JON

„Othor,“ prohlásil ser Jaremy Rykker, „nade vší pochybnost je to
on. A tenhle býval Jaferem Flowersem.“ Otočil tělo botou a mrtvý
bílý obličej se zahleděl vzhůru na zataženou oblohu svýma
modrýma, neskutečně modrýma očima. „Oba to byli muži z
výpravy Bena Starka.“
Muži mého strýce, pomyslel si Jon otupěle. Vzpomněl si, jak
prosil, aby směl jet s nimi. Bohové, tehdy jsem byl takový zelenáč.
Kdyby mne byli vzali s sebou, možná bych teď taky ležel tady na
zemi...
Jaferovo pravé zápěstí končilo ve změti roztrhaného masa a
uhryzané kosti zanechané Duchovými tesáky. Jeho pravá ruka
plula ve džbánu s octem ve věži mistra Aemona a jeho levá dlaň,
stále spočívající na svém místě na konci ruky, byla černá jako jeho
plášť.
„Bohové, smilujte se,“ zamumlal Starý medvěd. Sesedl ze svého
koně, otěže podal Jonovi. Ráno bylo nepřirozeně teplé; kapičky
potu tečkovaly široké čelo lorda velitele jako rosa na melounu.
Jeho kůň byl nervózní, koulel očima, ustupoval od mrtvých mužů
tak daleko, jak mu to uzda dovolovala. Jon klisnu odvedl pár kroků
stranou a snažil se ji uklidnit, aby se nedala do běhu. Koně se na
tom místě necítili dobře. Podobně i Jon.
Psům se tam líbilo ze všech nejméně. Skupinu přivedl na místo
Duch; smečka psů tam nebyla k ničemu platná. Když se je vrchní
psovod Bass snažil přimět zachytit pach z utržené ruky, jako by se
zbláznili, začali kňourat, výt a štěkat, ze všech sil se snažili utéci.
Dokonce i teď střídavě vrčeli, kňučeli a tahali za vodítka, zatímco
Chett je proklínal a nadával jim do zbabělých čoklů.
Je to jenom les, přesvědčoval Jon sám sebe, a tohle jsou jenom
mrtví muži. Mrtvoly už viděl předtím...
Minulou noc se mu znovu zdál sen o Zimohradu. Procházel
prázdným hradem, hledal svého otce, sestupoval dolů do krypt.
Jenomže tentokrát sen pokračoval dál než kdykoli předtím. Ve tmě
uslyšel skřípot kamene o kámen. Otočil se a uviděl, že hrobky se
jedna po druhé otevírají. Když oživlé mrtvoly rytířů začaly vstávat
ze svých chladných hrobů, Jon se probudil v černočerné tmě a
srdce mu bušilo jako splašené. Dokonce i když k němu na postel
vyskočil Duch a začal mu strkat čenich do obličeje, nebyl schopen
setřást ze sebe hluboký pocit hrůzy. Neodvažoval se znovu usnout.
Místo toho vystoupil na Zeď a chodil po ní. Nepokojný, dokud na
východě neuviděl první paprsky úsvitu. Byl to jenom sen. Teď už
jsem bratr Noční hlídky, ne nějaký vystrašený kluk.
Samwell Tarly se krčil pod stromy, napolo ukrytý za koňmi. Jeho
kulatý tlustý obličej měl barvu sraženého mléka. Zatím se sice
neodkradl dál do lesa, aby tam zvracel, ale také se dosud příliš
nedíval na mrtvoly. „Nemůžu je vidět,“ šeptal zbědovaně.
„Musíš se na ně podívat,“ řekl mu Jon tichým hlasem, aby to
ostatní neslyšeli. „Mistr Aemon tě sem poslal, abys byl jeho
očima, ne snad? K čemu jsou oči dobré, když jsou zavřené?“
„Ano, jenomže... já jsem takový zbabělec, Jone.“
Jon položil Samovi ruku na rameno. „Je tu s námi tucet průzkumníků
a psi, dokonce Duch. Nikdo ti neublíží. Same. Jdi tam a
podívej se. První pohled bývá nejobtížnější.“
Sam rozechvěle přikývl a s nesmírným úsilím konečně posbíral
krapet odvahy, dost na to, aby dokázal otočit hlavu. Jeho oči se
rozšířily, ale Jon ho pevně držel za rameno, takže se nemohl
odvrátit.
„Sere Jaremy,“ zeptal se Starý medvěd drsným hlasem, „Ben
Stark s sebou měl šest mužů, když vyjeli od Zdi. Kde jsou ti
ostatní?“
Ser Jaremy zavrtěl hlavou. „To kdybych věděl,“ Mormont s
takovou odpovědí očividně nebyl spokojen. „Dva z našich bratří
byli zavražděni téměř na dohled od Zdi, a tvoji průzkumníci přesto
nic neslyšeli, nic neviděli. Co se to s Noční hlídkou stalo?
Pročesáváme stále tyhle lesy?“
„Ano, můj pane, ale -“
„Stále rozestavujeme hlídky?“
„To ano, ale -“
„Tento muž u sebe má lovecký roh,“ ukázal Mormont na Othora.
