JON

Bývaly chvíle - ne sice mnoho, ale pár jich bylo -, kdy Jon Sníh byl rád, že je bastard. Když si naléval
víno do svého poháru od jednoho ze sluhů procházejících kolem se džbánem, napadlo ho, že právě teď je
jedna z nich. Posadil se zpátky na své místo na lavici mezi mladými panoši a napil se. Jeho ústa naplnila
sladká, ovocná chuť letního vína a vyčarovala mu úsměv na rtech.
Velká síň Zimohradu byla zamlžená kouřem a těžká vůní rožněného masa a čerstvě upečeného chleba.
Její vysoké kamenné zdi byly ověšeny zástavami. Bílými, zlatými, purpurovými: zlovlk Starků,
korunovaný jelen Baratheonů, lev Lannisterů. Trubadúr hrál na harfu a prozpěvoval baladu, ale na tomto
konci síně byl jeho hlas stěží slyšet nad hukotem plamenů, zvoněním cínových talířů a číší a tichými
tlumenými hlasy stovky podroušených rozhovorů.
Byla to čtvrtá hodina uvítací hostiny konané pro krále. Jonovi bratři a sestry seděli vedle královských
dětí pod vyvýšeným pódiem, kde lord a lady Starkovi hostili krále a královnu. Na počest této příležitosti
jeho lord otec zajisté dovolí každému dítěti pohár vína, ale určitě ne víc. Tady dole na lavicích Jona nikdo
neomezoval v tom, kolik vína může vypít, aby uhasil svou žízeň a chuť.
A Jon, k rozjařenému potěšení mladíků kolem sebe, kteří ho pobízeli pokaždé, když vyprázdnil svou
číši, zjišťoval, že má žízeň dospělého muže. Byla to příjemná společnost a Jonovi se líbilo poslouchat
příběhy, které vyprávěli, o bitvách, děvčatech a lovu. Byl si jistý, že jeho společníci jsou mnohem
zábavnější než královi potomci. Jeho zvědavost na návštěvníky byla zcela ukojena pouhým jejich
příchodem do hodovní síně. Jejich procesí prošlo necelou stopu od místa, které mu vyhradili na lavici, a
Jon si je všechny mohl prohlédnout hezky zblízka.
Jeho otec šel první, dělal doprovod královně. Muži měli pravdu, když říkali, že je krásná. Uprostřed
zlatých vlasů se jí leskl drahokamy vykládaný diadém, jehož smaragdy dokonale ladily se zelení jejích očí.
Jeho otec jí pomohl po schůdcích nahoru na pódium a odvedl ji k jejímu křeslu, ale královna se přitom na
něj ani jednou nepodívala. Dokonce už ve čtrnácti letech byl Jon schopen prohlédnout její strojený úsměv.
Jako další šel král Robert sám s lady Stark po svém boku. Král byl pro Jona velkým zklamáním. Jeho
otec o něm často mluvil: s nikým nesrovnatelný Robert Baratheon, démon Trojzubce, nejdivočejší válečník
celé říše, obr mezi princi a knížaty. Jon viděl pouze tlustého muže se zarostlou rudou tváří, potícího se pod
svým hedvábným oděvem. Kráčel nemotorně, jako by byl napůl opilý.
Po nich šly děti. Malý Rickon jako první zvládal dlouhou cestu síní se vší vážnosti, které je tříleté dítě
schopno. Jon ho musel pobídnout, aby šel dál, když se u něj zastavil. Hned za ním šel Robb v bíle
lemovaném oděvu z šedivé vlny, v barvách Starků. Po jeho boku kráčela princezna Myrcella. Byla to
křehká dívenka, ještě ne osmiletá, se záplavou zlatých kadeří pod drahokamy zdobenou síťkou. Jon si všiml
plachého pohledu, kterým se na Robba podívala, když procházeli mezi stoly, a nesmělého způsobu, jakým
se na něj usmála. Usoudil o ní, že je mdlá a fádní. Robb neměl dokonce ani tolik rozumu, aby si uvědomil,
jak je hloupá; křenil se na ni jako blázen.
