EDDARD

Smrt lorda Arryna nás všechny poznamenala hlubokým zármutkem, můj pane,“ řekl velmistr Pycelle.
„Bude mi potěšením povědět ti o způsobu jeho skonu. Posaď se. Mohu ti nabídnout nějaké občerstvení?
Snad datle? Mám také velmi chutné tomely. Obávám se, že víno mému zažívání již dlouho nedělá dobře,
ale mohu ti nabídnout šálek ledového mléka slazeného medem. V tomto vedru je shledávám nanejvýš
osvěžujícím.“
Nemělo smysl popírat horko; Ned cítil, jak se mu hedvábná tunika lepí k hrudníku. Dusivý, vlhký
vzduch pokrýval město jako mokrá vlněná pokrývka a břehy řeky přímo vřely, okupovány chudými lidmi,
kteří prchali ze svých horkých, nevětraných chatrčí, aby se protlačili k místu na spaní blízko vody, protože
jenom tam bylo možné nalézt osvěžení v podobě závanů větru.
Pycelle zvedl mezi palcem a ukazováčkem malý stříbrný zvoneček a jemně jím zacinkal. Do soláru
přispěchala štíhlá mladá dívka. „Ledové mléko pro králova pobočníka a pro mne, kdybys byla tak laskavá,
dítě. Hodně oslazené.“
Když dívka odešla připravit jím nápoje, velmistr si spletl prsty dohromady a položil si ruce na břicho.
„Obyčejní lidé říkají, že poslední rok léta bývá vždycky nejteplejší. Není tomu tak, ale přesto to tak často
vypadá, že ano? V den jako tento vám seveřanům závidím vaše letní sněhy.“ Když starý muž změnil
polohu ve svém křesle, těžký náhrdelník s drahokamy kolem jeho krku tiše zacinkal. „Je jisté, že léto krále
Maekara bylo teplejší než tohle a téměř stejně dlouhé. Byli tehdy blázni, dokonce i v Citadele, kteří se
domnívali, že konečně přišlo Velké léto, léto, které nikdy neskončí, ale v sedmém roce najednou skončilo a
pak nastal kratičký podzim a po něm strašlivá dlouhá zima. Nicméně, když bylo to léto, panovala
nesnesitelná vedra. Staré město se vařilo v páře, den co den umdlévalo horkem a ožívalo jenom za nocí.
Procházívali jsme se v zahradách vedle řeky a debatovali jsme o bozích. Vzpomínám si na vůně těch nocí,
můj pane - parfém a pot, melouny zralé k prasknutí, broskve a granátová jablka, noční stíny a měsíční
paprsky. Tehdy jsem byl mladým mužem, stále ještě kovajícím svůj řetěz a horko mne nevyčerpávalo tak
jako dnes.“ Pycelleho oči byly chráněné víčky natolik těžkými a převislými, že ustavičně vypadal, jako by
napolo spal. „Omlouvám se, lorde Eddarde. Nepřišel jsi za mnou, abys naslouchal pošetilým vzpomínkám
na léto zapomenuté dávno předtím, než se narodil tvůj otec. Promiň starému muži jeho přemítání, můžeš-li.
Obávám se, že mysli jsou jako meče. Ty staré rezivějí. Ach, tady je naše mléko.“ Služebná položila tác
mezi ně a Pycelle se na ni usmál. „Sladké dítě.“ Zvedl svůj pohár, ochutnal, přikývl. „Děkuji ti. Můžeš jít.“
Když dívka odešla, Pycelle pohlédl na Neda svýma bledýma, vodnatýma očima. „O čem jsme to
hovořili? Ach, ano. Ptal ses mne na lorda Arryna...“
„Ano, ptal.“ Ned zdvořile usrkával ledové mléko. Bylo příjemně chladivé, ale na jeho vkus příliš sladké.
„Abych pravdu řekl, měl jsem pocit, že pobočník není už delší dobu ve své kůži,“ řekl Pycelle.
