SANSA

Eddard Stark odjel před svítáním, informovala septa Mordane Sansu při snídani. „Král pro něj poslal.
Předpokládám, že si vyjeli na další lov. Řekli mi, že v těchto končinách se stále vyskytují divocí pratuři.“
„Já jsem pratura nikdy neviděla,“ řekla Sansa, krmíc Lady pod stolem plátkem slaniny. Zlovlk si ji vzal
z jejích prstů, vznešeně jako královna sama.
Septa Mordane si nesouhlasně odfrkla. „Urozená dáma nekrmí psy u stolu,“ řekla, utrhla si další kousek
plástve a nechala med skapat na svůj chléb.
„Ona není pes, je to zlovlk,“ namítla Sansa, zatímco Lady jí olizovala prsty drsným jazykem. „Otec
přece řekl, že si je můžeme vzít s sebou, když chceme.“
Septu nešlo uchlácholit tak snadno. „Jsi hodné děvče, Sanso, ale to ti říkám, co se toho stvoření týče, jsi
stejně umíněná jako tvoje sestra Arya.“ Zamračila se. „A vůbec, kde je dnes ráno Arya?“
„Neměla hlad,“ odpověděla Sansa, dobře vědouc, že její sestra se pravděpodobně vkradla do kuchyně
před celými hodinami a vyškemrala si snídani od nějakého kuchtíka.
„Připomeň jí, aby se dnes pěkně oblékla. Nejlépe do zeleného sametu. Jsme všechny pozvány do
královského kolového domu, abychom jely kus cesty s královnou a princeznou Myrcellou, musíme
vypadat, jak nejlépe můžeme.“
Sansa již vypadala, jak nejlépe mohla. Kartáčovala si svoje dlouhé zlatohnědé vlasy tak dlouho, dokud
se jí neleskly, a vybrala si svoje nejkrásnější modré hedvábí. Těšila se na dnešní den déle než týden. Byla to
pro ni velká čest cestovat s královnou, a kromě toho, možná tam bude i princ Joffrey. Její snoubenec.
Stačilo na to pomyslet a cítila podivné třepetání v břiše, i když neměli být sezdáni ještě celá léta. Sansa ve
skutečnosti Joffreye ještě neznala, ale už do něho byla zamilovaná. Byl vším, o čem kdy snila, že by její
princ měl být, vysoký, krásný a silný, s vlasy jako zlato. Cenila si každé příležitosti, kdy s ním mohla
strávit chvilku, přestože jich bylo poskrovnu. Jediná věc, která ji na dnešku děsila, byla Arya. Její sestra
dokázala všechno zkazit. Člověk nikdy nevěděl, co provede příště. „Já jí to vyřídím,“ řekla Sansa nejistě,
„jenomže ona se stejně oblékne tak, jako se obléká vždycky.“ Doufala, že to nebude příliš trapné. „Mohu
teď odejít?“
„Můžeš.“ Septa Mordane si vzala další chléb a med a Sansa sklouzla z lavice. Když vycházela z jídelny
hostince, Lady jí běžela v patách.
Venku na okamžik postála mezi výkřiky, klením a praskáním dřevěných kol, zatímco muži kolem ní
strhávali stany a pavilony a nakládali povozy pro další celodenní jízdu. Hostinec byl bachratou
dvoupatrovou stavbou z bledého kamene, větší, než Sansa kdy viděla, ale dokonce i přesto mohl nabídnout
ubytování necelé třetině královy skupiny, která se nafoukla na více než čtyři sta osob díky otcovu
služebnictvu a svobodným jezdcům, co se k nim připojili po cestě.
Našla Aryu na březích Trojzubce, kde se snažila udržet Nymeriu v klidu, zatímco kartáčovala zaschlé
bláto z její srsti. Zlovlkovi se ta procedura vůbec nezamlouvala. Arya na sobě měla kožený jezdecký oděv,
stejný jako měla včera i den předtím.
„Máš si dnes obléknout něco hezkého,“ řekla jí Sansa. „Vzkazuje ti to septa Mordane. Pocestujeme
v královnině kolovém domě s princeznou Myrcellou.“
„Já ne,“ odsekla Arya, která se pokoušela vyčesat slepený chuchvalec z Nymeriiny mdlé šedé srsti.
„Mycah a já pojedeme proti proudu a budeme na mělčině hledat rubíny.“
„Rubíny?“ řekla Sansa nechápavě. „Jaké rubíny?“
Arya se na ni podívala, jako by byla strašně hloupá. „Rhaegarovy rubíny. V těchto místech ho král
Robert zabil a vyhrál korunu.“
Sansa nevěřícně pozorovala svoji malou sestru. „Nemůžeš hledat rubíny, princezna nás očekává.
