EDDARD

Eddard Stark projel vysokou bronzovou bránou Rudé bašty celý vyprahlý, unavený, hladový a
podrážděný. Ještě seděl na koni a snil o dlouhé horké lázni, pečeni a péřové posteli, když mu králův
majordomus vyřídil, že velmistr Pycelle svolal naléhavou schůzku malé rady. Čestná přítomnost pobočníka
je vyžadována ihned, jakmile to bude možné. „Bude to možné zítra ráno,“ odsekl Ned, když sesedal z koně.
Majordomus mu vysekl hlubokou poklonu. „Vyřídím členům rady tvoji omluvu, můj pane.“
„Ne, proklatě,“ řekl Ned. Neprospělo by mu urazit radu ještě předtím, než se svého úřadu vůbec zhostil.
„Přijdu za nimi. Jen mi laskavě dej pár chvil, abych se mohl převléknout do něčeho reprezentativnějšího.“
„Ano, můj pane,“ řekl majordomus. „Dáváme ti k užívání bývalé komnaty lorda Arryna v Pobočníkově
věži, pokud ti to vyhovuje. Nechám tam odnést tvoje věci.“
„Děkuji ti,“ řekl Ned, který si sundal jezdecké rukavice a zastrčil si je za pas. Bránou za ním projížděli
ostatní z jeho družiny. Ned uviděl Vayona Poolea, svého vlastního majordoma, a zavolal na něj. „Zdá se, že
rada mě naléhavě potřebuje. Dohlédni na to, aby moje dcery našly svoje pokoje, a řekni Jorymu, ať je tam
ohlídá. Arya rozhodně nesmí jít na průzkum.“ Poole se uklonil. Ned se otočil zpátky ke královskému
majordomovi. „Moje povozy zatím jedou přes město. Potřebuji vhodné oblečení.”
“Bude mi nesmírným potěšením,“ odvětil majordomus.
A tak Ned rázným krokem vešel do sněmovní síně, unavený jako kotě a oblečený ve vypůjčených
šatech, aby tam nalezl čtyři členy malé rady čekající na něho.
Síň byla bohatě zařízená. Podlahy byly místo rohoží pokryty valyrijskými koberci a v jednom rohu
skotačila na vyřezávaném paravánu stovka bájných zvířat z Letních ostrovů vyvedená v jasných barvách.
Stěny byly ověšeny tapiseriemi z Norvosu, Qohoru a Lysu a dveře střežil pár valyrijských sfing, s očima
z leštěných granátů zasazenýma v obličejích z černého mramoru.
V okamžiku, kdy vstoupil, ho oslovil rádce, kterého Ned miloval nejméně ze všech, eunuch Varys.
„Lorde Starku, byl jsem žalostně zarmoucen, když jsem se dozvěděl o vašich nesnázích na královské cestě.
Všichni jsme navštívili septum, abychom za prince Joffreye zapálili svíce. Modlil jsem se za jeho
uzdravení.“ Na místě, kde se jeho ruka dotkla Nedova rukávu, zůstala skvrna od pudru a eunuch sám páchl
smrdutě a sladce jako květiny na hrobě.
„Tvoji bohové tě vyslyšeli,“ odpověděl Ned chladně, třebaže zdvořile. „Princi se vede každým dnem
lépe.“ Vyprostil se z eunuchova sevření a přešel síní tam, kde u paravánu stál lord Renly a tiše hovořil
s malým mužem, jenž nemohl být nikým jiným než Malíčkem. Renly byl osmiletým chlapcem, když
Robert získal trůn, ale vyrostl v muže tolik podobného svému bratrovi, že to Neda vyvádělo z míry.
Kdykoli ho uviděl, bylo to, jako by se léta rozběhla pozpátku a před ním stál Robert, čerstvý vítěz bitvy na
Trojzubci.
„Vidím, že jsi bezpečně dorazil, lorde Starku,“ řekl Renly.
„Ty také,“ odpověděl Ned. „Musíš mi odpustit, ale někdy vypadáš jako podobizna svého bratra
Roberta.“
„Ubohá kopie,“ řekl Renly s pokrčením ramen.
