EDDARD

Příkaz dostavit se ke králi mu vyřídili hodinu před svítáním, kdy svět byl ještě šedivý a nehybný. Alyn
jím neurvale zatřásl a probral ho ze sna a Ned se vypotácel ven do chladu, otupělý spánkem, aby našel
svého koně osedlaného a krále již v sedle. Robert měl na sobě silné hnědé rukavice a těžký kožešinový
plášť s kapucí, která zakrývala jeho uši a pro celý svět vypadal jako mohutný medvěd sedící na koni.
„Vstávat, Starku!“ halekal. „Vstávat, vstávat! Je nutno probrat státní záležitosti.“
„Jak si přeješ,“ řekl Ned. „Pojď dovnitř, Tvoje Výsosti.“ Alyn zvedl plentu stanu.
„Ne, ne, ne,“ řekl Robert a z úst se mu při každém slově mocně zakouřilo. „Tábor je plný uší. Kromě
toho, chci se projet a pokochat se pohledem na tvoji zem.“ Ned si všiml, že za králem čekají ser Boros a ser
Meryn s tuctem stráží. Nezbývalo mu než si vymnout spánek z očí, obléci se a vysednout na koně.
Robert udával krok, rychle jel kupředu na svém mohutném černém oři, zatímco Ned cválal za ním a
snažil se udržet s ním tempo. Zavolal na něj při jízdě otázku, ale vítr mu urval slova od úst a odnesl je pryč,
takže král ho neslyšel. Potom už Ned jel v tichosti. Brzy sjeli z královské cesty a vydali se přes zvlněnou
planinu, která byla tmavá mlhou. Do té doby byli muži stráže o kus za nimi, bezpečně z doslechu, ale
Robert jel bez zastavení dál.
Když přejeli nízký pahorek, rozbřesklo se a král konečně zastavil. Tehdy byli již celé míle na jih od
jejich družiny. Když Ned zastavil svého koně vedle králova, Robert byl celý zrudlý a vyčerpaný. „Bohové,“
zaklel se smíchem, „je to skvělý pocit takhle vypadnout a jet si jen tak, jak má muž na koni jet! Říkám ti,
Nede, to plahočení po královské cestě by člověka dohnalo k šílenství.“ Co se trpělivosti týkalo, Robert
Baratheon jí moc neměl. „Ten zatracený kolový dům, to jeho ustavičné praskání a skřípot a šplhání přes
každý hrbolek na cestě, jako by to byla hora... ujišťuju tě, že jestli se u té proklaté věci ještě jednou zlomí
náprava, zapálím ji a Cersei půjde pěšky!“
Ned se zasmál. „Rád ti připálím pochodeň.“
„Dobrý člověk!“ Král ho poplácal po rameni. „Nejraději bych je všechny nechal vzadu a prostě jel dál.“
Nedových rtů se dotkl úsměv. „Věřím, že to myslíš vážně.“
„Myslím, myslím,“ ujišťoval ho král. „Co říkáš, Nede? Jen ty a já, dva potulní rytíři na královské cestě,
s meči na bocích, jen bohové by věděli, co je před námi, a večer by nám zahřála postel nějaká hospodská
děvka nebo farmářova dcera.“
„Kéž bychom to tak mohli udělat,“ řekl Ned, „jenomže máme povinnosti, můj pane... vůči říši, našim
dětem. Já vůči svojí manželce a ty vůči své královně. Už nejsme mladíci, kterými jsme byli kdysi.“
„Ty jsi nikdy nebyl mladík, jak se patří,“ zabručel Robert. „Teď už toho člověk může jen litovat. A