Královna nás pozvala obě.“
„Mě to nezajímá,“ odsekla Arya. „Kolový dům nemá okna, nic z něho po cestě nevidíš.“
„A co bys chtěla vidět?“ vyhrkla Sansa rozčíleně. Ona tím pozváním byla tak vzrušená a její pitomá
sestra všechno zkazí, přesně jak se obávala. „Vždyť jsou tu jenom pole, farmy a tvrze.“
„To není pravda,“ řekla Arya tvrdohlavě. „Kdybys někdy jela s námi, sama bys viděla.“
„Nesnáším jízdu na koni,“ řekla Sansa. „Jediné, co z toho máš, je to, že jsi celá špinavá, upocená a
vyprahlá.“
Arya pokrčila rameny. „Drž,“ okřikla Nymeriu. „Vždyť ti neubližuju.“ Pak se obrátila k Sanse a řekla:
Když jsme přejížděli Šíji, napočítala jsem třicet šest květin, které jsem nikdy předtím neviděla, a Mycah mi
ukázal ještěrkolva.“
Sansa se otřásla. Šíji přejížděli celých dvanáct dní, kodrcali se po křivolaké dlážděné cestě skrze
nekonečnou mlhu a ona přitom nenáviděla každý okamžik každého dne. Vzduch tam byl vlhký a lepkavý,
stezka příliš úzká, takže v noci nemohli postavit řádné tábořiště a museli stát přímo na královské cestě.
Všude kolem se tísnily husté křoviny napolo utopených stromů, z jejichž větví visely přízračné záclony
bledé plísně. V blátě tam kvetly obrovské květy a pluly na hladině jezírek se stojatou vodou, ale když byl
člověk natolik hloupý, že sešel z cesty, aby si je utrhl, pohyblivé písky ho stáhly dolů; na stromech tam
číhali hadi a napolo ponoření ve vodě, jako černé klády s očima a ostrými zuby, tam pluli ještěrkolvi.
Nic z toho Arye samozřejmě nevadilo. Jednoho dne se vrátila se svým koňským úsměvem na tváři a
nesla v rukou neuspořádanou kytici červených a zelených květin pro otce. Sansa stále doufala, že Arye
řekne, aby se už konečně začala chovat jako urozená dáma, kterou měla být, ale on to neudělal, jenom ji
k sobě přitiskl a poděkoval jí za květiny. Tím celou situaci jen zhoršil.
Pak vyšlo najevo, že ty rudé květiny se jmenují jedovaté polibky a Arye naskákala ošklivá vyrážka na
rukou. Sansa si říkala, že si z toho možná vezme ponaučení, ale Arya se tomu jen smála a druhého dne si
celé ruce pomazala bahnem jako nějaká hloupá ženština z mokřad, a to jen proto, že její přítel Mycah jí
řekl, že to zastaví svědění. Také měla modřiny na pažích a na ramennou, temně červené podlitiny a
vybledlé žlutozelené fleky. Sansa je viděla, když se její sestra svlékala ke spánku. Jak k nim mohla přijít, to
vědělo jen sedm bohů.
Arya dál kartáčovala Nymeriinu zacuchanou srst a švitořila o věcech, které viděla během cesty na jih.
„Minulý týden jsme našli opuštěnou strážní věž a den předtím jsme honili stádo divokých koní. Měla jsi je
vidět, jak pádili, když zachytili Nymeriin pach.“ Zlovlk se v jejím sevření zavrtěl a Arya ho okřikla. „Nech
toho, musím udělat ještě druhou stranu, jsi celá zablácená.“
„Neměla bys opouštět kolonu,“ připomněla jí Sansa. „Otec to říkal.“
Arya pokrčila rameny. „Nebyla jsem daleko. Kromě toho, Nymeria chodí všude se mnou. Stejně
nejezdím pryč pokaždé. Je zábavné jet jen tak vedle povozů a povídat si s lidmi.“
Sansa věděla, jací to jsou lidé, co si s nimi Arya tak ráda povídá: panoši, čeledíni a děvečky, staří lidé,
polonahé děti a hrubě mluvící svobodní jezdci nejistého původu. Arya se spřátelila s kýmkoli. Ten Mycah
byl ze všech nejhorší; syn řezníka, třináctiletý a divoký, spával ve voze s masem a páchl řeznickým
špalkem. Z pouhého pohledu na něj se Sanse vždycky udělalo špatně, ale zdálo se, že Arya dává přednost
jeho společnosti před její.