„Mám předpokládat, že zemřel, aniž na něj zatroubil? Nebo jsou
všichni tvoji průzkumníci nejenom slepí, ale také hluší?“
Ser Jaremy se naježil, jeho obličej se zkřivil hněvem. „Na žádný
roh nikdo netroubil, můj pane, jinak by to moji průzkumníci
slyšeli. Nemám dost mužů, abych mohl rozestavit tolik hlídek,
kolik bych chtěl... A od té doby, co se Benjen ztratil, drželi jsme se
blíž Zdi než předtím, a to na tvůj výslovný příkaz.“
Starý medvěd zabručel. „Ano. Dobrá. Budiž tedy.“ Netrpělivě
mávl rukou. „Pověz mi, jak zemřeli,“
Ser Jaremy se skrčil na bobek vedle mrtvého muže, kterému říkal
Jafer Flowers, a popadl ho za kůži na hlavě. Mezi jeho prsty
vylezly vlasy, lámavé jako stébla trav. V krku mrtvoly se jako ústa
otevřela velká rána pokrytá zaschlou krví. Hlavu samotnou drželo
na krku jen pár vláken bledých šlach. „Tohle někdo udělal
sekerou.“
„Jako vždycky,“ zamumlal Dywen, starý lesník. „Vypadá to na
sekeru, co u sebe nosil Othor, můj pane.“
Jon cítil, jak se mu zvedá žaludek, či spíš snídaně v něm, ale
stiskl rty pevně k sobě a přinutil se pohlédnout na druhé tělo.
Othor býval velkým ošklivým mužem a byla z něj velká ošklivá
mrtvola. Po žádné sekeře nikde nebylo stopy. Jon si Othora
pamatoval; byl to ten, co si při odjezdu průzkumníků na výpravu
hlasitě prozpěvoval ty svoje oplzlé písničky. Dny jeho prozpěvování
byly nenávratně pryč. Jeho maso bylo vybělené jako mléko,
všude kromě dlaní. Ty byly stejně černé jako Jaferovy. Květy
tvrdé popraskané krve krášlily smrtelné rány, které jako vyrážka
pokrývaly jeho hruď, břicho a hrdlo. Oči měl přesto stále otevřené.
Hleděly vzhůru do oblohy, modré jako safíry. Ser Jaremy vstal.
„Sekery mají i divocí.“
Mormont ho obešel. „Takže ty se domníváš, že tohle je práce
Manceho Nájezdníka? Tak blízko u Zdi?“
„Koho jiného, můj pane?“
Jon mu na to mohl odpovědět. Věděl to, všichni to věděli, a
přesto se žádný z mužů neodvážil říci ta slova nahlas. Jiní existují
jen v povídačkách, v příbězích vyprávěných ke strašení dětí. I
kdyby někdy vůbec žili, jsou mrtví osm tisíc let. Při pouhém
pomyšlení na ně se cítil pošetile; byl teď dospělým mužem,
černým bratrem z Noční hlídky, ne chlapcem, který kdysi sedával
staré chůvě u nohou, s Branem, Robbem a Aryou.
Přesto si lord velitel nesouhlasně odfrkl. „Pokud by Ben Stark
měl čelit útoku divokých půl dne jízdy od Černého hradu, vrátil by
se pro víc mužů, honil by ty zabijáky přes sedm pekel a přinesl by
mi jejich hlavy.“
„Pokud ovšem nezabili i jeho,“ namítl ser Jaremy.
Ta slova bolela, dokonce i nyní. Bylo to už tak dlouho, že se
zdálo pošetilé držet se naděje, že Ben Stark je stále naživu, ale Jon
Sníh byl v tomto ohledu velmi umíněný.
„Je to už pomalu půl roku, co nás Ben opustil, můj pane,“
pokračoval ser Jaremy. „Hvozd je rozlehlý. Na divoké mohli
narazit kdekoli. Vsadil bych se, že tohle jsou poslední dva, co
přežili z jeho skupiny, na cestě zpátky k nám... Nepřítel je dostal,
než stačili dosáhnout bezpečí Zdi, Mrtvoly jsou ještě čerstvé, tito
muži nemohou být mrtví déle než den...“
„To ne,“ vyhrkl Samwell Tarly.
Jon byl ohromen. Samův nervózní vysoký hlas byl tím posled-
ním, co očekával, že uslyší. Tlustý chlapec měl z důstojníků strach
a ser Jaremy nebyl právě znám svou trpělivostí.
„Já se tě na tvůj názor neptal, chlapče,“ řekl Rykker chladně.
„Dovol mu promluvit, sere,“ vyhrkl Jon.
Mormontovy oči zalétly od Sama k Jonovi a zpět. „Pokud nám
ten chlapec má co říci, vyslechnu ho. Pojď blíž, hochu. Za těmi
koňmi tě nevidíme.“
Sam se váhavě šinul kolem Jona a koní a potil se přitom až
hrůza. „Můj pane, oni... oni nemohou být mrtví jenom den nebo...
Podívej se... ta krev...“
„Ano?“ zavrčel Mormont netrpělivě. „Krev, co je s ní?“ „Stačí,
když se na ni podívá, a nadělá si do kalhot,“ vykřikl Chett a
průzkumníci se dali do smíchu.
