JON

„Jste stejně beznadějní jako všichni chlapci, které jsem kdy cvičil,“ oznámil jim ser Alliser Thorne,
když se shromáždili na nádvoří. „Vaše ruce byly stvořené k lopatám na házení hnoje, ne k mečům, a kdyby
to bylo na mně, mnohé z vás bych poslal pást svině. Včera večer jsem se ale dozvěděl, že Gueren jede na
sever po královské cestě s pěti novými rekruty. Jeden nebo dva z nich možná budou mít cenu chcánků.
Abychom pro ně udělali místo, rozhodl jsem se postoupit osm z vás lordu veliteli, ať si s vámi dělá, co se
mu zlíbí,“ Jedno po druhém vyvolával jména. „Žába. Kamenná hlava. Pratur. Milenec. Pupen. Opičák. Ser
Cvok.“ Nakonec se podíval na Jona. „A Bastard.“
Pyp vykřikl radostné juchů a vystrčil meč do výše. Ser Alliser ho ukáznil ledovým pohledem plaza.
„Budou vás teď zvát muži Noční hlídky, ale jestli tomu budete věřit, jste větší blázni než opice potulného
kejklíře. Stále jste obyčejní kluci, zelenáči páchnoucí létem, a až přijde zima, pochcípáte tu jako mouchy.“
S těmito slovy od nich ser Alliser Thorne odešel.
Ostatní chlapci se shlukli kolem osmi, jejichž jména ser Alliser přečetl, smáli se, kleli a blahopřáli jim.
Halder plácl Žábu po zadku plochou svého meče a zvolal: „Žába z Noční hlídky!“ Pyp vykřikl, že černý
bratr potřebuje koně, vyskočil Grennovi na ramena a spolu se zvrátili na zem, kutáleli se, strkali do sebe a
hlasitě povykovali, Dareon odběhl do zbrojnice a vrátil se s měchem kyselého červeného vína. Když si jej
předávali z ruky do ruky a šklebili se přitom jako blázni, Jon si všiml Samwella Tarlyho stojícího pod
holým mrtvým stromem v rohu nádvoří. Jon mu nabídl měch. „Dáš si s námi doušek vína?“
Sam zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji ti, Jone.“
„Je ti dobře?“
„Velmi dobře, opravdu,“ zalhal tlustý hoch. „Mám takovou radost, za vás všechny.“ Jeho kulatý obličej
se zatřásl, když na něm násilím vykouzlil úsměv. „Jednou se z tebe stane první průzkumník, tak jako byl
tvůj strýc.“
„Je,“ opravil ho Jon. Dosud se nesmířil s myšlenkou, že Benjen Stark je mrtvý. Než stačil říci víc,
Halder vykřikl: „Copak, snad to nechceš všechno vypít sám?“ Pyp mu vytrhl měch z ruky a se smíchem
uskočil stranou. Když ho Grenn popadl za paži, Pyp měch zmáčkl a tenký pramínek červené tekutiny
vytryskl Jonovi rovnou do obličeje. Halder vykřikl na protest nad mrháním dobrým vínem. Jon vyprskl a
začal se s nimi kočkovat. Matthar a Jeren vylezli na zídku a začali je všechny zasypávat sněhovými
koulemi.
Než se vysvobodil, se sněhem ve vlasech a skvrnami od vína na svém kabátci, Samwell Tarly byl pryč.
Toho večera Tříprstý Hobb připravil chlapcům speciální jídlo, aby tu událost oslavili. Když Jon přišel
do jídelny, sám lord majordomus ho uvedl na lavici blízko ohně. Starší muži ho plácali po rameni, když
kolem nich procházel. Osm nastávajících bratrů si pochutnávalo na jehněčí pečeni s kůrčičkou z česneku a
bylin, ozdobené mátovými větvičkami a obložené šťouchaným žlutým tuřínem plovoucím v másle.
„Z vlastního stolu lorda velitele,“ řekl jim Bowen Marsh. Byly tam saláty ze špenátu, cizrny a tuřínových
listů a potom mísy s vychlazenými borůvkami a sladkou smetanou.
„Myslíte, že nás nechají pohromadě?“ zeptal se Pyp, když se spokojeně nacpávali.
