JON

Jon právě snídal jablečné koláče a krvavou klobásu, když na
lavici vedle něho ztěžka dosedl Samwell Tarly. „Byl jsem
předvolán do septa,“ řekl mu Sam vzrušeným šeptem. „Převeleli
mne z výcviku. Mám se stát bratrem, stejně jako vy ostatní. Věřil
bys tomu?“
„Ne, opravdu?“
„Opravdu. Budu pomáhat mistru Aemonovi v knihovně a s ptáky.
Potřebuje někoho, kdo umí číst a psát dopisy.“
„V tomhle jsi skutečně dobrý,“ řekl Jon s úsměvem.
Sam se nervózně rozhlédl kolem. „Není už načase jít? Nerad
bych tam přišel pozdě, aby si to náhodou nerozmysleli.“ Když
přecházeli plevelem zarostlé nádvoří, málem poskakoval radostí.
Den byl teplý a slunečný a dolů po Zdi stékaly potůčky vody,
takže se zdálo, jako by led jiskřil a svítil.
Velký krystal uvnitř septa zachycoval ranní světlo, které pronikalo
jižně směřujícím oknem, a rozkládal je do barevné duhy na
oltáři. Když Sama spatřil Pyp, otevřel ústa a Žába rýpl Grenna do
žeber, ale nikdo se neodvážil říci ani slovo. Septon Celladar mával
kadidelnicí, plnil vzduch vonným kouřem, který Jonovi připomněl
malé septum lady Stark na Zimohradu. Pro tentokrát septon
výjimečně vypadal střízlivě.
Jako jeden muž se dostavili vysocí důstojníci: mistr Aemon
opírající se o Clydase, ser Alliser s chladnýma očima a vážnou
tváří, lord velitel Mormont, vyšňořený v černém vlněném kabátci s
postříbřenými sponami ve tvaru medvědího drápu. Za nimi stáli
představení tří řádů: rudolící lord majordomus Bowen Marsh,
první stavitel Othell Yarwick a ser Jaremy Rykker, který v
nepřítomnosti Benjena Starka velel průzkumníkům.
Mormont stál před oltářem, s duhou zářící na širokém holém
čele. „Přišli jste sem k nám jako psanci,“ začal, „jako pytláci,
násilníci, dlužníci, zabijáci a zloději. Přišli jste k nám jako děti.
Přišli jste k nám sami, v řetězech, bez přátel a beze cti, přišli jste k
nám bohatí a přišli jste k nám chudobní. Někteří z vás nesou jména
hrdých rodů. Jiní mají jenom jména bastardů nebo vůbec žádná.
Na ničem z toho nezáleží. To všechno je teď minulostí. Na Zdi
jsme všichni z jednoho rodu.
Večer, až slunce zapadne a my budeme čelit přicházející noci,
složíte svoje přísahy. Od toho okamžiku budete přísahajícími
bratry Noční hlídky. Vaše zločiny budou vymazány, vaše dluhy
odpuštěny. Stejně musíte vymazat svoje předchozí závazky,
odložit stranou své spory, zapomenout na stará zla a také staré
lásky. Zde začnete úplně nanovo.
Muž Noční hlídky žije svůj život pro říši. Ne pro krále nebo
nějakého lorda, ne pro čest toho rodu či onoho, ne pro zlato či
slávu nebo pro lásku ženy, ale pro říši a všechen lid v ní. Muž
Noční hlídky se nikdy neožení se ženou a nezplodí žádné syny.
Naší manželkou je povinnost. Naší milenkou je čest. A vy jste
jedinými syny, které kdy budeme znát.
Naučili jste se slova přísahy. Zamyslete se pečlivě předtím, než
je odříkáte, protože jakmile se jednou dáte k černým, neexistuje
cesta zpět. Trestem za dezerci je smrt.“ Starý medvěd se na chvíli
odmlčel, pak se zeptal: „Jsou mezi vámi někteří, kteří by si přáli
opustit naši společnost? Pokud ano, odejděte nyní, nikdo si o vás
nebude myslet nic zlého.“
Žádný z chlapců se nepohnul.
