EDDARD

„Roberte, prosím tě,“ žadonil Ned, „poslouchej, co říkáš. Ty mluvíš o vraždě dítěte.“ „Ta děvka je
těhotná!“ Králova pěst s hlasitým zaduněním dopadla na desku poradního stolu. „Já tě varoval, že k tomu
dojde, Nede. Tam na území mohylových hrobů jsem tě varoval, ale ty ses neobtěžoval poslouchat mě. Nu,
poslechneš si to teď. Chci je mít mrtvé, matku i dítě, oba, a toho šílence Viseryse taky. Je ti to dost jasné,
nebo to mám opakovat? Chci je mít mrtvé.“
Ostatní rádci se snažili ze všech sil předstírat, že jsou někde jinde. Nepochybně všichni byli moudřejší
než on. Eddard Stark si zřídkakdy připadal tak sám. „Když to uděláš, navždy pošpiníš svoji čest.“
„Ať špína klidně padne na moji hlavu, jen když se to udělá. Nejsem tak slepý, abych neviděl stín sekery,
když visí nad mým vlastním krkem.“
„Žádná sekera tam nevisí,“ řekl Ned svému králi. „Jenom stín stínu, dvacet let odstraněného... Pokud
vůbec existuje.“
„Pokud?“ zeptal se Varys tiše a zamnul si svoje napudrované dlaně. „Můj pane, ty mi křivdíš. Proč
bych tobě a radě měl přinášet lži?“
Ned chladně pohlédl na eunucha. „Přinesl jsi nám šeptání zrádce půl světa vzdáleného, můj pane.
Možná se Mormont mýlí. Možná lže.“
„Ser Jorah by se neodvážil oklamat mne,“ řekl Varys s vychytralým úsměvem. „Na to se spolehni, můj
pane. Vím s jistotou, že princezna čeká dítě.“
„To říkáš ty. Pokud se mýlíš, nemusíme se ničeho obávat. Pokud to děvče potratí, nemusíme se ničeho
obávat. Když porodí dceru místo syna, nemusíme se ničeho obávat. Jestliže dítě zemře jako malé,
nemusíme se ničeho obávat.“
„Ale co když to bude chlapec?“ naléhal Robert. „Co když bude žít?“
„Mezi nimi a námi se stále bude prostírat úzké moře. Obávám se, že ke dni, kdy Dothrakové naučí svoje
koně běhat po vodě, nikdy nedojde.“
Král se zhluboka napil vína a změřil si Neda sedícího z opačné strany poradního stolu žhavým
pohledem. „Takže ty mi radíš nedělat nic, dokud se to dračí sémě nevylodí se svou armádou u mých břehů,
je to tak?“
„To dračí sémě je v lůně své matky,“ odpověděl Ned. „Dokonce ani Aegon nezačal se svými
dobyvatelskými válkami, dokud nebyl odstaven od mateřského prsu.“
„Bohové! Ty jsi tvrdohlavý jako pratur, Starku.“ Král se rozhlédl kolem sněmovního stolu. „A co vy
ostatní? Založili jste si někam jazyky? Copak nikdo z vás nedovede rozumně promluvit k tomuhle bláznovi
se zamrzlým obličejem?“
Varys krále obdařil lichotivým úsměvem a položil svou měkkou dlaň na Nedův rukáv. „Chápu tvoje
obavy, lorde Eddarde, to opravdu chápu. Poskytlo mi pramálo radosti přinést tuto smutnou zprávu naší
radě. Je to strašná věc, o které musíme rozvažovat, ničemná věc. Avšak my, kteří si dovolujeme vládnout,
musíme dělat ničemné věci pro dobro říše, jakkoli nás to může bolet.“
Lord Renly pokrčil rameny. „Mně ta záležitost připadá docela prostá. Měli jsme Viseryse a jeho sestru
zabít už před lety, ale Jeho Výsost můj bratr se dopustil té chyby, že dal na radu Jona Arryna.“
„Milosrdenství nikdy není chybou, lorde Renly,“ opáčil Ned. „Na Trojzubci tehdy ser Barristan skolil
tucet dobrých mužů, Robertových přátel a mých. Když ho před nás přivedli, vážně zraněného a blízko
smrti, Roose Bolton na nás naléhal, aby mu nechali podříznout hrdlo, ale tvůj bratr řekl: ‚Nezabiju muže za
věrnost, za to, že dobře bojoval,‘ a poslal pro svého vlastního mistra, aby seru Barristanovi ošetřil rány.“
Pohlédl na krále dlouhým chladným pohledem. „Jinak by tady s námi dnes tento muž neseděl.”