Sanse už začínala docházet trpělivost. „Musíš jít se mnou,“ řekla své sestře nesmlouvavě. „Nemůžeš
odmítnout královnino pozvání. Septa Mordane tě očekává.“
Arya ji ignorovala. Prudce škubla svým kartáčem. Nymeria zavrčela a uraženě uskočila stranou. „Pojď
sem!“
„Budou tam mít citrónové zákusky a čaj,“ pokračovala Sansa, tak dospělá a rozumná. Lady se jí otřela
o nohy. Sansa ji poškrábala za ušima, tak jak to měla ráda, a Lady se posadila vedle ní, pozorujíc Aryu,
která honila Nymeriu. „Proč bys měla jet na páchnoucím starém koni a být celá bolavá a upocená, když
můžeš sedět na péřových polštářích a jíst zákusky s královnou?“
„Já královnu nemám ráda,“ odpověděla Arya bez obalu. Sansa zatajila dech, šokovaná, jak může její
sestra říci něco takového, ale Arya bezstarostně mluvila dál. „Stejně by mi nedovolila přivést si s sebou
Nymeriu.“ Zastrčila si kartáč za opasek a plížila se za svým vlkem. Nymeria ji ostražitě pozorovala.
„Královský kolový dům není místem pro vlka,“ namítla Sansa. „A princezna Myrcella se jich bojí, to
přece víš.“
„Myrcella je jako dítě.“ Arya popadla Nymeriu kolem krku, ale v okamžiku, kdy znovu vytáhla zpoza
opasku kartáč, zlovlk se z jejího sevření vykroutil a uskočil stranou. Arya frustrovaně hodila kartáč na zem.
„Ošklivý vlk!“ vykřikla.
Sansa si nemohla pomoci, ale musela se usmát. Správce psince jí kdysi řekl, že zvíře se vyvede po svém
pánovi. Rychle a zlehka objala svou Lady. Zlovlk jí olízl tvář a Sansa se zahihňala. Arya to uslyšela a
zamračeně se otočila na patě. „Mně je jedno, kam půjdeš ty, já se jedu projet.“ Její dlouhý koňský obličej
na sebe vzal zarputilý výraz, což znamenalo, že má v úmyslu provést nějakou lumpárnu.
„Bohové buďte milostivi, Aryo, ty se někdy chováš jako malé děcko,“ řekla Sansa, „já tam tedy půjdu
sama. Takhle to tam bude mnohem příjemnější, Lady a já budeme jíst citrónové zákusky a budeme se bez
tebe skvěle bavit.“
Otočila se k odchodu, ale Arya za ní křikla: „Tobě taky nedovolí vzít si Lady s sebou.“ Byla pryč, než si
Sansa stačila vymyslet odpověď, honíc Nymeriu podél řeky.
Samotná a pokořená, Sansa se vydala na dlouhou zpáteční cestu do hostince, kde, jak věděla, na ni bude
čekat septa Mordane. Lady tiše ťapkala vedle ní, Sansa měla slzy na krajíčku. Chtěla jen, aby všechno bylo
hezké a příjemné, tak jak se o tom zpívalo v písních. Proč nemůže být Arya milá, jemná a laskavá tak jako
princezna Myrcella? Jak ráda by měla takovou sestru.
Sansa nikdy nepochopila, jak mohou být dvě sestry, narozené jen dva roky po sobě, tak odlišné. O co by
to všechno bylo snadnější, kdyby Arya byla bastardem jako jejich nevlastní bratr Jon. Vždyť dokonce jako
Jon vypadala, s dlouhým obličejem a hnědými vlasy Starků, a neměla nic z tváře ani barvy očí či vlasů
jejich matky. Jonova matka byla obyčejného původu, či alespoň si to tak lidé šeptali. Jednou, když byla
menší. Sansa se dokonce matky ptala, zda náhodou nedošlo k omylu. Možná její opravdovou sestru ukradl
měchohubec. Ale matka se jenom smála a řekla, že ne, Arya je její dcera a Sansina pravá sestra, krev jejich
krve. Sansu nenapadal jediný důvod, proč by jí matka v této záležitosti měla lhát, takže předpokládala, že to
je pravda.
Když se blížila ke středu tábora, rychle na svoje zoufalství zapomněla. Kolem královnina kolového
domu se shlukl dav. Sansa slyšela vzrušené hlasy bzučící jako včelí roj. Viděla, že dveře domu jsou
otevřené dokořán, královna stojí na vrcholu dřevěného schodiště a usmívá se na kohosi dole. Slyšela ji, jak
říká: „Rada nám prokazuje velkou čest, moji dobří pánové.“
„Co se děje?“ zeptala se Sansa panoše, kterého znala.
