EDDARD

„Příčinou všech našich problémů je pobočníkův turnaj, moji pánové,“ stěžoval si velitel Městské
hlídky královské radě.
„Králův turnaj,“ opravil ho Ned, který sebou škubl. „Ujišťuji vás, že pobočník po něm vůbec netouží.“
„Říkej tomu, jak chceš, můj pane. Z celé říše se sjíždějí rytíři a na každého rytíře připadají dva svobodní
jezdci, tři řemeslníci, šest zbrojnošů, tucet obchodníků, dva tucty nevěstek a víc zlodějů, než se opovažuji
odhadovat. Kvůli tomuhle proklatému horku nám polovina města onemocněla horečkou a teď se všemi
těmi návštěvníky... Minulou noc jsme tu měli jedno utonutí, pranici v hospodě, tři rvačky na nože,
znásilnění, dva požáry, nesčetně loupeží a koňský závod opilců Ulicí sester. V noci předtím byla nalezena
ženská hlava ve Velkém septu, kde plula v duhovém jezírku. Zdá se, že nikdo neví, jak se tam dostala nebo
komu patřila.“
„Jak příšerné,“ poznamenal Varys a otřásl se.
Lord Renly Baratheon byl méně soucitný. „Pokud nejsi schopen zabezpečit králův klid, Janosi, možná
by se velení Městské hlídky měl ujmout někdo, kdo to dokáže.“
Statný, rozvážný Janos Slynt se nafoukl jako rozhněvaná žába a jeho holá hlava začala rudnout. „Ani
Aegon Drak sám by tu nedokázal udržet klid, lorde Renly. Potřebuji víc mužů.“
„Kolik?“ zeptal se Ned, nakláněje se kupředu. Robert se jako vždycky vůbec neobtěžoval tím, aby
zasedání rady navštívil, takže pobočníkovi připadlo hovořit za něho.
„Tolik, kolik můžeme dostat, lorde pobočníku.“
„Najměte padesát nových mužů,“ řekl mu Ned. „Lord Baeliš se postará o to, abyste na to dostali
peníze.“
„Opravdu?“ opáčil Malíček.
„Opravdu. Sehnal jsi čtyřicet tisíc zlatých dragonů pro měšec vítěze turnaje, jistě dokážeš schrastit i pár
měďáků k udržení králova klidu.“ Ned se otočil zpátky k Janosi Slyntovi. „Také ti dám dvacet dobrých
mužů ze své vlastní osobní stráže, aby sloužili v řadách Městské hlídky, dokud ty davy neodejdou.“
„Máš moje vřelé díky, lorde pobočníku,“ řekl Slynt s úklonou. „Slibuji ti, že pro ně všechny najdu dobré
uplatnění.“
Když velitel odešel, Eddard Stark se otočil ke zbytku své rady. „Čím dříve tohle bláznovství budeme
mít za sebou, tím budu raději.“ Jako by výdaje a problémy související s turnajem nebyly dost mrzuté samy
o sobě, všichni ještě přidávali sůl do Nedovy rány tím, že mu říkali „pobočníkův turnaj“, jako by on byl
jeho příčinou. A zdálo se, že Robert si upřímně myslí, že by se tím měl cítit poctěn!
„Říše z takových událostí prosperuje, můj pane,“ řekl velmistr Pycelle. „Urozeným nabízejí příležitost
proslavit se a nízkým úlevu od jejich strastí.“
„A vkládají mince do mnohých kapes,“ dodal Malíček. „Všechny hostince ve městě jsou přeplněné a
děvky chodí s nohama do o a na každém kroku cinkají penězi.“
Lord Renly se zasmál. „Máme štěstí, že můj bratr Stannis tu není s námi. Pamatujete na časy, kdy
navrhoval postavit nevěstince mimo zákon? Král se ho zeptal, jestli by nechtěl totéž udělat s požíváním
pokrmů, vyměšováním a dýcháním, když už je v tom. Mám-li říct pravdu, někdy se divím, jak Stannis
vůbec přišel k té svojí ošklivé dceři. Chodí do manželského lože jako muž pochodující po bitevním poli,
s ponurým pohledem v očích a odhodláním dostát své povinnosti.”