přesto byla doba, kdy... jak se jmenovala ta tvoje holka? Becca? Ne, to byla ta moje, bohové, mějte ji rádi,
černé vlasy a ty sladké velké oči, ve kterých se člověk utopil. Tvoje byla... Aleena? Ne. Kdysi jsi mi to
říkal. Byla to Merryl? Víš přece, kterou myslím, matku tvého bastarda?“
„Jmenovala se Wylla,“ odpověděl Ned s chladnou zdvořilostí, „a raději bych o ní nemluvil.“
„Wylla. Ano.“ Král se usmál. „Musela to být výjimečná děvka, když dokázala lorda Eddarda Starka
přimět zapomenout na svou čest, byť jen na hodinu. Nikdy jsi mi neřekl, jak vypadala.“
Nedova ústa se v hněvu přísně stáhla k sobě. „Ani to neudělám. Nech toho, Roberte, pro lásku, kterou,
jak říkáš, ke mně chováš. Zneuctil jsem sebe a zneuctil jsem Catelyn, v očích bohů i lidí.“
„Bohové, smilujte se, vždyť Catelyn jsi tehdy stěží znal.“
„Vzal jsem si ji za manželku. Nosila v sobě moje dítě.“
„Jsi na sebe příliš tvrdý, Nede. Vždycky jsi byl. Proklatě, žádná ženská nechce mít v posteli Baelora
Požehnaného.“ Plácl se dlaní přes koleno. „Nu, nebudu na tebe naléhat, pokud jsi tak odhodlaný nemluvit
o tom, ale rád bych ti alespoň doporučil, aby sis v době, kdy jsi takto naježený, dával do erbu ježka místo
zlovlka.“
Vycházející slunce vyslalo prsty světla skrze bledé mlhy úsvitu. Před jejich očima se rozprostřela širá
planina, holá a hnědá, jen tu a tam ve své plochosti oživená dlouhými, nízkými pahrbky. Ned na ně ukázal
a řekl svému králi: „Mohylové hroby Prvních lidí.“
Robert se zamračil. „To jsme vjeli na hřbitov?“
„Mohylové hroby jsou na severu všude, kam se podíváš, Tvoje Výsosti,“ řekl mu Ned. „Je to stará
země.“
„A studená,“ zabručel Robert a přitáhl si plášť těsněji k tělu. Stráže zastavily o kus cesty za nimi, na
úpatí pahorku. „Nu, nepřivedl jsem tě sem proto, abychom si povídali o hrobech nebo se hašteřili kvůli
tvému bastardovi. V noci k nám přijel jezdec od lorda Varyse z Králova přístaviště. Tady.“ Král vytáhl
z opasku srolovaný papír a podal ho Nedovi.
Eunuch Varys byl královým mistrem našeptávačů, špehů a zvědů. Sloužil Robertovi, tak jako kdysi
sloužil Aeiysu Targaryenovi, Ned rozvinul papír s rozechvělým očekáváním, s myšlenkami na Lysu a její
strašlivá obvinění, ale dopis se lady Arryn netýkal. „Jaký je zdroj těch informací?“
„Pamatuješ si sera Joraha Mormonta?“
„Kéž bych tak na něho mohl zapomenout,“ řekl Ned odměřeně. Mormontové z Medvědího ostrova byli
starým rodem, hrdým a váženým, ale jejich země byly vzdálené, studené a chudobné. Ser Jorah se pokoušel
zaplnit rodinné truhlice tím, že prodal jakési pytláky jednomu tyrošskému otrokáři. Protože Mormontové
byli vazaly Starků, tento zločin pošpinil celý sever. Ned vykonal dlouhou cestu na západ na Medvědí
ostrov, jen aby po svém příjezdu zjistil, že ser Mormont prchl lodí mimo dosah Ledu a královy
spravedlnosti. Od té doby uplynulo pět let.