„Rada poslala jezdce z Králova přístaviště, aby nás provázeli po zbytek cesty,“ řekl ji. „Čestnou stráž
pro krále.“
Dychtivá vidět je, Sansa nechala Lady vyklidit jí cestu skrze dav. Lidé před zlovlkem spěšně uhýbali
stranou. Když se dostala blíž, uviděla dva rytíře klečící před královnou, v brnění tak skvostném a oslnivém,
že z toho začala mrkat.
Jeden z rytířů na sobě měl emailovanou šupinovou zbroj, běloskvoucí jako pole čerstvě padlého sněhu,
se stříbrnými cizelovanými ozdobami a sponami, které se leskly v paprscích slunce. Když si sundal přilbici
z hlavy, Sansa viděla, že to je starý muž, s vlasy stejně bílými jako jeho brnění“, a přesto vypadal silně a
vznešeně. Z jeho ramennou visel čistě bílý plášť Královské gardy.
Jeho druh byl muž kolem dvacítky, který na sobě měl plátovou zbroj v barvě hluboké lesní zeleni. Byl
to ten nejkrásnější muž, na jakém kdy spočinuly Sansiny oči; vysoký a mocné stavěný, s vlasy černými
jako havraní křídla, které mu spadaly na ramena a rámovaly čistě oholený obličej a usměvavé zelené oči,
jejichž barva odpovídala jeho brnění. Pod paží držel přilbici s parožím, mřížka jejíhož hledí se leskla
zlatem.
Třetího cizince si Sansa zpočátku nevšimla. Neklečel s ostatními před královnou, ale stál stranou, vedle
jejich koní, hubený zamračený muž, který tiše sledoval ceremonii před sebou. Jeho obličej byl poďobaný
od neštovic a bez vousů, s hluboko vpadlýma očima a propadlými tvářemi. Třebaže to nebyl starý člověk,
na hlavě mu zbývalo jen pár chumáčů vlasů, vyrůstajících mu nad ušima, a měl je dlouhé jako žena. Na
sobě měl kovově šedou kroužkovou zbroj nad vrstvami vařené kůže, holou a bez ozdob, která vypovídala o
stáří a častém používání. Nad jeho pravým ramenem vyčnívala skvrnitá kůže jílce meče připevněného
popruhy k jeho zádům; byl to obrovský dvouruční meč s čepelí příliš dlouhou na to, aby se dal nosit na
boku.
„Král odjel na lov, ale jsem si jistá, že bude potěšen, až vás tu po návratu uhlídá,“ říkala královna dvěma
rytířům, kteří klečeli před ní, ale Sansa nedokázala odtrhnout oči od toho třetího. Zdálo se, že ucítil tíhu
jejího pohledu. Pomalu otočil hlavu. Lady zavrčela. Sansu najednou naplnil pocit hrůzy tak strašlivé, jakou
necítila nikdy předtím. Udělala krok zpátky a do kohosi narazila.
Za ramena ji popadly silné ruce a Sansa si na okamžik myslela, že to je její otec, ale když se otočila,
shlížel na ni sežehlý obličej Sandora Clegana, jehož ústa byla zkřivená ve strašlivé imitaci úsměvu. „Ty se
třeseš, děvče,“ řekl skřípavým hlasem. „To ze mě máš takový strach?“
Měla a měla ho od té doby, kdy poprvé uviděla zbytek toho, co oheň udělal s jeho obličejem, třebaže
nyní měla pocit, že není ani zpoloviny tak strašlivý jako ten druhý. Přesto se vykroutila z jeho sevření, Ohař
se zasmál a Lady se přesunula mezi ně a výhružně zavrčela. Sansa klesla na kolena, aby vlka objala pažemi
kolem krku. Všichni se shromáždili kolem ní, hleděli na ni s ústy otevřenými. Cítila na sobě jejich oči a tu a
tam slyšela mumlané poznámky a útržky tlumeného smíchu.
„Vlk,“ řekl jakýsi muž a někdo jiný zvolal: „Sedm pekel, vždyť to je zlovlk,“ a první muž řekl: „Co dělá
tady v táboře?“, načež Ohařův skřípavý hlas odpověděl: „Starkové je používají místo chův,“ a Sansa si
uvědomila, že dva cizí rytíři se dívají na ni a na Lady s meči v rukou, a byla tak vystrašená a zahanbená, že
jí po tvářích začaly stékat slzy.
„Joffreyi, jdi za ní,“ slyšela říci královnu.
A její princ najednou byl vedle ní.
