JON

Jon ukazoval Dareonovi, jak nejlépe zaútočit bočním výpadem, když tu na cvičební nádvoří vstoupil
nový rekrut. „Měl bys mít nohy dál od sebe,“ nabádal ho. „Nechceš přece ztratit rovnováhu. Ano, takhle je
to dobře. Teď se při výpadu otoč a vyšli celou svoji váhu za mečem.“
Dareon se zastavil a zvedl hledí své přilbice. „Sedm bohů,“ zamumlal. „Podívej se na to, Jone.“
Jon se otočil. Skrze oční štěrbinu hledí spatřil ve dveřích zbrojnice stát toho nejtlustšího chlapce, jakého
kdy viděl. Podle odhadu musel vážit přinejmenším dvacet kamenů. Kožešinový límec jeho vyšívaného
kabátce se ztrácel pod laloky jeho brady. Bledá očka nervózně přelétala sem a tam v obrovitém kulatém
měsíci jeho obličeje a zavalité upocené prsty si otíral o samet svého kabátce. „Pověděli... pověděli mi, že
mám jít sem... na výcvik,“ řekl, nikomu konkrétnímu.
„Lorďátko,“ poznamenal Pyp k Jonovi. „Jižan, nejpravděpodobněji odněkud z Vysoké zahrady.“ Pyp
procestoval Sedm království s kočovnými herci a vychloubal se, že by každému byl schopen říci, co je zač
a odkud pochází, jen podle zvuku jeho hlasu.
Na hrudi kožešinou lemovaného kabátce tlustého chlapce byl šarlatovou nití vyšit kráčející lovec. Jon
ten znak nepoznával. Ser Alliser Thorne pohlédl na svého nového svěřence a řekl: „Zdá se, že dole na jihu
jim došli pytláci a kapesní zloději. Teď nám sem na Zeď posílají vepře. Je snad kožešina a samet tvojí
představou zbroje, můj pane z Šunky?“
Brzy vyšlo najevo, že nový rekrut si s sebou přivezl svoji vlastní výbavu; vycpaný prošívaný kabátec,
vařenou kůži, kroužkovou zbroj, plátové brnění a přilbici, dokonce i velký štít ze dřeva a kůže, na kterém
byl namalovaný stejný kráčející lovec. Protože však nic z toho nebylo černé, ser Alliser trval na tom, aby se
znovu vybavil vším potřebným ze zbrojnice. To zabralo polovinu dopoledne. Jeho obvod kolem pasu
vyžadoval, aby Donal Noye vzal tu největší drátěnou košili a upravil ji koženými vsadkami po stranách.
Aby si mohl nasadit přilbici na hlavu, zbrojíř z ní musel sundat hledí. Jeho kožený spodní oděv ho kolem
stehen a v podpaždí svíral tak pevně, že se stěží mohl pohybovat. Oděný ve zbroji, nový chlapec vypadal
jako převařená klobása, které každou chvíli praskne kůžička. „Doufejme, že nejsi tak nemotorný, jak
vypadáš,“ řekl ser Alliser. „Haldere, běž se přesvědčit, co náš ser Prasátko dovede.“
Jon Sníh zamrkal. Halder se narodil v kamenolomu a vyučil se kameníkem. Bylo mu šestnáct, byl
vysoký, svalnatý a jeho údery byly tak tvrdé jako žádné jiné, které Jon kdy pocítil na vlastní kůži. „Tohle
bude ošklivější než běhnina zadnice,“ zamumlal Pyp, a taky že bylo.
Boj trval necelou minutu, než tlustý chlapec skončil rozplácnutý na zemi a celé jeho tělo se chvělo,
zatímco jeho promáčklou přilbicí a mezi pudinkovitými prsty prosakovala krev. „Vzdávám se,“ vyjekl. „Už
ne, vzdávám se, nebij mě.“ Rast a někteří z dalších chlapců se nahlas smáli.
Jenomže ser Alliser konec zápasu nevyhlásil. „Vstaň, sere Prasátko,“ zvolal. „Zvedni svůj meč.“ Když
chlapec dál ležel na zemi, Thorne pokynul Halderovi. „Bouchej do něho plochou meče, dokud nezjistí, kde
má chodidla.“ Halder svého protivníka zkusmo plácl přes nadzvednutá ramena. „Můžeš ho udeřit prudčeji,“
pobízel ho Thorne. Halder uchopil jílec svého dlouhého meče oběma rukama a mávl jím dolů tak prudce,
že úder rozštípl kůži, dokonce i naplocho. Nový chlapec vřískal bolestí.
