SANSA

Sansa se na pobočníkův turnaj odebrala se septou Mordane a Jeyne Poole v nosítkách se závěsy ze
žlutého hedvábí tak jemného, že viděla skrze ně. Barvily celý svět dozlatova. Za městskými hradbami byla
vedle řeky vztyčena stovka pavilonů a obyčejný lid přicházel po tisícovkách, aby se podíval na hry.
Nádhera toho všeho brala Sanse dech; blyštivá brnění, obrovští koně pokrytí stříbrnými a zlatými
čabrakami. výkřiky davu, praporce třepetající se ve větru... a rytíři sami, rytíři především.
„Je to lepší než v písních,“ šeptala, když našly místa, která jí zajistil otec, mezi urozenými pány a
dámami. Sansa se toho dne oblékla překrásně, do zelených šatů, které podtrhovaly nádheru jejích
zlatohnědých vlasů, a věděla, že se na ni dívají a usmívají se.
Pozorovala hrdiny ze stovky písní, jak jeden po druhém defilují před nimi, každý nádhernější než ten
před ním. Na kolbiště vjelo sedm rytířů Královské gardy, všichni kromě Jaimeho Lannistera odění ve zbroji
barvy mléka s plášti bílými jako čerstvé padlý sníh. Ser Jaime na sobě také měl bílý plášť, ale pod ním zářil
zlatem od hlavy až k patě, měl přilbici ve tvaru lví hlavy a zlatý meč. Ser Gregor Clegane, Hora, která jede,
jak mu říkali, se kolem nich převalil jako lavina. Sansa si pamatovala lorda Yohna Royceho, který byl před
dvěma lety hostem na Zimohradu. „Jeho brnění je bronzové, tisíce a tisíce let staré, zdobené rytinami
čarovných run, které ho chrání před zraněním,“ šeptala Jeyne. Septa Mordane ukazovala na lorda Jasona
Mallistera, v indigové zbroji zdobené stříbrem, s orlími křídly na přilbici. Na Trojzubci skolil tři
z Rhaegarových vazalů. Dívky se chichotaly při pohledu na válečnického kněze Thorose z Myru, v jeho
vlající červené róbě a s vyholenou hlavou, dokud jim septa neřekla, že kdysi vystoupil na zdi Štítu
s plamenným mečem v ruce.
Ostatní jezdce Sansa neznala; cizí rytíře z Prstů, Vysoké zahrady a hor Dorne; svobodné jezdce, o nichž
se nikde nezpívalo, a nově jmenované panoše, mladší syny urozených pánů a dědice méně významných
rodů. Všechno to byli mladí muži, z nichž většina ještě neměla čas vykonat velké činy, ale Sansa a Jeyne se
shodly v tom, že jednoho dne bude Sedm království znít jejich jmény. Ser Balon Swann. Lord Bryce Caron
z Mokřad. Dědic Bronzového Yohna, ser Andar Royce a jeho mladší bratr ser Robar, jejichž postříbřená
plátová zbroj byla jemně zdobená stejnými runami, jaké střežily proti nebezpečí jejich otce. Dvojčata ser
Horas a ser Hobber, jejichž štíty byly zdobené hrozny burgundského vína na modrém pozadí, které byly
znakem Redwynů. Patrek Mallister, syn lorda Jasona. Šest Freyů z Přechodu; ser Jared, ser Hosteen, ser
Danwell, ser Emmon, ser Theo, ser Perwyn, synové a vnuci starého lorda Waldera Freye, a také jeho
nevlastní syn Martyr Řeka.
Jeyne Poole se jí svěřila, že ji vzrušuje pohled na Jalabhara Xho, exilového prince z Letních ostrovů,
který měl plášť ze zelených a purpurových per na kůži černé jako noc, ale když uviděla mladého lorda
Berika Dondarriona, s vlasy jako rudé zlato a černým štítem proťatým bleskem, prohlásila, že by se za něj
na místě provdala.