„Nechte ji být,“ řekl Joffrey. Stál nad ní, nádherný v oděvu z modré vlny a černé kůže a jeho zlaté
kadeře se leskly ve slunci jako koruna. Podal jí ruku a zvedl ji. „Co se děje, moje sladká paní? Koho se
bojíš? Nikdo ti neublíží. Odložte meče, všichni, co jste tady. Ten vlk je její mazlíček, to je všechno.“
Pohlédl na Sandora Clegana. „A ty, pse, budiž zatracen, děsíš moji snoubenku.“
Ohař, vždy věrný, se uklonil a tiše proklouzl pryč davem. Sansa se snažila vzpamatovat se. Připadala si
jako naprostý blázen. Byla Stark ze Zimohradu, vznešená dáma a jednoho dne se stane královnou. „On mne
nevyděsil, můj drahý princi,“ snažila se to vysvětlit. „To ten druhý.“
Dva cizí rytíři si vyměnili pohled. „Payne?“ Uchechtl se mladý muž v zelené zbroji.
„Ser Hyn často vystraší i mne, drahá paní,“ promluvil k ní laskavě starší muž v bílém. „Je cosi děsivého
v jeho vzhledu i chováni.”
„Tak to přece má být.“ Královna sestoupila ze svého kolového domu. Diváci se rozestoupili, aby jí
vyklidili cestu. „Pokud by se zlosynové neměli bát vykonavatele královy spravedlnosti, pak jste do úřadu
dosadili špatného muže.“
Sansa konečně nalezla slova. „V tom případě jste si zajisté vybrali správného, Tvoje Výsosti,“ řekla a ze
všech hrdel kolem ní vybuchla bouře smíchu.
„Dobře řečeno, dítě,“ pravil starý muž v bílém. „Jak se patří na dceru Eddarda Starka. Jsem poctěn, že
jsem tě mohl poznat, jakkoli neobvyklé byly okolnosti našeho seznámení. Jsem ser Barristan Selmy
z Královské gardy.“ Uklonil se jí.
Sansa to jméno znala a nyní se jí vybavily všechny zdvořilosti, které jí septa Mordane vštěpovala do
hlavy po celá léta. „Velitel Královské gardy,“ zazářila, „a rádce Roberta, našeho krále, a Aeryse Targaryena
před ním. Potěšení je na mé straně, dobrý rytíři. Dokonce i na dalekém severu pěvci oslavují činy
Barristana Chrabrého.“
Zelený rytíř se opět zasmál. „Barristana Starého, chceš říct. Nelichoť mu příliš, dítě, už tak si o sobě
myslí příliš.“ Usmál se na ni. „A teď, vlčí dívko, pokud dokážeš přijít na jméno i mne, musím uznat, že jsi
pravá dcera našeho pobočníka.“
Joffrey vedle ní ztuhl. „Dávej si pozor na to, jak oslovuješ moji snoubenku.“
„Znám odpověď,“ řekla Sansa spěšně, aby utišila hněv svého prince. Usmála se na zeleného rytíře.
„Tvoje přilbice nese zlaté paroží, můj pane. Jelen je symbolem královského rodu. Král Robert má dva
bratry. Podle tvého extrémního mládí můžeš být jenom Renly Baratheon, pán Bouřlivého konce a rádce
králův, takové je tvoje jméno a úřad.“
Ser Barristan potlačil smích. „Podle jeho extrémního mládí to může být jen ztřeštěný náfuka, takový je
jeho úřad.“
Okolostojící se dali do smíchu, včetně lorda Renlyho samého. Napětí zpřed několika okamžiků povolilo
a Sansa se začínala opět cítit příjemně... Dokud se před oba rytíře neprotlačil ser Hyn Payne, který
s úsměvem stanul před ní. Neřekl ani slovo. Lady na něj vycenila zuby a začala vrčet, tichým zlověstným
zvukem, ale tentokrát Sansa vlka umlčela jemným položením ruky na jeho hlavu. „Omlouvám se, že jsem
tě urazila, sere Hyne,“ řekla.
Čekala na odpověď, ale žádná nepřicházela. Když na ni kat pohlédl, jeho bledé bezbarvé oči jako by
z ní strhávaly šaty a pak i kůži, až nezbylo nic než její obnažená duše. Mlčky se odvrátil a odešel.
Sansa to nechápala. Pohlédla na svého prince. „Řekla jsem snad něco špatného, Tvoje Výsosti? Proč se
mnou nechce mluvit?“
„Ser Hyn nepromluvil už celých čtrnáct let,“ poznamenal lord Renly s mírným úsměvem.
