TYRION

Sever se táhl donekonečna. Tyrion Lannister znal mapy stejně dobře jako kdokoli jiný, ale čtrnáct dní
na divoké stezce, která vystřídala královskou cestu, ho tady na severu naučilo, že mapa je jednou věcí a
skutečná země docela jinou.
Rozloučili se ze Zimohradem stejného dne jako král, uprostřed shonu a vřavy odjezdu královské
družiny, vyjíždějíce z jeho bran do zvuku pokřikujících mužů a frkajících koní, do kodrcání povozů a
sténání královnina velkého kolového domu, zatímco kolem nich se k zemi snášely lehké sněhové vločky.
Královská cesta začínala hned za propletencem hradu a městečka v podhradí. Tam se povozy, zástupy
rytířů a jezdců a muži s praporci stočili k jihu a odvezli s sebou veškerý hluk a zmatek, zatímco Tyrion se
vydal na sever s Benjenem Starkem a jeho synovcem.
Brzy se citelně ochladilo a kolem nich panovalo mnohem větší ticho.
Na západě cestu lemovaly pazourkové kopce, šedivé a rozeklané, s vysokými strážními věžemi na
kamenitých vrcholcích. Na východě byla krajina nižší, země se zplošťovala ke zvlněné planině, která se
táhla do dáli, kam až oko dohlédlo. Přes dravé, úzké říčky a potoky se klenuly kamenné mosty a
uspořádané do prstenců kolem tvrzí obehnaných hradbami ze dřeva se prostíraly malé farmy ze dřeva a
kamene. Na cestě panoval čilý cestovní ruch a tu a tam u ní stály drsné venkovské hostince.
Avšak po třech dnech cesty od Zimohradu farmářská krajina ustoupila hustému lesu a královská cesta
osaměla. Pazourkové kopce byly s každou ujetou mílí vyšší a divočejší, dokud nakonec pátého dne
nezabočili do hor, chladných modrošedých obrů s rozježenými útesy a sněhem na ramennou. Když zavál
vítr ze severu, z vysokých vrcholků jako praporce vlály dlouhé chocholy ledových krystalů.
S horami tvořícími zeď po jejich pravici se cesta stočila ze severního směru do severovýchodního a
vedla lesem mohutných dubů, věčně zelených jehličnanů a černých vřesovců stromovitých, které vypadaly
starší a tmavší než kterékoli, co Tyrion dosud viděl. Vlčí les, říkal mu Benjen Stark, a skutečně, noci
ožívaly vytím vzdálených smeček, a některých, co tak vzdálené nebyly. Bílý zlovlk Jona Sněha při tom
nočním vytí špicoval uši a ježila se mu srst, ale nikdy nezvedl svůj vlastní hlas v odpověď. Na tom zvířeti
je něco velmi znepokojivého, říkal si Tyrion.
Do té doby jich ve skupině bylo osm, nepočítaje v to vlka. Tyrion cestoval se dvěma ze svých vlastních
mužů, jak se příslušelo na Lannistera. Benjen Stark s sebou měl jen svého synovce bastarda a pár čerstvých
koní pro Noční hlídku, ale na okraji vlčího lesa strávili noc za dřevěnými zdmi lesní pevnosti a tam se
k nim připojil další z černých bratři, Yoren. Yoren byl shrbený a divného vzhledu, rysy jeho tváře byly
ukryté za vousem stejně černým jako jeho oděv, ale vypadal pevně jako starý kořen a tvrdě jako kámen.
S ním k jejich výpravě přibyl pár otrhaných selských hochů z Prstů. „Násilníci,“ řekl Yoren s chladným
pohledem na svoje svěřence. Tyrion pochopil. Říkalo se, že život na Zdi je krutý, ale určitě byl lepší než
kastrace.
Pět mužů, tři chlapci, zlovlk, dvacet koní a klec havranů, kterou Benjenu Starkovi věnoval mistr Luwin.
Nepochybně byli podivným společenstvím pro královskou cestu nebo jakoukoli jinou.
