EDDARD

„Už ji našli, můj pane.“ Ned rychle vstal. „Naši muži nebo Lannisterovi?“ „Byl to Jory,“ odpověděl
jeho majordomus Vayon Poole. „Nic se jí nestalo.“
„Díky bohům,“ řekl Ned. Jeho muži Aryu hledali celé čtyři dny, ale královnini zbrojnoši se na hon na
jeho dceru vydali také. „Kde je? Vyřiď Jorymu, aby ji sem ihned přivedl.“
„Moc mě to mrzí, můj pane,“ řekl mu Poole, „ale strážní v bráně byli Lannisterovi muži a ti neprodleně
informovali královnu, když ji Jory přivedl. Odvedli ji rovnou před krále a...“
„Zatracená ženská!“ zaklel Ned a rozběhl se ke dveřím. „Najdi Sansu a okamžitě ji přiveď do audienční
síně. Jejího hlasu možná bude zapotřebí.“ Rudý vzteky sbíhal po schodech věže. První tři dny sám jezdil
v čele pátračů, sotva hodinu zamhouřil oka. Dnešního rána byl tak skleslý na duchu a tak unavený, že se
stěží držel na nohou, ale teď cítil vztek jako nikdy předtím, který jej plnil energií.
Když kráčel přes nádvoří hradu, muži na něj volali, ale Ned je ve spěchu ignoroval. Nejraději by se
rozběhl, ale byl stále pobočníkem krále a muž jeho hodnosti si musel uchovávat svou důstojnost. Byl si
vědom očí, které ho pozorovaly, tichých hlasů, divících se, co pobočník teď udělá.
Hrad byl skromnou pevností půl dne jízdy na jih od Trojzubce. Královská skupina učinila sama sebe
nezvanými hosty jeho pána, sera Raymuna Darryho, zatímco po obou stranách řeky probíhal lov na Aryu a
řezníkova syna. Nebyli zde vítanými hosty. Ser Raymun žil s králem v míru, ale jeho rodina bojovala u
Trojzubce pod Rhaegarovými dračími zástavami a jeho tři starší bratři tam padli, což byla skutečnost, na
kterou ani Robert, ani ser Raymun nikdy nezapomněli. S královými muži, Darryho muži, Lannisterovými
muži a Starkovými muži všemi natěsnanými do jednoho hradu, který pro ně byl příliš malý, tam panovalo
dusno a těžké napětí.
Král si přivlastnil audienční síň sera Raymuna a právě v té je Ned teď našel. Když vtrhl dovnitř,
místnost byla plná lidí. Až příliš plná, pomyslel si; kdyby byli o samotě, on a Robert by celou záležitost
mohli vyřešit přátelsky.
Robert byl vmáčklý v Darryho vysokém křesle na vzdáleném konci síně a jeho obličej byl nepřístupný a
zamračený. Cersei Lannister a její syn stáli vedle něho. Královna měla ruku na Joffreyově rameni. Chlapec
měl ruku stále zafačovanou hedvábnými obvazy.
Arya stála uprostřed místnosti, sama až na Joryho Cassela, a upíraly se na ni oči všech přítomných.
„Aryo,“ zvolal Ned. Zamířil k ní, provázen zvoněním ostruh svých vysokých kožených bot na kamenné
podlaze. Když ho uviděla, vykřikla a začala vzlykat.