Joffrey svého strýce obdařil pohledem plným krajního odporu, pak vzal Sansiny dlaně do svých. „Aerys
Targaryen mu nechal vytrhnout jazyk žhavými kleštěmi.“
„Nicméně, dokáže tím nejvýmluvnějším způsobem komunikovat svým mečem,“ řekla královna, „a
o jeho oddanosti naší říši nemůže být pochyb.“ Pak se velkodušně usmála a řekla: „Sanso, moji dobří rádci
a já si spolu musíme promluvit, dokud se král s tvým otcem nevrátí. Obávám se, že tvůj den s Myrcellou
budeme muset odložit. Vyřiď laskavě moji omluvu i své nejdražší sestře. Joffreyi, snad bys mohl být tak
laskav a zabavit dnes našeho vzácného hosta sám.“
„Bude mi potěšením, matko,“ řekl Joffrey formálně. Nabídl jí své rámě, zamířil s ní pryč od kolového
domu a Sansa najednou měla chuť zpívat. Celičký den s princem! Pohlédla na něj plna obdivu. Jak je
galantní, pomyslela si. To jak ji zachránil před serem Ilynem a Ohařem, bohové, vždyť to bylo téměř jako
v písních, jako v časech Serwyna se Zrcadlovým štítem, který zachránil princeznu Daeryssu před obry a
prince Aemona Dračího rytíře, který ochránil čest královny Naerys proti zneuctění zlovolným serem
Morgilem.
Při doteku Joffreyovy ruky na jejím rukávu se jí srdce rozbušilo prudčeji. „Co bys chtěla dělat?“
Být s tebou, pomyslela si Sansa, ale nahlas řekla: „Cokoli bys chtěl dělat ty, můj princi.“
Joffrey chvíli přemýšlel. „Mohli bychom se jít projet.“
„Och, já miluju projížďky,“ rozplývala se Sansa.
Joffrey se otočil a pohlédl na Lady, která jim běžela v patách. „Tvůj vlk by koně pravděpodobně
vystrašil a zdá se, že můj pes děsí tebe. Nechme je oba tady a vyjeďme si sami, co říkáš?“
Sansa váhala. „Když si to přeješ,“ řekla nejistě. „Myslela jsem, že bych Lady mohla uvázat.“ Jaksi jeho
slovům nerozuměla. „Já nevěděla, že i ty máš psa...“
Joffrey se zasmál. „Ve skutečnosti je to pes mé matky. Nařídila mu, aby mě hlídal, a tak to dělá.“
„Ty myslíš Ohaře,“ řekla. Nejraději by sama sebe uhodila za to, že tak pomalu chápe. Její princ ji nikdy
nebude milovat, pokud mu bude připadat hloupá. „Je bezpečné nechat ho tady?“
Princ Joffrey vypadal rozčíleně, že se může dokonce jen ptát. „Neměj strach, moje paní. Jsem téměř
dospělý muž a nebojuji se dřevem jako tvoji bratři. Jediné, co potřebuji, je tohle.“ Vytáhl svůj meč a ukázal
jí ho; dlouhý meč šikovně zmenšený, aby odpovídal dvanáctiletému chlapci, lesklá modrá ocel mistrovsky
ukovaná, s dvojitým ostřím, jílcem pokrytým kůží a zlatou hruškou ve tvaru lví hlavy. Sansa nad ním
obdivně vykřikla a Joffrey se tvářil potěšeně. „Říkám mu Lví zub,“ pochlubil se.
A tak nechali jejího vlka a jeho tělesného strážce v táboře a sami se vydali na východ podél severního
břehu Trojzubce s žádnou jinou společností kromě Lvího zubu.
Byl to nádherný den, kouzelný den. Vzduch byl teplý a těžký vůní květin a lesy tam oplývaly něžnou
krásou, kterou Sansa na severu nikdy neviděla. Kůň prince Joffreye byl ušlechtilý plnokrevný hnědák,
rychlý jako vítr a on na něm jel s lehkomyslnou bezstarostností, tak rychle, že Sansa měla co dělat, aby mu
na svojí klisně stačila. Byl to den jako stvořený pro dobrodružství. Prozkoumávali jeskyně podél břehu řeky
a stopovali stínokočku do jejího doupěte, a když dostali hlad, Joffrey podle kouře našel tvrz a nařídil jejím
obyvatelům, aby přinesli jídlo a víno pro jejich prince a jeho lady. Pojedli úhoře čerstvě vylovené z řeky a
Sansa vypila mnohem víc vína než kdy předtím. „Můj otec nám při hostinách dovoluje pít jen jednu číši,“
přiznala se princi.
