EDDARD

Procházel kryptami pod Zimohradem, tak jako jimi procházíval
tisíckrát předtím. Králové zimy, které míjel, jej pozorovali svýma
ledovýma očima a zlovlci u jejich nohou otáčeli svoje velké
kamenné hlavy a cenili na něj zuby. Nakonec přišel k hrobce, kde
spal jeho otec, s Brandonem a Lyannou vedle sebe. „Slib mi to,
Nede,“ zašeptala Lyannina socha. Kolem krku měla girlandu
světle modrých růží a její oči plakaly krev.
Eddard Stark se s trhnutím posadil. Srdce mu bušilo jako
splašené a pokrývky měl zmuchlané kolem těla. V místnosti byla
tma jako v hrobě a někdo bušil na dveře. „Lorde Eddarde,“ volal
naléhavě čísi hlas.
„Okamžik.“ Rozespalý a nahý opatrně našlapoval hrobově
temnou místností ke dveřím. Když je otevřel, našel u nich Torna se
zdviženou pěstí a Cayna s voskovou svící v ruce. Mezi nimi stál
králův majordomus.
Mužův obličej jako by byl vytesán z kamene, tak málo se z něj
dalo vyčíst. „Můj lorde pobočníku,“ spustil vážným hlasem. „Jeho
Výsost král ti nařizuje, aby ses k němu dostavil. Neprodleně.“
Takže Robert se vrátil z lovu. Mnohem později, než byl nejvyšší
čas. „Dej mi pár chvil, abych se mohl obléknout.“ Ned nechal
muže čekat venku. Cayn mu pomohl s jeho oděvem, bílou lněnou
tunikou, šedým pláštěm, kalhotami rozříznutými po délce jeho
nohy v sádrovém obvazu, odznakem hodnosti, a nakonec s
opaskem z těžkých stříbrných článků. Do pochvy u pasu si zastrčil
valyrijskou dýku.
Když jej Cayn a Tomard provázeli prostorem mezi hradbami,
Rudá bašta byla stále temná. Měsíc visel nízko nad cimbuřím, zrál
k úplňku. Na hradbách strážní ve zlatých pláštích tiše chodili po
svých obchůzkách.
Královské komnaty byly v Maegorově pevnosti, masivní
čtvercovité stavbě, která se nacházela v samém srdci Rudé bašty za
zdmi dvanáct stop silnými a suchým příkopem osázeným kovovými
hroty, v hradě uvnitř hradu. Na stráži u vzdáleného konce
mostu přes příkop stál ser Boros Blount, jehož bílá ocelová zbroj
přízračně zářila v měsíčním svitu. Uvnitř Ned procházel kolem
dalších dvou rytířů Královské gardy; ser Preston Greenfield stál
dole u schodiště a ser Barristan Selmy přede dveřmi do královy
ložnice. Tři muži v bílých pláštích, pomyslel si se vzpomínkou na
svůj sen a proběhlo jím podivné zimomření. Obličej sera
Barristana byl bledý jako jeho zbroj. Nedovi stačilo podívat se na
něj a hned věděl, že se stalo něco hrozně zlého. Královský
majordomus mu otevřel dveře. „Lord Eddard Stark, pobočník
krále,“ oznámil,
„Přiveď ho sem,“ ozval se Robertův hlas, podivně zastřený.
Ve dvou krbech na protilehlých koncích místnosti hořely ohně
plnící komnatu ponurou rudou září. Horko uvnitř bylo dusivé.
Robert ležel na vzdáleném konci ložnice v posteli s nebesy. U
postele se skláněl velmistr Pycelle, zatímco lord Renly nepokojně
chodil sem a tam před okny se zavřenými okenicemi. Po místnosti
pobíhali sluhové, přikládali polena na ohně a svařovali víno.
Cersei Lannister seděla na kraji postele vedle svého manžela.
Vlasy měla rozcuchané, jakoby od spánku, ale v jejích očích nic
ospalého nebylo. Sledovaly Neda, kterému Tomard a Cayn
pomáhali přes místnost. Měl pocit, že se pohybuje velmi pomalu,
jako by dál prodléval ve snu.
Král na sobě stále měl svoje vysoké jezdecké boty. Ned viděl
bláto a stébla trav lnoucí ke kůži tam, kde Robertova chodidla
vyčnívala zpod pokrývky, kterou měl hozenou přes sebe. Zelený
kabátec ležel na podlaze, rozepnutý a pohozený a jeho látka byla
plná rudohnědých skvrn. Místnost páchla kouřem, krví a smrtí.