Robert měl alespoň tolik studu, že se začervenal. „To bylo něco jiného,“ namítl. „Ser Barristan byl
rytířem Královské gardy.“
„Zatímco Daenerys je čtrnáctileté děvče.“ Ned věděl, že se odvážil hodně za bod, kam to bylo moudré,
ale nedokázal být zticha. „Roberte, ptám se tě, proč jsme povstali proti Aerysu Targaryenovi, když ne
proto, abychom učinili přítrž vraždění dětí?“
„Abychom učinili konec s Targaryeny!“ zavrčel král.
„Tvoje Výsosti, nikdy mne nenapadlo, že zrovna ty bys měl z Rhaegara strach.“ Ned se snažil vytěsnit
ze svého hlasu odstín pohrdání, ale nedařilo se mu to. „Copak se z tebe během těch let stal takový slaboch,
že se chvěješ při pomyšlení na pouhý stín nenarozeného dítěte?“
Robert zrudl. „To stačilo, Nede,“ varoval ho s prstem namířeným do jeho obličeje. „Už ani slovo.
Copak jsi zapomněl, kdo je tady králem?“
„Ne, Tvoje Výsosti,“ odpověděl Ned. „A ty?“
„Dost!“ zařval král. „Už je mi z těch řečí nanic. Ať jsem proklatý, jestli tomu neudělám rázný konec.
Co na to vy ostatní?“
„Je nutné zabít ji,“ prohlásil lord Renly.
„Jinou možnost nemáme,“ zamumlal Varys. „Je to smutné, tak smutné...“
Ser Barristan Selmy zvedl od stolu svoje bledé modré oči a řekl: „Tvoje Výsosti, je čest v tom, když se
postavíš nepříteli na bitevním poli, ale není žádná v tom, když ho zabiješ v matčině lůně. Odpusť mi, ale
musím souhlasit s lordem Eddardem.“
Velmistr Pycelle si odkašlal, což byl proces, který jako by se vlekl celé minuty. „Můj řád slouží říši, ne
vladaři. Kdysi jsem radil králi Aerysovi stejně věrně, jako nyní radím králi Robertovi, takže proti tomu jeho
děvčeti nepřechovávám žádnou zlou vůli. Přesto se vás zeptám takto - kdyby měla přijít válka, kolik by v ní
položilo život vojáků? Kolik měst by vyhořelo? Kolik dětí by bylo oderváno od svých matek, aby skončily
nabodnuté na hrotech oštěpů?“
Pohladil si svůj bohatý bílý vous, nekonečné smutně, nekonečně unaveně. „Není moudřejší, ba dokonce
laskavější, aby nyní Daenerys Targaryen zemřela, tak aby desítky tisíc mohly žít?“
„Laskavější,“ přitakal Varys. „Och, moudře a pravdivě řečeno, velmistře. Je to tak. Kdyby bohové ve
své nevypočitatelnosti obdařili Daenerys Targaryen synem, říše by krvácela.“
Malíček byl na řadě poslední. Když na něj Ned pohlédl, lord Petyr potlačil zívnutí. „Když se ocitneš
v posteli s ošklivou ženou, nejlepší věcí, kterou můžeš udělat, je zavřít oči a v klidu pokračovat,“ prohlásil.
„Čekání tu dívčinu nezkrásní. Políbit ji a skoncovat s ní.“
„Políbit ji?“ opakoval ser Barristan zděšeně.
„Ocelovým polibkem,“ řekl Malíček.
Robert se otočil tváří ke svému pobočníkovi. „Nu, to bychom měli, Nede. Pouze ty a Selmy jste v této
záležitosti proti. Jedinou otázkou, která zůstává, je ta, koho poslat, aby ji zabil?“
„Mormont touží po královském odpuštění,“ připomněl mu lord Renly.
„Zoufale,“ řekl Varys, „jenomže ještě víc si cení svého života. Princezna se nyní blíží k Vaes Dothrak,
kde tasit meč znamená jistou smrt. Kdybych vám řekl, co by Dothrakové provedli s nebožákem, který by si
troufl použít meč na jejich khaleesi, žádný z vás by v noci nespal.“ Pohladil si svoji napudrovanou tvář.
„Co takhle jed... slzy z Lys, dejme tomu. Khal Drogo by nikdy nepoznal, že nešlo o přirozenou smrt.“
Ospalé oči velmistra Pycelleho se otevřely. Podezřívavě je přimhouřil na eunucha.