Jeho nevlastní sestry provázely královské prince. Arya byla spárovaná s obtloustlým mladým
Tommenem, jehož bílozlaté vlasy byly delší než její, Sansa, o dva roky starší, šla po boku korunního prince
Joffreye Baratheona. Bylo mu dvanáct, byl mladší než Jon a Robb, ale k Jonovu velkému rozhořčení vyšší
než ona. Kolem jeho zlatého límce a vysokého sametového nákrčníku mu spadal dolů hustý vodopád
blonďatých kučer. Sansa, která kráčela vedle něho, celá zářila, ale Jonovi se nelíbily Joffreyovy našpulené
rty ani znuděný, pohrdavý výraz, kterým si měřil Velkou síň Zimohradu.
Víc ho zajímal pár, který šel za nimi: královnini bratři, Lannisterové z Casterlyovy skály. Lev a Skřet;
nebylo pochyb o tom, který je který. Ser Jaime Lannister byl dvojčetem královny Cersei; vysoký a zářivě
zlatý, s lesknoucíma se zelenýma očima a úsměvem, který se do člověka zařezával jako nůž. Byl oděn
v rudém hedvábí, vysokých černých botách, černém saténovém plášti. Na hrudi jeho tuniky byl zlatou nití
vyšit lev jeho rodu, řvoucí do světa svoji výzvu. Do očí mu říkali Lannisterský lev a za jeho zády si o něm
šeptali jako o „Králokatovi“.
Jon zjistil, že je obtížné odvrátit od něj pohled. Takto by měl vypadat král, říkal si v duchu, když muž
procházel kolem něho.
Pak uviděl toho druhého, který se napolo skrytý kolébal za bokem svého bratra. Tyrion Lannister,
nejmladší z potomků lorda Tywina a zdaleka ten nejošklivější. Vše, čím bohové obdařili Cersei a Jaimeho,
upřeli Tyrionovi. Byl to trpaslík, nesahající bratrovi výš než do pasu, snažící se ze všech sil udržet s ním
krok na svých zakrslých nohou. Jeho hlava byla v poměru k tělu příliš velká, se zvířecky znetvořeným
obličejem pod vystouplým obloukem obočí. Jedno zelené oko a jedno černé hleděly na svět zpod zplihlých
řídkých vlasů tak světlých, že vypadaly bílé. Jon ho fascinovaně pozoroval.
Posledními z urozených pánů, kteří vstoupili, byli jeho strýc Benjen Stark z Noční hlídky a svěřenec
jeho otce Theon Greyjoy. Když šel kolem, Benjen Jona obdařil vřelým úsměvem. Theon jej zcela
ignoroval, ale to pro Jona nebylo novinkou. Poté, co se všichni usadili, byly pozvednuty číše v přípitku,
byla pronesena slova díků a hostina konečně začala.
Tehdy Jon začal pít a nepřestával.
Něco se pod stolem otřelo o jeho nohu. Jon spatřil červené oči hledící vzhůru na něj. „Už máš zase
hlad?“ zeptal se. Ve středu stolu ležela na míse nesnědená polovina medového kuřete. Jon se k němu
natáhl, aby odřízl stehno, ale pak dostal lepší nápad. Nabodl dýkou celý zbytek ptáka a nechal ho
sklouznout na podlahu mezi svoje nohy. Duch se do něj tiše zahryzl. Jeho bratrům a sestrám nebylo
povoleno přivést si svoje vlky na hostinu, ale na tomto konci hodovní síně Jon napočítal víc hafanů a proti
jeho štěněti nikdo nic nenamítal. Říkal si, jaké má štěstí i v tomto ohledu.
Oči ho pálily. Jon si je začal prudce mnout, proklínaje kouř. Znovu se zhluboka napil vína a pozoroval
svého zlovlka, jak požírá kuře.