Žába protáhl obličej. „Doufám, že ne. Už je mi nanic z toho, jak se pořád musím dívat na ty tvoje uši.”
„Holá!“ zvolal Pyp. „Naslouchejte vráně, jak zve havrana černým. Ty zajisté budeš průzkumníkem,
Žábo. Budou tě chtít dostat tak daleko od tohoto hradu, jak jen budou moci. Pokud zaútočí Mance
Nájezdník, zvedni si hledí a ukaž mu tvář a on se s křikem obrátí na útěk.“
Všichni se smáli, kromě Grenna. „Doufám, že já budu průzkumníkem.“
„Ty i všichni ostatní,“ řekl Matthar. Každý muž, který nosil čerň, chodil po Zdi a od každého muže se
očekávalo, že na sebe vezme ocel při její obraně, ale skutečným bojovým srdcem Noční hlídky byli
průzkumníci. Byli to oni, kdo se odvažoval jezdit za Zeď, pročesávat začarovaný hvozd a mrazivé horské
výšiny na západ od Stínové věže, bojovat proti divokým a obrům a nestvůrným ledním medvědům.
„Ne všichni,“ řekl Halder. „Já bych chtěl ke stavitelům. K čemu by byli dobří průzkumníci, kdyby Zeď
spadla?“
Cech stavitelů poskytoval zedníky a pokrývače k opravám bašt a strážních věží, horníci dolovali tunely
a drtili kámen na cesty a pěšiny, dřevaři čistili nový porost, kdekoli se les odvážil příliš blízko ke Zdi.
Říkalo se, že kdysi vysekávali obrovité bloky ledu ze zamrzlých jezer hluboko v začarovaném hvozdu a na
saních je odváželi na jih, takže Zeď byla stále vyšší. Ty dny byly však již celá staletí minulostí; jediné, co
mohli dělat nyní, bylo jezdit podél Zdi od Východní hlídky ke Stínové věži, hledat praskliny nebo známky
tání a dělat opravy, které byly v jejich silách.
„Starý Medvěd není blázen,“ poznamenal Dareon. „Ty máš jisté, že budeš stavitelem, a Jon má jisté, že
se stane průzkumníkem. Umí se mezi námi nejlépe ohánět mečem a nejlépe jezdí na koni a jeho strýc byl
prvním průzkumníkem, než...“ Když si uvědomil, co málem řekl, zaraženě zmlkl.
„Benjen Stark stále je prvním průzkumníkem,“ řekl mu Jon Sníh, pohrávaje si se svou miskou borůvek.
Ostatní se možná vší naděje na bezpečný návrat jeho strýce vzdali, ale on ne. Odstrčil borůvky stranou,
stěží dotčené, a vstal z lavice.
„Ty je jíst nebudeš?“ zeptal se Žába.
„Vezmi si je.“ Jon Hobbovu skvělou hostinu stěží ochutnal. „Já už jíst nemohu.“ Vzal si z háku blízko
dveří svůj plášť a vyšel ven.
Pyp šel za ním. „Jone, co je ti?“
„To kvůli Samovi,“ připustil. „Nebyl dnes večer u stolu.“
„To se mu moc nepodobá, zmeškat jídlo,“ řekl Pyp zamyšleně. „Myslíš, že onemocněl?“
„Má strach, protože ho opouštíme.“ Vzpomněl si na den, kdy odjel ze Zimohradu, na ta hořkosladká
loučení; na potlučeného Brana ležícího na loži, na Robba se sněhem ve vlasech, na Aryu zasypávající ho
polibky, když jí dal Jehlu. „Jakmile odříkáme přísahu, všichni budeme mít povinnosti, kterým budeme
muset dostát. Někteří z nás možná budou posláni pryč, do Východní hlídky nebo Stínové věže. Sam se dál
bude cvičit, spolu s Rastem a Cugerem a těmi novými chlapci, kteří sem jedou po královské cestě. Jenom
bohové vědí, jací budou, ale můžeš se vsadit, že ser Alliser je na něj pošle při první příležitosti, která se mu
naskytne.“
Pyp protáhl obličej. „Udělal jsi pro něj všechno, co jsi mohl.”
„Všechno, co jsme mohli, nestačilo,“ namítl Jon.