„Dobrá tedy,“ řekl Mormont. „Svoje přísahy odříkáte zde po
západu slunce, před septonem Celladarem a představeným vašeho
řádu. Vyznává některý z vás víru ve staré bohy?“
Jon vstal. „Já, pane.“
„Předpokládám, že budeš chtít svoje slova odříkat před stromem
srdce, tak jak to udělal tvůj strýc.“ „Ano, můj pane,“ odpověděl
Jon. Bohové v septu s ním neměli nic společného; žilami Starků
protékala krev Prvních lidí.
Slyšel Grenna za sebou zašeptat: „Tady žádný boží háj není.
Nebo je? Nikdy jsem tu žádný neviděl,“
„Ty bys neviděl ani stádo praturů, dokud by tě neušlapali ve
sněhu,“ zašeptal mu Pyp v odpověď.
„Uviděl bych je,“ odporoval mu Grenn. „Uviděl bych je už z
dálky.“
Mormont sám potvrdil Grennovy pochybnosti. „Černý hrad
nemá žádný boží háj. Za Zdí stojí začarovaný hvozd, tak jako tam
stál na Úsvitu věků, dlouho předtím, než Andalové převezli Sedm
přes úzké moře. Svoje bohy můžeš uctít v háji čarostromů, který se
nalézá polovinu ligy od tohoto místa.“
„Můj pane.“ Ten hlas přiměl Jona udiveně se otočit dozadu. Stál
tam Samwell Tarly. Tlustý chlapec si otřel zpocené ruce o tuniku.
„Mohl bych... mohl bych tam jít taky? Odříkat svoje slova u
stromu srdce?“
„Copak rod Tarlyů také vyznává víru ve staré bohy?“ divil se
Mormont.
„Ne, můj pane,“ odpověděl Sam tenkým, nervózním hlasem. Jon
věděl, že z vysokých důstojníků má hrůzu a ze Starého medvěda
především. „Dostal jsem jméno ve světle Sedmi v septu na
Parožnatém vrchu, stejně jako můj otec a jeho otec a všichni
Tarlyové po tisíc let.“
„Proč bys měl zavrhovat bohy svého otce a svého rodu?“ divil se
ser Jaremy Rykker.
„Mým rodem je teď Noční hlídka,“ odpověděl Sam. „Sedm
nikdy neodpovědělo na moje modlitby. Možná, že staří bohové to
udělají.“
„Jak si přeješ, chlapče,“ souhlasil Mormont. Sam se opět posadil,
stejně jako Jon. „Každého z vás jsme umístili do řádu, jak to
odpovídá našim potřebám a vaší síle, odvaze a dovednostem.“
Bowen Marsh postoupil kupředu a podal mu list papíru. Lord
velitel jej rozvinul a začal číst. „Halder, ke stavitelům,“ začal.
Halder stroze přikývl na souhlas. „Grenn, k průzkumníkům.
Albett, ke stavitelům. Pypar, k průzkumníkům.“ Pyp pohlédl přes
ostatní na Jona a zahýbal ušima. „Samwell, k majordomům.“ Sam
si vydechl úlevou a otřel si čelo kouskem hedvábí. „Matthar, k
průzkumníkům. Dareon, k majordomům. Todder, k
průzkumníkům. Jon, k majordomům.“
K majordomům! Jon na okamžik nevěřil svým uším. Mormont to
určitě přečetl špatně. Začal vstávat, otevírat ústa, aby jim řekl, že
došlo k omylu, ale pak uviděl sera Allisera, jak ho pozoruje, očima
lesklýma jako dvě vločky obsidiánu, a najednou vše pochopil.
Starý medvěd sroloval papír. „Vaši představení vám vysvětlí
vaše povinnosti. Ať vás bohové ochraňují, bratři.“ Lord velitel se
jim napolo uklonil a odešel. Ser Alliser odešel s ním, se slabým
úsměvem na tváři, Jon nikdy předtím neviděl zbrojmistra vypadat
tak potěšeně.
„Průzkumníci ke mně,“ zvolal ser Jaremy Rykker, jakmile
odešli. Když Pyp pomalu vstával, hleděl přitom na Jona. Jeho uši
byly červené. Grenn, s širokým úsměvem na tváři, si zřejmě zatím
vůbec neuvědomil, že něco není v pořádku. Matt a Žába přešli k
nim a všichni následovali sera Jaremyho ven ze septa.
