EDDARD

„Poslední stráž jsem u něho v noci držel sám,“ řekl ser Barristan Selmy, když pohlédli na tělo na
zadní části vozíku. „Nikoho jiného neměl. Matku v Údolí, jak mi řekli.“
V bledém světle úsvitu mladý rytíř vypadal pokojně, jako by spal. Předtím nebyl nijak pohledný, ale
smrt vyhladila jeho hrubě tesané rysy a tiché sestry ho oblékly do jeho nejlepší sametové tuniky s vysokým
límcem, aby zakryly ránu od kopí na jeho krku. Eddard Stark pohlédl na jeho obličej a říkal si, zda to bylo
kvůli němu, že ten chlapec zemřel. Zabit Lannisterovým vazalem, než s ním Ned stačil promluvit; je
možné, že to byla pouhá náhoda? Předpokládal, že to už se nikdy nedozví.
„Hugh byl panošem Jona Arryna čtyři roky,“ pokračoval Selmy. „Král ho pasoval na rytíře před svým
odjezdem na sever, na Jonovu památku. Ten chlapec po tom zoufale toužil, ale já se obávám, že na to ještě
nebyl připraven.“
Ned poslední noc spal špatně a na svůj věk se cítil nesmírně unaven. „Nikdo z nás není nikdy
připraven,“ řekl.
„Na rytířství?“
„Na smrt.“ Ned něžně přikryl chlapce pláštěm, krví potřísněným kouskem modři lemované srpky
měsíců. Až se jeho matka zeptá, proč je její syn mrtvý, uvažoval s hořkostí, řeknou jí, že musel bojovat
v turnaji na počest králova pobočníka, Eddarda Starka. „Tohle bylo zbytečné. Boj by neměl být hrou.“ Ned
se otočil k ženě vedle dvoukoláku, schoulené v šedém hábitu, s obličejem zakrytým až po oči. Tiché sestry
připravovaly lidi do hrobu a bylo pramalou radostí ustavičně pohlížet do obličeje smrti. „Pošlete jeho zbroj
do Údolí. Jeho matka ji bude chtít.“
„Má cenu pořádného kusu stříbra,“ řekl ser Barristan. „Ten hoch si ji nechal vykovat zvlášť na turnaj.
Jednoduchá práce, ale dobrá. Nevím, zda se vůbec stačil vyrovnat s platnéřem.“
„Zaplatil včera, můj pane, a zaplatil draze,“ odpověděl Ned. Tiché sestře řekl: „Pošlete zbroj matce.
S platnéřem se vyrovnám sám.“ Sklonila hlavu.
Potom se ser Barristan odebral s Nedem do králova pavilonu. Tábor začínal ožívat. Nad ohništi syčely a
praskaly tučné klobásy, kořenily vzduch vůní česneku a pepře. Mladí panoši pobíhali po pochůzkách,
zatímco jejich páni se probouzeli, zívali a protahovali se, na uvítanou dni. Sluha s husou v podpaždí
poklekl na koleno, když je spatřil. „Moji páni,“ zamumlal a husa natáhla krk a štípla ho do prstů. Štíty
vystavené venku před každým ze stanů vypovídaly o jejich obyvatelích: stříbrný orel Mořské stráže, pole
slavíků Bryceho Carona, hrozen vína Redwynů, pruhovaný kanec, červený vůl, hořící strom, bílý beran,
trojitá spirála, purpurový jednorožec, tančící dívka, mouřenín, dvojitá věž, kalous ušatý a jako poslední
čistě bílé erby Královské gardy, zářící jako úsvit sám.
„Král se dnes hodlá osobně zúčastnit pranice,“ řekl ser Barristan, když procházeli kolem štítu sera
Merryna, jehož malbu hyzdila hluboká rýha tam, kde dřevo bylo zjizveno kopím Lorase, který ho vyhodil
ze sedla.
„Ano,“ řekl Ned ponuře. Jory ho v noci probudil, aby mu tu novinu osobně zvěstoval. Nebylo divu, že
z toho špatně spal.
Pohled sera Barristana byl ustaraný. „Říká se, že noční krásy skomírají za svítání a k dětem vína se
v ranním světle často nikdo nehlásí.“
„Říká se to,“ souhlasil Ned, „ale ne o Robertovi.“ Ostatní muži možná zapomínali na věci vyřčené
v opileckém chvástání, ale Robert Baratheon si je bude pamatovat, a když si je bude pamatovat, nikdy před
tím, co řekl, necouvne.
Králův pavilon stál blízko vody a ranní mlhy stoupající z řeky jej věnčily cáry šedi. Byl ze zlatého
hedvábí, největší a nejvelkolepější stavba z celého tábora. Venku před vchodem bylo vystavěno Robertovo
válečné kladivo vedle obrovitého železného štítu pomalovaného erbem s korunovaným jelenem rodu
Baratheonů.
Ned doufal, že krále ještě nalezne ve vínem obluzeném spánku, ale nepoštěstilo se mu to. Našli Roberta
pijícího pivo z leštěného rohu a vyřvávajícího svoji nespokojenost na dva mladé panoše, kteří se snažili
zapnout ho do jeho zbroje. „Tvoje Výsosti,“ říkal jeden téměř plačky, „je to příliš malé, nepůjde to.“
Nemotorně zalapal prsty a límec, který se pokoušel připnout kolem Robertova tlustého krku, spadl na zem.
„Sedm pekel!“ zaklel Robert. „To si to mám udělat sám? Pokálet vás oba. Zvedni to. Nestůj tady a
nehleď na mě s otevřenými ústy, Lanceli, zvedni to!“
Chlapec se vrhl po límci a král si všiml, že má společnost. „Jen se podívej na ty pitomce, Nede. Moje
žena trvala na tom, že si s sebou vezmu tyhle dva, aby mne obsloužili, jenomže oni jsou spíš ke zlosti než
k užitku. Dokonce na člověka ani pořádně nedokáží navléct brnění. Panoši, prý. Já říkám, že to jsou
obyčejní pasáci vepřů navlečení v hedvábí.“
Nedovi stačil jediný pohled, aby pochopil, v čem spočívá příčina všech obtíží. „Ti chlapci za to
nemohou,“ řekl králi. „Jsi do toho brnění příliš tlustý.“
Robert Baratheon se zhluboka napil piva, hodil vyprázdněný roh na kožešiny, kde předtím spal, otřel si
ústa hřbetem ruky a zamračeně řekl: „Tlustý? Tlustý, pravíš? Takhle se opovažuješ mluvit se svým
králem?“ Dal se do smíchu, prudkého jako bouře. „Ach, proklatě, Nede, proč ty máš vždycky pravdu?“
Panoši se nervózně usmívali, dokud se k nim král neotočil. „Vy. Ano, vy oba. Slyšeli jste pobočníka.