„Nede,“ zašeptal král, když ho uviděl. Jeho obličej byl bledý jako
mléko. „Pojď... blíž.“
Jeho muži jej přivedli k posteli. Ned se rukou opřel o její
sloupek. Stačilo, aby pohlédl na Robertův obličej a viděl, jak je
zle. „Co...?“ začal, s hrdlem staženým.
„Divoký kanec.“ Lord Renly na sobě stále měl loveckou zeleň a
jeho plášť byl potřísněný krví.
„Ďábel,“ zachroptěl král. „Moje chyba. Příliš mnoho vína, do
horoucích pekel se mnou. Prostě jsem špatně mířil,“
„A kde jste byli vy ostatní?“ zeptal se Ned lorda Renlyho. „Kde
byl ser Barristan a Královská garda?“
Renlyho ústa sebou cukla. „Můj bratr mi nařídil, abych se držel
stranou a nechal ho kance skolit samotného.“
Eddard Stark nadzvedl pokrývku.
Udělali vše, co bylo v jejich silách, aby ho zavřeli, ale dostatečné
pomoci se to nepřibližovalo ani v nejmenším. Ten kanec musel být
strašlivým netvorem. Roztrhl krále svým klem od slabin až po
prsní bradavku. Vínem nasáklé obvazy, které velmistr Pycelle na
ránu přiložil, již byly zčernalé krví a zápach linoucí se z rány byl
tak strašlivý, že se Nedovi zvedl žaludek. Nechal pokrývku
spadnout zpět.
„Smrdí to,“ řekl Robert. „Zápach smrti, nemysli si, že já to
necítím. Ten bastard mě ale zřídil, co? Ale já... já mu to oplatil,
Nede.“ Králův úsměv, se zuby rudými krví, byl stejně strašlivý
jako jeho rána. „Bodl jsem mu nůž rovnou do oka. Zeptej se jich,
že jsem to udělal. Jen se zeptej.“
„Skutečně,“ zamumlal lord Renly. „Přivezli jsme mrtvolu s
sebou na hrad, jak můj bratr nařídil.“
„Na hostinu,“ zašeptal Robert. „Teď nás opusťte. Všichni, chci si
promluvit s Nedem.“
„Roberte, můj drahý pane...“ začala Cersei,
„Řekl jsem, odejděte,“ trval Robert na svém s náznakem svojí
staré prudkosti.
Cersei posbírala svoje sukně i svou hrdost a zamířila ke dveřím.
Lord Renly a ostatní ji následovali. Velmistr Pycelle otálel a
rozechvělýma rukama králi nabízel pohár husté bílé tekutiny.
„Makové mléko, Tvoje Výsosti,“ řekl. „Pij, na zmírnění bolesti,“
Robert mu pohár hřbetem dlaně vyrazil z ruky. „Pryč s tebou. Už
brzy budu spát až dost, starý blázne. Ven!“
Když se šoural pryč z místnosti, velmistr Pycelle Neda obdařil
zdrceným pohledem.
„Budiž proklat, Roberte,“ řekl mu Ned, když se ocitli o samotě.
V noze mu cukalo tak strašlivě, že byl téměř slepý bolestí. Nebo to
možná bylo žalem, který zamlžil jeho oči. Posadil se na postel,
vedle svého přítele. „Proč vždycky musíš být tak tvrdohlavý?“
„Ech, do pekla s tebou,“ odvětil král drsným hlasem. „Zabil jsem
toho bastarda, ne snad?“ Přes oči, kterými si Neda měřil žhnoucím
pohledem, mu spadl pramen matných černých vlasů. „To samé
bych měl udělat s tebou. Nenecháš člověka ani si v klidu zalovit.
Ser Robar mě našel. Prý odjeli stít Gregorovi hlavu. Ošklivé
pomyšlení. Ohařovi jsem to raději neřekl. Ať ho překvapí Cersei,“
Jeho smích se změnil ve sténání, když jím projel křečovitý
záchvěv bolesti. „Bohové buďte milosrdní,“ mumlal, polykaje své
utrpení. „Ta dívka. Daenerys, Je to ještě dítě, měl jsi pravdu... To
proto, kvůli té dívce... bohové seslali toho kance... Seslali ho, aby
mne potrestal...“ Král se rozkašlal a z úst mu přitom vytekla
zpěněná krev. „Špatně, bylo to špatně, já... Je to ještě dítě... Varys,
Malíček, dokonce i můj bratr... jsou k ničemu, nikdo mi to neřekl
kromě tebe, Nede... jenom ty...“ Zvedl ruku v malátném gestu
oslabeném bolestí. „Papír a brk. Tamhle na stole. Piš, co ti budu
říkat.“
Ned si uhladil papír na koleně a vzal do ruky brk. „Jak si přeješ,
Tvoje Výsosti.“
„Toto je vůle a slovo Roberta z rodu Baratheonů, prvního svého
jména, krále Andalů a toho ostatního, napiš tam všechny ty
zatracené tituly, vždyť víš, jak jdou po sobě. Tímto nařizuji
Eddardovi z rodu Starků, lordovi Zimohradu a pobočníkovi krále,
zastávat úřad lorda regenta a protektora říše po mé... po mé smrti...