Ohař také byl na seznamu účastníků klání, stejně jako králův bratr, pohledný lord Renly z Bouřlivého
konce. Alyn a Harwin vyjeli za Zimohrad a sever. „Jory mezi ostatními vypadá spíš jako žebrák,“ zahihňala
se septa Mordane, když se objevil. Sansa s ní nemohla než souhlasit. Jory byl oděn v modrošedé plátové
zbroji bez znaku a ornamentů a z jeho ramen visel tenký šedý plášť, který připomínal spíš špinavý hadr.
Přesto si vedl dobře, shodil ze sedla Horase Redwyna ve svém prvním klání a jednoho z Freyů ve druhém.
Ve svém třetím klání jel třikrát proti svobodnému jezdci jménem Lothor Brune, jehož brnění bylo stejně
ošuntělé jako jeho. Žádný muž nebyl vyhozen ze sedla, ale Brune ovládal svého oře pevnější rukou a jeho
údery byly lépe vedené, takže král mu udělil vítězství, Alyn a Harwin si ani zdaleka nevedli tak dobře.
Harwin byl shozen z koně hned ve svém prvním klání se serem Merynem z Královské gardy, zatímco
Alyna vyhodil ze sedla ser Balon Swann.
Klání pokračovala celý den až do setmění a kopyta velkých válečných ořů neúnavně rozdupávala
kolbiště, dokud nebylo planinou rozcupované země. Tucetkrát Jeyne a Sansa vykřikly v unisonu, když se
jezdci srazili a dřevce explodovaly v třísky, zatímco obyčejní lidé provolávali jména svých oblíbenců.
Jeyne si zakrývala oči, kdykoli nějaký muž spadl, jako vystrašená malá holka, ale Sansa byla z tvrdšího
dřeva. Urozená dáma věděla, jak se na turnajích chovat. Dokonce i septa Mordane si všimla její
vyrovnanosti a pochvalně přikyvovala hlavou.
Králokat jezdil brilantně. Porazil sera Andara Royceho a lorda Bryceho Carona z Mokřad s takovou
lehkostí, jako by se na kolbišti narodil, a pak zvítězil v nelehkém souboji s bělovlasým Barristanem
Selmym, který vyhrál svoje dvě první klání proti mužům o třicet a čtyřicet let mladším.
Sandor Clegane a jeho mohutný bratr, ser Gregor Hora, se také zdáli být nepřemožitelní, vyhazovali ze
sedel jednoho protivníka za druhým hrůzu nahánějícím stylem. Nejděsivější okamžik celého dne nastal při
druhém klání sera Gregora, když jeho kopí vyjelo vzhůru a zasáhlo jednoho mladého rytíře z Údolí pod
límec takovou silou, že mu projelo hrdlem a na místě ho usmrtilo. Mladík dopadl necelých deset stop od
místa, kde seděla Sansa. Hrot kopí sera Gregora se zlomil v jeho hrdle, ze kterého pak vytékala krev,
v pomalých pulzujících pramíncích, z nichž každý byl slabší než ten předchozí. Jeho brnění zářilo novotou;
když se od oceli odrazily sluneční paprsky, po jeho natažené paži sbíhal dolů jasný pruh ohně. Pak slunce
zapadlo za mrak a světlo zmizelo. Jeho plášť byl modrý, v barvě oblohy za jasného letního dne, lemovaný
okrajem ze srpků měsíce, ale když do něj vsakovala krev, látka tmavla a měsíce se jeden po druhém barvily
doruda.
Jeyne Poole plakala tak hystericky, že ji septa Mordane nakonec musela odvést pryč, aby se uklidnila,
ale Sansa tam seděla s rukama složenýma v klíně a celý výjev pozorovala s podivnou fascinací. Nikdy
předtím neviděla člověka zemřít. Říkala si, že by také měla plakat, ale slzy nepřicházely. Možná je všechny
vyplakala pro Lady a Brana. Říkala si, že jinak by tomu bylo, kdyby měla plakat pro Joryho nebo sera
Rodrika nebo otce. Mladý rytíř v modrém plášti pro ni nic neznamenal, byl to nějaký cizinec z Údolí Arryn,
jehož jméno zapomněla v okamžiku, kdy je uslyšela. A svět teď jeho jméno zapomene také, uvědomila si,
nebudou o něm zpívat žádné písně. Bylo to smutné.
