JON

Nádvoří zvonilo písní mečů. Když zaútočil, pod černou vlnou, vařenou kůží a kroužkovou zbrojí
Jonovi stékal po hrudníku ledový pot. Grenn zakopl a zvrátil se dozadu, stěží schopen bránit se. Když zvedl
svůj meč, Jon se sklonil pod něj a uštědřil svému protivníkovi rozmáchlý úder, při kterém meč narazil do
chlapcovy nohy. Grenn se zapotácel. Sekl po Jonovi zezdola a Jon odpověděl odražením seshora, kterým
promáčkl Grennovu přilbici. Když se snažil o úder ze strany, Jon čepel jeho meče smetl stranou a udeřil ho
do hrudníku předloktím v drátěné košili. Grenn ztratil rovnováhu a tvrdě dosedl do sněhu. Jon mu vyrazil
meč z prstů sekem do zápěstí, provázeným výkřikem bolesti. „Dost!“ Ser Alliser Thorne měl hlas ostrý
jako valyrijská ocel. Grenn si tiskl ruku. „Ten bastard mi zlomil zápěstí.“ „Ten bastard ti přeťal podkolenní
šlachy, otevřel ti lebku a usekl ti ruku. Nebo by to udělal, kdyby tyhle meče měly ostré hrany. Máš štěstí, že
Noční hlídka potřebuje nejenom strážné a průzkumníky, ale také štolby ke koním.“ Ser Alliser pokynul
Jerenovi a Žábě. „Zvedněte Pratura na nohy, musí si vyřídit pohřební záležitosti.“
Jon si sundal přilbici z hlavy, zatímco druzí dva hoši zvedali Grenna. Mrazivý ranní vzduch na jeho
obličeji byl příjemný. Opřel se o svůj meč, zhluboka se nadechl a na okamžik si dovolil vychutnávat svoje
vítězství.
„To je meč, ne stařecká berla,“ napomenul ho ser Alliser příkře. „Bolí tě nohy, lorde Sněhu?“
Jon to jméno nesnášel, bral je jako urážku, kterou jej ser Alliser počastoval již prvního dne, kdy k němu
přišel na výcvik. Chlapcům se zalíbila a teď ji slýchal ode všech. Zasunul meč zpátky do pochvy. „Ne,“
odpověděl.
Thorne k němu zamířil a jeho oděv z lesklé černé kůže při chůzi tiše šeptal. Byl to pevně stavěný muž
kolem padesátky, štíhlý a tvrdý, s bíle prokvetlými černými vlasy a očima jako odštěpky onyxu. „Teď
pravdu,“ přikázal mu.
„Jsem unavený,“ přiznal se Jon. Paže ho pálily od tíhy meče a teď, když boj skončil, začínal cítit také
rány, které utržil.
„Jsi prostě slaboch.“
„Vyhrál jsem.“
„Ne. Pratur prohrál.“
Jeden z chlapců se zahihňal. Jon věděl, že bude lépe neodpovídat mu. Porazil každého, koho proti němu
ser Alliser postavil, a přesto z toho nic neměl, Zbrojmistr jej častoval jen posměšky. Jon dospěl
k rozhodnutí, že Thorne ho nenávidí; samozřejmě, ostatní chlapce nenáviděl ještě víc.
„To bude pro dnešek stačit,“ řekl jim Thorne. „Na víc té vaší stupidity už dnes nemám žaludek. Kdyby
si pro nás někdy přišli Jiní, modlím se, aby měli lukostřelce, protože vy dřeva líná se nehodíte na nic jiného
než na valy proti šípům.“
Jon následoval ostatní do zbrojnice, ale kráčel hodný kus cesty za nimi. Často tamtudy chodíval sám. Ve
skupině, se kterou cvičil, jich bylo téměř dvacet, ale žádného z nich nemohl zvát svým přítelem. Většina
jich byla o dva tři roky starší než on, a přesto žádný z nich nebyl takovým šermířem, jakým byl Robb ve
čtrnácti. Dareon byl rychlý, ale měl strach z úderů. Pyp svůj meč používal jako dýku, Jeren byl slabý jako
holka, Grenn pomalý a neobratný. Halderovy údery byly brutálně tvrdé, ale vřítil se vám rovnou do rány.
Čím víc času s nimi strávil, tím více jimi Jon pohrdal.
Uvnitř zbrojnice pověsil svůj meč v pochvě na hák na kamenné zdi. Chlapce kolem sebe ignoroval.
Metodicky si začal svlékat svoji kroužkovou zbroj, kůže a potem nasáklý vlněný oděv. Na obou koncích
dlouhé místnosti hořely v železných koších kusy uhlí, ale Jon zjistil, že se chvěje. Chlad jej tam provázel
všude. Za pár let úplně zapomene na to, jaké to je, když je člověku teplo.
