EDDARD

Oknem jeho ložnice pronikalo šedivé světlo úsvitu, když
Eddarda Starka vytrhlo z jeho krátkého spánku hlasité dunění
kopyt. Zvedl hlavu ze stolu, aby se podíval na nádvoří. Dole pod
ním muži ve zbroji, v kůži a v purpurových pláštích rozeznívali
ráno zvukem mečů a sráželi k zemi cvičební bojovníky vycpané
slámou. Ned se díval, jak Sandor Clegane cválá na svém koni po
tvrdě udusané zemi, aby kopím s kovovým hrotem probodl hlavu
panáka. Plátno se protrhlo a sláma explodovala, zatímco
lannisterští strážní spolu žertovali a kleli,
Pořádají tuhle ukázku síly kvůli mně? divil se. Pokud ano, Cersei
je větší blázen, než se domníval. Budiž proklatá, pomyslel si, proč
ta žena neuprchla? Dával jsem jí jednu šanci za druhou.
Ráno bylo zatažené a ponuré. Ned posnídal se svými dcerami a
septou Mordane. Sansa, stále sklíčená, zamračeně hleděla na svoje
jídlo a odmítala jíst, ale Arya zhltla všechno, co před ni postavili.
„Syrio říká, že ještě máme čas na poslední lekci, než loď dnes
večer vypluje,“ řekla. „Mohu, otče? Všechny svoje věci mám
sbalené.“
„Krátkou lekci a dbej na to, abys měla čas vykoupat se a převléknout.
Chci, abyste byly připraveny odejít v poledne, je to
jasné?“
„V poledne,“ přikývla Arya. Sansa vzhlédla od svého jídla.
„Pokud ona může mít lekci tance, proč mně nedovolíš rozloučit se
s princem Joffreym?“
„Ráda bych ji k němu doprovodila, lorde Eddarde,“ nabídla se
septa Mordane. „S tím, že by zmeškala loď, si nemusíš dělat
starosti,“
„Nebylo by pro tebe moudré jít nyní za Joffreym, Sanso. Je mi to
líto.“
Sansiny oči se naplnily slzami. „Ale proč?“
„Sanso, tvůj otec ví, co dělá,“ řekla septa Mordane. „Nejsi tu od
toho, abys pochybovala o jeho rozhodnutích.“
„To není spravedlivé.“ Sansa prudce vstala od stolu, převrhla
svoji židli a s pláčem utekla ze soláru.
Septa Mordane vstala, ale Ned jí pokynul, aby se opět posadila
do své židle. „Nech ji jít, septo. Pokusím se vysvětlit jí to všechno,
až budeme v bezpečí zpátky na Zimohradu.“ Septa sklonila hlavu a
posadila se ke stolu, aby dojedla svou snídani.
O hodinu později velmistr Pycelle přišel za Eddardem Starkem
do jeho soláru. Ramena měl svěšená, jako by se tíha
velmistrovského řetězu kolem jeho krku stala příliš velkou, než
aby ji byl schopen unést. „Můj pane,“ řekl ponurým hlasem. „Král
Robert skonal. Bohové ať mu dopřejí odpočinku.“
„Ne,“ řekl Ned. „On odpočinek nenáviděl. Bohové ať mu dopřejí
lásku a smích a radost ze spravedlivé bitvy.“ Bylo podivné, jak
prázdný se cítil. Očekával tuto návštěvu, a přesto v něm s těmito
slovy něco zemřelo. Dal by všechny svoje tituly za svobodu
plakat... Ale byl Robertovým pobočníkem a hodina, které se tolik
děsil, přišla. „Buď tak laskav a svolej sem do mého soláru členy
rady,“ řekl Pycellemu. Pobočníkova věž byla natolik bezpečná,
nakolik ji společně s Tomardem byli schopni udělat; což nemohl
říci o sněmovních komnatách.
„Můj pane?“ zamrkal Pycelle. „Záležitosti království by zajisté
mohly počkat do zítřka, až náš zármutek nebude tak čerstvý.“
Ned mluvil tiše, ale odhodlaně. „Obávám se, že zasedání rady
musíme svolat ihned.“
Pycelle se uklonil. „Jak pobočník poroučí.“ Zavolal svoje služebníky
a poslal je vyřídit vzkazy, načež vděčně přijal Nedovu
nabídku židle a poháru sladkého piva.