Když odnesli tělo, na kolbiště vběhl chlapec s lopatkou a posypal hlínou místo, kde rytíř spadl, aby
zakryl krev. Pak klání začala znovu.
Ser Balon Swann byl také vyhozen ze sedla Gregorem a lord Renly Ohařem. Renly byl vyhozen tak
prudce, že ze svého koně sletěl pozpátku, s nohama roztaženýma ve vzduchu. Jeho hlava dopadla na zem se
slyšitelným prásk, při kterém obecenstvo zalapalo po dechu, ale byl to jen zlatý paroh na jeho přilbici.
Jeden z drobných hrotů se ulomil. Když lord Renly vstal, obyčejný lid jej hlasitě povzbuzoval, protože
pohledný mladý bratr krále Roberta byl velkým favoritem. S půvabnou poklonou podal ulomený hrot
paroží svému protivníkovi, Ohař se zamračil a hodil zlomený růžek do davu, kde se lidé nad kouskem zlata
začali strkat a rvát, dokud mezi ně nepřišel lord Renly a neobnovil pořádek. Do té doby se vrátila septa
Mordane, sama. Vysvětlovala, že Jeyne se udělalo zle, že ji musela odvést celou cestu zpět až do hradu.
Sansa na Jeyne do té doby téměř zapomněla.
Později jakýsi pochybný rytíř v šachovnicovém plášti zneuctil sám sebe tím, že zabil koně Berika
Dondarriona a pozbyl práva na další účast v turnaji. Lord Beric si přendal sedlo na nového koně, jen aby
z něj vzápětí byl shozen Thorosem z Myru. Ser Aron Santagar a Lothor Brune se utkali třikrát,
bezvýsledně; ser Aron později podlehl lordu Jasonu Mallisterovi a Brune prohrál s mladším synem Yohna
Royceho, Robarem.
Na konci se počet rytířů snížil na čtyři: Ohař a jeho monstrózní bratr Gregor, Jaime Lannister Králokat a
ser Loras Tyrell, mladík, kterému říkali Rytíř květin.
Ser Loras byl nejmladším synem Maceho Tyrella, lorda Vysoké zahrady a strážce jihu. V Šestnácti byl
nejmladším účastníkem na kolbišti, a přesto toho dopoledne během svých prvních tří klání shodil ze sedla
tři rytíře Královské gardy. Sansa nikdy předtím neviděla muže tak krásného. Jeho plátová zbroj byla
důmyslné tvarovaná a pokrytá emailem zbarveným do podoby tisíce odlišných květin a jeho sněhobílý oř
na sobě měl čabraku z bílých a rudých růží. Po každém vítězství ser Loras sňal svoji přilbici z hlavy,
pomalu objel kolem plotu kolbiště a nakonec z čabraky vytáhl růži a hodil ji nějaké pěkné dívce v davu.
Ve svém posledním klání toho dne vyjel proti mladšímu Royceovi. Prastaré runy sera Robara svému
nositeli poskytly pramalou ochranu. Ser Loras rozsekl jeho štít vedví a vyhodil ho ze sedla, aby s příšerným
zařinčením přistál dole v hlíně. Robar tam ležel sténající, zatímco vítěz objížděl kolem kolbiště. Nakonec
zavolali pro nosítka a odnesli Robara do jeho stanu, ohromeného a nehybného. Sansa to vůbec neviděla.
Měla oči jen pro sera Lorase. Když jeho bílý kůň zastavil před ní, myslela si, že se jí rozletí srdce.