Když si oblékal šaty z hrubě tkané černé látky, které byly jeho každodenním oděvem, přepadla ho náhlá
únava. Posadil se na lavici, jeho prsty zápolily s přezkami na jeho plášti. Taková zima, pomyslel si,
vzpomínaje na teplé síně Zimohradu, kde horká voda protékala zdmi jako krev lidským tělem. Na Černém
hradě bylo tepla poskrovnu; stěny tam byly studené a lidé ještě studenější.
Nikdo ho nevaroval, že život u Noční hlídky bude takový; nikdo kromě Tyriona Lannistera. Skřet mu
pověděl pravdu během cesty na sever, jenomže tehdy už bylo příliš pozdě. Jon přemýšlel, zda jeho otec
věděl, jaká Zeď bude. Musel to vědět, pomyslel si; a s tímto vědomím to bolelo tím víc.
Dokonce i jeho strýc ho na tomto chladném místě na konci světa opustil. Tady nahoře se žoviální
Benjen Stark stal docela jiným člověkem. Byl prvním průzkumníkem a trávil dny a noci s lordem velitelem
Mormontem, s mistrem Aemonem a dalšími vysokými důstojníky, zatímco Jona předal do ne zrovna něžné
a laskavé péče sera Allisera Thorna.
Tři dny po jejich příjezdu se Jon doslechl, že Benjen Stark má velet půltuctů mužů při průzkumné
výpravě do začarovaného hvozdu. Toho večera svého strýce vyhledal ve velké, dřevem obložené jídelně a
prosil ho, aby ho vzal s sebou. Benjen ho stroze odmítl. „Tohle není Zimohrad,“ řekl mu, zatímco si krájel
maso dýkou a napichoval je na vidličku. „Na Zdi muž dostane jen to, co si zaslouží. Ty ještě nejsi
průzkumník, Jone, jenom zelenáč, na kterém lpí pach léta.“
Jon se s ním docela hloupě začal hádat. „V den jména mi bude patnáct,“ namítl. „Budu téměř dospělým
mužem.“
Benjen Stark se zamračil. „Jsi chlapec a chlapcem zůstaneš, dokud ser Alliser neřekne, že jsi schopný
stát se mužem Noční hlídky. Pokud si myslíš, že krev Starků tě opravňuje k nějakým snadno získaným
výhodám, jsi na omylu. Tvůj otec vždycky bude zaujímat místo v mém srdci, ale mými bratry jsou teď
tihle.“ Ukázal dýkou na muže kolem sebe, všechno chladnokrevné příslušníky Noční hlídky oděné
v černém.
Druhého dne Jon vstal za svítání, aby se podíval, jak jeho strýc odjíždí. Jeden z jeho průzkumníků,
velký ošklivý muž, si při sedláni svého koně hlasitě zpíval oplzlou písničku a jeho dech se srážel
v chladném ranním vzduchu. Ben Stark se při ní usmíval, ale pro svého synovce úsměv neměl. „Kolikrát ti
to mám říkat, Jone? Promluvíme si, až se vrátím.“
Když pozoroval svého strýce, jak odvádí svého koně do tunelu v ledu, Jon si vzpomněl na věci, které
mu Tyrion Lannister řekl na královské cestě, a v duchu si Bena Starka představil, jak leží mrtvý na sněhu
rudém jeho krví. Při tom pomyšlení se mu udělalo zle. Snad to svému strýci skutečně nepřeje? Vyhledal
Ducha ve své osamělé cele a pohřbil obličej do jeho husté bílé srsti.
Pokud musí být sám, učiní osamělost svým brněním. Černý hrad neměl žádný boží háj, jenom malé
septum a věčně opilého septona, ale Jon stejně sám sebe nedokázal přimět modlit se k bohům, starým nebo
novým. Pokud jsou skuteční, říkal si, jsou stejně krutí a neúprosní jako zima sama.
Postrádal svoje opravdové bratry: malého Rickona, s jasnýma očkama, lesknoucíma se šibalstvím, když
žadonil o pamlsek; Robba, svého soka v šermu, nejlepšího přítele a nerozlučného společníka; Brana,
umíněného a zvídavého, vždycky toužícího následovat je a připojit se k čemukoli, co Jon a Robb právě
dělali. Postrádal také děvčata, dokonce i Sansu, která mu nikdy neřekla jinak než „můj nevlastní bratr“,
protože byla dost stará na to, aby pochopila, co to znamená bastard. A Aryu... tu postrádal dokonce víc než
Robba, tu kostnatou malou holku s ustavičně odřenými koleny, rozcuchanými vlasy a otrhanými šaty, tak
divokou a uličnickou. Arya jako by se nikdy nedokázala přizpůsobit o nic víc než on..., a přesto Jona
vždycky uměla rozesmát. Dal by cokoli za to, aby teď mohl být s ní, aby jí znovu mohl pocuchat vlasy a
dívat se, jak na něho dělá obličej, slyšet ji, jak dokončuje větu zároveň s ním.
