TYRION

Někde ve velké kamenné změti Zimohradu zavyl vlk. Ten zvuk visel nad hradem jako smuteční
vlajka. Tyrion Lannister vzhlédl od svých knih a zachvěl se, přestože v knihovně bylo teplo a útulno. Něco
na vlčím vytí přenášelo člověka rovnou z teď a tady a zanechávalo ho v temném lese mysli, kde nahý
prchal před celou smečkou.
Když zlovlk zavyl znovu, Tyrion zavřel těžkou, v kůži vázanou knihu, kterou četl, sto let starou
rozpravu o měnících se obdobích od jednoho dávno zemřelého mistra. Zvedl si ruku k ústům a hřbetem
dlaně přikryl zívnutí. Jeho čtecí lampa skomírala, téměř všechen olej v ní již vyhořel, vysokými okny se do
místnosti pomalu začalo vkrádat světlo úsvitu. Četl si takto celou noc, ale to u něho nebylo nic
neobvyklého. Tyrion Lannister nebyl zrovna spáčem.
Když sundal nohy dolů z lavice, měl je ztuhlé a bolavé. Chvíli si je masíroval, aby se mu do nich vrátil
život, a pak ztěžka překulhal ke stolu, kde hlasitě chrápal septon, s hlavou položenou na otevřené knize
před sebou. Tyrion pohlédl na titul. Život velmistra Aethelmura, samosebou. „Chayle,“ řekl tiše. Mladý
muž sebou trhl, zmateně zamrkal a krystal jeho řádu na stříbrném řetězu se prudce zhoupl. „Jdu se nasnídat.
Dohlédni na to, aby knihy byly vráceny na svá místa na policích. S valyrijskými svitky zacházej s tou
nejvyšší opatrností, pergamen je velmi vyschlý a křehký. Ayrmidonovy Válečné stroje jsou poměrně
vzácné, a tvoje je jediná kompletní kopie, kterou jsem kdy viděl.“
Chayle na něj hleděl, stále napolo spící, Tyrion mu trpělivě zopakoval svoje instrukce, pak septona
poplácal po rameni a zanechal ho jeho úkolům.
Venku se z plných plic nadechl chladného ranního vzduchu a započal svůj pracný sestup po příkrých
kamenných schodech, které se spirálovitě vinuly kolem vnější stěny věže knihovny. Byla to pomalá cesta;
kamenné schody byly vysoké a úzké, zatímco jeho nohy byly krátké a pokroucené. Vycházející slunce
zatím neprojasnilo zdi Zimohradu, ale na nádvoří pod ním již pobíhali lidé. Až nahoru k němu se donesl
skřípavý hlas Sandora Clegana. „Ten chlapec umírá už dlouho. Kéž by to měl za sebou co nejrychleji.“
Tyrion pohlédl dolů a uviděl Ohaře stát vedle mladého Joffreye, zatímco kolem nich se hemžili panoši.
„Alespoň umírá klidně,“ odpověděl princ. „To ten vlk dělá takový rámus. Stěží jsem v noci zamhouřil
oka.“
Clegane, kterému panoš nasazoval na hlavu jeho černou přilbici, vrhal dlouhý stín přes udusanou hlínu
nádvoří. „Pokud si to přeješ, mohu toho tvora umlčet,“ řekl skrze otevřené hledí své přilbice. Jeho sluha mu
vložil do ruky meč. Potěžkal ho a se zasvištěním jím prosekl chladný ranní vzduch. Na nádvoří za ním se
rozléhalo zvonění oceli o ocel.
Ta myšlenka prince nadchla. „Pošli psa, aby zabil psa!“ zvolal. „Zimohrad je tak zamořený vlky, že
Starkové určitě nebudou jednoho postrádat.“
Tyrion shopkal po posledních schodech na nádvoří. „Já bych neřekl, synovče,“ poznamenal. „Starkové
umějí počítat víc než do šesti. Na rozdíl od některých princů, které bych mohl jmenovat.“
Joffrey měl alespoň tolik grácie, že se začervenal.