Aby vládl namísto... namísto mne, dokud můj syn Joffrey
nedosáhne patřičného věku...“
„Roberte...“ Joffrey není tvůj syn, chtělo se mu říci, ale ta slova z
něj ne a ne vyjít. Do Robertova obličeje bylo vepsáno příliš mnoho
agónie, než aby mu mohl ubližovat ještě víc. Ned tedy sklonil
hlavu a psal dál, ale tam, kde král řekl „můj syn Joffrey“, napsal
místo toho „můj dědic“. Ta malá lest mu navodila pocit podlosti a
nečestného jednání. Lži, které říkáme pro lásku, pomyslel si. Ať
mně bohové odpustí. „Co ještě chceš, abych napsal?“
„Napiš... cokoli je zapotřebí. Ochraňujte a braňte, bohové staří i
noví, znáš ta slova. Piš. Já to podepíšu. Až zemřu, předložíš to
radě.“
„Roberte,“ řekl mu Ned hlasem zastřeným žalem, „tohle nesmíš
udělat, neumírej, prosím. Říše tě potřebuje.“
Robert ho vzal za ruku, jeho prsty ji prudce stiskly. „Ty jsi... tak
špatný lhář, Nede Starku,“ řekl skrze bolest. „Říše... říše ví, jaký
jsem mizerný král. Stejně špatný jako Aerys, bohové ušetřte mne.“
„Ne,“ řekl Ned svému umírajícímu příteli, „ne tak špatný jako
Aerys, Tvoje Výsosti. Ani zdaleka ne tak špatný jako Aerys.“
Robertovi se podařilo vykouzlit na tváři mírný rudý úsměv.
„Alespoň budou říkat, že tu poslední věc... jsem udělal dobře. Teď
budeš vládnout ty. Budeš to břímě nenávidět ještě víc než já, ale
vládnout budeš dobře. Už jsi skončil s tím psaním?“
„Ano, Tvoje Výsosti,“ Ned podal Robertovi papír. Král naslepo
naškrábal svůj podpis, zanechal na papíru krvavou šmouhu. „Při
zapečetění by měli být přítomni svědkové.“
„Podávejte kance na mojí pohřební hostině,“ zalapal Robert po
dechu. „S jablkem v tlamě, s kůží vypečenou dokřupava. Snězte
toho bastarda. A dávejte si pozor, ať se jím nezadusíte. Slib mi to,
Nede.“
„Slibuji,“ Slib mi to, Nede, zasténal Lyannin hlas v ozvěně.
„Ta dívka,“ řekl král. „Daenerys. Nechte ji žít. Pokud můžeš,
jestli není... příliš pozdě... Promluv s nimi... s Varysem a Malíčkem...
Nedopusť, aby ji zabili. A pomoz mému synovi, Nede.
Postarej se, aby byl lepší, než jsem byl já.“ Zamrkal. „Bohové,
smilujte se.“
„Smilují se, můj příteli,“ řekl Ned. „Smilují.“
Král zavřel oči a zdálo se, že odpočívá. „Zabitý prasetem,“
zamumlal. „Nejraději bych se tomu smál, ale moc to bolí.“
Ned se nesmál. „Mám je zavolat zpátky?“
Robert mírně přikývl. „Jak chceš. Bohové, proč je tady najednou
taková zima!“ Služebnictvo se přiřítilo zpátky a utíkalo přiložit do
krbů. Královna odešla do svých komnat; alespoň to bylo malou
úlevou. Pokud by měla krapet rozumu, Cersei by sebrala děti a
ještě před svítáním by uprchla, pomyslel si Ned. Už tak se tady
zdržuje příliš dlouho.
Nezdálo se, že králi Robertovi chybí. Povolal svého bratra
Renlyho a velmistra Pycelleho, aby byli svědky, když otiskl svoji
pečeť do horkého žlutého vosku, který Ned nakapal na jeho dopis.
„Teď mi dejte něco proti bolesti a nechte mne v klidu zemřít.“
Velmistr Pycelle mu spěšně namíchal další nápoj z makového
mléka. Tentokrát král pil hltavě. Když prázdný pohár odložil
stranou, jeho černý vous byl potřísněn hustými bílými kapkami.