Ned se k jejich smíchu připojil. „Já jsem také myslel na tvého bratra Stannise. Přemýšlím, kdy má
v úmyslu ukončit svou návštěvu Dračího kamene a znovu zaujmout své místo v této radě.“
„Nepochybně to bude tehdy, až zjistí, že jsme všechny děvky zahnali do moře,“ odpověděl Malíček,
čímž vyprovokoval další vlnu smíchu.
„Pro dnešek už jsem toho o běhnách slyšel dost,“ řekl Ned a vstal. „Až do zítřka.“
Když se vrátil do Pobočníkovy věže, našel u dveří stát Harwina. „Zavolej do mých komnat Joryho a
svému otci vyřiď, aby dal osedlat mého koně,“ řekl mu Ned, možná až příliš stroze.
„Jak poroučíš, můj pane.“
Když Ned stoupal po schodech, přemýšlel o tom, jak mu Rudá bašta a „pobočníkův turnaj“ drásají
nervy. Toužil po útěše Catelyniny náruče, po křiku a smíchu Robba a Jona křižujících meče o sebe na
cvičebním nádvoří, po chladivých dnech a studených nocích severu.
Ve svých komnatách ze sebe shodil poradenské hedvábí a zatímco čekal, až se dostaví Jory, posadil se
na okamžik s knihou. Rodokmeny a historie významných dynastií Sedmi království, s popisy mnoha
urozených pánů a vznešených dam a jejich dětí od velmistra Malleona. Pycelle mluvil pravdu; bylo to
těžkopádné čtení, Jon Arryn o knihu však požádal a Ned cítil, že pro to jistě měl svoje důvody. Něco tam
bylo, nějaká pravda ukrytá na těch křehkých žlutých stránkách, jen kdyby byl schopen vidět ji. Ale jaká?
Svazek byl přes sto let starý. Sotva na světě žil člověk, který se narodil tehdy, když Malleon sestavoval
svoje uprášené seznamy sňatků, narození a úmrtí.
Ještě jednou otevřel část o rodu Lannisterů a pomalu otáčel stránky, pln naděje, že z nich na něj něco
vyskočí. Lannisterové byli starým rodem, jejich rodokmen se táhl do minulosti až k Lannovi Chytrému,
šprýmaři z Věku hrdinů, který byl nepochybně stejně legendární jako Bran Stavitel, třebaže mnohem
oblíbenější trubadúry a vypravěči. V písních byl Lann chlapíkem, který vypudil rod Casterlyů
z Casterlyovy skály a jedinou zbraní mu přitom byl jeho důvtip. Také se říkalo, že ukradl zlato samotnému
slunci a prozářil jím svoje vlasy. Ned si přál, aby tam teď byl s ním a vypudil pravdu z té proklaté knihy.
Ostré zaklepání na dveře ohlásilo příchod Joryho Cassela. Ned zavřel Malleonův svazek a pozval ho
dál. „Slíbil jsem Městské hlídce dvacet ze svých strážných, dokud nebude po turnaji,“ řekl mu. „Spoléhám
na tebe, že je vybereš. Vydej příkaz Alynovi a postarej se o to, aby ti muži pochopili, že je jich zapotřebí
k tomu, aby činili přítrž rvačkám, ne je rozpoutávali.“ Ned vstal, otevřel truhlici z cedrového dřeva a
vyndal z ní lehkou plátěnou tuniku. „Našel jsi toho štolbu?“
„Našel, pane,“ odpověděl Jory. „Přísahá, že se nikdy nedotkne jiného koně.“
„Co ti k tomu měl říct?“
„Tvrdí, že lorda Arryna znal dobře. Byli prý věrnými přáteli.“ Jory si odfrkl. „Říká, že pobočník
vždycky dával chlapcům měďák v jejich den jména. Uměl to s koňmi. Nikdy nejezdil na svých koních
bezohledně a nosil jim mrkev a jablka, takže vždycky měli radost, když za nimi přišel.“
„Mrkev a jablka,“ opakoval Ned. Zdálo se, že tento chlapec bude dokonce ještě méně užitečný než
ostatní. A byl to poslední z těch, co Malíček objevil. Jory postupně vyslechl každého z nich. Ser Hugh byl
stručný a skoupý na slovo, arogantní, jak dovede být jenom nově jmenovaný rytíř. Pokud si s ním pobočník
přeje mluvit, s potěšením ho přijme, ale nepřeje si být tázán pouhým kapitánem... Dokonce i přesto, že
zmíněný kapitán byl o deset let starší než on a stokrát zkušenější bojovník. Děvečka byla alespoň příjemná
a vstřícná. Řekla, že lord Jon čítával víc, než pro něj bylo dobré. Že si dělal přílišné starosti a byl
melancholický ohledně špatného zdraví svého syna a hádal se se svojí manželkou. Pikolík, nyní obuvník, si
s lordem Jonem nikdy nevyměnil víc než slovo, ale znal plno podrobností z kuchyňských klepů: pán se
hádal s králem, pán se ve svém jídle jenom nimral, pán chtěl poslat svého chlapce na výchovu do Dračího
kamene, pán se velmi zajímal o chov loveckých psů, pán navštívil mistra zbrojíře, aby ho pověřil výrobou
nové plátové zbroje, celé vyrobené z bílého stříbra s modrým jaspisovým sokolem a perleťovým měsícem
na hrudi. Králův vlastní bratr šel s ním, aby mu pomohl vybrat návrh, řekl pikolík. Ne, ne lord Renly, ten
druhý, lord Stannis.
