšívat a svůj meč dát Mikkenovi, aby ho roztavil a nadělal z něj koňské podkovy.“
„Tvůj bratr je větší než já,“ řekl Tyrion se smíchem. „Odmítám mu předat zprávu, po které by mě mohl
nechat popravit.“
„Rickon se bude ptát, kdy se vrátím domů. Pokus se mu vysvětlit, kam jsem odešel, jestli to dokážeš.
Řekni mu, že si může nechat všechny moje věci, zatímco jsem pryč, to se mu bude líbit.“
Zdá se, že lidé toho po mně dnes chtějí nějak moc, pomyslel si Tyrion Lannister. „Víš, tohle všechno jsi
mohl sepsat do dopisu.“ „Rickon ještě číst neumí, A Bran...“ Náhle se odmlčel. „Nevím, jaký vzkaz poslat
Branovi. Pomoz mu, Tyrione.“
„Jak bych mu já mohl pomoci? Nejsem mistr, abych ulevil jeho bolesti. Neznám žádná kouzla, která by
mu přičarovala zpátky nohy.“
„Mně jsi pomohl, když jsem to potřeboval,“ řekl Jon Sníh.
„Nic jsem ti nedal,“ namítl Tyrion. „Jenom slova.“
„Dej tedy slova i Branovi.“
„Žádáš chromého muže, aby naučil mrzáka tancovat,“ řekl Tyrion. „Jakkoli upřímně míněná může být
lekce, výsledek pravděpodobně bude groteskou. Přesto, vím, jaké to je milovat bratra, lorde Sněhu.
Poskytnu Branovi jakkoli malou pomoc, jaká bude v mé moci.“
„Děkuji ti, můj pane z Lannisterů.“ Stáhl si rukavici a nabídl mu svoji holou dlaň. „Přátelé.“
Tyrion zjistil, že ho to podivně dojalo. „Většina mého příbuzenstva jsou bastardi,“ řekl se suchým
úsměvem, „ale ty jsi první, koho mám za přítele.“ Stáhl si zuby rukavici a plácl Sněha do dlaně, kůží na
kůži. Chlapcův stisk byl vřelý a silný.
Když si znovu natáhl rukavici, Jon Sníh se prudce otočil a přešel k nízké severní zídce z ledu. Zeď za ní
příkře spadala dolů; byla tam jen tma a divočina. Tyrion přešel k němu a bok po boku tam takto spolu stáli
na konci světa.
Noční hlídka nedovolila lesu přikrást se blíž než na půl míle od severního okraje Zdi. Houštiny
železostromů, strážních stromů a dubů, které tam kdysi vyrostly, byly před staletími vymýceny, a byl
vytvořen široký pruh otevřené krajiny, přes kterou nemohl neviděn přejít žádný nepřítel. Tyrion slyšel, že
na jiných místech podél Zdi mezi třemi pevnostmi se divoký hvozd krade již po desetiletí zpátky, že jsou
tam místa, kde šedozelené strážní stromy a bílé čarostromy zapustily kořeny ve stínu Zdi samé, ale Černý
hrad měl neukojitelnou chuť na palivové dříví a zde byl les stále držen v patřičných mezích sekerami
černých bratří.
Nikdy však nebyl příliš daleko. Odsud jej Tyrion viděl, temné stromy tyčící se nad pruhem holé země,
jako druhá zeď vybudovaná rovnoběžně s první, zeď noci. Jen pár seker se kdy zaťalo do dřeva v tom
černém lese, kde dokonce ani měsíční světlo nedokázalo proniknout prastarým spletencem větví, kořenů,
šlahounů a trní. Tam venku stromy vyrůstaly do obrovitých rozměrů a průzkumníci říkali, že vypadají, jako
by hluboce přemýšlely, a že nikdy nespatřily žádné lidi. Nebylo divu, že Noční hlídka ten les pojmenovala
začarovaným hvozdem.
Jak tam tak stál a díval se do tmy, bez jediného ohně, který by tam hořel, s větrem hvízdajícím mu
kolem uší a chladem zabodávajícím se jako kopí do jeho břicha, Tyrion Lannister měl pocit, že by téměř
mohl uvěřit řečem o Jiných, nepřátelích noci. Jeho žerty o měchohubcích a ostrozubých mu najednou
nepřipadaly tak komické.
„Můj strýc je někde tam,“ řekl Jon Sníh tiše, opřený o svoje kopí, zahleděný do tmy. „Té první noci,
když mě sem poslali, doufal jsem, že strýc Benjen se vrátí a já ho uvidím první a zatroubím na roh. On se
ale nevrátil. Ani té noci, ani žádné jiné.“
„Dej mu čas,“ řekl Tyrion.
O kus dál na severu začal výt vlk. K jeho volání se brzy připojil druhý hlas, pak další. Duch naklonil
hlavu na stranu a naslouchal. „Když se nevrátí,“ slíbil Jon Sníh, „Duch a já ho půjdeme hledat.“ Položil
ruku na zlovlkovu hlavu.
„Já ti věřím,“ řekl Tyrion, ale v duchu si myslel: A kdo půjde hledat tebe? Zachvěl se.