Ser Barristan Selmy byl prvním, kdo odpověděl na jeho
předvolání, neposkvrněný ve svém bílém plášti a lesklé bílé
šupinové zbroji. „Pánové,“ řekl, „moje místo je nyní vedle
mladého krále. Prosím, dovolte mi ihned ho navštívit.“
„Tvoje místo je tady, sere Barristane,“ řekl mu Ned.
Jako další přišel Malíček, stále oděný v modrém sametu a
stříbrném plášti s drozdy, který na sobě měl v noci, a s obuví
uprášenou od jízdy. „Moji pánové,“ řekl se svým typickým
úsměvem a obrátil se k Nedovi. „Ten malý úkol, kterým jsi mne
pověřil, jsem splnil, lorde Eddarde.“
Varys vstoupil v oblaku levandulové vůně, růžový po koupeli, se
zavalitým obličejem vydrhnutým a čerstvě napudrovaným,
nehlučný ve svých měkkých trepkách. „Ptáčkové dnes zpívají
smutnou píseň,“ řekl, když si sedal. „Říše naříká. Začneme?“
„Až se dostaví lord Renly,“ odpověděl Ned.
Varys se na něj zkormouceně podíval. „Obávám se, že lord
Renly opustil město.“
„Opustil město!“ Ned počítal s Renlyho podporou.
„Odjel boční bránou hodinu před svítáním, provázen serem
Lorasem Tyrellem a zhruba padesáti zbrojnoši,“ řekl jim Varys.
„Když je viděli naposledy, ujížděli ve velkém spěchu na jih,
nepochybně do Bouřlivého konce nebo Vysoké zahrady.“
Takže to je Renly a ta jeho stovka mečů. Nedovi se to nelíbilo,
ale neexistovalo nic, co by s tím mohl udělat. Vyndal Robertův
poslední dopis. „Král mne minulou noc povolal k sobě a nařídil mi
zaznamenat jeho poslední slova. Lord Renly a velmistr Pycelle
byli svědky toho, když Robert svůj dopis zapečeťoval, aby byl po
jeho smrti otevřen před radou. Sere Barristane, byl bys tak laskav
?“
Lord velitel Královské gardy si prohlédl papír. „Pečeť krále
Roberta, neporušená.“ Otevřel dopis a četl: „Lord Eddard je tímto
jmenován protektorem říše, aby vládl jako regent, dokud dědic
nedosáhne patřičného věku.“
A jak se zdá, už ho dosáhl, uvažoval Ned, ale nedal své myšlence
zaznít. Nedůvěřoval ani Pycellemu, ani Varysovi, a ser Barristan
byl vázán ctí ochraňovat a bránit chlapce, o kterém se domníval, že
je jeho novým králem. Starý rytíř Joffreyho tak snadno neopustí.
Potřeba lsti vyvolávala hořkou chuť v jeho ústech, ale Ned věděl,
že musí postupovat pomalu a nanejvýš obezřetně, že musí udržet
radu pohromadě a hrát svou hru, dokud nebude pevně zaujímat
pozici regenta. Bude dost času zabývat se nástupnictvím, až Arya a
Sansa bezpečně dorazí zpátky na Zimohrad a lord Stannis se vrátí
do Králova přístaviště se svou armádou.
„Chci požádat tuto radu, aby potvrdila můj úřad lorda protektora,
jak si Robert přál,“ řekl Ned. Pozoroval přitom jejich obličeje a
divil se, jaké myšlenky se honí za Pycelleovýma napolo
zavřenýma očima, za Malíčkovým nenuceným poloúsměvem a za
nervózním třepetáním Varysových prstů.
Dveře se otevřely a do soláru vstoupil Tlustý Tom. „Omlouvám
se, pánové, ale králův majordomus na tom trvá...“
Královský majordomus vstoupil a uklonil se. „Vážení pánové,
král si žádá okamžitou přítomnost své malé rady v trůnní síni.“
Ned očekával, že Cersei bude jednat rychle; předvolání pro něj
nebylo překvapením. „Král je mrtev,“ řekl, „přesto bychom však
měli jít s tebou. Tome, dej dohromady doprovod, jestli můžeš.“
Malíček Nedovi nabídl rámě, aby mu pomohl sejít dolů po
schodech. Varys, Pycelle a ser Barristan následovali těsně za nimi.