„Tys mi zlomil zápěstí, bastarde jeden.“
Při nevlídném hlase nad sebou Jon zvedl oči. Tyčil se nad ním Grenn, se silným krkem a rudým
obličejem, se třemi svými přáteli stojícími za ním. Znal Toddera, ošklivého malého chlapce s nepříjemným
hlasem. Všichni rekruti mu říkali Žába. Jon si uvědomil, že ti druzí dva jsou chlapci, co je s nimi na sever
přivedl Yoren, násilníci, které chytili na Prstech. Jejich jména zapomněl. Sotva s nimi promluvil, když se
tomu mohl vyhnout. Byli to lotři a bezcitní tyrani a ani jeden z nich v sobě neměl špetku cti.
„Zlomil jsi mi zápěstí, bastarde.“
Jon vstal. „Když hezky poprosíš, zlomím ti i to druhé.“ Grennovi bylo šestnáct a byl o hlavu větší než
Jon. Všichni čtyři byli větší než on, ale Jon z nich strach neměl. Na nádvoří je porazil všechny do jednoho.
„Možná my zlomíme jedno tobě,“ řekl jeden z násilníků.
„Zkuste to.“ Jon sáhl dozadu po svém meči, ale jeden z nich ho popadl za ruku a zkroutil mu ji za zády.
„Chceš, abychom před Thornem vypadali k ničemu,“ stěžoval si Žába.
„Byli jste k ničemu ještě předtím, než jsem vás vůbec poznal,“ odsekl Jon. Chlapec, který ho držel za
ruku, mu s ní trhl vzhůru. Jonovým ramenem projela prudká bolest, ale nevykřikl.
Žába přistoupil blíž. „Naše lorďátko si na něj otevírá hubu,“ řekl. Měl prasečí očka, malá a lesklá.
„Zdědil jsi ji po svojí mamičce, bastarde? Co byla zač, nějaká běhna? Pověz nám její jméno. Možná jsem
ho jednou či dvakrát zaslechl.“ Dal se do smíchu.
Jon se zakroutil jako úhoř a vší silou dupl patou přes nárt chlapce, který ho držel. Ozval se náhlý výkřik
bolesti a Jon byl volný. Vrhl se na Žábu, ohnul ho dolů přes lavici a přistál na jeho hrudníku s oběma
rukama kolem jeho krku. Začal mu hlavou bušit o udusanou hlínu.
Ti dva z Prstů ho odtrhli a neurvale jím smýkli o zem. Grenn do něj začal kopat. Jon se kutálel pryč od
úderů, když tu šero zbrojnice prořízl burácivý hlas. „NECHTE TOHO! OKAMŽITĚ!“
Jon se zvedl na nohy. Ve dveřích stál Donal Noye a zahlížel na ně. „Na bojování máte nádvoří,“ řekl
zbrojíř. „V mojí zbrojnici nechci ty vaše bojůvky vidět, nebo je udělám svými bojůvkami a zaručuju vám,
že to by se vám nelíbilo.“
Žába seděl na podlaze a s přehnanou opatrností si osahával zadní část hlavy. Když sundal prsty, měl je
vlhké krví. „Chtěl mě zabít.“
„To je pravda. Já jsem to viděl,“ ozval se jeden z násilníků.
„Mně zlomil zápěstí,“ řekl Grenn a strčil je před Noyeho, aby se podíval.
Zbrojíř obdařil zvednuté zápěstí tím nejzběžnějším pohledem. „Pohmožděné. Možná naražené. Mistr
Aemon ti na to dá mast. Jdi s ním, Toddere, na tu hlavu je třeba taky se podívat. Vy ostatní se vraťte do
svých cel. Ty ne, Sněhu. Ty tu zůstaň.“
Jon se ztěžka posadil na dlouhou dřevěnou lavici, zatímco ostatní odcházeli, lhostejný k pohledům,
které mu uštědřovali, tichým slibům odplaty v budoucnosti. V paži mu to cukalo bolestí.
„Hlídka potřebuje každého muže, kterého je schopná získat,“ řekl mu Donal Noye, když odešli.