„Budou se mi zdát sny?“
„Budou, můj pane,“ ujistil ho Ned.
„Dobrá,“ řekl s úsměvem. „Předám Lyanně tvoji lásku, Nede.
Postarej se za mě o moje děti.“
Ta slova se zařízla do Nedových útrob jako nůž. Na okamžik byl
v koncích. Nebyl schopen přinutit sám sebe ke lži. Pak si
vzpomněl na bastardy: maličkou Barru u prsu její matky, na Myu v
Údolí, na Gendryho u jeho pece a na všechny ostatní. „Postarám
se... o tvoje děti, jako by byly moje vlastní.“ řekl pomalu.
Robert přikývl a zavřel oči, Ned pozoroval svého starého přítele,
jak zvolna klesá do polštářů, když makové mléko smývalo bolest z
jeho obličeje. Spánek si ho vzal.
Velmistr Pycelle přešel k Nedovi a těžké články jeho řetězu tiše
zacinkaly. „Udělám všechno, co bude v mých silách, můj pane, ale
v ráně je sněť. Trvalo to dva dny, než ho sem dopravili. Než jsem
ho uviděl, bylo již příliš pozdě. Mohu zmírnit utrpení Jeho
Výsosti, ale uzdravit ho teď mohou jen bohové.“
„Jak dlouho?“ zeptal se Ned.
„Podle všech známek nyní již měl být mrtvý. Nikdy jsem neviděl
člověka lpět tak zuřivě na životě.“
„Můj bratr byl vždycky silný,“ řekl lord Renly. „Ne snad moudrý,
ale silný to ano.“ V dusivém horku komnaty se na jeho čele
perlily kapky potu. Mohl by být Robertovým duchem, když tam
tak stál, mladý, snědý a pohledný. „Zabil toho kance. Střeva mu
klouzala ven z břicha, a přesto se mu podařilo zabít ho.“ Jeho hlas
byl plný údivu.
„Robert nikdy nebyl mužem, který by opouštěl bitevní pole,
pokud nepřítel stojí na nohou,“ přitakal Ned.
Venku přede dveřmi ser Barristan Selmy tiše střežil věžní
schodiště. „Mistr Pycelle dal Robertovi makové mléko,“ řekl mu
Ned. „Dohlédni na to, aby nikdo nerušil jeho odpočinek bez mého
svolení.“
„Stane se, jak poroučíš, můj pane.“ Ser Barristan vypadal starší
než na svoje roky. „Nesplnil jsem svoji svatou povinnost.“
„Dokonce ani ten nejvěrnější rytíř nedokáže krále ochránit proti
němu samotnému,“ namítl Ned. „Robert miloval hon na kance.
Viděl jsem ho skolit jich tisíc.“ Vždycky stál na místě, aniž by
jedinkrát ucukl, s nohama rozkročenýma, zapřený, s velkým kopím
v ruce, a mnohdy kance, který proti němu vyrazil, častoval
kletbami a nadávkami, čekal až do poslední možné vteřiny, dokud
zvíře nebylo takřka u něho, než je zabil jediným jistým, divokým
výpadem. „Nikdo nemohl tušit, že tenhle bude znamenat jeho
smrt.“
„Jsi laskavý, že to říkáš, lorde Eddarde.“
„Král sám to taky říkal. Obviňoval víno.“
Bělovlasý rytíř znaveně přikývl. „Jeho Výsost málem padala ze
sedla, než se nám podařilo vyhnat kance z jeho pelechu, a přesto
nám nařídila, abychom se všichni drželi stranou.“
„Napadlo mě, sere Barristane,“ zeptal se Varys tiše, „kdo dal
králi to víno?“
Ned neslyšel eunucha přicházet, ale když se ohlédl, byl tam. Měl
na sobě černou sametovou róbu, která splývala až na podlahu a
jeho obličej byl čerstvé napudrovaný.
„To víno bylo z králova vlastního měchu,“ odpověděl ser Barristan.
„Jenom jeden měch? Lov je přece žíznivá práce.“
„Nepočítal jsem je. Bylo jich víc než jeden, to vím s jistotou.
