SANSA

Přišli si pro ni třetího dne. Vybrala si jednoduché šaty z tmavě
šedé vlny, prostého střihu, ale bohatě vyšívané kolem límce a
rukávů. Když bez pomoci svých služebných zápolila se stříbrnými
sponami, měla pocit, jako by se její prsty proměnily v silné
neohrabané klacíky. Jeyne Poole byla uvězněna s ní, ale Jeyne jí v
tomto ohledu nebyla k ničemu. Její obličej byl celý napuchlý od
pláče a nebyla schopná přestat vzlykat kvůli svému otci,
„Jsem si jistá, že tvému otci se vede dobře,“ ujišťovala ji Sansa,
když se jí konečně podařilo zapnout si správně šaty. „Požádám
královnu, aby ti dovolila setkat se s ním.“ Myslela si, že její
laskavost by Jeyne mohla pozvednout náladu, ale dívka se na ni
jen podívala svýma červenýma, opuchlýma očima a začala plakat
o to usilovněji. Bylo to takové dítě.
Sansa plakala také, toho prvního dne. Dokonce i za pevnými
zdmi Maegorovy pevnosti s dveřmi zavřenými a zajištěnými
petlicí bylo nemožné zůstat beze strachu, když začalo to zabíjení.
Dávno si zvykla na zvuk oceli na nádvoří a v jejím životě stěží
minul den, kdy by neslyšela třeskot meče o meč, ale vědomí, že
tentokrát jde o skutečný boj, zcela měnilo svět kolem ní. Bylo to
slyšet tak jako nikdy předtím a ozývaly se tam také jiné zvuky,
bolestné sténání, hněvivé kletby, volání o pomoc a křik raněných a
umírajících mužů. V písních a příbězích rytíři nikdy nenaříkali ani
neprosili o milost. A tak plakala, prosila je přes dveře, aby jí řekli,
co se děje, volala svého otce, septu Mordane, krále, svého
galantního prince. Pokud muži střežící její dveře slyšeli její
prosby, neodpovídali na ně. Jen jedinkrát se dveře otevřely, pozdě
toho večera, když dovnitř strčili Jeyne Poole, plnou modřin a celou
rozechvělou. „Zabíjejí všechny!“ křičela na ni majordomova
dcera. Nebyla k utišení. Naříkala, že Ohař rozbil její dveře bitevní
sekerou. Na schodech Pobočníkovy věže leží těla a schody jsou
kluzké krví. Sansa osušila svoje vlastní slzy a snažila se svoji
přítelkyni utišit. Šly spát do jedné postele, schoulené jedna v
náručí druhé, jako sestry.
Druhý den byl ještě horší. Místnost, kde byla Sansa uvězněna, se
nalézala na vrcholu nejvyšší věže Maegorovy pevnosti. Ze svého
okna viděla, že těžká kovová brána strážní věže je spuštěná dolů a
padací most je zvednutý vysoko nad suchým příkopem, který
odděloval pevnost uvnitř pevnosti od většího hradu, co ji
obklopoval. Po hradbách v nebývalém počtu obcházeli lannisterští
strážní s oštěpy a kušemi v rukou. Bylo po boji a nad Rudou
baštou se rozhostilo hrobové ticho. Jedinými zvuky bylo
nekonečné kňourání a vzlyky Jeyne Poole.
Nosili jim jídlo - tvrdý sýr, čerstvě upečený chléb a mléko k
snídani, pečené kuře a zeleninu k obědu a k večeři dostaly dušené
hovězí s kroupami - ale služebnictvo, které jim jídlo přinášelo, na
Sansiny otázky neodpovídalo. Toho večera jí jakési ženy přinesly
šaty z Pobočníkovy věže a také nějaké Jeyniny věci, ale zdálo se,
že jsou takřka stejně vystrašené jako Jeyne, a když se s nimi
pokoušela mluvit, utekly od ní, jako by měla šedý mor. Strážní
přede dveřmi jim stále odmítali dovolit opustit místnost.
„Prosím, potřebuji znovu mluvit s královnou,“ říkala jim Sansa,
tak jako říkala každému, koho toho dne viděla. „Ona se mnou bude
chtít mluvit, já vím, že bude. Řekněte jí, že ji chci vidět, prosím.