„Moje snoubenka může pít tolik vína, kolik se jí zachce,“ řekl Joffrey a znovu jí dolil pohár.
Poté, co se najedli, jeli mnohem pomaleji. Joffrey jí zpíval, hlasem vysokým, sladkým a čistým. Sanse
se po vínu maličko točila hlava. „Neměli bychom se už vrátit?“ zeptala se.
„Brzy,“ odpověděl Joffrey. „Přímo před námi, tam, kde se řeka stáčí, je bitevní pole. Právě tam můj otec
zabil Rhaegara Targaryena, víš? Udeřil ho do hrudníku, křup, rovnou přes jeho pancíř.“ Joffrey mávl
imaginárním válečným kladivem, aby jí ukázal, jak se to stalo. „Pak můj strýc Jaime zabil starého Aeryse a
můj otec se stal králem. Co to bylo za zvuk?“
Sansa to slyšela taky, jakési dřevené klapání, které se k nim neslo přes les, klik klak klik. „Já nevím,“
odpověděla. Probudilo to v ní však malou dušičku. „Joffreyi, vraťme se už zpátky.“
„Chci se podívat, co to je.“ Joffrey obrátil svého koně po směru zvuků a Sansa neměla jinou možnost,
než ho následovat. Zvuky byly stále hlasitější a zřetelnější, klik klak dřeva o dřevo, a jak přijížděli blíž,
slyšeli také těžké oddychování a tu a tam zamručení.
„Někdo tam je,“ řekla Sansa nervózně. Zjistila, že myslí na Lady, a v duchu si přála, aby tam vlk byl
s ní.
„Se mnou jsi v bezpečí,“ ujistil ji Joffrey. Vytáhl Lví zub z pochvy. Když uslyšela tření oceli o kůži,
zachvěla se. „Tudy,“ řekl a zamířil ke skupince stromů.
Za nimi, na mýtině nad řekou, nalezli chlapce a dívku hrající si na šermíře. Místo mečů měli dřevené
hole, podle vzhledu násady od košťat. Honili se trávou a dychtivě svými klacky sekali jeden po druhém.
Chlapec byl o roky starší, o hlavu větší a mnohem silnější a právě on nyní útočil. Dívka, kostnaté stvoření
ve zmazaných kůžích, před ním uskakovala a většinou se jí dařilo odrážet svojí holí chlapcovy výpady, ale
ne vždycky. Když se na něj pokoušela vrhnout, odrazil její hůl svojí vlastní, smetl ji stranou a tvrdě svým
dřevem sjel dolů k jejím prstům. Vykřikla a upustila zbraň.
Princ Joffrey se dal do smíchu. Chlapec se otočil, s očima rozšířenýma a ohromený, a upustil svoji hůl
do trávy. Dívka se na něj mračila, cucala si kotníky v ústech, aby z nich vysála bolest a Sansa si zděšeně
uvědomila, že to je její sestra. „Aryo?“ vyhrkla nevěřícně.
„Jeďte pryč!“ vykřikla na ně Arya se slzami zlosti v očích. „Co tady děláte? Nechte nás být.“
Joffrey pohlédl z Aryi na Sansu a zase zpátky. „Tvoje sestra?“ Celá červená přikývla. Joffrey si
prohlížel chlapce, obyčejného kluka s hrubým pihovatým obličejem a hustými rezavými vlasy. „A kdo jsi
ty, chlapče?“ zeptal se velitelským tónem, ve kterém nebylo ani známky po skutečnosti, že ten druhý je
přinejmenším o rok starší.
„Mycah,“ zamumlal chlapec. Poznal prince a sklopil oči. „Můj pane.“
„Je to řezníkův syn,“ řekla Sansa.
„Je to můj přítel,“ vyhrkla Arya ostře. „Nechte ho na pokoji.“
„Řezníkův syn, který chce být rytířem, je to tak?“ Joffrey seskočil dolů ze svého koně, s mečem v ruce.
„Seber svůj meč, řeznický kluku,“ řekl s očima lesknoucíma se pobavením. „Uvidíme, jak dobrý jsi.“
Mycah tam stál ztuhlý strachy.
Joffrey kráčel k němu. „Tak dělej, seber ho. Nebo bojuješ jenom s malými holkami?“
„Ona to po mně chtěla, můj pane,“ omlouval se Mycah. „Ona to chtěla.“
Sanse stačilo pohlédnout na Aryu a vidět její zrudlý obličej, aby poznala, že chlapec mluví pravdu, ale
Joffrey neměl náladu něco poslouchat. Víno v něm probudilo divokost. „Tak zvedneš ten meč, nebo ne?“
Mycah zavrtěl hlavou. „Je to jenom hůl, můj pane. To není meč, je to jenom hůl.”
