JON

Jon pomalu vycházel po schodech a snažil se přitom nemyslet na to, že už je to možná naposledy.
Duch tiše ťapkal vedle něho. Venku poryvy větru metaly chuchvalce sněhových vloček do bran hradu a
nádvoří bylo samý hluk a shon, ale uvnitř, za silnými kamennými zdmi, bylo teplo a ticho. Na Jonův vkus
až příliš ticho.
Přišel na podestu a dlouho tam bez hnutí stál, se srdcem plným strachu. Duch mu začal strkat čenich do
dlaně, jako by ho chtěl povzbudit. Jon z toho načerpal odvahu. Napřímil se a vešel do místnosti.
Lady Stark seděla u jeho postele. Byla u něj stále, dnem i nocí, bezmála už čtrnáct dní. Ani na okamžik
neopouštěla Branovo lože. Nechávala si tam přinášet jídlo a také nočníky a měla tam malou tvrdou postel
ke spaní, třebaže říkali, že i tak sotva zamhouří od. Sama ho krmila, vodou s medem a bylinnou směsí,
která ho udržovala naživu. Ani jednou z místnosti nevyšla. Proto tam Jon nechodíval.
Nyní však už nezbýval čas.
Chvíli stál ve dveřích, bál se promluvit, měl strach popojít blíž. Okno bylo otevřené. Zezdola se ozvalo
vlčí zavytí. Duch je uslyšel a zvedl hlavu.
Lady Stark vzhlédla. Na okamžik se zdálo, jako by ho vůbec nepoznávala. Nakonec zamrkala. „Co ty
tady děláš?“ zeptala se hlasem podivně bezvýrazným, prostým jakýchkoli emocí.
„Přišel jsem se podívat na Brana,“ řekl Jon. „Říct mu sbohem.“
Výraz jejího obličeje se nezměnil. Její dlouhé zlatohnědé vlasy byly matné a zacuchané a vypadala, jako
by zestárla o dvacet let. „Už jsi to řekl. Teď jdi.“
Část v něm se chtěla otočit a utéci, jak nejrychleji by mohl, jenomže Jon věděl, že když to udělá, už by
Brana nemusel nikdy spatřit. Udělal jeden nervózní krok do místnosti. „Prosím,“ řekl tiše.
V jejích očích se pohnulo cosi chladného. „Řekla jsem ti, abys odešel,“ pronesla. „My tě tady
nechceme.“
Kdysi by ho její příkrá slova přiměla k útěku. Kdysi by se kvůli nim dokonce rozplakal. Teď jej pouze
naplnila hněvem. Brzy se stane bratrem Noční hlídky a bude muset čelit horším nebezpečenstvím, než je
Catelyn Tully Stark. „Je to můj bratr,“ řekl.
„Mám zavolat stráže?“
„Zavolej je,“ řekl Jon vzdorovitě. „Nemůžeš mi zabránit, abych se s ním rozloučil.“ Přešel místnost a
pohlédl dolů, tam, kde ležel Bran. Mezi ním a Catelyn bylo jen jeho lože.
Držela ho za ruku, která vypadala jako klepítko. Nebyl to Bran, kterého si pamatoval. Všechno maso z
něj zmizelo. Jeho pokožka se napínala přes kosti, které z něj vyčnívaly jako klacíky. Jeho nohy pod
pokrývkou byly ohnuté v úhlech, ze kterých se Jonovi dělalo zle. Oči měl vpadlé hluboko v černých
jámách, otevřené, ale neviděly nic. Tím pádem jako by se celý scvrkl do sebe. Vypadal teď poloviční, jako
by ho první silnější poryv větru měl odnést rovnou do hrobu.
A přesto se pod křehkou klíckou těch dobitých žeber zvedal a klesal jeho hrudník s každým mělkým
nádechem a výdechem.
„Brane,“ řekl, „je mi moc líto, že jsem za tebou nepřišel už dřív. Měl jsem strach.“ Cítil, jak mu po
tvářích stékají slzy. Jon si z toho nic nedělal. „Neumírej, Brane. Prosím. Všichni čekáme jen na to, až se
probudíš. Já a Robb a děvčata, všichni...“
Lady Stark se dívala. Neokřikla jej a neposlala ho pryč. Jon si to vyložil jako gesto souhlasu. Venku za
oknem znovu zavyl zlovlk, pro kterého Bran zatím neměl čas vymyslet jméno.
„Musím teď jít,“ řekl Jon. „Strýc Benjen na mě čeká. Jedu na sever ke Zdi. Musíme odjet už dnes, než
přijde sníh.“ Vzpomínal si, jak vzrušený byl Bran při představě cesty na jih. Pomyšlení, že sám má odjet a
nechat ho tady v takovém stavu, na něj bylo víc, než dokázal snést. Jon si otřel slzy z tváří, sklonil se a
lehce svého bratra políbil na rty.
„Chtěla jsem, aby tady zůstal se mnou,“ řekla lady Stark tiše.