Když ne královnu, tak prince Joffreyho, budete-li tak laskaví. My
se vezmeme, až budeme starší.“
Při západu slunce druhého dne začal vyzvánět velký zvon. Jeho
hlas byl hluboký a zvučný, a to dlouhé pomalé zvonění Sansu
naplnilo pocitem strachu. Zvonění pokračovalo dál a dál a po
chvíli uslyšely jiné zvony odpovídající z Velkého Baelorova septa
na Visenyině kopci. Ten zvuk duněl nad městem jako hrom,
varoval před bouří, která měla přijít.
„Co je to?“ zakvílela Jeyne, která si přikryla uši dlaněmi. „Proč
ty zvony tak vyzvánějí?“
„Král je mrtvý.“ Sansa nebyla schopná říci, jak to ví, ale věděla
to. Pomalé nekonečné zvonění plnilo jejich komnatu, truchlivé
jako rekviem. Vtrhl do hradu nějaký nepřítel a zabil krále Roberta?
Proto došlo k boji a vraždění?
Odešla spát nic nechápající, nepokojná a plná strachu. Stal se teď
její krásný Joffrey králem? Měla strach o něho i o svého otce. Kéž
by jí jenom řekli, co se děje.
Té noci se Sanse zdál sen o Joffreym na trůnu. Seděla po jeho
boku v šatech ze zlatého brokátu, na hlavě měla korunu a každý,
koho kdy poznala, před ni předstoupil, poklekl a pozdravil ji.
Příštího rána, třetího dne, pro ni přišel ser Boros Blount z
Královské gardy, aby ji odvedl ke královně.
Ser Boros byl ošklivý muž se širokým hrudníkem a krátkýma
nohama do O. Nos měl připlácnutý k obličeji, na tvářích mu visely
těžké laloky, vlasy měl šedivé a rozježené. Dnes na sobě měl bílý
samet a svůj sněhobílý plášť měl připevněný broží ve tvaru lva.
Zvíře bylo z lesklého zlata a jeho oči tvořily droboučké rubíny.
„Dnes ráno vypadáš velmi pěkně a ušlechtile, sere Borosi,“ řekla
mu Sansa. Jako dáma pamatovala na vybrané chování a byla
rozhodnutá být dámou za každých okolností.
„Ty rovněž, moje paní,“ odpověděl ser Boros bezvýrazným
hlasem. „Její Výsost tě očekává. Pojď se mnou.“ Přede dveřmi
stáli strážní, lannisterští zbrojnoši v purpurových pláštích a přílbách
se znakem lva. Když kolem nich procházela, Sansa se
přinutila mile se na ně usmát a popřát jim dobré jitro. Bylo to
poprvé, co jí dovolili vyjít ven z komnaty od té doby, co ji sem ser
Arys Oakheart před dvěma dny přivedl. „Je to pro tvoje bezpečí,
moje milá,“ řekla jí královna Cersei. „Joffrey by mi to nikdy
neodpustil, kdyby se jeho milované mělo něco stát.“
Sansa očekávala, že ser Boros ji doprovodí do královských
komnat, ale on ji místo toho vedl ven z Maegorovy pevnosti.
Padací most byl opět dole. Nějací dělníci spouštěli muže na lanech
do hlubin suchého příkopu. Když Sansa pohlédla dolů, uviděla tělo
nabodnuté na nestvůrných železných kopích. Rychle odvrátila
zrak, příliš vystrašená zeptat se, vystrašená dívat se, vystrašená, že
by to mohl být někdo, koho znala.
Královnu Cersei našli ve sněmovních komnatách, sedící v čele
dlouhého stolu zaneřáděného papíry, svícemi a bloky pečetního
vosku. Místnost byla nádhernější než kterákoli z těch, které Sansa
dosud viděla. S bázní si prohlížela vyřezávaný dřevěný paraván a
dvojici sfing, které seděly vedle dveří.
„Tvoje Výsosti,“ řekl ser Boros poté, co byli uvedeni dovnitř
jiným mužem z Královské gardy, serem Mandonem s podivně
mrtvým obličejem, „přivedl jsem to děvče.“
Sansa doufala, že Joffrey tam možná bude s ní. Její princ tam
nebyl, zato uviděla tři z králových rádců. Lord Petyr Baeliš seděl
po královnině levici, velmistr Pycelle na konci stolu, zatímco lord
Varys se vznášel kolem nich a voněl po květinách. S pocitem
úzkosti si uvědomila, že všichni jsou oděni v černém. Ve
smutečním šatu...