„Třebaže mnohem lépe oblečená,“ zavtipkoval Malíček. „Lord Renly utrácí za šaty víc než polovina
dam u dvora.“
Zřejmě to byla pravda. Lord Renly byl oděn v tmavě zeleném sametu, s tuctem jelenů zlatě vyšitých na
jeho kabátci. Kolem jednoho ramene měl ležérně nařasen krátký plášť ze zlatého brokátu, sepnutý broží se
smaragdem. „Existují horší zločiny,“ opáčil Renly se smíchem. „Například způsob, jakým se oblékáš ty.“
Malíček jeho narážku ignoroval. Prohlížel si Neda s úsměvem na rtech, který hraničil s nestydatostí.
„Už pár let doufám, že se s tebou konečně setkám, lorde Starku. Lady Catelyn se ti o mně nepochybně
zmínila.“
„Zmínila,“ odpověděl Ned s chladem v hlase. Zlomyslná arogantnost Malíčkovy poznámky ho
popudila. „Pochopil jsem z toho, že jsi dobře znal také mého bratra Brandona.“
Renly Baratheon se zasmál. Varys se k nim přišoupal ve svých měkkých trepkách, aby slyšel, o čem si
povídají.
„Až moc dobře,“ řekl Malíček. „Stále nosím symbol jeho náklonnosti ke mně. Mluvil o mně Brandon
taky?“
„Často a s nemalým zápalem,“ odpověděl Ned v naději, že tím toto téma ukončí. Neoplýval trpělivostí
pro hru, kterou hráli, pro jejich souboj vedený slovy.
„Já bych řekl, že vám Starkům horko dobře nedělá,“ poznamenal Malíček. „Tady na jihu říkají, že jste
stvoření z ledu, a když sjedete dolů pod Šíji, roztajete.“
„Já nemám v úmyslu roztát tak brzy, lorde Baeliši. Na to se spolehni.“ Ned přešel ke sněmovnímu stolu
a řekl: „Mistře Pycelle, doufám, že se ti vede dobře.“
Velmistr se mírně usmál ze svého vysokého křesla v nohách stolu. „Dost dobře na muže v mých letech,
můj pane,“ odpověděl, „třebaže se obávám, že se již snadno unavím.“ Širokou holou kopuli jeho čela nad
laskavým obličejem lemovaly chomáčovité prameny bílých vlasů. Jeho mistrovský řetěz nebyl obyčejným
kovovým náhrdelníkem, jaký nosil Luwin, ale dvěma tucty článků spojených dohromady ve velmi těžký
kovový řetěz, který jej pokrýval od hrdla k hrudi. Články byly vykovány ze všech kovů člověku známých:
černého železa a rudého zlata, zářivé mědi a matného olova, oceli, cínu a bledého stříbra, mosazi, bronzu a
platiny. Kov zdobily granáty, ametysty a černé perly a tu a tam dokonce smaragd či rubín. „Snad bychom
mohli co nejdříve začít,“ řekl velmistr, který si spletl ruce dohromady na báni svého objemného břicha.
„Obávám se, že usnu, budeme-li příliš otálet.“
„Jak si přeješ.“ Královo křeslo, na jehož čalounění byl zlatou nití vyšitý korunovaný jelen rodu
Baratheonů, spočívalo prázdné v čele stolu. Ned se posadil do křesla vedle něj, po pravici nepřítomného
krále. „Moji pánové,“ oslovil je formálně, „omlouvám se, že jste kvůli mně museli čekat.“
„Jsi pobočníkem krále,“ řekl Varys. „Všichni jsme tady k tvým službám, lorde Starku.“
Zatímco ostatní zaujímali svá místa, Eddarda Starka plnou silou zasáhla myšlenka, že do té místnosti
s těmi muži vůbec nepatří. Vzpomněl si na to, co mu řekl Robert v kryptách pod Zimohradem. Jsem
obklopen pochlebovači a blázny, tvrdil král, Ned se rozhlédl kolem sněmovního stolu a uvažoval, kteříž
nich jsou pochlebovači a kteří blázni. Pomyslel si, že to ví. „Jenomže je nás jenom pět,“ poznamenal.
„Lord Stannis nedlouho poté, co král odcestoval na sever, odjel do Dračího kamene,“ informoval ho
Varys, „a náš statečný ser Barristan nepochybně jede po boku krále, který projíždí městem, jak přísluší
lordu veliteli Královské gardy.“
„Možná by bylo lépe, kdybychom na sera Barristana a krále počkali, až se k nám připojí,“ navrhl Ned.