„Ser Jorah je teď v Pentosu, dychtí si vysloužit královské odpuštění, které by mu umožnilo vrátit se
z exilu,“ vysvětloval Robert. „Lord Varys ho umí využít.“
„Takže otrokář se stal zvědem,“ utrousil Ned pohrdavě. Podal dopis zpět králi. „Byl bych raději, kdyby
se stal mrtvolou.“
„Varys říká, že špehové jsou užitečnější než mrtvoly,“ opáčil Robert. „Když pomineme Joraha, co si
o té zprávě myslíš?“
„Daenerys Targaryen se provdala za jakéhosi dothrackého koňáka. A co s tím? Máme jí snad poslat
svatební dar?“
Král se zamračil. „Raději nůž. Pěkně ostrý, a neohroženého muže, který ví, jak s ním zacházet.“
Ned nepředstíral překvapení; Robert byl nenávistí vůči Targaryenům přímo posedlý. Vzpomínal si na
hněvivá slova, která si vyměnili, když Tywin Lannister daroval Robertovi mrtvoly Rhaegarovy ženy a dětí
na znamení lenní věrnosti. Ned to označil za vraždu; podle Roberta to byla válka. Když protestoval, že
mladý princ a princezna byli ještě dětmi, jeho nově dosazený král na to odpověděl: „Já žádné děti nevidím.
Jenom dračí potěr.“ Dokonce ani Jon Arryn nebyl schopen uklidnit tu bouři. Eddard Stark téhož dne odjel
pln chladné zuřivosti, aby se zúčastnil posledních bitev války na jihu. Vyžádalo si to další smrt, aby je
smířila; Lyanninu, a zármutek, který sdíleli nad jejím odchodem.
Tentokrát se Ned rozhodl držet svůj hněv na uzdě. „Tvoje Výsosti, ta dívka je ještě dítě. Ty přece nejsi
Tywin Lannister, abys vraždil nevinné.“ Povídalo se, že Rhaegarova malá dcerka plakala, když ji vytáhli
z postele a postavili před meče. Chlapec nebyl víc než miminko chované v náruči, ale zbrojnoši lorda
Tywina ho vyrvali matce od prsu a mrštili jím hlavou proti zdi.
„A jak dlouho to dítě zůstane nevinným?“ Robertova ústa na sebe vzala tvrdý výraz. To dítě brzy
roztáhne nohy a začne rodit další dračí potěr, který pak zamoří moji říši.“
„Nicméně,“ řekl Ned, „vraždit děti... byl by to zločin... to je neslýchané...“
„Neslýchané?“ zahřímal král. „To, co Aerys udělal tvému bratrovi Brandonovi, bylo neslýchané.
Způsob, jakým zemřel tvůj otec, to bylo neslýchané. A Rhaegar... kolikrát si myslíš, že znásilnil tvoji
sestru? Kolik stovek krát?“ Jeho hlas natolik zesílil, že jeho kůň pod ním nervózně zaržál. Král prudce
zatáhl za otěže, utišil zvíře a rozčileně na Neda namířil prst. „Zabiju každého Targaryena, který se mi
dostane do ruky, dokud nebudou mrtví tak jako ti jejich draci, a pak se ještě vymočím na jejich hroby.“
Ned věděl, že králi takto rozezlenému není radno odporovat. Pokud léta neotupila Robertovu touhu
pomstít se, žádná jeho slova v tomto případě nic nezmohou. „Tahle se ti do ruky nedostane, viď?“ řekl tiše.
Králova ústa se zkřivila v trpké grimase. „Ne, bohové buďte proklati. Jakýsi od neštovic poďobaný
pentoský zbohatlík vydržoval ji a jejího bratra na svém panství s těmi jeho eunuchy se špičatými klobouky
všude kolem a teď je dal Dothrakům. Měl jsem je oba zabít už před lety, když bylo snadné dostat se k nim,
jenomže Jon byl stejně pošetilý jako ty. A já byl ještě větší blázen, protože jsem ho poslouchal.“
„Jon Arryn byl moudrým mužem a dobrým pobočníkem.“
Robert si odfrkl. Hněv jej obvykle opouštěl tak náhle, jako přicházíval. „Říká se, že ten khal Drogo má
ve své hordě sto tisíc mužů. Co by Jon řekl na tohle?“
„Řekl by, že dokonce ani milion Dothraků nepředstavuje pro říši hrozbu, pokud zůstanou na druhé
straně úzkého moře,“ odpověděl Ned klidně. „Ti barbaři nemají lodě. Nenávidí otevřené moře a mají
z něho strach.“
Král se nepohodlně zavrtěl v sedle. „Snad. Nicméně lodě se ve Svobodných městech dají získat. Říkám
ti, Nede, tenhle sňatek se mi nelíbí, v Sedmi královstvích stále žijí lidé, kteří mne nazývají Uchvatitelem.