Jon Sníh udělal krok kupředu. Pyp mu položil ruku v drátěné rukavici na rameno. „Jone, ne,“ šeptal
malý chlapec s ostražitým pohledem upřeným na sera Allisera.
„Vstaň,“ opakoval Thorne. Tlustý chlapec se snažil vstát, uklouzl, a znovu ztěžka dopadl na zem. „Ser
Prasátko už to konečně začíná chápat,“ poznamenal ser Alliser. „Znovu.“
Halder zvedl meč nad hlavu k dalšímu úderu. „Uřež nám kousek šunky!“ pobízel ho Rast se smíchem.
Jon ze sebe setřásl Pypovu ruku. „Haldere, to stačí.“
Halder pohlédl na sera Allisera.
„Bastard mluví a sedláci se třesou,“ řekl zbrojmistr svým ostrým, chladným hlasem. „Dovol mi
připomenout ti, lorde Sněhu, že zbrojmistrem jsem tu já.“
„Podívej se na něj, Haldere,“ naléhal na něj Jon, který Thorna ignoroval, seč mohl. „Není čestné mlátit
do poraženého nepřítele. Vzdal se.“ Poklekl vedle tlustého chlapce.
Halder spustil svůj meč. „Vzdal se,“ řekl v ozvěně.
Onyxové oči sera Allisera se upíraly na Jona Sněha. „Vypadá to, že náš bastard je zamilovaný,“ řekl,
když Jon pomáhal tlustému chlapci vstát. „Ukaž mi svoji ocel, lorde Sněhu.“
Jon tasil meč z pochvy. Odvažoval se seru Alliserovi vzdorovat jen do určité míry a měl strach, že
tentokrát ji o hodně překročil.
Thorne se usmíval. „Bastard si přeje bránit svoji lásku, takže z toho uděláme malé cvičení. Kryso a
Pupene, pojďte sem a pomozte tady naší Kamenné hlavě.“ Rast a Albett popošli kupředu a připojili se
k Halderovi. „Vy tři byste měli stačit, abyste naši lady Prasátko přinutili kvičet. Jediné, co potřebujete, je
dostat se k ní tady přes Bastarda.“
„Drž se za mnou,“ řekl Jon tlustému chlapci. Ser Alliser proti němu často posílal dva protivníky, ale
ještě nikdy tři. Věděl, že pravděpodobně půjde do postele plný modřin a krvavých šrámů. Pevně se zapřel
nohama v očekávání útoku.
Najednou vedle něho stál Pyp. „Tři proti dvěma bude lepší zábava,“ řekl malý chlapec zvesela. Spustil
si hledí přilbice a tasil svůj meč. Než Jon stačil dokonce jen pomyslet na to, že bude protestovat, přistoupil
k němu Grenn, aby dělal třetího.
Na nádvoří se rozhostilo hrobové ticho. Jon na sobě cílil oči sera Allisera. „Na co čekáte?“ zeptal se
Rasta a ostatních hlasem, který klamně změkl, ale byl to Jon, který se pohnul jako první. Halder stěží stačil
včas tasit svůj meč. Jon ho hnal pozpátku, útočil každým výpadem, soustavně staršího chlapce nutil
zaujímat obranné postavení. Poznej svého nepřítele, učil ho kdysi ser Rodrik; Jon Haldera znal, věděl, že je
brutální, silný, netrpělivý a nerad se brání. Snaž se ho vyprovokovat a on se nakonec bránit zapomene
úplně, tak jistě, jako že slunce večer zapadne.
Ostatní chlapci kolem něho se také zapojili do bitvy a po nádvoří se rozléhal třeskot oceli. Jon odrazil
divošský výpad na svou hlavu a jeho paží proběhl otřes z nárazu, když meče třeskly dosebe. Bočním
výpadem udeřil Haldera do žeber a byl za to odměněn tlumeným bolestným zasténáním. Halderův
protiútok Jona zasáhl do ramene. Kroužkové pletivo prasklo a bolest mu vystřelila až do krku, ale Halder
na okamžik ztratil rovnováhu. Jon ho zespodu prudce zasáhl do levé nohy a Halder s klením spadl na zem.
Grenn si bránil svoje území, jak ho to Jon učil, uštědřoval Albettovi víc úderů, než o kolik stál, ale Pyp
se měl co ohánět. Rast byl o dva roky starší a o čtyřicet liber těžší. Jon se postavil za něho a udeřil do
násilníkovy přilbice jako do zvonu. Když se Rast začal otáčet, Pyp nepozorovaně proklouzl stranou, srazil
ho k zemi a přiložil čepel k jeho krku. Do té doby už u něj byl i Jon. Se dvěma meči na hrdle Albett ztratil
další chuť do boje. „Vzdávám se,“ vykřikl.