Ned poklekl na koleno a vzal ji do náruče. Celá se třásla. „Je mi to líto,“ štkala. „Je mi to líto. Je mi to
tak líto.“
„Já vím,“ řekl. Byla v jeho náručí tak droboučká, ne víc než hubená malá dívenka. Bylo těžké pochopit,
jak mohla způsobit tolik potíží. „Není ti nic?“
„Ne.“ Obličej měla špinavý a slzy jí malovaly růžové stezičky na tvářích. „Jenom mám hlad. Měla jsem
nějaké bobule, ale nic jiného k snědku jsem nenašla.“
„Brzy dostaneš najíst,“ slíbil jí Ned. Zvedl obličej ke králi. „Co tohle všechno má znamenat?“ Jeho oči
přelétly místnost, pátrajíce po přátelských obličejích. Ale co se týkalo jeho vlastních mužů, bylo jich tam
poskrovnu. Ser Raymun Darry si také dával pozor na svoje vzezření. Lord Renly měl na tváři poloúsměv,
který mohl znamenat cokoli, a starý ser Barristan byl vážný; zbytek byli Lannisterovi muži a všichni se
tvářili nepřátelsky. Jejich jediným štěstím bylo, že jak Jaime Lannister, tak Sandor Clegane nebyli
přítomni, vedli pátrací skupinu na sever od Trojzubce. „Proč mi nikdo neřekl, že jste moji dceru našli?“
dožadoval se Ned, hlasem stále silnějším. „Proč ji okamžitě nepřivedli ke mně?“
Mluvil k Robertovi, ale byla to Cersei Lannister, kdo mu odpověděl. „Jak se opovažuješ mluvit se svým
králem tímto tónem?“
Král se při jejích slovech zavrtěl. „Zmlkni, ženo,“ vyštěkl a napřímil se ve svém křesle. „Omlouvám se,
Nede. Nechtěl jsem to děvče vystrašit. Připadalo mi nejlepší přivést ji rovnou sem, abychom celou
záležitost měli co nejrychleji z krku.“
„A o jakou záležitost jde?“ Ned do svého hlasu vložil led.
Královna udělala krok kupředu. „Ty to dobře víš, Starku. Tvoje dcera napadla mého syna. Ona a ten
řeznický kluk. Její zvíře mu chtělo urvat ruku.“
„To není pravda,“ řekla Arya nahlas. „Jen ho trochu kousla. On Mycahovi ubližoval.“
„Joff nám pověděl, co se tam stalo,“ řekla královna. „Ty a ten řeznický kluk jste se na něho vrhli
s holemi a tys na něj pustila toho svého vlka.“
„Tak to nebylo,“ protestovala Arya, opět se slzami na krajíčku. Ned své dceři položil ruku na rameno.
„Ano, bylo to tak!“ trval na svém princ Joffrey. „Všichni se na mě vrhli a ona pak hodila Lví zub do
řeky!“ Ned si všiml, že když mluvil, nežhnulo mu přitom v očích tak jako Arye.
„Lháři!“ vykřikla Arya.
„Zmlkni!“ křikl na ni princ zpátky.
„Dost!“ zahřímal král, který vstal ze svého trůnu, hlasem plným podráždění. Rozhostilo se ticho.
Pohlédl na Aryu nad svým hustým vousem. „Teď nám dítě povíš, jak se to stalo. Pověz to a pověz to podle
pravdy. Je velkým hříchem lhát králi.“ Pak pohlédl na svého syna. „Až skončí, bude řada na tobě. Do té
doby drž jazyk za zuby.“
Když Arya začala vyprávět svůj příběh, Ned uslyšel, jak se za ním otevřely dveře. Otočil se a uviděl
Vayona Poolea vedoucího dovnitř Sansu. Tiše stáli vzadu v síni, zatímco Arya mluvila. Když se dostala k
části, kdy hodila Joffreyův meč do středu Trojzubce, Renly Baratheon se začal smát. Král se naježil. „Sere
Barristane, vyprovoď mého bratra ze síně, než se zadusí smíchy.“
Lord Renly svůj smích potlačil. „Můj bratr je příliš laskavý. Dokážu dveře najít sám.“ Uklonil se
Joffreyovi. „Možná mi později řekneš, jak se devítileté holce velikosti zbabělé krysy podařilo odzbrojit tě
násadou od koštěte a hodit tvůj meč do řeky.“ Než se za ním dveře zavřely, Ned ho ještě slyšel utrousit:
„Lví zub,“ a znovu se zachechtat.
Když začal vyprávět svoji velmi odlišnou verzi příběhu princ Joffrey, byl velmi bledý. Jakmile
s vyprávěním skončil, král ztěžka vstal ze svého křesla, vyhlížeje jako muž, který touží být kdekoli jinde,
jen ne v audienční síni. „U sedmi pekel, jak z toho všeho mám být moudrý? On říká jednu věc, ona tvrdí
jinou.“
„Ti dva nebyli jediní přítomní,“ ozval se Ned. „Sanso, pojď sem.“ Ned si její verzi příběhu vyslechl
ještě toho večera, kdy Arya zmizela. Znal pravdu. „Pověz nám, co se tam stalo!'