Zapomněl jsi, kolik rodů bojovalo ve válce na straně Targaryenů? Teď čekají na svou příležitost, dej jim
jen poloviční šanci a zavraždí mě v mojí vlastní posteli a moje syny se mnou. Pokud se žebrácký král
přeplaví přes moře s tou dothrackou hordou za zády, zrádci se k němu připojí.“
„Nepřeplaví se,“ ujišťoval ho Ned. „A pokud by k tomu přece jen došlo, a on se přeplavil, svrhneme ho
zpátky do moře. Jakmile jmenuješ nového strážce východu -“
Král zasténal. „Naposledy ti říkám, že toho Arrynova kluka strážcem neudělám. Vím, že ten chlapec je
tvým synovcem, ale pokud Targaryenové lezou do postelí s Dothraky, bych byl blázen, kdybych nechal
spočívat čtvrtinu říše na ramennou neduživého dítěte.“
Ned na to byl připravený. „Strážce východu přesto musíš jmenovat. Pokud na to Robert Arryn nestačí“,
jmenuj některého ze svých bratrů. Stannis nepochybně prokázal svoje schopnosti při obléhání Bouřlivého
konce.“
Nechal to jméno chvíli viset ve vzduchu. Král se zamračil a neřekl nic. Z jeho výrazu bylo patrné, že se
necítí právě příjemně.
„Pokud ovšem,“ pokračoval Ned tiše, nespouštěje z krále oči. „jsi tuto poctu již neslíbil někomu
jinému.“
Robert měl alespoň na okamžik tolik skromnosti, že se zatvářil rozpačitě. Rozpaky však rychle přešly ve
výraz podráždění. „A co když ano?“
„Je to Jaime Lannister, viď?“
Robert kopnutím popohnal svého koně do klusu a zamířil dolů po svahu k pohřebním mohylám. Ned s
ním udržoval krok. Král jel dál, oči upřené přímo před sebe. „Ano,“ řekl nakonec. To jediné strohé slovo
mělo celou záležitost ukončit.
„Králokat,“ řekl Ned. To znamená, že ty řeči byly pravdivé. Pokračoval dál, věda, že teď má tenkou
půdu pod nohama. „Nepochybně je to schopný a odvážný muž,“ řekl opatrně, „ale jeho otec je strážcem
západu, Roberte. Časem po něm toto postavení zdědí ser Jaime. Žádný člověk by neměl vládnout východu i
západu zároveň.“ Nechal nevyslovenou svoji skutečnou obavu, že toto jmenování by vložilo polovinu
armád říše do rukou Lannisterů.
„To já povedu armády do bitvy, když se na poli objeví nepřítel,“ řekl král tvrdohlavě. „V tomto
okamžiku se lord Tywin těší zdraví stejně pevnému, jako je Casterlyova skála, takže pochybuji o tom, že
Jaime by po něm postavení měl převzít brzy. Nerozčiluj mě tím, Nede, už jsem se rozhodl.“
„Tvoje Výsosti, mohu mluvit upřímně?“
„Zdá se, že není v mé moci umlčet tě,“ zabručel Robert. Jeli nyní vysokou hnědou trávou.
„Dá se Jaimemu Lannisterovi důvěřovat?“
„Je to bratr mojí ženy, příslušník Královské gardy. Jeho život, majetek a čest, to všechno je svázáno
s mým.“
„Stejně jako to bylo svázáno se životem, majetkem a ctí Aeryse Targaryena,“ poznamenal Ned.