Tyrion si všiml, že Jon Sníh pozoruje Yorena a jeho pochmurné společníky se zvláštním výrazem
v obličeji, který hodně připomínal zděšení. Yoren měl pokroucená záda a kysele páchl, jeho vlasy a vous
byly mastné a plné vší, jeho šaty staré, záplatované a zřídkakdy prané. Jeho dva mladí rekruti páchli
dokonce ještě hůř a připadali mu stejně hloupí, jako byli neurvalí.
Nebylo pochyb o tom, že hoch se mylně domníval, že Noční hlídka je složena výhradně z mužů, jako je
jeho strýc. Pokud ano, Yoren a jeho společníci pro něj byli krutým procitnutím. Tyrionovi bylo chlapce
líto. Zvolil si tvrdý život... nebo by se snad dalo říci, že pro něj tvrdý život byl vybrán.
Mnohem méně sympatií choval k jeho strýci. Zdálo se, že Benjen Stark sdílí odpor svého bratra vůči
Lannisterům, takže nebyl potěšen, když mu Tyrion sdělil svůj úmysl. „Varuji tě, Lannistere, na Zdi žádné
putyky nejsou,“ řekl, shlížeje na něj z výše.
„Nepochybuji o tom, že se určitě najde místečko, kam se vejdu,“ odpověděl mu na to Tyrion. „Jak sis
možná všiml, jsem poněkud menšího vzrůstu.“
Královninu bratrovi samozřejmě nikdo neřekl ne, čímž byla celá záležitost vyřešena, třebaže Stark
z toho nebyl šťastný. „Jízda se ti líbit nebude, o tom tě mohu ujistit,“ řekl mu stroze, a od okamžiku, kdy se
vydali na cestu, snažil se ze všech sil, aby jeho slib nevyšel naplano.
Ke konci prvního týdne byla Tyrionova stehna odřená od celodenních jízd, v nohách pociťoval strašlivé
křeče a byl promrzlý na kost. Nestěžoval si. Byl by proklatý, kdyby měl Benjenu Starkovi poskytnout
takové uspokojení.
Určitého zadostiučinění se mu dostalo v záležitosti s jeho pokrývkou, otrhanou medvědí kožešinou,
starou a páchnoucí zatuchlinou. Stark mu ji nabídl v návalu galantnosti Noční hlídky, nepochybně s naději,
že ji blahosklonně odmítne. Tyrion ji s úsměvem přijal. Když vyjížděli ze Zimohradu, vzal si na sebe svoje
nejteplejší oblečení, ale brzy zjistil, že není ani zdaleka dost teplé. Tam nahoře panovala zima, a chlad byl
stále pronikavější. Za nocí nyní teplota klesala pod bod mrazu, a když foukal vítr, bylo to jako nůž
prořezávající se rovnou skrze jeho nejteplejší vlněný oděv. Do té doby Stark svého rytířského impulsu
nepochybně litoval. Možná si z toho vzal ponaučení, Lannisterové nikdy nic neodmítli, blahosklonně ani
jinak. Vždycky si vzali, co jim bylo nabídnuto.
Farem a pevností bylo stále méně a zmenšovaly se, zatímco jezdci pospíchali dál na sever, stále hlouběji
do temnoty vlčího lesa, až tam nakonec nebyla žádná další přístřeší, kam by se mohli schovat, a museli
spoléhat jen na svoje vlastní zdroje.
Tyrion nikdy nebyl příliš užitečný při stavění tábora nebo jeho bourání. Příliš malý, příliš kulhavý, příliš
překážející“. A tak zatímco Stark, Yoren a ostatní vztyčovali hrubé přístřešky, obstarávali koně a
rozdělávali oheň, stalo se jeho zvykem vzít si svoji kožešinu a vinný měch a odejít někam do ústraní číst si.
Večer osmnáctého dne cesty si vzal víno, vzácný sladký nektar z Letních ostrovů, který s sebou vezl
celou cestu na sever od Casterlyovy skály, a vybral si knihu úvah o historii a vlastnostech draků.
S laskavým svolením lorda Eddarda Starka si Tyrion půjčil pár vzácných svazků z knihovny Zimohradu a
přibalil si je do zavazadla na cestu na sever.