„Dokonce i muže, jako je Žába. Když ho zabiješ, na cti ti to nepřidá.“
V Jonově nitru se rozhořel prudký hněv. „On řekl, že moje matka byla -“
„Běhna. Já ho slyšel. No a co?“
„Lord Eddard není muž, co spí s běhnami,“ řekl Jon ledově. „Jeho čest-“
„- mu nebránila v tom, aby zplodil bastarda. Nebo snad ano?“
Jon byl rudý vzteky. „Mohu odejít?“
„Odejdeš, až ti řeknu, abys šel.“
Jon zamračeně hleděl na kouř stoupající z koše, dokud ho Noye nevzal pod bradou a silnými prsty mu
neotočil hlavu.
„Dívej se na mě, když s tebou mluvím, chlapče.“
Jon se podíval. Zbrojíř měl hrudník jako sud piva a objemem odpovídající břicho. Jeho nos byl plochý a
rozpláclý, a ustavičně jako by potřeboval oholit. Levý rukáv svojí černé vlněné tuniky měl připevněný
k rameni stříbrnou sponou ve tvaru meče. „Slova tvoji matku běhnou nedělají. Byla tím, čím byla, a nic, co
Žába říká, na tom nemůže nic změnit. Víš, my tady na Zdi opravdu máme muže, jejichž matky byly
běhnami.“
Ne moje matka, pomyslel si Jon umíněně. O své matce nevěděl vůbec nic; Eddard Stark o ní nikdy
nemluvil. A přesto o ní Jon tu a tam snil, tak často, že svým vnitřním zrakem téměř viděl její obličej.
V jeho snech byla krásná a urozená a měla laskavé oči.
„Myslíš si, že to máš těžké, když jsi bastardem urozeného pána?“ pokračoval zbrojíř. „Ten chlapec,
Jeren, je panchartem septona a Cotter Pyke je nemanželským synem hospodské děvky. Nyní je velitelem
Východní hlídky u moře.“
„Mně na tom nezáleží,“ řekl Jon. „Nezajímají mě a nezajímáš mě ani ty nebo Thorne nebo Benjen Stark
nebo kdokoli z vás. Nenávidím to tady. Je to tu příliš... je to tu studené.“
„Ano. Studené a kruté a tvrdé a ošklivé, taková je Zeď a muži, kteří po ní chodí. Ne jako pohádky, co ti
vyprávěla tvoje chůva. Jo, my kašleme na povídačky a kašleme na tvoji chůvu. Tak to tady prostě chodí a
ty jsi tady kvůli životu, stejně jako my ostatní.“
„Životu,“ opakoval Jon s hořkostí v hlase. Zbrojíř by o životě mohl vyprávět. Prožil si ho. Dal se k
černým, až když ztratil ruku při obléhání Bouřlivého konce. Předtím byl kovářem Stannise Baratheona,
králova bratra. Viděl Sedm království od jednoho konce ke druhému; hodoval a děvkařil a bojoval ve
stovce bitev. Říkalo se, že to byl Donal Noye, kdo ukoval válečné kladivo krále Roberta, to, které vyrazilo
život z Rhaegara Targaryena na Trojzubci. Dělal všechny věci, které Jon nikdy nebude moci dělat, a teprve
pak, když byl starý, hodně po třicítce, utržil ránu sekyrou do paže, ta se mu podebrala a nebylo mu pomoci,
dokud mu celá ruka neuhnila. Teprve tehdy, když jeho předchozí divoký život skončil, Donal Noye jako
mrzák přišel na sever na Zeď.
„Ano, životu,“ řekl Noye. „Dlouhému životu nebo krátkému, to je na tobě, Sněhu. Půjdeš-li dál cestou,
po které kráčíš, některý z tvých bratří ti jednou v noci podřízne krk.“
„To nejsou moji bratři,“ vyštěkl Jon. „Nenávidí mě, protože jsem lepší než oni.”
„Ne. Nenávidí tě proto, že se chováš, jako bys byl lepší než oni. Podívají se na tebe a vidí na hradě
vychovaného bastarda, který si myslí, že je malým lordem.“ Zbrojíř se k němu naklonil blíž. „Ty žádný
malý lord nejsi. Pamatuj si to. Jsi Sníh, ne Stark. Jsi bastard a rváč.“
„Rváč?“ Jon se tím slovem málem zadusil. To obvinění bylo tak nespravedlivé, že mu málem vyrazilo
dech. „To oni se na mě zničehonic vrhli. Byli čtyři na jednoho.“
„Čtyři, které jsi pokořil na nádvoří. Čtyři, kteří z tebe pravděpodobně mají strach. Díval jsem se, jak
bojuješ. S tebou to není žádný výcvik. Dát tvému meči ostří, nadělal bys z nich mrtvoly; ty to víš, já to vím
a vědí to i oni. Nedáváš jim žádnou příležitost. Zahanbuješ je. Myslíš, že to je důvod, abys na sebe byl
hrdý?“
Jon zaváhal. Pokaždé když zvítězil, cítil se hrdý. Proč by taky neměl? Jenomže zbrojíř mu teď chtěl vzít
dokonce i tohle, a z jeho úst to znělo, jako by se Jon dopouštěl kdovíjaké špatnosti. „Jsou starší než já,“
namítl v sebeobraně.