„Zasedali jsme spolu v radě mnoho let, on a já, a byly tam určité příznaky, které se daly vyčíst z jeho
vzhledu a chování, ale já je přičítal přílišnému břemenu, které na sobě věrně nesl po tak dlouhou dobu. Ta
široká ramena byla ustavičně stlačována k zemi všemi starostmi týkajícími se říše a ještě dalšími kromě
nich. Jeho syn byl stále nemocný a jeho manželka tak úzkostlivá, že hocha ani na okamžik nespouštěla
z očí. To by stačilo odrovnat dokonce i muže v rozpuku sil a lord Jon už nebyl nejmladší. Není divu, že mi
připadal melancholický a unavený. Nebo jsem si to alespoň tehdy myslel. Nyní jsem si tím méně jistý.“
Těžkopádně zavrtěl hlavou.
„Co mi můžeš říct o nemoci, jíž podlehl?“
Velmistr rozprostřel ruce v gestu bezmocného zármutku. „Přišel za mnou jednoho dne a žádal mne
o jistou knihu, svěží a zdravý jako vždycky, třebaže se mi zdálo, že ho něco nesmírně trápí. Příštího rána se
svíjel v bolestech a bylo mu příliš zle, než aby mohl vstát z lože. Mistr Colemon se domníval, že to je
nastuzení žaludku. Počasí bylo horké a pobočník si svoje víno často ochlazoval ledem, což může podráždit
zažívání. Když bylo lordu Jonovi stále hůř, šel jsem ho navštívit sám, ale bohové mne neobdařili mocí
zachránit ho.“
„Slyšel jsem, že jsi mistra Colemona poslal pryč.“
Velmistrovo přikývnutí bylo pomalé a rozvážné jako pohyb ledovce. „Udělal jsem to, a obávám se, že
lady Lysa mi to nikdy neodpustí. Možná jsem se mýlil, ale tehdy jsem to považoval za nejlepší řešení.
Mistr Colemon je mi jako syn a já ani v nejmenším nepochybuji o jeho schopnostech, ale je mladý a mládí
často není schopno porozumět křehkosti staršího těla. Pročišťoval lorda Arryna projímavými nápoji a
paprikovou šťávou a já se obával, že by ho tím mohl zabít.“
„Řekl ti lord Arryn něco během svých posledních hodin?“
Pycelle svraštil čelo. „V posledním stadiu horečky pobočník několikrát zvolal jméno Robert, ale zda
chtěl svého syna nebo krále, to nevím. Lady Lysa by chlapci nikdy nedovolila vstoupit do místnosti
s nemocným, ze strachu, že by také mohl onemocnět. Král přišel a seděl vedle postele celé hodiny, mluvil a
žertoval, v marné naději, že tím lordu Jonovi pozvedne náladu. Bylo těžké nevidět, jak svého pobočníka
miluje.“
„A nic jiného jsi neviděl ani neslyšel? Neřekl žádná poslední slova?“
„Když jsem viděl, že všechny moje naděje jsou marné, dal jsem pobočníkovi makové mléko, abych mu
ulevil v jeho utrpení. Těsně předtím, než naposledy zavřel oči, pošeptal něco králi a svojí manželce,
požehnání pro svého syna. Sémě je silné, řekl. Na konci již slova vyslovoval příliš nezřetelně, než aby jim
šlo rozumět. Smrt přišla až příštího rána, ale lord Jon už byl po požití makového mléka v klidu a nepronesl
jediné slovo.“
Ned se znovu napil mléka a snažil se přitom nerozkašlat z jeho sladkosti. „Nezdálo se ti, že na smrti
lorda Arryna bylo něco nepřirozeného?“
„Nepřirozeného?“ Hlas starého mistra byl slabý jako šepot. „Ne, to bych neřekl. Smutného, to jistě.