Těm druhým dívkám dal bílé růže, ale ta, kterou vytáhl pro ni, byla červená. „Milá lady,“ řekl ji, „žádné
vítězství není ani zpoloviny tak krásné jako ty.“ Sansa si květ plaše vzala, ohromená do němoty jeho
galantností. Jeho vlasy byly záplavou ležérních hnědých kadeří a oči měl jako tekuté zlato. Vdechla
sladkou vůni růže a seděla tam, pevně ji svírajíc mezi prsty, dlouho poté, co ser Loras odjel.
Když konečně vzhlédla, stál u ní muž a díval se na ni. Byl malý, se špičatou bradkou a stříbrnými
vlákny ve vlasech, přibližně stejně starý jako její otec. „Ty musíš být jedna z jeho dcer,“ řekl ji. Měl
šedozelené oči, které se neusmívaly, zatímco jeho ústa ano. „Máš vzhled Tullyů.“
„Jsem Sansa Stark,“ řekla s nepříjemným pocitem. Muž na sobě měl těžký plášť s kožešinovým límcem,
sepnutý stříbrným drozdem, a měl nenucené způsoby urozeného pána, ale ona ho neznala. „Neměla jsem tu
čest poznat tě, můj pane.“
Septa Mordane se rychle zhostila situace. „Milé dítě, to je lord Petyr Baeliš, jeden z členů královy malé
rady.“
„Tvoje matka kdysi byla mojí královnou krásy,“ řekl muž tiše. Jeho dech voněl mátou. „Máš její vlasy.“
Pohladil jednu zlatohnědou kadeř a jeho prsty se přitom dotkly její tváře. Pak se náhle otočil a odešel.
Do té doby již vyšel měsíc a dav byl unavený, a tak král prohlásil, že poslední tři souboje budou
odloženy na dopoledne druhého dne. Zatímco se lidé začali rozcházet, plni dojmů z klání uplynulého dne a
nedočkaví na souboje, které je čekaly druhého dopoledne, dvůr se přesunul k řece, kde měla začít hostina.
Už celé hodiny se opékalo šest obrovitých praturů, pomalu se otáčeli na mohutných dřevěných rožních,
zatímco kuchtíkové je pilně mazali máslem s bylinami, až maso prskalo a syčelo. Venku před altány byly
rozestavěny lavice a stoly vysoko navršené sladkou trávou, jahodami a čerstvě pečeným chlebem.
Sansa a septa Mordane dostaly velmi čestná místa, po levici od vyvýšeného pódia, kde král sám seděl
vedle královny. Když se po její pravici posadil princ Joffrey, cítila, jak se jí stáhlo hrdlo. Nepromluvil s ní
od té doby, co se stala ta strašlivá věc, a ona sama se neodvážila oslovit ho. Zpočátku si myslela, že ho za
to, co udělal Lady, nenávidí, ale poté, co si vyplakala oči dosucha, přesvědčila sama sebe, že Joffrey za to
nemůže, ne ve skutečnosti. To královna je vinna; tu bude nenávidět, ji a Aryu. K ničemu zlému by nedošlo
nebýt Aryi.
Dnešního večera Joffreye nemohla nenávidět. Byl příliš krásný, než aby ho mohla nemilovat. Měl na
sobě tmavomodrý kabátec zdobený dvěma řadami zlatých lvích hlav a kolem čela tenkou čelenku ze zlata a
safírů. Vlasy se mu leskly jako tentýž kov. Sansa na něj pohlédla a zachvěla se, plná obav, že ji bude
ignorovat nebo, což by bylo ještě horší, že se k ní opět bude chovat nenávistně a pošle ji s pláčem pryč od
stolu.