„Starší, větší a silnější, to všechno je pravda. Vsadil bych se ale, že tvůj zbrojmistr na Zimohradu tě
naučil, jak bojovat proti větším mužům. Kdo to byl, nějaký starý rytíř?“
„Ser Rodrik Cassel,“ odpověděl Jon opatrně. Napadlo ho, že to bude past. Cítil, jak se kolem něj zavírá.
Donal Noye se naklonil kupředu, blízko k Jonovu obličeji. „A teď se zamysli nad tímhle, chlapče. Před
serem Alisserem žádný z nich v životě neměl svého zbrojmistra. Jejich otcové byli farmáři, povozníci,
pytláci, kováři, horníci a veslaři na obchodních galérách. To, co vědí o boji, se naučili mezi palubami,
v uličkách Starého města a Lannisportu, v zastrčených nevěstincích a hospodách podél královské cesty.
Možná se cvičili v souboji s holemi, než sem přišli, ale ujišťuju tě, že žádný z nich nikdy nebyl tak bohatý,
aby si mohl dovolit vlastnit opravdový meč.“ Jeho pohled byl ponurý. „Tak jak ti chutná vítězství teď,
lorde Sněhu?“
„Neříkej mi tak!“ vyhrkl Jon ostře, ale prudkost jeho hněvu byla pryč. Najednou se cítil zahanbený a
plný viny. „Nikdy jsem... nemyslel jsem si...“
„V tom případě je načase, abys začal přemýšlet,“ varoval ho Noye. „Buď tohle, nebo spi s dýkou u své
postele. Teď jdi.“
Než Jon odešel ze zbrojnice, bylo téměř poledne. Mezi mraky vysvitlo slunce. Otočil se k němu zády a
zvedl oči ke Zdi, lesknoucí se modře a křišťálově ve slunečním svitu. Dokonce i po všech těch týdnech ho
pohled na ni stále naplňoval bázní. Staletí větrem navátých nečistot ji poskvrnila a vymlela, pokryla ji
tenkou vrstvičkou a často vypadala spíš světle šedá jako zatažená obloha..., ale když se od ní odráželo
slunce v jasný den, svítila, oživlá světlem, kolosální modrobílý útes, který plnil polovinu oblohy.
„Největší struktura kdy postavená rukama lidí,“ řekl Benjen Stark Jonovi na královské cestě, když Zeď
poprvé spatřili z dálky. „A nade vší pochybnost také nejužitečnější,“ dodal Tyrion Lannister s úšklebkem,
třebaže dokonce i Skřet ztichl, když se k ní blížili. Bylo ji vidět na míle daleko, světle modrou čáru přes
severní obzor, táhnoucí se na východ a na západ a ztrácející se v dálce, nezměrnou a ničím nepřerušovanou.
Tohle je konec světa, jako by všem říkala.
Když konečně spatřili Černý hrad, jeho roubené strážnice a kamenné věže vypadaly jako pouhá hrstka
dětských kostek pohozených na sněhu pod nezměrnou stěnou z ledu. Prastará pevnost Černých bratří
nebyla Zimohradem, vůbec nebyla skutečným hradem. Postrádala hradby, a proto nebylo možné bránit ji,
ne z jihu, ani z východu nebo západu; ale byl to pouze sever, který Noční hlídku zajímal, a na severu se
tyčila Zeď. Byla vysoká téměř sedm set stop, třikrát vyšší než nejvyšší věže pevnosti, kterou štítila. Jeho
strýc řekl, že vrchol je dost široký na to, aby tam dvanáct rytířů ve zbroji mohlo jet vedle sebe. Na stráži
tam stály ponuré obrysy obřích katapultů a monstrózních dřevěných jeřábů, jako kostry velkých ptáků, a
mezi nimi procházeli muži v černém, malí jako mravenci.