Král je do toho brnění příliš tlustý. Jděte najít sera Arona Santagara. Řekněte mu, že potřebuju napínák na
kyrys. Hned! Na co ještě čekáte?“
Chlapci zakopávali jeden o druhého ve snaze vypadnout co nejrychleji ze stanu. Robertovi se podařilo
uchovat si vážnou tvář, dokud nebyli pryč. Pak se zhroutil do svého křesla, otřásaje se smíchy.
Ser Barristan Selmy se pochechtával s ním. Dokonce i Eddardovi se podařilo usmát. Do mysli se mu
však draly pochmurnější myšlenky. Nemohl si pomoci, aby si nevšiml těch dvou panošů: pohledných
chlapců, čistých a dobře stavěných. Jeden byl Sansina věku, s dlouhými zlatými kadeřemi; druhému bylo
možná patnáct, měl pískově zbarvené vlasy, chmýří kníru pod bradou a smaragdově zelené oči královny.
„Ach, kéž bych tam tak byl s nimi, abych viděl Santagarův obličej,“ řekl Robert. „Doufám, že bude mít
tolik rozumu, že je pošle k někomu jinému. Měli bychom je nechat běhat celý den!“
„Ti chlapci,“ zeptal se ho Ned. „To jsou Lannisterové?“
Robert přikývl a otřel si slzy z očí. „Synovci, Synové bratra lorda Tywina. Jednoho z těch mrtvých.
Nebo možná živých, když o tom tak přemýšlím. Nepamatuju si to. Moje žena pochází z velmi početné
rodiny, Nede.“
Z velmi ambiciózní rodiny, pomyslel si Ned. Neměl nic proti těm panošům, ale znepokojovalo ho, když
viděl Roberta obklopeného královninými lidmi, ve spánku i bdělého. Zdálo se, že zálusk Lannisterů na
úřady a pocty nezná hranic. „Říká se, že ty a královna jste se včera večer pohádali.“
Výraz veselí na Robertově obličeji zhořkl. „Ta ženská se snažila zakázat mi účastnit se pranice. Teď
trucuje na hradě, budiž proklatá. Tvoje sestra by mě takto nikdy nezahanbila.“
„Tys nikdy nepoznal Lyannu tak dobře jako já,“ řekl mu Ned. „Viděl jsi její krásu, ne železo pod ní.
Ona by ti řekla, že na turnaji nemáš co pohledávat.“
„Ty taky?“ Robert se zamračil. „Jsi kyselý muž, Starku. Příliš dlouho jsi byl na severu, všechna šťáva
v tvém těle zmrzla. Nu, ta moje ve mně stále proudí.“ Poplácal se po hrudi na stvrzení svých slov.
„Ty jsi král,“ připomněl mu Ned.
„Sedím na tom proklatém Železném trůně, protože musím. Znamená to, že nemám stejné potřeby a
záliby jako ostatní muži? Trochu vína a tu a tam děvče pištící v posteli, koňská záda mezi nohama? Sedm
pekel, Nede, já si chci do někoho praštit.“
„Tvoje Výsosti,“ ozval se ser Barristan Selmy, „nepatří se, aby se král účastnil turnaje. Nebyl by to
spravedlivý boj. Kdo by se odvážil udeřit tě?“
Zdálo se, že Robert je upřímně zmaten. „Nu, všichni přece, proklatě. Když budou moci. A poslední
muž, co nespadne...“
„... budeš ty,“ dořekl to za něj Ned. Okamžitě pochopil, že Selmy udeřil na správnou strunu. Nebezpečí
pranice byla pro Roberta jenom pikantností, ale tohle se dotklo jeho pýchy. „Ser Barristan má pravdu. V
Sedmi královstvích neexistuje muž, který by se odvážil riskovat tvoji nemilost tím, že by ti ublížil“
Král vstal, s obličejem zrudlým. „Chceš říct, že ti střečkující zbabělci by mě nechali zvítězit?“
„Troufám si to tvrdit s jistotou,“ odpověděl Ned a ser Barristan Selmy přikývl v tichém souhlasu.
Robert byl na okamžik tak rozzuřený, že nebyl schopen slova. Dlouhými kroky přešel stan, prudce se
otočil, zamířil na druhou stranu, s obličejem temným a rozezleným. Zvedl svůj kyrys ze země a v němém
vzteku jím mrštil po Barristanovi Selmym. Starý rytíř uhnul. „Ven!“ řekl pak král chladným hlasem. „Ven,
než někoho zabiju.“
Ser Barristan rychle odešel. Ned už ho chtěl následovat, když na něj král zavolal. „Ty ne, Nede.“
Ned se otočil zpátky. Robert zvedl z kožešin svůj roh, naplnil jej pivem ze soudku v koutě stanu a strčil
mu ho do ruky. „Pij,“ řekl stroze.
„Nemám žízeň -“
„Pij. Tvůj král ti to poroučí.“
Ned vzal roh a pil. Pivo bylo černé a hutné, tak silné, že ho zaštípalo v očích.
Robert se znovu posadil. „Proklatě, Nede Starku. Ty a Jon Arryn, oba jsem vás měl rád. Co mi to
děláte? To jeden z vás se měl stát králem, ty, nebo Jon.“
„Tobě přísluší nárok na trůn, Tvoje Výsosti.“
„Řekl jsem, že máš pít, ne se se mnou hádat. Když jsi mne udělal králem, měl bys mít alespoň tolik
zdvořilosti, že budeš poslouchat, když já mluvím, proklatče. Podívej se na mě, Nede. Podívej se, co se
mnou to kralování udělalo. Bohové, příliš tlustý do svého brnění, jak se tohle vůbec mohlo stát?“
„Roberte...“
„Pij a buď zticha, když mluví král. Přísahám ti, nikdy jsem nebyl tak živý, jako když jsem bojoval
o tento trůn, ani tak mrtvý jako teď, když jsem ho vyhrál. A Cersei... Za ni bych měl poděkovat Jonovi.
Nepřál jsem si oženit se, poté co mi smrt ukradla Lyannu, ale Jon Arryn tvrdil, že říše potřebuje dědice.