Sam si otřel pot z čela. „Je to... je to vidět tam, kde Duch... Jonův
zlovlk... Je to vidět tam, kde tomu muži utrhl ruku... ten pahýl
nekrvácel, podívejte se...“ Ukázal prstem. „Můj otec... l-l-lord
Randyll... mne někdy nutil dívat se, jak se stahují a vyvrhují
zvířata, když... poté, co...“ Sam zavrtěl hlavou ze strany na stranu a
jeho brada se zatřásla. Teď, když se na těla podíval, nedokázal od
nich odtrhnout oči. „U čerstvě zabitých... by krev stále tekla, moji
páni. Později... později by se srazila jako... želatina, byla by hustá
a... a...“ Vypadal, jako by se mu mělo udělat zle. „Tento muž...
podívejte se na jeho zápěstí, je celé... pokryté škraloupem...
suché... jako...“
Jon okamžitě pochopil, co Sam chce říci. Viděl zpřetrhané žíly v
zápěstí mrtvého muže, tuhé červy v bledém mase. Jeho krev byla
černým prachem. Ser Jaremy přesto zůstal nepřesvědčen. „Kdyby
byli mrtví déle než den, už by se rozkládali, chlapče. Dokonce ani
nezapáchají.“
Dywen, sukovitý starý lesník, který se vychloubal, že ucítí, když
má přijít sníh, popošel blíž k mrtvole a začichal ve vzduchu. „Nu,
macešky to zrovna nejsou, ale... lord velitel má pravdu. Žádný
mrtvolný pach necítím.“
„Oni... oni nehnijí.“ poznamenal Sam a jeho tlustý prst, kterým
ukazoval, se přitom jen maličko chvěl. „Podívejte se... Nejsou tam
žádné larvy ani,.. ani,.. červi, ani nic jiného... Leželi tady v lese,
ale nejsou... okousaní ani ožraní od zvířat... jen od Ducha... Jinak
jsou... jsou...“
„Netknutí.“ řekl Jon tiše. „A zlovlk je odlišný. Psi a koně by se k
nim nepřiblížili.“
Průzkumníci si vyměnili pohledy; všichni si uvědomili, že to je
pravda. Mormont se zamračil a pohlédl od mrtvol ke psům.
„Chette, přiveď ty psy blíž.“
Chett se o to pokoušel, nadával, tahal za šňůry, kopl do jednoho
ze zvířat svojí vysokou botou. Většina psů jenom kňučela a pletla
nohama. Pokusil se tam jednoho odtáhnout. Fena odolávala, vrčela
a svíjela se, jako by se chtěla vyvléknout z obojku. Nakonec se na
Chetta vrhla. Upustil vodítko a zvrátil se dozadu. Pes ho přeskočil
a utekl mezi stromy. „Tohle... tohle všechno je nějaké divné,“ řekl
Sam Tarly a byla to pravda. „Podívejte na tu krev... Na jejich
šatech jsou krvavé skvrny a... a krev je taky na tělech, suchá a
tvrdá, ale... nic není na zemi ani... nikde jinde. S tak... tak... tak...“
Sam se přiměl polknout a zhluboka se nadechnout. „S tak
strašlivými ranami... by krev měla být všude kolem, nemyslíte?“
Dywen nasál vzduch skrze svoje vykotlané zuby. „Možná, že
tady nezemřeli. Možná je sem někdo přinesl a nechal je tady pro
nás jako výstrahu.“ Starý lesník podezřívavě hleděl na mrtvoly. „A
možná jsem blázen, ale nikdy předtím jsem si nevšiml, že by Othor
měl modré oči,“
Ser Jaremy se tvářil zmateně. „Ani Flowers je neměl modré,“
vyhrkl a obrátil se, aby se podíval na mrtvého.
Na les padlo ticho. Jediné, co v tu chvíli slyšeli, bylo Samovo
těžké dýchání a vlhký zvuk, který vydával Dywen, když si sál
svoje zuby. Jon se skrčil na bobek vedle Ducha.
„Spalte je,“ zašeptal někdo. Jeden z průzkumníků; Jon nebyl
schopen říci který. „Ano, spalte je,“ přidal se druhý hlas.
Starý medvěd tvrdošíjně zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Chci, aby se
na ně podíval mistr Aemon. Odneseme je zpátky ke Zdi,“
Některé příkazy se snadněji vydávají, než plní. Zahalili mrtvá
těla do plášťů, ale když se Hake a Dywen pokoušeli přivázat jedno
na koně, zvíře jako by zešílelo, hlasitě ržálo, vzpínalo se na
zadních a vyhazovalo kopyty, ba dokonce kouslo Kettera, který
jim přispěchal na pomoc. Ani s ostatními koňmi se průzkumníkům
nepoštěstilo; dokonce ani ta nejklidnější nechtěla nést žádné z
jejich břemen. Nakonec byli nuceni osekat větve a vyrobit z nich
hrubá nosítka, aby těla mohli odnést pěšky. Než se vydali nazpět,
bylo hodně po poledni,
„Nechte hvozd prohledat,“ nařídil Mormont seru Jaremymu,
když se vydali na cestu. „Každý strom, každý kámen, každý keř a
každou píď bažinaté půdy do deseti lig odsud. Použij všechny
muže, co máš, a jestli jich nemáš dost, půjč si od majordomů lovce
a lesníky. Pokud Ben a ostatní jsou někde tam, mrtví či živí,
musíme je najít. A pokud je v tom hvozdu někdo jiný, musím o
tom vědět. Máte za úkol najít je a zajmout, pokud možná živé.