Psi procházeli mezi stoly, táhli se za služebnými s tácy jídla. Jeden z nich, černá fena neurčité rasy
s protáhlýma žlutýma očima, ucítila vůni kuřete. Zastavila se a strčila hlavu pod stůl, aby si utrhla svůj
podíl. Jon obě zvířata pozoroval. Duch tiše vzhlédl a upřel na psa svoje žhavé rudé oči. Fena štěkla
v rozzuřené výzvě. Byla třikrát větší než štěně zlovlka. Duch se nepohnul. Stál nad svou kořistí a jen
otevřel tlamu a obnažil tesáky. Fena ztuhla, znovu štěkla, pak si boj rozmyslela. Odvrátila se a odplížila se
pryč, s posledním vzdorovitým štěknutím, které mělo zachránit její pošramocenou pýchu. Duch se vrátil
zpátky ke svému žrádlu.
Jon se zasmál a sáhl pod stůl, aby pocuchal chundelatou bílou srst. Zlovlk na něj pohlédl, jemně olízl
jeho dlaň a znovu se zahryzl do masa.
„Je to jeden z těch zlovlků, o kterých jsem toho tolik slyšel?“ ozval se známý hlas poblíž.
Jon šťastně vzhlédl. Byl to jeho strýc Ben, který mu položil ruku na hlavu a prohrábl mu vlasy, stejně
jako Jon před chvílí pocuchal vlkovu srst. „Ano,“ odpověděl. „Jmenuje se Duch.“
Jeden z panošů přerušil košilatý příběh, který vyprávěl, aby udělal místo bratrovi jejich pána.
Dlouhonohý Benjen Stark se obkročmo posadil na lavici a vzal si z Jonových rukou číši s vínem. „Letní
víno,“ řekl. když ochutnal. „Není nic sladšího. Kolik číší už jsi dnes vypil, Jone?“
Jon se usmál.
Ben Stark se dal do smíchu. „Jak jsem se obával. Ale dobře že tak. Myslím, že jsem byl mladší než ty,
když jsem se poprvé opravdu poctivě a upřímně opil.“ Popadl z blízkého tácu pečenou cibuli, z níž
odkapávala hnědá šťáva, a zakousl se do ní. Když ji drtil, praskala mu mezi zuby.
Jeho strýc byl ostrých rysů a štíhlý jako horská skála, ale v jeho modrošedých očích se vždycky leskly
jiskřičky smíchu. Oblékal se do černého, jak to příslušelo muži od Noční hlídky. Dnes na sobě měl oděv
z bohatého černého sametu, vysoké kožené boty a široký opasek se stříbrnou sponou. Kolem krku se mu
leskl těžký stříbrný řetěz. Zatímco jedl cibuli, Benjen užasle i pobaveně zároveň sledoval Ducha. „Velmi
tichý vlk,“ poznamenal.
„Není jako ostatní,“ řekl Jon. „Nikdy nevydá hlásku. Proto jsem ho pojmenoval Duch. Proto, a také
proto, že je tak bílý. Ostatní jsou celí tmaví, šediví nebo černí.”
„Tam za Zdí žije hodně zlovlků. Slýcháme je na našich průzkumných výpravách.“ Benjen Stark si Jona
změřil pátravým pohledem. „Ty nejídáváš u stolu se svými bratry a sestrami?“
„Většinou ano,“ odpověděl Jon bezvýrazným hlasem. „Ale dnes večer si lady Stark myslela, že by to
mohlo být chápáno jako urážka královské rodiny, kdyby mezi nimi seděl bastard.“
„Rozumím.“ Jeho strýc pohlédl přes rameno na vyvýšený stůl na vzdáleném konci síně. „Zdá se, že můj
bratr dnes večer nemá příliš hodovní náladu.“
Jon si toho všiml taky. Bastard se musel naučit všímat si věcí, číst pravdu, kterou lidé schovávali za
svýma očima. Jeho otec se choval zdvořile a vybraně jako vždy, ale byla v něm jakási upjatost a strnulost,
kterou v něm Jon pozoroval zřídkakdy předtím. Mluvil málo, rozhlížel se po síni svýma šedýma očima pod
mocnými oblouky obočí, ale jako by nic neviděl. O dvě křesla dál král celý večer vydatně popíjel. Jeho
široký obličej za hustým černým vousem byl zrudlý a lesklý. Stále něčemu připíjel, hlasitě se smál
každému vtipu, ale královna vedle něj vypadala chladně jako socha vytesaná z ledu. „Královna je taky
rozčilená,“ řekl Jon svému strýci tichým hlasem. „Otec dnes odpoledne odvedl krále dolů ke hrobkám.