Přesto je svým vlastním způsobem smrt tou nejpřirozenější věcí ze všech, lorde Eddarde. Jon Arryn nyní
odpočívá v pokoji, celé to břímě z něj bylo sňato.“
„Ta nemoc, které podlehl,“ řekl Ned. „Setkal ses s něčím podobným už předtím, u jiných lidí?“
„Téměř čtyřicet let jsem velmistrem Sedmi království,“ odpověděl Pycelle. „Za našeho krále Roberta a
Aeryse Targaryena před ním a jeho otce Jaehaeryse Druhého před ním a dokonce pár krátkých měsíců za
Jaehaerysova otce, Aegona Šťastného, pátého jeho jména. Viděl jsem víc nemocí, než jsem schopen
zapamatovat si, můj pane. Povím ti toto: Každý případ je odlišný a všechny případy jsou stejné. Smrt lorda
Jona nebyla o nic podivnější než kterákoli jiná.“
„Jeho žena si myslí něco jiného.“
Velmistr přikývl. „Teď si vzpomínám, vdova je sestrou tvojí vznešené choti. Pokud lze starému muži
odpustit jeho neomalené řeči, dovol mi říci, že žal dokáže zatemnit dokonce i ty nejsilnější a
nejdisciplinovanější z myslí a lady Lysa mezi ně nikdy nepatřila. Od jejího posledního porodu, kdy přivedla
na svět mrtvé dítě, vidí nepřátele v každém stínu a smrt jejího manžela ji zanechala otřesenou a plnou
zoufalství.“
„Takže si jsi zcela jistý, že důvodem úmrtí Jona Arryna byla náhlá nemoc?“
„Ano, jsem,“ odpověděl Pycelle vážně. „Pokud ne nemoc, můj dobrý pane, co jiného by to mohlo být?“
„Jed,“ navrhl Ned tiše.
Pycelleho ospalé oči se otevřely s nevěřícným zamrkáním. Starý mistr se nepohodlně zavrtěl ve svém
křesle. „Znepokojivá myšlenka. Nejsme ve Svobodných městech, kde jsou takové věci zcela běžné.
Velmistr Aethelmure mi napsal, že tam vraždu nosí v srdcích pomalu všichni lidé, ale dokonce i tam
travičstvím opovrhují.“ Na okamžik se odmlčel, s očima ztracenýma v myšlenkách. „To, co říkáš, můj
pane, je možné, ale já to považuji za nepravděpodobné. Obvyklé jedy zná každý pokoutní ranhojič a lord
Arryn nevykazoval žádné z příznaků otravy. Kromě toho, pobočníka všichni milovali. Co za zrůdu
v lidském těle by se odvážilo zavraždit tak vznešeného muže?“
„Slyšel jsem říkat, že jed je ženskou zbraní.”
Pycelle se zamyšleně popotahoval za svůj vous. „Říká se to. Je zbraní žen, zbabělců... a eunuchů.“
Odkašlal si a vyplivl hustý chrchel hlenu do rohože na podlaze. V trámoví nad jejich hlavami hlasitě
zakrákal havran. „Lord Varys se narodil jako otrok v Lysu, věděl jsi to? Do pavouků svoji důvěru nikdy
nevkládej, můj pane.“
Něco takového nebylo zapotřebí Nedovi zdůrazňovat; na Varysovi bylo něco, z čeho mu vstávala husí
kůže po těle. „Budu si to pamatovat, mistře. A děkuji ti za tvoji pomoc. Okradl jsem tě už o dost času.“
Vstal.
Velmistr Pycelle se pomalu zvedl ze svého křesla a doprovodil Neda ke dveřím. „Doufám, že jsem ti
maličko pomohl uklidnit tvou mysl. Pokud je zde jiná služba, ve které bych ti mohl být nápomocen, stačí
jen říct.“
„Je tu jedna věc,“ řekl mu Ned. „Rád bych si prohlédl tu knihu, kterou jsi Jonovi půjčil v den předtím,
než onemocněl.“
„Obávám se, že ji shledáš pramálo zajímavou,“ namítl Pycelle. „Je to svazek rozprav velmistra
Malleona nad rodokmeny významných dynastií.”