Cersei Lannister bude dobrou partií, řekl mi, připoutá ke mne lorda Tywina, kdyby se Viserys Targaryen
chtěl někdy pokusit získat nazpět trůn svého otce.“ Král zavrtěl hlavou. „Měl jsem toho starého muže rád,
to přísahám, ale teď si myslím, že to byl větší blázen než Měsíční chlapec. Ach, Cersei je půvabná na
pohled, to nepopírám, ale chladná... Jak si střeží tu svoji kundičku, myslel by sis, že má mezi nohama
všechno zlato Casterlyovy skály. Hej, dej mi to pivo, když ho stejně nepiješ.“ Vzal si roh, vyprázdnil jej,
říhl si, otřel si ústa. „Je mi líto tvého děvčete, Nede. Opravdu. Chci říct toho jejího vlka. Můj syn lhal, na to
bych vsadil krk. Můj syn... ty svoje děti miluješ, že ano?“
„Celým svým srdcem,“ odpověděl Ned.
„Dovol mi říct ti tajemství, Nede. Nejednou jsem snil o tom, že se vzdám trůnu. Odpluju na lodi do
Svobodných mést se svým koněm a svým kladivem a zbytek života strávím válčením a s děvkami v posteli,
protože k tomu jsem byl zrozen. Král, co prodal meč, jak by mě trubadúři milovali. Víš, co mi v tom brání?
Pomyšlení na Joffreye na trůnu, s Cersei stojící za ním a našeptávající mu do ucha. Můj syn. Jak jsem jen
mohl zplodit syna jako on, Nede?“
„Je to ještě chlapec,“ řekl Ned zaraženě. On sám prince Joffreye neměl v lásce, ale v Robertově hlase
slyšel bolest. „Copak jsi zapomněl, jak jsi ty sám byl divoký v jeho věku?“
„To by mě netrápilo, kdyby chlapec byl divoký, Nede. Ty ho neznáš tak jako já.“ Povzdechl si a zavrtěl
hlavou. „Ech, možná máš pravdu. Jon ze mne často býval zoufalý, a přesto jsem se stal dobrým králem.“
Když Ned mlčel, Robert na něho pohlédl a zamračil se. „Teď můžeš promluvit a souhlasit se mnou, víš.“
„Tvoje Výsosti...“ začal Ned opatrně.
Robert Neda plácl do zad. „Ech, řekni, že jsem lepší král než Aerys, a skončíme s tím. Ty jsi nikdy
neuměl lhát pro lásku nebo čest, Nede Starku. Ještě nejsem tak stár a teď, když jsi tu se mnou, všechno
bude jinak. O naší vládě se ještě bude zpívat a do sedmi pekel s Lannistery. Cítím slaninu. Kdo si myslíš,
že dnes bude naším šampiónem? Viděl jsi toho kluka Maceho Tyrella? Rytíř květin mu říkají. To je syn, na
kterého by byl pyšný kterýkoli muž. Při posledním turnaji shodil Králokata na ten jeho zlatý zadek, tos měl
vidět ten výraz na Cerseině obličeji. Smál jsem se, až mě břicho bolelo. Renly říká, že ten chlapec má
sestru, čtrnáctiletou pannu, půvabnou jako jitro samo...“
U stolu na břehu řeky posnídali černý chléb, vařená husí vejce a rybu smaženou s cibulí a slaninu.
Králova melancholie roztála s ranní mlhou a netrvalo to dlouho a Robert jedl pomeranč a vzpomínal na
jedno ráno na Orlím hnízdě, když byli chlapci. „... dal Jonovi sud pomerančů, pamatuješ? Jenomže ty plody
byly nahnilé, a tak jsem ten svůj hodil přes stůl a zasáhl jsem Dackse přímo do nosu. Pamatuješ si toho
Redfortova panoše s obličejem od neštovic? Hodil jeden zpátky po mně, a než Jon stačil zasáhnout,
pomeranče létaly přes Velkou síň všemi směry.“ Hřmotně se smál, a dokonce i Ned se při těch
vzpomínkách usmíval.
Tohle je chlapec, se kterým jsem vyrůstal, pomyslel si; tohle je Robert Baratheon, kterého jsem znal a
miloval. Kdyby byl schopen dokázat, že Lannisterové stojí za útokem na Brana a že nechali zavraždit Jona
Arryna, tento muž by mu naslouchal. Pak by Cersei padla a Králokat s ní, a pokud by se lord Tywin na
západě odvážil povstat, Robert by ho rozdrtil, tak jako rozdrtil Rhaegara Targaryena na Trojzubci. Všechno
to jasně viděl před sebou.
Snídaně Nedovi chutnala lépe než cokoli, co jedl po dlouhou dobu, a poté už jeho úsměvy přicházely
snadněji a častěji, dokud nebyl čas na opětovné zahájení turnaje.
Ned kráčel s králem na kolbiště. Slíbil, že bude sledovat závěrečná klání se Sansou; septě Mordane dnes
bylo zle a jeho dcera byla odhodlaná nepřijít o závěrečná klání. Když doprovodil Roberta na jeho místo,
všiml si, že Cersei Lannister se nedostavila; její místo vedle krále bylo prázdné. I to Nedovi poskytovalo
důvod k naději.
Protlačil si cestu tam, kde seděla jeho dcera, a našel ji právě ve chvíli, kdy zvuk rohů oznámil první
klání toho dne. Sansa byla tak pohlcená děním kolem sebe, že si stěží všimla jeho příchodu.
Jako první jezdec se objevil Sandor Clegane. Měl na sobě olivově zelený plášť nad svým sazově šedým
brněním. To a jeho přilbice ve tvaru psí hlavy byly jeho jedinými ozdobami.
„Sto zlatých dragonů na Králokata,“ zvolal Malíček hlasitě, když do kolbiště vjel Jaime Lannister,
sedící na elegantním plnokrevném hnědákovi. Kůň na sobě měl čabraku z pozlacených kovových kroužků a
Jaime sám se třpytil a blýskal od hlavy až k patě. Dokonce i jeho kopí bylo vyrobeno ze dřeva zlatostromu
z Letních ostrovů.
„Beru,“ křikl na něj zpět lord Renly. „Ohař má dnes ráno nějak hladový pohled.“
„Dokonce i hladoví psi si rozmyslí kousat do rukou, které je krmí,“ opáčil Malíček suše.