Joffrey se na ni místo toho usmál, políbil jí ruku, hezký a galantní jako princ z písní, a řekl: „Ser Loras
má bystré oko pro krásu, drahá lady.“
„Byl příliš laskavý,“ namítla, snažíc se chovat skromně a nevzrušeně, třebaže její srdce zpívalo. „Ser
Loras je opravdovým rytířem. Myslíš, že zítra vyhraje, můj pane?“
„Ne,“ odpověděl Joffrey. „Můj pes ho porazí nebo možná můj strýc Jaime. A za pár let, až budu dost
starý, abych mohl být zapsán na seznam účastníků klání, porazím já všechny do jednoho.“ Zvedl ruku, aby
přivolal sluhu se džbánem letního vína s medem a nechal jí nalít číši. Znepokojeně pohlédla na septu
Mordane, ale Joffrey se naklonil kupředu a nalil víno také septě, a ta přikývla, poděkovala mu a pak už
neřekla ani slovo.
Sluhové jim dolévali poháry celou noc, ale potom si Sansa vůbec nevzpomínala, že by víno ochutnala.
Nepotřebovala je. Byla opilá kouzlem noci, hlava se jí točila tou nádherou a leskem, byla uchvácena
krásami, o kterých snila po celý svůj život a nikdy se neodvažovala doufat, že je pozná. Před královým
altánem seděli zpěváci, plnili šero hudbou. Žonglér vyhazoval do vzduchu kaskádu hořících pochodní a
králův vlastní šašek, prosťáček s obličejem jako koláč, zvaný Měsíční chlapec, tancoval kolem na chůdách,
ve strakatém oděvu, a ze všech přítomných si tropil žerty s tak vychytralou zlomyslností, že Sansu napadlo,
zda je koneckonců vůbec slabomyslný. Dokonce i septa Mordane před ním byla bezmocná; když zpíval
svoji písničku o nejvyšším septonovi, smála se tak mocně, že se polila vínem.
A Joffrey byl ztělesněnou zdvořilostí. Mluvil se Sansou celou noc, zahrnoval ji lichotkami, rozesmíval
ji, dělil se s ní o útržky dvorních klepů, vysvětloval jí šprýmy Měsíčního chlapce. Sansa byla tak unesená,
že zcela zapomněla na slušné chování a úplně ignorovala septu Mordane sedící po její levici.
Po celou dobu byly přinášeny a odnášeny jednotlivé chody. Hustá kroupová polévka s telecím masem.
Saláty ze sladké trávy, špenátu a slív, sypané drcenými ořechy. Hlemýždi v medu a česneku. Sansa nikdy
předtím hlemýždě nejedla; Joffrey jí ukázal, jak šneka dostane z ulity, a prvním sladkým soustem ji nakrmil
sám. Pak následovali úhoři čerstvě vylovení z řeky, pečení v hlíně; její princ jí pomohl rozlomit tvrdou
skořápku a odkrýt vločkovité bílé maso uvnitř. A když bylo přineseno maso pratura, naservíroval jí ho sám,
uřízl jí královskou porci z kýty a s úsměvem ji položil na její talíř. Ze způsobu, jakým se pohyboval, viděla,
že pravá paže mu stále působí problémy, ale ani slůvkem si nepostěžoval.
Později přišel na řadu sladký chléb, medový koláč, pečená jablka kořeněná skořicí a citrónové zákusky
obalené v cukru, ale to už byla Sansa tak plná, že nedokázala sníst víc než dva malé kousky citrónového
cukroví, třebaže jí velmi chutnalo. Začínala přemýšlet, zda by zvládla třetí, když tu se král dal do křiku.
Král Robert byl hlučnější s každým chodem. Čas od času ho Sansa slyšela smát se nebo hulákat příkazy
nad hudbou a třeskotem talířů a příborů, ale seděli od něj příliš daleko, než aby rozlišila jednotlivá slova.