Jeho panoš mu nosil čerstvý měch, kdykoli o to král požádal.“
„Jak poslušný chlapec,“ řekl Varys, „když se tak pohotově staral
o to, aby jeho král nepostrádal osvěžení.“
Ned pocítil hořkou chuť v ústech. Vzpomněl si na dva
světlovlasé chlapce, které Robert poslal hledat napínák hrudního
plátu k brnění. Král ten příběh toho večera vyprávěl každému na
hostině a smál se přitom, až se celý třásl. „Který panoš?“
„Ten starší,“ odpověděl ser Barristan. „Lancel.“
„Znám toho chlapce poměrně dobře,“ řekl Varys. „Silný hoch,
syn sera Kevana Lannistera, synovec lorda Tywina a bratranec
královny. Doufám, že ten milý sladký mladík z toho neobviňuje
sám sebe. Děti bývají v nevinnosti mládí tak zranitelné, jak si
dobře vzpomínám.“
Varys určitě byl někdy mladý. Ned však pochyboval o tom, že
kdy byl nevinný. „Když už mluvíš o dětech. Robert změnil názor
ohledně Daenerys Targaryen. Jakékoli přípravy jste vykonali, chci,
abyste je zrušili. Okamžitě,“
„Běda!“ vyhrkl Varys. „Okamžitě je možná příliš pozdě. Obávám
se, že ptáčkové již odletěli. Ale udělám, co budu moct, můj
pane. S tvým svolením.“ Uklonil se a zamířil dolů po schodišti.
Jeho trepky s měkkými podrážkami při sestupu tiše šeptaly proti
kameni.
Cayn a Tomard pomáhali Nedovi přes most, když se z
Maegorovy pevnosti vynořil lord Renly. „Lorde Eddarde,“ zavolal
za Nedem, „okamžik, kdybys byl tak laskav.“
Ned se zastavil. „Jak si přeješ.“
Renly přešel k němu. „Pošli svoje muže pryč.“ Setkali se uprostřed
mostu, se suchým příkopem pod nimi. Měsíční světlo
zalévalo stříbrem kruté hrany hrotů, které lemovaly jeho koryto.
Ned jim pokynul. Tomard a Cayn sklonili hlavy a uctivě se
vzdálili. Lord Renly obezřetně pohlédl na sera Borose na vzdáleném
konci mostu a na sera Prestona u dveří za nimi. „Ten
dopis.“ Naklonil se blíž. „Bylo to regentství? Jmenoval tě můj
bratr protektorem?“ Nečekal na odpověď. „Můj pane, mám třicet
mužů ve své osobní stráži a kromě toho spoustu přátel, rytíře a
lordy. Dej mi hodinu a svěřím ti do rukou stovku mečů.“
„A co budu se stovkou mečů dělat, můj pane?“
„Udeříš! Teď, zatímco hrad spí.“ Renly znovu pohlédl na sera
Borose a ztišil hlas v naléhavý šepot. „Musíme Joffreyho oddělit
od jeho matky a zmocnit se ho. Protektor či ne, muž, který vládne
rytířům, vládne celému království. Mohli bychom se zmocnit také
Myrcelly a Tommena. Jakmile budeme mít její děti, Cersei se nám
neodváží vzdorovat. Rada potvrdí tvoje jmenování lordem
protektorem a Joffreyho udělá tvým svěřencem.“
Ned ho chladně pozoroval. „Robert ještě není mrtvý. Bohové ho
možná ušetří. Pokud ne, svolám radu, aby si vyslechla jeho
poslední slova a zvážila otázku nástupnictví, ale v žádném případě
nezneuctím jeho poslední hodiny na tomto světě proléváním krve v
jeho síních a odvlékáním jeho vystrašených dětí z jejich postelí.“
Lord Renly o krok couvl, napnutý jako tětiva luku. „Každý
okamžik, o který to odkládáš, poskytuje Cersei čas, aby mohla
jednat. Než Robert zemře, bude možná příliš pozdě... pro nás oba!“
„V tom případě bychom se měli modlit, aby Robert nezemřel.“
„V to můžeme sotva doufat,“ namítl Renly.
„Někdy bohové bývají milosrdní.“
„Lannisterové ale nebývají.“ Lord Renly se otočil a zamířil po
mostě zpátky přes příkop k věži, kde jeho bratr ležel na smrtelném
loži.
Než se Ned vrátil do svých komnat, cítil se unavený a zarmoucený,
ale odebrat se zpátky na lůžko nepřicházelo v úvahu, ne teď.
Když hraješ hru o trůny, buď zemřeš, nebo zvítězíš, řekla mu
Cersei Lannister v božím háji. Zjistil, že přemýšlí o tom, zda učinil
dobře, když nabídku lorda Renlyho odmítl. Na podobné intriky
neměl žaludek a ohrožování nevinných dětí bylo nečestné, a
přesto... kdyby se Cersei rozhodla, že raději bude bojovat, místo
aby uprchla, stovka Renlyho mečů by se mu mohla hodit a možná
ještě další.