Jak tak stál před zbrojnicí s hlavou vyvrácenou vzhůru, Jon se cítil přemožen takřka stejně jako toho dne
na královské cestě, v den, kdy ji spatřil poprvé. Zeď byla taková. Někdy téměř dokázal zapomenout, že tam
je, tak jako člověk zapomíná na oblohu nebo půdu pod nohama, ale byly také chvíle, kdy se zdálo, jako by
na světě nebylo nic jiného než jen Zeď. Byla starší než Sedm království, a když stál pod ní a díval se
vzhůru, Jona z ní začínala přepadat závrať. Cítil nezměrnou tíži mas ledu tisknoucích se dolů na něj, jako
by se měla převrhnout, a Jon jaksi věděl, že kdyby se převrhla, celý svět by spadl s ní.
„Člověk musí přemýšlet, co se asi nalézá za ní,“ ozval se známý hlas.
Jon se ohlédl. „Lannister. Neviděl jsem - chci říct, myslel jsem, že jsem sám.“
Tyrion Lannister byl zachumlaný v tolika vrstvách kožešin, že vypadal jako medvídě. „Je toho hodně,
co by se dalo říci o lidské nevšímavosti. Nikdy nevíš, čemu se můžeš přiučit.“
„Ode mě se nepřiučíš ničemu,“ řekl mu Jon. Od té doby, co skončila jejich cesta, vídal trpaslíka
zřídkakdy. Jako královnin bratr byl Lannister čestným hostem Noční hlídky. Lord velitel mu dal svoje
pokoje v Králově věži - takzvané, třebaže žádný král ji nenavštívil už celých sto let - a Lannister večeřel u
Mormontova vlastního stolu. Dny trávil projížděním se po Zdi a noci hraním kostek a pitkami se serem
Alliserem, Bowenem Marshem a dalšími vysoce postavenými důstojníky.
„Och, já se učím, kamkoli jdu.“ Malý mužík ukázal na Zeď svojí sukovitou černou vycházkovou holí.
„Jak jsem již řekl,.., co způsobuje, že když jeden člověk postaví zeď, druhý okamžitě chce vědět, co je za
ní?“ Naklonil hlavu na stranu a pohlédl na Jona svýma podivně nespárovanýma očima. „Ty bys chtěl vědět,
co je na druhé straně, viď?“
„Není to nic zvláštního,“ řekl Jon. Tolik toužil jezdit s Benjenem Starkem na jeho výpravy, pronikat
hluboko do tajemství a záhad začarovaného hvozdu, chtěl bojovat s divokými Manceho Nájezdníka a
strážit říši proti Jiným, ale tady bylo lepší nemluvit o věcech, po kterých člověk toužil. „Průzkumníci říkají,
že tam jsou jenom lesy, hory a zamrzlá jezera se spoustou sněhu a ledu.“
„A měchohubci a ostrozubové,“ řekl Tyrion. „Na ty nezapomínejme, lorde Sněhu, k čemu jinému by
tady stála ta velká věc?“
„Neříkej mi lorde Sněhu.“
Trpaslík zvedl obočí. „Byl bys raději, kdyby ti říkali Skřete? Dej jim vědět, že jejich slova ti ubližují, a
nikdy nebudeš mít pokoj od urážek. Když ti chtějí dát jméno, vezmi si je, učiň je svým vlastním. Pak ti jím
už nebudou moci ubližovat.“ Pokynul mu svojí holí. „Pojď se mnou. V jídelně teď budou podávat jakési
mrzké maso a mně by miska něčeho horkého prospěla.“
Jon měl taky hlad, a tak přešel k Lannisterovi a zpomalil krok, aby se přizpůsobil trpaslíkově podivné,
kolébavé chůzi. Zvedal se vítr a oni slyšeli staré dřevěné budovy praskající kolem nich a bouchání
zapomenuté okenice v dálce, zas a znovu. Jednou se ozvalo tlumené žuch, když ze střechy sklouzla
pokrývka sněhu a přistála blízko nich.
„Nikde nevidím tvého vlka,“ řekl mu Lannister.
„Uvázal jsem ho ve starých stájích, když jsme se cvičili v šermu. Všichni koně teď mají stání ve
východních stájích, takže ho tam nikdo neobtěžuje. Po zbytek času zůstává se mnou. Moje spací cela je
v Hardinově věži.“
„To je ta se zborceným cimbuřím, viď? Se zvětralými kameny dole na nádvoří a nahnutá jako náš
vznešený král Robert po dlouhé noční pitce. Myslel jsem, že všechny ty budovy jsou opuštěné.“
Jon pokrčil rameny. „Nikoho nezajímá, kde spíš. Většina starých strážních věží je prázdná, můžeš si
vybrat jakoukoli celu chceš.“ Kdysi Černý hrad hostil pět tisíc bojovníků s jejich koňmi, služebnictvem a
zbraněmi. Nyní to byl domov pouhé desetiny toho počtu a jednotlivé jeho části se rozpadaly v ruiny.