Královna na sobě měla šaty z černého hedvábí s vysokým
stojáčkem a stovkou tmavě rudých rubínů všitých do živůtku,
pokrývajících ji od krku k ňadrům. Byly vybroušeny do tvaru
slziček, jako by královna plakala krev. Cersei se usmála, když ji
spatřila, a Sansa si pomyslela, že to je ten nejsladší a zároveň
nejsmutnější úsměv, jaký kdy viděla. „Sanso, moje sladké dítě,“
řekla. „Vím, že jsi se mnou chtěla mluvit. Omlouvám se, že jsem
pro tebe nemohla poslat dřív. Došlo k velmi znepokojivému vývoji
událostí a já neměla volný ani okamžik. Věřím, že moji lidé se o
tebe dobře starali.“
„Všichni byli velmi milí a příjemní, Tvoje Výsosti, uctivě děkuji
za optání,“ řekla Sansa zdvořile. „Jenom, nu, nikdo s námi
nemluvil, ani nám neřekli, co se děje...“
„Nám?“ Cersei se zdála být zmatena.
„Dali jsme k ní majordomovu dceru,“ řekl ser Boros. „Nevěděli
jsme, co jiného s ní dělat.“
Královna se zamračila. „Příště se mne nejdřív zeptejte,“ řekla
ostrým hlasem. „Bohové vědí, co všechno Sanse napovídala.“
„Jeyne je vyděšená,“ řekla Sansa. „Stále jen pláče. Slíbila jsem,
že se zeptám, zda by mohla vidět svého otce.“
Starý velmistr Pycelle sklopil oči.
„Její otec je v pořádku, že ano?“ řekla Sansa hlasem plným obav.
Věděla, že došlo k boji, ale určitě by nikdo neublížil majordomovi,
Vayon Poole dokonce ani nenosil meč.
Královna Cersei se po řadě podívala na všechny ve sněmovní
místnosti. „Nechci, aby si Sansa musela dělat zbytečné starosti. Co
uděláme s tou její malou přítelkyní, moji pánové?“
Lord Petyr se naklonil kupředu. „Já pro ni najdu místo.“
„Ne ve městě,“ řekla královna.
„Považuješ mne snad za blázna?“
Královna jeho poznámku ignorovala. „Sere Borosi, doprovoď tu
dívku do komnat lorda Petyra a nařiď jeho lidem, aby ji tam
pohlídali, dokud si pro ni nepřijde. Řekněte jí, že Malíček ji
odvede k jejímu otci, to by ji mělo uklidnit. Chci, aby byla pryč,
než se Sansa vrátí do své komnaty.“
„Jak poroučíš, Tvoje Výsosti,“ řekl ser Boros. Hluboce se uklonil,
otočil se na patě a odešel, se svým dlouhým bílým pláštěm
vlajícím za ním.
Sansa byla zmatená. „Já to nechápu,“ řekla. „Kde je Jeynin otec?
Proč ji k němu nemůže odvést rovnou ser Boros místo lorda
Petyra?“ Slíbila si, že se bude chovat jako dáma a vznešeně jako
královna a že bude silná jako její matka, lady Catelyn, ale
najednou znovu dostala strach. Na okamžik si myslela, že se dá do
pláče. „Kam ji posíláte? Neprovedla nic špatného, je to hodná
dívka.“
„Znepokojila tě,“ odpověděla královna něžně. „To nemůžeme
dopustit. A teď už ani slovo. Lord Baeliš dohlédne na to, aby o
Jeyne bylo dobře postaráno, to ti slibuji.“ Poklepala na křeslo
vedle sebe. „Posaď se, Sanso. Chci si s tebou promluvit.“
Sansa si sedla vedle královny. Cersei se na ni znovu usmála, ale
to její obavy ani v nejmenším nezmírnilo. Varys splétal dohromady
prsty svých měkkých dlaní, velmistr Pycelle držel oči
sklopené do papírů před sebou, ale Sansa cítila, jak na ni hledí
Malíček. Něco na způsobu, jakým se na ni ten muž díval, jí
navozovalo pocit, jako by na sobě neměla žádné šaty. Po těle jí
naskákala husí kůže.
„Milá Sanso,“ řekla jí královna Cersei a položila svoji hebkou
dlaň na její zápěstí. „Jaké jsi nádherné dítě. Doufám, že víš, jak
velmi tě já a Joffrey milujeme.“ „Opravdu?“ vyhrkla Sansa bez
dechu. Na Malíčka rázem zapomněla. Její princ ji miluje. Na
ničem jiném nezáleželo.