Renly Baratheon se nahlas zasmál. „Kdybychom čekali, až nás můj bratr obdaří svou královskou
přítomností, seděli bychom tu hodně dlouho.“
„Náš dobrý král Robert má příliš mnoho starostí,“ řekl Varys. „Některé menší záležitosti svěřuje nám,
aby svému břemeni odlehčil.“
„Lord Varys tím chce říci, že veškeré záležitosti týkající se peněz, úrody a výkonu spravedlnosti mého
bratra nudí až k pláči,“ řekl lord Renly, „takže připadá nám, abychom vládli říši. Čas od času nám pošle
nějaký příkaz.“ Vyndal ze svého rukávu těsně srolovaný papír a položil ho na stůl. „Dnešního rána mi
přikázal jet co nejrychleji napřed a požádat velmistra Pycelleho, aby okamžitě svolal zasedání rady. Má pro
nás naléhavý úkol.“
Malíček se usmál a podal papír Nedovi. Nesl královskou pečeť. Ned ji rozlomil palcem a vyrovnal
dopis, aby zvážil králův naléhavý příkaz. Slovo od slova četl s narůstající nevírou. Copak Robertovu
bláznovství nikdy nebude konec? A udělat to v jeho jménu, to bylo přímo solí v ráně. „Bohové, buďte
milostivi,“ zaklel.
„Lord Eddard tím hodlá říct,“ oznámil lord Renly, „že Jeho Veličenstvo nám nařídilo uspořádat velký
turnaj na počest jeho jmenování pobočníkem krále.“
„Kolik?“ zeptal se Malíček nevzrušeně.
Ned přečetl odpověď z dopisu. „Čtyřicet tisíc zlatých dragonů vítězi. Dvacet tisíc muži. který se umístí
jako druhý, dalších dvacet tisíc vítězi pranice a deset tisíc tomu, kdo zvítězí v lukostřelbě.“
„Devadesát tisíc zlaťáků,“ vydechl Malíček. „A nesmíme zapomenout na ostatní výdaje. Robert bude
chtít velkou hostinu. To znamená kuchaře, tesaře, obsluhovačky, zpěváky, žongléře, šašky...“
„Šašků tu máme dost,“ poznamenal lord Renly.
Velmistr Pycelle pohlédl na Malíčka a zeptal se: „Unese pokladna tento výdaj?“
„O jaké pokladně to mluvíš?“ odpověděl Malíček a posměšně zkřivil ústa. „Ušetři mne pošetilosti,
mistře. Stejně jako já dobře víš, že pokladna už léta zeje prázdnotou. Budu ty peníze muset vypůjčit.
Nepochybuji o tom, že Lannisterové nám vyjdou vstříc. Momentálně lordu Tywinovi dlužíme takové tři
miliony zlatých, tak co záleží na dalších sto tisících?“
Ned se nestačil divit. „Chcete říci, že Koruna dluží tři miliony zlatých?“
„Koruna dluží víc než šest milionů zlatých, lorde Starku. Nejvíc jsme zadluženi u Lannisterů, ale půjčili
jsme si také od lorda Tyrella, Železné banky Braavosu a několika tyrošských obchodních kartelů. Nedávno
jsem se musel obrátit k církvi. Nejvyšší septon smlouvá hůř než dornský trhovec.“
Ned byl zděšený. „Aerys Targaryen po sobě zanechal pokladnici přetékající zlatem. Jak jste tohle mohli
dopustit?“
Malíček pokrčil rameny. „Správce pokladny peníze shání, král a pobočník je utrácejí.“
„Já nevěřím, že Jon Arryn by Robertovi dovolil ožebračovat říši,“ řekl Ned rozohněně.
Velmistr Pycelle zavrtěl svou velkou lysou hlavou a jeho řetězy při tom pohybu tiše zacinkaly. „Lord
Arryn byl obezřetný muž, ale já se obávám, že Jeho Veličenstvo ne vždy naslouchá moudrým radám.“
„Můj královský bratr miluje turnaje a oslavy,“ řekl Renly Baratheon, „a nesnáší to, čemu říká počítání
měďáků'.“
„Já s Jeho Veličenstvem promluvím,“ řekl Ned. „Tenhle turnaj je výstřelkem, který si říše nemůže
dovolit.“
„Promluv s ním, jestli chceš,“ řekl lord Renly, „ale přesto bychom naše plány ohledně turnaje měli
raději probrat.“
„Až jindy,“ řekl Ned. Možná až příliš ostře, podle pohledů, kterými jej obdařili. Musí pamatovat na to,
že už není na Zimohradu, kde nad ním stál jenom král; zde je pouze prvním mezi sobě rovnými. „Promiňte,
pánové,“ řekl měkčím tónem. „Jsem unavený. Udělejme si dnes přestávku a pokračujme, až budeme
osvěženi.“ Neptal se na jejich souhlas, ale spěšně vstal, všem jim pokývl a zamířil ke dveřím.