Tyrion Lannister se dal do smíchu a u jeho úst se v mrazivém vzduchu tvořily obláčky bílé páry.
„Nesmím zapomenout říci tvému otci, aby uvěznil víc kameníků, než se tvoje věž zhroutí.“
Jon v jeho slovech cítil urážku, ale nemělo smysl popírat pravdu. Noční hlídka postavila podél Zdi
devatenáct velkých pevností, ale jenom tři z nich byly stále obývané: Východní hlídka na šedivém, větry
ošlehávaném pobřeží. Stínová věž vysoko v horách, kde Zeď končila, a mezi nimi Černý hrad, na konci
královské cesty. Ostatní pevnosti, dávno opuštěné, byly osamocenými místy, kde strašilo, kde chladné
větry hvízdaly skrze černá okna a duchové mrtvých přebývali na hradbách.
„Je lepší, když spávám sám,“ řekl Jon tvrdohlavě. „Ostatní se Ducha bojí.“
„Moudří hoši,“ řekl Lannister. Pak změnil téma. „Povídá se, že tvůj strýc je pryč už příliš dlouho.“
Jon si vzpomněl na přání, které k němu přišlo v hněvu, na vizi Benjena Starka mrtvého ve sněhu, a
rychle se odvrátil. Trpaslík často uměl vycítit ty nejskrytější věci a Jon nechtěl, aby v jeho očích spatřil
vinu. „Řekl, že bude zpátky do mého dne jména,“ připustil. Jeho den jména přišel a odešel, nepovšimnut,
už před čtrnácti dny. „Hledali sera Waymara Royceho, jehož otec je vazalem lorda Arryna. Strýc Benjen
řekl, že možná budou muset jet pátrat až ke Stínové věži. To znamená celou cestu vzhůru do hor.“
„Slyšel jsem, že poslední dobou zmizelo mnoho dobrých průzkumníků,“ řekl Lannister, když
vystupovali po schodech vedoucích k jídelně. Usmál se a otevřel dveře. „Možná jsou letos měchohubci
hladovější než obvykle.“
Jídelna byla rozlehlá a chladná, i přesto, že v jejím velkém krbu burácel oheň. V krovech vysokého
stropu hnízdily vrány. Jon slyšel, jak mu krákorají nad hlavou, když si bral misku dušeniny a skývu
černého chleba od jejich denních kuchařů. Grenn, Žába a někteří z ostatních seděli na lavici blízko
nejteplejšího místa, smáli se a jeden na druhého pokřikovali drsnými hlasy. Jon se na ně na okamžik
zamyšleně podíval. Pak si vybral místo na vzdáleném konci síně, daleko od ostatních strávníků.
Tyrion Lannister se posadil proti němu a podezřívavě přičichl k pokrmu. „Oves, cibule, mrkev,“
mumlal. „Někdo by měl kuchaři vyřídit, že tuřín není maso.“
„Je to skopový guláš.“ Jon si stáhl rukavice a hřál si ruce nad párou stoupající z misky. Při té vůni se mu
začaly v ústech sbíhat sliny.
„Sněhu!“
Jon poznal hlas Allisera Thorna, ale zazníval z něj podivný tón, který v něm neslyšel nikdy předtím.
Otočil se.
„Lord velitel tě chce vidět. Hned.“
Na okamžik byl Jon příliš vyděšený, než aby se dokázal pohnout. Proč by ho velitel měl chtít vidět?
Dozvěděli se něco o Benjenovi, pomyslel si divoce, je mrtvý, jeho vize se naplnila. „Jde o mého strýce?“
vyhrkl. „Vrátil se v pořádku?“
„Lord velitel není zvyklý čekat,“ zněla odpověď sera Allisera. „A já nejsem zvyklý na to, aby o mých
rozkazech pochybovali bastardi.“
Tyrion Lannister se zhoupl z lavice a vstal. „Nech toho, Thorne. Vždyť toho chlapce děsíš.“
„Nepleť se do záležitostí, do kterých ti nic není, Lannistere. Ty tady nemáš co pohledávat.“
„Mám však co pohledávat u dvora,“ řekl trpaslík s úsměvem. „Slovo do správného ucha, a než dostaneš
dalšího hocha k výcviku, zemřeš jako zapšklý stařec. Teď Sněhovi řekni, proč s ním Starý medvěd chce
mluvit. Týká se to jeho strýce?“
„Ne,“ odpověděl ser Alliser. „Jde o zcela jinou záležitost. Dnešního rána přiletěl pták ze Zimohradu se
vzkazem, který se týká jeho bratra.“ Pak sám sebe opravil. „Jeho nevlastního bratra.“
„Bran,“ vydechl Jon a zbrkle vstal. „Něco se stalo Branovi.“
Tyrion Lannister mu položil ruku na paži. „Jone,“ řekl. „Je mi to opravdu líto.“
Jon ho stěží slyšel. Smetl Tyrionovu ruku a pospíchal ven ze síně. Než dorazil ke dveřím, utíkal. Běžel k
velitelově věži, brodil se skrze závěje starého sněhu. Když jej strážný vpustil, bral schody věže po dvou.