Jon ji opatrně pozoroval. Dokonce se na něj ani nedívala. Mluvila s ním, ale co se jí týkalo, jako by
vůbec nebyl s ní ve stejné místnosti.
„Modlila jsem se za to,“ řekla otupěle. „Byl to můj nejmilejší syn. Šla jsem do septa a sedmkrát jsem se
modlila k sedmi tvářím boha, aby Ned změnil svoje rozhodnutí a nechal ho tady se mnou. Mých sedm
modliteb bylo vyslyšeno.“
Jon nevěděl, co na to říci. „Nebyla to tvoje chyba,“ podařilo se mu zamumlat po chvíli rozpačitého
ticha.
Její oči ho našly. Byly plné jedu. „Tvoje rozhřešení nepotřebuju, bastarde.“
Jon sklopil oči. Držela jednu z Branových dlaní. Vzal druhou, stiskl ji. Branovy prsty byly křehké jako
ptačí kostičky. „Sbohem,“ řekl mu.
Byl už u dveří, když na něj zavolala. „Jone,“ řekla. Měl jít dál, jenomže ona ho nikdy předtím neoslovila
jeho jménem. Otočil se a zjistil, že se mu dívá do obličeje, jako by ho viděla poprvé v životě.
„Ano?“ hlesl.
„Mělo se to stát tobě,“ řekla mu. Pak se otočila zpátky k Branovi a dala se do pláče, až se celé její tělo
otřásalo vzlyky. Jon ji nikdy předtím plakat neviděl.
Dolů na nádvoří to byla dlouhá cesta.
Venku panoval hluk a zmatek. Byly nakládány povozy, muži křičeli a volali na sebe, koně dostávali
postroje a sedla a byli vyváděni ze stájí. K zemi se z šedivé oblohy snášely lehké vločky sněhu a všichni
začali zmatkovat, už aby byli co nejrychleji pryč.
Robb stál ve středu vší té vřavy, obklopen těmi nejlepšími z nich, a volal příkazy. Zdálo se, jako by
poslední dobou vyspěl, jako by ho Branův pád a zhroucení jeho matky učinily silnějším. Šedý vítr byl po
jeho boku.
„Strýc Benjen tě hledá,“ řekl Jonovi. „Chtěl odjet už před hodinou.“
„Já vím,“ odpověděl Jon. „Hned to bude.“ Rozhlédl se kolem sebe po nádvoří“. „Odejít je těžší, než
jsem si myslel.“
„Ani pro mne to není lehké,“ řekl Robb. Měl ve vlasech sníh, který roztával teplem jeho těla. „Viděl jsi
ho?“
Jon přikývl. Nedůvěřoval sám sobě natolik, aby promluvil.
„On nezemře,“ řekl Robb. „Já to vím.“
„Vy Starkové máte tuhý kořínek,“ souhlasil Jon. Jeho hlas byl prázdný a unavený. Návštěva u Brana
jako by ho obrala o všechnu sílu.
Robb poznal, že něco není v pořádku. „Moje matka...“
„Byla... velmi laskavá,“ ujistil ho Jon.
Zdálo se, že Robbovi se ulevilo. „Dobře.“ Usmál se. „Až tě uvidím příště, budeš celý v černém.“
Jon se přinutil oplatit mu jeho úsměv. „Vždycky to byla moje oblíbená barva. Jak dlouho si myslíš, že to
bude trvat?“
„Ne moc dlouho,“ slíbil mu Robb. Přitáhl Jona k sobě a prudce ho objal. „Na viděnou, Sněhu.“
Jon ho stiskl stejně prudce. „Na viděnou, Starku. Postarej se o Brana.“
„Postarám.“ Odstoupili od sebe a zaraženě pohlédli jeden na druhého. „Strýc Benjen říkal, že tě mám
poslat do stájí, až tě uvidím,“ řekl Robb nakonec.
„Musím se ještě s někým rozloučit,“ řekl mu Jon.
„V tom případě jsem tě neviděl,“ odvětil Robb. Jon ho nechal stát ve sněhu, obklopeného povozy, vlky
a koňmi. Do zbrojnice to byla krátká cesta. Vzal si vak se svými věcmi a po krytém mostě zamířil ke věži.
Arya byla ve svém pokoji, skládala si věci do leštěné truhlice ze dřeva železostromů, která byla větší
než ona. Nymeria jí pomáhala. Arye stačilo ukázat a vlk skočil, popadl do zubů chomáč hedvábí a přitáhl
ho k Arye. Když však Nymeria ucítila Ducha, posadila se a začala na něj štěkat.
Arya se podívala za sebe, uviděla Jona a vyskočila. Vrhla se k němu a prudce ho svými kostnatými
pažemi objala kolem krku. „Měla jsem strach, že už jsi pryč,“ řekla a dech se jí přitom zadrhával v hrdle.
„Nedovolili by mi jít ven a rozloučit se s tebou.“
„Co jsi dělala doposud?“ zeptal se Jon pobaveně. Arya se od něj odtáhla a udělala na něj obličej. „Nic.