Jeho starší dcera váhavě postoupila kupředu. Byla oblečená v modrém, bíle lemovaném sametu, se
stříbrným řetězem kolem krku. Její husté zlatohnědé vlasy byly kartáčovány, dokud se neleskly jako zlato.
Zamrkala na svoji sestru, pak na mladého prince. „Já nevím,“ řekla plačtivě a tvářila se přitom, jako by
nejraději utekla. „Já si nic nepamatuju. Všechno se seběhlo tak rychle, neviděla jsem...“
„Ty proklatá!“ zavřeštěla Arya. Vrhla se na svoji sestru jako šíp, srazila Sansu k zemi a začala do ní
bušit. „Lhářko, lhářko, lhářko, lhářko!“
„Aryo, nech toho!“ vykřikl Ned. Jory ji kopající odtrhl od její sestry. Když ji Ned zvedal zpátky na
nohy, Sansa byla bledá a chvěla se. „Ublížila ti?“ zeptal se, ale ona jen hleděla na Aryu, jako by ho vůbec
neslyšela.
„Ta holka je stejně divoká jako to její špinavé zvíře,“ řekla Cersei Lannister. „Roberte, chci abys ji
potrestal.“
„U sedmi pekel,“ zaklel Robert. „Cersei, podívej se na ni. Vždyť je to dítě. Co po mně chceš, abych
udělal, nechal ji mrskat ulicemi? Proklatě, děti se spolu perou. Je po všem. Nikomu nebylo trvale
ublíženo.“
Královna zuřila. „Joff na sobě bude mít jizvy po zbytek života.“
Robert Baratheon pohlédl na svého nejstaršího potomka. „Tak bude. Možná si z nich vezme
ponaučení“. Nede, dohlédni na to, aby propříště tvoje dcera byla ukázněná. Já se o totéž postarám u svého
syna.“
„S radostí, Tvoje Výsosti,“ řekl Ned s nesmírnou úlevou.
Robert začal kráčet pryč, ale královna ještě neskončila. „A co ten zlovlk?“ zavolala za ním. „Co ta
bestie, co napadla tvého syna?“
Král se zastavil a otočil se, zamračený. „Na toho zatraceného vlka jsem zapomněl.“
Ned cítil, jak Arya v Joryho náručí ztuhla. Jory rychle promluvil. „Po vlkovi jsme nenašli ani stopy,
Tvoje Výsosti.“
Robert z toho nevypadal nešťastně. „Ne? Tak to nechtě být.“
Královna zvedla hlas. „Sto zlatých dragonů muži, který mi přinese jeho kůži!“
„Drahá kožešina,“ zabručel Robert. „Já s tímhle nemám nic společného, ženo. Plať si ty svoje zatracené
kožešiny lannisterským zlatem.“
Královna na něj chladně pohlédla. „Nepovažovala jsem tě za takového skrblíka. Král, o kterém jsem si
myslela, že se za něj provdám, by mi položil vlčí kůži přes postel, než by slunce zapadlo.“
Robertův obličej potemněl hněvem. „To by byl skvělý trik, bez vlka.“
„My máme vlka,“ řekla Cersei Lannister. Její hlas velmi ztichl, ale její zelené oči zářily triumfem.
Všem chvíli trvalo, než její slova pochopili, ale když jim to konečně došlo, král podrážděně pokrčil
rameny. „Jak chceš. Ať to ser Hyn udělá.“
„Roberte, to přece nemůžeš myslet vážně,“ protestoval Ned.
Král neměl náladu na další argumenty. „Dost, Nede, už nechci nic slyšet. Zlovlk je nebezpečné zvíře.
Dřív nebo později by napadl tvoje děvče stejným způsobem, jako se ten druhý vrhl na mého syna. Opatři jí
psa, bude to pro ni lepší.”
Právě tehdy to konečně pochopila i Sansa. Její oči zalétly k jejímu otci, plné strachu. „On nemyslí Lady,
že ne?“ Viděla v jeho obličeji pravdu. „Ne!“ vyhrkla. „Ne, Lady ne, Lady nikoho nepokousala, je hodná...“
„Lady tam nebyla!“ vykřikla Arya hněvivě. „Nechte ji na pokoji!“
„Zastav je,“ prosila Sansa otce, „nedovol jim to udělat, prosím, prosím, to nebyla Lady, to byla
Nymeria, udělala to Nymeria, to přece nemohou, to nebyla Lady, nenech je ublížit jí, dohlédnu na to, aby
byla hodná, slibuju, slibuju...“ Dala se do pláče.