Než vtrhl do přítomnosti lorda velitele, jeho boty byly nasáklé vodou, oči měl rozšířené a prudce
oddychoval. „Bran,“ vyhrkl. „Co tam stojí o Branovi?“
Jeor Mormont, lord velitel Noční hlídky, byl nevrlý starý muž s obrovitou holou hlavou a rozcuchaným
šedým vousem. Na jeho rameni seděl havran, kterého krmil zrníčky obilí. „Bylo mi řečeno, že umíš číst.“
Setřásl havrana a ten zamával křídly a přeletěl k oknu, kde se posadil a díval se, jak Mormont zpoza svého
opasku vytáhl roličku papíru a podal ji Jonovi. „Zrrní,“ zakrákal chrčivým hlasem. „Zrrní, zrrní.“
Jonův prst přejel po obrysech zlovlka na bílém vosku rozlomené pečeti. Poznal Robbův rukopis, ale
písmena jako by se mu rozplývala před očima a kamsi utíkala, když se je snažil číst. Uvědomil si, že pláče.
A pak, skrze slzy, pochopil význam těch slov a zvedl hlavu. „Probral se,“ vydechl. „Bohové mu vrátili
život.“
„Jako mrzákovi,“ řekl Mormont. „Je mi to líto, chlapče. Přečti si zbytek dopisu.“
Díval se na ta slova, ale nezáleželo mu na nich. Na ničem nezáleželo. Bran bude žít. „Můj bratr bude
žít,“ řekl Mormontovi. Lord velitel zavrtěl hlavou, nabral si plnou hrst obilí a zapískal. Havran přeletěl na
jeho rameno a zakrákal: „Žít! Žít!“
Jon utíkal dolů po schodech, s úsměvem na obličeji a Robbovým dopisem v ruce. „Můj bratr bude žít,“
řekl strážným. Vyměnili si zmatené pohledy. Vběhl do jídelny, kde našel Tyriona Lannistera právě
dojídajícího svoji krmi. Popadl malého muže v podpaždí, zvedl ho do vzduchu a otáčel se s ním dokola.
„Bran bude žít!“ jásal. Lannister vypadal ohromeně. Jon ho položil na zem a vrazil mu papír do ruky.
„Tady, přečti si to,“ řekl.
Ostatní se shromáždili kolem a zvědavě ho pozorovali. Jon si všiml Grenna stojícího jen pár stop od něj.
Kolem jedné ruky měl omotaný silný plátěný obvaz. Tvářil se vystrašeně, vůbec ne výhružně. Jon šel
k němu. Grenn před ním couvl a zvedl ruce. „Nepřibližuj se ke mně, bastarde.“
Jon se na něj usmál. „Mrzí mě, co jsem ti udělal se zápěstím. Robb jednou použil stejný výpad proti
mně, jenomže to bylo s dřevěným mečem. Bolelo to jako sedm pekel, ale tebe musí ruka bolet mnohem víc.
Poslyš, jestli chceš, ukážu ti, jak se proti tomu bránit.“
Alliser Thorne to slyšel. „Lord Sníh by chtěl zaujmout moje místo.“ Ušklíbl se. „Měl bych to snadnější,
kdybych měl tvého vlka učit žonglovat, než ty, kdybys cvičil tohodle pratura.“
„Přijímám tu sázku, sere Allisere,“ řekl Jon. „Rád bych viděl Ducha žonglovat.“
Jon slyšel, jak Grenn zatajil dech překvapením. Rozhostilo se ticho.
Pak se Tyrion Lannister rozchechtal. Tři z černých bratří u blízkého stolu se k němu připojili. Smích se
šířil nahoru a dolů po lavicích, dokud se k němu nepřipojili dokonce i kuchaři. Nahoře v krokvích se
nepohodlně zavrtěli ptáci a nakonec se začal chechtat i Grenn.
Ser Alliser ani na okamžik nespustil oči z Jona. Zatímco se smích valil kolem něho, jeho obličej
potemněl a ruka, ve které držíval meč, se zaťala v pěst. „Dopustil ses politováníhodného omylu, lorde
Sněhu,“ řekl nakonec kyselým tónem nepřítele.