Rozumíš?“
„Rozumím, můj pane,“ odpověděl ser Jaremy. „Vykonám, jak
poroučíš.“ Poté už Mormont jel v tichosti, zamyšlen. Jon jel blízko
za ním, jak příslušelo majordomovi lorda velitele. Den byl šedivý,
vlhký, zatažený, takový, jaký člověka nutí přát si déšť. V lese se
nepohnul ani lísteček; vzduch v něm visel vlhký a těžký a Jonovi
se lepily šaty na kůži, jak bylo teplo. Zeď ronila slzy roztátého
ledu, plakala už celé dny a někdy měl Jon pocit, jako by se celá
jaksi scvrkávala.
Staří lidé takovému počasí říkávali ducholéto, a prý to zna-
menalo, že období konečně poroučí svého ducha. Potom přijde
chlad, varovali, a dlouhé léto vždycky znamená dlouhou zimu.
Toto léto trvalo již deset let. Když začalo, Jon byl miminkem
chovaným v náručí.
Duch chvíli běžel s nimi a pak zmizel mezi stromy. Bez zlovlka
si Jon připadal takřka nahý. Zjistil, že se nepokojně ohlíží po
každém stínu. Proti své vůli začal vzpomínat na povídačky, které
mu vyprávěla stará chůva, když byl chlapcem na Zimohradu. V
duchu téměř znovu slyšel její hlas společně s cink-cink-cink jejích
pletacích jehlic. Z té tmy přicházeli Jiní, říkávala a stále víc a víc
přitom ztišovala hlas. Studení a mrtví byli a nenáviděli železo a
oheň a dotek slunce a každého tvora s teplou krví v žilách. Tvrze a
města a království lidí, to vše před nimi padalo, když na svých
bledých ořích směřovali na jih, v čele svých zkázonosných armád.
Svoje mrtvé služebníky krmili masem lidských dětí...
Když v dálce konečně spatřil Zeď tyčící se nad vrcholem prastarého
zkrouceného dubu, Jon pocítil nesmírnou úlevu. Mormont
náhle zastavil a otočil se v sedle. „Tarly,“ vyštěkl, „pojeď sem.“
Jon viděl výraz strachu začínající se rozlézat po Samově obličeji,
když se vláčel na své klisně; nepochybně to znamená nějaké
problémy. „Jsi tlustý, ale nejsi hloupý,“ řekl Starý medvěd
nabručeně. „Vedl sis tam v lese dobře. A ty taky, Sněhu.“
Sam se začervenal divokým purpurem a šlapaje si na jazyk,
snažil se vypotit nějakou zdvořilou odpověď. Jon se musel usmát.
Když se vynořili zpod stromů, Mormont popohnal svého odolného
malého koně do klusu. Duch vyběhl z lesa a dohonil je.
Olizoval si fousy a čenich měl červený od krve. Vysoko nad nimi
muži na Zdi spatřili přibližující se procesí. Jon uslyšel hluboký,
hrdelní zvuk velkého rohu strážného, slyšitelný na celé míle
daleko; jednoduché táhlé zatroubení, které rozechvívalo vzduch
mezi stromy a odráželo se od ledu.
ÚÚÚÚÚÚÚúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú.
Ten zvuk pomalu odezníval v dálce. Jedno zatroubení znamenalo
vracející se průzkumníky a Jon si pomyslel, byl jsem
průzkumníkem alespoň na jeden den. Cokoli se možná stane, už
nikdy mi to nevezmou.
Zavedli svoje koně do úzkého tunelu vysekaného v ledu a tam už
je u první brány očekával Bowen Marsh. Lord majordomus byl
rudý v obličeji a rozrušený. „Můj pane,“ vyhrkl na Mormonta,
když otevřel železné mříže, „přiletěl pták, musíš jít okamžitě se
mnou.“
„Co se děje, bratře?“ otázal se Mormont svým drsným hlasem.
Bylo to zvláštní, ale než Marsh odpověděl, zalétl očima k Jonovi.
„Mistr Aemon má ten dopis. Čeká na tebe ve tvém soláru.“
„Dobrá tedy, postarej se o mého koně, Jone, a vyřiď seru
Jaremymu, aby těla uložil do komory, dokud mistr nebude připraven
prohlédnout je,“ řekl Mormont a mumlaje si něco pod fousy,
zamířil pryč.
Když vedli koně zpátky do stájí, Jon si s nepříjemným pocitem
uvědomoval, že všichni muži se na něj dívají. Ser Alliser Thorne
drezíroval svoje svěřence na nádvoří, ale přestal, aby se na něj na
chvíli zahleděl, a na rtech mu přitom pohrával mírný úsměv. Ve
dveřích zbrojnice stál jednoruký Donal Noye. „Bohové budiž ti
milostivi, Sněhu,“ zvolal.
Něco se stalo, pomyslel si Jon. Něco zlého.
Mrtvoly byly odneseny do jedné z komor v základu Zdi, do
temné studené cely vysekané v ledu a používané k uchovávání
masa, obilí a někdy dokonce piva. Jon dohlédl na to, aby byl
nakrmen, napojen a vykartáčován Mormontův kůň a teprve pak se
postaral o svého. Poté vyhledal svoje přátele. Grenn a Žába měli
hlídku, ale v jídelně našel Pypa. „Co se stalo?“ zeptal se.