Před věží čekal dvojitý zástup zbrojnošů v kroužkové zbroji a
ocelových přílbách, v celkovém počtu osmi mužů. Když je strážní
provázeli přes nádvoří, jejich šedé pláště vlály ve větru. Nikde
nebyl k vidění purpur Lannisterů a Ned se ujišťoval pohledem na
množství zlatých plášťů viditelných na hradbách a u bran.
Janos Slynt se s nimi setkal u dveří do trůnní síně, oděný ve
zdobené černozlaté plátové zbroji, s přilbicí s vysokým chocholem
v podpaždí. Velitel se ztuhle uklonil. Jeho muži otevřeli velké
dubové dveře, dvacet stop vysoké, pobité měděnými obručemi.
Královský majordomus je uvedl dovnitř. „Všichni pozdravte
Jeho Výsost, Joffreyho z rodu Baratheonů a Lannisterů, prvního
svého jména, krále Andalů, Rhoynů a Prvních lidí, pána Sedmi
království a ochránce říše,“ oznámil zpěvavým hlasem.
Ke vzdálenému konci síně, kde Joffrey čekal na vrcholu Železného
trůnu, to byla dlouhá cesta. Podpírán Malíčkem, Ned Stark
pomalu kulhal a poskakoval směrem k chlapci, který sám sebe
prohlásil králem. Ostatní jej následovali. Když se tudy ubíral
poprvé, seděl na koni, s mečem v ruce, a targaryenští draci shlíželi
ze stěn na to, jak přinutil Jaimeho Lannistera sesednout z trůnu.
Napadlo ho, zda by Joffrey sestoupil dolů také tak snadno.
Pět rytířů Královské gardy - všichni kromě sera Jaimeho a sera
Barristana - bylo rozestavěno do půlkruhu kolem úpatí trůnu. Byli
v plné zbroji, bílým emailem potažené oceli od přilbice k patě, s
dlouhými bílými plášti přes ramena a lesknoucími se bílými štíty
připevněnými k silným pažím. Cersei Lannister a její dvě mladší
děti stály za serem Borosem a serem Merynem. Královna na sobě
měla šaty z hedvábí v barvě mořské zeleně, lemované myrskou
krajkou, jemnou a bělostnou jako pěna. Na prstě měla zlatý prsten
se smaragdem velikosti holubího vejce, na hlavě odpovídající
čelenku.
Nad nimi, mezi hroty a ostny Železného trůnu, seděl princ
Joffrey ve zlatém kabátci a rudém saténovém plášti, U paty úzkého
příkrého schodiště vedoucího k trůnu stál Sandor Clegane. Měl na
sobě kombinovanou kroužkovou a plátovou zbroj sazově šedé
barvy a svoji přilbici ve tvaru psa cenícího zuby.
Za trůnem stálo dvacet lannisterských strážných s dlouhými meči
visícími jim u pasů. Kolem ramen měli nařasené purpurové pláště
a na jejich přílbách se leskli oceloví lvi. Avšak Malíček dodržel
svůj slib; všude podél stěn, před Robertovými tapiseriemi s jejich
loveckými a bitevními výjevy, bez hnutí stály řady mužů Městské
hlídky ve svých zlatých pláštích a každý muž svíral v ruce rukojeť
osm stop dlouhého kopí s hrotem z černého železa. Bylo jich
pětkrát víc než mužů patřících k Lannisterům.
Než se Ned zastavil, jeho noha byla výhní bolesti. Držel ruku na
Malíčkově rameni a podepíral jí svoji váhu.
Joffrey vstal. Jeho rudý saténový plášť byl vyšívaný zlatou nití;
padesát řvoucích lvů na jedné straně, padesát jelenů ve skoku na
druhé. „Nařizuji radě učinit všechna nezbytná opatření k mé
korunovaci,“ prohlásil chlapec. „Přeji si být korunován do čtrnácti
dnů. Dnes přijmu přísahy věrnosti od svých oddaných rádců.“
Ned vyndal Robertovu poslední vůli. „Lorde Varysi, buď tak
laskav a ukaž tento dopis paní z Lannisterů.“
Eunuch odnesl dopis Cersei. Královna pohlédla na slova.