Teď ho slyšeli všichni. „Ne!“ zahřímal hlasem, který přehlušil všechnu ostatní řeč. Sansa se šokovaně
podívala na krále, který tam stál a otáčel se dokola s obličejem rudým jako rajče. V jedné ruce držel pohár
vína a byl opilý, jak jen člověk může být. „Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat, ženo,“ křičel na královnu
Cersei. „Já jsem tady králem, rozumíš? Já tady vládnu, a když říkám, že zítra budu bojovat, tak budu
bojovat!“
Každý na něj nevěřícně hleděl, Sansa viděla sera Barristana a králova bratra Renlyho a malého muže,
který k ní tak podivně mluvil a dotkl se jejích vlasů, ale nikdo neučinil jediný pohyb, aby zasáhl. Královnin
obličej byl maskou, tak bezkrevnou, že by mohla být vymodelována ze sněhu. Vstala od stolu, posbírala
svoje sukně a v tiché zuřivosti odešla, se svým služebnictvem pospíchajícím za ní.
Jaime Lannister položil ruku na královo rameno, ale král ho od sebe prudce odstrčil. Lannister se
zapotácel a upadl. Král se dal do smíchu. „Velký rytíř. Stále tě dokážu srazit k zemi. Pamatuj si to,
Králokate.“ Poplácal se po hrudi, na které mu visel náhrdelník s drahokamem, a vyšplíchl víno po celé
svojí saténové tunice. „Dejte mi moje kladivo a žádný muž v říši přede mnou neobstojí!“
Jaime Lannister vstal a oprášil se. „Jak si přeješ, Tvoje Výsosti.“ Jeho hlas ani jednou nezakolísal.
Lord Renly s úsměvem popošel kupředu. „Rozlil sis víno, Roberte. Dovol mi přinést ti čerstvou číši.“
Když jí Joffrey položil ruku na rameno, Sansa sebou trhla. „Je pozdě,“ řekl princ. Na obličeji měl divný
výraz, jako by ji vůbec neviděl. „Chceš doprovodit zpátky do hradu?“
„Ne,“ začala Sansa. Otočila se k septě Mordane a s ohromením ji našla s hlavou na stole, tiše žensky
chrápající. „Chtěla jsem říct... ano, děkuji ti, byl bys velmi laskav. Jsem unavená a cesta je tak tmavá. Byla
bych vděčná za tvoji ochranu.“
Joffrey zvolal: „Ohaři!“
Sandor Clegane jako by se zhmotnil z noci, tak rychle se objevil. Vyměnil svoje brnění za červenou
vlněnou tuniku s koženou psí hlavou přišitou na přední straně. Jeho spálený obličej ve světle pochodní zářil
matnou červení. „Ano, Tvoje Výsosti?“ řekl.
„Odveď moji snoubenku zpět do hradu a dohlédni na to, aby se jí nic nestalo,“ nařídil mu princ stroze.
Bez jediného dalšího slova na rozloučenou Joffrey odešel od stolu a nechal ji tam.
Sansa přímo cítila, jak ji Ohař pozoruje. „Myslela sis, že Joff tě tam odvede sám?“ Zasmál se. Jeho
smích připomínal vrčení psů v jámě. „Na to zapomeň.“ Bez protestů ji zvedl na nohy. „Pojď, nejsi jediná,
kdo se potřebuje vyspat. Příliš jsem pil, a zítra možná budu muset zabít svého bratra.“ Znovu se dal do
smíchu.
Najednou vystrašená strčila Sansa septu Mordane do ramene v naději, že ji probudí, ale ta jenom začala
chrápat hlasitěji. Král Robert způsobil veřejné pohoršení a polovina lavic byla najednou prázdná. Hostina
skončila a s ní byl u konce i krásný sen.
Ohař vzal do ruky pochodeň, aby jim svítil na cestu. Sansa šla těsně za ním. Země byla kamenitá a
nerovná; v mihotavém světle pochodně se zdálo, jako by se pod jejími chodidly posouvala. Držela oči
sklopené, dávala pozor, kam klade nohy. Kráčeli mezi altány, před nimiž byly vyvěšeny praporce a erby
jednotlivých rytířů, a ticho bylo těžší s každým jejich krokem. Sansa se na něj nedokázala podívat, tolik ji
děsil, jenomže byla vychována tak, aby byla za všech okolností zdvořilá. Skutečná dáma by si jeho obličeje
nevšímala, říkala si. „Jel jsi dnes opravdu dobře, sere Sandore,“ přinutila sama sebe říci.