„Stavitelé,“ zvolal Othell Yarwyck s širokánskou čelistí. Halder
a Albett se k němu připojili,
Jon se nevěřícně rozhlédl kolem sebe. Slepé oči mistra Aemona
byly zvednuty ke světlu, které neviděl, Septon rozestavoval
krystaly po oltáři. Jenom Sam a Dareon zůstali sedět na lavicích;
tlustý chlapec, zpěvák... a on.
Lord majordomus Bowen Marsh si zamnul svoje buclaté ruce.
„Samwelle, ty budeš pomáhat mistru Aemonovi s ptáky a v knihovně.
Chett odchází do psince, kde se bude starat o psy. Budeš s
mistrem sdílet jeho vlastní celu, abys mu byl nablízku ve dne v
noci. Věřím, že se o něho dobře postaráš. Je velmi starý a má pro
nás nesmírnou cenu.
Dareone, řekli mi, že jsi zpíval u stolů mnoha urozených pánů a
dělil se s nimi o maso a medovinu. Posíláme tě do Východní
hlídky. Možná se ti bude zamlouvat být pomocníkem Cottera
Pykea, když připlují obchodovat kupecké galéry. Za nasolené
hovězí a nakládané ryby platíme příliš draze a kvalita olivového
oleje, který dostáváme, je poslední dobou otřesná. Vyřiď to
Borcasovi, až tam přijedeš, a on tě zaměstná mezi příjezdy lodí.“
Marsh se s úsměvem otočil k Jonovi. „Jone, tebe si lord velitel
Mormont vyžádal za svého osobního majordoma. Budeš spát v
cele pod jeho komnatami, ve věži lorda velitele.“
„A to budou všechny moje povinnosti?“ zeptal se Jon ostře.
„Budu lorda velitele obsluhovat při jídle, pomáhat mu zapínat si
šaty, nosit horkou vodu do jeho lázně?“
„Zajisté.“ Marsh se při Jonově tónu zamračil. „A budeš doručovat
jeho vzkazy, udržovat oheň v jeho komnatách, převlékat mu
denně povlečení a prostěradla a dělat všechno ostatní, co po tobě
lord velitel bude chtít.“
„Považujete mne za služebníka?“
„Ne,“ odpověděl mistr Aemon ze zadní části septa. Clydas mu
pomohl vstát. „Považovali jsme tě za muže Noční hlídky, ale
možná jsme se mýlili...“
Jon by se nejraději otočil a rozběhl se pryč. Očekává se od něj,
že bude po zbytek života stloukat máslo a šít kabátce jako nějaká
děvečka. „Mohu jít?“ zeptal se strnule.
„Jak si přeješ,“ odpověděl Bowen Marsh.
Dareon a Sam odešli s ním. V tichosti sešli na nádvoří. Venku
Jon pohlédl na Zeď lesknoucí se ve slunci, na tající led plazící se
dolů z výšky ve stovce teninkých prstů. Měl takový vztek, že by ji
nejraději celou zboural a svět by byl odsouzen k zániku.
„Jone,“ řekl Samwell Tarly vzrušeně. „Počkej. Copak nevidíš,
jak se chováš?“
Jon se k němu pln hněvu otočil. „Vidím ten zatracený úsměv sera
Allisera, to je jediné, co vidím. Chtěl mne zahanbit a podařilo se
mu to.“
Dareon se na něj podíval. „Místo majordoma je dobré akorát tak
pro mne a pro tebe, Same, ale ne pro lorda Sněha.“
„Umím to s mečem a na koni lépe než vy všichni dohromady,“
odsekl mu Jon. „To není spravedlivé.“
„Spravedlivé?“ Dareon se ušklíbl. „Ta dívka na mě čekala, nahá
jako v den, kdy se narodila. Protáhla mě k sobě oknem a ty mi tu
povídáš o spravedlnosti!“ Odešel pryč.
„Na tom, že jsi majordomem, není nic, za co by ses měl stydět,“
řekl Sam.