Sandor Clegane si se slyšitelným klank spustil hledí a zaujal pozici. Ser Jaime poslal vzdušný polibek
jakési krásce z lidu, jemně si spustil hledí a odjel na konec kolbiště. Oba muži si založili dřevce.
Nedovi by se nic nezamlouvalo víc než vidět je oba prohrát, ale Sansa vše sledovala s očima vlhkýma
dychtivostí. Koně se rozběhli do klusu a spěšně vztyčená galerie se otřásla. Ohař se při jízdě naklonil
kupředu, ale Jaime se v okamžiku těsně před srážkou obratně posunul v sedle. Hrot Cleganova kopí se
neškodně svezl po zlatém štítu se znakem lva, zatímco jeho vlastní štít byl zasažen naplno. Dřevo se
rozštíplo a Ohař zavrávoral, ze všech sil se snažil udržet v sedle. Sansa zalapala po dechu. Z davu se
ozývaly drsné výkřiky.
„Přemýšlím, za co utratím tvoje peníze,“ křikl Malíček dolů na lorda Renlyho.
Ohařovi se jen tak tak podařilo udržet se v sedle. Prudce svého koně otočil dokola a odjel na konec
kolbiště, aby se připravil ke druhému pokusu. Jaime Lannister odhodil svoje zlomené kopí, sáhl po novém,
vyměnil si přitom žert se svým panošem. Ohař popohnal svého koně do prudkého klusu. Lannister mu vyjel
vstříc. Tentokrát, když se Jaime posunul v sedle, Sandor Clegane se pohnul s ním. Obě kopí se zlomila
vpůli, a než se usadily třísky, plnokrevný hnědák bez jezdce cválal pryč, hledaje trávu, zatímco ser Jaime
Lannister se válel v hlíně, celý zlatý a pomačkaný.
„Já věděla, že to Ohař vyhraje,“ řekla Sansa. Malíček na ni křikl: „Pokud víš, kdo vyhraje druhý souboj,
promluv hned, než mě lord Renly dočista oškube,“ zavolal na ni. Ned se usmál.
„Škoda, že tu Skřet není s námi,“ poznamenal lord Renly. „Vyhrál bych dvakrát tolik.“
Jaime Lannister byl opět na nohou, ale jeho zdobená přilbice ve tvaru lví hlavy se při pádu otočila
dokola a promáčkla se, takže ji nemohl sundat z hlavy. Lidé na něj pokřikovali a ukazovali si, dámy a
pánové se snažili utlumit svoje chichotání a nad tím vším Ned slyšel krále Roberta, jak se směje hlasitěji
než kdokoli jiný. Nakonec museli Lva z Lannisterů odvést ke kováři, slepého a potácejícího se.
Do té doby byl na pozici na konci kolbiště připraven ser Gregor Clegane. Byl mohutný, ten největší
muž, jakého kdy Eddard Stark viděl, Robert Baratheon a jeho bratři také byli velcí muži, stejně jako Ohař, a
na severu na Zimohradu žil slabomyslný hoch jménem Hodor, který z nich všech činil trpaslíky, ale tento
rytíř, jemuž říkali Hora, která jede, by Hodora o pěkný kus převyšoval. Byl o hodně přes sedm stop vysoký,
spíš k osmi, s masivními rameny a pažemi silnými jako kmeny mladých stromů. Jeho oř mezi jeho nohama
ve zbroji vyhlížel jako poník a kopí, které nesl, vypadalo malé jako násada od koštěte.
Na rozdíl od svého bratra ser Gregor nežil u dvora. Byl to samotář, který zřídkakdy opouštěl svoje
vlastní pozemky, snad jen kvůli válkám a turnajům. Když padlo Královo přístaviště, byl s lordem
Tywinem. Nové pasovaný sedmnáctiletý rytíř, dokonce i tehdy pozoruhodný svou velikostí a nezkrotnou
divokostí. Někteří říkali, že to byl Gregor, kdo roztříštil o zeď lebku maličkého prince, kojeňátka Aegona
Targaryena, a šeptalo se, že potom znásilnil jeho matku, dornskou princeznu Eliu, načež ji probodl mečem.
Tyhle věci se povídaly jenom tehdy, když Gregor nebyl v doslechu.
Ned Stark si nevzpomínal, že by s tím mužem kdy hovořil, třebaže Gregor s nimi jel během rebelie
Balona Greyjoye, jeden rytíř mezi tisícovkami. Znepokojeně ho pozoroval, Ned zřídkakdy přikládal váhu
pomluvám, ale to, co se povídalo o seru Gregorovi, bylo víc než zlověstné. Brzy se měl potřetí oženit a
proslýchaly se temné řeči o úmrtích jeho prvních dvou manželek. Říkalo se, že jeho pevnost je ponurým
místem, kde služebnictvo mizí ve velkých počtech, a dokonce i psi se bojí vstoupit do hodovní síně. Také
tam byla jeho sestra, která zemřela mladá za podivných okolností, a oheň, co znetvořil jeho bratra, a nehoda
při lovu, během které zahynul jejich otec. Gregor zdědil pevnost, zlato a rodinné pozemky. Jeho mladší
bratr Sandor odešel téhož dne, aby složil slib věrnosti Lannisterům a vstoupil do jejich služeb, a říkalo se,
že domů se od té doby nikdy nevrátil, dokonce ani na návštěvu.
Když na kolbiště vjel Rytíř květin, davem se rozlehlo mumlání a Ned uslyšel Sansu dychtivé zašeptat:
„Och, ten je krásný.“ Ser Loras Tyrell byl štíhlý jako stvol rákosu a oblečený byl v pohádkové stříbrné
zbroji vyleštěné do oslepující záře, zdobené rytinami popínavých rostlin a droboučkých pomněnek. Ve
stejném okamžiku jako Ned si lid uvědomil, že modř květin pochází ze safírů; z tisíce hrdel se k nebi
vzneslo zalapání po dechu. Přes chlapcova ramena visel nařasený těžký plášť. Byl z pomněnek, ze stovek
skutečných čerstvých květin všitých do vlněného podkladu.
Jeho kůň byl stejně štíhlý jako jezdec, nádherná šedá klisna, zrozená k rychlosti. Když hřebec sera
Gregora ucítil její pach, zaržál. Chlapec z Vysoké zahrady udělal cosi s nohama a jeho kůň se vzepjal
stranou, hbitý jako tanečník. Sansa Neda zatahala za rukáv. „Otče, nedovol seru Gregorovi ublížit mu,“
řekla. Ned viděl, že u sebe má růži, co jí ser Loras včera daroval. Jory mu o tom také pověděl.