Královna se usmála. „Považuji tě takřka za svoji dceru. A vím o
lásce, kterou chováš k Joffreymu.“ Unaveně zavrtěla hlavou.
„Obávám se, že pro tebe máme smutné zprávy o tvém otci. Musíš
být statečná, dítě.“
Při jejích tichých slovech Sansu zamrazilo. „Co se stalo?“
„Tvůj otec je zrádce, drahá,“ odpověděl lord Varys.
Velmistr Pycelle zvedl svoji prastarou hlavu. „Na vlastní uši
jsem slyšel, jak lord Eddard přísahá našemu milovanému králi
Robertovi, že bude ochraňovat mladé prince, jako by byli jeho
vlastními syny. A přesto v okamžiku, kdy byl král mrtev, svolal
svoji malou radu, aby princi Joffreymu ukradl pravoplatný nárok
na trůn.“
„Ne!“ vyhrkla Sansa. „To by neudělal. To by neudělal!“
Královna vzala dopis. Papír byl otrhaný a tuhý zaschlou krví, ale
zlomená pečeť byla otcova, v bledém vosku byl otištěný zlovlk.
„Tohle jsme našli u kapitána vaší domácí stráže, Sanso. Je to dopis
určený bratrovi mého zesnulého manžela, lordu Stannisovi, kterým
ho tvůj otec vyzývá, aby se zmocnil trůnu.“
„Ne, Tvoje Výsosti, to je určitě omyl.“ Z náhlé paniky se jí
udělalo nevolno. „Prosím, pošli pro mého otce, on ti to vysvětlí,
nikdy by takový dopis nenapsal, král byl jeho přítel,“
„To si myslel i Robert,“ řekla královna. „Tato zrada by mu
zlomila srdce. Bohové jsou laskaví, že se toho nedožil,“ Povzdechla
si. „Sanso, drahá, musíš pochopit, v jaké strašlivé situaci
nás zanechal. Ty jsi nevinná, nic jsi neudělala, to všichni víme, a
přesto jsi dcerou zrádce. Jak bych teď mohla dovolit, aby ses
provdala za mého syna?“
„Ale já ho miluji,“ zakvílela Sansa, zmatená a vyděšená. Co mají
v úmyslu udělat s ní? Co udělali jejímu otci? Takto to přece být
nemělo. Měla se provdat za Joffreyho, byli spolu zasnoubeni a on
jí byl zaslíbený, dokonce se jí o tom zdávalo. Nebylo spravedlivé
vzít jí ho jen tak, kvůli něčemu, čeho se dopustil její otec.
„Já to přece vím, dítě,“ řekla. Cersei, hlasem tak laskavým a
sladkým. „Proč jinak bys za námi přišla a pověděla nám o plánu
svého otce poslat tě od nás pryč, když ne kvůli lásce k němu?“
„Bylo to kvůli lásce,“ vyhrkla Sansa spěšně. „Otec mi dokonce ani
nechtěl dovolit jít se rozloučit.“ Byla hodné děvče, poslušné děvče,
ale když se toho rána navzdory příkazu svého otce odplížila od
septy Mordane, připadala si špatná jako Arya. Nikdy předtím nic
tak neposlušného neprovedla, ani by to neudělala, kdyby tolik
nemilovala Joffreyho. „Chce mne odvézt zpátky na Zimohrad a
provdat mě za nějakého pochybného rytíře, přestože já chci Joffa.
Říkala jsem mu to, ale on mě neposlouchal.“ Král byl její poslední
nadějí. Král přikáže otci, aby jí dovolil zůstat v Králově přístavišti
a provdat se za prince Joffreyho. Sansa byla odhodlaná udělat to,
jenomže král ji vždycky děsil. Byl tak hlučný a mluvil hrubým
hlasem, často byl opilý a pravděpodobně by ji poslal zpátky za
lordem Eddardem, i kdyby jí dovolili navštívit ho. Místo toho šla
raději za královnou a vylila si před ní svoje srdce a královna ji
vyslechla a srdečné jí za to poděkovala... Jenomže potom ji ser
Arys odvedl do komnaty vysoko v Maegorově pevnosti a postavil
ke dveřím stráže a o několik hodin později venku začal boj.