Ser Alliser Thorne celý výjev pozoroval s vysloveným odporem. „Pro dnešek té šaškárny bylo dost,“
zabručel a odešel pryč. Dnešní lekce byla u konce.
Daeron pomohl Halderovi vstát. Kameníkův syn si sundal z hlavy přilbici a mrštil jí přes nádvoří.
„Chvíli jsem si myslel, že tě konečně mám, Sněhu.“
„Chvíli jsi mne měl,“ odpověděl Jon. Rameno pod kůží a drátěnou košilí mu pulzovalo bolestí. Zastrčil
svůj meč do pochvy a chtěl si sundat přilbici, ale když zvedl ruku, bolest jej přinutila zatnout zuby.
„Dovol mi pomoct ti,“ řekl čísi hlas. Ruce s tlustými prsty odepjaly přilbici od límce a jemně mu ji
stáhly z hlavy. „Ublížil ti?“
„Modřiny už jsem měl i předtím.“ Dotkl se svého ramene a zamrkal bolestí. Nádvoří kolem něj se
vyprazdňovalo. Tam, kde Halder rozštípl jeho přilbici, byly vlasy tlustého chlapce zbarveny krví. „Jmenuji
se Samwell Tarly a jsem z Parožnatého...“ Odmlčel se a olízl si rty. „Chci říct, byl jsem z Parožnatého
vrchu, dokud jsem... neodešel. Přišel jsem sem, abych se dal k černým. Můj otec je lord Randyll, vazal
Tyrellů z Vysoké zahrady. Byl jsem jeho dědicem, jenomže...“ Odmlčel se.
„Já jsem Jon Sníh, bastard Neda ze Zimohradu.“
Samwell Tarly přikývl. „Já... jestli chceš, můžeš mi říkat Same. Moje matka mi tak říkávala.“
„A ty jemu můžeš říkat lorde Sněhu,“ ozval se Pyp, který se k nim připojil. „Nechtěj vědět, jak mu
říkávala jeho matka.“
„Tihle dva jsou Grenn a Pypar,“ řekl Jon.
„Grenn je ten ošklivý,“ řekl Pyp.
Grenn se zaškaredil. „Ty jsi ošklivější než já. Já alespoň nemám uši jako netopýr.“
„Všem vám moc děkuji,“ řekl tlustý chlapec vážným hlasem.
„Proč jsi nevstal a nebránil se?“ vyptával se Grenn.
„Chtěl jsem, opravdu. Jenomže jsem... prostě jsem nemohl. Nechtěl jsem, aby mě znovu udeřil.“ Sklopil
hlavu a upřel oči do země. „Já... obávám se, že jsem zbabělec. Můj otec mi to často říkal.”
Grenn vypadal ohromeně. Dokonce ani Pyp nevěděl, co na to říci, a Pyp měl obvykle slova na všechno.
Který muž by sám sebe prohlásil za zbabělce?
Samwell Tarly musel číst myšlenky z výrazů jejich obličejů. Jeho oči se setkaly s Jonovými a odlétly
stranou, rychle jako u vystrašeného zvířete. „Já... promiňte mi to,“ řekl. „Nechtěl jsem... být takový, jaký
jsem.“ Ztěžka odkráčel směrem ke zbrojnici.
Jon za ním zavolal. „Byl jsi zraněn,“ řekl. „Zítra si povedeš lépe.“
Sam se zkormouceně ohlédl zpátky přes rameno. „Ne, nebudu,“ řekl, rychle mrkaje, aby mu z očí
nestekly slzy. „Nikdy nebudu lepší.”
Když odešel, Grenn se zamračil. „Zbabělce nemá nikdo rád,“ řekl s nepříjemným pocitem. „Neměli
jsme mu pomáhat. Co když si budou myslet, že jsme taky zbabělci?“ „Ty jsi příliš hloupý na to, abys byl
zbabělcem,“ řekl mu Pyp.
„To nejsem,“ ohradil se Grenn.
„Ale jsi. Kdyby tě napadl medvěd někde v lese, byl bys příliš hloupý, než aby ses otočil a utekl.“
„To bych nebyl,“ trval na svém Grenn. „Utekl bych rychleji než ty.“ Když uviděl Pypův úšklebek,
zarazil se, protože si uvědomil, co právě řekl. Jeho silný krk se zbarvil doruda. Jon ty dva nechal hádat se
na nádvoří a vrátil se do zbrojnice, kde pověsil meč a svlékl si svoje rozbité brnění.