„Tohle jsou turnajové dřevce,“ vysvětlil své dceři. „Dělají je tak, aby se rozlomily při nárazu, takže se
nikomu nic nestane.“ Přesto si nemohl nevzpomenout na mrtvého chlapce ležícího v dvoukoláku s pláštěm
lemovaným srpky měsíce, a slova mu v hrdle náhle zhořkla.
Seru Gregorovi se nedařilo udržet svého koně. Oř řehtal, ryl kopyty do země a potřásal hlavou. Hora
zvíře prudce kopl do slabin okovanými jezdeckými botami. Kůň se vzepjal a málem ho vyhodil ze sedla.
Rytíř květin pozdravil krále, odjel na konec kolbiště a založil si kopí, připraven. Ser Gregor konečně
uklidnil svého oře, zápole s otěžemi. A najednou to začalo. Horův oř propukl v prudký cval, divoce se vrhl
vpřed, zatímco klisna se rozběhla hladce jako příliv hedvábí. Ser Gregor otočil svůj štít do pozice,
zažongloval s dřevcem a po celou dobu se přitom snažil udržet svého neposlušného koně v přímé linii a
najednou byl Loras Tyrell u něho, namířil hrot kopí na svého protivníka a v dalším okamžiku už Hora
padal. Byl tak obrovitý, že svého koně strhl na zem s sebou ve změti oceli a masa.
Ned slyšel výkřiky, povzbuzování, pískání, šokovaná lapání po dechu, vzrušené mumlání a nad tím
vším skřípavý, nevázaný smích Ohaře. Rytíř květin se svým koněm zastavil na konci kolbiště. Jeho kopí
nebylo dokonce ani zlomené. Zvedl si hledí, usmál se a safíry jeho zbroje se zaleskly ve slunci. Dav z něho
šílel.
Uprostřed kolbiště se ser Gregor Clegane vyprostil zpod svého koně a namáhavě vstal. Sundal si přilbici
z hlavy a praštil jí o zem. Jeho obličej byl temný vzteky a vlasy mu spadly do očí. „Můj meč,“ křikl na
svého panoše a chlapec se k němu rozběhl. Mezitím vstal také jeho kůň.
Gregor Clegane koně zabil jediným úderem vedeným s takovou prudkostí, že zvířeti napolo uťal hlavu.
Oslavné volání se v okamžiku změnilo ve výkřiky hrůzy. Kůň klesl na kolena, a když umíral, žalostně řičel.
Do té doby již ser Gregor kráčel po kolbišti směrem k seru Lorasi Tyrellovi, se svým zakrváceným mečem
v ruce. „Zastavte ho!“ vykřikl Ned, ale jeho slova zanikla ve všeobecném pozdvižení. Všichni ostatní také
křičeli a Sansa plakala.
Všechno se to seběhlo tak rychle. Rytíř květin také zavolal, aby mu přinesli meč, ale ser Gregor odstrčil
jeho panoše stranou a chňapl po uzdě jeho koně. Klisna ucítila krev a vzepjala se. Loras Tyrell se držel
v sedle, ale jen tak tak. Ser Gregor mávl svým mečem, prudkým obouručním úderem, který chlapce zasáhl
do hrudníku a vyhodil ho ze sedla. Kůň v panice odběhl pryč, zatímco ser Loras zůstal zděšený ležet na
zemi. Ale když Gregor zvedl svůj meč k smrtícímu úderu, skřípavý hlas ho varoval: „Nech ho být!“ a
v oceli oděná ruka jej odtáhla pryč od chlapce.
Hora se v němé zuřivosti otočil, mávl svým dlouhým mečem ve vražedném oblouku, do kterého vložil
všechnu svou sílu, ale Ohař ránu zachytil a odrazil ji a po dobu, která se zdála být věčností, tam oba bratři
stáli a sekali po sobě, zatímco ohromenému seru Lorasi Tyrellovi pomáhali do bezpečí. Třikrát Ned viděl
sera Gregora mířit vražednými údery na hlavu v přilbici ve tvaru psa, ale Sandor ani jednou nesekl mečem
po nechráněném obličeji svého bratra.
Byl to králův hlas, který vše ukončil... Králův hlas a dvacet ozbrojenců. Jon Arryn jim říkával, že velitel
potřebuje mít silný hlas do bitvy, a Robert prokázal, že to je pravda, již toho dne na Trojzubci. Použil svůj
hlas i nyní: „PŘESTAŇTE S TÍM ŠÍLENSTVÍM!“ zahřímal, „VE JMÉNU VAŠEHO KRÁLE!“
Ohař poklekl na koleno. Vzduch proťal poslední úder sera Gregora a rytíř se konečně vzpamatoval.
Upustil meč a zamračeně pohlédl na Roberta, obklopen jeho Královskou gardou a tuctem dalších rytířů a
zbrojnošů. Beze slova se otočil, protlačil se kolem Barristana Selmyho a odkráčel z kolbiště. „Nechte ho
jít,“ řekl Robert a tak rychle jako odezněla jeho slova, bylo náhle po všem.
„Je teď Ohař vítězem?“ zeptala se Sansa Neda.
„Ne,“ odpověděl jí. „Ještě bude poslední klání, mezi Ohařem a Rytířem květin.“
Ale Sansa přece jen měla pravdu. O pár okamžiků později ser Loras Tyrell vešel zpátky do kolbiště
v prostém lněném kabátci a řekl Sandoru Cleganovi: „Vděčím ti za svůj život. Den patří tobě, sere.“
„Já nejsem žádný ser“ odpověděl Ohař, ale přijal vítězství i šampiónův měšec a, možná poprvé v životě,
i lásku obyčejného lidu. Zdravili ho a provolávali mu slávu, zatímco on opouštěl kolbiště, aby se vrátil do
svého pavilonu.
Když Ned kráčel se Sansou k zápasišti lukostřelců, Malíček, lord Renly a někteří z dalších se k nim
připojili. „Tyrell měl vědět, že ta klisna je v období páření,“ řekl Malíček. „Přísahal bych, že ten kluk celou
věc naplánoval. Gregor vždycky měl v oblibě velké, neposlušné oře, spíš živé než rozumné.“ Zdálo se, že ta
představa ho pobavila.
Nepobavila však sera Barristana Selmyho. „V úskocích je pramálo cti,“ řekl starý muž škrobeně.