„Vzpomněl si náš štolba ještě na něco důležitého?“
„Ten hoch přísahá, že lord Jon byl silný jako muž poloviny jeho věku. Říká, že často jezdíval na
projížďky s lordem Stannisem.“ Znovu Stannis, pomyslel si Ned. Připadalo mu to zvláštní. Stannis a Jon
Arryn se k sobě chovali srdečně, ale nikdy zvlášť přátelsky. A zatímco Robert jel na sever do Zimohradu,
Stannis se stáhl do Dračího kamene, targaryenské ostrovní pevnosti, kterou dobyl ve jménu svého bratra.
Nezanechal po sobě žádný vzkaz ohledně toho, kdy se hodlá vrátit. „Kam spolu jezdívali při těch
vyjížďkách?“ zeptal se Ned.
„Ten chlapec říká, že navštěvovali jakýsi nevěstinec.“
„Nevěstinec?“ podivil se Ned. „Pán Orlího hnízda a pobočník krále navštěvoval nevěstinec se
Stannisem Barathconem?“
Nevěřícně zavrtěl hlavou a pomyslel si, co by si o téhle lahůdce pomyslel lord Renly. Robertovy
choutky byly předmětem necudných pijáckých písní po celé říši, ovšem Stannis byl zcela jiným druhem
muže; sotva o rok mladší než král, byl úplně jiný než on, přísný, beze smyslu pro humor, neodpouštějící,
zarputilý ve svém smyslu pro povinnost.
„Chlapec trvá na tom, že to je pravda. Pobočník s sebou brával tři strážné a chlapec říká, že o tom
žertovali, když si od nich potom bral jejich koně.“
„Do jakého nevěstince?“ zeptal se Ned.
„To chlapec nevěděl. Ti strážní by to věděli.“
„Bohužel, Lysa je odvezla s sebou do Údolí,“ řekl Ned suše. „Bohové se činí ze všech sil, aby nám náš
úkol co nejvíc znesnadnili. Lady Lysa, mistr Colemon, lord Stannis... každý, kdo by mohl znát pravdu
o tom, co se stalo Jonu Arrynovi, je na tisíc lig daleko.“
„Zavoláš lorda Stannise zpátky do Králova přístaviště?“
„Zatím ne,“ odpověděl Ned. „Ne, dokud nebudu lépe chápat, co se tu vůbec děje a na čí straně Stannis
stojí.“ Ta záležitost mu nedávala pokoj. Proč by Stannis odjížděl? Hrál snad nějakou roli ve vraždě Jona
Arryna? Nebo měl strach? Ned zjistil, že je těžké představit si, co by mohlo vystrašit Stannise Baratheona,
který kdysi držel Bouřlivý konec po celý rok jeho obléhání a přežil tam na krysách a kůži z bot, zatímco
lordi Tyrell a Redwyne seděli venku se svými hosty a pořádali hostiny na dohled od zdí hradu.