Když šel zpátky k Hardinově věži pro Ducha, zmítal jím hluboký nepokoj. Zlovlk ťapkal vedle něho
směrem ke stájím. Když vstoupili, někteří z živějších koní kopali do svých stání a pokládali uši. Jon osedlal
svoji klisnu, nasedl na ni a vyjel z Černého hradu do měsícem zalité noci, směrem na jih. Duch uháněl před
ním, chvíli přímo letěl nad zemí a pak náhle zmizel, Jon ho nechal jít. Vlk potřeboval lovit.
Neměl v mysli žádný konkrétní cíl. Chtěl jenom jet. Chvíli jel podél potoka, naslouchal jeho ledové
vodě zurčící přes kameny, pak zamířil přes pole ke královské cestě. Táhla se před ním, úzká, kamenitá a
porostlá trávou, cesta bez jakéhokoli zvláštního příslibu, a přesto pohled na ni plnil Jona Sněha hlubokou
touhou. Stačilo by vydat se po ní na jih a přijel by do Zimohradu a za ním bylo Řekotočí a Královo
přístaviště a Orlí hnízdo a tolik dalších míst; Casterlyova skála, Ostrov tváří, rudé hory Dorne, stovky
ostrovů Braavosu, kouřící ruiny Valyrie. Všechna ta místa, která Jon nikdy neuvidí. Svět je tam dole, na jih
po cestě... a on je tady.
Jakmile složí přísahu, Zeď bude jeho domovem, dokud nezestárne jako mistr Aemon. „Zatím jsem
nepřísahal,“ mumlal si pro sebe. Nebyl zločincem, odsouzeným obléknout si čerň nebo pykat za svoje
zločiny. Přišel sem dobrovolně a může svobodně odejít... Dokud nevyřkne ta slova. Stačilo by jenom jet dál
a dál. Dokud by to všechno nenechal za sebou. Než by měsíc na obloze byl znovu v úplňku, byl by zpátky
na Zimohradu se svými bratry.
S tvými nevlastními bratry, připomněl mu hlas v jeho nitru. A s lady Stark, která by tě nepřivítala. Na
Zimohradu pro něho místo nebylo a nebylo ani v Králově přístavišti. Dokonce ani jeho vlastní matka pro
něho neměla místo. Ta myšlenka jej rozesmutnila. Přemýšlel, kým asi byla, jak vypadala, proč ji jeho otec
opustil. Protože to byla děvka nebo cizoložnice, ty blázne. Hříšná a nepočestná žena. Proč jinak by se lord
Eddard styděl mluvit o ní?
Jon Sníh odvrátil oči od královské cesty a podíval se za sebe. Světla Černého hradu byla skrytá za
kopcem, ale viděl Zeď, bledou v měsíčním svitu, chladnou a rozlehlou, táhnoucí se od obzoru k obzoru.
Otočil svého koně dokola a zamířil k domovu.
Duch se k němu vrátil, když přejel přes hřeben kopce a spatřil vzdálenou záři lampy z věže lorda
velitele. Čenich zlovlka, který běžel vedle koně, byl rudý krví. Jon zjistil, že při jízdě zpět znovu myslí na
Samwella Tarlyho. Než přijel ke stájím, věděl, co musí udělat.
Příbytek mistra Aemona byl v pevné dřevěné baště pod ptačím hnízdištěm. Starý a křehký mistr se
o svoje pokoje dělil se dvěma mladšími majordomy, kteří se starali o jeho potřeby a pomáhali mu v jeho
povinnostech. Bratři žertovali, že dostal ty nejošklivější muže z Noční hlídky; protože byl slepý, byl
ušetřen pohledu na ně. Clydas byl malý, plešatý a bez brady, s růžovýma očkama krtka. Chett měl na krku
bouli velikosti holubího vejce a obličej rudý nežity a uhry. Možná proto vždycky vypadal tak rozezleně.
Byl to Chett, kdo odpověděl na Jonovo klepání. „Potřebuji mluvit s mistrem Aemonem,“ řekl mu Jon.
„Mistr je v posteli, tak jako bys měl být i ty. Přijď sem zítra, možná tě přijme.“ Začal zavírat dveře.