Toho odpoledne chlapec jménem Anguy, obyčejný mladík bez erbu z Dornských blat, vyhrál
lukostřeleckou soutěž, při které porazil sera Balona Swanna a Jalabhara Xho o sto kroků, poté, co všichni
ostatní lukostřelci byli při střílení na kratší vzdálenosti vyloučeni. Ned poslal Alyna, aby ho vyhledal a
nabídl mu místo v pobočníkově stráži, ale chlapec byl opilý vínem, vítězstvím a bohatstvím, o jakém se mu
nikdy nesnilo, a odmítl jeho nabídku.
Pak celé tři hodiny probíhala pranice. Zúčastnilo se jí téměř čtyřicet mužů, svobodní jezdci a pokoutní
rytíři i nově jmenovaní panoši dychtící po slávě. Bojovali s otupenými zbraněmi ve změti bláta a krve, malé
skupinky útočící proti sobě a pak se obracející jeden proti druhému, jak se formovala a bortila chvilková
spojenectví, dokud v zápasišti nezůstal na koni jediný muž. Vítězem se stal Rudý kněz, Thoros z Myru,
šílenec, který si oholil hlavu a bojoval s plamenným mečem. Vyhrál pranice už předtím; plamenný meč
děsil koně ostatních jezdců a nic nedokázalo vyděsit Thorose. Konečným výsledkem byla tři zlomená
žebra, roztříštěná klíční kost, tucet zhmožděných prstů, dva koně, které bylo nutno utratit, a mnohem víc
řezných a tržných ran, pohmožděnin a modřin, než se kdokoli namáhal počítat. Ned byl neskonale šťastný,
že Robert se toho nezúčastnil.
Toho večera při hostině byl Eddard Stark mnohem plnější naděje, než byl po dlouhý čas. Robert byl ve
skvělé náladě, Lannistery nebylo nikde vidět, a dokonce i jeho dcery se chovaly poslušně. Jory přivedl
Aryu, aby se k nim připojila, a Sansa byla na svoji sestru milá. „Turnaj byl úchvatný,“ povzdechla si.
„Měla jsi tam také přijít. Jak se ti tančilo?“
„Jsem bolavá po celém těle,“ odpověděla Arya šťastně a hrdě jí ukázala velkou purpurovou modřinu na
noze.
„Ty musíš být hrozná tanečnice,“ řekla Sansa pochybovačně.
Později, když Sansa odešla, aby si poslechla skupinu trubadúrů, jak předvádějí složitou kolovou píseň
vzájemně propojených balad zvaných „Tanec draků“, Ned si modřinu prohlédl sám. „Doufám, že Forel na
tebe není příliš tvrdý,“ řekl s obavami v hlase.
Arya stála na jedné noze. V poslední době se v tom o hodně zdokonalila. „Syrio říká, že každá bolest je
lekcí a každá lekce tě dělá lepším.“
Ned se zamračil. Ten muž, Syrio Forel, k nim přišel s vynikající pověstí a jeho okázalý braavoský styl
se dobře hodil k Aryinu štíhlému meči, a přesto... před pár dny chodila po hradě s páskou černého hedvábí
uvázanou přes oči. Řekla mu, že Syrio ji učí vidět ušima, nosem a kůží. Předtím ji učil dělat rychlé otočky a
přemety dozadu. „Aryo, jsi si jistá, že v tom chceš pokračovat?“
Přikývla. „Zítra budeme chytat kočky.“
„Kočky.“ Ned si povzdechl. „Možná to byla chyba najmout Braavosana. Jestli chceš, požádám Joryho,
aby se sám zhostil tvého výcviku. Nebo bych mohl utratit tiché slovo se serem Barristanem. Jako mladík
uměl zacházet s mečem nejlépe ze všech mužů v Sedmi královstvích.“
„Já je nechci,“ řekla Arya. „Chci Syria.“
Ned si prohrábl vlasy prsty. Jakýkoli slušný zbrojnoš by Arye poskytl základy útočení a obrany i bez
těch nesmyslných šátků přes oči, přemetů a poskakování na jedné noze, ale znal svoji mladší dceru natolik,
aby chápal, že nemá smysl dohadovat se s tím umíněným stvořením. „Jak si přeješ,“ řekl. Určitě ji to
beztak brzy unaví. „Snaž se být opatrná.“
„Budu,“ slíbila mu vážně, když hladce přeskočila z pravé nohy na levou.
O hodně později, když děvčata odvedl zpátky přes město do hradu a dohlédl na to, aby obě byly
bezpečné v postelích, Sansa se svými sny a Arya se svými modřinami, Ned vyšel do svých vlastních
komnat na vrcholu Pobočníkovy věže. Přes den bylo teplo a v místnosti bylo dusno a zatuchlo. Ned přešel
k oknu a otevřel těžké okenice, aby dovnitř vpustil chladný noční vzduch. Všiml si mihotavé záře svíce
vycházející z Malíčkových oken na druhé straně Velkého nádvoří. Bylo hodně po půlnoci. Dole u řeky
začaly teprve nyní odeznívat výkřiky opilých kumpánů.
Vytáhl dýku a prohlížel si ji, Malíčkova Čepel, získaná Tyrionem Lannisterem v sázce při turnaji,
poslaná, aby Brana zabila ve spánku. Proč? Proč by Skřet chtěl mít Brana mrtvého? Proč by kdokoli chtěl
mít Brana mrtvého?
Dýka, Branův pád, to všechno nějak souviselo se smrtí Jona Arryna, cítil to v kostech, ale pravda
o Jonově smrti pro něj zůstávala stejnou záhadou jako na samém začátku. Lord Stannis do Králova
přístaviště na turnaj nepřijel. Lysa Arryn dál mlčela za vysokými zdmi Orlího hnízda. Panoš byl mrtvý a
Jory stále pátral v nevěstincích. Co jiného má kromě Robertova bastarda?
O tom, že zasmušilý učeň mistra zbrojíře je královým synem, Ned nepochyboval. Vzhled Baratheonů
byl vpečetěn v jeho obličeji, v jeho čelistech, v jeho očích, v černých vlasech. Renly byl příliš mladý, aby
mohl zplodit syna takového věku, Stannis příliš chladný a hrdý ve své počestnosti. Gendry musí být
Robertův.
Ale kam se s tím, že tohle ví, dostal? Král měl jiné nemanželské děti rozptýlené po Sedmi královstvích.
Otevřeně se přiznal k jednomu ze svých bastardů, chlapci Branova věku, jehož matka byla urozená dáma.