Sandor Clegane na ni vycenil zuby. „Ušetři mne svých plytkých komplimentů, děvče... a toho svého
sere. Já žádný rytíř nejsem. Kašlu na ně a na ty jejich přísahy. Můj bratr je rytíř. Viděla jsi ho dnes jet?“
„Ano,“ zašeptala Sansa rozechvěle. „Byl...“
„Galantní?“ dokončil to za ni Ohař.
Uvědomila si, že ji uráží. „Nikdo ho nemohl vystát,“ podařilo se jí říci, a byla přitom sama na sebe hrdá,
protože nelhala. Sandor Clegane se najednou zastavil uprostřed temného prázdného pole. Neměla jinou
možnost než zastavit se vedle něho. „Nějaká septa tě dobře vycvičila. Jsi jako jeden z těch ptáků z Letních
ostrovů, víš? Malý, hezký, mluvicí ptáček, co opakuje všechna milá slovíčka, která tě naučili říkat.“
„To je od tebe nelaskavé.“ Sansa cítila, jak jí srdce prudce buší v hrudi. „Děsíš mne. Chci jít dál.“
„Nikdo ho nemohl vystát“ opakoval Ohař svým skřípavým hlasem. „To je do jisté míry pravda. Nikdo
nemohl Gregora vystát. Ten chlapec dneska, při jeho druhém souboji, to byla ošklivá záležitost. Viděla jsi
to, ne? Bláznivý kluk, ten tam vůbec neměl co pohledávat. Bez peněz, bez panoše, bez kohokoli, kdo by mu
pomohl s brněním. Ten límec neměl pořádně upevněný. Myslíš, že Gregor si toho nevšiml? Myslíš, že kopí
sera Gregora vyjelo vzhůru čistě náhodou, co? Ty pěkná malá holčičko, jestli tomu věříš, máš stejně dutou
hlavu jako ten pták. Gregorovo kopí jde tam, kde ho Gregor chce mít. Podívej se na mě. Podívej se na
mě?“ Sandor Clegane jí dal svoji velkou ruku pod bradu a násilím jí zvedl obličej. Dřepl si před ni na
bobek a zvedl pochodeň výš. „Teď se hezky dívej. Dlouho a důkladně. Sama víš, že se dívat chceš.
Pozoroval jsem tě, jak se ode mne odvracíš po celou dobu na královské cestě. Kašli na to, jen se prostě
dívej.“
Jeho prsty držely její čelist pevně jako ocelová past a jeho oči se upíraly do jejích. Opilecké oči, podlité
krví. Musela se dívat.
Pravá strana jeho obličeje byla štíhlá, s ostrými lícními kostmi a šedým okem pod mohutným obloukem
obočím. Nos měl velký a zahnutý, vlasy řídké, tmavé. Nosil je dlouhé a sčesával si je na stranu, protože na
druhé polovině hlavy žádné vlasy neměl.
Levá strana jeho obličeje byla zrůdným zbytkem. Ucho měl spálené, nezbylo tam po něm nic než jen
otvor. Oko měl stále dobré, ale kolem něj byla pokřivená změť jizev, hladké černé maso tvrdé jako kůže,
poďobané krátery a zjizvené hlubokými brázdami, které se při každém jeho pohybu rudě, vlhce zaleskly.
Dole u jeho čelisti, tam, kde kdysi bylo sežehnuto maso, byl vidět náznak kosti.
Sansa se dala do pláče. Tehdy ji pustil a uhasil pochodeň v hlíně. „Nemáš na to žádná hezká slova,
děvče? Žádný milý kompliment, který tě naučila tvoje septa?“ Když nepřicházela žádná odpověď,
pokračoval. „Většina lidí si myslí, že se to stalo v nějaké bitvě. Obléhání, hořící věž, nepřítel s pochodní.