Pyp ztišil hlas. „Král je mrtev.“
Jon byl ohromen. Robert Baratheon byl sice starý a tlustý, když
navštívil Zimohrad, ale přesto vypadal dostatečně zachovale a
nikdo nemluvil o tom, že by byl nemocen. „Jak to víš?“
„Jeden ze strážných slyšel Clydase, jak čte dopis mistru
Aemonovi,“ Pyp se naklonil blíž. „Je mi to líto, Jone. Byl to přítel
tvého otce, že ano?“
„Kdysi si byli blízcí jako bratři,“ Jona napadlo, zda Joffrey dál
nechá otce vykonávat úřad králova pobočníka. Nezdálo se mu to
pravděpodobné. To by mohlo znamenat, že lord Eddard se vrátí na
Zimohrad a jeho sestry taky. Snad by mu dokonce mohli dovolit
navštívit je, s laskavým svolením lorda Mormonta. Bylo by milé
znovu vidět Aryin úsměv a mluvit se svým otcem. Zeptám se ho
na svoji matku, rozhodl se. Už jsem muž, je nejvyšší čas, aby mi to
řekl. Dokonce i kdyby to byla nevěstka, je mi to jedno, chci znát
pravdu.
„Slyšel jsem Hakea povídat, že ti mrtví byli muži, co vyjeli na
průzkum s tvým strýcem,“ řekl Pyp.
„Ano,“ odpověděl Jon. „Byli to dva z šesti, co odjeli s ním. Jsou
mrtví už dlouho, jenom... ta těla jsou divná.“
„Divná?“ Pyp byl zvědavost sama. „Jak divná?“
„Sam ti to poví.“ Jon o tom nechtěl mluvit. „Měl bych se
podívat, zda mne Starý medvěd nepotřebuje.“
Odešel do věže lorda velitele, sám, s podivným pocitem neblahé
předtuchy. Když se k nim přibližoval, bratři na stráži jej
pozorovali s vážnými obličeji. „Starý medvěd je v soláru,“ oznámil
mu jeden. „Ptal se po tobě.“
Jon přikývl. Měl tam jít rovnou ze stáje. Spěšně vyběhl po
schodech věže. Chce víno nebo oheň v krbu, to je všechno, ujišťoval
sám sebe.
Když vstoupil do soláru, Mormontův havran na něj zakřičel.
„Zrní,“ zakrákal pták. „Zrní! Zrní! Zrní!“
„Věřil bys tomu, vždyť jsem ho právě nakrmil,“ zabručel Starý
medvěd. „Přines mi pohár vína a nalej jeden i sobě.“
„Sobě, můj pane?“
Mormont zvedl oči od dopisu a zahleděl se na něho. Jon v jeho
pohledu vycítil nesmírnou lítost. „Slyšel jsi dobře.“
Jon víno naléval s přehnanou péčí a uvědomoval si přitom, jak
ten akt úmyslně protahuje. Až budou poháry naplněny, nebude mít
jinou možnost než čelit čemukoli, co stálo v tom dopise. Přesto
byly naplněny až příliš brzy. „Posad se, chlapče,“ pobídl ho
Mormont. „Pij.“
Jon zůstal stát. „Jde o mého otce, že ano?“
Starý medvěd poklepal prstem na dopis. „O tvého otce a o krále,“
zabručel. „Nebudu ti lhát, jsou to smutné zprávy. Nikdy jsem
si nemyslel, že se dožiju jiného krále, ne v mém věku, když
Robertovi bylo o polovinu méně než mně a byl silný jako býk.“
Zhluboka se napil vína. „Říkají, že král miloval lov. Věci, které
máme rádi, nás často ničí, chlapče. Pamatuj si to. Můj syn miloval
svoji mladou ženu. Marnivou ženu. Nebýt jí, nikdy by ho
nenapadlo prodat ty pytláky otrokářům.“
Jon byl stěží schopen sledovat, co Mormont říká. „Nechápu to,
můj pane. Co se stalo s mým otcem?“
„Řekl jsem, aby ses posadil,“ zabručel Mormont. „Posadil,“
zakrákal havran. „A napij se, zatraceně. To je rozkaz, Sněhu.“ Jon
se posadil a polkl doušek vína.
„Lord Eddard byl uvězněn. Je obviněn ze zrady. V dopise se
praví, že se spolčil s Robertovými bratry, aby upřel právo na trůn
princi Joffreymu.“
„Ne,“ vyhrkl Jon okamžitě. „To není možné. Můj otec by krále
nikdy nezradil!“
„Aťsi je to, jak chce,“ řekl Mormont, „nepřísluší mně, abych to
posuzoval. Ani tobě.“
„Jenomže to je lež,“ trval na svém Jon. Jak si mohou myslet, že
jeho otec je zrádce, copak všichni zešíleli? Lord Eddard Stark by
nikdy neposkvrnil svoji čest... nebo snad ano?
Zplodil bastarda, zašeptal slabý hlásek v jeho hlavě. Kam se
tehdy poděla jeho čest? A tvoje matka, co je s ní? Dokonce nikdy
ani nevyslovil její jméno.
„Můj pane, co se s ním teď stane? Popraví ho?“
„Co se toho týče, nemohu říct, chlapče. Mám v úmyslu poslat do
Králova přístaviště dopis. Zamlada jsem znával některé z
králových rádců. Starého Pycelleho, lorda Stannise, sera Barristana...
Čehokoli se tvůj otec dopustil, měla by mu být nabídnuta
možnost dát se k černým a připojit se k nám. Bohové vědí, jak
naléhavě potřebujeme muže oplývající schopnostmi lorda
Eddarda.“
Jon věděl, že v minulosti často bylo mužům obviněným ze zrady
umožněno obhájit si svou čest na Zdi. Proč by to nemohli dovolit
lordu Eddardovi? Jeho otec zde. Byla to zvláštní představa a
podivně nepříjemná. Bylo by strašlivou nespravedlností vzít mu
Zimohrad a přinutit ho dát se k černým, dokonce i kdyby to pro
něho mělo znamenat zachování života...