„Chci Malíčka,“ řekl Caynovi. „Pokud nebude ve svých komnatách,
vezmi tolik mužů, kolik budeš moct, a prohledejte každou
putyku a nevěstinec v Králově přístavišti, dokud ho nenajdete. Do
svítání ho přiveďte sem ke mně.“ Cayn se uklonil a odešel a Ned
se otočil k Tomardovi. „Větrná čarodějnice vyplouvá s večerním
přílivem. Už jsi vybral doprovod?“
„Deset mužů, s Portherem jako velitelem.“
„Dvacet a budeš jim velet ty,“ řekl Ned. Porther byl statečný
muž, ale svéhlavý. Chtěl, aby nad jeho dcerami držel stráž někdo
spolehlivější a rozumnější.
„Jak si přeješ, můj pane,“ řekl Tom. „Nemohu říct, že bych byl
smutný, mám-li toto místo opustit. Chybí mi moje žena.“ „Až
vyrazíte na sever, budete plout blízko Dračího kamene. Potřebuji,
abys ode mne doručil dopis.“
Tom se tvářil vystrašeně. „Do Dračího kamene, můj pane?“
Ostrovní pevnost Targaryenů měla zlou pověst.
„Vyřiď kapitánu Qosovi, aby zvedl moji zástavu, jakmile připluje
na dohled od ostrova. Možná budou vůči neočekávaným
návštěvníkům obezřetní. Pokud se bude zdráhat, nabídni mu,
cokoli bude zapotřebí. Dám ti dopis, který je třeba vložit do ruky
lorda Stannise Baratheona. Nikoho jiného. Ani jeho majordoma,
ani kapitána jeho stráží, ani jeho ženy, pouze do ruky lorda
Stannise samotného.“
„Jak poroučíš, můj pane.“
Když se Tomard vzdálil, lord Eddard Stark zůstal sedět na místě
s očima upřenýma do plamene svíce, která hořela na stolku vedle
něho. Na okamžik jej přemohl žal. Netoužil po ničem jiném než
odebrat se do božího háje, pokleknout před stromem srdce a modlit
se za život Roberta Baratheona, který mu byl víc než bratrem. Lidé
si pak budou šeptat, že Eddard Stark zradil přátelství svého krále a
vydědil jeho syny; mohl jen doufat, že bohové to budou umět
nějak zařídit a že Robert se v říši za hrobem dozví, jak to opravdu
bylo.
Vyndal ze své tuniky králův poslední dopis. Ruličku křehkého
bílého pergamenu zapečetěnou zlatým voskem, s několika krátkými
slovy a krvavou šmouhou. Jak malý rozdíl mezi vítězstvím a
porážkou, mezi životem a smrtí.
Vyndal nový list papíru a namočil do kalamáře svůj brk. ”Vaše
Výsosti, Stannisovi z rodu Baratheona, napsal. Než obdržíš tento
dopis, tvůj bratr Robert, který byl uplynulých patnáct let naším
králem, bude mrtev. Byl zraněn divokým kancem při lovu v
královském lese...
Když se jeho ruka zastavila a on pohlédl na to, co dosud napsal,
měl pocit, jako by se písmena na papíře svíjela a kroutila jako
hádci. Lord Tywin a ser Jaime nebyli muži, kteří by se s potupou
pokorně smířili; raději budou bojovat, než by se dali na útěk.
Nebylo pochyb o tom, že lord Stannis je po vraždě Jona Arryna
opatrný, ale bylo nevyhnutelné, aby okamžitě a se všemi svými
muži připlul do Králova přístaviště, než do něj stačí se svým
vojskem napochodovat Lannisterové. Ned každé slovo volil s
velkou péčí. Když byl hotov, podepsal dopis Eddard Stark, lord
Zimohradu, pobočník krále a protektor říše, vysušil papír, složil
jej nadvakrát a rozehřál nad plamenem svíce pečetní vosk.
Moje regentství bude krátké, uvažoval, zatímco vosk měkl. Nový
král si vybere svého vlastního pobočníka. On sám bude volný a
bude moci odejít domů. Pomyšlení na Zimohrad mu vykouzlilo
úsměv na tváři. Chtěl znovu slyšet Branův smích, vyjet si s
Robbem na lov se sokoly, pozorovat Rickona, jak si hraje. Chtěl
odplout do spánku beze snů na svém vlastním loži, s rukama pevně
objímajícíma svou paní. Catelyn.
Cayn se vrátil, když tiskl pečeť se zlovlkem do měkkého bílého
vosku. Desmond byl s ním a mezi nimi Malíček. Ned svým strážným
poděkoval a poslal je pryč.
Lord Petyr byl oděný v tmavě modré sametové tunice s nabíranými
rukávy a jeho stříbrný pláštík byl vzorovaný drozdy.