„Hlas odnikud,“ řekl Sandor. Podíval se skrze hledí své přilbice, rozhlížeje se na jednu stranu a na
druhou. „Duch vzduchu!“
Princ se zasmál, tak jako se smál vždycky, když jeho tělesný strážce pronesl nějaký vtip. Tyrion na to
byl zvyklý. „Tady dole.“
Vysoký muž pohlédl na zem a předstíral, že ho teprve nyní uviděl. „Malý lord Tyrion,“ zvolal.
„Omlouvám se. Neviděl jsem tě tu stát.“
„Dnes nemám na tvoje drzé poznámky náladu.“ Tyrion se otočil ke svému synovci. „Joffreyi, je
nejvyšší čas, abys navštívil lorda Eddarda a jeho paní a vyjádřil jim svoji soustrast.“
Joffrey vypadal tak nedůtklivě, jak jenom mladý princ může vypadat. „K čemu jim moje soustrast
bude?“
„K ničemu,“ odpověděl Tyrion. „Očekává se od tebe. Už si tvé nepřítomnosti určitě všimli.“
„Do toho Starka mi nic není,“ odsekl Joffrey. „Nesnáším ženské kvílení.“
Tyrion Lannister se natáhl a uštědřil svému synovci prudký políček. Chlapcova tvář začala rudnout.
„Ještě slovo,“ varoval ho Tyrion, „a udeřím tě znovu.“
„Povím to matce!“ vykřikl Joffrey.
Tyrion mu vyťal druhý políček. Nyní měl chlapec červené obě tváře.
„Klidně si to matce požaluj,“ řekl mu Tyrion. „Ale nejdřív půjdeš za lordem a lady Starkovými, padneš
před nimi na kolena a řekneš jim, jak velmi je ti to líto a že jsi jim k službám, kdyby existovala ta nejmenší
věc, kterou můžeš udělat pro ně nebo jejich blízké v tuto zoufalou hodinu, a že na ně budeš myslet ve svých
modlitbách. Rozumíš mi? Rozumíš?“
Chlapec vypadal, jako by se měl co nevidět rozplakat. Místo toho se mu podařilo slabě kývnout hlavou.
Pak se otočil a zbrkle zamířil pryč z nádvoří, s rukou na tváři. Tyrion se za ním díval, jak odchází.
Přes jeho obličej padl stín. Otočil se a spatřil Clegana tyčícího se nad ním jako skála. Jeho sazově tmavé
brnění jako by zatemňovalo slunce. Spustil si přes tvář hledí svojí přilbice. Byla vykovaná do podoby
černého psa s vyceněnými zuby, hrůzostrašná na pohled, nicméně Tyrion to vždycky považoval za velké
vylepšení Cleganova ošklivě spáleného obličeje.
„Tohle si princ bude pamatovat, malý pane,“ varoval ho Ohař. Přilbice utlumila jeho smích do dutého
rachotu.
„Modlím se, aby tomu tak bylo,“ odpověděl Tyrion Lannister. „Pokud na to zapomene, buď dobrým
psem a připomeň mu to.“ Rozhlédl se kolem sebe po nádvoří. „Nevíš náhodou, kde bych nalezl svého
bratra?“
„Snídá s královnou.“
„Ach,“ řekl Tyrion jen. Zběžně Sandoru Cleganovi pokývl a s pískáním odkráčel tak rychle, jak mu to
jeho zakrslé nohy dovolovaly. Litoval prvního rytíře, který dnes přijde Ohařovi do rány. Ten muž měl
velice zlou náladu.
V ranní síni hostinského domu byla servírována studená, neveselá krmě. Jaime seděl u stolu s Cersei a
dětmi a mluvili spolu tichými, tlumenými hlasy.
„Robert je ještě v posteli?“ zeptal se Tyrion, když se sám posadil, nikým nezván, ke stolu.