„Přines mi můj kabátec, budeš-li tak laskav. Ten šedý, s erbem zlovlka. Chci. aby ten zbrojíř poznal,
kdo jsem. Snad ho to učiní vstřícnějším.“
Jory přešel k šatníku. „Bratrem jak lorda Stannise, tak krále je lord Renly.“
„A přesto se zdá, že na tyto projížďky zván nebyl.“ Ned si nebyl jistý, co si o Renlym s jeho
přátelskými způsoby a samými úsměvy má myslet. Před několika dny si vzal Neda stranou, aby mu ukázal
nádherný medailon z růžového zlata. Uvnitř byla miniatura namalovaná v živém myrském stylu, podobizna
půvabné mladé dívky s holubičíma očima a kaskádou hebkých hnědých vlasů. Renly dychtil vědět, zda mu
ta dívka někoho připomíná, nebo ne, a když se mu nedostalo jiné odpovědi než pokrčení ramen, zdál se tím
být zklamaný. Řekl, že ta dívka se jmenuje Margaery a je sestrou Lorase Tyrella, ale jsou i takoví, co říkají,
že vypadá jako Lyanna. „Ne,“ řekl mu Ned zmateně. Je možné, že lord Renly, který tolik připomíná
mladého Roberta, je přemožen vášní k dívce, o které si představuje, že to je mladá Lyanna? Měl pocit, že to
je víc než jen přechodné poblouznění.
Jory mu přinesl kabátec a Ned vklouzl rukama do rukávů. „Možná se lord Stannis vrátí na Robertův
turnaj,“ řekl, když mu Jory sešněrovával kabátec na zádech.
„To by bylo dílo štěstěny, můj pane,“ řekl Jory.
Ned si připjal meč k boku. „Jinými slovy, není to ani za mák pravděpodobné,“ řekl s ponurým
úsměvem.
Jory nařasil Nedovi plášť kolem ramen a sepjal jej u krku odznakem hodnosti pobočníka. „Zbrojíř žije
nad svojí dílnou, ve velkém domě na horním konci Ocelové ulice. Alyn zná cestu, můj pane.“
Ned přikývl. „Bohové spaste toho chlapce, jestli mě poslal honit nějaké přízraky.“ Bylo to jen tenké
stébélko, kterého se mohl chytit, ale Jon Arryn, kterého Ned Stark znal, nepatřil mezi ty, kdo nosili
drahokamy vykládané postříbřené brnění. Ocel byla ocel; byla určena k ochraně, ne k ozdobě. Možná
změnil názor. Nebyl by prvním mužem, který se po několika letech strávených u dvora dívá na věci jinak...
Ale tato změna byla natolik výrazná, že Neda plnila údivem.
„Je zde nějaká další služba, kterou bych pro tebe mohl vykonat, můj pane?“
„Tuším budeš muset začít navštěvovat nevěstince.“
„Těžká služba, pane,“ usmál se Jory. „Muži mi rádi pomohou. Porther včera již docela slušně začal.“
Nedův oblíbený kůň byl již osedlán a vyveden ze stáje. Když projížděl nádvořím, zhmotnili se u něj
Varly a Jacks. V jejich ocelových přilbicích a kroužkové zbroji muselo být horko jako v peci, ale přesto si
žádný ani slovem nepostěžoval. Když lord Eddard projížděl Královou branou do zápachu města,
s šedobílým pláštěm vlajícím mu z ramen, všiml si očí všude kolem sebe a kopnutím popohnal svého oře
do klusu. Muži jeho stráže jej následovali.
Během jízdy přeplněnými městskými ulicemi se často ohlížel za sebe. Tomard a Desmond vyjeli
z hradu časně toho rána, aby zaujali pozice na trase, kterou musel projet, a dávali pozor na kohokoli, kdo by
je sledoval, ale i přesto byl Ned nejistý. Stín králova Pavouka a jeho ptáčků jej činil stejně nervózním jako
pannu v její svatební noc.