„Jed je zbraní zbabělce,“ namítl král.
Ned toho slyšel dost. „Ty pošleš najaté vrahy, aby zabili čtrnáctiletou dívku, a chceš se přitom ohánět
ctí?“ Odstrčil svoji židli a vstal. „Udělej to sám, Roberte. Muž, který vynese smrtelný ortel, by sám měl
mávnout mečem. Podívej se jí do oči, než ji zabiješ. Popatři její slzy, poslechni si její poslední slova. Když
už nic jiného, dlužíš jí alespoň toto.“
„Bohové!“ zaklel král, a ta slova z něj vytryskla, jako by jen stěží dokázal ovládat svůj hněv. „Ty
opravdu nedáš pokoj? Budiž proklat!“ Sáhl po džbánu vína po své levici, zjistil, že je prázdný, a mrštil jím
o zeď, kde se rozbil na tisíc kousků. „Došlo mi víno a došla mi trpělivost. Už toho mám dost! Prostě to
udělejte!“
„Já se na té vraždě podílet nebudu, Roberte. Udělej si, co chceš, ale nežádej po mně, abych ti na to
vtiskl svoji pečeť.“
Chvíli se zdálo, jako by Robert tomu, co mu Ned říká, nerozuměl. Vzdorovitost nebyla pokrmem, který
by musel ochutnávat často. S tím, jak přicházelo pochopení, jeho obličej se pomalu měnil. Přimhouřil oči a
zpod jeho vysokého sametového límce se mu do tváří začal šplhat nach. Rozzuřeně na Neda namířil prst.
„Jsi pobočníkem krále, Nede Starku. Uděláš, co ti poručím, nebo si najdu pobočníka, který mě bude
poslouchat.“
„Přeju mu hodně úspěchů.“ Ned si odepjal těžkou sponu, která držela záhyby jeho pláště, důmyslně
zdobenou stříbrnou ruku, která byla odznakem jeho hodnosti. Položil ji na stůl před krále, rozesmutněn
vzpomínkou na muže, který mu ji připjal, na přítele, kterého kdysi miloval. „Myslel jsem, že jsi lepší
člověk, Roberte. Myslel jsem, že jsme získali ušlechtilejšího krále.“
Robertův obličej měl purpurovou barvu. „Ven!“ zaskřehotal, dusící se ve svém hněvu. „Ven, proklatče,
s tebou jsem skončil! Na co ještě čekáš? Jdi, pospíchej zpátky na ten svůj Zimohrad. A dbej o to, abych už
nikdy nemusel spatřit tvůj obličej, nebo ti přísahám, že nechám tvoji hlavu nabodnout na kůl!“
Ned se uklonil a bez jediného dalšího slova se otočil na patě. Cítil, jak se mu do zad vpalují Robertovy
oči. Když kráčel pryč ze sněmovních komnat, za jeho zády se po kratičké pauze znovu rozpoutala diskuse.
„Na Braavosu existuje jistá sekta, která si říká Muži bez tváří,“ poznamenal velmistr Pycelle.
„Máte někdo představu o tom, jak jsou drazí!“ namítl Malíček. „Za polovinu ceny byste mohli najmout
celou armádu obyčejných nájemných vrahů, a to by bylo za vraždu obyčejného obchodníka. Netroufám si
říct, kolik by si mohli účtovat za princeznu.“
Zavírající se dveře za ním jejich hlasy umlčely. Před místností stál na stráži ser Boros Blount, oblečený
v dlouhém bílém plášti a zbroji Královské gardy. Pohlédl na Neda koutkem oka, rychle a zvědavě, ale na
nic se neptal.
Když kráčel přes nádvoří zpět k Pobočníkově věži, vnímal dusno a tíži dne. Ve vzduchu byla cítit
předzvěst deště. Ned by ho jen uvítal. Možná by ho učinil alespoň o maličko čistějším. Když přišel do
svého soláru, dal si zavolat Vayona Poolea. Majordomus přišel okamžitě. „Poslal jsi pro mne, můj lorde
pobočníku?“
„Už jím nejsem,“ řekl mu Ned. „Král a já jsme se pohádali. Vracíme se do Zimohradu.“
„Neprodleně začnu s přípravami, můj pane. K tomu, abychom připravili všechno na cestu, budeme
potřebovat čtrnáct dní.“
„Dva týdny možná mít nebudeme. Možná nebudeme mít ani den. Král poznamenal něco v tom smyslu,
že by rád viděl moji hlavu nabodnutou na kůlu.“ Ned se zamračil. Ve skutečnosti nevěřil, že by mu král
ublížil, ne Robert. Nyní je rozezlený, ale když mu Ned zmizel z oči, jeho hněv vychladne jako vždy.