„Prosím,“ řekla, „musíš mne provdat za Joffreyho, vždycky mu
budu dobrou ženou, uvidíš. Stanu se takovou královnou, jako jsi
ty, slibuji.“
Královna Cersei pohlédla na ostatní. „Moji rádcové, co říkáte na
její prosby?“
„Ubohé dítě,“ zamumlal Varys. „Láska tak upřímná a nevinná,
Tvoje Výsosti, bylo by kruté odpírat ji tomu dítěti, ale přesto, co
můžeme dělat? Její otec byl odsouzen k smrti.“ Jeho měkké dlaně
mnuly jedna druhou v gestu bezmocné úzkosti.
„Dítě zrozené ze zrádcova semene zjistí, že zrada je pro ně
naprostou přirozeností,“ řekl velmistr Pycelle. „Teď je to takové
milé stvoření, ale kdo může vědět, jakých zrad se dopustí za deset
let?“
„Ne,“ vyhrkla Sansa zděšeně. „Já nejsem, nikdy bych... nikdy
bych Joffreyho nezradila, já ho miluji, přísahám, že ho miluji.“
„Ach, jak dojemné,“ řekl Varys, „a přesto se po pravdě říká, že
krev je pravdivější než všechny sliby.“
„Připomíná mi její matku, ne jejího otce,“ poznamenal lord Petyr
Baeliš tiše. „Podívejte se na ni. Ty vlasy, ty oči. Vypadá úplně
stejně jako Cat v jejím věku.“ Královna se na ni znepokojeně
podívala, a přesto Sansa v jejích jasně zelených očích viděla
laskavost. „Dítě,“ řekla, „kdybych skutečně mohla věřit, že nejsi
stejná jako tvůj otec, nic by mne nepotěšilo víc než vidět tě
provdanou za mého Joffreyho. Vím, že ho miluješ celým svým
srdcem.“ Povzdechla si. „Obávám se však, že lord Varys a
velmistr Pycelle mají pravdu. Krev nám to poví. Také nemohu
zapomenout na to, jak tvoje sestra poštvala na mého syna vlka.“
„Já nejsem jako Arya,“ vybuchla Sansa. „Ona v sobě má
zrádcovskou krev, ale já ne. Já jsem hodná, zeptejte se septy
Mordane, ona vám to potvrdí, chci být jenom Joffreymu věrnou a
milující ženou.“
Cítila na sobě váhu Cerseiných očí, když královna pozorovala
její obličej. „Věřím, že to myslíš vážně.“ Otočila se k ostatním.
„Moji pánové, domnívám se, že pokud by se zbytek její rodiny
ukázal být v této strašlivé době loajálním, značně by to mohlo
přispět ke zmírnění našich obav.“
Velmistr Pycelle si hladil svůj mohutný bílý vous a zamyšleně
vraštil široké čelo. „Lord Eddard má tři syny.“
„Jsou to ještě chlapci,“ namítl lord Petyr s pokrčením ramen. „Já
bych se zajímal spíš o lady Catelyn a Tullyovy.“
Královna vzala Sansinu ruku do obou dlaní. „Dítě, umíš psát?“
Sansa nervózně přikývla. Číst a psát uměla lépe než kterýkoli z
jejích sourozenců, třebaže byla beznadějná v počtech.
„To ráda slyším. Možná je zde naděje, že ty a Joffrey byste se
mohli...“
„Co po mně chceš, abych udělala?“
„Musíš napsat svojí matce a svému bratrovi, tomu nejstaršímu...
Jakže se jmenuje?“
„Robb,“ odpověděla Sansa.
„Nepochybně k nim brzy dorazí zvěst o otcově zradě. Bude lépe,
když se to dozvědí od tebe. Musíš jim vylíčit, jak lord Eddard
zradil svého krále.“
Sansa zoufale chtěla Joffreyho, ale nebyla si jistá, zda má odvahu
udělat to, co po ní chce královna. „Já přece... já nevím... Tvoje
Výsosti, nevěděla bych, co tam napsat...“
Královna ji pohladila po ruce. „Já ti povím, co napsat dítě.