Ocelová ulice začínala na tržním náměstí vedle Říční brány, jak byla pojmenovaná na mapách, nebo
Blátivé brány, jak ji obvykle zval obyčejný lid. Davem se jako velký hmyz prodíral kejklíř na chůdách,
s hordou bosých dětí, které s pokřikováním běžely za ním. Jinde spolu dva otrhaní chlapci ne starší než
Bran zápolili s dřevěnými holemi, za hlasitého povzbuzování jedněch a zuřivého klení druhých. Jakási stará
žena ukončila souboj tím, že se vyklonila přes parapet svého okna a vychrstla na hlavy chlapců vědro
splašků. Ve stínu zdi stáli vedle svých povozů farmáři a vyvolávali: „Jablka, ta nejlepší jablka, o polovinu
levnější než jinde!“ a „Krvavé melouny, sladké jako med!“ a „Tuřín, cibule, kořenová zelenina, pojďte
sem, pojďte, tuřín, cibule, kořenová zelenina, pojďte k nám!“
Blátivá brána byla otevřená a pod padací mříží stáli na stráži muži Městské hlídky ve zlatých pláštích,
opření o oštěpy. Když se od západu objevila kolona jezdců, strážní se rozhýbali, křičeli příkazy a
usměrňovali povozy i pěší chodce stranou, aby pustili rytíře s jeho doprovodem. První jezdec, který projel
branou, nesl dlouhý černý praporec, jehož hedvábí se vlnilo ve větru, jako by bylo živé; na látce byla
spodobněna noční obloha proťatá purpurovým bleskem. „Vykliďte cestu pro lorda Berika!“ vykřikl jezdec.
„Vykliďte cestu pro lorda Berika!“ O kousek za ním jel mladý lord sám, elegantní postava na černém oři,
s rudozlatými vlasy a černým saténovým pláštěm pošitým hvězdami. „Jedeš k nám zápolit v pobočníkové
turnaji, můj pane?“ zavolal na něj strážný. „Jedu k vám vyhrát v pobočníkově turnaji,“ křikl na něj
v odpověď lord Beric a dav se rozveselil.
Ned zabočil na náměstí, kde začínala Ocelová ulice, a jal se vyjíždět její klikatou trasu do dlouhého
kopce, kolem kovářů pracujících u otevřených výhní, kde se svobodní jezdci handrkovali nad drátěnými
košilemi a prošedivělí prodavači železa prodávali staré čepele a břity ze svých povozů. Čím výš vyjížděli,
tím větší a honosnější byly budovy kolem nich. Muž, kterého jeli navštívit, bydlel na samém vrcholku
kopce, ve velkém domě ze dřeva a malty, jehož horní poschodí se tyčilo vysoko nad úzkou ulici. Na
dvoukřídlých dveřích byl znázorněn lovecký výjev vyřezaný z ebenu a dřeva čarostromu. U vchodu stál na
stráži pár kamenných rytířů, oděný ve fantastické zbroji z leštěné rudé oceli, která je měnila v ptáka Noha a
jednorožce. Ned nechal svého koně venku u Jackse, zatlačil ramenem do dveří a vešel dovnitř.
Štíhlá mladá služebná plaše pohlédla na odznak Nedovy hodnosti a erb na jeho kabátci a zanedlouho
přispěchal dolů po schodech sám mistr zbrojíř, samý úsměv a poklona. „Víno pro pobočníka králova,“
nařídil dívce a pokynul Nedovi, aby se posadil na pohovku. „Jsem Tobho Mott, můj pane, prosím udělej si
pohodlí,“ Měl na sobě černý sametový oděv vyšívaný na rukávech stříbrnou nití. Kolem krku mu visel
těžký stříbrný řetěz se safírem velkým jako holubí vejce. „Pokud potřebuješ nové zbraně pro pobočníkův
turnaj, přišel jsi do správné dílny.“ Ned se nenamáhal opravovat ho. „Moje práce je drahá a já se za to
neomlouvám, můj pane,“ řekl, když naplnil dvě stejné stříbrné číše. „Nikde v Sedmi královstvích nenajdeš
řemeslnou zručnost rovnající se moji, o tom tě ujišťuji. Navštiv kteroukoli kovárnu v Králově přístavišti,
jestli chceš, a sám si proveď srovnání. Kladivo nebo drátěnou košili dokáže vyrobit jakýkoli vesnický
kovář, ale moje práce je uměním.“
Ned se napil vína a nechal muže povídat. Tobho se vychloubal, že Rytíř květin nakoupil všechnu svou
zbroj u něho, a mnozí další urození pánové, ti, co stojí o dobrou ocel, a dokonce i lord Renly, králův vlastní
bratr. Možná pobočník viděl nové brnění lorda Renlyho, zelenou plátovou zbroj se zlatým parožím. Žádný
jiný platnéř ve městě nedokáže vyrobit tak hlubokou zeleň; jen on zná tajemství barvení oceli samotné, lak
a email jsou berličkami nádeníků. Nebo snad pobočník chce meč? Tobho se jako chlapec naučil
v kovárnách Qohoru zpracovávat valyrijskou ocel. Jenom muž, který zná kouzla, dokáže vzít staré zbraně a
vykovat z nich nové. „Znamením rodu Starků je zlovlk, nemám pravdu? Dokázal bych vykovat přilbici
v podobě zlovlka tak opravdovou, že děti by před tebou na ulicích s křikem utíkaly,“ dušoval se.