„Protektorem říše,“ četla. „Má snad tohle být tvým štítem, můj
pane? Kus papíru?“ Roztrhla dopis vpůli, půlky roztrhla na
čtvrtiny a nechala kousky papíru spadnout na podlahu.
„To byla králova slova,“ řekl ser Barristan, šokován.
„Nyní máme nového krále,“ odpověděla Cersei Lannister. „Lorde
Eddarde, když jsme spolu mluvili naposledy, dal jsi mi radu.
Dovol mi oplatit ti tuto zdvořilost. Ohni koleno, můj pane. Ohni
koleno a přísahej věrnost mému synovi a my ti dovolíme opustit
úřad pobočníka krále a prožít si svoje dny v šedivé pustině, kterou
zveš domovem.“
„Udělal bych to, kdybych mohl,“ řekl Ned ponuře. Pokud byla
odhodlána vynutit to téma teď a tady, neponechala mu jinou
možnost. „Tvůj syn nemá právo být na trůně, kde nyní sedí.
Robertovým skutečným nástupcem je lord Stannis.“
„Lháři!“ vykřikl Joffrey, jehož obličej zrudl,
„Matko, co tím myslí?“ zeptala se princezna Myrcella královny
kvílivým hlasem. „Joff není králem?“
„Odsuzuješ sám sebe svými vlastními ústy, lorde Starku,“
zasyčela Cersei Lannister. „Sere Barristane, chop se zrádce.“
Lord velitel Královské gardy váhal. V okamžiku byl Ned obklopen
svými strážnými s obnaženými meči, které svírali v ocelí
pokrytých pěstích.
„A nyní zrada přechází od slov k činům,“ řekla Cersei. „Myslíš
si, že ser Barristan je sám, můj pane?“ Se zlověstným třením kovu
o kov Ohař tasil svůj meč. Rytíři Královské gardy a dvacet
lannisterských zbrojnošů v rudých pláštích se rozhýbalo, aby ho
podpořili,
„Zabijte ho!“ křičel chlapecký král dolů z Železného trůnu.
„Zabijte je všechny, nařizuji vám to!“
„Jinou možnost jsi mi nedala,“ řekl Ned Cersei Lannister.
Zavolal na Janose Slynta. „Veliteli, chop se královny a jejích dětí.
Neubližuj jim, jen je doprovoď do jejich královských komnat a
tam je drž, dobře střežené.“
„Muži stráže!“ vykřikl Janos Slynt a nasadil si na hlavu přilbici s
chocholem. Stovka zlatých plášťů sklonila svoje oštěpy a přiblížila
se k nim.
„Nechci žádné krveprolití,“ řekl Ned královně. „Řekni svým
mužům, aby odhodili svoje meče a nikdo nemusí -“ Jediným
prudkým pohybem nejbližší muž ve zlatém plášti vrazil svůj oštěp
hluboko do Tomardových zad. Tlustému Tomovi vypadl meč z
bezcitných prstů. Rudý hrot protrhl kůži a drátěnou košili a vyjel
ven mezi jeho žebry. Byl mrtvý předtím, než jeho meč dopadl na
podlahu.
Ned vykřikl příliš pozdě. Janos Slynt sám podřízl Varlymu hrdlo.
Cayn se otočil, zableskla se ocel jeho meče a Nedův strážný
deštěm úderů zasypal nejbližšího muže s oštěpem; na okamžik se
zdálo, že by si mohl prosekat cestu ven. Pak u něho najednou byl
Ohař. Pěst Sandora Clegana uchopila Caynovu ruku s mečem za
zápěstí; druhou rukou jej srazil na kolena a rozsekl ho od ramene k
hrudní kosti.
Zatímco kolem něj jeho muži umírali. Malíček vyndal Nedovu
dýku z pochvy u jeho pasu a dal mu ji vzhůru pod bradu. Jeho
úsměv byl omluvný. „Já tě varoval, abys mi nevěřil.“