„Předpokládám, že bych ti měl poblahopřát,“ řekl, když se posadil.
Ned se zamračil. „Král leží zraněn a blízko smrti,“
„Já vím,“ řekl Malíček. „Také vím, že tě Robert jmenoval
protektorem říše.“
Nedovy oči zalétly ke královu dopisu na stole vedle něho, na
okamžik ulpěly na neporušené pečeti. „A jak je možné, že to víš,
můj pane?“
„Varys na to narážel,“ řekl Malíček, „a ty jsi to právě potvrdil.“
Nedova ústa se zkřivila hněvem. „Budiž proklat Varys i ti jeho
ptáčkové. Catelyn mluvila pravdu, ten muž ovládá nějaké temné
umění. Nedůvěřuji mu.“
„Výborně. Učíš se.“ Malíček se naklonil kupředu. „Přesto bych
se s tebou vsadil, že jsi mne sem nepřivlekl uprostřed noci proto,
aby ses se mnou bavil o eunuchovi,“
„Ne,“ připustil Ned. „Znám tajemství, kvůli kterému byl zavražděn
Jon Arryn. Robert po sobě nezanechá žádného pravoplatného
dědice. Joffrey a Tommen jsou bastardi Jaimeho
Lannistera, narození z cizoložného spojení s královnou.“
Malíček zvedl obočí. „Šokující.“ řekl tónem, který naznačoval,
že vůbec není šokován. „To děvče taky? Nepochybně. Takže když
král zemře...“ „Trůn po právu přechází na lorda Stannise, staršího
z Robertových dvou bratrů.“
Lord Petyr si hladil svoji špičatou bradku, když o celé věci
přemýšlel. „Vypadá to tak. Pokud ovšem...“
„Pokud ovšem, můj pane? O tom nemůže být pochyb. Stannis je
pravoplatným dědicem trůnu a na tom nelze nic změnit.“
„Stannis trůn nemůže převzít bez tvé pomoci. Pokud jsi moudrý,
zajistíš, aby se následníkem trůnu stal Joffrey.“
Ned ho obdařil kamenným pohledem. „To nemáš ani kapku cti?“
„Och, kapku určitě,“ odpověděl Malíček nenuceně. „Vyslechni
mne. Stannis není ani tvůj, ani můj přítel. Dokonce ani jeho bratři
ho nemají příliš v lásce. Ten muž je jako železo, tvrdý a
neústupný. Dá nám nového pobočníka a novou radu, to je jisté.
Nepochybně ti poděkuje za to, že mu předáš korunu, ale rád tě za
to mít nebude. A jeho nástup na trůn bude znamenat válku. Stannis
na něm nebude moct pokojně sedět, dokud Cersei a její bastardi
nebudou mrtví. Myslíš, že lord Tywin bude sedět s rukama v klíně,
zatímco jeho dceři budou měřit hlavu, aby ji mohli nabodnout na
kůl? Casterlyova skála povstane a nebude sama. Robert v sobě
nalezl schopnost odpouštět mužům, kteří sloužili králi Aerysovi,
pokud mu odpřisáhli věrnost. Stannis odpouštět neumí.
Nezapomněl na obléhání Bouřlivého konce a nezapomněli na to
ani lordi Tyrell a Redwyne. Každý muž, který bojoval pod dračí
zástavou nebo povstal s Balonem Greyjoyem, bude mít důvod k
obavám. Posaď Stannise na Železný trůn a ujišťuji tě, že říše bude
krvácet.
Nyní pohlédni na druhou stranu mince. Joffreymu je teprve
dvanáct a Robert svěřil regentství tobě, můj pane. Jsi pobočník
krále a protektor říše. Moc patří tobě, lorde Starku. Jediné, co je
zapotřebí, je natáhnout ruku a vzít si ji. Sjednej mír s Lannistery.
Osvoboď Skřeta. Ožeň Joffreyho se svojí Sansou. Svoji mladší
dceru provdej za prince Tommena a svého dědice za princeznu
Myrcellu. Bude to trvat celé čtyři roky, než Joffrey dospěje. Do té
doby k tobě bude vzhlížet jako ke svému druhému otci, a pokud
ne, nu... čtyři roky, to je dlouhá doba, můj pane, dost dlouhá na to,
aby ses mohl zbavit lorda Stannise. Pak, kdyby se ukázalo, že
Joffrey působí problémy, můžeme odhalit jeho malé tajemství a
dosadit na trůn Renlyho.“ „My?“ opakoval Ned.