Našel si pohodlné místečko, kam nedoléhal hluk z tábora, vedle bystřiny s vodou průzračnou a studenou
jako led. Groteskně tvarovaný starý dub mu poskytl útočiště před kousavým větrem. Tyrion se schoulil do
své kožešiny, zády opřený o kmen stromu, napil se doušku vína a začal číst o vlastnostech dračí kosti.
Dračí kost je černá v důsledku vysokého obsahu železa, četl v knize. Je pevná jako ocel, a přesto lehčí,
mnohem pružnější, a samozřejmě naprosto ohnivzdorná. Luky z dračích kostí jsou nesmírně ceněny mezi
Dothraky, a není divu. Lukostřelec vyzbrojený lukem z dračí kosti překoná všechny s luky dřevěnými.
Tyrion byl draky až chorobně posedlý. Když poprvé přišel do Králova přístaviště, na svatbu své sestry
s Robertem Baratheonem, byl rozhodnutý vyhledat dračí lebky, které předtím visely na zdech
Targaryenovy trůnní síně. Král Robert je nechal nahradit praporci a tapiseriemi, ale Tyrion byl vytrvalý,
dokud lebky nenalezl v tmavém sklepení, kde byly všechny uskladněny.
Očekával, že budou působivé, možná dokonce děsivé. Nepředpokládal, že je shledá krásnými. A přesto
takové byly. Černé jako onyx, vyleštěné dohladka, až se zdálo, že jejich kost se ve světle jeho pochodně
leskne. Cítil, že milovali oheň. Vrazil pochodeň do tlamy jedné z větších lebek a nechal stíny poskakovat a
tančit na stěně za ním. Plamen pochodně pro ně nic neznamenal; koupaly se v žáru mnohem větších
plamenů. Když od nich odcházel, Tyrion by mohl přísahat, že prázdné oční důlky monster jej na odchodu
pozorují.
Bylo tam devatenáct lebek. Nejstarší z nich byla víc než tři tisíce let stará; nejmladší pouze století a půl.
Ty nejnovější byly také nejmenší; pár jich nebyl větší než lebky mastifa a byly podivně znetvořené,
pozůstatek posledních dvou dráčat narozených v Dračím kameni. Byli to poslední z targaryenských draků,
možná poslední draci vůbec, a nežili moc dlouho.
V závislosti na svém stáří se lebky různily co do velikosti až ke třem obrovitým monstrům z písní a bájí,
k drakům, které Aegon Targaryen a jeho sestry vypustili ze řetězu na Sedm království starých. Zpěváci jim
dali jména bohů: Balerion, Meraxes, Vhaghar. Tyrion beze slova stál mezi jejich rozevřenými čelistmi,
přemožen bázni. Do Vhagharova chřtánu by člověk mohl sjet na koni, ale zpátky ven by už nevyjel.
Meraxes byl dokonce ještě větší. A největší z nich, Balerion Černý děs, byl schopný polykat najednou celé
pratury, nebo dokonce některého z chlupatých mamutů, o kterých se říkalo, že se prohánějí po mrazivých
pustinách za přístavem Ibben.
Tyrion stál v tom chladném sklepení dlouhou dobu, hleděl na Balerionovu obrovitou lebku s prázdnými
očními důlky, dokud jeho pochodeň nezačala skomírat, a snažil se pochopit velikost živého zvířete,
představit si, jak muselo vypadat, když rozprostřelo svoje obrovitá černá křídla a vzneslo se do oblohy,
dštíc oheň.
Jeho vlastní vzdálený předek, král Loren ze Skály, se proti tomuto ohni pokoušel postavit, když se
připojil ke králi Mernovi z Roviny, aby bojovali proti targaryenským dobyvatelům. To bylo bezmála před
třemi sty lety, kdy Sedm království ještě bylo královstvími, ne pouhými provinciemi jedné velké říše. Tito
dva králové měli šest set vlajících praporců, pět tisíc rytířů na koních a desetkrát tolik svobodných jezdců a
zbrojnošů. Aegon Dračí pán měl možná pětinu té síly, stojí psáno ve starých kronikách, a většina z nich
byli odvedenci z řad armády posledního krále, kterého porazil, a jejich loajalita byla nejistá.