A dovolil by to vůbec Joffrey? Vzpomínal si na prince ze
Zimohradu, na způsob, jakým tehdy na nádvoří urážel Robba a
sera Rodrika. Jona samotného si stěží všiml, bastardi byli pod
úrovní dokonce i jeho pohrdání. „Můj pane, obdaří tě král svou
pozorností?“
Starý medvěd pokrčil rameny. „Chlapecký král... Myslím, že spíš
bude poslouchat svoji matku. Škoda, že s nimi není Skřet. Je to
chlapcův strýc a viděl naše potřeby, když nás tady navštívil. To
nebylo moudré, že ho tvoje matka vzala do zajetí -“
„Lady Stark není moje matka,“ připomněl mu Jon ostře. Tyrion
Lannister byl jeho přítel. Pokud lorda Eddarda zabijí, lady Stark
tím bude vinna stejně jako královna. „Můj pane, co moje sestry?
Arya a Sansa, byly tam s mým otcem, nevíš -“
„Pycelle se o nich nezmiňuje, ale nepochybně s nimi zacházejí
laskavě. Zeptám se na ně ve svém dopise.“ Mormont zavrtěl
hlavou. „Tohle se nemohlo přihodit v horší dobu. Pokud kdy říše
potřebovala silného krále... Nyní jsou temné dny a před námi
chladné noci, cítím to v kostech...“ Zkoumavě se na Jona zadíval.
„Doufám, že nemáš v úmyslu provést něco hloupého, chlapče.“
Je to můj otec, chtěl říci Jon, ale věděl, že Mormont by to nerad
slyšel. Jeho hrdlo bylo vyschlé. Přinutil se polknout další doušek
vína.
„Ty máš teď svoje povinnosti tady,“ připomněl mu lord velitel.
„Tvůj starý život skončil, když ses oblékl do černého.“ „Černého!“
vykřikl jeho pták v chraptivé ozvěně. Mormont si toho
nevšímal. „Cokoli udělají v Králově přístavišti, není to tvoje
starost.“ Když Jon neodpovídal, starý muž dopil svoje víno a řekl:
„Můžeš jít. Dnes už tě nebudu potřebovat. Zítra ráno mi pomůžeš
napsat ten dopis.“
Jon si nepamatoval, že by vstal nebo odešel ze soláru. Další věcí,
o které věděl, bylo to, že sestupoval po schodišti věže a říkal si: Je
to můj otec, moje sestry, jak to nemá být moje starost? Venku na
něj pohlédl jeden ze strážných a řekl: „Buď statečný, chlapče.
Bohové bývají krutí.“
Oni to vědí, uvědomil si Jon. „Můj otec není žádný zrádce,“ řekl
ochraptěle. Dokonce i ta slova mu vázla v hrdle, jako by ho chtěla
zadusit. Zvedal se vítr a Jonovi se zdálo, že na nádvoří je
chladněji, než když šel dovnitř. Ducholéto se schylovalo ke konci.
Zbytek toho odpoledne uplynul jako ve snu. Jon pak nebyl
schopen říci, kam šel, co dělal, s kým mluvil. Duch byl s ním,
alespoň to věděl. Tichá přítomnost zlovlka mu byla útěchou.
Děvčata nemají dokonce ani to, pomyslel si.. Jejich vlci je mohli
udržet v bezpečí, ale Lady je mrtvá a Nymeria se ztratila, jsou tam
úplně samy.
Než zapadlo slunce, začal foukat silný severní vítr. Jon jej slyšel
dorážet proti Zdi a skučet nad ledovými hradbami, když šel do
jídelny k večeři. Hobb uvařil hustou srnčí dušeninu s kroupami,
cibulí a mrkví. Když na Jonův talíř nandal porci navíc a podal mu
chřupavou skývu chleba, Jon věděl, co to znamená. On to ví.
Rozhlédl se kolem sebe po jídelně a uviděl, jak se jejich hlavy
rychle otáčejí a jejich oči jsou zdvořile odvrácené. Všichni to vědí.
Jeho přátelé se nahrnuli k němu. „Požádali jsme septona, aby za
tvého otce zapálil svíci,“ řekl mu Matthar. „Je to lež, všichni víme,
že to je lež, dokonce i Grenn chápe, že to nemůže být pravda,“
ozval se Pyp. Grenn přikývl a Sam vzal Jona za ruku. „Jsi teď
mým bratrem a on je taky mým otcem,“ řekl tlustý chlapec. „Jestli
chceš jet ven k čarostromům a pomodlit se ke starým bohům,
pojedu s tebou.“
Čarostromy rostly tam za Zdí, ale Jon věděl, že Sam svoje slova
myslí upřímně. Jsou to moji bratři, pomyslel si. Stejně jako Robb,
Bran a Rickon...
A pak uslyšel smích, ostrý a krutý jako šlehnutí biče, a hlas sera
Allisera Thorna. „Nejenom bastard, ale taky zrádcův bastard,“
říkal mužům kolem sebe.