Královna nechtěla, aby tam šel.“
Benjen na Jona pohlédl obezřetným, pátravým pohledem. „Moc bys tady z toho nepostrádal, viď, Jone?
Muže jako ty bychom potřebovali na Zdi.“
Jon se nadmul pýchou. „Robb je silnější kopiník než já, ale já se umím lepe ohánět mečem, a jak říká
Hullen, umím jezdit na koni stejně dobře jako kterýkoli muž z hradu.“
„Pozoruhodné úspěchy.“
„Vezmi mě s sebou, až pojedeš zpátky na Zeď,“ řekl Jon v náhlém návalu vzrušení. „Otec mě nechá
odejít, když ho o to požádáš, vím, že to dovolí.“
Strýc Benjen upřeně pozoroval jeho obličej. „Zeď je tvrdým místem pro chlapce, Jone.“
„Už jsem téměř dospěly muž,“ protestoval Jon. „Ve svůj příští den jména dosáhnu patnácti let, a mistr
Luwin říká, že bastardi dospívají rychleji než ostatní děti.“
„To je pravda,“ přitakal Benjen a svěsil koutky úst. Vzal ze stolu Jonův pohár, nalil do něj víno
z blízkého džbánu a vypil jej dlouhými, hlubokými doušky.
„Daerenu Targaryenovi bylo teprve čtrnáct, když dobyl Dorne,“ pokračoval Jon. Mladý Drak byl
jedním z jeho hrdinů.
„Dobyl ho za jedno léto,“ poznamenal jeho strýc. „Ten tvůj chlapecký král ztratil deset tisíc mužů, když
to místo dobýval, a dalších padesát tisíc, když se je snažil udržet. Někdo mu měl říct, že válka není hra.“
Znovu se zhluboka napil vína. „Kromě toho,“ řekl otíraje si ústa hřbetem ruky, „Daerenu Targaryenovi
bylo teprve osmnáct, když zemřel. Nebo jsi snad na tohle zapomněl?“
„Nezapomněl jsem na nic,“ vychloubal se Jon. Víno jej učinilo chvástavým. Snažil se sedět co
nejvzpřímeněji, aby svému strýci připadal vyšší. „Chtěl bych sloužit v Noční hlídce, strýčku.“
Přemýšlel o tom dlouze a usilovně, když v noci ležel na lůžku, zatímco jeho bratři spali kolem něco.
Robb jednoho dne zdědí Zimohrad a jako strážce severu bude velet mocné armádě. Bran a Rickon se stanou
Robbovými vazaly a budou vládnout svým pevnostem v jeho jménu. Jeho sestry Arya a Sansa se provdají
za dědice jiných mocných rodů a odeberou se na jih jako paní svých vlastních hradů. Jaké místo ale může
doufat, že dostane on, bastard?
„Ty nevíš, oč žádáš, Jone. Noční hlídka je bratrstvem, pevně sevřeným přísahou. Nemáme žádné
rodiny. Žádný z nás nikdy nezplodí syna. Naší manželkou je povinnost. Naší milenkou je čest.“
„Bastard taky může mít svou čest,“ namítl Jon. „Jsem připraven složit vaši přísahu.“
„Jsi čtrnáctiletý chlapec,“ namítl Benjen. „Ne muž, zatím ne. Dokud jsi nepoznal ženu, nemůžeš
pochopit, čeho by ses vzdával.“
„Na tom mi nezáleží!“ vybuchl Jon rozohněně.