Ned se usmál. „Dělal jsi sokolí přilbici pro lorda Arryna?“
Tobho Mott se na dlouhou chvíli zamyslel a odložil svoje víno stranou. „Pobočník mne navštívil
s lordem Stannisem, královým bratrem. Bohužel musím říci, že si u mne žádnou práci neobjednali.“
Ned na muže hleděl klidně, neříkal nic, čekal. Během let zjistil, že mlčení je někdy prospěšnější než
otázky. Tak tomu bylo i tentokrát.
„Požádali mne, zda mohou navštívit toho chlapce,“ řekl zbrojíř, „tak jsem je odvedl dozadu do
kovárny.“
„Chlapce,“ řekl Ned v ozvěně. Neměl ponětí, o jakého chlapce by se mohlo jednat. „Já bych toho
chlapce také rád viděl.“
Tobho Mott jej obdařil chladným, obezřetným pohledem. „Jak si přeješ, můj pane,“ řekl bez jakékoli
stopy své dřívější vstřícnosti. Vyvedl Neda ven zadními dveřmi a přes úzký dvorek, dozadu k obrovité
kamenné stodole, kde probíhaly veškeré práce. Když zbrojíř otevřel dveře, nápor horkého vzduchu, který
jimi zavanul, navodil Nedovi pocit, jako by vstupoval do dračí tlamy. Uvnitř žhnula v každém rohu
kovářská výheň a vzduch páchl kouřem a sírou. Najatí zbrojíři vzhlédli od svých kladiv a kovadlin jen na
tak dlouho, aby si stačili otřít pot z čel, zatímco učni s holými hrudníky obsluhovali měchy.
Mistr k nim zavolal vysokého chlapce zhruba Robbova věku, kterému na pažích a hrudníku svaly jen
hrály. „Toto je lord Stark, nový pobočník krále,“ řekl mu, když chlapec pohlédl na Neda mrzoutskýma
modrýma očima a odhrnul si dozadu svoje potem slepené vlasy. Husté vlasy, rozcuchané a nečesané, černé
jako inkoust. Jeho čelist byla tmavá chmýřím prvního vousu. „Tohle je Gendry. Na svůj věk silný a umí
vzít za práci. Ukaž pobočníkovi přilbici, kterou jsi vyrobil, chlapče.“ Hoch je téměř plaše zavedl ke svému
stolu a k ocelové přilbici tvarované do podoby býčí hlavy se dvěma velkými, zatočenými rohy.
Ned přilbici obracel v rukou. Byla to surová ocel, neleštěná, ale mistrovsky tvarovaná. „Je to vynikající
práce. Byl bych potěšen, kdybys mi dovolil koupit ji od tebe.“
Chlapec mu ji vytrhl z ruky. „Ta není na prodej.“
Tobho Mott vypadal strašlivě vyvedený z míry. „Chlapče, mluvíš s pobočníkem krále. Pokud jeho
lordstvo chce tu přilbici, dej mu ji darem. Tím, že tě o ni žádá, prokazuje ti velkou čest.“
„Udělal jsem ji pro sebe,“ namítl chlapec vzdorovitě.
„Stokrát se omlouvám, můj pane,“ řekl mistr spěšně Nedovi. „Chlapec je neotesaný jako nová ocel a
jako nové oceli mu jen prospěje nějaký ten výprask. Ta přilbice není ničím víc než prací nádeníka. Odpusť
mu a já ti slibuju, že ti vyrobím přilbici, jakou jsi ještě neviděl.“
„Neudělal nic, co by si vyžadovalo moje odpuštění. Gendry, když tě přišel navštívit lord Arryn, o čem
jste spolu mluvili?“
„Kladl mi otázky, můj pane, to je všechno.“
„Jaké otázky?“
Chlapec pokrčil rameny. „Jak se mám, jak tu se mnou zacházejí, jestli se mu líbí práce a nějaké věci
o mojí matce. Kdo to byl, jak vypadala a tak.“
„Co jsi mu řekl?“ zeptal se Ned.