Život na Černém hradě probíhal podle určitých pravidel; dopoledne byla vyhrazená pro procvičování se
v šermu, odpoledne pro práci. Černí bratři přidělovali novým rekrutům nejrůznější činnosti, aby se
dozvěděli, v čem spočívá jejich um a dovednost. Jon měl rád zřídkavá odpoledne, kdy ho s Duchem poslali
na lov, aby přinesl čerstvou zvěřinu na stůl lorda velitele, ale za každý den strávený v lese musel odsloužit
tucet dnů ve zbrojnici Donala Noyeho, kde otáčel brouskem, zatímco jednoruký muž brousil sekery
otupené častým používáním nebo šlapal měchy, když Noye koval nový meč. Jindy vyřizoval vzkazy, stál
na stráži, vynášel hnůj ze stájí, opatřoval šípy opeřením, pomáhal mistru Aemonovi s jeho ptáky nebo
Bowenu Marshovi s účty a soupisy.
Toho odpoledne jej velitel stráží poslal nahoru na Zeď ke kleci se čtyřmi sudy čerstvě drceného kamene,
aby štěrkem posypal zledovatělé cestičky na vrcholu. Byla to osamocená a nudná práce, dokonce i
s Duchem, kterého si tam vzal jako společníka, ale Jon zjistil, že mu to nevadí. Za jasného dne bylo
z vrcholu Zdi vidět půlku světa a vzduch tam byl vždycky chladný a ostrý. Mohl tam přemýšlet. Myslel na
Samwella Tarlyho... a ač to bylo s podivem, na Tyriona Lannistera. Napadlo ho, co by si o tom tlustém
chlapci Tyrion myslel. Většina lidí by pravdu raději popřela, než by se s ní smířili, řekl mu trpaslík
s úsměvem. Svět byl plný zbabělců, kteří předstírali, že jsou hrdiny; vyžadovalo to neobvyklý druh odvahy
připustit zbabělost, tak jak to učinil Samwell Tarly.
Jeho bolavé rameno mu práci zpomalovalo. Než Jon skončil s posypáváním cestiček štěrkem, bylo
pozdní odpoledne. Zůstal tam nahoře, aby mohl pozorovat zapadající slunce, které barvilo západní oblohu
dokrvava. Pak překutálel prázdné sudy zpátky do klece a zasignalizoval mužům u rumpálu, aby ho spustili
dolů.
Než Jon a Duch přišli do jídelny, bylo takřka po večerním jídle. Blízko krbu hrála skupina černých
bratří kostky nad svařeným vínem. Jeho přátelé seděli na lavici nejbližší k západní zdi a smáli se. Pyp byl
zrovna uprostřed jakéhosi příběhu. Když se proměnil v hostinskou děvečku nebo panenskou princeznu,
mluvil vysokou fistulí, která jim všem vháněla do očí slzy bezmocného smíchu, a jeho eunuchové vždycky
byli nepochopitelně přesnými karikaturami sera Allisera. Jonovi se Pypovy šaškárny líbily jako komukoli
jinému..., ale toho večera se odvrátil a místo toho se posadil na samý konec lavice, kde Samwell Tarly seděl
sám, tak daleko od ostatních, jak jen mohl.
Právě dojídal poslední kus vepřového koláče, který kuchaři naservírovali k večeři, když si Jon sedl
naproti němu. Oči tlustého hocha se rozšířily při pohledu na Ducha. „To je vlk?“
„Zlovlk,“ odpověděl Jon. „Jmenuje se Duch. Zlovlk je v erbu rodu mého otce.“
„V našem je kráčející lovec,“ řekl Samwell Tarly.
„Lovíš rád?“
Tlustý chlapec pokrčil rameny. „Nenávidím lov.“ Tvářil se, jako by se měl znovu rozplakat.
„Co se zase děje?“ zeptal se ho Jon. „Čeho se pořád tak bojíš?“
Sam se podíval na svůj koláč a mírně zavrtěl hlavou, příliš vystrašený, než aby vůbec mohl mluvit. Síň
zaplnil výbuch smíchu. Jon slyšel Pypa pištícího vysokým hlasem. Vstal. „Pojďme ven.“
Kulatý zavalitý obličej na něj pohlédl pln podezření. „Proč? Co budeme dělat venku?“
„Mluvit,“ odpověděl Jon. „Už jsi viděl Zeď?“
„Jsem tlustý, ne slepý,“ řekl Samwell Tarly. „Samozřejmě, že jsem ji viděl, je sedm set stop vysoká.“
Přesto však vstal, ovinul si kolem ramen kožešinou lemovaný plášť a vyšel za Jonem z jídelny, stále
ostražitý, jako by si myslel, že venku na něj ve tmě čeká nějaký nejapný žert. Duch ťapkal vedle nich.