Chlapec byl vychováván majordomem lorda Renlyho v Bouřlivém konci.
Ned si vzpomínal také na Robertovo první dítě, dceru narozenou v Údolí, když Robert sám byl stěží víc
než chlapcem. Roztomilá malá holčička; mladý lord z Bouřlivého konce se do ní zbláznil. Chodíval tam
denně na návštěvy, aby si s dítětem pohrál, a o matku dočista ztratil zájem. Neda tam často vodil s sebou
jako společníka, ať už si to přál, či ne. Uvědomil si, že dívce teď bude sedmnáct či osmnáct; bude starší,
než byl Robert, když ji zplodil. Podivná myšlenka.
Cersei jistě nebyla úlety svého královského chotě potěšena, ale koneckonců zas tolik nezáleželo na tom,
zda král má jednoho bastarda nebo sto. Právo a obyčej zaručovaly nemanželským potomkům jen málo
nároků. Gendry, ta dívka v Údolí, chlapec v Bouřlivém konci, žádný z nich nemohl ohrozit Robertovy
pravoplatné dědice...
Jeho přemítání bylo narušeno tichým zaklepáním na dveře. „Přišel tě navštívit nějaký muž, můj pane,“
zavolal Harwin. „Nechce říct svoje jméno.“
„Pošli ho dál,“ řekl Ned udiveně.
Návštěvník byl muž v popraskaných, blátem potřísněných botách a těžkém hnědém hávu z té nejhrubší
tkaniny, s obličejem zakrytým kápí a rukama zastrčenýma do objemných rukávů. „Kdo jsi?“ zeptal se Ned.
„Přítel,“ odpověděl muž v kápi podivným, tichým hlasem. „Musíme si promluvit o samotě, lorde
Starku.“
Zvědavost byla silnější než opatrnost. „Harwine, nech nás o samotě,“ nařídil. Teprve tehdy, když byli
sami za zavřenými dveřmi, jeho návštěvník si stáhl kápi z čela.
„Lord Varys?“ vydechl Ned udiveně.
„Lorde Starku,“ řekl Varys zdvořile a posadil se. „Napadlo mne, zda bych tě mohl poprosit o něco
k pití?“
Ned naplnil dva poháry letním vínem a podal jeden Varysovi. „Mohl bych procházet na stopu od tebe a
nepoznal bych tě,“ řekl nevěřícně. Nikdy neviděl eunucha oblečeného jinak než v hedvábí, sametu a
nejbohatším damašku a tento muž páchl potem, místo aby voněl liliemi.
„V to jsem hluboce doufal,“ řekl Varys s úsměvem. „Nechci, aby se jistí lidé dozvěděli, že jsme spolu
hovořili v soukromí. Královna si tě dobře hlídá. Tohle víno je velmi dobré. Děkuji ti.“
„Jak ses dostal kolem mých dalších strážných?“ zeptal se Ned. Porther a Cayn stáli na stráži venku před
věží a Alyn na schodech.
„Rudá bašta má cesty známé jenom duchům a pavoukům.“ Varys se omluvně usmál. „Nezdržím tě
dlouho, můj pane. Jsou zde určité věci, které bys měl vědět. Jsi pobočník krále a král je blázen.“ Eunuchův
maskovací tón byl pryč; nyní byl jeho hlas tenký a ostrý jako bič. „Tvůj přítel, to vím, ale přesto blázen... a
odsouzený k záhubě, pokud ho neochráníš. Dnes měl namále. Doufali, že ho při turnaji zabijí.”
Ned na okamžik oněměl šokem. „Kdo?“
Varys se napil vína. „Pokud ti to opravdu musím říkat, pak jsi větší blázen než Robert sám, a já přišel za
nesprávným člověkem.“
„Lannisterové,“ řekl Ned. „Královna... ne, tomu nevěřím, dokonce ani Cersei taková není. Ona ho
žádala, aby nebojoval!“
„Ona mu zakázala bojovat, před jeho bratrem, jeho rytíři a polovinou dvora. Řekni mi upřímně, znáš
jistější způsob, jak krále Roberta vehnat do boje? Ptám se tě.“
Ned měl nepříjemný pocit v útrobách. Eunuch mluvil pravdu; řekněte Robertovi Baratheonovi, že
nemůže, nesmí nebo by neměl dělat to či ono a bude to totéž, jako byste ho do toho vehnali. „Dokonce i
kdyby bojoval, kdo by se odvážil udeřit krále?“
Varys pokrčil rameny. „Pranice se zúčastnilo čtyřicet jezdců. Lannisterové mají mnoho přátel.
Uprostřed toho chaosu, s řehtajícími koňmi a lámajícími se kostmi a Thorosem z Myru mávajícím tím
svým absurdním plamenným mečem, kdo by to mohl nazvat vraždou, kdyby některý z úderů usmrtil Jeho
Výsost?“ Přešel ke karafě a dolil si pohár. „Až by ten strašný čin byl spáchán, vrah by byl bez sebe žalem.
Téměř ho slyším plakat. Jak smutné. Ovšem není pochyb o tom, že velkodušná a vznešená vdova by se
smilovala, zvedla by toho ubohého nešťastníka z prachu a požehnala by mu něžným polibkem odpuštění.
Dobrý král Joffrey by neměl jinou možnost než ho omilostnit.“ Eunuch si zamnul bradu. „Nebo by Cersei
možná nařídila, aby mu ser Hyn sťal hlavu, což by pro Lannistery bylo mnohem méně riskantní, ovšem pro
jejich přítelíčka by to zřejmě bylo poměrně nemilým překvapením.“
Ned cítil, jak v něm narůstá hněv. „Ty jsi o tom spiknutí věděl, a přesto jsi nic neudělal.“
„Já poroučím našeptávačům, ne bojovníkům.“
„Mohl jsi za mnou přijít dřív.“
„Ach, ano, to připouštím. A ty by ses rozběhl rovnou za králem, viď? A když by si Robert vyslechl, jaké
mu hrozí nebezpečí, co myslíš, že by udělal? Přemýšlej o tom.“
Ned se nad tím zamyslel. „Proklel by je všechny a šel by do boje tak či tak, aby jim ukázal, že se
nebojí.“
Varys rozpřáhl ruce. „Přiznám se ti ještě k něčemu, lorde Eddarde. Byl jsem zvědavý, co uděláš ty. Proč
jsi za mnou nepřišel? ptáš se, a já musím odpovědět: Nu, protože jsem ti nedůvěřoval, můj pane.“
„Ty jsi nedůvěřoval mně?“ Ned byl upřímně ohromen.