Jako vždy? Najednou si s nepříjemným pocitem uvědomil, že myslí na Rhaegara Targaryena. Patnáct
let mrtvý a Robert ho nenávidí stejně jako tehdy. Byla to znepokojivá myšlenka... A byla tu ještě jedna věc,
ta záležitost s Catelyn a Skřetem, na kterou ho upozornil Yoren. Brzy vyjde na světlo, tak jistě jako vyjde
slunce, a s králem posedlým tak temným hněvem... Robert se možná nestará ani za mák o Tyriona
Lannistera, ale dotklo by se to jeho pýchy, a Ned raději ani nepomýšlel na to, co by mohla udělat královna.
„Nejbezpečnější by bylo, kdybychom se na cestu vydali okamžitě,“ řekl Pooleovi. „Vezmu s sebou
svoje dcery a pár mužů stráže. Vy ostatní můžete vyjet za námi, až bude vše připraveno. Informuj Joryho,
ale neříkej to nikomu jinému, dokud já a děvčata neodjedeme. Hrad je plný očí a uší a já bych byl raději,
kdyby o mých plánech nikdo nevěděl.”
„Jak poroučíš, můj pane.“
Když odešel, Eddard Stark přešel k oknu a zamyšleně se u něj posadil. Neviděl žádnou jinou možnost,
kterou by mu Robert ponechal. Měl by mu za to poděkovat. Bude milé vrátit se zpátky na Zimohrad. Nikdy
z něj neměl odjíždět. Čekají tam na něj jeho synové. Možná by on a Catelyn mohli společně přivést na svět
syna, až se vrátí, ještě nejsou tak staří. Poslední dobou často zjišťoval, že sní o sněhu a hlubokém tichu
vlčího lesa za noci.
A přesto jej pomyšlení na odchod plnilo také hněvem. Tolik toho zůstalo nevykonáno. Robert a jeho
rada zbabělců a pochlebovačů ožebračí říši, když na ně nikdo nedohlédne... nebo ještě hůř, prodá ji
Lannisterům ve splátkách za svoje dluhy. A stále ho znepokojovala také pravda o smrti Jona Arryna. Ano,
našel pár střípků informací, které ho přesvědčily o tom, že Jon skutečně byl zavražděn, ale nebylo to víc
než jen stopa zvířete na území rozlehlého lesa. Sám to zvíře zatím nespatřil, ale cítil, že tam je, číhající,
ukryté, zrádné.
Najednou ho napadlo, že by se na Zimohrad mohl vrátit po moři. Ned nebyl mořeplavcem a za běžných
okolností by dal přednost královské cestě, ale kdyby se na sever vydal lodí, mohl by se zastavit v Dračím
kameni a promluvit se Stannisem Baratheonem. Pycelle poslal havrana přes vodu se zdvořilým dopisem, ve
kterém Ned lorda Stannise požádal, aby se vrátil na svoje křeslo v malé radě. Žádná odpověď však nepřišla,
jen ticho, které ještě prohloubilo jeho podezření. Ned si byl jistý, že lord Stannis zná tajemství, kvůli
kterému Jon Arryn zemřel. Pravda, kterou hledá, na něj možná čeká v prastaré ostrovní pevnosti
Targaryenů.
A až ji budeš znát, co pak? Některým tajemstvím je lépe, zůstanou-li ukrytá. Některá tajemství jsou příliš
nebezpečná, než aby ses o ně dělil, dokonce i s těmi, které miluješ a důvěřuješ jim. Ned z pochvy u svého
pasu vytáhl dýku, kterou mu dala Catelyn. Skřetovu dýku. Proč by ten chtěl mít Brana mrtvého?
Nepochybně aby ho umlčel. Další tajemství nebo jenom jiné vlákénko stejné pavučiny?
Že by součástí toho všeho byl Robert sám? Nemyslel si to, ale kdysi si také nemyslel, že Robert by
přikázal zavraždit nedospělou ženu a její nenarozené dítě. Catelyn se snažila varovat ho. Znával jsi toho
muže, řekla mu. Král je pro tebe cizím člověkem. Čím dříve opustí Královo přístaviště, tím lépe. Pokud
zítra ráno vyplouvá na sever nějaká loď, bude dobré být na její palubě.