Jen jsem si balila věci na cestu a tak.“ Ukázala na svoji obrovskou truhlici, ne víc než z třetiny plnou a na
šaty, které byly roztahané po celé místnosti. „Septa Mordane řekla, že to všechno musím udělat znovu.
Tvrdí, že moje věci nebyly dobře poskládané. Řádná jižanská dáma by prý svoje šaty nenaházela do
truhlice jako nějaké staré hadry.“
„A právě tohle jsi dělala, sestřičko?“
„Nu, stejně se to cestou zas všechno proháže,“ řekla. „Komu záleží na tom, jak jsou šaty poskládané?“
„Septě Mordane,“ odpověděl jí Jon. „Také si nemyslím, že by se jí líbilo, že ti při balení pomáhá
Nymeria.“ Vlčice jej tiše pozorovala svýma tmavě zlatýma očima. „I tak je dobře. Přinesl jsem ti něco, co
by sis měla vzít s sebou, je třeba pečlivě to zabalit a uschovat.“
Její obličej se rozzářil. „Dárek?“
„Dá se tomu tak říkat. Zavři dveře.“
Vzrušená, ale opatrná, Arya vyhlédla ven do chodby. „Nymerio, ke mně. Budeš hlídat.“ Nechala vlka
venku, aby je varoval před případnými vetřelci, a zavřela za ním dveře. Jon svůj dárek mezitím vyndal
z hadrů, do kterých jej zabalil. Natáhl ho k ní.
Aryiny oči se rozšířily. Tmavé oči, stejné jako jeho. „Meč,“ vydechla nevěřícně.
Pochva byla z měkké šedé kůže, hladké a hebké jako hřích. Jon pomalu vytahoval čepel, aby viděla
tmavě modrý lesk oceli. „Tohle není hračka,“ řekl jí. „Dávej pozor, ať se neřízneš. Hrany jsou tak ostré, že
by se jím muž mohl holit.“
„Děvčata se neholí,“ řekla Arya.
„Možná by měla. Viděla jsi někdy septiny nohy?“
Zahihňala se na něj. „Je tak tenký.“
„Stejné jako ty,“ řekl jí Jon. „To Mikken pro mě vykoval tenhle zvláštní meč. Zbraň, jako je tahle,
používají hrdlořezové v Pentosu, Myru a dalších svobodných městech. Nesetneš jím sice člověku hlavu, ale
když budeš dostatečně rychlá, můžeš ho s ním provrtat jako řešeto.“
„Já umím být rychlá,“ řekla Arya.
„Budeš s ním muset cvičit každý den.“ Vložil jí meč do dlaně, ukázal jí, jak ho má držet, a ustoupil od
ní. „Jaký je to pocit? Vyhovuje ti jeho váha?“
„Myslím, že ano,“ odpověděla Arya.
„První lekce,“ řekl Jon. „Bodej ostrým koncem.“
Arya ho plochou meče pleskla po paži. Úder ho štípl, ale Jon zjistil, že se tomu kření jako blázen. „Já
vím, který konec používat,“ řekla Arya. Jejím obličejem přelétl stín pochybností. „Septa Mordane mi ho
stejně vezme.“
„Ne, když nebude vědět, kde ho máš,“ řekl Jon.
„S kým budu cvičit?“
„Někoho si najdeš,“ ujistil ji Jon. „Královo přístaviště je skutečné město, tisíckrát větší než Zimohrad.
Než si najdeš partnera, pozoruj muže, jak spolu bojují na nádvoří. Věnuj se běhu a jízdě na koni, snaž se
stát silnou. A cokoli uděláš...“
Arya věděla, co bude následovat. Dořekli to společně.
„…neříkej... to... Sanse!“
Jon jí prohrábl vlasy. „Budeš mi chybět, sestřičko.“
Najednou se zdálo, že Arya se rozpláče. „Přála bych si, abys jel na jih s námi.“
„Odlišné cesty někdy vedou ke stejnému hradu. Kdoví?“ Cítil se nyní lépe. Nedovolí sám sobě
podlehnout smutku. „Měl bych jít. Jestli strýčka Bena nechám ještě čekat, strávím první rok na Zdi
vyprazdňováním nočníků.“
Arya se k němu rozběhla pro poslední objetí. „Nejdřív odlož svůj meč,“ varoval ji Jon se smíchem.
Odložila ho stranou téměř ostýchavě a zasypala Jona polibky.
Když se otočil zpátky ke dveřím, už meč zas držela, potěžkávala ho v ruce. „Málem jsem zapomněl,“
řekl jí. „Všechny dobré meče mají jména.“
„Jako Led,“ řekla. Pohlédla na čepel ve své ruce. „Má i tenhle jméno? Ach, pověz mi ho.“
„Copak to neuhádneš?“ škádlil ji Jon. „Tvoje nejoblíbenější věc.“
Arya se zpočátku tvářila zmateně. Pak jí to došlo. Byla velmi chápavá. Řekli to společně.
„Jehla!“
Vzpomínka na její smích ho hřála během dlouhé cesty na sever.