„Rudá bašta je přístřeším pro dva druhy lidí, lorde Eddarde,“ řekl Varys. „Pro ty, kteří jsou věrní říši. a
pro ty, co jsou věrní jen sami sobě. Až do dnešního rána jsem nebyl schopen říci, na kterou stranu patříš
ty... Tak jsem čekal, abych viděl,.., ale nyní to vím s jistotou.“ Usmál se boubelatým našpuleným úsměvem
a jeho soukromý obličej a veřejná maska se na okamžik staly jedním. „Začínám chápat, že královna z tebe
má strach. To tedy začínám.“
„To tebe by se měla bát,“ namítl Ned.
„Ne. Já jsem jen to, co jsem. Král mne využívá, to ano, ale stydí se za to. Náš král Robert je tím
nejmocnějším válečníkem na světě a tak silný muž má málo v lásce hady, špehy a eunuchy. Kdyby měl
přijít den, kdy mu Cersei pošeptá: ,Zab toho muže,' Hyn Payne mi v oka mrknutí setne hlavu a kdo pak
bude truchlit pro ubohého Varyse? Na severu ani na jihu písně pro pavouky nezpívají.“ Natáhl se a dotkl se
Neda svojí otylou měkkou rukou. „Ale ty, lorde Starku... myslím si... ne, vím..., že tebe nezabije, dokonce
ani kvůli královně, a právě v tom možná spočívá naše spása.“
Bylo toho na něj příliš najednou. Eddard Stark na okamžik netoužil po ničem jiném než vrátit se do
Zimohradu, do čisté prostoty severu, kde nepřáteli byla zima a divocí za Zdí. „Robert jistě má jiné loajální
přátele,“ namítl. „Svoje bratry, svoji -“
„Ženu?“ dořekl to za něj Varys s úsměvem, který řezal jako ostří nože. „Jeho bratři nenávidí Lannistery,
to je pravda, ale nenávidět královnu a milovat krále není jedna a tatáž věc, nemyslíš? Ser Barristan miluje
svoji čest a velmistr Pycelle miluje svůj úřad a Malíček miluje svůj Malíček.“
„Královská garda -“
„Papírový štít,“ řekl eunuch. „Snaž se netvářit tak šokovaně, lorde Starku. Jaime Lannister sám
odpřísáhl věrnost králi jako bratr Bílých mečů, a přitom všichni víme, jakou má jeho přísaha cenu. Dny,
kdy bílý plášť nosili muži jako Ryam Redwyne a princ Aemon Dračí rytíř, se změnily v prach a písně.
Z těch sedmi je pouze ser Barristan ze skutečné oceli, a ser Barristan je starý. Ser Boros a ser Meryn jsou
až do morku kostí královninými muži a mám hluboké podezření ohledně ostatních. Ne, můj pane, kdyby ti
muži měli odhalit svou pravou tvář, obávám se, že ty budeš jediný skutečný přítel, který Robertovi
zůstane.“
„Na tohle je třeba Roberta upozornit,“ řekl Ned. „Jestli to, co říkáš, je pravda, jestli je dokonce jen část
toho pravda, král si to musí vyslechnout sám.“
„A jaký důkaz mu předložíme? Moje slova proti jejich? Moje malé ptáčky proti královně a Králokatovi,
proti jeho bratrům a jeho radě, proti strážcům východu a západu, proti celé moci Casterlyovy skály? To
raději rovnou pošli pro sera Hyna, ušetříme si čas. Já vím, kde tyhle cesty končívají.”
„Ano, ale pokud je to, co říkáš, pravda, využijí další příležitosti, která se jim nabídne, a pokusí se o to
znovu.“
„To opravdu udělají,“ řekl Varys, „a obávám se, že spíš dříve než později. Myslím, že je nejvyšší měrou
znervózňuješ, lorde Eddarde. Ovšem moji malí ptáčkové budou naslouchat a společně jim možná budeme
schopni jejich plány překazit, ty a já.“ Vstal a stáhl si kápi do obličeje, aby ho nikdo nepoznal. „Děkuji ti za
víno. Ještě si spolu promluvíme. Až se se mnou příště setkáš na zasedání rady, chovej se ke mně svým
obvyklým pohrdavým způsobem. Nemělo by ti to činit potíže.“
Byl už u dveří, když Ned zavolal: „Varysi.“ Eunuch se k němu otočil. „Jak zemřel Jon Arryn?“
„Říkal jsem si, kdy se na to zeptáš.“
„Pověz mi to.“
„Slzy z Lys tomu říkají. Vzácná a drahá věc, průzračná a sladká jako voda, a nezanechává žádnou stopu.
Prosil jsem lorda Arryna, aby používal ochutnávače, v této místnosti jsem ho o to prosil, jenomže on moje
prosby nevyslyšel. Jenom ten, kdo je méně než člověkem, by mohl dokonce jen pomýšlet na takovou věc,
řekl mi.“
Ned musel znát zbytek. „Kdo mu dal ten jed?“
„Nepochybně nějaký drahý, milý přítel, který s ním často jídával u jednoho stolu. Ach, jenomže který?
Je hodně takových mužů. Lord Arryn byl laskavý, důvěřivý člověk.“ Eunuch si povzdechl. „Byl tu jeden
chlapec. Za vše, čím byl, mohl být vděčný Jonu Arrynovi, ale když vdova utekla do Orlího hnízda se vším
svým služebnictvem, on zůstal v Králově přístavišti a dobře se mu tu dařilo. Vždycky potěší moje srdce,
když vidím, jak se mládí dovede v našem světě prosadit.“ Z jeho hlasu znovu zazníval bič, každé slovo
bylo hlasitým prásknutím. „Byl skutečně galantní postavou na turnaji, v tom svém zbrusu novém brnění se
srpky měsíců na plášti. Škoda, že zemřel tak předčasně, než jsi s ním stačil promluvit...“
Ned se sám cítil napolo otrávený. „Ten panoš,“ zašeptal. „Ser Hugh.“ Kola uprostřed kol, co jsou
uprostřed kol. Nedova hlava pulzovala. „Proč? Proč teď? Jon Arryn byl pobočníkem celých čtrnáct let! Co
udělal, že ho najednou museli zabít?“
„Kladl otázky,“ odpověděl Varys a vyklouzl ze dveří.