„A ty jsi jenom řeznický kluk a ne rytíř.“ Joffrey zvedl Lví zub a položil jeho hrot pod oko na
Mycahovu tvář, zatímco řezníkův syn tam stál a celý se třásl. „To je sestra mojí paní, do které jsi udeřil, víš
to?“ Tam, kde meč zatlačil do Mycahova masa, vytryskla jasná krůpěj a po chlapcově tváři začala stékat
pomalá rudá stružka.
„Nech toho!“ vykřikla Arya. Zvedla svoji spadlou hůl.
Sansa dostala strach. „Aryo, ty se do toho nepleť.“
„Já mu neublížím... ne moc,“ řekl princ Joffrey Arye, nespouštěje oči z řezníkova syna.
Arya zamířila k nim.
Sansa sklouzla ze své klisny, ale byla příliš pomalá. Arya mávla oběma rukama. Ozvalo se hlasité
prásk, když se dřevo roztříštilo o zadní část princovy hlavy a pak se před Sansinýma vyděšenýma očima
seběhlo všechno najednou. Joffrey zavrávoral a otočil se, ústa plná nadávek. Mycah se rozběhl ke stromům,
tak rychle, jak mu to nohy dovolovaly. Arya do prince svou holí udeřila znovu, ale tentokrát Joffrey její
úder odrazil Lvím zubem a vyrazil jí zlomenou hůl z ruky. Zadní část jeho hlavy byla samá krev a v očích
měl oheň. Sansa křičela: „Ne, ne, nechtě toho, nechtě toho oba, všechno zkazíte,“ ale žádný z nich jí
nevěnoval pozornost. Arya zvedla kámen a mrštila jím po Joffreyově hlavě. Místo toho zasáhla jeho koně a
ušlechtilý hnědák se vzepjal na zadních a rozběhl se pryč za Mycahem. „Nechte toho, nechtě toho,
přestaňte!“ křičela Sansa marně. Joffrey švihl po Arye svým mečem a začal ji častovat nadávkami,
strašlivými slovy a oplzlostmi. Arya začala couvat, nyní vystrašená, ale Joffrey ji hnal před sebou,
pronásledoval ji směrem k lesu, kde ji svým mečem přitiskl zády ke stromu. Sansa nevěděla, co má dělat.
Bezmocně se dívala, téměř slepá slzami.
Pak se kolem ní mihla šedivá skvrna a najednou tam byla Nymeria, vyskočila a její čelisti se těsně
sevřely kolem ruky, ve které Joffrey svíral meč. Ocel mu vypadla z ruky, zatímco vlk ho srazil k zemi a
spolu se kutáleli v trávě, vlk na něj cenil zuby a dorážel a princ řval bolestí. „Sundej to ze mě!“ křičel.
„Sundej to!“
Aryin hlas zapráskal jako bič. „Nymerio!“
Zlovlk Joffreye pustil a přeběhl k Arye. Princ ležel v trávě, naříkal, tiskl si k hrudi svoji zraněnou ruku.
Jeho košile byla nasáklá krví, Arya řekla: „Neublížila ti... ne moc.“ Sebrala Lví zub z místa, kde spadl, a
držíc meč oběma rukama, stála nad princem.
Joffrey na ni pohlédl a vydal vystrašený naříkavý zvuk. „Ne,“ řekl, „neubližuj mi. Povím to matce.“
„Nech ho být!“ vykřikla Sansa na svoji sestru.
Arya se otočila a vší silou vyhodila meč do vzduchu. Modrá ocel se zableskla ve slunci. Meč vyletěl
daleko nad řeku, rozrazil hladinu a se šplouchnutím jim zmizel z očí, Joffrey zasténal. Arya se rozběhla ke
svému koni, s Nymerií poskakující jí v patách.
Jakmile byly pryč, Sansa přešla k princi Joffreyovi. Měl oči zavřené bolestí, jeho dech byl přerývaný.
Sansa si klekla vedle něho. „Joffreyi,“ zavzlykala. „Och, podívej se, co ti udělali, podívej se na to. Můj
ubohý princi. Neboj se. Odjedu do tvrze a přivedu pro tebe pomoc.“ Jemně natáhla ruku a odhrnula mu
z obličeje jeho hebké světlé vlasy.
Jeho oči se otevřely a pohlédly na ni, ale nebylo v nich nic než nenávist, nic než to nejhlubší pohrdání.
„Tak si jeď,“ zasyčel na ni. „A nedotýkej se mě.“