Jon do nich vrazil svoji botu. „Potřebuju s ním mluvit hned. Zítra možná bude pozdě.“
Chett se zaškaredil. „Mistr není zvyklý na to, že ho někdo budí v noci. Víš, jak je starý?“
„Dost starý, aby byl k návštěvníkům zdvořilejší, než jsi ty,“ usadil ho Jon. „Vyřiď mu, že se hluboce
omlouvám. Nerušil bych ho ze spánku, kdyby to nebylo důležité.“
„A když to odmítnu?“
Jon měl svoji botu pevně zaklíněnou ve dveřích. „Budu tady stát celou noc, když budu muset.“
Černý bratr ze sebe vydal opovržlivý zvuk a otevřel dveře, aby ho vpustil dovnitř. „Počkej v knihovně.
Je tam dřevo. Rozdělej oheň. Nechci, aby kvůli tobě mistr nastydl.”
Než Chett přivedl dovnitř mistra Aemona, v knihovně vesele praskala polena v krbu. Starý muž byl
oděn ve své spací róbě, ale kolem krku měl řetěz svého řádu. Mistr si ho nesundával dokonce ani ve
spánku. „Křeslo vedle ohně bude příjemné,“ řekl, když ucítil teplo na svém obličeji. Jakmile se pohodlně
usadil, Chett mu přikryl nohy kožešinou a odešel se postavit ke dveřím.
„Omlouvám se, že jsem tě vzbudil, mistře,“ řekl Jon Sníh.
„Nevzbudil jsi mě,“ odpověděl mistr Aemon. „Zjistil jsem, že čím jsem starší, tím méně spánku
potřebuju, a už jsem velmi zestárl. Často trávím polovinu noci s duchy a chvíle zpřed padesáti let se mi
vybavují, jako by se udály včera. Záhada půlnočního návštěvníka je pro mne vítaným zpestřením. Tak mi
pověz, Jone Sněhu, proč jsi mne přišel navštívit v tuto podivnou hodinu?“
„Přišel jsem tě požádat, aby byl Samwell Tady převelen z výcviku a přijat k bratrům Noční hlídky.“
„Tohle nepatří mezi starosti mistra Aemona,“ namítl Chett.
„Náš lord velitel svěřil výcvik rekrutů do rukou sera Allisera Thorna,“ řekl mistr laskavě. „Jenom on
může rozhodnout, zda je chlapec připraven složit přísahu, jak jistě víš. Proč jsi v tom případě přišel za
mnou?“
„Lord velitel ti naslouchá,“ řekl mu Jon. „A zranění a nemocní Noční hlídky jsou v tvojí péči.“
„Je tvůj přítel Samwell zraněn nebo nemocen?“
„Bude,“ slíbil Jon, „pokud mu nepomůžeš.“
Pověděl mu to všechno, dokonce i tu část, kdy poslal Ducha Rastovi po krku. Mistr Aemon poslouchal
tiše, upíral svoje slepé oči do ohně, ale Chettův obličej temněl s každým slovem. „Bez nás, kteří jsme
chránili jeho bezpečí, Sam nebude mít šanci,“ dokončil Jon svoje vyprávění. „S mečem je naprosto
vyřízený. Moje sestra Arya by ho rozsekala na cucky, a to jí není ještě ani deset. Pokud ho ser Alliser
přinutí bojovat, je jen otázkou času, kdy bude zraněn nebo zabit.“
Ghett už to déle nemohl vydržet. „Viděl jsem toho tlustého kluka v jídelně,“ řekl. „Je to prase, a také
beznadějný zbabělec, pokud je to, co říkáš, pravda.“
„Možná tomu tak je,“ řekl mistr Aemon. „Pověz mi, Chette, co bys ty udělal s takovým chlapcem?“
„Nechal bych ho tam, kde je,“ řekl Chett. „Na Zdi není pro slabochy místo. Ať ho cvičí, dokud nebude
připraven, bez ohledu na to, kolik let to potrvá. Ser Alliser z něj buď udělá muže, nebo ho zabije, podle
toho, co si bohové budou přát.“
„To je hloupé,“ řekl Jon. Zhluboka se nadechl, aby si utřídil myšlenky. „Vzpomínám si, že jednou jsem