„Nikdy jsem si nepředstavoval, že to tu bude takové,“ řekl Sam, když šli vedle sebe. V chladném vzduchu
se mu kouřilo od úst. Snažil se udržet s Jonem krok a už začínal funět a lapat po dechu. „Všechny budovy
se tu rozpadají a je tu taková... taková...“
„Zima?“ Na hrad se snesla námraza a Jon cítil tiché praskání šedivých trav pod svýma nohama.
Sam zničeně přikývl. „Já zimu nesnáším,“ řekl. „Minulou noc jsem se probudil v naprosté tmě, oheň byl
vyhaslý a já si byl jistý, že do rána zmrznu a už se neprobudím.“
„Tam, odkud jsi přišel, určitě bylo tepleji.“
„Nikdy předtím jsem sníh neviděl, až do minulého měsíce. Projížděli jsme územím mohylových hrobů,
já a muži, které můj otec poslal na sever, když vtom začala padat ta bílá hmota, jako hebký déšť. Zpočátku
jsem si říkal, jaké to je krásné, jako peříčka snášející se z oblohy, jenomže to padalo dál a dál, dokud jsem
nebyl promrzlý na kost. Muži měli vousy pokryté sněhem a na ramennou ho měli ještě víc, jenomže on
stále padal. Měl jsem strach, že to nikdy nepřestane.“
Jon se usmál.
Zeď se tyčila před nimi, slabě se třpytila ve svitu polovičního měsíce. Na obloze nad jejich hlavami
plály hvězdy, jasné a ostré. „Přinutí mě vylézt tam?“ zeptal se Sam. Když pohlédl na obrovité dřevěné
schody, jeho obličej se zkřivil jako zkyslé mléko. „Jestli budu muset vyjít až tam nahoru, bude to moje
smrt.“
„Je tu rumpál,“ řekl Jon a ukázal mu ho. „Můžou tě vytáhnout nahoru v kleci.“
Samwell Tarly pokrčil nos. „Já výšky nesnáším.“
To už na Jona bylo příliš. Nevěřícně se zamračil. „To opravdu máš strach ze všeho?“ zeptal se. „Já to
nechápu. Pokud jsi skutečně takový zbabělec, proč jsi sem vůbec přišel? Proč by se takový bázlivec chtěl
dát k Noční hlídce?“
Samwell Tarly se na něj na hodnou chvíli díval a jeho kulatý obličej jako by se přitom propadal do sebe.
Posadil se na jíním pokrytou zemi a dal se do pláče, mocnými dusivými vzlyky, při kterých se otřásalo celé
jeho tělo. Jon Sníh tam mohl jenom stát a dívat se na něj. Jeho slzy byly jako vločky sněhu nad územím
mohylových hrobů, zdálo se, že nikdy nepřestanou padat.
Byl to Duch, kdo věděl, co dělat. Tichý jako stín, bílý zlovlk popošel blíž a začal olizovat horké slzy ze
Samwellova obličeje. Tlustý hoch vykřikl, ohromen... a jaksi, v okamžiku krátkém jako zabušení srdce, se
jeho vzlyky změnily ve smích.
Jon Sníh se smál s ním. Pak spolu seděli na zmrzlé zemi, zachumlaní ve svých pláštích, s Duchem mezi
sebou. Jon mu vyprávěl o tom, jak on a Robb nalezli štěňata narozená v pozdně letním sněhu. Nyní mu to
připadalo, jako by se to přihodilo před tisíci lety. Netrvalo to dlouho a zjistil, že Samovi vypráví
o Zimohradu.