„Přesto bych ji rád viděl.“
Starý muž otevřel dveře. „Jak si přeješ. Mám ji někde tady. Až ji najdu, nechám ji poslat přímo do tvých
komnat.“
„To od tebe bude velmi laskavé,“ řekl mu Ned. Pak, jakoby jen mimochodem, se ještě zeptal: „Jedna
poslední otázka, kdybys byl tak laskav. Zmínil ses o tom, že král seděl u lože lorda Arryna, když umíral.
Napadlo mě, zda tam s ním byla také královna?“
„To ne,“ odpověděl Pycelle. „Ona a děti odjely do Casterlyovy skály, ve společnosti jejího otce. Lord
Tywin s sebou přivedl do města celou svoji družinu na turnaj prince Joffreye v jeho den jména, nepochybně
v naději, že uvidí svého syna Jaimeho získat věnec vítěze. V tomto ohledu byl nesmírně zklamaný. Připadlo
to na mne poslat královně zvěst o náhlé smrti lorda Arryna. Nikdy jsem neposílal ptáka na cestu s těžším
srdcem.“
„Temná křídla, temná slova,“ zamumlal Ned. Bylo to přísloví, kterému ho stará chůva naučila jako
chlapce.
„To říkávají trhovkyně,“ souhlasil velmistr Pycelle, „ale my víme, že tomu tak vždy nebývá. Když pták
mistra Luwina přinesl vzkaz o tvém Branovi, zpráva povzbudila každé srdce tady na hradě, není-liž
pravda?“
„Jak pravíš, mistře.“
„Bohové jsou milosrdní.“ Pycelle sklonil hlavu. „Přijď za mnou tak často, jak budeš chtít, lorde Starku.
Jsem zde od toho, abych sloužil.“
Ano, pomyslel si Ned, když se za ním dveře zavřely, ale komu?
Na zpáteční cestě do svých komnat narazil na točitých schodech Pobočníkovy věže na svou dceru Aryu
zběsile mávající rukama a snažící se udržet rovnováhu na jedné noze. Hrubý kámen ji dřel do bosého
chodidla. Ned se zastavil a zahleděl se na ni. „Aryo, co to děláš?“
„Syrio říká, že vodní tanečník dokáže stát na prstě u nohy celé hodiny.“ Rukama znovu prudce
zamávala ve vzduchu, aby neupadla.
Ned se musel usmát. „Na kterém prstě?“ zaškádlil ji.
„Na jakémkoli prstě,“ odpověděla Arya, popuzená jeho otázkou. Přeskočila z pravé nohy na levou, a
než znovu získala rovnováhu, nebezpečně se zakymácela ve vzduchu.
„Musíš to zkoušet zrovna tady?“ zeptal se. „Z těchto schodů by to byl dlouhý a krkolomný pád.“
„Syrio říká, že vodní tanečník nespadne nikdy.“ Spustila nohu a postavila se na obě chodidla. „Otče,
přijede teď Bran sem a bude tu žít s námi?“
„Na dlouhou dobu ještě ne, moje milá,“ odpověděl jí. „Potřebuje znovu načerpat síly.“
Arya se kousla do rtu. „Co bude Bran dělat, až vyroste?“
Ned si klekl vedle ní. „Na to, aby nalezl odpověď na tuto otázku, má ještě celé roky, Aryo. Prozatím
stačí, když ví, že bude žít.“ Toho večera, kdy přiletěl pták ze Zimohradu, Eddard Stark vzal děvčata do
božího háje hradu, akru jilmů, olší a topolů přehlížejícího řeku. Stromem srdce byl velký dub, jehož
prastaré větve byly obrostlé šlahouny ostružiní; klekli si před ním, aby bohům nabídli svoje poděkování,
jako by to byl čarostrom. Sansa odplula do spánku, když vyšel měsíc, Arya o několik hodin později, obě
schoulené v trávě pod Nedovým pláštěm. Během celých temných hodin držel svou noční stráž sám. Když
se nad městem rozprostřel úsvit, na místě, kde dívky ležely, je obklopovaly temné červené květy dračího
dechu. „Zdálo se mi o Branovi,“ pošeptala mu Sansa. „Viděla jsem ho usmívat se.“
„Měl se stát rytířem,“ říkala teď Arya. „Rytířem Královské gardy. Může ještě vůbec být rytířem?“
„Ne,“ odpověděl Ned. Věděl, že nemá smysl lhát jí. „Avšak může někdy být pánem velké pevnosti a
zasedat v královské radě. Mohl by stavět hrady jako Brandon Stavitel nebo se plavit na lodi přes Moře
zapadajícího slunce, nebo se dát na víru tvé matky a stát se nejvyšším septonem.“ Ale nikdy už nepoběží
vedle svého vlka, pomyslel si se smutkem příliš hlubokým, než aby šel vyjádřit slovy, ani nebude léhat se
ženou, ani si nepochová svého syna v náručí.