Venku se bránou do hradu stále hrnuli jezdci a povozy a nádvoří bylo chaosem bahna, koňského trusu a
pokřikujících mužů. Oznámili mu, že král zatím nedorazil. Od toho incidentu na Trojzubci Starkové a jejich
služebnictvo jeli o kus vpředu před hlavní kolonou, co nejdál od Lannisterů a narůstajícího napětí. Robert
byl zřídkakdy k vidění; říkalo se, že cestuje ve velkém kolovém domě, častěji opilý než střízlivý. Pokud je
tomu tak, může dorazit o celé hodiny později, ale přesto zde bude mnohem dřív, než by se Nedovi
zamlouvalo. Stačilo pohlédnout na Sansin obličej a cítil, jak se v něm znovu hýbe hněv. Posledních čtrnáct
dnů jejich cesty bylo utrpením. Sansa obviňovala Aryu a vyčítala jí, že to měla být Nymeria, kdo měl
zemřít. A Arya sama se proměnila v hromádku neštěstí, když se doslechla o strašlivém osudu řezníkova
syna. Sansa plakávala tak dlouho, až z toho vždycky usnula, Arya celé dny mlčky zamyšlená seděla a
Eddard Stark snil o mrazivém pekle vyhrazeném pro Starky ze Zimohradu.
Přešel vnější nádvoří, pod padací mříží prošel do prostoru mezi hradbami a vydal se směrem k tomu,
o čem se domníval, že je Pobočníkovou věží, když tu se před ním objevil Malíček. „Jdeš špatným směrem,
Starku. Pojď se mnou.“
Ned ho váhavě následoval. Malíček ho vedl k věži, dolů po schodech, přes malé zanedbané nádvoříčko
a opuštěnou chodbou, kde na stráži podél zdí stála prázdná brnění. Byly to pozůstatky Targaryenů, černá
ocel s dračími šupinami pokrývajícími jejich přilbice, nyní celá zaprášená a zapomenutá. „Tohle není cesta
do mých komnat,“ ozval se Ned.
„Řekl jsem snad, že je? Já tě vedu do žalářů, abych ti tam podřízl krk a zazdil tvoje tělo do kobky,“
odpověděl Malíček hlasem plným sarkasmu. „Na tohle ale bohužel nemáme čas, Starku. Tvoje žena čeká.“
„Jakou hru to se mnou hraješ, Malíčku? Catelyn je na Zimohradu, stovky lig odsud.“
„Skutečně?“ Malíčkovy šedozelené oči se pobaveně leskly. „V tom případě se zřejmě někomu podařilo
ohromující převtělení. Naposledy tě vyzývám, pojď se mnou. Nebo nechoď a já si ji nechám pro sebe.“
Pospíchal dolů po schodech.
Ned ho opatrně následoval a v duchu se divil, zda tento den vůbec někdy skončí. Neměl na takové
intriky chuť, ale začínal si uvědomovat, že pro člověka jako Malíček jsou chlebem a solí života.
Na úpatí schodiště byly těžké dubové dveře s železnými obručemi. Petyr Baeliš zvedl závoru a pokynul
Nedovi, aby jimi prošel. Vstoupili do narudlé záře soumraku, na skalnatý útes vysoko nad řekou. „Vyšli
jsme ven z hradu,“ řekl Ned ohromeně.
„Tebe člověk těžko ošálí, Starku,“ řekl Malíček a uculil se. „Prozradilo ti to slunce nebo obloha?
Následuj mě. Ve skále jsou vytesané schody. Snaž se nespadnout a nezabít se, protože Catelyn by mi to
nikdy neodpustila.“ S těmito slovy byl najednou na stěně srázu a rychle jako opice začal sestupovat dolů.
Ned si chvíli prohlížel skalnaté čelo srázu, pak jej o něco pomaleji následoval. Jak Malíček řekl, byly
tam schody, mělké záseky, které zezdola určitě byly neviditelné, pokud člověk nevěděl, kde přesně je
hledat. Řeka byla hluboko pod nimi, tak hluboko, že jej z toho málem jímala závrať. Ned držel obličej
přitisknutý ke skále a snažil se nedívat dolů o nic častěji, než musel.