Jediné, co Ned mohl udělat, bylo vzít ji do náruče a držet ji u sebe, zatímco plakala. Pohlédl přes
místnost na Roberta. Svého starého přítele, který mu byl bližší než kterýkoli bratr. „Prosím, Roberte. Pro
lásku, kterou ke mně chováš. Pro lásku, kterou jsi měl k mé sestře. Prosím.“
Král se na ni dlouho díval, pak stočil oči ke své ženě. „Budiž proklata, Cersei,“ řekl s nenávistí v hlase.
Ned vstal, něžně se vyprostil ze Sansina sevření. Všechna únava uplynulých čtyř dnů na něj dolehla
plnou silou. „V tom případě to udělej ty, Roberte,“ řekl hlasem chladným jako ocel. „Alespoň měj odvahu
vykonat to sám.“
Robert pohlédl na Neda prázdnýma, mrtvýma očima a beze slova odešel, kroky těžkými jako olovo. Síň
vyplnilo ticho.
„Kde je ten zlovlk?“ zeptala se Cersei Lannister, když její manžel byl pryč. Princ Joffrey vedle ní se
usmíval.
„To zvíře je uvázané venku před bránou, Tvoje Výsosti,“ odpověděl neochotně ser Barristan Selmy.
„Pošli pro Hyna Paynea.“
„Ne,“ řekl Ned. Otočil se k Jorymu. „Odveď děvčata do jejich pokojů a přines mi Led.“ Slova v jeho
hrdle chutnala žlučí, ale přinutil je vyjít přes jeho rty. „Když se to musí udělat, udělám to sám.“
Cersei Lannister na něj podezřívavě pohlédla. „Ty, Starku? Máš za lubem nějakou lest? Proč bys to měl
udělat ty?“
Všichni na něho hleděli, ale byl to Sansin pohled, který pálil ze všech nejvíc. „Je ze severu. Zasluhuje si
lepší smrt než rukou řezníka.“
Odešel ze síně s očima žhnoucíma a nářkem jeho dcery odrážejícím se mu ozvěnou v uších. Štěně
zlovlka našel tam, kde ho uvázali. Ned si k němu na okamžik sedl. „Lady,“ řekl, vychutnávaje zvuk toho
jména. Nikdy nevěnoval příliš pozornosti jménům, která si jeho děti pro zlovlky vybraly, ale když se na ni
teď díval, věděl, že Sansa si zvolila dobře. Byla nejmenší ze smečky, nejhezčí, nejněžnější a nejdůvěřivější.
Pohlédla na něj svýma jasnýma zlatýma očima a on pohladil její hustou šedivou srst.
Zakrátko nato mu Jory přinesl Led.
Když bylo po všem, nařídil mu: „Vyber čtyři muže a řekni jim, ať tělo odvezou na sever. Pohřběte ji na
Zimohradu.“
„Tak daleko?“ hlesl Jory, ohromen.
„Tak daleko,“ přikývl Ned. „Tuhle kůži ta Lannisterovic ženská nedostane.“
Kráčel zpět ke věži, aby se konečně odebral ke spánku, když tu se do hradu bránou vhrnul Sandor
Clegane a jeho družina, vracející se z pátrací výpravy.
Přes záda jeho koně něco viselo, těžký tvar v zakrvácené látce. „Po tvé dceři není nikde ani vidu, ani
slechu, pobočníku,“ zaskřípal na něj dolů Ohař, „ale den přece jen nevyšel nazmar. Dostali jsme to její
malé zvířátko.“ Sáhl dozadu a shodil náklad ze zad koně. S žuchnutím dopadl na zem před Neda.
Ned se sklonil a stáhl látku, obávaje se slov, která bude muset říci Arye, ale nebyla to Nymeria. Byl to
řezníkův syn, Mycah. Jeho tělo bylo pokryté zaschlou krví. Byl rozseknut téměř vpůli od ramene k pasu
strašlivou ranou vedenou seshora.
„Vy jste ho uštvali,“ řekl Ned.
V Ohařových očích za ocelí jeho strašlivé, do podoby psí hlavy tvarované přilbice, se zablesklo.
„Utíkal.“ Pohlédl Nedovi do obličeje a dal se do smíchu. „Ale ne dost rychle.“