„Někdy se mi o něm zdává,“ řekl. „Procházím dlouhou prázdnou síni. Můj hlas se všude kolem odráží
ozvěnou, ale nikdo mi neodpovídá, a tak jdu rychleji, otevírám dveře, vykřikuji jména. Dokonce ani nevím,
koho hledám. Po většinu nocí je to můj otec, ale někdy je to místo něho Robb nebo moje sestřička Arya
nebo můj strýc.“ Pomyšlení na Benjena Starka jej rozesmutnilo, protože jeho strýc se dosud nevrátil. Starý
medvěd poslal pátrače, aby se po něm poohlédli. Ser Jaremy Rykker vedl dvě průzkumné výpravy a Quorin
Půlruký vyjel na průzkum ze Stínové věže, ale nenašli nic než pár značek v kůře stromů, které zanechal
jeho strýc, aby si jimi označil cestu. V kamenité vysočině na severozápadě značky náhle končily a veškeré
stopy po Benu Starkovi zmizely.
„Našel jsi vůbec někdy někoho v tom svém snu?“ zeptal se Sam.
Jon zavrtěl hlavou. „Nikoho. Hrad je vždycky prázdný.“ Nikdy o svém snu nikomu neřekl a nechápal,
proč o něm teď vypravuje Samovi, ale jaksi mu to dělalo dobře, když se s ním mohl někomu svěřit.
„Dokonce i havrani zmizeli ze svých hnízdišť a stáje jsou plné kostí. To mě vždycky vyděsí. V takovém
okamžiku začnu utíkat, nechávám za sebou otevřené dveře, vybíhám do věže po třech schodech najednou,
křičím na někoho, na kohokoli. A pak se ocitnu přede dveřmi do krypt. Tam uvnitř je černá tma a já vidím
schody spirálovitě vedoucí dolů. Nějak vím, že tam dolů musím jít, i když nechci. Bojím se, co by tam na
mě mohlo čekat. Tam dole jsou staří králové zimy, sedí na svých trůnech s kamennými vlky u nohou a
železnými meči na klínech, ale těch se nebojím. Křičím, že nejsem Stark, že tam nemám co pohledávat, ale
k ničemu to není, stejně tam musím jít, a tak se vydám dolů, při sestupu se držím stěn, bez pochodně,
kterou bych si osvětlil cestu. Je stále větší a větší tma, dokud se mi nechce křičet.“ Odmlčel se a pln
rozpaků se zamračil. „V tom okamžiku se vždycky probudím.“ S pokožkou vlhkou a lepkavou potem,
v temnotě své cely. Duch vždycky vyskočil k němu na lože a jeho teplo bylo ujišťující jako sluneční světlo.
Pokaždé odplul zpátky do spánku, s obličejem zabořeným do chundelaté bílé srsti zlovlka. „Zdává se ti
o Parožnatém vrchu?“ zeptal se Jon.
„Ne.“ Samova ústa se tvrdě stáhla. „Nenáviděl jsem to tam.“ Zamyšleně poškrábal Ducha za uchem a
Jon nechal to ticho dýchat. Po dlouhé chvíli se Samwell Tarly rozhovořil a Jon Sníh tiše naslouchal a
dozvídal se, jak došlo k tomu, že se chlapec, který sám sebe prohlásil za zbabělce, ocitl na Zdi.
Tarlyové byli starým, váženým rodem, vazaly Maceho Tyrella, pána Vysoké zahrady a strážce jihu.
Nejstarší ze synů lorda Randylla Tarlyho, Samwell, se narodil jako dědic bohatých území, mocné pevnosti
a bájného dvouručního meče zvaného Srdcomor, ukutého z valyrijské oceli a předávaného z otce na syna
po takřka pět staletí.
Jakoukoli pýchu jeho otec možná cítil při Samwellově narození, vytratila se, když z dítěte vyrostl otylý,
útlocitný a neohrabaný chlapec. Sam rád poslouchal hudbu a skládal svoje vlastní písně, oblékal se do
hebkého sametu, hrál si v hradní kuchyni vedle kuchařů, utápěl se v bohatých vůních, když čichal citrónové
zákusky a ostružinové koláče. Jeho vášní byly knihy, koťata a tanec, přestože byl neobratný. Ovšem dělalo
se mu špatně při pohledu na krev a plakal, když viděl dokonce, jen jak podřízli kuře. Do Parožnatého vrchu
přišel a odešel z něj tucet zbrojmistrů, kteří se snažili proměnit Samwella v rytíře, po jakém toužil jeho
otec. Chlapec byl proklínán a peskován, políčkován a nucen k poslušnosti hladověním. Jeden muž se z něj
snažil udělat válečníka tím, že ho nutil spávat v kroužkové zbroji. Další ho oblékl do šatů jeho matky a
nutil ho procházet se v nich po nádvoří, aby ho zahanbil a probudil v něm chrabrost. Sam ale byl stále
otylejší a vystrašenější, dokud se zklamání lorda Randylla neproměnilo v hněv a ten pak v nenávist.