Arya sklonila hlavu na stranu. „Mohla bych já zasedat v královské radě a stavět hrady a stát se nejvyšší
septou?“
„Ty,“ řekl Ned a políbil ji lehce na čelo, „se provdáš za krále a budeš vládnout na jeho hradě a tvoji
synové budou rytíři a princeznami a lordy a ano, některý možná dokonce i nejvyšším septonem.“
Arya protáhla obličej. „Ne,“ řekla, „to bude Sansa.“ Skrčila pravou nohu, zvedla ji do výše a znovu se
začala procvičovat v udržování rovnováhy. Ned si povzdechl a nechal ji být.
Uvnitř svých komnat si svlékl potem poskvrněné hedvábí a na hlavu si nad mísou vylil studenou vodu
ze džbánu vedle postele. Když si osušoval obličej, dovnitř vešel Alyn. „Můj pane,“ řekl, „lord Baeliš je
venku a prosí tě o slyšení.“
„Odveď ho do mého soláru,“ řekl Ned a natáhl se po čisté tunice z toho nejlehčího plátna, jakou byl
schopen najít. „Hned tam za ním přijdu.“
Když Ned vešel, Malíček byl usazený na okenním sedátku a pozoroval rytíře Královské gardy
procvičující se v šermu na nádvoří pod ním. „Kéž by tak mysl starého Selmyho byla stejně bystrá jako jeho
meč,“ řekl zamyšleně. „Zasedání naší rady by byla mnohem živější.“
„Ser Barristan je stejně poplatný a ctěný jako jakýkoli jiný muž v Králově přístavišti.“ Ned časem
dospěl k tomu, že si starého bělovlasého lorda velitele Královské gardy začal velmi vážit.
„A stejně únavný,“ dodal Malíček, „třebaže si troufám říct, že v turnaji by si měl vést dobře. Minulý rok
vyhodil ze sedla Ohaře a před čtyřmi lety se sám stal vítězem celého turnaje.“
Otázka, kdo by mohl vyhrát chystaný turnaj, Eddarda Starka nezajímala ani v nejmenším. „Máš pro
svoji návštěvu důvod, lorde Petyre, nebo jsi přišel jen proto, aby ses pokochal výhledem z mého okna?“
Malíček se usmál. „Slíbil jsem Cat, že ti pomohu v tvém pátrání, a proto tak činím.“
To Neda vyvedlo z míry. Slib neslib, nedokázal se přimět důvěřovat lordu Petyru Baelišovi, který mu
připadal příliš vychytralý, než aby nedokázal hrát na dvě strany. „Máš pro mne něco?“
„Někoho,“ opravil ho Malíček. „Čtyřikrát někoho, mám-li být upřímný. Napadlo tě vyzpovídat
pobočníkovo služebnictvo?“
Ned se zamračil. „Kéž bych to tak mohl udělat. Lady Arryn odvezla všechny svoje sluhy na Orlí
hnízdo.“ Lysa mu v tomto ohledu vůbec nevyšla vstříc. Všichni ti, kteří stáli nejblíž jejímu manželovi,
odešli s ní, když uprchla: Jonův mistr, jeho majordomus, kapitán jeho stráží, jeho rytíři a vazalové.