„Proč bych mu neměl důvěřovat? Udělal všechno, co jsem po něm kdy žádal, jeho meč mi pomohl
získat trůn, na kterém teď sedím.“
Jeho meč pomohl poskvrnit trůn, na kterém sedíš, pomyslel si Ned, ale nedovolil těm slovům projít přes
své rty. „Přísahal, že bude život svého krále chránit svým vlastním. Pak hrdlo toho krále otevřel svým
mečem.“
„Sedm pekel, někdo Aeryse musel zabít!“ řekl Robert, který svého koně prudce zastavil vedle
prastarého mohylového hrobu. „Kdyby to neudělal Jaime, zbylo by to na tebe nebo na mě.“
„My jsme nebyli bratry Královské gardy,“ namítl Ned. Rozhodl se, že přišel čas, aby si Robert vyslechl
celou pravdu. „Vzpomínáš si na Trojzubec, Výsosti?“
„Tam jsem získal svoji korunu. Jak bych na to mohl zapomenout?“
„Utržil jsi tehdy zranění od Rhaegara,“ připomněl mu Ned. „Takže když se targaryenské vojsko obrátilo
na útěk, pověřil jsi pronásledováním mne. Zbytky Rhaegarovy armády uprchly zpátky do Králova
přístaviště. Pronásledovali jsme je. Aerys byl v Rudé baště společně s několika tisíci svých věrných.
Očekával jsem, že nalezneme brány zavřené.“
Robert netrpělivě zavrtěl hlavou. „Místo toho jsi zjistil, že naši muži město již dobyli. No a co z toho?“
„Ne naši muži,“ řekl Ned trpělivě. „Lannisterovi muži. Přes hradby přeletěl lev Lannisterů, ne
korunovaný jelen. Jenomže oni to město dobyli zradou.“
Válka tehdy zuřila víc než rok. Lordi velcí i malí se shlukli k Robertovým zástavám; jiní zůstali věrní
Targaryenovi. Mocní Lannisterové z Casterlyovy skály, strážcové západu, zůstali stranou od veškerého
boje, ignorovali volání jít do zbraně jak od přívrženců krále, tak od rebelů. Aerys Targaryen si musel
myslet, že bohové vyslyšeli jeho modlitby, když se lord Tywin Lannister objevil před branami Králova
přístaviště s armádou dvanácti tisíc mužů, kteří mu odpřísáhli věrnost. A tak šílený král nařídil vykonat
svůj poslední šílený příkaz. Otevřel svoje město lvům u jeho bran. „Zrada byla mincí Targaryenům dobře
známou,“ řekl Robert. Znovu se v něm hromadil hněv. „Lannister jim to pouze svým způsobem oplatil.
Nebylo to o nic méně, než si zasluhovali. Já bych kvůli tomu nepokojným spánkem rozhodně netrpěl.“
„Ty jsi tam tehdy nebyl,“ řekl Ned s hořkostí v hlase. Nepokojný spánek pro něj nebyl ničím
neznámým. Žil se svými lžemi čtrnáct let, a přesto ho stále honily ve snách. „To dobytí bylo naprosto beze
cti.“
„Tvoji čest ať vezmou Jiní!“ zaklel Robert. „Co kdy jacíkoli Targaryenové vůbec věděli o cti? Jdi dolů
do té svojí krypty a zeptej se Lyanny na dračí čest!“
„Ty jsi Lyannu na Trojzubci pomstil,“ řekl Ned, který zastavil vedle krále. Slib mi to, Nede, šeptala
tehdy.