Vojska se utkala na širých planinách Roviny, mezi zlatými lány pšenice zralé ke sklizni. Když dva
králové zaútočili, targaryenská armáda se zachvěla, její řady se rozpadly a začala se rozutíkávat. Za pár
chvil, stojí v kronikách, byla bitva u konce... Ale jen na těch pár okamžiků, než se k ní připojili Aegon
Targaryen a jeho sestry.
Bylo to jedinkrát, co byli Vhaghar, Meraxes a Balerion vypuštěni všichni najednou. Zpěváci o tom
mluví jako o Ohnivém poli.
Téměř čtyři tisíce mužů toho dne uhořelo, mezi nimi král Mern z Roviny. Králi Lorenovi se podařilo
uprchnout a žil dost dlouho, aby se nakonec vzdal, odpřísáhl věrnost Targaryenům a zplodil syna, za což
byl Tyrion náležitě vděčný.
„Proč tolik čteš?“
Tyrion při zvuku hlasu vzhlédl. Pár stop od něj stál Jon Sníh a zvědavě ho pozoroval. Vložil do knihy
prst, zavřel ji a řekl: „Podívej se a řekni mi, co vidíš?“
Chlapec na něj podezřívavě pohlédl. „Je to nějaký trik? Vidím tebe. Tyriona Lannistera.“
Tyrion si povzdechl. „Na bastarda jsi až pozoruhodně zdvořilý, Sněhu. Vidíš trpaslíka. Kolik je ti,
dvanáct?“
„Čtrnáct,“ odpověděl chlapec.
„Čtrnáct a jsi větší, než kdy budu já. Moje nohy jsou krátké a pokroucené a chodím jen s obtížemi.
Potřebuju zvláštně tvarované sedlo, abych nespadl z koně. Sedlo mého vlastního návrhu, kdyby tě to
zajímalo. Buď musím mít tohle sedlo, nebo jet na poníkovi. Paže mám poměrné silné, ale zas příliš krátké.
Nikdy ze mne nebude šermíř. Kdybych se narodil v rodině sedláka, možná by mě vyhodili a nechali zemřít
nebo by mě prodali do nějakého potulného cirkusu. Jenomže já se narodil jako Lannister z Casterlyovy
skály a cirkusy jsou o to chudobnější. Očekávají se od mne různé věci. Můj otec byl dvacet let pobočníkem
krále. Můj bratr později zabil téhož krále, jak se ukázalo, ale život je plný malých ironií. Moje sestra se
provdala za nového krále a můj vzdorovitý synovec se stane králem po něm. Musím hrát svoji roli kvůli cti
svého rodu, není-liž pravda? Jenomže jak? Moje nohy jsou na moje tělo příliš malé, ale hlavu mám až moc
velkou, třebaže si rád říkávám, že na moji mysl je velká akorát. Zcela realisticky chápu všechny svoje
přednosti i slabosti. Moje mysl je mojí zbraní. Můj bratr má svůj meč, král Robert má svoji armádu a já
mám svoji mysl... a mysl potřebuje knihy, tak jako meč potřebuje brus, pokud má svoje hrany udržovat
nabroušené.“ Tyrion poklepal na koženou vazbu svojí knihy. „Proto tolik čtu, Jone Sněhu.“
Chlapec to všechno vstřebával v tichosti. Měl obličej Starků, i když ne jejich jméno: dlouhý, vážný,
přísně ovládaný obličej, který nic neprozradil. Kterákoli byla jeho matkou, zanechala ve svém synovi ze
své podoby pramálo. „O čem to čteš?“ zeptal se.
„O dracích,“ odpověděl mu Tyrion.
„A k čemu ti to je? Draci už neexistují,“ řekl chlapec s jistotou mládí.
„Říká se to,“ odpověděl Tyrion. „Je to smutné, viď? Když já byl ve tvém věku, snil jsem o tom, že mám
svého vlastního draka.“
„Opravdu?“ řekl chlapec nevěřícně. Zřejmě si myslel, že Tyrion si z něho dělá legraci.