„Možná by záleželo, kdybys věděl, co to znamená,“ řekl Benjen. „Kdybys věděl, co tě ta přísaha bude
stát, méně bys dychtil zaplatit tu cenu, synu.“
Jon cítil, jak v něm narůstá vztek. „Já nejsem tvůj syn!“
Benjen Stark vstal. „To je mi líto.“ Položil ruku na Jonovo rameno. „Přijď za mnou, až sám zplodíš pár
bastardů, a pak uvidíme, jaké jsou tvoje pocity.“
Jon se celý třásl. „Já nikdy žádného bastarda nezplodím,“ vyslovil důrazně. „Nikdy!“ Vyplivl to jako
hadí jed.
Najednou si uvědomil, že stůl ztichl a oči všech přítomných se upírají na něho. Cítil, jak se mu do očí
tlačí slzy. Vstal.
„Omluvte mě,“ řekl s poslední špetkou důstojnosti. Otočil se a utekl předtím, než ho mohli vidět plakat.
Zřejmě vypil víc vína, než si uvědomoval. Když se snažil odejít, chodidla se pod ním zapletla, zavrávoral,
vrazil do služebné a vyrazil jí z rukou džbán kořeněného vína, který spadl na podlahu a rozbil se. Kolem
něj zaburácel smích a Jon ucítil slzy na tvářích. Někdo se pokoušel postavit ho. Vyškubl se z jeho sevření a
napolo slepý se rozběhl ke dveřím. Duch mu běžel v patách ven do noci.
Nádvoří bylo prázdné a tiché. Na cimbuří vnitřních hradeb stál na hlídce osamělý strážný, s pláštěm
těsně přitaženým k tělu na ochranu proti chladu. Vypadal znuděně a byl na něj žalostný pohled, když se tam
tak choulil, ale Jon by si s ním bez váhání vyměnil místo. Jinak byl hrad tmavý a prázdný. Jon kdysi viděl
opuštěnou pevnost, strašidelné místo, kde se nic nehýbalo, jen vítr a kameny mlčely o jakýchkoli lidech, co
tam kdysi žili. Zimohrad mu to místo dnes večer připomněl.
Z otevřených oken za ním se linuly zvuky hudby a písní. Byly to ty poslední věci, které Jon chtěl slyšet.
Otřel si slzy do rukávu košile, vzteklý sám na sebe, že je nechal vytrysknout, a otočil se k odchodu.
„Chlapče,“ ozval se hlas za ním. Jon se otočil.
Na římse nade dveřmi do Velké síně seděl Tyrion Lannister a přehlížel odtamtud celý svět jako
groteskní chrlič. Skřet se na něj zašklebil. „To zvíře, co máš, to je vlk?“
„Zlovlk,“ odpověděl Jon. „Jmenuje se Duch.“ Hleděl vzhůru na malého muže a na svoje zklamání
rázem zapomněl. „Co děláš tam nahoře? Proč nejsi na hostině?“
„Příliš horko, příliš hlučno a vypil jsem příliš mnoho vína,“ odpověděl trpaslík. „Už dávno jsem zjistil,
že zvracet na svého bratra je považováno za výraz nezdvořilosti. Mohl bych se na tvého vlka podívat
zblízka?“
Jon zaváhal, pak pomalu přikývl. „Dokážeš slézt dolů nebo ti mám přinést žebřík?“
„Ach, zapomeň na to,“ odvětil malý muž. Odstrčil se od okraje římsy a skočil do vzduchu. Jon zalapal
po dechu a pln obdivu se díval, jak Tyrion Lannister stočený do koule proletěl kolem něho, zlehka přistál
na rukou a pozpátku se vyšvihl na nohy.
Duch před ním nejistě odběhl stranou.