„Ty myslíš, že jsem chtěl strávit zbytek života praním nohavic
nějakého starce?“
„Ten stařec je lordem velitelem Noční hlídky,“ připomněl mu
Sam. „Budeš s ním ve dne v noci. Ano, budeš mu nalévat víno a
starat se o to, aby měl čerstvé povlečení v posteli, ale také budeš
přijímat jeho dopisy a pomáhat mu při poradách. Budeš jeho
panošem v bitvě. Budeš mu tak blízko jako jeho stín. Budeš vědět
všechno, budeš všeho součástí... a lord majordomus řekl, že
Mormont o tebe sám požádal!
Když jsem byl malý, můj otec trval na tom, abych s ním byl v
audienční síni pokaždé, když pořádal slyšení. Když jel do Vysoké
zahrady, aby poklekl před lordem Tyrellem, přinutil mne jet s ním.
Později s sebou však začal brát Dickona a mne nechával doma a už
se nestaral o to, zda jsem přítomen na jeho audiencích, či ne,
pokud tam byl Dickon. Chtěl po svém boku svého dědice, chápeš?
Aby se díval a poslouchal a učil se ze všeho, co dělal on. Vsadil
bych se, že právě proto si lord Mormont vyžádal tebe, Jone. Proč
jinak by tomu tak bylo? Chce tě připravit na místo lorda velitele!“
Jon byl překvapen. Bylo to tak, lord Eddard často zval Robba na
své audience tam na Zimohradu. Že by Sam měl pravdu? Říkali, že
dokonce i bastard to u Noční hlídky může dotáhnout vysoko.
„Nikdy jsem o to nežádal,“ řekl umíněně.
„Žádný z nás tady není proto, že o něco žádal,“ připomněl mu
Sam.
Najednou se Jon zastyděl.
Zbabělec, či ne, Samwell Tarly v sobě našel odvahu přijmout
svůj osud jako muž. Na Zdi muž dostane jen to, co si zaslouží, řekl
Benjen Stark toho posledního večera, kdy ho Jon viděl živého. Ty
ještě nejsi průzkumník, Jone, jenom zelenáč, na kterém lpí pach
léta. Slyšel říkat, že bastardi dospívají rychleji než jiné děti; na Zdi
člověk bud' dospěl, nebo zemřel.
Jon zhluboka vydechl. „Máš pravdu. Choval jsem se jako malý
kluk.“
„Zůstaneš tady a odříkáš se mnou svoje slova?“
„Staří bohové nás budou očekávat.“ Přinutil se usmát.
Vydali se na cestu pozdě toho odpoledne. Zeď neměla žádné
skutečné brány a nebyly ani v Černém hradu, ani nikde jinde podél
jejích tří stovek mil. Provedli svoje koně úzkým tunelem
vysekaným v ledu, kde se k nim tiskly chladné tmavé zdi, zatímco
chodba se stáčela a kroutila sem a tam. Třikrát byl jejich postup
přerušen kovovými mřížemi a museli se zastavit, dokud Bowen
Marsh nevytáhl klíče a neodemkl masivní řetězy, které je
zajišťovaly. Když čekal za lordem majordomem, Jon přímo cítil
obrovskou tíhu mas ledu stlačených na sebe nad jeho hlavou.
Vzduch tam byl chladnější než v hrobce a nehybnější. Jakmile se
vynořili do odpoledního světla na severní straně Zdi, pocítil
zvláštní úlevu.
Sam při náhlé záři denního světla zamrkal a opatrně se rozhlédl
kolem sebe. „Ti divocí... neodvážili by se... nikdy by nepřišli tak
blízko ke Zdi, že ne?“
„Nikdy by se toho neodvážili.“ Jon vysedl na koně. Když Bowen
Marsh a jejich doprovod z průzkumníků nasedli, Jon si zvedl dva
prsty do úst a zapískal. Z tunelu za nimi vyběhl Duch.
Kůň lorda majordoma zaržál a začal před zlovlkem ustupovat
dozadu. „Ty chceš to zvíře vzít s sebou?“
„Ano, můj pane,“ odpověděl Jon. Duch zvedl hlavu a zavětřil ve
vzduchu. V dalším okamžiku byl pryč, rozběhl se přes široké,
plevelem se dusící pole a vzápětí zmizel mezi stromy.