Jeho sestra ho provrtala stejným výrazem neskrývaného odporu, který pro něj nosila na tváři ode dne,
kdy přišel na svět. „Je s lordem Eddardem. Jejich žal se usadil hluboko v jeho srdci.“
„Má vskutku velké srdce, náš Robert,“ řekl Jaime s líným úsměvem. Na světě toho existovalo velmi
málo, co Jaime bral vážně. Tyrion to o svém bratrovi věděl a odpouštěl mu to. Během všech těch
strašlivých dlouhých let jeho dětství to byl jenom Jaime, kdo mu prokazoval alespoň tu nejmenší míru
náklonnosti či respektu, a za to byl Tyrion ochoten odpustit mu téměř cokoli.
Přiblížil se k nim sluha. „Chléb,“ poručil mu Tyrion, „dvě z těch malých ryb a džbán dobrého tmavého
piva na spláchnutí. Och, kousek slaniny. Opečte mi ji hezky dočerna.“ Muž se uklonil a vzdálil se. Tyrion
se otočil zpátky ke svým sourozencům, Dvojčata, muž a žena. Dnešního rána velmi připomínali jedinou
rozdělenou bytost. Oba si vybrali tmavě zelené šaty, které podtrhovaly barvu jejich očí. jejich blonďaté
kadeře byly umně načesané podle poslední módy a na zápěstích, prstech a hrdlech se jim leskly zlaté
ozdoby.
Tyriona napadlo, jaké by to bylo, kdyby sám byl něčím dvojčetem, a pomyslel si, že to raději nechce
vědět. Stačí, když každého dne vidí v prohlížecím skle sám sebe. Představa dalšího já byla příliš ponurá,
než aby o ní přemítal.
Promluvil princ Tommen. „Máš nějaké zprávy o Branovi, strýčku?“
„Včera večer jsem se zastavil v pokoji, kde leží,“ odpověděl mu Tyrion. „Na jeho stavu se nic
nezměnilo. Mistr doufá, že to je nadějným znamením.“
„Já nechci, aby Brandon zemřel,“ hlesl Tommen ustrašeně. Byl to milý chlapec. Úplně jiný než jeho
bratr, ale Jaime a Tyrion také rozhodně nevypadali jako hrášky z jednoho lusku.
„Lord Eddard měl bratra, co se jmenoval Brandon,“ uvažoval nahlas Jaime. „Jedno z rukojmí
zavražděných Targaryenem. Zdá se, že to jméno přináší smůlu.“
„Och, jistě není tak nešťastné, jak se zdá,“ namítl Tyrion. Sluha mu přinesl tác s jídlem. Tyrion si ulomil
kus černého chleba.
Cersei ho studovala pátravým pohledem. „Co tím chceš říct?“
Tyrion ji obdařil pokřiveným úsměvem. „Nu, jen to, že Tommenovi se jeho přání možná splní. Mistr si
myslí, že chlapec by to mohl přežít.“ Napil se z číše piva.
Myrcella si šťastně vydechla a Tommen se nervózně usmál, jenže to nebyly děti, koho Tyrion v tu chvíli
pozoroval. Pohled, který prolétl mezi Jaimem a Cersei, netrval déle než vteřinu, ale jeho očím neušel. Pak
jeho sestra sklopila zrak k desce stolu. „To není spravedlivé. Ti severští bohové jsou krutí, když nechávají
dítě prodlévat v takových bolestech.“
„Co přesně o chlapcově stavu říkal mistr?“ zajímal se Jaime.
Slanina, do které se zakousl, mu zakřupala mezi zuby. Tyrion ji chvíli zamyšleně přežvykoval, pak řekl:
„Myslí si, že pokud by chlapec měl zemřít, už by se tak stalo. Trvá to čtyři dny a jeho stav je stále beze
změny.“
„Uzdraví se Bran, strýčku?“ zeptala se malá Myrcella. Zdědila po matce všechnu její krásu, třebaže ne
její povahu.
„Přerazil si páteř, maličká,“ odpověděl jí Tyrion. „Při pádu si také zlámal obě nohy. Udržují ho naživu
medem a vodou, jinak by vyhladověl k smrti. Možná, pokud se probere, bude schopný jíst normální jídlo,
ale už nikdy nebude chodit.“
„Pokud se probere,“ opakovala Cersei. „Je to pravděpodobné?“
„To vědí jen bohové,“ odpověděl jí Tyrion. „Mistr v to doufá.“ Ukousl si další sousto chleba. „Přísahal
bych, že chlapce udržuje naživu ten jeho vlk. To zvíře je venku před jeho oknem ve dne v noci a stále vyje.