se ptal mistra Luwina, proč nosí řetěz kolem krku.“
Mistr Aemon se lehce dotkl svého vlastního řetězu, kostnatým vrásčitým prstem přejel po jeho
kovových článcích. „Pokračuj.“
„Pověděl mi, že mistrovský řetěz je vykován z článků, aby mu připomínal jeho přísahu, že bude
sloužit,“ řekl Jon, zabrán do vzpomínek. „Ptal jsem se, proč je každý článek z jiného kovu. Stříbrný řetěz
by se na šedivém šatu vyjímal mnohem lépe, řekl jsem. Mistr Luwin se zasmál. Mistr ková svůj řetěz s tím,
jak se učí, řekl, zlato značí studium peněz a účtů, stříbro je za umění uzdravovat, železo je symbolem
válečného umění, A řekl, že ty ostatní kovy také mají svůj význam. Řetěz má mistrovi připomínat říši, kde
slouží, není tomu tak? Lordi jsou zlato a rytíři ocel, ale dva články řetěz nevytvoří. Potřebuješ také stříbro a
olovo, cín a měď a bronz a všechny ostatní, a to jsou farmáři, kováři, kupci a další. K vytvoření řetězu je
třeba všech druhů kovů, stejně jako země potřebuje všechny druhy lidí.“
Mistr Aemon se usmál. „A dál?“
„Noční hlídka také potřebuje všechny druhy mužů. Proč jinak by měla průzkumníky, majordomy a
stavitele? Lord Randyll nedokázal Sama udělat válečníkem a nesvede to ani ser Alliser. Nemůžeš překovat
cín v železo, bez ohledu na to, jak tvrdě do něj bušíš, ale to neznamená, že cín je bezcenný. Proč by Sam
nemohl být majordomem?“ Chett rozezleně zabručel, já jsem majordomem. Ty myslíš, že to je lehká práce,
vhodná pro zbabělce? Náš cech udržuje Noční hlídku naživu. Lovíme a farmaříme, chováme koně, dojíme
krávy, sbíráme dřevo, vaříme pokrmy. Kdo si myslíš, že vám šije ošacení? Kdo dopravuje zásoby z jihu?
Majordomové.“
Mistr Aemon byl laskavější. „Tvůj přítel je lovec?“
„Nesnáší lov,“ musel Jon připustit.
„Umí orat s pluhem?“ zeptal se mistr. „Umí jezdit s povozem nebo řídit loď? Dokázal by porazit
krávu?“
„Ne.“
Chett se ošklivě zachechtal. „Viděl jsem, co se stává se změkčilými lorďátky, když je zapřáhnou do
práce. Viděl jsem je stloukat máslo a jejich ruce přitom byly plné puchýřů a krvácely. Dej jim sekeru, aby
naštípali dříví, a useknou si vlastní nohu.“
„Vím o jedné věci, kterou Sam dokáže lépe než kdokoli jiný.“
„Ano?“ naléhal na něj mistr Aemon.
Jon ostražitě pohlédl na Ghetta stojícího vedle dveří, s obličejem plným nežitů rudým vzteky. „Mohl by
ti pomáhat,“ vyhrkl. „Umí počítat a také číst a psát. Vím, že Chett číst neumí a Clydas má slabé oči. Sam
přečetl všechny knihy v knihovně svého otce. Také to umí s havrany. Zdá se, že zvířata ho mají ráda. Když
k nám přišel. Duch se rozběhl rovnou k němu. Je toho hodně, co by mohl dělat, kromě bojování. Noční
hlídka potřebuje každého muže. Proč by měl přijít o život jen tak? Využij jej místo toho.“
Mistr Aemon zavřel oči a Jon měl chvíli strach, že usnul. Nakonec řekl: „Mistr Luwin ti to vysvětlil
dobře, Jone Sněhu. Dalo by se říct, že tvoje mysl je stejně obratná jako tvůj meč.“
„Znamená to...?“
„Znamená to, že o tom, co jsi mi řekl, budu přemýšlet,“ odpověděl mu mistr pevným hlasem. „A teď,
myslím, že jsem připravený ke spánku. Chette, doprovoď našeho mladého bratra ke dveřím.“