Když konečně dosáhl úpatí skály, úzké, blátivé cesty podél břehu řeky, Malíček se líně opíral o kámen a
jedl jablko. Už byl téměř na ohryzku. „Stárneš a jsi stále pomalejší, Starku,“ řekl a nenuceně zbytek jablka
hodil do řítících se vod řeky. „Na tom ale nezáleží, zbytek cesty pojedeme.“ U skály čekali dva koně. Ned
nasedl a vyjel za ním, po cestě do města.
Konečně Baeliš zastavil před zchátralou budovou, dvoupatrovou, dřevem roubenou, s okny jasnými
světly lamp v padajícím soumraku. Linuly se z nich zvuky hudby a nevázaného smíchu a vznášely se nad
vodou. Vedle dveří se houpala zdobená olejová lampa na těžkém řetěze, s koulí z tvrzeného červeného skla.
Ned Stark sesedl pln hněvu. „Nevěstinec,“ řekl, popadl Malíčka za rameno a otočil ho k sobě. „Tys mě
vedl celou tu cestu jen proto, abys mě vzal do bordelu?“
„Tvoje žena je uvnitř,“ řekl Malíček.
To byla ta nejtroufalejší ze všech urážek. „Brandon k tobě byl příliš laskavý,“ řekl Ned, když malého
muže prudce přitiskl ke zdi a přiložil pod jeho špičatou bradku svou dýku.
„Ne, můj pane,“ zvolal naléhavý hlas. „On mluví pravdu.“ Uslyšel za sebou kroky.
Ned se s nožem pod Malíčkovou bradou otočil a spatřil k nim pospíchat bělovlasého muže. Byl
oblečený v oděvu z hrubého hnědého plátna, a když běžel, měkké laloky pod jeho bradou se třásly. „Ty se
do toho nepleť,“ začal Ned, ale záhy ho zasáhlo poznání. Ohromeně sundal dýku z Malíčkova krku. „Ser
Rodrik?“
Rodrik Cassel přikývl. „Tvoje paní čeká nahoře.“
Ned byl zmaten. „Catelyn je opravdu tady? To není žádný Malíčkův nejapný žert?“ Zasunul svoji dýku
do pochvy.
„Kéž by tomu tak bylo,“ řekl Malíček. „Následuj mne a snaž se vypadat alespoň o maličko chlípněji a
o něco méně vznešeně než pobočník krále. Rozhodně by ti nebylo ku prospěchu, kdyby tě někdo poznal.
Snad bys mohl zmáčknout ňadro či dvě, až kolem nich budeš procházet.“
Vešli dovnitř, prošli nálevnou, kde jakási tlustá ženština zpívala oplzlé písně, zatímco pohledné mladé
dívky se ve lněných spodničkách a kouscích barevného hedvábí tiskly ke svým milencům a houpaly se na
jejich klínech. Žádné z nich Ned nevěnoval ani krapet pozornosti. Ser Rodrik zůstal dole, zatímco Malíček
ho vedl nahoru do druhého patra, po chodbě a dveřmi do jednoho z pokojíků.
Uvnitř čekala Catelyn. Když ho uviděla, vykřikla, rozběhla se k němu a prudce ho objala. „Moje paní,“
zašeptal Ned pln údivu.
„Ach, to jsem rád,“ řekl Malíček a zavřel za nimi dveře. „Poznal jsi ji.“
„Měla jsem strach, že nepřijdeš, můj pane,“ šeptala proti jeho hrudi. „Petyr mi přináší zprávy. Pověděl
mi o problémech s Aryou a mladým princem. Jak se mají moje děvčata?“
„Obě truchlí a jsou plny hněvu,“ odpověděl jí. „Cat, já to nechápu. Co děláš zde, v Králově přístavišti?
Co se stalo?“ vyptával se Ned své ženy. „Jsi tu kvůli Branovi? Je...“ Mrtvý bylo slovo, které se dralo na
jeho rty, ale on je nedokázal vyslovit.
„Jsem tu kvůli Branovi, ale příčinou není to, co si myslíš,“ odpověděla Catelyn.