„To mi ji zpátky nepřineslo.“ Robert pohlédl stranou, pryč do šedě v dáli. „Bohové budiž proklati. Bylo
to bezútěšné vítězství, co mi dali. Koruna... já jsem chtěl to děvče. Tvoji sestru..., aby byla jenom moje, tak
jak mi byla souzená. Ptám se tě, Nede, co je dobrého na tom nosit korunu? Bohové se vysmívají modlitbám
jak králů, tak pasáků krav.“
„Já za bohy odpovídat nemohu, Tvoje Výsosti... jenom za to, co jsem zjistil, když jsem toho dne vešel
do trůnní síně,“ řekl Ned. „Aerys ležel mrtvý na podlaze, topil se ve vlastní krvi. Ze stěn na něj shlížely
jeho dračí lebky. Všude kolem byli Lannisterovi muži. Jaime na sobě měl bílý plášť Královské gardy přes
svoje zlaté brnění. Stále ho mám živě před očima. Dokonce i jeho meč byl zlatem vykládaný. Seděl na
Železném trůně, vysoko nad svými rytíři, na hlavě měl přilbici ve tvaru lví hlavy. Jak se jen třpytila!“
„To je dobře známo,“ zabručel král.
„Já stále seděl na koni. V tichosti jsem projel celou síní, mezi dlouhými řadami dračích lebek. Zastavil
jsem se před trůnem a pohlédl vzhůru na Lannistera. Zlatý meč měl položeny přes nohy a jeho čepel byla
rudá královou krví. Moji muži se za mnou hrnuli do místnosti. Lannisterovi vojáci se stáhli. Neřekl jsem
ani slovo. Hleděl jsem na něho, jak tam sedí na trůně, a čekal jsem. Nakonec se Jaime zasmál a vstal.
Sundal si přilbici a řekl mi: „Neměj strach, Starku. Jenom jsem ho zahříval pro našeho přítele Roberta.
Obávám se, že to není zrovna pohodlné posezení.“
Král zvrátil hlavu dozadu a zařičel. Jeho smích vyděsil hejno vran, které vyletěly z vysokých hnědých
trav. S divokým bitím křidel se vznesly do vzduchu. „Ty myslíš, že bych měl nedůvěřovat Lannisterovi
proto, že si chvíli poseděl na mém trůně?“ Jeho tělo se znovu roztřáslo hlasitým smíchem. „Jaimemu tehdy
bylo teprve sedmnáct, Nede. Stěží byl víc než chlapcem.“
„Chlapec či muž, neměl právo posadit se na ten trůn.“
„Možná byl unavený,“ poznamenal Robert. „Zabít krále je docela dřina. Bohové vědí, že v té zatracené
síni není jiné místo, kde bys mohl dát odpočinout své zadnici. A mluvil pravdu, skutečně je to strašlivě
nepohodlné křeslo. V mnohem víc ohledech než jednom.“ Král zavrtěl hlavou. „Nu, teď vím o Jaimeho
temném hříchu a celá záležitost může být zapomenuta. Už je mi upřímně špatně ze všech těch tajností,
malicherných hádek a státních záležitostí, Nede. Všechno je to stejně únavné jako počítaní měďáků. Pojď,
projedeme se, tak jako jsme to dělávali kdysi. Chci znovu cítit vítr ve vlasech.“ Kopl svého koně do slabin
a pustil se cvalem přes pahorek, vykopávaje pod sebou ve sprškách hlínu.
Ned chvíli zůstal stát. Došla mu slova a byl plný nezměrného pocitu bezmoci. Nebylo to poprvé, kdy
uvažoval, co tam vlastně dělá a proč se rozhodl vydat se s Robertem na jih. Nebyl Jonem Arrynem, aby
dokázal držet na uzdě divokost svého krále a učit ho své moudrosti. Robert si bude dělat, co se mu zlíbí, tak
jak to dělával vždycky, a nic, co Ned řekne nebo udělá, na tom nic nezmění. On patří na Zimohrad. Měl by
teď být u Catelyn v jejím smutku a u Brana.
Člověk ale nemůže vždycky být tam, kam patří, Eddard Stark odevzdaně kopl svého koně botami do
slabin a rozjel se za svým králem.