Malíček pokrčil rameny. „Potřebuješ někoho, kdo s tebou bude
tvoje břímě sdílet. Ujišťuji tě, že moje cena by byla z těch
nejskromnějších.“
„Tvoje cena.“ Nedův hlas byl ledový. „Lorde Baeliši, to, co mi
zde navrhuješ, je zrada.“
„Jenom když prohrajeme.“
„Zapomínáš,“ řekl mu Ned. „Zapomínáš na Jona Arryna. Zapomínáš
na Joryho Cassela. A zapomínáš na tohle.“ Vytáhl dýku a
položil ji na stůl mezi ně; dýku z dračí kosti a valyrijské oceli,
ostrou jako rozdíl mezi správným a špatným, mezi pravdou a lží,
mezi životem a smrtí. „Poslali svého člověka, aby podřízl mému
synovi hrdlo, lorde Baeliši.“
Malíček si povzdechl. „Obávám se, že jsem skutečně zapomněl,
můj pane. Prosím tě o prominutí. Na okamžik jsem zapomněl, že
mluvím se Starkem.“ Jeho ústa sebou cukla. „Takže to bude
Stannis a válka?“
„Jinou možnost nemáme. Stannis je pravoplatným dědicem.“
„Nemám v povaze hádat se s lordem protektorem. Co bys ze mne
v tom případě měl? Zajisté ne moji moudrost.“
„Vynasnažím se ze všech sil, abych na tu tvoji... moudrost
zapomněl,“ řekl Ned znechuceně. „Zavolal jsem tě sem, abych tě
požádal o pomoc, kterou jsi přislíbil Catelyn. Tohle je nebezpečná
doba pro nás všechny. Robert mne jmenoval protektorem, to je
pravda, ale v očích světa je Joffrey stále jeho synem a dědicem.
Královna má tucet rytířů a stovku zbrojnošů, kteří udělají, cokoli
jim přikáže... Dost, aby přemohli to, co zbývá z mé domácí stráže.
A podle všeho, co vím, její bratr Jaime možná právě teď, zatímco
spolu mluvíme, směřuje do Králova přístaviště, s lannisterskou
armádou za zády.“
„Zatímco ty jsi bez armády.“ Malíček si pohrával s dýkou ležící
na stole, pomalu ji roztáčel prstem. „Mezi lordem Renlym a
Lannistery je pramálo lásky. Bronzový Yohn Royce, ser Balon
Swann, ser Loras, lady Tanda, dvojčata Redwynovy... Každý z
nich má tady u dvora družinu rytířů a zbrojnošů, co jim přísahali
věrnost.“
„Renly má ve své osobní stráži třicet mužů a ti ostatní ještě
méně. To nestačí, dokonce i kdybych si mohl být jistý, že mne
všichni podpoří. Potřebuji zlaté pláště. Městská hlídka má dva
tisíce mužů, kteří přísahali, že budou chránit hrad, město a králův
klid.“
„Ach, ale když královna prohlásí za krále jednoho a pobočník
druhého, čí mír budou ochraňovat?“ Lord Petyr cvrnkal do dýky
prstem, roztáčel ji na místě. Dokola a dokola se točila a chvěla se
přitom. Když se konečně zastavila, její čepel mířila na Malíčka.
„Nu, tady je tvoje odpověď,“ řekl s úsměvem. „Jdou za tím, kdo je
platí.“ Opřel se v křesle a bezostyšně pohlédl Nedovi do tváře
šedozelenýma očima, ve kterých zářila posměvačná světýlka. „Ty
tu svoji čest nosíš jako zbroj, Starku. Myslíš si, že tě ochrání,
jenomže ona tě místo toho stahuje k zemi a znesnadňuje ti veškerý
pohyb. Jen se nad sebou zamysli. Ty víš, proč jsi mne sem zavolal.
Víš, oč mne chceš požádat, abych udělal. Víš, proč je to třeba
vykonat, jenomže je to nečestné, a tak ti slova váznou v hrdle.“
Ned měl krk ztuhlý napětím. Na okamžik byl tak rozzuřený, že
se neodvažoval promluvit.
Malíček se dal do smíchu. „Měl bych tě přinutit říct to, ale to by
bylo kruté, takže buď bez obav, můj dobrý pane. Kvůli lásce,
kterou chovám ke Catelyn, se ihned odeberu za Janosem Slyntem a
zajistím, že Městská hlídka bude tvoje. Šest tisíc zlaťáků by mělo
stačit. Třetina bude pro velitele, třetina pro důstojníky, třetina pro
muže. Možná bychom si je koupili i za polovinu té částky, ale já
raději nic neponechávám náhodě.“ S úsměvem zvedl dýku a podal
ji Nedovi, rukojetí napřed.