Ned byl zmaten. „Co tedy? Proč jsi tady, moje lásko? Co je tohle za místo?“
„Je tím, čím se jeví být,“ řekl Malíček, který se uklidil do okenního sedátka. „Nevěstincem. Napadlo by
tě snad méně příhodné místo, kde hledat Catelyn Tully?“ Usmál se. „Náhoda tomu chtěla, že tohle
výjimečné útočiště patří mně, takže vše potřebné šlo snadno zařídit. Nepřeji si nic jiného než zabránit tomu,
aby se Lannisterové dozvěděli o Catelynině přítomnosti v Králově přístavišti.“
„Proč?“ naléhal Ned. Pak spatřil její ruce, podivný způsob, jakým je držela, uviděl rudé jizvy, všiml si,
jak ztuhlé má poslední dva prsty na levé ruce. „Ty jsi zraněná.“ Vzal její ruce do svých, otočil je dlaněmi
vzhůru. „Bohové. To jsou hluboké zářezy... rozťaté mečem nebo... jak se to stalo, moje paní?“
Catelyn ze svého pláště vyndala dýku a vložila mu ji do ruky. „Tuto dýku někdo poslal, aby Branovi
podřízla hrdlo a on vykrvácel.“
Ned šokovaně zvedl oči od jejích rukou. „Ale... kdo... kdo by mohl...“
Umlčela ho prstem položeným přes jeho rty. „Dovol mi povědět ti to všechno, moje lásko. Takhle to
bude nejrychlejší. Poslouchej.“
A tak poslouchal a ona mu všechno vyprávěla, od požáru ve věži knihovny až k Varysovi, strážím a
Malíčkovi. Když skončila, Eddard Stark seděl ohromen vedle stolu, dýku v ruce. Branův vlk zachránil
chlapci život, pomyslel si otupeně. Měl snad tohle Jon na mysli, když tehdy nalezli vlčí mláďata ve sněhu?
To osud chce, aby tvoje děti měly ta vlčata, můj pane, řekl. On zabil Sansino, a kvůli čemu? Byla to vina,
co teď cítil? Nebo strach? Pokud ty vlky poslali sami bohové, jakého bláznovství se to dopustil?
Ned bolestně přiměl obrátit svoje myšlenky zpět k dýce a tomu, co znamenala. „Skřetova dýka,“
opakoval. Nedávalo mu to smysl. Jeho ruka se sevřela kolem hladké rukojeti z dračí kosti a on čepel zabodl
do stolu a cítil, jak zajela do dřeva. Stála tam vzpřímená, jako by ho urážela. „Proč by Tyrion Lannister měl
mít zájem na Branově smrti? Ten chlapec mu nikdy ničím neublížil.“
„Copak vy Starkové nemáte mezi ušima nic než sníh?“ zeptal se Malíček. „Skřet by nikdy nejednal na
vlastní pěst.“
Ned vstal a začal přecházet sem a tam po místnosti. „Pokud v tomhle všem má prsty královna nebo,
bohové chraňte, dokonce sám král... ne, tomu nevěřím.“ A přesto když říkal ta slova, vzpomněl si na
mrazivé ráno na území mohylových hrobů a na Robertovy řeči o vyslání najatých vrahů po stopách
targaryenské princezny. Vzpomněl si na Rhaegarova maličkého syna, na krvavé pozůstatky jeho lebky, na
způsob, jakým se král odvrátil, stejně jako se nedávno odvrátil v Darryho sněmovní síni. Stále slyšel Sansu
prosit, tak jako kdysi prosila Lyanna.
„Král to s největší pravděpodobností nevěděl,“ řekl Malíček. „Nebylo by to poprvé. Náš dobrý král
Robert se naučil zavírat oči ve věcech, které by raději neviděl.“
Na tohle Ned neměl odpověď. Před jeho oči vyplul obličej řeznického chlapce, rozseklého téměř
vedví... a král k tomu neřekl ani slovo. Jeho hlava bolestně pulzovala.
Malíček se přesunul od okna ke stolu a vykroutil dýku ze dřeva. „Obvinění by tak či tak znamenalo
zradu. Obviň krále a budeš tančit s Ilynem Paynem dřív, než ti slova vyjdou z úst. Královna..., pokud budeš
schopen najít důkaz a pokud dokážeš Roberta přinutit, aby si tě vyslechl, pak možná...“
„My máme důkaz,“ řekl Ned. „Tu dýku.“
„Tohle?“ Malíček dýku ležérně převracel z jednoho konce na druhý. „Pěkný kousek oceli, ale řeže na
dvě strany, můj pane. Skřet nepochybně odpřísáhne, že tu dýku ztratil nebo mu ji někdo ukradl, když byl na
Zimohradu, a pokud je jím najaly vrah mrtvý, kdo mu dokáže, že to je lež?“ Opatrně dýku hodil k Nedovi.