„Většinu svého služebnictva,“ opravil ho Malíček, „ne všechno. Pár jich tu zůstalo. Těhotná děvečka
z kuchyně, co se spěšně provdala za jednoho z čeledínů lorda Renlyho, štolba, který se dal k Městské
hlídce, pikolík vyhozený ze služby pro krádež a panoš lorda Arryna.“
„Jeho panoš?“ Ned byl příjemně překvapen. Panoš často věděl hodně o radostech i strastech svého pána.
„Ser Hugh z Údolí,“ jmenoval ho Malíček. „Král toho chlapce po smrti lorda Arryna povýšil do
rytířského stavu.“
„Pošlu pro něho,“ řekl Ned. „I pro ostatní.“
Malíček zamrkal. „Můj pane, přejdi sem k oknu, budeš-li tak laskav.“
„Proč?“
„Pojď sem a ukážu ti to, můj pane.“
Ned zamračeně přešel k oknu. Petyr Baeliš nenuceně mávl rukou. „Vidíš tamhle na druhé straně nádvoří
u dveří do zbrojnice toho chlapce, co sedí vedle schodů a přejíždí čepel svého meče obtahovacím
brouskem?“
„Co je s ním?“
„Donáší Varysovi. Pavouk se velmi zajímá o tebe a všechno, co děláš.“ Posunul se v okenním sedátku.
„Teď se podívej na hradby. O něco dál na západ, nad stájemi. Ten strážný opřený o zeď.“
Ned ho uviděl. „Další z eunuchových našeptávačů?“
„Ne, ten patří královně. Všimni si, jaký má skvělý výhled na dveře tvojí věže a ještě lepší na ty, kdo tě
chodí navštěvovat. Jsou tu další, a o mnohých z nich nevím dokonce ani já. Rudá bašta je plná očí. Proč si
myslíš, že jsem Cat schoval v nevěstinci?“
Eddard Stark neměl na podobné intriky chuť. „Sedm pekel,“ zaklel. Už předtím se mu zdálo, jako by ho
muž na hradbách pozoroval. Náhle přemožen nepříjemným pocitem, Ned ustoupil od okna. „Je snad
v tomhle proklatém městě každý něčím informátorem?“
„To sotva,“ odpověděl Malíček. Počítal na prstech své ruky. „Jsem tu já, ty, král... ačkoli, když se nad
tím zamyslím, král toho říká královně až příliš, a ne zcela jistý jsem si také tebou.“ Vstal. „Je v tvých
službách člověk, kterému lze naprosto a bez výhrad důvěřovat?“
„Ano,“ odpověděl Ned.
„V tom případě já mám rozkošný palác ve Valyrii, který bych ti velmi rád prodal,“ řekl Malíček
s uštěpačným úsměvem. „Moudřejší odpověď by byla ne, můj pane, ale dejme tomu, že to je pravda. Pošli
ten zářný příklad za serem Hughem a ostatními. O tvých vlastních příchodech a odchodech budou vědět,
ale dokonce ani pavouk Varys nemůže hlídat každého muže ve tvých službách každou hodinu každého
dne.“ Zamířil ke dveřím.
„Lorde Petyre,“ zavolal za ním Ned. „Já... jsem ti vděčný za tvoji pomoc. Možná jsem se mýlil, když
jsem ti nedůvěřoval.“
Malíček se zatahal za svoji špičatou bradku. „Učíš se pomalu, lorde Eddarde. Nedůvěřovat mi byla ta
nejmoudřejší věc, kterou jsi udělal od té doby, co jsi zde sesedl z koně.“