Nejdůležitější je, abys lady Catelyn a svému bratrovi zdůraznila,
že musí udržovat králův mír.“
„Bylo by to pro ně těžké, kdyby tak neučinili,“ řekl velmistr
Pycelle. „Pro lásku, kterou k nim chováš, je musíš pobídnout k
tomu, aby se drželi na stezce moudrosti.“
„Tvoje matka se o tebe nepochybně bude velmi bát,“ řekla
královna. „Musíš ji ujistit, že jsi v pořádku a je o tebe dobře postaráno,
že se k tobě chováme laskavě a zabezpečujeme všechny
tvoje potřeby. Vyřiď jim, aby přišli sem do Králova přístaviště a
odpřisáhli věrnost Joffreymu, až nastoupí na trůn. Když to
udělají... nu, pak budeme vědět, že ve tvé krvi není zlo, a až přijdeš
do rozpuku ženství, provdáš se za krále ve Velkém Baelorově
septu, před očima bohů a lidí.“
... provdáš se za krále... Ta slova ji přiměla dýchat rychleji, a
přesto Sansa stále váhala. „Možná... kdybych mohla vidět svého
otce, promluvit s ním o...“
„Zradě?“ navrhl ser Varys.
„Zklamala jsi mne, Sanso,“ řekla královna a její oči náhle ztvrdly
jako kameny. „Pověděli jsme ti o zločinech tvého otce. Pokud jsi
skutečně tak loajální, jak říkáš, proč bys ho měla chtít vidět?“
„Já... jenom jsem chtěla...“ Sansa cítila, jak se jí derou slzy do
očí. „On není... prosím, nestalo se mu nic... ani...“
„Lordu Eddardovi se nic nestalo,“ ujistila ji královna.
„Ale... co s ním bude?“
„V této záležitosti rozhodne král,“ odpověděl velmistr Pycelle
váhavě.
Král! Sansa mrknutím potlačila slzy. Joffrey je teď králem,
pomyslela si. Její galantní princ by jejímu otci nikdy neublížil, bez
ohledu na to, čeho se možná dopustil. Byla si jistá, že kdyby za
ním šla a prosila o milost, určitě by ji vyslechl. Musel by ji
vyslechnout, vždyť ji přece miluje, dokonce i královna to řekla.
Joff by jejího otce nemusel potrestat, lordové to očekávají, ale
snad by ho mohl poslat zpátky na Zimohrad nebo do exilu do
některého ze Svobodných měst za úzkým mořem. Bylo by to jen
na pár let. Do té doby by se s princem Joffreym vzali. Jakmile by
se stala královnou, mohla by Joffa přesvědčit, aby otce pozval
zpátky a udělil mu milost. Jenomže... kdyby matka nebo Robb
udělali něco zrádcovského, povolali vazaly nebo odmítli
odpřisáhnout věrnost nebo cokoli jiného, všechno by se tím
pokazilo. Ve svém srdci věděla, že její Joffrey je hodný a laskavý,
ale také musí být přísný k rebelům. Musí je přinutit pochopit to,
musí!
„Napíšu... napíšu ty dopisy,“ slíbila.
S úsměvem vřelým jako svítání se Cersei Lannister naklonila
blíž a lehce ji políbila na tvář. „Věděla jsem, že to uděláš. Joffrey
na tebe bude hrdý, až mu povím, jakou odvahu a zdravý rozum jsi
tady dnes prokázala.“
Nakonec napsala čtyři dopisy. Své matce, lady Catelyn Stark,
svým bratrům na Zimohradu, své tetě, lady Lyse Arryn v Orlím
hnízdě, a také svému dědečkovi, lordu Hosteru Tullyovi v Řekotočí.
Než byla s psaním hotová, prsty měla bolavé, ztuhlé a potřísněné
inkoustem. Varys měl pečetidlo jejího otce. Ohřála nad
svící bílý včelí vosk, opatrně jej nakapala na papír a dívala se, jak
eunuch na každý dopis otiskl zlovlka rodu Starků.
Když ji ser Mandon Moore odvedl zpátky do vysoké věže v
Maegorově pevnosti, Jeyne Poole a všechny její věci byly pryč. S
vděčností si pomyslela, že alespoň už nebude muset poslouchat to
její ustavičné fňukání. Přesto měla pocit, jako by ve věži bylo po
Jeynině odchodu náhle chladněji, i když si rozdělala oheň. Přitáhla
si křeslo blízko ke krbu, vzala jednu ze svých oblíbených knih a
pohroužila se do příběhů Floriana a Jonquil, lady Selly a
Duhového Rytíře, chrabrého prince Aemona a jeho tragické lásky
ke královně, choti jeho bratra.
- 107 -
Teprve pozdě toho večera, když odplouvala do spánku, Sansa si
uvědomila, že se zapomněla zeptat na svoji sestru.