„Já vám radím zahodit ji do řeky a zapomenout na to, že kdy existovala.“
Ned ho chladně pozoroval. „Lorde Baeliši, jsem Stark ze Zimohradu. Můj syn leží doma zmrzačen,
možná umírá. Byl by mrtvý a Catelyn s ním, nebýt vlčího štěněte, které jsme našli ve sněhu. Pokud si
skutečně myslíš, že bych na tohle měl zapomenout, pak jsi stejný blázen jako tehdy, když jsi tasil meč proti
mému bratrovi.“
„Blázen možná, Starku..., ale přesto jsem stále tady, zatímco tvůj bratr hnije už dobrých čtrnáct let ve
svém chladném hrobě. Pokud tak dychtíš ležet vedle něho, nemohu tě od toho odrazovat, ale nechtěj po
mně, abych se k tobě připojil, děkuji pěkně.“
„Ty bys byl ten poslední člověk, který by se k někomu připojil, lorde Baeliši.“
„Teď jsi mne hluboce ranil.“ Malíček si položil ruku na srdce. „Co se mne týče, vždycky jsem Starky
shledával únavnou čeládkou, ale zdá se, že Cat k tobě velmi přilnula, z důvodů, které nechápu. Pokusím se
udržet tě naživu kvůli ní. Bláznova úloha, to připouštím, ale nikdy jsem tvé ženě nedokázal nic odmítnout.“
„Pověděla jsem Petyrovi o našem podezření ohledně smrti Jona Arryna,“ řekla Catelyn. „Slíbil, že ti
pomůže zjistit pravdu.“
To nebyly zprávy, které by Eddarda Starka potěšily, ale bylo pravdou, že potřebovali pomoc a Malíček
byl kdysi Catelyn téměř bratrem. Nebude to poprvé, kdy Ned bude nucen uzavřít úmluvu s mužem, kterým
opovrhoval. „Dobrá tedy,“ řekl a zastrčil si dýku za pas. „Zmínila ses o Varysovi. Ví eunuch o tomhle
všem?“
„Ne z mých rtů,“ řekla Catelyn. „Neoženil ses se ženou, která je blázen, Eddarde Starku. Ovšem Varys
zná způsoby, jak se dozvídat věci, o kterých žádný člověk neví. Ovládá nějaké temné umění, Nede, na to
přísahám.“
„Má svoje špehy, to je známá věc,“ řekl Ned blahosklonně.
„Je to něco víc než jen tohle,“ trvala na svém Catelyn. „Ser Rodrik mluvil se serem Aronem Santagarem
ve vší tajnosti, ale Pavouk se přece jen nějakým způsobem o jejich rozhovoru dozvěděl. Já se toho muže
bojím.“
Malíček se usmál. „Lorda Varyse přenech mně, drahá paní. Pokud mi dovolíš malou obscénnost - a kde
by byla příhodnější než právě tady -, držím koule toho člověka v hrsti.“ S úsměvem ohnul prsty do tvaru
misky. „Či spíš bych držel, kdyby to byl muž a nějaké koule měl. Stačí otevřít měšec a ptáčkové začnou
zpívat. To by se Varysovi nelíbilo. Na tvém místě bych si dělal starosti spíš kvůli Lannisterům než kvůli
eunuchovi.“
Ned nepotřeboval, aby mu tohle Malíček říkal. V myšlenkách zalétl zpátky ke dni, kdy byla nalezena
Arya, k výrazu královnina obličeje, když řekla: „My máme vlka,“ tak něžně a tiše. Myslel na chlapce
Mycaha, na náhlou smrt Jona Arryna, na Branův pád, na starého šíleného krále Aeryse Targaryena
umírajícího na podlaze své trůnní síně, zatímco jeho krev usychala na zlaté čepeli. „Moje paní,“ řekl, když
se otočil ke Catelyn, „neexistuje nic víc, co bys v tomto ohledu mohla udělat. Chci, aby ses neprodleně
vrátila na Zimohrad. Pokud tam přišel jeden úkladný vrah, může se jich objevit víc. Kdokoli si přál
Branovu smrt, brzy se dozví, že chlapec stále žije.“
„Doufala jsem, že uvidím svoje dcery...“ řekla Catelyn.