„Ach, ano. Dokonce i zakrnělý, pokroucený, ošklivý malý kluk může shlížet dolů na svět, když sedí na
zádech draka.“ Tyrion odstrčil medvědí kůži stranou a vstal. „Zakládal jsem ohně v útrobách Casterlyovy
skály a celé hodiny jsem hleděl do plamenů a namlouval si, že to je dračí oheň. Někdy jsem si
představoval, že v nich hoří můj otec. Jindy zas moje sestra.“ Jon Sníh na něho hleděl s výrazem, který
vyjadřoval zděšení a fascinaci zároveň. Tyrion se zařehtal. „Nedívej se na mě tak, bastarde. Znám tvoje
tajemství. Zdávají se ti úplně stejné sny.“
„Ne,“ řekl Jon Sníh zděšeně. „Já bych nikdy...!“
„Ne? Nikdy?“ Tyrion zvedl obočí. „Nu, v tom případě není pochyb o tom, že Starkové se k tobě chovají
neuvěřitelně dobře. Jsem si například jistý, že lady Stark tě má ráda, jako bys byl jedním z jejích vlastních
dětí. A tvůj bratr Robb byl vždycky laskavý a proč taky ne? On dostane Zimohrad, ty dostaneš Zeď. A tvůj
otec... musel mít zatraceně dobré důvody, když tě poslal do Noční hlídky...“
„Přestaň s tím,“ okřikl ho Jon Sníh s obličejem rudým vzteky. „Sloužit v Noční hlídce je vznešeným
povoláním.“
Tyrion se dal do smíchu. „Jsi příliš chytrý, než abys tomu věřil. Noční hlídka je hromadou hnoje pro
všechny ztracené existence říše. Viděl jsem, jak se díváš na Yorena a ty jeho kluky. Jsou to tvoji noví
bratři, Jone Sněhu, jak se ti líbí? Mrzoutští sedláci, dlužníci, pytláci, násilníci, zloději a bastardi jako ty, ti
všichni skončí nahoře na Zdi, kde číhají na měchohubce, ostrozubé a všechna ostatní monstra, před kterými
tě varovala tvoje kojná. Dobrou věcí na tom je, že žádní měchohubci ani ostrozubí neexistují, takže to je
sotva nebezpečná práce. Špatné na tom je to, že ti tam umrznou koule, ale protože se stejně nebudeš smět
rozmnožovat, nepředpokládám, že by na tom záleželo.“
„Nech toho!“ vykřikl chlapec. Udělal krok vpřed, s rukama zaťatýma v pěst a slzami na krajíčku.
Najednou, zcela absurdně, Tyriona přepadl pocit viny. Popošel kupředu, s úmyslem poklepat chlapce
v ujišťujícím gestu na rameno nebo zamumlat slůvko omluvy.
Vůbec toho vlka neviděl a nechápal, jak se najednou ocitl u něj. V jednom okamžiku šel směrem ke
Sněhovi, ve druhém ležel rozplácnutý na zádech na tvrdé kamenité půdě, kniha mu při pádu vylétla z ruky a
při náhlém nárazu si vyrazil dech. Zůstal tam ležet s ústy plnými hlíny, krve a tlejícího listí. Když se
pokoušel vstát, zády mu projela bolestivá křeč. Musel si je při pádu pokroutit. Frustrovaně zaskřípal zuby,
popadl kořen a vytáhl se do sedu. „Pomoz mi,“ řekl chlapci a natáhl k němu ruku.
A najednou byl vlk mezi nimi. Nevrčel. To zatracené zvíře nikdy nevydalo sebemenší zvuk. Jenom ho
pozorovalo těma svýma jasně rudýma očima a cenilo na něj zuby, a to bylo víc než dost. Tyrion se
zasténáním klesl zpátky na zem. „V tom případě mi raději nepomáhej. Budu tady sedět, dokud neodejdeš.“
Jon Sníh pohladil Duchovu hustou bílou srst, teď už s úsměvem. „Pěkně popros.“
Tyrion Lannister cítil, jak se v něm svíjí hněv, a násilím se jej přiměl potlačit. Nebylo to poprvé, kdy byl
pokořen, a nebude to ani naposledy. Možná si to tentokrát dokonce zasloužil. „Byl bych velmi vděčný za
tvoji pomoc, Jone,“ řekl mírně.