Znovu si zavolal Vayona Poolea a poslal ho do doků, aby se pozeptal, tiše a rychle. „Najdi pro mne
dobrou loď se zkušeným kapitánem,“ řekl svému majordomovi. „Nehledím na velikost jejích kajut ani na
kvalitu jejího vybavení, pokud bude rychlá a bezpečná. Přeji si neprodleně vyplout domů.“
Poole ještě nestačil odejít, když na dveře zaklepal Tomard a ohlásil návštěvníka. „Přišel za tebou lord
Baeliš, můj pane.“
Ned byl v pokušení nepřijmout ho, ale pak si to raději rozmyslel. Zatím ještě nebyl volný; a dokud
nebude, musí hrát podle jejich pravidel. „Uveď ho ke mně, Tome.“
Lord Petyr nenuceně vešel do soláru, jako by se dopoledne vůbec nic nestalo. Měl na sobě prostřižený
sametový kabátec v krémové a stříbrné barvě, šedý hedvábný plášť zdobený černou kožešinou a svůj
obvyklý urážlivý úsměv.
Ned ho přivítal chladně. „Mohu se tě otázat na důvod tvé návštěvy, lorde Baeliši?“
„Nezdržím tě dlouho, jsem na cestě na večeři s lady Tandou. Koláč s náplní z mihulí a pečené sele.
Domnívá se, že by mne mohla oženit se svou mladší dcerou, takže její tabule je vždy skvostná. Mám-li být
upřímný, raději bych se oženil s tím seletem, ale to jí neříkej. Zbožňuji mihulový koláč.“
„Nerad bych byl příčinou tvého zdržení,“ řekl Ned s ledovým pohrdáním. „V daném okamžiku nejsem
schopen přijít na nikoho, po jehož společnosti bych prahl méně než po tvé.“
„Och, jsem si jistý, že kdyby ses nad tím zamyslel, určitě by tě pár jmen napadlo. Dejme tomu Varys,
Cersei nebo Robert. Jeho Výsost je na tebe nanejvýš rozezlená. Rozlíceně o tobě hovořila ještě nějakou
dobu poté, co jsi nás dnes dopoledne opustil. Pokud mne paměť neklame, docela často zaznívala slova jako
troufalost a nevděčnost.“
Ned nepovažoval za nutné odpovídat na to. Dokonce svému hostovi ani nenabídl místo, ale Malíček se
přesto posadil. „Poté, co jsi odešel, připadlo na mě přesvědčit je, aby si nenajímali Muže bez tváří,“
pokračoval užvaněně. „Místo toho Varys nechá tiše rozhlásit, že ten, kdo to targaryenské děvče sprovodí ze
světa, bude jmenován lordem.“
Ned byl zhnusen. „Takže teď se přidělují šlechtické tituly vrahům.“
Malíček pokrčil rameny. „Tituly jsou levné. Muži bez tváří jsou drazí. Abych byl upřímný, prokázal
jsem té targaryenské dívce víc dobra než ty všemi těmi svými ušlechtilými řečmi. Ať se ji nějaký hrdlořez
opilý představou lordství pokusí zabít. Pravděpodobně to zpacká a potom už o tom Dothrakové budou
vědět a budou si svoji princeznu o to víc hlídat. Kdybychom na ni poslali Muže bez tváří, to už by mohla
být pohřbená.“
Ned se zamračil. „Ty sedíš v radě a hovoříš o ošklivých ženách a ocelových polibcích a teď ode mne
očekáváš, že ti budu věřit, že jsi tu dívku vlastně chránil? Za jak velkého blázna mne to považuješ?“
„Nu, ve skutečnosti za docela velkého,“ odpověděl Malíček se smíchem.
„Ty vždycky shledáváš vraždu tak zábavnou, lorde Baeliši?“
„Ne, vraždu za zábavnou nepovažuji, ale tebe ano, lorde Starku. Jsi muž tančící na tenkém ledě.
Odvažuji se říct, že to bude vznešené šplouchnutí. Mám dojem, že první puknutí ledu jsem slyšel dnes
ráno.“
„První a poslední,“ řekl Ned. „I pro mne má všechno své meze.“
„Kdy máš v úmyslu vrátit se na Zimohrad, můj pane?“ „Tak brzy, jak budu moci. Co je tobě vůbec do
toho?“
„Nic... Ale pokud se zde náhodou budeš zdržovat ještě dnes za soumraku, s potěšením bych tě odvedl
do toho nevěstince, který pro tebe tak neúspěšně hledal tvůj strážný Jory.“ Malíček se usmál. „A dokonce
to ani nepovím lady Catelyn.“