Jon v okamžení vyskočil na stůl, dýku v ruce. Pyp se ho snažil
zastavit, ale Jon vykroutil nohu z jeho sevření a pak už se rozběhl
po stole a vykopl seru Alliserovi misku z ruky. Dušenina z ní
vychrstla všude kolem, postříkala bratry. Thorne vyskočil. Muži
křičeli, ale Jon Sníh je neslyšel. S dýkou v ruce skočil po obličeji
sera Allisera a začal bodat po jeho chladných onyxových očích, ale
Sam se vrhl mezi ně a než ho Jon stačil obejít, Pyp visel na jeho
zádech a držel se ho jako opice a Grenn ho popadl za paži, zatímco
Žába mu vykroutil nůž z prstů.
Později, mnohem později, poté, co ho odvedli zpátky do jeho
spací cely, se na něj přišel dolů podívat ser Mormont se svým
havranem na rameni. „Varoval jsem tě, abys neprovedl nic hloupého,
chlapče,“ pokáral ho Starý medvěd. „Chlapče,“ zakrákal
havran. Mormont znechuceně zavrtěl hlavou. „Když pomyslím, že
jsem do tebe vkládal takové naděje.“
Vzali mu jeho dýku i meč a řekli mu, že nesmí opustit svoji celu,
dokud se nesejdou vysocí důstojníci a nerozhodnou, co s ním
udělají. A pak před jeho dveře dokonce postavili stráž, aby si
zajistili, že neuteče. Jeho přátelům zakázali navštívit ho, ale Starý
medvěd přece jen udělal ústupek a dovolil mu mít v cele Ducha,
takže nebyl úplně sám.
„Můj otec není žádný zrádce,“ řekl zlovlkovi, když všichni
ostatní odešli. Duch jej tiše pozoroval, Jon si sedl na zem ke zdi,
rukama si objal kolena a upřel oči na svíci stojící na stolku vedle
jeho úzké postele. Její plamen blikal a komíhal se, po zdech se
pohybovaly stíny a místnost jako by byla stále temnější a chladnější.
Dnes v noci nebudu spát, pomyslel si Jon.
Přesto proti své vůli usnul. Když se probudil, nohy měl ztuhlé a
bolavé a svíce dávno dohořela. Duch stál na zadních a škrábal na
dveře. Jon se ohromeně díval, do jaké velikosti zlovlk narostl.
„Duchu, co je?“ zeptal se tiše. Zlovlk otočil hlavu a pohlédl na něj,
s tesáky vyceněnými v bezhlesém zavrčení. Copak se zbláznil?
divil se Jon. „To jsem já, Duchu,“ zamumlal a snažil se přitom
neznít tak vystrašeně. Přesto se celý třásl. Kdy se tak ochladilo?
Duch couval ode dveří. Tam, kde do nich předtím škrábal, byly
hluboké rýhy. Jon zvíře pozoroval s narůstajícím neklidem. „Tam
venku někdo je, viď?“ zašeptal. Přikrčený zlovlk ustupoval ode
dveří a bílá srst vzadu na krku se mu ježila. Strážný, pomyslel si,
nechali tam muže, aby střežil moje dveře. Duch ho cítí přes dveře,
to je všechno.
Jon pomalu vstal. Neovladatelně se chvěl a přál si, aby u sebe
měl svůj meč. Třemi rychlými kroky se ocitl u dveří, vzal za kliku
a trhl jí dovnitř. Při hlasitém zaskřípění pantů málem vyskočil.
Muž, který ho hlídal, ležel bezvládně natažený na úzkých
schodech a hleděl na něho. Hleděl vzhůru na něho, přestože ležel
na břiše. Měl hlavu otočenou dokola.
To není možné, říkal Jon sám sobě. Tohle je věž lorda velitele, je
střežená ve dne v noci, tohle nemůže být pravda, je to jen zlý sen.
Mám noční můru.
Duch proklouzl kolem něho, ven ze dveří. Zamířil vzhůru po
schodech, zastavil se, otočil se zpátky na Jona. Tehdy to Jon
uslyšel; tiché zaškrábání boty o kámen, zvuk otáčející se petlice.
Ozývalo se to seshora. Z pokojů lorda velitele.
Noční můra to možná je, ale není to sen.
V pochvě u pasu mrtvého strážného byl zastrčený meč. Jon
poklekl a vytáhl jej. Váha oceli v jeho dlani mu dodala alespoň
krapet odvahy. Vystupoval vzhůru po schodech, s Duchem tiše
ťapkajícím před ním. Každý ohyb schodiště byl temný černými
stíny. Jon opatrně postupoval vzhůru a každou podezřelou temnotu
opatrně zkoumal hrotem svého meče.
Najednou uslyšel zakrákání Mormontova havrana. „Zrní!“ křičel
pták. „Zrní, zrní, zrní, zrní, zrní.“ Duch se rozběhl kupředu a Jon
za ním. Dveře Mormontova soláru byly otevřené dokořán. Zlovlk
skočil dovnitř. Jon se s mečem v ruce zastavil na prahu, aby se
jeho oči mohly přizpůsobit. Přes okno byly zatažené těžké závěsy
a tma uvnitř byla černá jako inkoust. „Kdo je tam?“ zvolal.
Pak to uviděl, stín ve stínech, neslyšně klouzající směrem k
vnitřním dveřím, které vedly do Mormontovy spací cely, mužský
tvar celý v černém, v plášti a s kápí na hlavě, ale pod tou kápí
zářily oči ledově modrým jasem...