„Sedni, Duchu,“ řekl chlapec. Zlovlk se posadil. Jeho červené oči přitom ani na okamžik nesklouzly
z Tyriona. Jon Tyriona obešel, vklouzl rukama pod jeho paže a lehce ho zvedl na nohy. Pak ze země sebral
knihu a podal mu ji.
„Proč mě napadl?“ zeptal se Tyrion s postranním pohledem na zlovlka. Hřbetem ruky si otřel krev a
hlínu z úst.
„Možná si myslel, že jsi měchohubec.“
Tyrion na něj ostře pohlédl. Pak se zasmál, drsným pobaveným odfrknutím, které mu vylétlo nosem
dočista bez jeho vůle. „Och, bohové,“ řekl, zalykaje se smíchy a potřásaje hlavou, „předpokládám, že jako
měchohubec skutečně vypadám. Co dělá s ostrozubými?“
„To raději nechtěj vědět.“ Jon sebral vinný měch a podal jej Tyrionovi.
Tyrion z něj vytáhl zátku, zvrátil hlavu, stiskl jej a nechal z něj vytéci dlouhý pramen do svých úst.
Víno, které mu stékalo dolů hrdlem a zahřívalo žaludek, bylo jako chladný oheň. Zvedl měch k Jonu
Sněhovi. „Dáš si?“
Chlapec si měch vzal a opatrně víno ochutnal. „Je to pravda, že ano?“ řekl, když se napil. „To, co jsi
říkal o Noční hlídce?“
Tyrion přikývl.
Jon Sníh stáhl ústa do přísné čáry. „Pokud tomu tak je, ať si je.“
Tyrion se na něj usmál. „Dobře děláš, bastarde. Většina lidí by pravdu raději popřela, než by se s ní
smířila.“
„Většina lidí,“ řekl chlapec. „Ale ne ty.“
„Ne,“ připustil Tyrion, „já ne. Také už zřídkakdy sním o dracích. Draci neexistuji,“ Zvedl na zem
spadlou medvědí kůži. „Pojď, měli bychom se vrátit do tábora, než nás tvůj strýc nechá hledat.“
Cesta byla krátká, ale půda pod jejich nohama byla drsná a nerovná, a než se dostali na dohled od
tábora, Tyrion měl v nohách hrozné křeče. Jon Sníh mu podal ruku, aby mu pomohl přes hustý propletenec
kořenů, ale Tyrion ji setřásl. Poradí si a půjde sám, tak jako si poradil vždycky, po celý svůj život. Přesto
byl pro něj tábor vítaným pohledem. Proti rozpadající se stěně dávno opuštěné pevnůstky, která byla štítem
proti větru, stály postaveny jednoduché přístřešky. Koně byli obstaráni a byl rozdělán oheň. Yoren seděl na
kameni, stahoval z kůže veverku. Tyrionovo chřípí zaplnila lahodná vůně pečínky. Dobelhal se na místo,
kde jeho muž Morrec obhospodařoval hrnec nad ohništěm. Morrec mu beze slova podal naběračku. Tyrion
ochutnal a podal mu ji zpátky. „Víc pepře,“ řekl.
Benjen Stark se vynořil z přístřešku, o který se dělil se svým synovcem. „Tady jsi. Jone, proklatě,
netoulej se kolem sám. Už jsem si myslel, že tě dostali Jiní.“
„To spíš měchohubci,“ řekl mu Tyrion se smíchem. Jon Sníh se usmál, Stark vystřelil zmatený pohled
k Yorenovi. Starý muž zabručel, pokrčil rameny a vrátil se ke své krvavé práci.
Veverka obohatila jejich pečeni a oni ji toho večera kolem ohně jedli s černým chlebem a tvrdým
sýrem. Tyrion nechal kolovat svůj měch s vínem, dokud nebyl podnapilý dokonce i Yoren. Jeden po
druhém se společnost rozcházela do svých přístřešků ke spánku, všichni kromě Jona, který si té noci
vylosoval první hlídku.
Tyrion byl poslední, kdo odešel, jako vždycky. Než vstoupil do přístřešku, který pro něj postavili jeho
muži, zastavil se a ohlédl se zpátky na Jona Sněha. Chlapec stál blízko ohně, s obličejem nehybným a
upíral pohled do plamenů.
Tyrion Lannister se smutně usmál a šel spát.