„Jednou,“ přiznal se Sam, jehož hlas už byl jen pouhým šeptem, „přišli do hradu dva muži, čarodějové z
Qarthu, s bílou pletí a modrými rty. Zabili pratura a přinutili mě vykoupat se v jeho horké krvi, ale ani to
mě neučinilo silným, jak slíbili mému otci. Jenom se mi z toho udělalo zle a zvracel jsem. Otec je oba
nechal zmrskat.“
Nakonec, po třech děvčatech během mnoha let, lady Tarlyová porodila svému manželovi druhého syna.
Od toho dne lord Randyll Sama ignoroval a všechen svůj čas věnoval mladšímu chlapci, divokému,
robustnímu dítěti, které víc odpovídalo jeho představám. Samwell zažil několik let sladkého klidu se svou
hudbou a knihami.
Až do svítání v den svého patnáctého dne jména, kdy byl probuzen, aby nalezl svého koně osedlaného a
připraveného na cestu. Tři zbrojnoši ho doprovodili do lesa blízko Parožnatého vrchu, kde jeho otec
stahoval z kůže jelena. „Jsi téměř dospělý muž a můj dědic,“ řekl lord Tarly svému staršímu synovi, a když
mluvil, obnažoval přitom dlouhým nožem maso mrtvého zvířete. „Neposkytl jsi mi žádný důvod, abych tě
mohl vydědit, ale ani já tobě nedovolím zdědit země a titul, které by měly náležet Dickonovi. Srdcomor
musí přejít k muži dostatečně silnému, aby jej dokázal bránit, avšak ty nejsi ani hoden dotknout se jeho
jílce. Rozhodl jsem se tedy dnešního dne prohlásit, že si přeješ dát se k černým. Vzdáš se veškerého nároku
na dědictví svého bratra a ještě před setměním se vydáš na sever.
Pokud to neuděláš, pak zítra časně zrána bude lov a někde v těchto lesích tvůj kůň zakopne, vyhodí tě ze
sedla a ty zemřeš... či alespoň tak to povím tvé matce. Má ženské srdce a chová v něm lásku dokonce i
k tobě a já jí nechci způsobit bolest. Nemysli si, že by to pro tebe bylo snadné, kdyby tě snad náhodou
napadlo odporovat mi. Nic by mě nepotěšilo víc než uštvat tě k smrti jako prase, kterým jsi.“ Když lovecký
nůž odložil stranou, jeho ruce byly rudé až po lokty. „Tak, to jsou tvoje možnosti. Noční hlídka,“ - sáhl do
těla jelena, vyrval mu srdce a podržel je ve své dlani, rudé a s odkapávající krví- “nebo tohle.“
Sam ten příběh vyprávěl klidným, bezvýrazným hlasem, jako by se to přihodilo někomu jinému, ne
jemu. Podivné, pomyslel si Jon, že přitom nezaplakal. Ani jednou. Když skončil, seděli tam spolu a hodnou
chvíli naslouchali skučení větru. Na celém světě neexistoval jiný zvuk.
Nakonec Jon řekl: „Měli bychom se vrátit zpátky do jídelny.“
„Proč?“ zeptal se Sam.
Jon pokrčil rameny. „Je tam horký mošt k pití, nebo svařené víno, pokud mu dáváš přednost. Někdy
večer pro nás Dareon zpívá, když na to má náladu. Byl zpěvákem, předtím... nu, ne ve skutečnosti, ale
téměř, je zkrátka nevyučeným pěvcem.“
„Jak se sem dostal?“ zeptal se Sam.
„Lord Rowan ze Zlatého háje ho našel v posteli se svou dcerou. Dívka byla o dva roky starší a Dareon
přísahá, že mu pomohla vlézt dovnitř oknem své komnaty, ale před svým otcem prohlásila, že ji znásilnil,
takže se ocitl tady. Když ho mistr Aemon slyšel zpívat, řekl, že jeho hlas je medem rozlitým nad
hromobitím.“ Jon se usmál. „Žába někdy zpívá taky, pokud se tomu dá říkat zpěv. Pijácké písničky, které
se naučil v šenku hostince svého otce. Pyp říká, že jeho hlas je čuránkem nad pšoukem.“ Oba se nad tím
dali do smíchu.
„Rád bych si je poslechl oba,“ připustil Sam, „jenomže oni by mě mezi sebe nechtěli.“ Jeho obličej byl
zbrázděný starostmi. „On mě zítra ráno znovu přinutí bojovat, viď?“
„Ano,“ byl Jon nucen říci.