Chlapec si z čela odhrnul pramen černých vlasů, který mu do něj znovu spadl. „Zemřela, když jsem byl
ještě malý. Měla žluté vlasy a pamatuju si, že mi někdy zpívala. Pracovala v pivnici.“
„Vyptával se tě na něco taky lord Stannis?“
„Ten holohlavý? Ne, ten ne. Ten neřekl ani slovo, jen na mě hleděl, jako bych byl nějaký lump, co
znásilnil jeho dceru.“
„Dávej si pozor na ten svůj nevymáchaný jazyk,“ napomenul ho mistr zbrojíř. „Tohle je pobočník
samotného krále.“ Chlapec sklopil oči. „Chytrý chlapec, ale vzpurný. Ta přilbice... ostatní mu říkají býčí
hlava, takže jim to udělal schválně.“
Ned se dotkl chlapcovy hlavy, nahmatal prsty jeho husté černé vlasy. „Podívej se na mě, Gendry.“ Učeň
zvedl obličej. Ned si prohlížel tvar jeho čelistí, oči jako modrý led. Ano, pomyslel si, vidím to. „Vrať se ke
své práci, chlapče. Omlouvám se, že jsem tě vyrušil.“ Odešel s mistrem zpátky do domu. „Kdo za toho
chlapce platil učňovský poplatek?“ zeptal se jakoby jen mimochodem.
Mott se tvářil rozmrzele. „Viděl jsi ho přece. Takový silný hoch. Ty jeho ruce, takové ruce byly
stvořené pro kladiva. Vypadal tak slibně, že jsem ho přijal bez poplatku.“
„Teď mi řekni pravdu,“ naléhal na něj Ned. „Ulice jsou plné silných chlapců. Den, kdy přijmeš chlapce
do učení bez poplatku, bude dnem, kdy spadne Zeď. Kdo za něj zaplatil?“
„Jakýsi pán,“ odpověděl mistr neochotně. „Neudal žádné jméno a neměl na kabátci žádný znak. Zaplatil
ve zlatě, dvakrát víc, než je obvyklá suma, a řekl, že platí jednou za chlapce a jednou za moje mlčení.“
„Popiš mi ho.“
„Byl statný, kulatý v ramennou, ne tak vysoký jako ty. Hnědý vous, ale měl v něm něco červeného, to
přísahám. Měl na sobě bohatý oděv, to si pamatuju, těžký purpurový samet protkávaný stříbrnými vlákny,
ale kápě mu zakrývala obličej, takže jsem ho ani na chvíli neviděl zřetelně.“ Na okamžik zaváhal. „Můj
pane, nechci žádné problémy.“
„Žádný z nás nechce problémy, ale mám obavy, že žijeme v problematických časech, mistře Motte,“
řekl Ned. „Ty víš, kdo je ten chlapec.“
„Jsem jenom zbrojíř, můj pane. Vím jen to, co mi řekli.“
„Ty víš, kdo je ten chlapec,“ opakoval Ned trpělivě. „To není otázka.“
„Ten chlapec je můj učeň,“ odpověděl mistr. Pohlédl Nedovi do očí, tvrdohlavě jako starý osel. „Kým
byl předtím, než sem přišel, to mě nezajímá.“
Ned přikývl. Pomyslel si, že Tobho Mott, mistr zbrojíř, se mu líbí. „Až přijde den, kdy by Gendry raději
svíral meč v ruce, než ho koval, pošli ho za mnou. Má vzhled bojovníka. Do té doby máš moje díky, mistře
Motte, a můj slib. Kdybych někdy chtěl přilbici, ve které bych mohl strašit děti, tohle bude první místo,
které navštívím.“
Jeho strážní čekali před domem u koní. „Zjistil jsi něco, můj pane?“ zeptal se ho Jacks, když se Ned
vyhoupl do sedla.
„Zjistil,“ odpověděl mu Ned, celý udiven. Co Jon Arryn zamýšlel s královým bastardem a proč ho to
stálo život?