Jakmile vjeli do lesa, ocitli se v jiném světě. Jon často jezdíval na
lov se svým otcem, Jorym a svým bratrem Robbem. Znal vlčí les
kolem Zimohradu stejně dobře jako jakýkoli jiný muž. Začarovaný
hvozd mu byl v mnohém podobný, a přesto jen pocit, který z něj
měl, byl tak odlišný.
Možná to všechno bylo jen v jeho hlavě, v tom, co o začarovaném
hvozdu znal z vyprávění. Vjeli za konec světa; a tím se
všechno prazvláštně měnilo. Každý stín mu připadal temnější,
každý zvuk zlověstnější. Stromy se tam tiskly blízko k sobě a
vytěsňovaly světlo zapadajícího slunce. Pod kopyty jejich koní
praskal tenký škraloup sněhu a vydával přitom zvuk, jako by se
lámaly kosti. Když vítr rozševelil listí na stromech, vzhůru po
Jonově páteři začal šplhat prst mrazu. Zeď byla za jejich zády a jen
bohové věděli, co leží před nimi.
Slunce již zapadalo za stromy, než dosáhli svého cíle, mýtiny
uprostřed hlubokého lesa, kde zhruba do kruhu rostlo devět
čarostromů. Jon zatajil dech a Sam Tarly se jen mlčky rozhlížel
kolem sebe. Dokonce ani ve vlčím lese člověk nikdy nenašel dva
nebo tři bílé stromy rostoucí pohromadě, a o háji devíti nikdo
nikdy neslyšel. Půda v lese byla pokryta spadanými listy, krvavě
červenými nahoře, zetlelými černými vespod. Široké hladké
kmeny byly bledé jako kosti a do středu kruhu z nich hledělo devět
tváří. Zaschlá míza, která ztuhla v jejich očích, byla rudá a tvrdá
jako rubín. Bowen Marsh jim nařídil nechat svoje koně vně kruhu.
„Je to posvátné místo a nesmíme je ničím zneuctít.“
Když vstoupili do háje, Samwell Tarly se pomalu otáčel dokola,
popořádku se díval na každý z obličejů. Ani jeden se nepodobal
druhému. „Pozorují nás,“ zašeptal, „Staří bohové.“
„Ano.“ Jon poklekl a Sam si klekl vedle něho.
Když na západě skomíralo poslední světlo a šeď dne se měnila v
čerň noci, společně odříkali svá slova.
„Slyšte moje slova a staňte se svědky mé přísahy,“ recitovali
spolu a jejich hlasy plnily háj osvětlený paprsky zapadajícího
slunce. „Noc se přikrádá a moje stráž začíná. Neskončí až do mé
smrti. Nepojmu za manželku žádnou ženu, nebudu vlastnit žádnou
půdu, nezplodím žádné děti. Nebudu nosit korunu a nezískám
slávu. Budu žít a zemřu na svém stanovišti. Jsem meč v temnotě.
Jsem strážce na zdech. Jsem oheň, který hoří ve tmě, světlo, které
přináší úsvit, roh, který probouzí spící, štít, který chrání říše lidí.
Svěřuji svůj život a čest Noční hlídce, pro tuto noc a pro všechny
noci, které přijdou.“
Hvozd utichl. „Poklekli jste jako chlapci,“ odříkal Bowen Marsh
vážným hlasem. „Povstaňte nyní jako muži Noční hlídky.“
Jon natáhl ruku a pomohl Samovi vstát, Průzkumníci se shlukli
kolem nich, aby jim nabídli svoje úsměvy a blahopřání, všichni
kromě větrem ošlehaného lesníka Dywena. „Nejvyšší čas,
abychom se vrátili zpátky, můj pane,“ řekl Bowenovi. „Padá
soumrak a v pachu noci je něco, co se mně nelíbí.“
Tu najednou byl zpátky Duch, tiše se vynořil mezi dvěma
čarostromy. Bílý kožich a rudé oči, uvědomil si Jon znepokojeně.
Stejně jako ty stromy...
Vlk něco držel v tlamě. Něco černého. „Co to tam má?“ zeptal se
Bowen Marsh zamračeně.
„Ke mně, Duchu.“ Jon poklekl. „Dej mi to.“
Zlovlk přeběhl k němu. Jon slyšel, jak Samwell Tarly ostře
zatajil dech.
„Bohové, smilujte se,“ zamumlal Dywen. „Vždyť je to ruka.“