Sam nemotorně vstal. „Raději bych měl jít spát.“ Zachumlal se do svého pláště a lopotně se odšoural.
Ostatní stále byli v jídelně, když se Jon vrátil, provázen jenom Duchem. „Kde jsi byl?“ zeptal se Pyp.
„Povídal jsem si se Samem,“ odpověděl Jon.
„Je to opravdu zbabělec,“ řekl Grenn. „Když při večeři dostal svůj koláč, na lavici mezi námi byla
spousta místa, jenomže on je příliš bázlivý, než aby si k nám šel sednout.“
„Pán ze Šunky si myslí, že nejsme dost dobří, aby s námi mohl povečeřet,“ poznamenal Jeren.
„Viděl jsem ho jíst vepřový koláč,“ řekl Žába se smíchem. „Myslíte, že to byl jeho brácha?“ Začal
vydávat kničivé zvuky.
„Nechte toho!“ okřikl je Jon hněvivě.
Ostatní hoši ztichli, zaraženi jeho náhlým hněvem. „Poslouchejte mě,“ řekl Jon do ticha a pak jim
vyložil svůj plán. Pyp se za něj postavil, jak předem věděl, ale když to udělal i Halder, bylo to pro něj
příjemným překvapením. Grenn měl zpočátku námitky, ale Jon znal správná slova, jak na něj. Jeden po
druhém mu dávali za pravdu. Některé z nich Jon přesvědčoval, jiné přemlouval, zahanboval další,
vyhrožoval tam, kde bylo hrozeb zapotřebí. Nakonec s ním souhlasili všichni... až na Rasta.
„Vy holky si dělejte, co chcete,“ řekl Rast, „ale jestli mě Thorne pošle proti lady Prasátku, uříznu si
z něj plátek slaniny.“ Vysmál se Jonovi do obličeje a odešel.
O celé hodiny později, když hrad spal, tři z nich přišli na návštěvu do jeho cely. Grenn mu podržel ruce,
zatímco Pyp se mu posadil přes nohy. Jon slyšel Rastův rychlý dech, když mu na hrudník skočil Duch. Oči
zlovlka žhnuly červeně jako uhlíky, zatímco jeho zuby jemně chňaply po kůži chlapcova hrdla, jen tak, aby
vytryskla krev. „Pamatuj, že víme, kde spíš,“ řekl Jon tiše.
Příštího rána Jon slyšel Rasta říkat Albettovi a Žábě, jak mu sklouzla břitva, když se holil.
Od toho dne ani Rast, ani nikdo z dalších chlapců Samwellovi Tarlymu neublížil. Když je ser Alliser
poslal proti němu, stáli na místě a odráželi jeho pomalé, neobratné údery. Když je zbrojmistr křikem
poháněl do útoku, tančili a jemně Sama strkali do hrudního plátu, do přilbice nebo do nohy. Ser Alliser
zuřil a vyhrožoval jim, nadával jim do zbabělců, do ženských a ještě horších věcí, ale Samovi dál nikdo
nikdy neublížil. O pár večerů později se k nim na Jonovo naléhání připojil k večernímu jídlu a posadil se na
lavici vedle Haldera. Dalších čtrnáct dní to trvalo, než našel odvahu připojit se k jejich hovoru, ale do té
doby se smál Pypovým obličejům a Grenna škádlil těmi nejlepšími z nich.
Aťsi byl tlustý, neohrabaný a vystrašený, Samwell Tarly nebyl hloupý. Jednoho večera navštívil Jona
v jeho cele. „Nevím, co jsi udělal,“ řekl mu, „ale vím, že jsi to udělal.“ Plaše pohlédl stranou. „Nikdy
předtím jsem neměl přítele.“
„My nejsme přátelé,“ řekl Jon. Položil ruku na Samovo široké rameno. „My jsme bratři.“
Opravdu jsme, řekl sám sobě v duchu, když Sam odešel. Robb a Bran a Rickon byli syny jeho otce a on
je stále miloval, a přesto věděl, že ve skutečnosti nikdy nebyl jedním z nich. Šedé zdi Zimohradu ho možná
stále strašily ve snech, ale jeho životem byl nyní Černý hrad a jeho bratry se stali Sam, Grenn, Halder, Pyp
a ostatní vyvrženci, kteří nosili čerň Noční hlídky.
„Můj strýc mluvil pravdu,“ pošeptal Duchovi. Pomyslel si, zda Benjena Starka ještě někdy uvidí, aby
mu to mohl říci.