„To by bylo nanejvýš nemoudré,“ vložil se do rozhovoru Malíček. „Rudá bašta je plná zvědavých očí a
dětských řečí.“
„Má pravdu, moje lásko,“ řekl jí Ned a objal ji. „Vezmi sera Rodrika a ujížděj na Zimohrad. Já na
děvčata dohlédnu. Vrať se domů k našim synům a starej se o jejich bezpečí.“
„Jak si přeješ, můj pane.“ Catelyn zvedla obličej a Ned ji políbil. Její zmrzačené prsty se zaťaly do jeho
zad se zoufalou silou, jako by chtěla navždy zůstat v bezpečném úkrytu jeho objetí.
„Chtějí pán a paní použít ložnici?“ zeptal se Malíček. „Měl bych tě upozornit, Starku, že za tento druh
věcí si tu obvykle účtujeme nějaký ten peníz.“
„Okamžik o samotě, to je vše, oč žádám,“ řekla Catelyn.
„Jak si přeješ.“ Malíček zamířil ke dveřím. „Nebuďte tu příliš dlouho. Je nejvyšší čas, abychom se
pobočník a já vrátili do hradu, než si všimnou naší nepřítomnosti.“
Catelyn šla k němu a vzala jeho ruce do svých. „Nikdy nezapomenu na tvoji pomoc, Petyre. Když pro
mne přišli tvoji muži, nevěděla jsem, zda mne odvádějí k příteli nebo nepříteli. Zjistila jsem, že jsi mi
mnohem víc než přítelem. Našla jsem bratra, o kterém jsem si myslela, že jsem ho ztratila.“
Petyr Baeliš se usmál. „Jsem nenapravitelně sentimentální, drahá paní. Raději to nikomu neříkej. Léta
jsem strávil tím, že jsem dvůr přesvědčoval, jak jsem zlý a krutý, a mělo by se mi příčit i jen pouhé
pomyšlení na to, že všechno moje úsilí přišlo vniveč.“
Ned nevěřil ani slovu z toho, co Malíček povídal, ale přesto mu nanejvýš zdvořilým tónem řekl: „Přijmi
také moje poděkováni, lorde Baeliši.“
„Och, to nestojí za řeč,“ řekl Malíček na odchodu.
Když se za ním zavřely dveře, Ned se otočil zpátky ke své ženě. „Jakmile přijedeš domů, pošli dopisy
s mojí pečetí Helmanu Tallhartovi a Galbartu Gloverovi. Ať každý shromáždí sto lučištníků a opevní
Cailinskou držbu. Dvě stě dobrých střelců dokáže před armádou Šíji ubránit. Vyřiď lordu Manderlymu, že
má posílit a vyspravit všechna opevnění v Bílém přístavu a dohlédnout na to, aby pro něj zabezpečil
dostatek mužů. A od tohoto dne chci pečlivý dohled nad Theonem Greyjoyem. Pokud bude válka, budeme
zoufale potřebovat loďstvo jeho otce.“
„Válka?“ Na Catelynině obličeji se objevil strach.
„Tak daleko to nedojde,“ slíbil jí Ned, a v duchu se modlil, aby to byla pravda. „Lannisterové jsou
nemilosrdní tváří v tvář slabosti, jak se Aerys Targaryen dozvěděl ke svému zármutku, ale neodváží se
zaútočit na sever, pokud za sebou nebudou mít veškerou sílu říše, a té se jim nedostane. Musím hrát tuhle
bláznovskou frašku, jako by se nic nedělo. Pamatuj si, proč jsem sem přišel, moje drahá. Pokud naleznu
důkaz, že Lannisterové dali zavraždit Jona Arryna...“
Cítil, jak se Catelyn v jeho náručí zachvěla. Její zjizvené ruce se ho křečovité držely. „Pokud se ti to
podaří,“ řekla, „co bude pak, lásko moje?“
Ned věděl, že to bude ta nejnebezpečnější část. „Všechna spravedlnost pochází od krále,“ řekl jí. „Až
budu vědět pravdu, musím jít za Robertem.“ A modlit se, aby byl mužem, jakým si myslím, že je, dodal si
v duchu, a ne mužem, kterým -jak se obávám - se stává.