Jeden blázen se mne ptal, zda to byl dračí dech.“ Tentokrát byl jeho smích něžnější, ale o to víc hořký. „Já
ti povím, jak se to stalo, děvče,“ řekl hlasem ze tmy, stín naklánějící se tak blízko, že cítila kyselý pach vína
z jeho dechu. „Byl jsem mladší než ty, šestiletý, možná sedmiletý chlapec. Ve vesnici, která patřila mému
otci, si otevřel dílnu jeden řezbář, a aby si získal přízeň svého pána, posílal mu dary. Ten stařec uměl
vyřezávat kouzelné hračky. Nepamatuju si už, co jsem dostal já, ale byl to Gregorův dárek, po kterém jsem
toužil. Dřevěný rytíř, celý pomalovaný, každý kloub byl vyřezaný zvlášť a spojený žíněmi, takže s ním
člověk mohl bojovat jako s živým. Gregor byl tehdy o pět let starší než já, hračka pro něj nic neznamenala,
byl to už panoš, téměř šest stop vysoký a svalnatý jako býk. Tak jsem si jeho rytíře vzal, ale žádnou radost
mi to nepřineslo, to ti povídám. Po celou dobu jsem měl strach a on mě s ním opravdu našel. V místnosti
byl železný koš. Gregor neřekl ani slovo, jen mě uchopil v podpaždí, přitiskl můj obličej dolů do hořícího
uhlí a držel mě tam, zatímco já jsem křičel a křičel. Sama jsi viděla, jak je silný. I tehdy ho ode mne museli
odtrhnout tři muži. Septoni káží o sedmi peklech. Co o nich vědí? Jenom člověk, který utrpěl popáleniny,
ví, jaké peklo ve skutečnosti je.
Můj otec všem říkal, že moje ložní povlečení chytlo plamenem a naši mistři mi na ránu dali masti.
Masti! Gregor také dostal svoje masti. O čtyři roky později ho pomazali sedmi oleji, odrecitoval rytířskou
přísahu a Rhaegar Targaryen ho mečem poplácal po rameni a řekl: „Vstaň, sere Gregore.“
Skřípavý hlas zmlkl. Tiše dřepěl na bobku před ní, těžkopádný černý obrys vykreslený v noci, skrytý
před jejíma očima. Sansa cítila jeho přerývaný dech. Uvědomila si, že je jí ho líto. Strach, který z něj měla,
se kamsi vytratil.
Ticho pokračovalo dál a dál, tak dlouho, že se začala bát znovu, ale tentokrát měla strach o něho, ne o
sebe samu. Nahmatala jeho silné rameno. „On není opravdový rytíř,“ pošeptala mu. Ohař zvrátil hlavu
dozadu a zaryčel. Sansa se zapotácela, couvla před ním, ale on ji chytil za paži. „Ne,“ zavrčel na ni, „ne
ptáčku, on není opravdový rytíř.“
Po zbytek cesty do města Sandor Clegane neřekl ani slovo. Odvedl ji tam, kde čekaly vozy, kočímu
řekl, aby je odvezl zpátky do Rudé bašty, a vyšplhal do vozu za ní. V tichosti projeli Královou bránou a pak
se vydali vzhůru po pochodněmi osvětlených ulicích města. Otevřel pro ni postranní branku a odvedl ji do
hradu. Jeho spálený obličej sebou cukal a jeho oči byly zamyšlené, a když stoupali po schodech věže, šel
o krok za ní. Odvedl ji do bezpečí, celou cestu až do chodby před její ložnici.
„Děkuji ti, můj pane,“ špitla Sansa nesměle.
Ohař ji chytil za paži a sklonil se blíž. „Ty věci, co jsem ti dnes v noci povídal,“ řekl hlasem, který zněl
drsněji než obvykle. „Jestli to vyžvaníš Joffreyovi... tvojí sestře, tvému otci... komukoli z nich...“
„Nic neřeknu,“ zašeptala Sansa. „Slibuji.“
To nestačilo. „Jestli to vyžváníš komukoli,“ dokončil to, co měl na srdci, „zabiju tě.“