Trpaslík se oprášil a dal se do smíchu. „Mám dojem, že jsem tvého vlka vyděsil. Omlouvám se.“
„On se nebojí,“ řekl Jon. Poklekl a zavolal: „Duchu, pojď sem. Pojď. Sem ke mně.“
Vlčí štěně přihopkalo blíž a strčilo čenichem do Jonova obličeje, ale opatrným okem dál pozorovalo
Tyriona Lannistera, a když trpaslík natáhl ruku, aby ho pohladil, stáhl se zpátky a obnažil tesáky
v bezhlesém zavrčení. „Je plachý, viď?“ poznamenal Lannister.
„Sedni, Duchu,“ nařídil mu Jon. „Hodný, Buď zticha.“ Pohlédl na trpaslíka. „Teď se ho můžeš
dotknout. Nepohne se, dokud mu to nenařídím. Cvičím ho.“
„To vidím,“ řekl Lannister. Pocuchal sněhobílou srst mezi Duchovýma ušima a řekl: „Pěkný vlk.“
„Kdybych tu nebyl, roztrhl by ti hrdlo,“ řekl Jon. Ve skutečnosti to zatím nebyla pravda, ale brzy bude.
„V tom případe bys raději měl zůstat poblíž,“ řekl trpaslík. Naklonil svoji příliš velkou hlavu na stranu a
pohlédl na Jona svýma odlišně zbarvenýma očima. „Já jsem Tyrion Lannister.“
„Já vím,“ řekl Jon. Vstal. Když stál, byl větší než trpaslík. Navozovalo mu to pocit moci.
„Ty jsi bastard Neda Starka, viď?“
Jon cítil, jak jím proběhla vlna chladu. Pevně stiskl rty k sobě a neřekl nic. „Urazil jsem tě?“ zeptal se
Lannister. „Omlouvám se. Trpaslíci neumějí být taktní. Generace ztřeštěných šašků ve strakatých šatech mi
vysloužily právo nevkusně se oblékat a pronášet neuvážené věci, které mi přicházejí na mysl.“ Zašklebil se.
„Ty ale jsi bastard.“
„Lord Eddard Stark je můj otec,“ namítl Jon škrobeně.
Lannister pozoroval jeho obličej. „Ano. Já to vidím. Máš v sobě víc ze severu než tvoji bratři.“
„Nevlastní bratři,“ opravil ho Jon. Byl trpaslíkovou poznámkou potěšen, ale snažil se nedat to najevo.
„Dovol mi dát ti v tom případě radu, bastarde,“ řekl Lannister. „Nikdy nezapomeň, kdo jsi, protože svět
na to nezapomene určitě. Udělej to svou předností a nedopusť, aby to bylo tvou slabostí. Obrň se proti tomu
a nikdy to nebude použito k tomu, aby ti to ublížilo.“
Jon neměl náladu na ničí rady. „Co ty víš o tom, jaké to je být bastardem?“
„Všichni trpaslíci jsou v očích svých otců bastardy.“
„Jsi skutečným synem své matky, rozený Lannister.“
„Opravdu?“ odvětil trpaslík hlasem plným sarkasmu. „Běž to říct mému otci. Moje matka zemřela, když
mne přiváděla na svět, a on si tím nikdy nebyl jistý.“
„Já dokonce ani nevím, kdo moje matka byla,“ řekl Jon tiše.
„Nějaká žena... ve chvíli slabosti. Většinou to tak bývá.“ Obdařil Jona rošťáckým úsměvem. „Pamatuj si
tohle, chlapče. Všichni trpaslíci jsou možná bastardy, ale ne všichni bastardi musí být trpaslíky.“ S těmito
slovy se otočil a odkráčel zpátky do hodovní síně, pískaje si jakousi melodii. Když otevřel dveře, světlo
linoucí se z nich jasně vykreslilo jeho stín přes nádvoří“, v tom okamžiku byl Tyrion Lannister obrovský
jako král.