Duch vyskočil. Muž a vlk společně klesli k zemi, bez jediného
výkřiku či zavrčení, kutáleli se, narazili do židle, převrhli stůl plný
papírů. Mormontův havran létal nad nimi a krákal: „Zrní, zrní,
zrní, zrní.“ Jon si připadal stejně slepý jako mistr Aemon.
Přitisknutý zády ke zdi přešel k oknu a strhl z něho závěs. Solár
zaplavilo měsíční světlo. Zahlédl černé ruce pohřbené v bílé
kožešině, naběhlé tmavé prsty svírající se kolem zlovlkova hrdla.
Duch se otáčel a ňafal, nohy mu létaly ve vzduchu, ale nebyl
schopen osvobodit se.
Jon neměl čas mít strach. S výkřikem se vrhl kupředu a vší silou
prudce mávl dolů dlouhým mečem. Ocel projela rukávem, kůží a
kostí, ale ten zvuk byl jaksi divný. Pach, který ho pohltil, byl tak
strašlivý, že se jím málem zadusil. Uviděl na podlaze ruku s dlaní,
černé prsty kroutící se v jezírku měsíčního světla. Duch se vytrhl
ze sevření druhé ruky a odplížil se pryč, s rudým jazykem visícím
mu z tlamy.
Muž v kápi zvedl svůj bledý, měsíčním světlem zalitý obličej a
Jon po něm bez rozmáchnutí sekl svým mečem. Čepel zasáhla
vetřelce do kosti, odsekla polovinu jeho nosu a otevřela ránu od
jedné lícní kosti ke druhé pod jeho očima jako modré hořící
hvězdy. Jon ten obličej znal, Othor, pomyslel si, vrávoraje dozadu.
Bohové, vždyť ten je mrtvý, je mrtvý, viděl jsem ho mrtvého.
Cítil, že ho něco škrábe do kotníku. Černé prsty lezly vzhůru po
jeho lýtku. Ruka se plazila po jeho noze, rvala vlnu a maso. Jon
zařval odporem, srazil prsty ze své nohy hrotem meče a odmrštil tu
věc stranou. Svíjela se na zemi, prsty se otevíraly a zavíraly.
Mrtvola se potácela kupředu. Netekla jí žádná krev. Přestože
přišla o ruku a měla obličej rozseknutý vpůli, zdálo se, že nic
necítí. Jon držel meč před sebou. „Nepřibližuj se ke mně!“ vykřikl,
hlasem který se změnil v jekot. „Zrní!“ zakrákal havran, „zrní,
zrní.“ Odseknutá ruka se vykroutila ze svého rukávu, bledý had s
černou pětiprstou hlavou. Duch vyskočil a chňapl ji do zubů. Kosti
v prstech zapraštěly. Jon prudce sekl po krku mrtvoly a cítil, jak se
do něj ocel zakousla, hluboko a pevně.
Mrtvý Othor se na něho vrhl, srazil ho k zemi.
Jon dopadl lopatkami na převržený stůl a ten mu vyrazil dech.
Meč, kde je jeho meč? Kam se poděl ten zatracený meč? Když
otevřel ústa, aby vykřikl, ta věc mu nacpala svoje černé mrtvé
prsty do úst. Napolo udušený, snažil se ji odstrčit, ale mrtvola byla
příliš těžká. Vrážela ruku stále hlouběji do jeho krku, ledově
studenou, dusila ho. Její obličej se přibližoval k jeho, vyplnil celý
svět. Oči mrtvoly pokrývala námraza, ledová jiskřivá modř. Jon
drápal do studeného masa nehty a kopal tu věc do nohou. Snažil se
ji kousat, pokoušel se do ní bušit, bojoval o dech... A najednou
byla váha mrtvoly pryč a její prsty z Jonova krku zmizely. Jon se
překulil, dávil přitom a celý se třásl. Pak se na tu věc znovu vrhl
Duch. Jon se díval, jak zlovlk zabořil zuby do břicha mrtvoly a
začal rvát a trhat. Díval se napolo při vědomí, po dlouhý okamžik,
než si konečně uvědomil, že musí najít svůj meč...
... a uviděl lorda Mormonta, nahého a rozespalého, stojícího ve
dveřích s olejovou lampou v ruce. Ožraná a bez prstů, po podlaze
se směrem k němu plazila černá ruka.
Jon se snažil vykřiknout, ale jeho hlas se kamsi poděl. Z posledních
sil se postavil, odkopl ruku pryč a vytrhl z prstů Starého
medvěda lampu. Plamen zaskomíral a téměř zhasl. „Spálit!“
zakrákal havran. „Spálit, spálit, spálit!“
Když se otáčel, Jon uviděl závěs, který předtím strhl z okna.
Oběma rukama hodil lampu do látky zmuchlané na podlaze. Kov
zaskřípal, sklo se vysypalo, olej vystříkl a závěsy chytly mocným
plamenem. Horko na jeho obličeji bylo sladší než jakýkoli polibek,
který Jon kdy dostal. „Duchu!“ vykřikl.
Zlovlk pustil mrtvého Othora a přeběhl k němu, zatímco mrtvola
se snažila vstát a z velké rány v jejím břiše se hrnuli tmaví hadi.
Jon vrazil ruku do plamenů, popadl hořící závěs a hodil jej po
mrtvém muži. Ať shoří, modlil se, když látka dopadla na mrtvolu,
bohové, prosím, ať shoří.