Pokaždé, když ho odeženou, vrátí se. Mistr říká, že jednou okno zavřeli, aby měl chlapec uvnitř větší klid,
ale zdálo se, že Branův stav se zhoršil. Když okno znovu otevřeli, jeho srdce začalo být zřetelněji.“
Královna se zachvěla. „Na těch zvířatech je něco nepřirozeného,“ řekla, „Jsou nebezpečná a já
nedovolím, aby kterékoli z nich odjelo na jih s námi.“
„Těžko je zastavíš, sestro,“ řekl Jaime. „Chodí za těmi děvčaty, kam se jen hnou.“
Tyrion se pustil do své ryby. „Odjíždíte brzy?“
„Ne dost brzy,“ odpověděla Cersei. Pak se zamračila. „Odjíždíte!“ řekla jako v ozvěně. „A co ty?
Bohové, neříkej, že hodláš zůstat tady!“
Tyrion pokrčil rameny. „Benjen Stark se vrací k Noční hlídce s bastardem svého bratra. Mám v úmyslu
jet s nimi a podívat se na Zeď, o které jsme toho tolik slyšeli.“
Jaime se usmál. „Doufám, že se nehodláš stát jedním z černých, drahý bratře.“
Tyrion se dal do smíchu. „Já a celibát? To by se sem začaly sjíždět a doprošovat se děvky od Dorne až
po Casterlyovu skálu. Ne, jenom chci stanout na Zdi a vymočit se z okraje světa.“
Cersei prudce vstala. „Není třeba, aby děti naslouchaly takovým oplzlým řečem. Tommene, Myrcello,
jdeme.“ Spěšně vyšla z ranní síně, se svým doprovodem a dětmi táhnoucími se za ní.
Jaime Lannister svého bratra zamyšleně pozoroval chladnýma zelenýma očima. „Stark nikdy nebude
ochoten odjet ze Zimohradu, když jeden z jeho synů prodlévá ve stínu smrti.“
„Odjede, pokud mu to Robert nařídí,“ řekl Tyrion. „A Robert to udělá. Beztak neexistuje nic, co by lord
Eddard mohl pro toho chlapce udělat.“
„Mohl by jeho trápení ukončit.“ řekl Jaime. „Já bych to udělal, kdyby šlo o mého syna. Bylo by to pro
něj milosrdenstvím.“
„Radím ti nepředkládat tento názor lordu Eddardovi, drahý bratře,“ řekl Tyrion. „Nepřijal by jej s
laskavostí.”
„Dokonce i když ten chlapec zůstane naživu, do smrti bude mrzákem, víc než mrzákem. Netvorem. Já
bych dal přednost rychlé, čisté smrti.“
Tyrion odpověděl pokrčením ramen, které zdůraznilo pokřivení jeho zad. „Mohu-li já mluvit za
netvory,“ řekl, „dovol mi vyslovit odlišný názor. Smrt je tak strašlivě definitivní, zatímco život je plný
možností.“
Jaime se usmál. „Ty jsi přece jen perverzní malý skrček, víš?“
„Ach ano,“ připustil Tyrion. „Doufám, že ten chlapec přijde k vědomí. Nesmírně by mne zajímalo, co
by k této naší rozpravě mohl říct on.“
Úsměv jeho bratra se zkřivil jako zkyslé mléko. „Tyrione, můj milý bratře,“ řekl ponuře, „jsou chvíle,
kdy mne nutíš přemýšlet, na čí straně vlastně jsi.“
Tyrion měl ústa plná chleba a ryby. Polkl doušek silného černého piva, aby to všechno spláchl, pak se
na Jaimeho zašklebil vlčím úsměvem. „Ale, ale, Jaime, můj drahý bratře,“ řekl, „ty mi křivdíš. Víš přece,
jak miluji svoji rodinu.“